Východní Afrika

Tanzánie, jezero Tanganjika, Uganda

díl II.


Díl I

Foto

Foto II

1.4. 2006 sobota
Ráno jsem se umyl, jak to každou sobotu dělávám a poté se procházel po palubě. Čas od času se Liemba přiblížila ke břehu a spustila kotvu (což nechápu, jelikož řetěz se většinou odvinul celý a loď nestála na místě - ostatně není divu, po Bajkalu je Tanganyika nejhlubší jezero na světě). Poté loď zatroubila a od břehu vyrazila smečka lodí nejrůznější velikosti s nejrůznějším nákladem. Lodě zaútočily na Liembu a počaly na její palubu házet všechno možně - koše se sušenými rybami, ovoce, cestující a podobně. Poté Liemba opět zatroubila a jeli jsme dále.

Někdy fouká vítr a na jezeru jsou vlny. To je pak náramná legrace, jelikož když malé lodě obklopí Liembu, cestující  při pokusu vylézt na Liembu padají do vody i s kufry, namnoze mezi Liembu a dřevěné loďky, poté jsou cestující mezi loděmi drceni, lapají po vzduchu a řekl bych, že se jim s kufrem v ruce a ve svátečním obleku poněkud špatně plave. Ti šťastnější, kteří jsou již na palubě, se nešťastníkům hurónsky smějí a pokud mají něco po ruce, nejčastěji slupky od banánů, topící se občany různými předměty trefují.

Dnes, druhý den jízdy, v lodní restauraci došlo ovoce, nápoje a veškeré maso kromě rybího. Což by v Africe nebylo nic divného, kdyby si na Liembě nehráli na restauraci evropského stylu. Na prastaré oprýskané lodi naložené silně vonícími rybami pobíhají číšníci v uniformách, na krku škrtící motýlek, na nohou vyleštěné lisované umělohmotné pantofle. Já se vodou a ananasy naštěstí prozřetelně zásobil, pročež nyní ananasy požírám na palubě a hlasitě mlaskám, abych nadělal chutě co nejvíce lidem.

2.4. 2006 neděle
Třetí den jízdy už mám pitomé Liemby i celé Tanganyiky plné zuby, všude samá smrdutá ryba, na břehu kokosové palmy a banánovníky. Odpoledne konečně připlouváme do Kigomy. V Kigomě je skutečný přístav, byť cestou na břeh přelézám přes tři další lodě. Neohroženě procházím kontrolou hygieniků, kteří mi v batohu hledají jídlo (ostatní sebou tahají nejen spousty ovoce, ale i slepice či prasata), poté na mě naběhne další hygienik a žádá očkovací průkaz se záznamem očkování proti žluté zimnici (komplikace na hodinu a půl, jelikož mám očkovací průkaz psaný ještě na starý pas) a nakonec mě místní imigrační úředník drží další půlhodinu, protože v Dar Es Salaamu mi dali razítko tak šikovně, že nelze přečíst datum vstupu do země. Od přistání lodě do opuštění přístavu uběhly čtyři hodiny, ale úplatek ze mě nedostali. Ha!

Dhow na Tanganyice v jakési díře jižně od Kigomy, Tanzanie.
Dhow na Tanganyice v jakési díře jižně od Kigomy, Tanzanie.

Ubytoval jsem se za městem. Pan majitel hostelu pravil, že někdy nefunguje záchod (poprvé jsem měl ubytování s "evropským" záchodem), někdy neteče voda a někdy nejde elektřina. Měl pravdu. Záchod nesplachoval, voda netekla a elektřina také nic.

Zítra ráno odjíždím do Bukoby k Viktoriinu jezeru, jelikož vůbec nemám čas, díky týdnu mezi rákosím ve vesnici Kasanga.

3.4. 2006 pondělí
"Bukoba, prosím.", dožaduji se ještě před rozedněním lístku pod kusem smrdutého masa obsypaného mouchami. Svítím prodejci jízdenek do obličeje čelovkou, zatímco on mává petrolejkou.
"Alhamisi, elfu kumi na tano.", praví prodavač tří vajíček a plátu smrdutého masa, negramotný mladík, za kterým mě poslali, že prodává jízdenky na bus do Bukoby.
"COŽE???", zírám jak idiot.
"Alhamisi."
"Leo!", vřeštím zoufale.
"Alhamisi."
"Fuck....Jumanne!"
"Alhamisi."
"Uáááá....Jumatano!"
"Alhamisi."

První bus do Bukoby jede ve čtvrtek. Což znamená, že místo co nejrychlejšího přesunu k Viktoriinu jezeru strávím čtyři dny v Kigomě.

4.4. 2006 úterý
Kigoma jest na zdejší poměry velice rušné město, ostatně i na poměry širokého okolí. Z Kigomy je možné se plavit po Tanganyice na jih až do Zambie nebo na sever do Burundi, kromě mezinárodního přístavu je ve městě i mezinárodní letiště (to je ta louka za městem, kde právě zavedli jednou týdně let do Burundi) a dokonce i vlak s přímým spojením přes celou Tanzanii do Dar Es Salaamu. Díky blízkosti Rwandy, Burundi a Zairu (Demokratická republika Kongo) je Kigoma zaplavena uprchlíky před občanskými válkami. Ještě více je město zaplaveno všemožnými humanitárními organizacemi a po ulicích málokdy projede jiné auto, nežli taxi nebo vozidlo v majetku červeného kříže, půlměsíce, United Nations nebo nějaké humanitární organizace.

Za městem je věznice, vězni v růžových uniformách buď ryjí nebo sekají trávu speciálně upravenými mačetami. Vedle jest ostnatým drátem obehnaný pozemek se vznosným domem a velká cedule "Dar od amerického lidu". Na ceduli jsem se vyčůral a poté se šel koupat pod věznici, jelikož kromě vězňů tam nebyl nikdo, jen ryby v teplých vodách Tanganyiky. A bilharzia. Pravděpodobně. Pročež jsem se po každé koupeli k úžasu místních válel v písku, bych se rychle osušil.

5.4. 2006 středa
Lapil jsem dala-dala a odjel do Ujiji. Kdysi byl v Africe pan Livingstone, podle mě tak trochu blázen, leč podle oficiálních pramenů mistr světa v cestování, misionář a osvoboditel otroků. Pan Livingstone je dodnes ve zdejších končinách velice známý a populární.
Kousek od Kigomy leží vesnice Ujiji, kdysi dávno obchodní centrum. Ve vesnici je památník, aby všichni věděli, že se zde potkal několik let nezvěstný a na smrt chorý pan Livingstone a pan Stanley a pan Stanley pravil: "Dr. Livingstone, předpokládám." Tedy, on to pan Stanley nikdy neřekl, ale to už nikdo neví. Kromě mě a asi miliardy dalších.

Ujiji - muzeum pana Livingstona
Kulturní pýcha západní Tanzanie, Ujiji - muzeum pana Livingstona se všemi exponáty,
které se k Dr. Livingstonovi a hlavně jeho setkání se Stanleyem vztahují.


Do Ujiji m
íří dodnes místní i turisté a navštěvují památník a zejména místní pýchu, muzeum o jedné místnosti. Na chodbě je několik dalších exponátů, které s Livingstonem ani moc nesouvisí, fotografie chaoticky uspořádané bez bližšího určení místa či času pořízení. Průvodce v muzeu jest na svou neosvětlenou místnost hrdý, nadýmá hruď a přednáší naučenou řeč a při každém vyslovení jména pana Livingstona zdvihne ukazovák a kývá jím.

Ujiji jest pěkná, spoustu ovoce je možno zakoupit a já tak také učinil. Také jsem projevil obchodní talent a zakoupil láhev teplé hnědé limonády s poněkud rezavým uzávěrem a nápisem "Spotřebujte do 26.7. 1996". Archivní limonáda za nezvýšenou cenu, hned je vidět, že se v obchodech vyznám. Teď jen doufám, že se z té limonády neposeru.

6.4. 2006 čtvrtek
Období dešťů ve východní Africe spočívá v tom, že občas zaprší. Neprší nikterak dlouho a nikterak vydatně, ovšem i pár kapek způsobí, že jemný červený prach na cestách se změní v obdivuhodně funkční kluziště. Po dešti, díky pražícímu slunci, je silnice rychle suchá a tak nepřipomíná kluziště, nýbrž často používaný tankodrom.

V pět hodin ráno jsem se dostavil na autobusové nádraží, které jest v Kigomě tvořeno plochou rozrytou prasaty a deštěm. Vsedl jsem do autobusu firmy "VISRAT a syn". Řidič je jednooký. Díky nepokojům v okolních zemích musí mít každý veřejný dopravní prostředek armádní ochranu. V busu pana Visrata jsou tedy čtyři vojáci v civilu, ozbrojení kulomety, zásobníky se střelivem mají na těle připevněné duší z bicyklu. Cesta do Bukoby by měla trvat zhruba dvanáct hodin. Již po hodině je jasné, že do setmění do Bukoby nedojedeme. Pět hodin stojíme v pustině, před autobusem je zapadlý kamion. Prší. Vysvobození přichází ve chvíli, kdy rozmáčená cesta způsobila sklouznutí kamionu mimo cestu. Pokračujeme dál. Řidič zápasí s volantem, autobus klouže ze strany na stranu. Ve čtyři hodiny odpoledne máme ujeto 90 kilometrů a autobusu se uvolnily listy odpružení na zadní nápravě. Do setmění řidič, mechanik a několik dobrovolníků z řad cestujících používají kladiva a páčidla nejrůznějších velikostí. Kupodivu jedeme i po setmění a cesta končí kdesi na pláních západní Tanzanie před půlnocí. Před námi je na cestě převrácený kamion. Řidič vypíná motor a lehá si na volant. Já si dávám hlavu mezi opěradla, záda na sedačku a nohy ven z okna.

Autobus firmy VISRAT a syn. Cesta z Kigomy do Bukoby, když zrovna neprší.
Autobus firmy VISRAT a syn. Cesta z Kigomy do Bukoby, když zrovna neprší.
(poznámka pro fotografy: aberace vpravo nahoře je skutečně lahůdka, že ano.
Canon 350D a Sigma 18-50/2,8)

7.4. 2006 pátek
Ve dvě hodiny v noci se řidič náhle probral, nastartoval a rozhodl se prosmýknout kolem převráceného kamionu. Motor řve, autobus klouže, kola se protáčejí, rozespalí cestující vyskakují z autobusu a kloužou se na rozbahněné cestě, řidič točí volantem jak smyslů zbavený. Uražené zrcátko, vzápětí vylomené dveře u řidiče. Autobus se protahuje kolem náklaďáku, na boku se tvoří hluboká rýha. Tři hodiny v noci - zmrzačený autobus se dostal před náklaďák, pokračujeme dále. Průměrná rychlost zhruba 10km/hod.
Svítá. Po 24 hodinách cesty je cíl stále v nedohlednu. V jedné z vesnic přistupují další pánové s kulometem, čímž se jejich počet v autobusu rozrostl na osm.
Před polednem se objevuje Viktoriino jezero a potom učiněný zázrak: asfaltová silnice. Řidič dupnul na plyn a ručička tachometru se vyšplhala k hodnotě 50km/hod. Autobus řve, třese se, zjevně nezvyklý na závratné rychlosti. Po 33 hodinách konečně dojíždíme do Bukoby. Přesedám do narvaného minibusu směřujícímu k ugandským hranicím. Úředník na tanzanské straně neumí anglicky a nechce mi dát výstupní razítko. Bohužel se nemůžeme domluvit proč. Nakonec beru razítko sám a s připitomělým úsměvem sám sobě razítkuji pas. Úředník neprotestuje. Na ugandské straně zakupuji studentská víza, jelikož jsou levnější. S jediným vekslákem měním peníze v mizerném poměru a vsedám do dalšího busu.
S Ugandou se objevila civilizace. V Ugandě jsou asfaltové silnice, dopravní značení, policejní radary. Autobusy všech velikostí dokonce mají povolený omezený počet přepravovaných lidí. Což má ovšem i tu nevýhodu, že řidič nabere více cestujících, nežli má povoleno a před policejní kontrolou je prostě vysadí. Což se stalo i mně a tak jsem stopoval přes dvě hodiny beznadějně plné minibusy, až mi zastavil náklaďák s banány. V noci dojíždím do Kampaly, lezu do prvního hotelu, který jsem našel a který mě je ochoten po půlnoci ubytovat a padám do slastného spánku hraničícího s bezvědomím. 42 hodin v autobusech mi připomnělo cestu busem z Prahy do Sofie, kdy jsem zcela seriozně uvažoval o tom, že půjdu surově zbít řidiče.

8.4. 2006 sobota
Nemaje mnoho času, rozhodl jsem se z Ugandy do Tanzanie odletět. Než odjedu do západní Ugandy, musím ovšem v Kampale koupit letenku. V osm hodin ráno jsem přiběhl do agentury prodávající letenky.
"Entebbe Dar Es Salaam, asi tak za týden!", vykřikl jsem v naději úspěšné koupě, jelikož v agentuře měli počítač a dokonce i elektřina byla přítomna.
"Přes Nairobi?"
"E....ne, přímý let, samozřejmě."
"Bez šance, vyprodáno."
"Uf... tak přes Nairobi."
"OK.... Nairobi.... a jak dál?"
"Co prosím?"
"No přímé lety z Nairobi do Dar Es Salaamu jsou taktéž vyprodány. Navrhuji vám spojení přes Kilimajaro."
"Hm... tak přes Kilimanjaro, no."
"A potom do Arushi."
"Uf.", doteď jsem myslel, že letiště Arusha je jen jiné označení pro Kilimanjaro International Airport.
"Možná přes Zanzibar.", prodavač letenek zasněně kouká do stropu a jmenuje další mezipřistání.
"Šmarjá."
"Zastavte se kolem poledne."
"Cože? Proč za čtyři hodiny, když jsem tu teď?", projevuji neznalost blbého mzungu.
"Musím obtelefonovat piloty, jestli mají místo."
"Jakže?", začínám pána podezřívat z nepěkného žertování.
"Do Nairobi nebude problém, potom uvidíme. Přijďte v poledne."

Poledne. Vracím se do agentury a přebírám svazek pěti letenek. Kromě cesty do Nairobi s Kenya Airways jde o ručně vypisované bločky připomínající spíše poznámky nadšeného amatérského pilota popisujícího vyhlídkové lety ve východní Africe. Lehčí o 330 amerických peněz s díky odjíždím boda-boda na autobusové nádraží v Kampale, na pohled nejchaotičtější místo, které jsem kdy viděl. Taxi parky a busová nádraží v Jakartě, Istanbulu či Dakaru jsou oproti tomu oázy klidu. Kupodivu vše funguje jak má.

Boda-boda, taxislužba v Mbale.
Boda-boda, taxislužba v Mbale. Boda-boda existuje v Ugandě ve dvou verzích: bicyklové a motocyklové (mopedové). Ač jsem se snažil, nenalezl jsem dvě totožně zdobené sedačky pro zákazníky. Co kus, to originál.

 

Krátce po poledni již sedím v autobusu do Mbale a čekám, až se zaplní. To se stalo ve tři hodiny odpoledne a konečně vyjíždíme. V Mbale jsme krátce po setmění. Město pod horami nedaleko hranic s Keňou jest úchvatné, na každém rohu je možno zakoupit spousty jídla, hromady ovoce čekají jen na mě, spousta malých restaurací mi otvírá svou náruč. Nastartoval jsem ekonomiku sympatického města nakoupením potravin jak pro malou zoologickou zahradu a oddával se slastnému obžerství.

9.4. 2006 neděle
Brzy ráno lezu do taxi směr Sipi. V taxi je kromě řidiče dalších sedm osob, čtyři vzadu, tři vedle řidiče. Po několika minutách krajní cestující nevydrželi, sedí v otevřených oknech a užívají si prachu cesty.
Silnici do Sipi budovali asi před šesti lety bosenští inženýři, cesta je asfaltová a necelých šedesát kilometrů jsme urazili za hodinu, což je na Afriku rychlost kosmická, jinde těžko dosažitelná.

V Sipi jsem se ubytoval u pana Mosese. Pan Moses jest člověk znalý pohodlí a luxusu, pročež má v recepci vystaveny dvě lahve limonád a pravil, že mi z chatrče vymetl všechny ještěrky a šváby. Kecal.

Recepce ubytování u pana Mosese. Zhýčkaní turisté ocení vybavený bar, znalci poznají kravskými lejny pečlivě udržovanou podlahu.
Recepce ubytování u pana Mosese. Zhýčkaní turisté ocení vybavený bar, znalci poznají kravskými lejny pečlivě udržovanou podlahu.


V Sipi je několik vodopádů. Spousta malých a tři asi osmdesátimetrové, pročež jde o místo nesmírně turisticky oblíbené. Tedy.... v létě, když není období dešťů. Nyní je v Sipi krásně mrtvý klid a dokonce i jídlo je obtížné sehnat. Balenou vodu jsem nezískal v celé vesnici.
Jediná místní restaurace jest otevřena celý den, ovšem jídlo se mi podařilo získat jen odpoledne a i to na několikátý pokus. Jelikož jsem jedinec romantického smýšlení, kochal jsem se okolní krajinou, usazenou pod pohořím Elgon, procházel jsem se kolem vodopádů a lezl kde se dalo, pročež jsem nyní zpocený jako prase, špinavý jako prase a funím jako prase.

Vesnice Sipi, bezejmenná restaurace.
Vesnice Sipi, bezejmenná restaurace, ale jediná v provozu (občas).

 

10.4. 2006 pondělí
Co bych dělal. V restauraci jídlo neměli, ve vesnici jsem sehnal jen svazek banánů a tak se opět procházím. Sem a tam, nahoru a dolů. Opět jsem jako prase. Ze Sipi je vidět pohoří Elgon a dokonce i jezero Kyoga na západě. Ani tu není moc hmyzu, ostatně ves je ve výšce zhruba 2700 m.n.m.
Pár desítek kilometrů severně začíná země nikoho, respektive země legrace, jelikož tam pase dobytek několik kmenů. Když se pánové jednoho kmene nudí, vytáhnou zpod postele kulomety a jdou ukrást nějaké krávy k sousedům. I soused se občas nudí a také chodí na návštěvy. Aby toho nebylo málo, ze Súdánu zavítá občas tamní armáda rebelů a do toho všeho se motá ugandská armáda a někdy i ta keňská. Je to takový místní kolorit, zpestření pro okolní obyvatelstvo a každodenní náplň černé kroniky ugandských novin. Zbraně, převážně různé verze AK 47, pocházejí většinou od warlordů ze Súdánu, ovšem munici je problém sehnat a tak pastevci odlévají a vyrábějí náboje doma. Problém ale není sehnat například bazuku, o čemž se mohl kdysi přesvědčit jistý horlivý pán z Nairobi, který se v severní Keni rozhodl z vrtulníku sledovat Pokoty, kteří se zrovna vraceli z jedné ze svých výprav k sousedům. Vrtulník se Pokotům zřejmě moc nelíbil, jelikož vytáhli bazuku a stroj poslali k zemi v poněkud pozměněné podobě.
Večer stopuji nákladní auto, opět s banány, a odjíždím zpět do Mbale. Mbale není Sipi, Mbale jest město jídla. A jelikož jsem muž činů, tak konám. Nekontrolovaně žeru.

Sipi Falls I.
Dolní část Sipi Falls I.

 

11.4. 2006 úterý
Odjíždím do města Jinja k Viktoriinu jezeru a beru boda-boda do vsi Bujagali. Bujagali leží u řeky Nilu a dokud tam nepostaví další vodní elektrárnu (ta první vymazala vodopády hned pod Viktoriiným jezerem), budou tam dál jezdit turisté z celého světa užít jednoho z nejlepších raftařských terénů světa.
Jelikož nemusím stavět stan zrovna pod nohami desítek turistů, kteří sem každý den zavítají, dostal jsem úchvatný nápad postavit stan na břehu Nilu, v lese, hezky v klidu. Můj nápad byl s nadšením oceněn zejména místními komáry, kteří mě poctili návštěvou v nevídaném množství.
Nil je velký, široký, černý i bílý v peřejích, někde s kajakáři a někde s krokodýli, stačí si vybrat. Na Nilu je spousta různého ptactva, ale jelikož neumím létat, tak jsem ptactvo nesnědl. V Nilu je spousta ryb a tak lze jíst tilapii v každé vesnické jídelně. V Nilu je teplá voda. A vůbec, u Nilu, tam by chtěl žít každý.
Místní pitomci se občas chytí prázdného kanystru a skočí do řeky. Turisté si je fotí a platí. Já se také chopil kanystru a skočil, ovšem nezaplatil mi nikdo. Celá akční podívaná trvá několik málo sekund a já si plavbu vůbec neužil, jelikož jsem ani nevěděl, jestli jsem hlavou dolů, jestli jsem pod vodou nebo nad vodou a jestli vůbec jsem. Takové jsou Bujagali Falls.

12.4. 2006 středa
Svítá a nad Nilem jest mlha. V mlze plachtí velcí ptáci a ryby sbírají z hladiny komáry. Příště si nějakou rybu vezmu k sobě do stanu, jelikož jsem byl v noci komáry ojebán až hrůza. Koupu se v řece a hle, krokodýl. Cením zuby, bych ho zastrašil, ale naštěstí se ukazuje, že je to jen malý varan. Na pokraji srdečního kolapsu se drápu z vody a usuzuji, že v Nilu se již koupat nebudu.

Nil u Bujagali
Nil u Bujagali

 

Odpoledne odjíždím do Jinji a dívám se, kdeže to Nil vytéká z Viktoriina jezera. Popravdě řečeno...já nevím. K vidění tam není vůbec nic, jen nějaká voda a cedule a strom... prostě nic.

Jinja je známá právě tím, že zde pramení Nil (tedy kromě toho, že každá ze zemí kolem Viktoriina jezera prohlašuje o kdejakém potoku do jezera přitékajícím, že Nil pramení zrovna tam a nikde jinde). Jinja je známa i tím, že vychrtlý snědý mužík známý jako pan Ghándí je v Jinje pohřben. Tak praví mnoho místních i přespolních. My chytří víme, že onen snědý mužík byl spálen a jeho popel rozsypán všude po světě a část byla nasypána v Jinje do pramenů Nilu. Pan Ghándí tak plynul tisíce kilometrů, až byl Nilem vyplivnut z Egypta.
Také chci být slavný jako pan Ghándí a plynout celou Afrikou. Jelikož však nebyl v okolí nikdo, kdo by mě spálil, tak jsem se do pramenů Nilu alespoň vyčůral a nyní plynu a plynu a plynu. Skrze Ugandu, Súdán a Egypt. Jako pan Ghándí.

Z Jinji odjíždím do Kampaly a přesedám na minibus do Entebbe. Večer jsem se ubytoval v zastrčeném hostelu kousek od letiště. Po měsíci v Africe se poprvé setkávám s funkční sprchou a funkčním splachovacím záchodem. Sprcha je jedna, záchod taktéž, pročež je na obojí nutno vystát frontu. Ale kdo by neobětoval pár hodin kvůli takovému luxusu, že ano.

13.4. 2006 čtvrtek
Koupu se ve Viktoriinu jezeru a procházím se místním lesíkem. A náhle jsem ji uviděl. Liána. Dlouhá pevná liána. Zařval jsem jak pan Tarzan, vyskočil na liánu a již se houpu. Z horních pater lesa na mne padá všechno možné, já si toho však nevšímám. Včera jsem byl jako pan Ghándí, dnes jako pan Tarzan. Jak malé děcko se houpu sem a tam, kývu nohama a spokojeně vyluzuji: "Óóóóóó."
Kromě padajících suchých listů jsem zjistil, že pan Tarzan musel zápasit i s padajícími pavouky. Jeden z nich se mi usídlil v uchu. Jak dostat pavouka z ucha? Ochránci přírody, teď raďte! Poskakuji na jedné i druhé noze, třesu hlavou na všechny strany, promlouvám k pavoukovi uklidňujícím hlasem, leč vše bez úspěchu. Chtěl bych pavouka vylákat ven na zmrzlinu nebo kuře po sečuánsku, třeba je pavouk labužník. Avšak zjistil jsem, že nemám ani zmrzlinu, ani kuře po sečuánsku.
Stávám se akčním.
Propisovací tužkou do pavouka jemně rýpu. Pavouk zalézá hlouběji, až je mi to značně nepříjemné. Nasazuji k tvrdému útoku. Nekompromisně pavouka propiskou utloukám, skučím bolestí, ale nepovolím, v celé hlavě slyším křupání pavoučího těla pod útoky mé modré propisovací tužky. Poté tužky rozebírám a její tenkou náplní vyšťourávám rozdrcené pavoučí tělo ven. Nožičku po nožičce (ta svině jich má osm), trosky tělíčka.

Pavouci v Entebbe
Pavouci v Entebbe. Pokud je chcete navštívit, vezměte si sebou propisovací tužku.


Znaven, ale spokojen odjíždím na letiště, vsedám do letadla Kenya Airways a odlétám do Nairobi. V Keni se pilot zlehka dotkne koly dráhy a zase vzlétá. Celkem opakujeme přistání třikrát.
A poté to začalo. Jakýsi pán pobíhá po hale s mým jménem na papíru. Poté mě odvádí k východu a ukazuje přes letiště na stojánku kde je asi deset malých vrtulových letadel. Běžím mezi letadly přes dráhu, přeskakuji zavazadla povalující se na dráze a dobíhám k pánovi, který na mě mává. Vsedám do letadla. Další stop - Kilimanjaro. Tam přesedám do dalšího letadla. Vedle mě přes uličku sedí ženština se dvěmi slepicemi. Slepice mají svázané nohy, za které je ženština drží. Přede mnou je jiná ženština, na klíně tři děti. Děti svázané nohy nemají. Vzlet a další přistání kdesi na louce. Podle informací od prodejce letenek by to měla být Arusha, ale mně připadá, že letadlu jen došlo palivo a sedli jsme u nejbližší vesnice. Přijíždí cisterna, dva pánové ručně pumpují palivo. Další vzlet. Další přistání - Zanzibar. Po chvíli letiště zhasnulo. Vsedám do dalšího letadla a čekáme, až se letiště opět rozsvítí. Po půl hodině přichází pilot a přesazuje všech osm cestujících dopředu, že prý má špatně vyvážené letadlo. Po krátkém letu sedáme v Dar Es Salaamu. Na staré vízum procházím a beru taxi do města. Je půlnoc.

14.4. 2006 pátek
Jelikož ráno odlétám do Evropy, rezignuji na shánění ubytování. Taxikáře se ptám na restauraci, kde mají otevřeno co nejdéle. Veze mě do centra. Všude tma, jak už to v Dar Es Salaamu v noci bývá.
"Dobrý večer. V kolik zavíráte?", ptám se číšníka.
"Dokud budou hosti.", praví pán v potemnělé místnosti.
"A když bude jen jeden?"
"Tak bude otevřeno."
"Takže když tu budu jen já, nezavřete, OK?"
"Otevřeno, otevřeno."
Piji pivo. Druhé. Třetí. Čtvrté.
"Pane, zavíráme.", oznamuje mi číšník ve dvě v noci.
"Nezavíráte, domluvili jsme se tak."
"Zavíráme."
"Nezavíráte, já piju."
Zavíráme.
Zakupuji osm piv v lahvích, sedím před restaurací a piji. Kolem klid, jen každých deset minut kdosi přijde a zjišťuje co a jak.
Se svítáním jsem již řádně přiopit, beru taxi a jedu na letiště. Po cestě se zbavuji posledních tanzanských peněz tak, že je vyhazuji z okna auta.
Dar Es Salaam - Nairobi - Amsterodam - Dublin.
Kolegové na letišti mě odmítají pustit z tunelu z letadla na letiště, jelikož mám prý choleru, malárii, žlutou zimnici a AIDS. Ovšem když otevřu dva dny nemytou hubu po dvanácti pivech, jsem propuštěn. Půlhodinové čekání na Dublin bus mi po tanzanských zkušenostech přijde jako okamžik. Funguje elektřina, teče voda, v restauracích je jídlo a v obchodech zboží. Hm.

Mt. Kilimajaro
Mt. Kilimajaro, nejvyšší kopec v Africe, cíl nekončícího zástupů turistů.
Pokud někdo není  pitomý, raději si vyleze na jakýkoli jiný
kopec kdekoli na světě za zlomek peněz,
které je nutno obětovat zde (řádově nejméně stovky dolarů).


Zpět na Chochoviny