Květen 2002


 

1.5. 2002 středa
To ten květen začíná pěkně blbě. Včera jsem jel po letech navštívit otce a chytili mě ve vlaku, mizerové.
Báječní krabi

U otce jsem sežral celé velké uzené koleno, do tří hodin ráno mi to trvalo.
Ráno jsem šťouchal do kraba. Otec si totiž pořídil kraba. Krab je oranžovo modrý, krásně jasné barvy a otec do něj cvrnká a přetlačuje se s ním. Občas kraba pustí na koberec a honí po obýváku. Krab se jmenuje Karel a je úplně skvělý. Otec samozřejmě o krabech nic neví a tak zkouší, jak se dá krab chovat, co sežere a co vydrží. V současné době kraba polévá ledovou vodou a ozařuje různými světly, aby věděl, jak krab reaguje. Ještěže krab neumí řvát.
 Taky si pořídím kraba.
Dnes odpoledne jsem jel za babičkou a dědou do Oder. Všude je zeleno, kvetou jabloně i grůši, sem tam třešeň, obloha modrá jak zmrzlý Sibiřan a na loukách roste spousta pampelišek a vzduch voní a já bych křičel jak je krásně, ale jsem líný křičet, pročež tedy nekřičím.
Večer jsem jel zpět do hnusné Prahy nočním vlakem. povedla se skvělá čundrsleva, průvodčí se neměnili, tak jsem dorazil z Hranic na Moravě do Prahy za 42 peněz, což není zlé.

2.5. 2002 čtvrtek
Mrzký Howadoor s v mém spacáku v mém pokoji se svým fernetem
Napsal mi člověk ohledně Afriky. Pokud vše půjde dobře, tak letenku bych sehnal do třiceti tisíc a víza jen za pět tisíc. Což je dobré, jelikož původně hrozilo, že si pro malijské vízum budu muset zaletět do Moskvy.
Taky mi psal nějaký cestovatel - pošuk, který se jen tak flákal po Africe dva měsíce, že se očkovat nemusím, že on dostal jenom žloutenku a malárii. Takže na očkování také ušetřím.
A opět se projevil pan Palun. Nedávno jsem se zmínil, že dostávám přiblblé dotazy, jestli se budu v Africe sexuálně ukájet na velbloudici a pan Palun to bere jako hotovou věc a píše:

"Já jsem se ukájel na králíkovi u dědy na zahradě, ale velbloudice je asi víc nebezpečná, ne?"

Tak zhruba toto píše pan Palun. Ovšem plusem je, že se alespoň podepíše, zatímco jiná individua mi anonymně zasílají mejly znění:

"Pche."

Toť vše.

Šel jsem do fotolabu pro fotky a mimo jinými jsem objevil fotku pana Howadoora, kterak u mě přespával, než letěl do Himalájí. Bohužel na té fotce vypadá moc normálně, ne jako úplný jouda, jak se obvykle prezentuje. Chtěl jsem fotku naskenovat, ale nakonec jsem jen vzal digitál a sprostě a tupě papírovou fotku vyfotil.
Ať žije technika v rukou blba.

I přes divné hlasování vítězí galaczinhajtobogar A ukončuji anketu. Nejoblíbenější polohou se stala "galaczinhajtobogar". Fakt jsem zvědavý, kolik lidí ví, co to znamená, že tak vehementně hlasovalo. A tak na podnět Bárta a Zelího je další anketa o tom, co je to galaczinhajtobogar.

A poté ti hlasující divnolidé zjistí, jakáže to je jejich nejoblíbenější poloha.

Hm, taky psala Bára. Je lína jak veš a tak místo drásáním nohou v středo či jihoamerických pralesech se válí někde u moře. A to jsem uvažoval, že ji příští rok vezmu na Kamčatku. Kdepak.

Ha!!! To snad ne. V klidu si píšu deníček a o anketě o polohách a najednou koukám a jakýsi mizera nějakým podvodným způsobem anketu narušil a připsal nehorázný počet hlasů poloze "dole". Tak to ne, žádné dolňáky tu trpět nebudu, hned anketu ukončím s původním hlasováním.
Tak.
Tak ne.
Teď koukám a vítězí galaczinhajtobogar. 3.5. 2002 pátek
Vyjel jsem na víkend do skal s infantilním Bártem a přitroublým Zelím.
Po všemožném dohadování, volání, psaní a běhání jsme se potkali na nádraží.
Zelí nakupoval jídlo. Bylo 17.30 a vlak měl odjezd v 18.03.

Čas: 17.30
Já:"Zelí, máš jízdenku?"
Zelí:"Aha, jízdenku - nemám."
Já:"A máš nějakou průkazku? Jinak tě to bude stát přes dvě stovky."
Zelí zbledl, zapotácel se a málem to s ním seklo.

Čas: 17.35
Zelí zmateně pobíhá po nádražní hale a úpí. 

Čas: 17.38
Zelí vystál frontu v Informacích, aby zjistil nejlevnější způsob jízdy.

Čas: 17.40
Zelí mi bere mé jízdenky, stojí frontu u okýnka a dohaduje s pokladní vrácení mých jízdenek.

Čas: 17.42
Zelí nazpět prodal mé jízdenky, ovšem je znechucen stržením čtyřiceti peněz.

Čas: 17.45
Zelí opět stojí dlouho frontu na jízdenky. 

Čas: 17.55
Zelí nervózní z možného nestihnutí vlaku baví celou frontu skučením o strašné ceně jízdenky. Nakonec zakupuje jakousi víkendovou slevu pro sebe i pro mě.

Čas: 17.58
Prcháme na vlak.

Čas: 18.01
Bárt zjistil, že si zapomněl koupit jízdenku.

Čas: 18.03
Bárt si stihl zakoupit jízdenku a tak usedáme do vlaku.

Čas: 18.10
Vlak má zpoždění už při startu.

Čas: 18.15
Vyjíždíme. Zelí otevřel natlakovanou PET láhev nějaké bublinkaté vody. Vzápětí voda vystříkla a tak je politý Zelí, sedačky i podlaha v kupé. Cestující se baví, Bárt nadšeně řičí a Zelí nám sděluje, že jsme volové.
Už vím, proč se říká, že minerálka stříká jak v německém pornofilmu.

Jau jau jau V noci jsme dojeli do České Kamenice a začal báječný noční pochod. V jeho průběhu jsme zjistili, že držet se v noci modrého značení turistické cesty je nemožné, že vyhýbání se loužím a blátu je také nemožné, že uhýbat obličejem před větvemi je také nemožné a já jsem zjistil, že dřevorubci jsou strašní debilové, protože uříznout strom ve výši mého rozkroku a nechat tam asi tak metrový pařez není to nejlepší.
Po zhruba čtvrt hodině jsem naštěstí zjistil, že na pařezu nezůstala žádná část mé výbavy a opatrnými krůčky jsem odkulhal, samozřejmě za nadšeného škodolibého hýkání Zelího a Bárta.
Toť kouzlo nočních pochodů bez baterek.

4.5.2002 sobota
I s citelnými bolestmi v rozkroku se kochám ranní přírodou a blbou rosou, od které jsem zmáčený.
Asi o pět kilometrů dále jsem si zvrtnul kotník.
Bárt a Zelí se opět kácí smíchy.
Díky mé schopnosti přivodit si nejnevhodnější úrazy v nejnevhodnější dobu zkracuji plán cesty ze čtyřiceti kilometrů na deset. A do plánu zahrnuji návštěvu dvou hospod, z toho jedné dvakrát.
V poledne jsem si v lese pod přístřeškem kotník stáhnul obvazem a oblepil náplastí.
Vstávám a odnáším zbytek náplastí k odpadkovému koši. Najednou šílená rána, slzy v očích a v polobezvědomí slyším hurónský smích Bárta a Zelího.
Největší zábava pro Zelího a Bárta je cizí rozbitá hlava Z hlavy mi teče krev a na střeše odpočívadla je kousek kůže z mé hlavy i s vlasy.
Spěchám do hospody, kde se přivádím do mírného pivního oblouznění. Následně všichni tři lezeme na cvičnou lezeckou stěnu a nahoře přemýšlíme, jak se dostat zpátky. Naštěstí to po těch pivech není takový problém.
Večer jdu spát co nejdřív, což považuji za nejlepší prevenci proti dalším úrazům.
Zelí a Bárt doufají, že na mě v noci spadne strom, aby se měli čemu smát.
Blbý den.

5.5. 2002 neděle
S Bártem jsme vylezli na Falkenštejn, což je skvostný hrad se strašně špatným přístupem, takže tam skoro nelezou lidi. Z hradu je nádherný výhled do okolí a člověk má pak pocit, že je tam sám a všude jen temně zelené hvozdy, balvany, skalní věže a všechno se jmenuje báječně, jako například havraní kámen, Sokolí kámen a taky Dračí pramen, Vlčí skála a tak podobně, děsně romanticky. Navíc byla mlha, vypadalo to skvěle a ozvěna vracela všechno, nic si nenechala.
Chtěl jsem ozvěny využít a zakřičet nějaká hrozně důležitá hesla, nejlépe nějaká budovatelská, ale nic mě nenapadla a tak jsem zakřičel pouze: "Éééééj Mlhošu Mlhošůůůů", což je pokřik z nějaké divadelní scénky, ale už fakt nevím ze které. Bárt nekřičel taky žádná hesla, Bárt jen jódloval, což je hrozné, jelikož Bárt jódlovat neumí a ta ozvěna to neumění znásobila.
A poté jsme slezli do Jetřichovic a pili hnusný čaj a koukali na cedule "Zimmer frei" a temné hvozdy i s ozvěnou byly rázem v háji.
V háji bylo i to, že začalo děsně pršet a my šli zpět na vlak a zmokli jsme a říkali si, že jsme úplní blbci, když tak jdeme v dešti, blátě a ještě nám to nevadí a je nám étericky blaze na duši.
Éterické blaho však rušil Bárt, který v dešti povykoval popěvky a citoval nějaké zhovadilosti, jelikož Bárt moc čte a neustále chodí do kina a do divadla a zná všechny hry a filmy nazpaměť a poté citáty bez ladu, skladu a souvislosti otravuje okolí.
A tak v tom lijáku, zrovna když jsme se brodili vodou a blátem, Bárt povykoval například: "Slunce svítí, voní kvítí!".
A po chvíli: "Jááááá s písničkou jdu jako ptáček."
A ještě za chvíli: "Jááááá s písničkou jdu jak čuráček."
A takto všemožně hlaholil, tak jsem ho trefil polínkem do lokte a chvíli byl klid. Klid byl však jen proto, že Bárt si také našel polínko a vzápětí mi ho hodil do hlavy.

No, večer jsme přijeli do hnusné Prahy a protože jsme z toho neměli dobrý pocit, tak jsme ten nedobrý pocit zapili fernetem od Howadoora a fernetem ode mě a fernetem od Houmra, u kterého jsme pili na pokoji. Také tam byla jedna pěkná ženština, co pila fernet a které jsem koukal na prsa. Jenomže se mi nijak nevěnovala a já jsem se věnoval fernetu, tak jsem jí už pak na prsa nekoukal a noční tramvají jsem jel spát.

6.5. 2002 pondělí
V práci pracuju. Najednou zvoní telefon a volá kolegyně, že mám přijít, jelikož mi sehnala kraba a krab jí utekl a běhá po kanceláři a kamsi zalezl a tak podobě.
Krab byl zalezlý za skříní a teď ho mám u sebe vedle počítače a je báječný.
Určitě je to nějaký lítý bojovník, protože mu chybí jedna noha o kterou určitě přišel v lítých bojích. A právě jsem zjistil, že má v klepetech docela sílu, jelikož jsem ho chtěl podrbat a on se mi zacvakl do prstu a visí a nechce se mu z prstu dolů.
Ještě nevím, jak ho pojmenuji. Napadají mě jména pro kraba bez nohy vhodná, jako například "Krab" nebo "Mrzák". A tak asi budu mít kraba Kraba nebo kraba Mrzáka.
Teď řeším problém, kam kraba dát, jelikož akvárium mám v Žatci a tam se mi jezdit nechce. Je to suchozemský krab, takže stačí i nějaká krabice, ale nic nemám. Až něco seženu, tak mu udělám krabí ráj.
Tak.

 

Také mi psala knihovnice Alena, která pořád pořádá pořádné besedy a beseduje a poslala mi pozvánku na besedu s panem Zapletalem a ta pozvánka je vyhotovena i s mými přiblblými kresbičkami.
Tak uvažuji, že bych šel tropit nějaké nepřístojnosti na besedu s panem Zapletalem, jelikož by to byl dobrý trénink na tropení nepřístojností na besedě s panem Vaculíkem, na kterou se taktéž chystám.
A abyste věděli, jak jsem slavný, tak leták s mou ilustrací zdobí Rychnov na Kněžnou. To mi teď taky psala Alena.
Taky jsem koukal, jak se do Rychnova dostanu a zjistil jsem, že pojedu přes nějaké Slemeno, což bude ohromně zajímavé, jelikož jsem tam nikdy nebyl a v obci s tak blbým názvem určitě něco bude.
Tak.

Je mi divně po včerejší fernetové párty. 

7.5. 2002 úterý
Zakoupil jsem mému krabu akvárium a krab je nyní ponořen skoro celý ve vodě a prská, bublá a vrní.

Psala knihovnice Alena, že v Slemeni(u), kam hodlám jet, není vůbec nic, jen cesta a hřbitov.
A to je právě skvělé, tak určitě pojedu, protože to znamená, že tam není žádný přiblblý kostel a podobné zhovadilosti, za kterýma jezdí spousta lidí. A tak budu v Slemeni(u) sám a budu se kochat, že všude kolem neotravují lidé nebo dokonce japonští turisté, co fotí a fotí a pořád se hloupě usmívají, ještě hloupěji uklánějí a pořád fotí a fotí.

A mimo jiné mi Alena psala, že jsem úplný pitomec, protože nevím nic o Jiřím, co se mimo jiné jmenoval ještě Guth a Stanislav a Jarkovský. A abych tak pitomý nebyl, zaslala mi pěkný úryvek z jedné knížky, kde pan Jiří píše co dělal a tak už vím, že si stýskal a chodil kolem kapličky a kolem Kostelce a jeho matka se durdila a horšila, že se rozptyluje od učení.Také prý v té době se po lukách potulovali učící se mladíci s dýmkou v ústech, čímž působili na lukách a zahradách oživení.

Tak jsem blbější zase o kousek méně.

Obdržel jsem nové číslo časopisu Koktejl a je v něm CDčko a na něm skvělé povídky, písničky a návody z rumunského Banátu.
Například je tam večerní zkouška mandolínového souboru a také povídka "O hadu na krchově" a "O ovcích a dědu Kňorkovi" a recept na kukuřičnou placku mamaligu a podobně.
Zkusím placku mamaligu udělat pro kraba.

Krabi coca-colu neradiNo, snažím se pro kraba prosadit jméno "Mrzák", ale nikomu se to nelíbí, tak ho možná pojmenuju "Mrazák" jako doporučuje jedna známá.

A když už jsem u kraba... včera jsem nevěděl, co takový krab pořádně žere a jak se k němu chovat. A hlavně mě zajímalo, jestli pije coca-colu. Tak jsem se zeptal Trejbátka a ten mizera mi dal telefonní číslo, údajně na svého kamaráda a tam se prý mám zeptat, jak krabi coca-colu pijí.
Ten telefon byl na Ligu na ochranu zvířat. 

8.5. 2002 středa
Tak jsem myslel, že někam vypadnu, dokonce jsem si dal sraz na nádraží s Bártem, leč Bárt se nedostavil a nebo se dostavil dříve a zbaběle prchnul.
Po probdělé noci se Lucii špatně stěhuje krev zpět do horních partií.Šel jsem ho hledat na kolej, ale ani tam nebyl. Místo toho jsem potkal Houmra a jeho sličnou dejmetomukamarádku Lucii, kteří se váleli na chodbě na spacáku a popíjeli čaj. Oba měli groteskně tupé pohledy a tvrdili, že jsou nevyspalí a unavení. To je to dnešní mládí, co už ani spolupráci noci se dnem nezvládne. Lucie navíc tvrdila, že není prokrvená, čemuž jsem se podivil, ale Houmr se nepodivil a přinesl fernet. Ovšem mimo ponocování tato dvě individua provádějí i jiné nesmyslnosti, jako je například návštěva divadla, ovšem ne v Praze, nýbrž v předalekém Písku, kde je sice pěkný most přes řeku, ale Oblomova tam hrají bídně. 
Bylo ráno a po kolejní chodbě chodila různá individua páchat hygienu, jen my si dali fernet. Venku svítilo slunce, já ty dva opustil a jel si zajezdit na bruslích. Nevyslyšel jsem přání Lucie ("Doufám, že si na těch bruslích něco zlomíš") a kochal se svěžím ranním vzduchem a pocitem zhnusení z Prahy.

A poté jsem učinil závažné rozhodnutí. Jal jsem se páchat prádelní hygienu. Ta spočívá v tom, že jakmile mi dojdou čisté věci, nasypu do vany spoustu pracího prášku, ještě více aviváže, na to naházím veškeré oblečení a celé to za občasného míchání začnu sprchovat horkou vodou. Ve vaně se začne tvořit pěna, zprvu bílá a voňavá, ovšem po pár minutách je to pěna šedohnědá a nevoňavá, přesně taková, jako ta v Orlici, co vytéká s jedné čističky a ve které jsem jednou plaval. Ovšem po dalším přidání prášku a aviváže a několikanásobném sprchování je pěna opět bílá a voňavá a já prádlo vyjmu z vany a rozvěším kde se dá. Jakmile prádlo vyschne, nastane činnost v páchání prádelní hygieny mnou nejméně oblíbená. Žehlení.
Žehlení mě nikdy nebavilo i když jsem se ho snažil různými metodami ulehčit a zpříjemnit.
Zkoušel jsem žehlit několik vrstev prádla na sobě (horní byla spálená, spodní naprosto nevyžehlená), zkoušel jsem u žehlení ještě pro rozptýlení vařit (spálená košile i jídlo), zkoušel jsem místo žehlení prádlo lisovat navršením všemožných knih a k tomu účelu vhodných zeměpisných atlasů (výsledek i po několika týdnech nevalný) a nyní zkouším metodu další - nežehlit. Je to metoda nová, pěkná, progresivní, ovšem výsledek je zdrcující.

Dnes je jakýsi státní svátek. A všude jsou vlaječky, co se jimi mává například na hokeji, když se křičí "góóól" a nebo "rozhodčí je hovado". Ta vlajka je červenomodrobílá a říká se jí státní symbol. I když si myslím, že zdejším státním symbolem by mohl být určitě třeba cikán.
No ale zpět k vlaječkám. Na pražských tramvajích jsou vepředu vždy dvě vlaječky v takovém držáku a já přes den několikrát jel tramvajemi a koukal na ty vlaječky a pořád se mi zdálo něco divného, že něco není v pořádku, celý nervózní jsem z toho byl, až jsem se lekl, že na mě vlezla nějaká exotická choroba. Jenomže na mě nevlezla choroba, nýbrž se probudil cejch doby a já zjistil, že třináct let není žádná doba a já jsem úplně zpitomělý. Na těch dvou vlaječkách na tramvaji se mi nezdálo to, že jsou obě stejné a už vím proč. Pořád mám zafixováno, že jedna vlajka byla ta červenomodrobílá a druhá červená s nějakým zemědělským a hornickým nářadím.
Co se v mládí naučíš, dnes jako bys našel.
Ach jo.

9.5. 2002 čtvrtek
Blbá anketa pořád nefunguje. Začala nefungovat před pár týdny a ač na poskytovatelském serveru tvrdí, že pokus o hacknutí byl zdárně zažehnán, anketa nefunguje a nefunguje a páni provozovatelé serveru mi neráčí odpovídat na mé dotazy, jestli to někdy spraví. Tak jsem tedy uzavřel obě starší ankety ohledně "galaczinhajtobogar" a dodal anketu novou, byť graficky nedořešenou. Až někde objevím anketu přijatelnou, tak ji tam vrazím.
No a k výsledkům... "galaczinhajtó" je maďarsky "hovnivál", byť možnost "Miloš Zeman je vůl" 
v hlasování zvítězila a já myslím, že poprávu, jelikož on je ještě větší vůl, než jsme doufali a já doufám, že mu chcípne krab, pokud nějakého má, jelikož já mám kraby rád a kombinace krab+vůl se mi nelíbí.
Já kraba mám.
Dneska jsem kraba, zatím beze jména, nakrmil bramborem a krab se tváří náramně spokojeně a zvesela mě štípnul do prstu, mizera.
Ve hře na jméno pro kraba jsou nyní nejen moje tipy (Krab, Mrzák), ale i návrhy knihovnice Aleny (Pafnus, Minerva), návrhy z lidu (Mrazák) a návrhy z nelidu od pana Paluna, kterému odjela manželka a on nyní trpí hlady, špínou a sexuálním abstinentstvím, takže ve všem vidí potenciální sexuální objekt a jako milovník bujných poprsí hodlá pojmenovat kraba "Kozák".

Zítra přiletí z Mexika, USA a Španělska Bára, pokud s ní nespadne letadlo, nebo jí nenapadne letět ještě někam. Tudle jsem se s ní bavil a říkala, že Mexiko je děsně drahé, prý houska za stovku a podobně. Tak jsem docela zvědavý, jestli náhodou místo do Mexika neletěla na Island, protože nevím, kde jinde by houska stála stovku. Jo, možná ještě nějaká obložená houska v Praze na hlavním nádraží.

Hm, právě koukám na kraba, on má tělo v takovém báječném krunýři. Na ten krunýř by se určitě krásně malovalo. Já tudlenc viděl nějakou ženštinu, ta měla taky pomalované tělo a vypadalo to dobře.
Já bych na kraba namaloval vlajku Tuvalu a poté bych tvrdil, že je to krab z Tuvalu, kam jezdím na dovolenou a všichni by žasli, jakýže jsem to mocný cestovatel, když si jen tak jezdím na Tuvalu pro kraby. 

10.5. 2002 pátek

Včera mi došla SMSka:

"Jsi mrtvej, hade!!!"

Začal jsem pátrat, kdo mě má pro dnešní den tak rád a ukázalo se, že je to Houmrova dejmetomukamarádka Lucie, které se pro její prťavost a drzost přezdívá Hádě a SMSka tedy zněla:

"Jsi mrtvej. Hádě!!!"

Dotazoval jsem se, cože jsem zase spáchal za strašný zločin, když vím, že těla jsem se jí nedotkl a čest neuznávám. A podrážděná Lucie mi sdělila, že jsem rozhodně neměl psát, že je nedokrvená, jelikož ona je prokrvená. Tak tedy tuto informaci uvádím na správnou míru... Lucie alias Hádě je prokrvená, byť mně se zdá, že v hlavě rozhodně ne. To ovšem není narážka na její inteligenci, jako spíš na něco úplně jiného, ale to tu rozvádět raději nebudu. Hehe.
Tak, teď mě asi fakt bude chtít zabít.

Slovenští fanoušci, aneb hokejový uragánVečer jsem zašel do Mexika hledět na televizi, kde jezdila spousta hokejistů. V hospodě byla zase spousta Slováků a všichni řičeli, jelikož v televizi hráli jejich hokejisti se srandovně barevnými Švédy. Po děsném dramatu, kdy i číšnice upadla s tácem plným piv díky tomu, že koukala na televizi a ne před sebe, Slováci zvítězili a začalo peklo. Během pár minut byl strop baru zacákán šampaňským a všichni si navzájem objednávali pití. Seděl jsem v ústranní, přesto jsem se stal obětí šílených Slováků a první vodkové laviny. Druhého panáka vodky jsem vypil se značným sebezapřením a snažil se ukrýt za proslov, kterak vodku nepiji a piji fernet. Odpověď se mi dostala najednou od čtyř různých lidí v podobě čtyř najednou přinesených panáků fernetu. Bohužel si všichni chtěli zároveň i připít. Během dalších několika minut jsem obdržel fernetové zásahy ze všech stran a jubilejního desátého ferneta jsem dostal asi tak hodinu po první vodce. Po třináctém panáku fernetu číšnice sdělila, že fernet došel. Nastalo dramatické ticho, přerušené prvním panákem absintu. Potom další absint a poté už nic, jelikož číšnice pravila, že si nehodlá zdemolovat bar nějakými opilými prasaty. Slováci v tu dobu tančili na stole a jeden obzvláště nalitý jedinec si stoupl k výhernímu automatu, do otvoru pro vhazování mincí lil vodku a mávaje nad hlavou svým tričkem volal na automat: 
"Já ti ukážem, že so mnou piť nebudeš!"

Odebral jsem se spát.

Dnes v práci jsem podiven, jelikož jsem úplně střízliv, i když to tak ještě před pár hodinami, kdy jsem se teprve asi na osmý pokus trefil klíčem do zámku, nevypadalo.

Založil jsem stránku příprav na výlet do Afriky, kam budu postupně doplňovat další a další informace a nakonec asi zjistím, že na to stejně nebudu mít peníze a pojedu leda tak do Spálova, kam stejně jet chci, jelikož je to taková malá izolovaná vesnička v Oderských vrších, kde bydlela moje prababička a kde ještě lidé mluví téměř staroslověnštinou a nikdo jim nerozumí.

Anketa o jméno mojeho kraba se rozjela až nečekaně rychle a zajímalo by mě, jaké zákulisní intriky působí, že vede přiblblé jméno krab Mrazák. A do toho všeho napsal pan Palun, jakýže jsem hlupák, ignorant a budižkničemu, když jsem mezi možnosti ankety nezařadil jeho návrh krab Kozák, jméno inspirované Palunovou posedlostí dámským poprsím.
Kraba to ovšem nijak nezajímá a dnes se projevil mimo jiné tím, že mi roztrhal a sežral platový výměr na křídovém papíru. Mizera.

A samozřejmě by to nebyli škodolibí čtenáři Chochoviny, aby mi hned nenapsali, konkrétně knihovnice Alena:  "To je dobře, krab bude asi další milovník potištěného papíru. Ušetříš. Nakoupíš v antikvariátu a máš krmení nadlouho."   Hm, až bude krab hladovět, pošlu ho do Rychnova sežrat tamní knihovnu. 

11.5. 2002 sobota

Ha! 

  

12.5. 2002 neděle
Lekce spaní v hamace z Mexika aneb Bára páchá atentát
Včera večer přiletěla Bára z Madridu. Přivezla mi báječnou černomodrou hamaku. Bohužel nevím, jak bych si ji upevnil v pokoji, tak ji vyzkouším jindy. Taky mi přivezla jakási ochucovadla do jídla. O jednom tvrdila, že je hrozně pálivé. Bylo na něm napsáno XXXtra a já ho ochutnal, ale pálilo tak snesitelně. Ovšem poté jsem si líznul kapku z jiné lahvičky, kde bylo napsáno El diablito a teď je mi jedno, co jím, jelikož to pálilo tak, že mám všechny chuťové buňky v komatu. Což mi ovšem nezabránilo, abych dvakrát šel s Bárou do čínské restaurace, kde jsem snědl moje a vzápětí i podstatnou část jejího jídla.
Howadoor je pořád v Himalájích a měl se včera nějak ozvat a dát vědět, jestli žije. Neozval se, takže asi nežije.
Jak jsem se včera vracel vlakem z Moravy, tak byl vlak neskutečně narvaný, lidi byli i v umývárce a na záchodcích, prostě děs. A já bych nejraději vzal kulovnici a začal do těch mas masa střílet, jenže ono by to nepomohlo, protože by přišli další lidi. A přemýšlel jsem o zimní Africe a dostávám strach, že to tam bude hrozné, že tam taky budou tuny lidí a hlavně turistů, prostě přelidněno. A pak jsem pochopil Howadoora. On to sice je děsný pošuk, ale leze po horách a tam tolik lidí není. Takže před tou lidskou havětí je zbytečné utíkat někam, kde místopis zní exoticky a všechny ty nehmatatelné věci jako vůně, závany, světlo a další jsou hmatatelné. Na horách je asi relativně klid.
A vůbec, jestli je nějaké místo, které není zapráskané lidmi a kde zároveň člověk může normálně existovat (už vidím ty přiblblé nápady jako Antarktida), tak mě napadá jen část Sibiře a to je asi tak všechno. 
Ach jo, jsem z toho nějak otrávený, z takové blbosti.

13.5. 2002 pondělí
Průvodčí mě včera ve vlaku nechytil a není divu, když díky návalu lidí vůbec neměl šanci vlakem projít.
Ráno jsem přišel do práce a krab je nějaký divný. Není ve vodě jako jindy, jen sedí v rohu a dokonce ani nežere jako obvykle. Chová se tak netečně, že mě ani jako obvykle přátelsky neštípl do prstu.
Howadoor pořád nedal vědět ani na svých stránkách, že žije a jak dopadl jeho lov na Yettiho a podobná sněžná monstra, nebo jestli už nakupuje koření a hašiš někde na tržišti v Káthmandů nebo kde z toho byl tak nadšený.
Howadoor tedy nenapsal, zato napsal jistý pan Darf, který mi zkritizoval stránku o cestě Africe a mimo jiné napsal:

Serekunda... no a co. Takový Gambijec by se třeba potrhal smíchy při dementním názvu "Praha""Jsi nechutný, když si myslíš, že pobavíš vymýšlením trapných jmen afrických vesnic jako Serekunda."

Z toho je jasně vidět, že pan Dwarf je tupec, protože nevím, proč bych si měl vymýšlet taková jména , když to skutečně existuje. Serekunda je město jižně od Banjulu v Gambii a rozhodně ho nebudu nazývat jinak kvůli nějakým pánům Dwarfům a podobným ignorantům.

Tak, dneska toho psaní nechám, protože mám otravnou náladu a když mívám takovou náladu, tak nadávám všem okolo, všechny kolem otravuju blbými řečmi, odsekávám ještě drzejšími řečmi na přitroublé dotazy důchodkyň a slepcům nepomáhám přes přechod pro chodce. Také zlostně štěkám do telefonu, pokud už se vůbec obtěžuji telefon zvednout a to se dnes neobtěžuji.

V takových chvílích mi pomůže, když si čtu nějaké obyčejné zápisky, nejlépe něco nostalgického vesnického, na první pohled o ničem, na druhý pohled také o ničem a na třetí zřejmě také o ničem, ale já věřím v nové a nové pohledy a na jeden pohled občas zjistím, že to obyčejné psaní je ohromně neobyčejné. Jenže teď tu žádné takové texty nemám a tak jen opět čtu zápisky pana Gutha, co mi poslala knihovnice Alena, jenže ty zápisky už mám přečtené, nové Aleny neposlala a tak mi od zlověstně bublajícího splínu nic nepomáhá. 
Ach jo.

Hm, s Bártem jsem domlouval novou anketu "Co udělat s chcíplým krabem", když tu náhle krab zabublal a vrhnul se do vody. A dokonce sežral kus ryby. Chtěl jsem ho poškrábat na pochvalu, jak je hodnej a on mě zase štípnul. Tak je to v pořádku, zase je to ten správný krab. 14.5. 2002 úterý
Pohled z Gambijské Serekundy, který mi zaslal pan OFF
Gambijské město "Serekunda" vyvolalo několik reakcí a mimo jiné mi jistý OFF zaslal i pohlednici, údajně právě ze Serekundy.

Bavil jsem se s Howadoorem, který je v Káthmandů a kupuje tamním dětem mléko, chodí do muzeí a tak podobně. Asi se zbláznil, zřejmě také chytil nějakou chorobu, jelikož psal, kterak je nemocný a je mu na blití. Hehe.

Už mám i fotky z čundru s Bártem a Zelím. Ti pitomci se mi pořád cpali před objektiv, když jsem fotil krásy přírody a tak mám fotky jako "Pohled z Vilemíniny stěny s retardovaným Bártem v popředí" či "Mlýnský náhon u Dolského mlýna se Zelím představujícím opici" a podobně.

Vzhledem k tomu, že se dnes nic neděje, tak aspoň uvedu krátkou scénku z onoho čundru.

Bárt, Zelí a já sedíme a odpočíváme. Zelí má na sobě letité fialové triko, které pamatuje možná i líbajícího se Brežněva. Najednou přijíždí párek turistů, cyklistka ženština se podívá na Zelího, vyvalí oči a na celý les praví:
"Teda co je tohle za fialový hnus!"

Hm, blbá nudná historka. Jenže lepší nemám. Mám ještě jednu, ale ne lepší. Tak tedy...

Dnes jsem šel po Staromáku (tak říkají Pražáci Staroměstskému náměstí v Praze) a viděl jsem, jak přede mnou nějak pomalu jde nějaká ženština s bílým psem a bílou hůlkou. A já, spatřiv hůlku, nahlas poznamenal:
"Á, nějaká mažoretka!"
Načež mě seřvala nějaká ženská vedle, že se nemám vysmívat slepcům.

Taky blbá historka, dneska končím.


15.5. 2002 středa

Volal mi Zelí z práce... volal z mobilu. Zelí pracuje v hotelu a dělá asi nějakého otravovače lidí na telefonu.

Já:"Zdar Zelí, co chceš?"

Zelí:"No hele, chtěl jsem se zeptat... (slyším zvonění telefonu u Zelího v práci).... chtěl jsem se zeptat...crrrrrrrr.... zasraný lidi, kreténi, do píči, zase otravujou, moment.... dobrý den, hotel Hilton, co si přejete.... ne, ne, opravdu ne... nashledanou."

Hm, až budu jednou veliký pan podnikatel, tak rozhodně Zelího nezaměstnám.

Dnes jsem fotil asi třicet lidí, ale ani jedna pohledná ženština, samé kreatury a jedna kreatura největší, to jsem měl obavy, aby mi neprasknul objektiv, prostě taková tlustá kníratá opice.

Kolegyně si také pořídila kraba a pouští ho po pokoji. A prý ho krmí jablkem. Taky to musím zkusit, protože poslední krmení masem dopadlo takto:

Dávám krabovi kus masa.
Krab uhýbá.
Stále mu cpu maso před nos.
Krab couvá.
Opět strkám maso přímo před rypák.
Krab zacouval do kouta.
Těším se, že krab nemá kam prchnout a tisknu na něj kus masa.
Krab skutečně nemá kam prchnout a z gustem sobě vlastním směle ignoruje nabízené maso a místo toho nepohrdá masem z mého prstu. Mizera štípavá.

Hlasování o jméno mého kraba se vyvíjí ve prospěch jména Minerva. Ale mně se nejvíc líbí jméno Mrzák, tak Minervu přenechám jiným, například nějakým budoucím otcům a tak podobně.

Sibiřští lososi se loví zásadně s rukou v plechovce ananasuHowadoor v Nepálu slezl z hor a dnes seděl u internetu, tak jsem z něj dvě hodiny páčil všemožné informace. Mimo jiné jsem se dověděl, že nepálsky umí říct jen "dobrý den", "děkuji" a "generální stávka", že tam všichni mluví anglicky a že hrají volejbal.
Dále se Howadoor holedbal, jak je ohromný, že všichni Nepálci jsou oproti němu hrozně prťaví a tak ho nebijí, ani se ho nesnaží zapíchnout.
Poté vyprávěl, jak viděl nějakého Nepálce ležet na břehu hnusné řeky a Nepálec se opaloval. Howadoor byl u vytržení, jak se může od přirozena snědý Nepálec opalovat a poté usoudil, že to opalování zřejmě okoukal z MTV.
Tak jsem se tak informoval co a jak v Nepálu a vypadá to, že po výletu do západní Afriky místo na Kamčatku poletím do Nepálu. Ono je to i dobré, protože mým snem je zachytat si lososy na Sibiři a když odložím výlet na Kamčatku, tak budu mít sen pořád a budou se mi zdát báječné věci. Ne jako onehdá, když se mi zdálo, že spím a najednou mám ruku v ananasovém kompotu. To jsem se celý zpocený úlekem probudil a zjistil jsem, že mám opravdu ruku v ananasovém kompotu.
A z toho plyne poučení - když už žerete ananas u postele, tak si nechte zdát například o lososech na Sibiři a ne o ruce v ananasu.

16.5. 2002 čtvrtek
Prsomil Bohumil testuje situaci.
Kolegyně Andrea se vrátila po třech týdnech do práce. Má větší břich, jelikož si pořizuje potomstvo a na větší břich si pořídila takový hábit, co vypadá jak jutový pytel, který používají některé autobusy v Burjatii místo potahu na sedačky.
Přinesla mému krabovi hrách a meruňku. A krab nejdříve klepetem zoufale honil zrnka hrachu po akvárku, potom se naštval a začal se cpát meruňkou. Teď je celý zapatlaný od meruňky a kouká, jak o něm píšu tyhle věci.
Zelí a nirvána

Večer jsem šel na přednášku o Nikaragui, Kostarice a Panamě. Dověděl jsem se, že je tam spousta hadů, ještě víc turistů a kromě Nikaragui spousta Američanů. Takže tam nikdy nepoletím, možná tak do jisté části panamského pralesa, o kterém se mluví jako o posledním dobrodružství na zemi. Já nemám rád taková slova jako "největší, nejlepší, nejkrásnější, nejúžasnější, poslední dobrodružství" a tak podobně, ale třeba je to pravda, třeba tam opravdu nejsou mizerní turisté.
A ještě mě zaujalo, že v Kostarice přišel jednou pan prezident a řekl vojákům, ať se na všechno vykašlou a od té doby nemají v Kostarice armádu.
Dal jsem si nějakou divnou pálenku, ale nechutnala, tak jsem to zalil fernetem.

Po přednášce jsem prchal na akci pana Houmra, který slavil narozeniny. Byla tam spousta lidí, ale nějak jsem je nepoznával. Pavla moc nevřískala a nerozšiřovala ani moc drbů, Zelí nespal na stole, Bohouš nebyl zfetovanej, Trejbátko si odpustil monology o svých stránkách, Houmr se neplácal do stehen... prostě každý byl nějaký jiný.
Pil jsem pivo a fotil lidi kolem, ale všichni se tvářili nějak normálně, nikdo nedělal hovadiny a dokonce ani Zelí nepředvedl striptýz, jak se plánovalo. Složil jsem se s ostatníma a Houmrovi jsme dali kousek toaletního papíru. A na něj jsme mu napsali, ať skočí z mostu či odjinud.
Zelí pootevírá ústa, čímž odhaluje inspiraci režiséra filmu Čelisti
A dnes jsem byl v práci na školení. Po několika hodinách, kdy nějaký maník klikal myší a mlátil klávesnici si nepamatuji absolutně nic, jen mi hučí v hlavě a kolem poletují věty jako "primární mzdová databáze Fluxpamu integrovaná na PersInfo" nebo "prosím vás, nespěte, už budeme končit".
Nemám rád počítače, nemám rád mobil, rádio a vůbec všechno, co kolem mě pořád pípá, bzučí, rachotí a dělá naprosto netělesné hnusně sterilní zvuky. Těším se, až večer všechno to svinstvo vypnu a bude klid. A těším se, až o víkendu vypadnu se spacákem na nějakou akci, kde se bude péct prase. A těším se na další víkend, kdy vypadnu na čundr, i kdyby bylo kdovíjak hnusně.
Knihovnice Alena mi naštěstí poslala po mé rádoby nenápadné žádosti další spisky, které se mi líbí a tak si budu číst a kochat se, že se tam nepíše o žádných motorkách, čipech, anténách a podobných zrůdnostech. A kromě toho si čtu dopis od Howadoora, který byl dnes v Kathmandů v ZOO a chtěl tam házet nějakého místního kluka tygrovi do výběhu.

A kromě toho jsem od pondělí do čtvrtka neaktualizoval Chochoviny a za tu dobu jsem dostal 43 mejlů, kde se všichni ptají či vyhrožují, jaktože Chochoviny nejsou dopisovány. Nejenže jsou lidi úchylní, když můžou něco takového číst, ale ona je to navíc banda líných jedinců, kteří nemají na práci nic jiného, než otravovat nás, pilné pracující.

Například ženština Boule psala, že si Chochoviny tiskne a poté pročítá na záchodě při konání potřeby a že bez nových Chochovin má špatné vylučování. Úchylné.
Pan Králíček mi zase psal, že jsem se asi vydal za Howadoorem do Himalájí a těší se, že mě sežere Yetti. Úchylné.
A krab vyzvracel meruňku, kterou včera sežral. Úchylné.
A když jsem byl na školení, tak se tu stavoval Zelí. Alespoň předpokládám, jelikož kolegyně Andrea povídala, že tu byl někdo s velkou pusou. 

17.5. 2002 pátek
Včera večer jsem se šel odreagovat do parku. Bylo to fajn, svítilo slunce, někdo tam hrál na kytaru, kolem sem tam prošla poloneoděná ženština a jiná ženština, co seděla vedle mě, zase u všech kolemjdoucích psů se zaujetím zkoumala, jestli je to pes nebo fena.
Úplně jsem se zrelaxoval, pak jsem jel do restaurace sníst podivně vypadající salát a pak jsem si ještě házel šipkama. Ovšem byl jsem nějak rozptýlen, takže i šipky létaly značně rozptýleně, ale pořád lépe, než když jsem si před týdnem zašel na kulečník a povedlo se mi jediným šťouchem vystřelit ze stolu dvě koule najednou. Vzhledem k tomu, že jsem hrál sám, tak jsem to nemohl ani na nikoho svést.
Ženština se smála a pán mňoukal, kvičel, chrochtal a vyluzoval jiné zvukyV šipkách jsem tedy neuspěl, ale to určitě jen proto, že jsem koukal všude kolem, jen ne na terč.
Taky jsem potkal v tramvaji známou libeňskou postavičku, jakéhosi obecního blázna, který bezcílně jezdí tramvajemi po Vysočanech, Libni a Žižkově a zdárně a nahlas napodobuje různá zvířata. Tentokrát to bylo prase, kočka a papoušek. Naproti mně seděla jedna ženština, která zřejmě onoho imitátora neznala a tak se smála a to bylo fajn, protože se jí při tom pohupovala její moc pěkná ňadra a to působilo tak eroticky akčně. Asi budu se zvířecím imitátorem jezdit častěji.
O půlnoci mě nenapadlo nic lepšího, než si jít zajezdit na bruslích, jenomže to dopadlo tak, že jsem jen přejel silnici a četl si za výlohou knihkupectví tituly knížek a potom zase přejel silnici zpět a šel spát.
To knihkupectví je fajn, protože má obrovské výlohy a v nich stovky knížek a co je úplně nejlepší je to, že to není ledajaké knihkupectví, ale knihkupectví se samou východní literaturou, například židovskou, arabskou, čínskou, japonskou a podobně. A uvnitř nepanuje obvyklý ruch, ale je tam ticho, klid a chládek a kupujících je tam pomálu a všichni mlčky, mnouce si bradu, listují knihami a přemýšlejí.
No a protože je tam i spousta knih nikoli v češtině, ale v jazyce autora, tak já tam také chodívám a mnouce si bradu, čtu si výhradně komiksy. 

18.5. 2002 sobota
Odjeli jsme s Bárou na jednu akci, kde se pilo pivo a peklo prase. Pivo nebylo nic moc, ale po pátém kousku už to bylo jedno, zvláště když žhavilo slunce a to, jak známo, alkoholu v krvi svědčí.
Hned vedle byl báječný rybník, kde jsem si udělal soukromou nudapláž a potom se jen klepal strachy, jelikož na břehu byl nějaký pán s pitbulem, což je hrozný pes a ten pes hleděl jak plavu a jeho pán na něj volal "aport".
Také jsem hrál kulečník a vyhrál jsem, jelikož ženštiny kulečník hrát neumějí. Sice mě často porazí, ale to je jen náhoda.
Když se všichni dosyta opili, začali se dít podivuhodné věci, někteří jedinci skákali přes oheň, jiní vypravovali o odběru spermatu o doktora a jiní vykřikovali poučné hlášky jako například "plevy od plev se nejlíp odstraní plevením".
O půlnoci už někteří jedinci ztěží zvládali pohyb podobný chůzi a tak byly k slyšení a vidění scénky jako například tato:

U ohně se klátí opilec, zjevně mající obrovské problémy zjistit, na které straně je pevná zem.
Druhý opilec:"Ty jsi ale nalitý, strašně se motáš!"
Klátící se opilec:"Já se nemotám, já tančím jak Harapes!"

O půlnoci jsme naložili tančícího opilce do auta a odjeli spát.

Na téhle akci jsem se dověděl spoustu zajímavým věcí, ale byl jsem opilý, tak si nepamatuju vůbec nic kromě slov "vygryndaný" a "pogryndaný" a "ožralý jako svišť " a spoustu a spoustu dalšího pro mě nového, jelikož na Valašsku a v okolí takových slov znají spoustu.

19.5. 2002 neděle
Dnes jsem zase koukal na fotky z Bářiné dovolené, odkud se vrátila před týdnem a je teď taková začouzená a tvrdí mi, že prý opálená. Ona mi tvrdí i spoustu jiných věcí, například, že jsem blbec a idiot a ještě něco.
No a na fotkách z její dovolené jsem se kochal záběry Baham a ono se to nezdá, ale ty ostrovy v Karibiku v sobě něco mají, bohužel v sobě mají i tuny turistů, jako například tlustí důchodci a podobně a protože turisti nejsou žádný plus, tak na Bahamy nepojedu. A do Mexika když pojedu, tak teda ne tam, kam Bára, protože ona má i na fotkách z Mexika spoustu turistů a klid měli snad jen v cabani, protože je to tam zasypalo pískem.
Lepší je třeba dovolená v Káthmandů, zvláště když je tam i Howadoor, to je pak i o zábavu postaráno. 
Howadoor měl nejdříve choleru a psal závěti, aby pak jásal, že to není cholera, ale úplavice. On to teda není nějak extra rozdíl, svěrače člověk neudrží ani v jednom případě, ale úplavice zní přece jenom lépe. A jak tak Howadoor jásal, že nemá choleru, ale jen úplavici, tak si vrazil do ruky nůž. Aby byla legrace ještě větší, tak do obrovské rány, ze které tryskala krev, nalil nějakou desinfekční tinkturu. Kdo si nikdy nenalil takovou tinkturu do rány, tak nikdy neví, co je to za radost, to se rázem i svěrače stáhnou, úplavice neúplavice. No a tak Howadoor, s úplavicí, probodenou rukou a desinfekcí v ráně vyskočil bolestí a radostí a směle se vrhnul z hotelových schodů po hlavě dolů za přihlížení a aplausu dalších hotelových hostů. Tak to je můj tip na zpestření dovolené - Howadoorovy akční scénky.
A nebo jako správný coureurs de bois sbalit člun, pádlo, spacák a pár dalších věcí a vydat se do tajgy, například do Vodlozerského národního parku a poté jak totální magor, v době letadel, klimatizovaných hotelů i na poušti a podobných zařízení se trmácet přes bažiny a pralesy a říkat si "to jsem ale chytrý, nikde ani noha turisty".
Taková báječná dovolená mě napadla když jsem četl v jednom časopisu o řece Ňuchče.
Taky mě teď napadlo, že je dobře, že ruská přísloví nejsou česká přísloví. Ono totiž jedno takové ruské přísloví zní:
"Jakou řeku pluješ, její píseň zpíváš" (nebo tak nějak)
a fakt nevím, jak by vypadala třeba taková česká Ohře, při jejímž sjíždění někteří lidé každoročně zpívají:
"Na sračky, na sračky, to je vůle mááááááááááá..."

20.5. 2002 pondělí
Howadoor se má vrátit z Nepálu, což bude zajisté legrace, protože údajně nemá na palubě letadla zajištěno sedadlo s integrovanou toaletou. Hehe, taková cesta s úplavicí pro něj bude možná větší zážitek, než slézání Himalájí.

Já úplavici nemám a tak se neobávám dnešní cesty do Žatce, kterou musím vykonat, jelikož mám na poště jakýsi doporučený dopis či co. Předpokládám, že to bude nějaké předvolání k soudu, vyhrožování Českých drah nebo revizorů z Prahy, možná to bude upomínka ze sociálky či finančního úřadu, jelikož daňová a jiná přiznání podávám se stejnou frekvencí jako si aktualizuji rybářský lístek a ten jsem si nikdy neaktualizoval.
No a večer bych měl jít do kina na Krátký film o zabíjení, ale jak to stihnu netuším.
Kdysi (16.4.) jsem napsal báječnou recenzi na dementní film Pán prstenů a dodnes mi chodí zábavné dopisy pubertálních výrostků, nad kterými se člověk pobaví rozhodně lépe, než nad tím trapným filmem.
Dnes mi přišel například tento dopis:

"Ty jses teda pekna svine! Kdyz chces pomlouvat PANA PRSTENU tak to rozhodne nedelej na Fantasy planet je ti to jasny?! Jmenem vsech nadsencu se stejnym nazorem, jako mam ja a ten je takovyhle-LOTR je naprosto nejlepsi a ty jses peknej debil!
Legolaska"

No, sice opět nic originálního, ale představa vztekem slintající puberťačky bušící zuřivě do klávesnice je báječná.

A taky jsem se dověděl, že v Libanonu je povoleno mít sexuální styk se zvířaty, ovšem pouze se samicemi. Jasná diskriminace. Mizerné feministky.
Tak.  21.5.2002 úterý
Včera jsem jel na otočku do Žatce. Otočka to byla báječná, jelikož jsem jel busem na čundrslevu, stihnul jsem si vyzvednout doporučený dopis, doslova sežrat během pár minut jídlo u matky (já se vždycky pořádně najím, jen když někomu přepadnu ledničku a vyplením zásoby) a poté na ještě báječnější čundrslevu odjet do Prahy. Ovšem, jsa věren ruskému pojetí času, jsem si nezjistil, že "Krátký film o zabíjení" dávali od šesti a ne od osmi, takže jsem kino nestihnul. Sakra.
Stavil jsem se v dalších cestovkách, abych si zjistil, jestli náhodou letenku na podzim do Afriky neseženu ještě levněji než teď, kdy ji mám rezervovanou zhruba za 25 tisíc peněz.
V cestovkách zřejmě dělají totální magoři, protože až na jedinou vyjímku jim trvalo desítky minut než si vyhledali spojení a potom mi drze řekli, že by mě to stálo 88.000 plus poplatky (jedna přitroublá cestovka), nebo 92.000 (druhá přitroublá cestovka) a vrchol tomu byl nasazen (třetí přitroublá cestovka), když mi řekli:

"Víte, ono bude nejlepší, když si objednáte zájezd od nás - například nyní máme slevu na cestu do Thajska."

Magoři. 
Takových odpovědí se člověk dočká, když chce letět do Dakaru a zpátky z Akry. Mimochodem, kdybych si koupil zpáteční letenku do Dakaru a zpáteční z z Akry, tak by mě to vyšlo na cca 50.000, takže i tak daleko levněji, než mi nabízeli diletanti a monstrózní blbové v pražských cestovkách.
Správná odpověď je, že krab se bude jmenovat Mrzák a ne jinak. Lidové hlasování zrušit, lidi jsou naprd.Končím anketu o tom, jak se bude jmenovat můj krab. V anketě vítězilo jméno Minerva. Hm, to si fakt myslíte, že bych dal krabovi takové jméno? Kdepak. Já si kraba pojmenuju poeticky, nadčasově, výstižně. Krab se jmenuje Mrzák.

Teď se právě Mrzák cpe meruňkou, zatímco včera se nacpal jablkem. Nechápu proč, ale všichni ho mají za atrakci a chodí se na něj dívat. Prý vypadá jak robot. Asi začnu dělat něco jako krabí pípšou. Za pětikorunu na chvíli odkryju akvárko s krabem, člověk se bude kochat a přesně za minutu akvárko zase zakryju. Ať zaplatí další pětikorunu. Možná taky udělám zvláštní ceník. Vojáci, důchodci a studenti budou platit dvojnásobek, když všude jinde dostávají slevy. Taky k tomu budu prodávat popcorn a ještě naučím kraba chodit po laně, panáčkovat a zpívat a za další pětikorunu dovolím lidem, aby se od něj nechali štípnout.
Tak mi Mrzák pomůže vydělat na Afriku.  

22.4. 2002 středa
Volal jsem na hygienické stanice kvůli očkování a tam mi sdělili, že mě na hepatitidu A a B nenaočkují, jelikož mají velký počet zájemců. To mi moc radost neudělalo, jelikož se budu muset nechat očkovat až někdy za dlouho a nevyužiju probíhající akci na třetí dávku zdarma. Takže skoro dva tisíce navíc, sakra. Nepotěšili mě ani informací, že zdražilo očkování na břišní tyfus a žlutou zimnici. Na druhou stranu mi nabízejí zdarma konzultace ohledně antimalarické profylaxe, což je dobré, jelikož zrovna včera v televizi o malárii povídali a povídali blbé věci, jako například, že je to nemoc hrozně otravná, člověku kazí náladu a tak podobně.
Howadoor se měl včera večer vrátit z Himaláje, ale zřejmě sebou vzal i paní úplavici, která mu zpestřovala poslední dny pobytu a tam místo aby psal, kterak je v Nepálu báječně a skvěle, nocuje pravděpodobně v místnosti určené k vylučování a na podávání zpráv nemá čas či co.
Večer v hospodě jsme hráli kulečník. Po dlouhé době se mi během hry nepodařilo vystřelit kouli ze stolu, ovšem nahrazoval jsem to jinými poloartistickými kousky jako je skákání koulí po stole, netrefení koule tágem a další. Zelí jako obvykle uváděl obecenstvo v mdloby svými neskutečnými šťouchy, kdy se slovo "náhoda" stávalo zcela hmotným a Zelí tak vyhrál i když byl nucen hrát s Bártem, který naopak v hmotnou podobu uvádí slovo "neschopnost".

No a na závěr dopis, který mi poslala jedna známá, aneb jak přijít k popáleninám a zlomenému nosu:

Pěkný ohňostroj s minimálními náklady."Vzpomínám-li dnes na ten okamžik, jsem přesvědčený, že škrtnout sirku byla obrovská chyba. Jen jsem se ale snažil zachránit svého pískomila ", vysvětloval Eric Tomaszewski překvapeným lékařům na oddělení popálenin v Salt Lake City Hospital. Pan Tomaszewski a jeho homosexuální partner Andrew Farnom přezdívaný Kiki zde byli ošetřeni poté, co utrpěli zranění při svých milostných hrátkách.
"Zastrčil jsem mu lepenkovou trubku do zadku a vsunul tam Raggbyho, našeho pískomila", popisoval pan Tomaszewski způsob jak ke zranění došlo.
"Jako obvykle vykřikl Kiki "armagedon", aby mi naznačil, že má dost. Snažil jsem se dostat ven Raggbyho, ale tomu se nechtělo. Podíval jsem se tedy do trubky a škrtnul sirku v dobré víře, že světlo ho vyláká ven.

Na tiskové konferenci před ztichlými novináři popsal tiskový mluvčí nemocnice sled dalších událostí.
"Díky zápalce se vznítila kapsa střevních plynů a z trubky vyšlehl plamen, který zapálil panu Tomaszewskemu vlasy a vážně ho popálil v obličeji. Plameny rovněž zasáhly pískomila, kterému chytla srst a vousky. Od něho se vznítila další kapsa střevních plynů hlouběji ve střevě, což mělo za následek vystřelení hlodavce jako dělová koule. Pan Tomaszewski utrpěl
popáleniny II. stupně a letící pískomil mu zlomil nos, zatímco pan Farnom si na našem oddělení léčí popáleniny I. a II. stupně v řitním otvoru a tlustém střevě."
 
Hehe.

  23.5. 2002 čtvrtek
Scénka ze včerejšího čekání na tramvaj a následné jízdy:

Stál jsem asi v jednu v noci na zastávce. Nikde nikdo, najednou slyším zdálky hlasy a výkřiky. Objevila se dvojice totálně ožralých chlápků.
"Ty vole, kde to jsme?"
"Ty vole, já nevím, asi tady!"

Dvojice se dopotácela do tramvajového kolejiště.

"Ty vole počkej, musím se vychcat!"
"Na to se vyser, pusť to do kalhot jako já!"

Dobytek na cestách není je výsadou exotických zemíJedno individuum si úplně svléklo kalhoty a na kolejišti začalo močit.
Přijíždí tramvaj. 
Tramvaják je zřejmě na noční směně zvyklý na ledacos, tak zastavil asi dva metry od opilců.
Jeden opilec zpívá a druhý močí, tramvaj nevnímají. Po docela dlouhé době začíná tramvaják zvonit.
Opilci nereagují. Močící vzal kalhoty ze země a jen v trenkách mává kalhotami. 
Tramvaják zvoní.
Opilci se berou kolem ramen a zpívají.
Tramvaják zvoní a bliká světly.
Opilci zpívají a neuvěřitelně potácivým krokem se přesouvají dál... ovšem stále po kolejišti.
Tramvaják zvoní.
Najednou jeden opilec vytřeštil oči a zahulákal:
"Ty krávo! Autobus!"
"Seš blbej, to není autobus, ale vlak!"
"To není vlak, není tu průvodčí!"

Tramvaják otevírá okýnko a řve na opilce.

Opilec zírá na tramvajáka: "No vidíš, průvodčí, je to vlak!"
Druhý opilec: "Pojedeme pryč!"

Tramvajákovi dochází trpělivost a otevírá dveře kus před zastávkou.
Opilci i já nasedáme.

Opilec první: "My jedeme! Kam jedeme?"
Opilec druhý: "Já nevím, zeptáme ses!"

Opilec se otočil a zahulákal jedinému dalšímu cestujícímu do obličeje: "Prosím vás, kam jedeme?"
Cestující: "A kam potřebujete?"
Opilec: "Na Žižkov! My chceme na Žižkov!"
Cestující: "No ale na Žižkově jste!"
Opilec: "Aha... tak ať ten vlak otočí, já chci na Žižkov!"
Cestující: "To nejde, tramvaj se nemůže otočit!"
Opilec: "Ty vole, to je tramvaj! Tak já chci na Žižkov, tam tramvaje jezdí!"
Cestující: "Ale vy jste na Žižkově!"
Opilec ignoruje cestujícího, otáčí se k řidiči tramvaje a řve: "Otoč ten krám, jedeme na Žižkov!"
Druhý opilec: "Neřvi, není tu průvodčí!"

Cestující se na mě dívá a ťuká si na čelo. Já se směju.

Opilec řve dál: "Vezmi ten volant a otoč to na Žižkov!"

Tramvaj vyjíždí ze Žižkova směr Vysočany a Libeň.
Opilci zpívají a cestující kroutí hlavou.
Přijíždíme do Vysočan.

Opilec: "Joooo! Žižkoooooov!"
Opilec druhý:" Nevystupujeme, není tu průvodčí!"

No a v té chvíli vystrčil tramvaják hlavu od řízení a zahlaholil: "Pánové, Žižkov, vystupovat!"

"Průvodčí! Vystupujeme!", zavřeštěl opilec.
A druhý: "Ještěže tu tramvaj otočil, takhle na Žižkov, to je lepší než taxíkem!"

A opilci vystoupili.

  24.5. 2002 pátek
Krab Mrzák se má už jako v bavlnce. Zakoupil jsem mu šest kilo písku a kamení a celé to na něj nasypal. A poté jsem se rozhodl, že mu udělám příbytek. Mrzákův příbytek bude prostě takové udělátko, kam se Mrzák schová, až ho nebude bavit, že mu cvrnkám do oka na stopce a že se na něj chodí dívat spousta lidí a dělají "ťuťu, ten je ale krásnej" nebo "fůůůj, ten je ale odpornej" a tak všelijak podobně.
Jelikož Mrzák je báječný, rozhodl jsem se mu zbudovat báječný příbytek a to ze skořápky kokosového ořechu. Vydal jsem se tedy do obchodu a zakoupil jeden kokos. Stál 14,90 a nutno dodat, ze za tak málo peněz se asi žádný krab na světe nepobavil tak jako Mrzák, když pozoroval, kterak mu příbytek vyrábím.
Ta naprosto přesně takto vypadá MrzákPoložil jsem kokos na stůl a jal se přemýšlet, kterak ho otevřít, vylít kokosové mléko, vydrásat vnitřek a polovinu skořápky dát Mrzákovi.
Ovšem veškeré náčiní, které jsem našel, byl jeden příborový nůž.
Uchopil jsem kokos do jedné ruky, příborový nůž nůž jsem vzal za koneček do druhé ruky a mocným švihem jsem nožem udeřil do kokosu. 
Hm.
Kokos v ruce zapružil a nůž se jak v nějaké grotesce s neuvěřitelnou rychlostí odrazil od kokosu a praštil mě do zubů. Tak poučení první... nestrkat hlavu moc blízko.
Uchopil jsem tedy nůž za rukojeť a začal do kokosu bodat. 
Hm.
Asi při pátém bodnutí jsem nezacílil přesně, nůž se svezl po kulatém kokosu a bodl jsem se do ruky. Poučení druhé... kokosy vymyslel nějaký vůl, protože jsou kulaté a sjíždí z nich příborové nože.
Pojal jsem náhle destruktivnější nápad a kokosem jsem mlátil o roh stolu v bláhové naději, že kokos prorazím. Výsledkem bylo, že mi při tom brněly ruce, tudíž jsem uvolnil sevření kokosu a to jsem neměl dělat. Mizerný kokos mi při dalším nárazu vyklouzl z rukou a spadl mi přesně na nohu. Vzhledem k tomu, že jsem pro Mrzáka vybíral luxusní, co největší kokos, tak jsem si takto šikovně hodil na nohu nejméně dvě kila. Hm, nic moc.
Ovšem kokos, zmožen mou nezdolnou, neutuchající energií se vzdal poté, co jsem ho vložil pod židli a po židli začal poskakovat. Naštěstí mě nikdo neviděl, jinak bych asi dostal padáka z práce a okamžitě ústavní léčbu.
Sice kokos ještě odolával, sice jsem ze židle asi dvakrát spadnul, ale poté se ozvalo očekávané rupnutí. Kokos naprasknul.
Dál už to byla jednoduchá práce. Vzal jsem příborový nůž a vrazil ho do praskliny v kokosu. Potom jsem zapáčil, kokos se rozletěl na dvě poloviny, kokosové mléko se rozletělo na klávesnici, monitor, na stůl a do mého rozkroku. Ještě jsem dokázal uklouznout na kaluži mléka, co jsem zapomněl utřít, ale teď má Mrzák krásný příbytek. 

25.5. 2002 sobota
Včera jsem sedl do vlaku směr sever a na skvělou čundrslevu dojel do České Kamenice. Přespal jsem na louce a navzdory předpovědím meteorologů nezmoknul. Ono se totiž vůbec nevyplatí těm šarlatánům věřit. Pobíhají před kamerou či v rádiu za mikrofonem a vykřikují na všechny strany něco o vysoké a nízkém tlaku, metají pojmy jako oblačno, zataženo, přeháňky a déšť a ve skutečnosti se počasí stejně úplně jiné.
Dnes je sobota a jelikož nemám peníze na vysedávání po hospodách, pojal jsem tento čundr zcela skautsky, cestovně.
Z České Kamenice jsem přes Svinské doly (šlápl jsem do kravince) došel k Dolskému mlýnu. Již poněkolikáté jsem si nevyfotil co jsem chtěl protože byl blbý čas a tudíž i blbé světlo. Až budu velký, vymyslím nějaké ovládání na slunce a budu moci fotit, jak se mi zlíbí. A taky svítit odporným lidem do očí. Kolem Jetřichovické Bělé jsem došel do Jetřichovic, kde jsem zděšen pozoroval všeliké hemžení německého lidu, předpokládal jsem na invazi a opětovné obsazení Sudet, leč jednalo se toliko o zájezdy německých autobusů. Od toho totiž ti dementní kreténi nahoře zřídili národní park České Švýcarsko. Aby tam bylo asi tak milionkrát více turistů než normálně a aby všude házeli papíry a lahve a krabičky od cigaret a prezervativy. To je zřejmě účel národních parků, protože než ho v roce 2001 zřídili, byl v těch oblastech klid a pohoda a pořádek. Utekl jsem tedy od turistů a vydrápal se na Falkenštejn. Povedlo se mi to i s foťákem a tak po výplatě nechám udělat fotky a budu se kochat, jelikož jsem z Falkenštejnu fotil Havraní skálu a haťový důl a ještě něco, jelikož já to tak dělávám, že plácám spousty fotek pro nic za nic a poté je vyhazuji.
Hloupý německý turista, který neví, že s takovým břichem a takovými ponožkami se na hrad nedostane. Když jsem vypadl z průrvy co vede na hrad a slouží jako vchod, tak jsem spatřil skupinku tlustých Němců v chlupatých podkolenkách. Ptali se, jestli se dostanou nahoru a já jim pravil, že nedostanou, jelikož mají velký břich. Vyvalili bulvy a začali mi nepěkně sdělovat co si o mě myslí, jenže to já umím na tyhle věci reagovat a prohlásil jsem na závěr: "Ich frštéhe nicht... ajn gróóóós Bauch,ja ja, es ist problém!" a odešel jsem.
Odešel jsem haťovým dolem Branka k Tokání a kolem Vosího vrchu k Panenské jedli, což je neznačené rozcestí a není tam tolik lidí. Ovšem na druhou stranu se nejde po nějaké cestičce lesem, nýbrž po štěrkové cestě a to moc fajn není. Tak jsem doputoval až k Zadním Jetřichovicím, co se jim říká "bývalé" a poprávu, jelikož byly zbořeny, jelikož ležely přesně u Křinice, která tam je německo-česko hranicí a dnes se tam pašují tudy cigarety a alkohol a jezdí tam pošahaní turisté, co si opírají kola o cedule "Pozor, státní hranice prochází středem řeky" a poté cyklisté hledí na Rabensteine, což je pěkný pískovcový masív.
Kolem Střelecké doliny jsem pokračoval Hlubokým dolem do Mezní louky, kde je to samý nápis "Zimmer frei" a ceny jsou v eurech a na ceduli je napsáno například "Ein tschechische utopenec = 1 euro" a také je tam napsáno "Láďa je vůl", ale žádná cena u toho nápisu není.
Z Mezní louky jsem došel do Mezné, kde jsem poslal jeden německý pár na loďky do Tiché a Zwischensandsteinfelsen = soutěska v pískovcových skalách Divoké soutěsky, protože jsem věděl, že loďky už jsou mimo provoz, jelikož byl večer. Ovšem zaboha jsem si nemohl vzpomenout, jak se řekne německy "soutěska" a tak jsem vyplodil výrazy "Stille Zwischensandsteinfelsen und wild Zwischensandsteinfelsen" což jsou příšerné patvary a Němci zkameněli, vyklopili čelist, podívali se na sebe a řekli "Ach zóóóó!" a určitě si říkali, jakcíže jsou ti Češi magoři, když zprasí takovou složeninu. Evidentně nevěděli, co jsem jim chtěl říct a tak jsem ten patvar zopakoval a ještě jednou a poté ho po mně opakovali i oni a asi si mysleli, že že jsem jim rozšířil slovní zásobu, jelikož odcházeli a mumlali:"Hm hm, Zwischensandsteinfelsen hm hm....".
A já jsem si mumlal "Durak durak...", protože jsem to odposlechl na Sibiři, kdy mi tak říkali dva Burjati, co jsem jim kazil hru v karty.
Z Mezné jsem Mlýnskou cestou došel ke Třem pramenům a lehnul si a usnul.
Hm, začalo pršet.

26.5. 2002 neděle
Že já idiot sebou netahám aspoň kus igelitu, když už jsem líný brát stan. Ležím na louce, je noc a prší, ba až chčije. Meteorologové hlásili přeháňky. Je osm ráno a přeháňka se přehání už dvanáct hodin. Jsem totálně promočený, spacák se mi lepí na tělo. Aspoň, že nelítají komáři. Vylévám ze spacáku co nejvíc vody, oblékám vyždímané věci a jdu. Vodou nacucaný spacák je neskutečně těžký, daleko těžší než igelit, který kdybych si byl býval vzal, tak na sebe hodím a byl bych pouze zapařen a ne zmoknut.
Mám to jen asi čtyři kilometry do Hřenska, ovšem jak to tak bývá, zákon schválnosti si ze mě opět dělá prdelky. Prší, já se kochám, jak si hezky jdu po cestě, nikde turista ani komár, kolem mě skoro kolmé skály hodně moc vysoké a najednou se nekochám, jelikož přes cestu je postaven plot, za plotem vojáci a nehodlají mě pustit. Prý dva dny předtím spadla skála a tak je cesta zavřená.

Já:"Kudy mám teda projít?"
Voják: "No vrátit se, ale asi na to nemáte nejlepší počasí" a směje se.
Já: "Vrátit? To bych se musel vrátit tak dvacet kiláků!
Voják: "No vidíte, aspoň se projdete, víc už stejně nezmoknete."

Ten zelený parchant stojí v přístřešku a baví se, jak mezi slovy vyplivuji vodu, co mi při řeči stéká do pusy. Prší docela hodně.
Otáčím se a fakt nevím, jak dál. Potom mě napadne geniální nápad. Sice se později ukáže, že by bylo lepší vrátit se těch dvacet kiláků, ale v té chvíli jsem snad i oschnul, jak jsem se zahřál radostí, jakýže to jsem koumák.
Začal jsem lézt na skály. Kdo byl někdy v Hřensku, asi ví, jak jsou vysoké a jaký je na ně přístup. Nejlépe je za deště obcovat s blátem, mechem, jelhičím a podobným lesním sajrajtem. Začal jsem se sápat vzhůru. Dole stáli vojáci, hasiči a další maníci a tleskali, pískali a smáli se. Pršelo a já se drápal jak imbecil, všechno to bláto, jehličí, mech a podobný sajrajt byl splavován deštěm a já měl pocit, že všechno na mě. Kromě vody jsem občas vyplivl i bláto, připadal jsem si, jak kdybych se válel ve sračkách. Celá ta trapnost s výstupem trvala asi půl hodiny. Nahoře jsem jen padnul na záda a nechal se omýt deštěm aspoň od největších nánosů bláta.
Po skalách jsem šel a šel a šel a najednou byly kolem takové blbé zelenobílé pásky s nějakými německými nápisy. A potom jsem potkal německé myslivce, ale oni to nebyli myslivci, jelikož po mně chtěli pas. Tak jsem šel po skalách zase zpátky a potkal české pohraničníky a oni se smáli, jelikož jsem byl totálně zadělaný, mokrý a nasraný.
Slezl jsem ze skal do Hřenska (taky slast, kutálet se v dešti s batohem na zádech dolů) a zorganizoval představení pro vietnamské obchodníky a Němce, co jezdí do Hřenska na oběd. Vlezl jsem i v botách a oblečení do potoka a jal jsem se máchat rukama a různě se převalovat, tak jak jsem to viděl v jednom filmu u tuleně, co ho nějací lovci praštili dlouhou tyčí do hlavy. Koupal jsem se v dešti, oblečen a obut a bylo mi báječně a říkal jsem si, jak mi všichni můžou vlézt na záda. Kupodivu jsem mokrý přemluvil policajty a ti mě hodili kus cesty a potom jsem chytil další stop a v Děčíně jsem snědl šišku salámu a dvě pizzy a vypil dva litry koly a snědl dva pytlíky arašídů. Lepší než to jídlo byl už jen nákup, kdy mě nejdříve nechtěli pustit do supermarketu, že prý jsem mokrý. Vyždímal jsem si tedy tričko a zeptal se, jestli to stačí. Zhnuseni mě vpustili dovnitř. Boty mi čvachtaly, kapala ze mě voda a za mnou zůstávaly šmouhy. 
U pokladny jsem zaplatil kartou (báječný výraz pokladní, když vidí santusáka vytahovat platební kartu) 101 Kč a ještě v supermarketu vše sežral.
Cestou vlakem do Prahy se v kupé jedna ženština polila minerálkou a vypadala překvapeně a divně a já se jen smál, jelikož jsem přepočítával, kolik takových minerálek jsem za tenhle hovadský čundr vyfasoval. Ta ženština navíc nevěděla, jak se řekne německy jmelí, místo přemýšlení se cpala nějakou buchtou a polévala minerálkou a lidi v kupé se jí smáli.
Já vím, jak se řekne jmelí a tak doufám, že se nesmáli mně, ale jí.

27.5. 2002 pondělí
Z čundru mám jen tři klíšťata a smradlavé věci.
Je jaro a na lidi lezou různé chutě. Například pošahaný Bohouš na svých pošahaných stránkách píše něco o zasouvání penisu, pokleslém egu a že by mu v těchto činnostech postačoval i pes. No fuj. Z Bohouše se dokonce stává cestovatel, ovšem zatím jen plánovaný, jelikož plánuje cestu do Indie a zřejmě mu nedošlo, že ho to bude stát nějaké peníze, které on zná snad jen z vyprávění a z průhledným krabic v obchodech, do kterých lidé vhazují drobné za účelem příspěvku na dementy a podobně.
Vlevo jsou oči, potom tělo, klepeta a nohy zastrčené do obliny vpravo. Nic ovšem nelze vidět, jelikož kokosové skořápky nebývají průhledné Krab Mrzák si oblíbil kokosový ořech a z jeho skořápky nehodlá vylézt a když skořápku vezmu a otočím, tak jen poulí oči a drží se vevnitř, takže ani nejde vyklepat.
Napsal mi Tino z Beninu, co jsem se ho ptal, jak si tady zařídit víza do Mali. Hm, napsal, že si mám zaletět do Ruska, fakt rada nad zlato.
Dodělal jsem rozhovor s Howadoorem a průběhu úplavice, kterou si jakožto zajímavý a neotřelý suvenýr pořídil v Nepálu a také se v tom rozhovoru zmiňuje o tamním zvyku vrhat se pod jedoucí vozy.
Psala mi Bára, že nějaký její příbuzný nalil do studny nemrznoucí směs. Prý je to fajn projímadlo. Hehe.
Taky mi napsali nějací lidé, že jedou na Bajkal a abych jim poradil, kde se dá v Moskvě přespat. Doporučil jsem jim moskevské parky.
Tak, ještě někdo chce poradit? 

28.5. 2002 úterý
Spacák je ještě mokrý z nedělního noclehu na dešti a tak jsem se zbaběle přikryl peřinou. Ale jak jsem zjistil, není to vůbec špatné, čas od času se vyspat pod peřinou, ba dokonce je to ohromně dobré.
Kolem poledne mi přišla SMSka:
"Ožráááát! Vyvalte sudy!"
A vzápětí mi další lidé zvěstovali, že Zelí na třetí pokus na trojku zvládl jakousi bakalářskou zkoušku, o kterou se marně pokouší již sedmým rokem studia na vysoké škole.
Za hodinu dorazil i hlavní hrdina a na sobě měl oblek, v čemž jsem ho spatřil poprvé. Hrdina Zelí měl velmi dobrou náladu, usmíval se svými ohromnými ústy a zasněně básnil, že prý se skutečně možná někdy stane bakalářem.
Zabiják Zelí a jeho obrovský zlomyslný úsměv Poté jsme šli do hospody, kde si Zelí rozšafně objednal knedlo-zelo-vepřo a dvě piva. Když vše pozřel, šli jsme nakupovat knihy. Procházeli jsme Prahou a Zelí v obleku akčně rozhazoval rukama a na Staroměstském náměstí volal:
"Já bych si udělal takový lejzr, to by bylo jen pffff pffff uíííí!!! A lidi by by padli, přepůlení v pase, hahahaha!!!"
A Zelí rukama mával a hrozil a představoval, jak by kosil celé zástupy a ďábelsky se tomu smál.
Poté jsme zašli do obchodu s knihami a Zelí zhnuseně vykřikoval "Shit!" a "Takové sračky!" a "Kdo si něco takového může koupit!" a nabádal mě, abych si zakoupil velké kalendáře s velkými fotkami spoust slečen s velkými nezahalenými ňadry.
Já si koupil brakovou literaturu za devatenáct peněz a jmenuje se to "Sorry aneb Bikšitův kalendář" a píše se tam například:

"První máj byl úžasnej. Za kravínem voněly šeříky a starej Sandál si navlékl čistý ponožky."

a také dle oné knihy vím, že když někdo trefí kamenem nějakou paní mezi oči a ona spadne, tak správně se to píše:

"Trefil šutrákem starou Kolertovou... chytila čenichovku přímo mezi tykadla a hodila krovky."

Také se tam píše, že "Začalo léto a Bikšit musel zavřít hospodu, protože přijel okresní hygienik Ganger a zjistil, že Bikšit chová v kuchyni prase a na dámském hajzlíku má vybudovanou králíkárnu".

Kdo by nevěděl, něco o Bikšitovi, tak "Bikšit je hospodský a na guláš bere maso z kafilerky".

I kapitoly v knize mají neotřelé pojmenování, jako například "Jak farář Mates propil mši" nebo "Jak jsme chlastali v kostele" nebo "Jak jsme ožrali krávu".

Tak, tolik knižní kultury stačí, dost jsem učinil pro osvětu veřejnosti.

29.5. 2002 středa
Tak jsem si myslel, že můj výraz Zwischensandsteinfelsen je pěkný, ovšem při studiu maďarského manuálu k foťáku jsem nalezl slovo "körülményektöl" a tomu říkám opravdu hnus. I když je fakt, že těžkou konkurenci má v také hnusných slovech "választótárcza" či beállításokat". No fuj.
Kulečník je skvělá bojová hra pro pravé muže Večer jsem šel s Bártem na kulečník. Drtivě jsem zvítězil. Poté přišel Lukáš a z nějakých záhadných důvodů nebyl pod vlivem drog jako obvykle bývá. Tak jsem taky hrál kulečník a drtivě jsem nevyhrál, zato jsem vystřelil kouli ze stolu, ta podletěla stůl vedlejší a vrazila za obecného pobavení do hracího automatu. Fakt nechápu, jak to dělám, ale styl hraní kulečníku metodou "házení hnoje vidlemi" není to pravé ořechové.
Kulečník, tedy ne kulečník, ale takové to honění kulečníkových koulí po stole bez děr, kdy se všechny ty koule musí nějak srazit, hrajeme v hospodě, kde jsou tága křivá, kulečníkové koule zalepeny od lízátek a na plátně na stole je flek, u kterého se vášnivě rozbíhají debaty, zdali je od piva či od jedince, který nestihl odkvačit na toaletu.
Poté ještě dorazil Zelí v povznešené náladě a Trejbátko a Dušan, který opravdu od doby, kdy jsem mu rozbil nos není v pohodě a má z toho zřejmě celoživotní komplex. Možná by měl dostat ještě jednu, aby se to srovnalo, ale já už to udělat nemůžu, jelikož by mi všichni jak posledně říkali "vrahu".
Dopil jsem své tři deci sody a šel jsem naštvat Houmra, ale nakonec jsem ho nenaštval, jelikož jsem ho nepotkal.
V nonstopu na Ohradě jsem si dal osm utopenců a jel spát.
V bytě seděl spolubydlící u televize, byl bledý, nemluvil a pil pivo. Potom z něj vylezlo, že zase někde lezl po skalách, jak on to dělává a když tak vylezl na jednu vysokou skálu, tak zjistil, že lano, které ho mělo jistit při pádu si zapomněl dát do jakési karabiny a tak celou skálu vylezl bez jištění a jak to zjistil, tak se mu udělalo nevolno a málem opravdu spadnul.
A tak seděl u televize, byl bledý a pil pivo.

30.5. 2002 čtvrtek
Howadoor je debil.
Na svých příšerných, pomlouvačných, nechutně ulhaných a nactiutrhačných stránkách dnes napsal tolik sviňáren, lží a blbostí, že mám sto chutí vsednout na jakési veřejné přibližovadlo, dojet za Howadoorem, směle mu pravit do očí: "Ty hade." a svižně prchnout.
Ve své spisovatelské erupci dokázal napsat 1556 slov, celkem 7666 znaků a k tomu i 1529 mezer, což je děsně moc, jen si to zkuste, napsat 1529 mezer. A to jsou jen mezery, což je vlastně nic, taková mezera. K tomu ještě je nutno k vyrovnání se onomu pošukovi napsat 7666 znaků a celé to zaobalit tak, aby to bylo celé jedna velká polopravda prošpikovaná spoustou lží a výmyslů.
A když už jsem u onoho individua, tak je nutno sdělit veřejnosti, že vyhodil spoustu filmů, co nafotil v Nepálu a to jen proto, že si chtěl nechat udělat fotografie v provozovnách jako je prodejna obuvi, restaurace Na růžku či spermobanka U velké koule a poté se hrozně divil, že mu tam fotografie nechtějí zhotovit a v návalu jakési exotické nepálské nemoci, kterou zve procitnutím, vrhnul nafocený materiál mezi neexotické středoevropské exkrementy lidských konzumních choutek, tedy do odpadu.
A to už jen čekám, kdy mě přijde zatknout komando černých lidojedů, jelikož bídný Howadoor vytrubuje do světa mé monstrózní plány na vyloupení hrobů afrických domorodců za účelem zbudování obytných zemljanek pro bohaté Američany. Skvělý obchodní plán.
Včera za mnou do práce přišel Zelí s Bártem. Zelí šel kupovat triko z Moiry a jelikož já mám na tyto věci slevu, vzal mě jako finančního poradce.
Takové triko z Moiry je šíleně drahé a já se možnosti pořízení dlouho bránil, má peněženka se bránila ještě více, ale nakonec jsem dal na rady a triko zakoupil. Je báječné. Sice je takové upnuté, přímo na tělo, takže sloužím jako encyklopedie možností uložení tělesného tuku, nicméně dále už má triko jen a jen samé výhody. Praní probíhá tím způsobem, že triko vhodím do vody, klidně i studené, jednou dvakrát ve vodě zavířím a je vypráno. Další výhodou je, že taková trika se nežehlí. A další výhodou, že se moc nezašpiní. 
No a takové triko si šel kupovat Zelí. Odešel s trikem do zkoušecí kabinky, kam lidé s oblečením chodívají a oblečení si zkoušívají a při šikovně udělané převlékací zkušební kabince lze někdy spatřiti svůdné nohy svůdných ženštin. Ovšem tentokrát byly ke spatření pouze křivé chlupaté nohy pana Zelího, nohy připomínající končetiny mého kraba Mrzáka.
Znechucen jsem místo na Zelího nohy hleděl na novou prodavačku, nicméně Bárt ne. Bárt odběhl, nahlédl do Zelího kabinky, poté přiběhl a vzrušeně sděloval: "Zelí je v trenkách! On si zkouší triko a svléká se do trenek!".
Bárt vypadal naprosto zmaten a hned zase odběhl za Zelím a poté opět za mnou a: "Pořád má trenky a zkouší si triko!".
Úchylný Bárt mi poté popisoval proces zkoušení trika a radil mi, jak mám u kabinky pootevřít nenápadně dveře, abych Zelího viděl.
Bárt je občas opravdu divný.
Večer jsem měl sraz s podivnou ženštinou, která hodlá vzít batoh a sebe a odjet přes Lotyšsko do Ruska, pokračovat přes Sibiř k Bajkalu a poté do Mongolska.
A tak jsem dělal ohromně chytrého, dával jí důležité rady co a jak v Rusku je a funguje a nakreslil jsem dva báječné plánky - jak najít v Irkutsku park k přespání a jak najít v Ulan-Ude park k přespání.
Chtěl jsem nakreslit ještě tramvaj, která se prohání po Irkutských kolejích, ale já tramvaje kreslit bohužel neumím a když se o to pokusím, tak taková tramvaj vypadá jak Mongol s vodnatou hlavou a dráty na hlavě.
Poté jsem šel vyzkoušet novou čínskou restauraci. Nic moc, dal jsem si kuře ve sladkokyselém nálevu s ananasem a také pikantní polévku a poté pil whisky s nějakým Číňanem, jelikož ta whiska byla na účet podniku. Musím najít restauraci, kde dávají na účet podniku fernet.
Dneska ráno jsem přišel do práce a Mrzák nebyl v akvárku. Zdrhnul a schoval se za skříň, tudíž jsem hned po ránu stěhoval skříně a popuzeně mumlal: "Mrzáku, ty svině!" a potom přišla kolegyně, koukla jak zápolím se skříní, udělala nechápavý výraz, řekla "pardon" a odešla. Mrzák neprotestoval, tak jsem ho hodil do vody a on začal bublat.

Teď mě napadlo... stal jsem se podnikatelem. Nemám na mysli to, že mi zrovna přišla do Žatce výhrůžka Sociální správy a finančního úřadu o tom, že jsem bastard a zastřelí mě, jelikož už asi 3 roky nedávám finanční přiznání. Mám na mysli to, že jsem se stal podnikatelem v oblasti internetu. 
Jak jsme tak totiž šli s Bártem a Zelím po městě, tak Bárt projevil touhu mít vlastní internetové stránky a Zelí taktéž. Nastala dražba (vyvolávací cena 2 koruny) a po ohnivé licitaci se vyšplhala cena za výrobu stránek na deset peněz. Ovšem poté Bárt pravil, že to přehnal a že tolik peněz nemá. Načež Zelí udělal gesto a řekl, že mi teda deset peněz dá, pročež se Bárt vzchopil a taktéž hodlá uvolnit desetikorunu. Tak udělám dvě internetové stránky a budu mít na pivo.
Tak se má vydělávat, jsem dravá štika zdejší ekonomiky.

Protože se nikomu z mého okolí poslední dobou nic zajímavého nestalo, kochám se báječnými příhodami v příšerných novinách. A má duše dochází klidu, jelikož je ovívána zprávami jako "Tragédii zavinil kapitán v mdlobách" nebo "Ani uříznutý penis ho nezastavil".
No nic, jdu si sednout na lavičku k přechodu pro chodce, třeba někoho srazí auto.
Úchylné.
Tak. 

31.5. 2002 pátek
Ve všech obchodech bych povinně zavedl pokladnu s obrovským nápisem "PRO PITOMCE" a povinně by tam tito pitomci museli chodit. Naprosto běžně se mi totiž stává to, co dnes.
Vejdu do bufetu, fronta dvou lidí. Nesnáším fronty, leč rozhodl jsem se to překonat. Ovšem chyba lávky, měl jsem utéct.
U pultu stojí příšerná babizna, která by mohla být klidně zaměstnána jako demonstrační pomůcka funkčnosti při nabídce pecí do krematoria.
Jsem druhý zleva v prostřední řadě u horní pokladny.A tato obluda stojí u pultu a neskutečně pomalým hlasem nakupuje.

Prodavačka: "Co si dáte?"
Babizna: "Hm...eee.... (deset sekund pauza)... já bych si dala... (deset sekund pauza)... dala bych si salát."

Panebože, v bufetu mají nejméně dvacet druhů salátu.

Prodavačka: "Jaký salát?"
Babizna po deseti sekundách: "No... dala bych si... (deset sekund pauza)... bramborový."
Prodavačka (už nervózní): "A kolik?"
Babizna: "Asi tak.... deset deka."

No to snad ne, myslím si, takhle zdržovat kvůli takové troše salátu. Netušil jsem, že je to jen začátek.

Prodavačka do miniaturní mističky odvážila deset deka.
Babizna: "Víte...hm.... (deset sekund pauza).... to je moc, stačí pět deka."

Protáčím panenky a přemýšlí, kde sehnat kovadlinu a hodit ji za účelem vyřešení situace.

Prodavačka ubrala salát. Salátu zůstalo tak do polévkové lžíce.

Prodavačka: "Tak... ještě něco?"
Babizna: "Ano."
Prodavačka evidentně podrážděně: "A co prosím?"
Babizna: "Ještě salát.... (deset sekunda pauza)... mrkvový."

Chytám se mrazicího pultu, abych se nezřítil v mdlobách.

Prodavačka bere nejmenší mističku: "Kolik?"
Babizna: "Pět deka."

Chlap přede mnou ve frontě nevydržel. Hlasitě se plácnul do čela a odešel. Dostal jsem se hned za babiznu.

Prodavačka: "Bude to všechno?"
Babizna: "Ne, ještě salát.... (deset sekund pauza)... žampiónový."

Prodavačka bere nejmenší mističku a láduje pět deka. Potom mističku zavře a zabalí do papíru.

Babizna: "Víte... toho žampiónového bych chtěla deset deka."

Směju se. Prodavačka zatíná zuby, vybaluje mističku, otevírá mističku, bere o něco větší mističku a z nejmenší mističky odebírá salát a dává ho do větší mističky, přidává pět deka žampiónového salátu, mističku zavírá a balí. Uf.

Po dalších deseti minutách zakupuje babizna ještě pět deka salátu s olivami, pět deka fazolí s křenem a deset deka paprikového salátu.

Prodavačka: "Čyřicetdva korun dvacet."
Babizna: "Tolik? Počkejte, musím se podívat."

Babizna štrachá v igelitové tašce, vytahuje peněženku a počítá mince.

Babizna: "Víte... tak já si ten žampionový salát nevezmu."

Budu asi první člověk, vraždící kvůli žampionovému salátu.
Po další delší době babizna platí, prodavačka říká, že na tohle se vykašle a jde na podporu.
Zakoupil jsem čtyřicet deka salátu, dva smažené sýry, dva nanuky, vše snědl a odešel.

S pošahaným Howadoorem, který když má úplavici, tak v Nepálu píše počítačové hry, tak s tím Howadoorem jsme probrali možnost mé další dovolené a to na jaro roku 2004. Jednalo by se o Bangladéš a Nepál, jelikož v Bangladéši není moc turistů a v Nepálu není nic. Hm, tak do Nepálu nejedu. Nicméně za této situace nemám nápad na cestu v roce 2003, i když to vypadá opět na Sibiř, kde se mi moc líbilo.

Zásah do temene... deset bodů.Taky jsem měl jít včera večer hrát kulečník, leč šlo se do parku ohrožovat okolí vrháním kovových koulí. Tato zábava se jmenuje petanque a jejím cílem je trefit kovovou koulí co nejvíc lidí v okolí a nejlépe protihráče, jelikož za to jsou bonusové body. Další bonusové body lze získat za trefení speciální mobilních objektů jako jsou například psi.
Během prvním několika minut mě Bárt trefil do kotníku a Zelí do lýtka, čímž mně rozhodili a vyhráli. Na příští zápas plánuji zasáhnout Bárta mezi oči, čímž mu zlomím brýle a znemožním tak vidění. Zelího se pokusím trefit do úst, jelikož je to největší objekt na jeho těle a budu tím mít otevřenu cestu k vítězství.
Jinak musím říci, že petanque je hra neakční, protože v ní nelze nikoho narazit na mantinel, jako třeba v hokeji. A řekněte sami, copak je to zábavné, když nikoho nelze narazit na mantinel a způsobit mu rozličné radovánky jako například zhmožděniny, zlomeniny či oblíbený otřes mozku?


zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz