Květen 2004

1.5. 2004 sobota
Jest pěkný den a já se bicykluji. Po cestě jsem přejel dva šneky, žížalu, spoustu mravenců a polknul spoustu mušek, které mi vlétly za jízdy do úst. Podle tohoto života havěti jsem usoudil, že přišlo jaro.

2.5. 2004 neděle
Opět bicykluji. Zjistil jsem, že na nábřeží jsou v chodníku zality veliké železné kruhy, nejspíše sloužící k přivazování lodí. Mimo této funkce mají kruhy i tu vlastnost, že způsobí nepříjemnou masáž rozkroku bicyklistovi, který na ně neopatrně najede. 
Zrušte moje kruhy.

3.5. 2004 pondělí
Pro přípravu následující scénky je potřeba:
jedno žehlicí prkno, jedna žehlička, košile, hokejka, hrnek s vodou, koberec a přibližně tři metry čtvereční prostoru.

Žehličku zapojíme do elektřiny a nastavíme na maximum. Poté žehličku odložíme na žehlicí prkno na plochu, která je k odkládání přizpůsobena. Hrnek s vodou na kropení košile postavíme chytře až za žehličku. Žehlicí prkno s žehličkou a hrnkem postavíme tak, abychom za zády měli o zeď opřenu hokejku.
Na prknu rozprostřeme košili.
Následně se natáhneme, abychom vstrčili prsty do hrnku s vodou a mohli pokropit košili, která se navlhčena lépe žehlí, jak my zkušení žehliči/žehlíři víme. Přitom zlehka zavadíme rukou o žehličku, která je již řádně rozpálena. Prudce trhneme rukou zpět k sobě, čímž zavadíme o žehličku ještě více. Žehlička sjede z odkládací plochy a svižně se řítí k zemi na koberec. Reflexivně před žehličkou uhneme vzad, čímž vrazíme do hokejky, opřené o zeď. Rychle se shýbneme pro žehličku, která samozřejmě padla na koberec žhavou žehlicí plochou. Přitom se chytíme žehlicího prkna, nejlépe rozpálené části na odkládání žehličky. Nešťastně zavyjeme, načež vytí ukončí rána do týla padající hokejkou. Vystoupení ukončíme razantním umístěním žehličky na žehlicí prkno, čímž převrhneme hrnek s vodou přímo na zeď.
Jak mohu potvrdit, scénku je možno celou zvládnout během několika málo sekund i bez řádného tréninku.

4.5. 2004 úterý
Po naléhání čtenářů jsem naléhal na spolubydlící prsatou Báru, aby mi zapózovala a poté se vyjímala na Chochovinách. Nyní jsem zcela zaskočen, neboť prsatá Bára souhlasila.

5.5. 2004 středa
Soupis činností, na které mě od pondělí do dneška zavolal můj kolega/nadřízený, jelikož je, ač v řídicí funkci, nezvládá:

- vytisknout stránku z Wordu našíř
- zkopírovat text z jednoho dopisu do druhého
- uložit soubor s koncovkou *.rtf jako soubor s koncovkou *.doc
- uložit soubor poslaný mejlem na disketu
- vytisknout tabulku
- přejmenovat soubor
- umístit zástupce na plochu

Ano, já jsem při práci s počítačem neobyčejně neschopný, zcela nadprůměrně omezený, ale při spolupráci s výše zmíněným kolegou se stávám mistrem čísel, tlačítek a žonglérem s odbornými výrazy, jako je například "disketa" a "myš".

6.5. 2004 čtvrtek
Zjistil jsem, že mé tělo reaguje pocitem nasycení již při dvou porcích hlavního jídla. Sice můžu bez problémů jíst dále, ale pocit blaženosti se nezvětšuje. Pročež budu požírat podstatně menší dávky, nežli dosud. Ke snídani ne více, než deset rohlíků, na oběd maximálně dvě číny a k večeři ne více, nežli kilo buřtů. 
Jistě, ještě pět až osm baget na svačinu.

7.5. 2004 pátek
Čtyři vařené vepřové jazyky jsou stejně zanedbatelné jako dva rohlíky. Po obojím mám hlad. Další experimenty s krmí provedu až zítra, jelikož se vypravím do supermarketu, což je obchod se spoustou různých laskomin.

8.5. 2004 sobota
Půlkilový jogurt si náramně rozumí s kilem utopenců. Vše jsem zajedl syrečky.
Paní učitelka se zhnuseně odvrátila a odjela.

9.5. 2004 neděle
Nic se neděje.

10.5. 2004 pondělí
Pořád se nic neděje a prsatá Bára mi nepózuje, pročež dostávám spousty dotazů, kdy už se tak stane.

11.5. 2004 úterý
Kolegyně odvedle ochraptěla. Je zde tudíž podivné ticho, není slyšet žádná vulgarita, ba ani obyčejné kurwa a doprdele.
Včera mě po dlouhé době odchytili revizoři a i když mám jízdenku, nic jsem jim nedal. To abych nevyšel ze cviku. Vedle seděl pán s holí a dloubal revizora do lýtka a rozčiloval se, jak je možné, že nemám lístek ani neplatím pokutu.

12.5. 2004 středa
"Nazdar joudo, tak co, už ti chcípl křeček?"
Dvacet let arestu.

"Dobrý den, co chcete?"
Patnáct let.

"Dobrý den, tady XY."
Deset let.

"Dobrý den, tady XY, mohu vám nějak pomoci?"
Pět let.

"Uctivý dobrý den přeji, to nám dnes ale vyšlo krásné počasí. Sluníčko svítí a ptáčci zpívají a vy máte tak krásný medový hlásek. Mohu vám být s něčím nápomocen, tkaničky zavázat či švestičky ze zahrádky přinést, děti umýt a králíky nakrmit? Vaše přání je mi rozkazem a samozřejmě jsem strašný debil a idiot, jako všichni v této firmě, pouze pro vás existujeme a jestli chcete, klopte palec dolů a vypusťte lvy."
Výborně - možná vás nepropustíme.

Tohle není vtip. Slavné vedení mého zaměstnavatele hodlá dokazovat zaměstnancům, že telefonují neuctivě. A dokazovat to hodlá za pomoci výpisů hovorů, nahrávání hovorů a svědeckých výpovědí

13.5. 2004 čtvrtek
Některým lidem by mělo být odepřeno právě se stýkat. Stýkat, neboli kupit. Například bych zakázal Klubu berláků, aby se kupil v úzkých uličkách. 
Před chvílí mi trvalo zhruba dvacet minut, než jsem přešel stometrový úsek úzké uličky, jelikož přede mnou se potácelo ohromné stádo lidí o berlích. Klátili se ze strany na stranu, naráželi berlí o berli a sunuli se neskutečně pomalu. Vrcholem byla berlovitá babizna, která se zasekla u výlohy a začala berlí svým spoluberlovitým známým ukazovat ve výloze, že ta broušená sklenice je opravdu úchvatná. Ukazování berlí se šířilo ďábelskou rychlostí a tak jsem stál ve frontě a čekal, až si každý zamává před výlohou svou berlí a ukáže, který blbý broušený hrnek by si koupil.
Uáááááá!

14.5. 2004 pátek

Včela - 50cm volný způsob

Nedávno jsem šel s paní učitelkou na výlet. Jak už to tak bývá, naplánovala smrtící pochod na několik desítek kilometrů, zpestřený jejími výkřiky o mé obezitě a že s tím musím něco dělat. Kromě ztráty hezkého dne a tří kilogramů tuku jsem neztratil již nic, naopak jsem obdržel spršku nadávek a dvě facky. První facka mi byla uštědřena, když jsem fotil topící se včelu a kvůli lepším záběrům ji klacíkem odstrkával dále od břehu. Druhou facku jsem dostal, když jsem si chtěl fotit mrtvou roztrhanou ovci. A teď mě napadá, že jsem dostal ještě třetí facku. To když jsem házel kamínky do hlavy jedné labuti, jelikož jsem chtěl, aby se lépe nastavila pro záběr.
Zjistil jsem, že když fotím pampelišky, paní učitelka mě nemlátí. Tak se stanu profesionálním fotografem pampelišek.

Smetanka

15.5. 2004 sobota
"To snad není pravda! Blbá myš, blbá klávesnice!", cedí zuřivě skrze zuby pan kapitán, vůdce našeho ledového cirkusu a také můj druhý zaměstnavatel.
Následně vytahuje z klávesnice i myši baterky, tluče jimi o sebe, a poté čelem do stolu.
"Naštěstí jsem chytrý hoch a pořídil jsem si nabíječku.", mumlá si poté pod vousy na vyholené tváři.
Rve baterie do nabíječky, nabíječku do zásuvky.
Toť se stalo nedávno.

Včera jsem jel po práci do práce.
"To snad není pravda! Blbá myš, blbá klávesnice!", cedí opět zuřivě skrze zuby pan kapitán.
"Copak, baterky se nenabily?", táži se nesměle z koutku.
"Nic nevydrží, sakra. Dobíjím to skoro každý den. Uáááá!"
Následně otevře nabíječku, ze které kape jakási kouřící kapalina. Poté vypadnou baterie s velkým nápisem "NENABÍJET!".

Manželka pana kapitána tomu všemu přihlíží, smutně pokyvuje hlavou a praví: 
"Jojo. Posledně reklamoval pračku a volal opraváře, protože prý mu pračka netopí. Opravář pračku rozebral, vše zkontroloval a zjistil bezvadný stav. Pan kapitán ovšem píchl prstem do vypraného prádla a sdělil, že pračka opravdu netopí, jelikož je prádlo studené."

"Néééééééééé! Proboha, to mu neříkej, určitě to napíše do Chochovin!", kvílí pan kapitán a zoufale se drží za hlavu.

"Taky tam napiš, že pět let používal pračku, ale už ne prací prášek."

Nu, tak to tedy píši.

16.5. 2004 neděle
V pátek jsem měl vyjet na kole. Vsednout i s bicyklem do vlaku a odjet pryč.
V 18:20 jel jediný vhodný vlak. Dal jsem si značnou časovou rezervu, půl hodiny předem jsem zajel do metra, abych se přepravil na nádraží.
Samozřejmě, že jsem nakonec nikam neodjel, protože metro zůstalo stát, nesvítilo a ve vagónu vřískala hysterická ženština, že má klaustrofóbii a jakýsi cikán, že se na všechno vysere.
Metro nejelo proto, jelikož nějaký idiot vlezl na koleje a nechal se honit pracovníky dopravního podniku.

17.5. 2004 pondělí
Prsatá Bára, která už zanedlouho nebude mojí spolubydlící, po mně vyžaduje, abych jí sehnal drogy a kajícně se přiznává, že fetuje.
Fetuje zřejmě i spolubydlící Arnošt, jelikož si za několik desítek tisíc peněz zakoupil jízdní kolo. Hned mi ho ukázal. Kolo je odřené a trochu pochroumané. Arnošt má rozvité koleno a loket. Kolo nic neříká, zato Arnošt mává rukama a nadšeně líčí, že teď jezdí strašně rychle, že mu nikdo nestačí a v chodbě předvádí, jak rychle šlape.

18.5. 2004 úterý
Po minulém zápase jsem napsal zápis z utkání, kde jsem zmínil psychopatické vystoupení některých soupeřových hráčů, kteří zřejmě za pomoci vypoulených očí a zaťatých pěstí prožívali při diskusi s rozhodčím duševní orgasmus.
Bohužel se někteří hráči soupeře k zápisu dostali a v průběhu týdne mě upozorňovali, že jsem to neměl dělat, ošklivě o nich psát a že oni na mě budou také oškliví.
Marně jsem se snažil v šatně s někým vyměnit dres s mým číslem a skrýt se pod číslem jiným, abych se vyhnul lynčování.
Na led jsem vstoupil velice ostražitě a celý zápas si dával pozor, abych se k soupeři nepřiblížil a co nejvíce času trávil na střídačce. Pět minut před koncem jsem pozor nedával a tak se nyní k všeobecnému pobavení pohybuju značně kulhavou chůzí a bolestivě sykám a úpím, jelikož soupeřův hráč mě trefil opravdu pěkně.

19.5. 2004 středa
Arnošt mi sděluje, že na kole jezdí ještě rychleji:
"Blesk je můj pomalejší bratr!", sdělil mi s rozjasněnou tváří a odešel do hospody.

20.5. 2004 čtvrtek
Mám skvělý plán na dovolenou, leč je trošku finančně náročnější. Přemlouvám všechny v okolí, aby mi byli sponzory, leč odpovědi se hemží různě skloňovanými slovy "debil" a "blbec". 
Kolegyně odvedle předvádí včelu. Jest to kolegyně, která s oblibou používá vulgarismy. Dnes je až na pár hoven a prdelí slušná, ale když jsem vešel ráno do kanclu, předváděla včelu. Mávala rukama a bzučela. Tedy aspoň doufám, že to byla včela.
Tuto kolegyni mají všichni rádi, zvláště informatici, kteří jí tuhle vysvětlovali, proč má všude na internetu blokovaný přístup, když leze na porno. Po mně vyžaduje pouze kódy ke spuštění kradených programů. Programů většinou za mnoho tisíc peněz.
Nedávno taky kolegyně zamračeně a nahlas povídala:
"Zmetci zasraný, nakopat je do prdele. Mě, vetchou stařenku nenechali v tramvaji sednout. Hajzlové."
Mimochodem - nejsem si jistý, jestli náhodou nečte Chochoviny.

21.5. 2004 pátek
Paní učitelka se chlubí, že studuje třetí vysokou školu. Mě ze školy naopak vyhodí, jelikož jedenáct zkoušek za měsíc prostě neudělám. Že mě vyhodí mi sdělila paní na studijním s obzvláštní radostí, jelikož já tam volám zásadně s jedním dotazem a vždy vyžaduji, aby mi podrobně vysvětlila všechny existující možnosti, jak bych mohl ve studiu pokračovat.

22.5. 2004 sobota
"Penis, budeš prostě penis!", uvítal mě na nádraží hasič Josef.
"Co o?"
"Každý musí mít nějakou masku. Ty si nasadíš na hlavu prezervativ a budeš penis!"
"Nemám prezervativ."
"Nevadí, budeš penis bez ochrany."

Vzal jsem ráno bicykl a odjel do Jirkova, města u hnusného Chomutova kdesi pod Krušnými horami. Přijal jsem výzvu zúčastnit se dalšího ročníku obávané soutěže tvrdých mužů a tvrdé ženy "Severní pípa".
Soutěž má pravidla vskutku krutá, slabí neprojdou.

Je jedna hodina, do startu zbývá více než 60 minut, leč naprostá většina závodníků je již na místě a nervózně přešlapuje, já přešlapuji zimou. Bicykly různého stáří a ještě různějšího stavu nepřešlapují, naopak jsou klidné. Poněkud neklidný je snad jen sedmdesát let starý exemplář jízdního stroje, který získal hasič Josef za láhev becherovky.
Severní pípa však není zrádná jen nevyzpytatelným počasím květnového podhůří Krušných hor. Nástrahou je už samotný závodní úbor, spočívající v návratu do dětských let a doby maškarních bálů. A tak hasič Josef disponuje slaměným kloboukem, lakýrkami, jemně proužkovaným sakem a vzorně vyžehlenými kalhotami. O kousek vedle stojí závodník Potápěč, potápěčské brýle se mu mlží, šnorchl zatím nenasazuje. Vedle domlouvá v oblacích cigaretového kouře taktiku Bílá paní s Mikulášem. Závodník s velkým pivním mozolem a mohutnými vousy je navlečen do dětského oblečku, malá školní brašna na zádech má značně neaerodynamický tvar. Závodník Bezdomovec jest pěkně sladěn do zeleného přiléhavého saka a červených kalhot, vše ve vzoru drobných kostek. Na zeleném saku je přišita velká myš.

Blíží se start, jednotlivé posádky se rozcvičují, Bílá paní si narovnává umělé poprsí, Mikuláš zastrkává za trenky svůj dlouhý plášť.

Start.

Nervozita téměř dvou desítek závodníků dosahuje vrcholu.

Závodník maskovaný jako pracovník Českých drah píská a mává zelenou plácačkou, pod holou hlavou s beranicí se skví dlouhé vousy spletené do copánků.

Další a další posádky se v pravidelných intervalech řítí po trati, směr první hospoda.
To je totiž další překážka už tak tvrdého závodu. Kontrolní body jsou v hospodách rozesetých po trati. V hospodě je nutno vypít nejméně jedno pivo a nechat si označit závodní list.

S hasičem Josefem, vystupujícím jako Lázeňský švihák, vyjíždíme jako poslední. Ještě před první hospodou dojíždíme Nádražáka s Pirátkou, která kolem sebe nebezpečná mává šavlí a kvílí, že jí těžké masivní náušnice trhají ucho.
Hrkám do sebe pivo téměř na ex, odolávám pokušení vypustit ostatním kola a vyrážím dále.
Po pěti kilometrech divoké jízdy, kdy se Lázeňskému šviháku plete slamák před obličej chytáme v další hospodě velkou skupinu. Závodník Školák mi zákeřně podtrhává židli, tudíž se kácím k zemi. Lítý boj zpestřuje Veterán z Vietnamu, který mi lije do nosu pěnu z půllitru.
Vyrážíme dál. V závěsu nenápadná Bílá paní, Mikuláš se drží také.
Na polní cestě předjíždíme další posádku. Prudká zatáčka, sjezd do vsi. Držíme se vedoucího závodníka soutěže - Potápěče. Další rychlé pivo a další etapa. Přijíždíme do další vsi. Hospoda zavřena. Lázeňský švihák buší na dveře a s rozespalým hospodským domlouvá otevření. Další pivo. Až při našem odjezdu přijíždí Bílá paní se spadlým levým ňadrem.
Štěrk odletuje, vítr fičí, závodníci fičí, lidé zírají.
Prudký sjezd, ostrá zatáčka, brzdy kvílí, od bicyklů se kouří.
Další hospoda. Vědomi si náskoku zpomalujeme a jedeme víceméně ve skupině s Potápěčem.
Závod není ani v polovině, tudíž je čas na delší přestávku a tak si dávám na dalším kontrolním bodu piva dvě.
Nebrzdí nás ani intriky soupeře, kteří Lázeňskému švihákovi umístili bicykl na stůl.
Vzápětí zjišťujeme, že nás čeká 10 km bez hospody, což závodníci nesou se zřejmou nelibostí. Zachraňuje nás servisní vůz se zásobou lahvových piv v kufru. Kopeme další pivo a řítíme se dál!
Po dalším pivu se již stává jízda některých závodníků značně rozhoupaná. Já si k dalšímu pivu dávám guláš s dvojitým knedlíkem. Po hospodské místo razítka vyžaduji zvěčnit na papír její bradavku. Vyhovuje.
Ostatní závodníci mizí mezi poli, bloudí mezi vesnicemi.
Na trati potkáváme rozjetého ježka a o kus dál kdosi lepí propíchnuté kolo. Zvesela se smějeme a uháníme dál.
Další závodník zoufale vleče k hospodě nepojízdný bicykl. Jsem poblíž, tudíž nějakého závodníka nakládám na kolo za sebe, jeho stroj putuje do servisního auta.
Z posledních sil se řítíme do cílové hospody. Skrze alkohol a přemnoho desítek ujetých kilometrů již téměř nevidím. Do hlavy mi bouchají potápěčské brýle, pročež zjišťuji, že vezu potápěče. Ovšem kolo se přece porouchalo Mikuláši. Nebo Hokejistovi? Nebo Bejsbolistovi? Že bych si vezl největšího soupeře? Nic nevím, promile i kilometry přibývají, vědomí ubývá.
Cíl.
V křečích se hroutím a piji další pivo, kdosi nese tlačenku. U barového pultu se razítka dožaduje Bílá paní s pomuchlanou cigaretou v ústech. Na stole křepčí vítězný závodník. 
A tak jsem zase nevyhrál.
V drobném dešti odjíždím s Lázeňským švihákem spát. Posledních deset kilometrů trpce rozebíráme naši porážku a ještě trpčeji střízlivíme.

23.5. 2004 neděle
"Vstávej! Pojď mi zavázat prst!", budí mě děcko hasiče Josefa a strká mi před nos zelenočervenohnědý prst ozdobený mnoha stehy.
"Ty vole.... cos dělal?"
"Krájel jsem chleba."

Následně jsem nucen hrát jakousi stolní hru s figurkami hokejistů, dívat se na kreslený seriál a tak podobně. 

Od rána prší, nepěkně fouká a je zatracená zima.
Odjíždím do Žatce.
Po cestě různě bloudím a komicky kvílím, jelikož padají kroupy a mě to štípe. Také jsem zjistil, jaké to je, uklouznout na kroupách v zatáčce.
V Žatci jsem snědl, co se dalo a odjel do Prahy.
V noci spím oblečen do všech věcí, které jsem našel a uvažuji o rozbalení zimního spacáků.
Kolem půlnoci se má zahřívací snaha setkává s úspěchem a mně se vrací cit do levé ruky a pravého kolene.

24.5. 2004 pondělí
Ještě jsem zcela nerozmrznul, avšak paní učitelce to nevadí. Když se chlubím, že jsem byl na cyklisticko-maškarním závodě, s despektem poznamenává, že jsem se mohl s úspěchem maskovat jedině za kynutý knedlík.

25.5. 2004 úterý
"Já chci mít děti!", praví mi paní učitelka.
"Co? Nezbláznila ses? Vždyť už jedno děcko máš!"
Prásk.
"Jedno je málo! Lidstvo vymírá a ty s tím něco budeš dělat!", rozohnila se a opět mě častuje pohlavky.
"Co o???", zakoktal jsem se zděšením.
"Co na tom nechápeš? Už máš zase místo mozku bůček, že ano?"
"No moment - tady mi něco nehraje. Co já mám mít společného s tvými choutkami na děti?"
"Co by, ty mi ty děti vyrobíš."
"Pche, to raději skočím obkročmo na svodidla.", utrousím potichu, leč paní učitelka mě zaslechla.
Prásk, další facka.
"Aspoň dvojčata chci!"
"Dvojčata? Neblbni, Arabové ti do dvojčat budou bourat letadlama!", poučuji tu bláhovou ženštinu.
Prásk.
"Dvojčata a ty jim vymyslíš jména! Už máš pro moje dvojčata jména?", spřádá dál své nechutnosti.
"Paraguay a Uruguay!"
Prásk.

26.5. 2004 středa
Byl jsem po předlouhé době v hospodě. Vypil jsem tam jedno pivo a pokyvoval hlavou, neboť jsem se informoval. Informoval jsem se, nakolik je reálný výlet, který plánuje, jen co seženu peníze.

 
Irian Jaya je pěkná, jelikož tam mají levné banány, tudíž jde o výborné místo na výlet
(pod náhledem kravsky velká větší mapa)

Drobnou vadou možná je, že tolik peněz asi nikdy neseženu. V hospodě se mnou seděl pán, popíjel pivo a každých několik minut se zasekl v půli věty se slovy: 
"A... a je to tady. Cože jsem to chtěl vlastně říct? Mám totiž sklerózu".
Pán byl nedávno na výletě, proto se informuji od něj.
Můj plán je prostý a proto i geniální. Prosté věci bývají geniální. Škoda, že lidé nebývají prostí, ale úplně něco jiného. Ale abych neodbočil. Mým plánem je vsednout do aeroplánu a přes Jakartu přiletět do Jayapury. Z Jayapury se dostat někam do vnitrozemí, nejlépe ještě kamsi za Wamenu. Nejlépěji kamsi k Puncak Mandala. Poté se NĚJAK dostat do Senggo, odkud prý jezdí loď do Merauke. Plán je to skvostný zejména proto, že část cesty od hřebene směrem dolů hodlám absolvovat na voru, traktorové duši, nafouklé chcíplé krávě či jiném plavidle.
V hospodě jsem se od sklerotického pána dověděl, že plán je to skvělý, pouze v horách se utopím, jelikož tok řeky je něco mezi středním a velkým vodopádem. Poté zdechnu v nížině, jelikož se nikam nedostanu z důvodu přílivu, který žene vodu v řekách opačným směrem - proti proudu.
Kam spěchat, pravívají mi lidé. Nu kam, Irian Jaya je mi třeba, dokud ještě existuje. 

27.5. 2004 čtvrtek
Všichni jste idioti. Já si udělám srandu z toho, že paní učitelka bude mít dvojčata a teď mám všude hromady idiotský vzkazů typu: "Tatínku!" a podobně.
Nic nebude. Žádné děti. Děti jsou omyl přírody, vůbec by neměly existovat. A já tedy jejich výrobu podporovat nebudu. Děti by se měly napichovat speciálně upravenými příložníky a v rámci tříděného odpadu zpracovat například na dětský olej či řízky. Víte snad o něčem lepším?

28.5. 2004 pátek
Komáři. Motám se kolem třeboňských rybníků a zoufale kolem sebe mávám rukama, abych odehnal dotěrný hmyz. 
Do toho všeho každých zhruba třicet sekund dostanu facku od paní učitelky.

Prásk.

"Co je? Co jsem zase provedl?"
"Nic... zabila jsem na tobě komára. A mimochodem - cos to o mě zase psal do Chochovin?", studeně dí paní učitelka.

"Jen pravdu, nic než pravdu!"

Prásk.

"Jauvajs!"

"Komár. Zase komár. Nemůžu za to, že ti sedají za hlavu.", temně se chechtá ona ženština.

Prásk.

"Co zase?"

"Komár přece. A vůbec - to máš za to, že pomlouváš moje auto!"

Prásk.

Prásk.

Za pomoci údajného zabíjení komárů na mém obličeji mi paní učitelka vyčetla všechny moje mínusy za poslední dva roky.
Usínám v padající rose s lehkým otřesem mozku.

Ustlal jsem si mezi pavouky a doufal, že to paní učitelku odradí, leč ta při pohledu na pavučinu jen zasněně prohlásila, že pečení pavouci s octem jsou vynikající

Rosa na pavučině

29.5. 2004 sobota
Rosa, pivo, zmrzlina, slunce, třicet kilometrů a sem tam facka od paní učitelky. Cesta podél Zlaté stoky a kolem rybníků, potom lesy lesy lesy. Na téměř třiceti kilometrech jen jedna vesnice. Horší už je to, že jsem nikde v lese neviděl čínskou restauraci. 
Paní učitelka má úpal, tudíž mě nefackuje, sotva se vleče, divně se tváří a tak ji v rezavé a skřípějící parodii na lidskou dovednost a zručnost (ona tomu říká auto) vezu do civilizace.

30.5. 2004 neděle
Vyfasoval jsem štětec, kýbl nafty a natírám štít na statku paní učitelky. Už jste někdy viděli zfetovaného jedince, balancujícího se štětcem v oblaku výparů na konci sedmimetrového žebříku? 

31.5. 2004 pondělí
Ošetřuji si krvavou ránu na temeni hlavy. Včera jsem zase řekl, co si doopravdy myslím a rozlícená paní učitelka mě kousla do hlavy. Prostě mi skrze vlasy zaťaly zuby do lebky. Fakt.

zpět na hlavní stranu