Květen 2006

1.5. 2006 pondělí
Jest květen a já, romanticky založený jedinec, projevil jsem dnes citové vzplanutí k mé celoživotní lásce a odebral se do čínské restaurace. Dal jsem si smažená chapadla malé chobotnice, pražené garnáty, sépii a zelené japonské fazole v krevetové omáčce.

2.5. 2006 úterý
Když už tak přemítám o jídlu, tak mi došlo, že jsem ještě nikdy nejedl racka.

3.5. 2006 středa

Irsko, Sutton

4.5. 2006 čtvrtek
Hodlám se stěhovat, jelikož mám akorát tak dost mých maďarských spolubydlících. Jediný rozumný člověk v domě je podle mého polský spolubydlící, jehož jméno jsem si ovšem ještě nestačil zjistit. Proč také. Polského spolubydlícího občas zahlédnu, jak kráčí k domu obtěžkán dvaceti pivy. Poté se zavře u sebe v pokoji Druhý den ráno cestou do práce vyhodí dvacet prázdných plechovek. Mám takový neurčitý pocit, že tento jedinec dosáhl nirvány.

5.5. 2006 pátek
Dnes má narozeniny můj otec. Popravdě řečeno musím přemýšlet, kdy jsem se narodil já a o ostatních členech rodiny či zbytku světa nevím a s nějakými daty si nic nespojuji. Výjimkou je pouze Den vítězství (11.9. 2001) a 5.5. 1955, kdy se narodil otec. Datum lehce zapamatovatelné. Také si pamatuji, že otec se nijak nevymyká rodinné linii podivných individuí počínaje jakýmsi napoleonovým vojákem přes praděda, který jednoho dne zmizel z rodné vísky a prchnul kamsi přes moře, kde páchal potomstvo a nechal si vyrazit oko či děda, který se jeví být pošukem největším. Kletbu jsem rozetnul až já, jelikož jsem se nestal divným, nýbrž si užívám poklidného života plného jídla, obžerství obecně a jiných intelektuálních činností.

6.5. 2006 sobota
Do hospody jsem šel. Co jiného se dá také v Irsku dělat.

Hospoda v Dublinu

7.5. 2006 neděle
Pravda, Irsko je poněkud drahá země, ovšem mám pocit, že už to zde poněkud přehánějí, minimálně pokud jde o bydlení. Chtít čtyři sta evropských peněz za pokoj o rozměrech 1x2 metry, kde 0,8x1,8 metru zabírá postel, mi přijde nikoli jako dobrý vtip, nýbrž jako přikládání žhavého drátu k oku stále blíže s očekáváním, co ještě pokusný králík vydrží. Snad jen dodám, že pokoj byl na naprostém okraji města bez spojení městskou dopravou a v inzerátu se mluvilo o "pěkném ubytování, vhodném nejlépe pro jednu osobu". Před rokem jsem bydlel za zhruba polovinu výše zmíněné částky v centru města s přístupem kdykoli kamkoli a ještě jsem mohl zdarma mlátit dementního spolubydlícího Zelenou hlavu. Kdoví, jestli není čas odjet z Irska na výlet někam jinam. Třeba....eee... třeba někam úplně pryč.

8.5. 2006 pondělí
Zašel jsem do hospody s panem Filosofem. Pan Filosof tentokrát nebyl pod dohledem své manželky, pročež se rozparádil, vychvaloval svoji knihu a haněl ty arabské, pil mnoho piva a k půlnoci už si začal prozpěvovat s místními štamgasty. Když jsem se pochlubil fotkami z výletu v Ugandě, pan Filosof nadšeně píchal ukazováčkem do fotografie a výskal: "Opička! Jéééé, opička!"
Poté jsme byli upozorněni, že další pivo už nedostaneme, pročež jsme z hospody odešli a pan Filosof se skotačivým pohybem přesouval po ulici a mával rukama. Chvíli skákal po jedné noze, chvíli podruhé a do toho povykoval: "Banánové pivo! Banánové pivo se žvýkačkou!"

9.5. 2006 úterý
Obdržel jsem textovou zprávu od mé matky. Má matka mi píše srdcervoucí vzkazy zejména po vyšších dávkách spotřebovaného alkoholu, pročež tak zoceluje mé nitro, jelikož se vždy ďábelsky ovládám, abych něco neodepsal zpátky. Několikrát jsem se ďábelsky neovládnul a tak matka nyní ke zprávám v mylném předpokladu jejich vylepšení dodává fráze jako "...i když vím, že mě nemáš rád..." či "....už sice vidím, jak zuřivě se zase tváříš, přesto ti píšu...". A tak podobně.

10. 5. 2006 středa
Nikdy jsem netušil, jak vznikl invalidní vozík. To je takové vozítko, kterému když vypustíte jedno velké kolo, tak stále zatáčí na jednu stranu a u jezdce pozorujeme trhavé nekoordinované pohyby stranově nevyvážené.

Invalidní vozík je věcí poměrně starou a málokdo tuší, že vznikl ve spolupráci Angličanů a Irů, konkrétně pana Olivera (respektive jeho vojáků) a pana Arthura (respektive jeho dřevěné nohy).
Pan Oliver byl velký demokrat, jak je známo, pročež v roce 1646 vsedl do loďky a jel navštívit irské přátele. Přistál v Dublinu, ovšem chytře usoudil, že Dublin je město hnusné, k rekreaci se nehodící, pročež nazul pohodlné boty a vydal se na sever do města Drogheda. Spolu s ním zhruba sedmnáct tisíc jeho vojáků. V Droghedě pana Olivera Cromwella uvítal tamní starosta, pan Arthur Ashton a pravil, že pivo došlo a pan Oliver může jít zase zpátky. To se ovšem panu Oliverovi nikterak nelíbilo a tak se dal na vynalézání. Nejdříve vynalezl oblíbenou dětskou hru na honěnou. Jelikož po několika hodinách ze tří tisíc droghedských hráčů stále ještě někteří žili, vynalezl pan Oliver udírnu. Věž kostela sv. Petra se ukázala mít dobrý tah a tak byla zhruba stovka drogheďanů přeměněna v uzeniny. Pan starosta Arthur ovšem udírnou nikterak nadšený nebyl, jelikož se jako vlastník dřevěné nohy obával vzplanutí své dolní končetiny. Vojáci pana Olivera měli pro to pochopení, pročež panu Arthurovi nohu nejdříve odejmuli a poté ho jí umlátili. Pravda, ne všem se předchůdce baseballu líbil, někteří poukazovali na přílišnou velikost hlavy pana starosty (čas jim dal zapravdu a později se míček zmenšil na dnešní rozměry), ovšem hlavně některé napadlo, že zatímco dřevěnou nohou se dá bíti docela dobře, invalidní vozík je k těmto účelům zcela nevhodný. A tak vzniknul invalidní vozík. Těžko tak již dnes potkáte beznožce vybavené dřevěnou nohou, zato mají všichni invalidní vozíky. Proto dnes nenarazíte na invalidy polehávající podél silnic či v šumících borech. Umlátit někoho invalidním vozíkem totiž není jen tak.

Přístaviště na řece Boyne, Drogheda, hrabství Louth

11.5. 2006 čtvrtek
Byl jsem navštívit Droghedu, město vynálezců. Ve městě je řeka, rackové, tlusté Irky a scvrklá hlava pana Plunketta. Vynálezce žádný.

12.5. 2006 pátek
I´m worried man with a worried mind
No one in front of me and nothing behind
Standing on the dallows with my head in a noose
Any minute now I´m expecting all hell to break loose

Jacísi dobytkové mi totiž zavřeli čínskou restauraci za rohem.

13.5. 2006 sobota
16 hodin v robotě.

14.5. 2006 neděle
16 hodin v robotě.

15.5. 2006 pondělí
16 hodin v robotě.

16.5. 2006 úterý
U vedlejšího domu rozkvetl šeřík. Šeřík se nedá jíst, pročež si myslím, že by na sebe neměl tak upozorňovat.

17.5. 2006 středa
Zákeřní bacilové překonali mou velkou, opravdu velkou zbraň, totiž tukový obal mého těla a počali hodovat v mých útrobách. Jelikož jsem velká sádelnatá koule, bacilové se málokdy dostanou k mým drahocenným orgánům (zejména veškeré náležitosti trávicí soustavy). Pokud už se tak stane, jsem zcela zničen. Nikterak mi nevadí bolesti krční zátky (hlavy) či zvýšená teplota. Deprimujícím se však stává to, že přestávám mít hlad, pročež méně žeru. Jakmile dospěji k tomuto stavu, psychika se hroutí jak domeček z karet, roním krokodýlí slzy a štkavě vzlykám.

18.5. 2006 čtvrtek
Již jsem si zvykl, že mám při horečkách halucinace. Nyní mám však panický strach zavřít oči, jelikož když se tak stane, okamžitě mi naskočí obraz z mého zaměstnaní, kdy se na mě valí tuny zboží a hejna letadel a já nestíhám.

19.5. 2006 pátek
Vyhledal jsem lékaře a poté jsem byl nucen vyhledat peněženku. Jít k irskému lékaři znamená jít za zábavou a absolvovat exkurzi do dob středověkého léčitelství (při využití nejdražších přístrojů moderního lékařství), ovšem vyhození z kopýtka je to poněkud dražší. Dostat se pod řádově tisíce českých peněz je v podstatě nemožné.

20.5. 2006 sobota
Mé sádelnaté tělo se ochladilo následkem návštěvy u špinavého irského felčara, který mne včera sadisticky ojebal třemi injekcemi. Chuť k jídlu se mi však zatím nevrátila. Pozitivem je to, že tolik nežeru a ušetřím tak zhruba třicet evropských peněz denně.

21.5. 2006 neděle
Vetřel jsem se na jakousi pitku jistého českého páru a jeho známých. Pár jest to vzdělaný, on je zaměstnán jako odborník na destrukci mostních systémů a ona jako reklamní agentka arabských letušek. Nejdříve jsem si vyslechl hádku o tom, kdo koho fotí či nefotí nahého a kdo spí nahý a kdo oblečen a poté jsem sledoval přiopilého kolegu z mého prvního irského zaměstnaní, kterak před zraky své udivené skoromanželky sexuálně obtěžuje jistého holohlavého pána. Holohlavý pán se naoko bránil, ale poté již sám nastavoval lysé temeno k vášnivým polibkům.
Dopil jsem pohár vody a odjel právě včas, jelikož někdo přinesl děcko a někdo jiný pojal vskutku pitomý nápad, který počal hned realizovat a děcko mi bylo pokládáno na klín. Děti přímo nesnáším, jelikož z dětí později vyrostou lidi.

22.5. 2006 pondělí
Po včerejším poslechu naříkání na Poláky, kteří jsou údajně hloupí, líní, blbí a vůbec použitelní maximálně ke sešrotování jsem prohledal telefon, kam si v práci fotím noviny, abych si je přečetl, až bude čas a našel jsem statistiky pro květen 2006, tedy dva roky poté, co Irové neprozřetelně vpustili penězchtivé východoevropany na svůj ostrov. Nu, Poláků je v Irsku nemálo. K uváděným 116206 je potřeba přičíst všechny rodinné příslušníky a ty, kteří si z pro mne nepochopitelných důvodů PPS nezařídí. Přičíst je třeba i fakt, že na rozdíl od Čechů, Maďarů či Estonců v Irsku zůstavají (stejně jako například Slováci nebo Litevci). Odhaduji, že Irsko momentálně plení ke dvěma stům tisícům Poláků.
A.... jistěže jsou Poláci hloupí, líní, ba i blbí, jistěže jsou použitelní maximálně k sešrotování. Podle mého jsou na tom ovšem úplně stejně i Češi společně s moravskými nacionalisty, Slováci a vůbec všichni.
Všichni a všechno by bylo třeba sešrotovat.

Havěť v Irsku dva roky poté

23.5. 2006 úterý
Když jsem byl malý a hezký, otec mě jednou vzal do kina, jelikož tam prý dávají film, který se líbil jemu, když byl malý. Přišli jsme do kina a já počal ohrnovat nos, že je film černobílý. Otec počal ohrnovat nos nade mnou.
To bylo v době, kdy se na programu u nových filmů uvádělo s vykřičníkem, že jde o film barevný.
Dnes již černobílé filmy nejsou, nepočítám-li zoufalé pokusy rádoby originální scény (to jsou ti zoufalci, co mají špinavé uši a smrdí levným pivem a levnou trávou).
Zatímco černobílé fotografii se stále holduje, černobílé filmy k vidění nejsou. Přitom takový film o bílém nosorožci a černošském lovci by měl zaručeně úspěch i jako černobílý. Pokud by se do toho nenamotali ochránci nosorožců a přírody vůbec se svou zelenou barvou.

24.5. 2006 středa
Jeden polský kolega odletěl do Norska, druhý do Dubrovníku, třetí do Galway a čtvrtý do Polska. Náš zaměstnavatel nám totiž oznámil, že můžeme zadarmo létat kam chceme. Já neletím nikam, jelikož obchod s jídlem mám hned u domu.

25.5. 2006 čtvrtek
"Hoho!", pravil jsem si po ránu a zálibně si prohlížel své obézní tělo. Jelikož mám tvar trochu nepravidelné sádelnaté koule, jsem poměrně dobře aerodynamicky stavěn a uzpůsoben tak například jízdě na bicyklu. Vsedám tedy na mého oře a jedu na výlet. Ze Santry do Swords, do Malahide, poté na sever kolem moře až k Droghedě. Pěkný výlet. I hudba mi po cestě vyhrává. Jakýsi šílený flašinetář, zřejmě.
Hm, tak to není flašinetář, to jsem já. A výlet končí po pěti ujetých metrech. Po ráfku se totiž jede pěkně blbě. Nějaký debil mi rozkrájel plášť i duši na předním kole. Rozkrájel po celém obvodu snad dvaceti zručnými řezy. Stačilo mu k tomu pár minut, kdy jsem uzamknul bicykl k plotu a odskočil sobě zakoupit vodu.
V Irsku panuje takový národní zvyk, že každý bicykl bez dozoru je třeba zdemolovat. Nestačí vypustit duše, je nutno je rozkrájet. Pokud je kolo uzamknuto zámkem za rám, je třeba alespoň ukrást sedačku, řídítka a obě kola. Pokud si někdo bicykl připevní zámkem za přední či zadní kolo, je zcizen zbytek - v tomto případě celý bicykl. A tak jsou irská města, Dublin zvláště, zdobena vraky a zbytky kol, zámkem připevněných k plotům či stojánkům na bicykly.

Pokud chcete zaparkovat bicykl v Dublinu, pořiďte si několik zámků. Pečlivě zamkněte přední i zadní kolo a zvlášť i rám. Poté máte alespoň určitou šanci, že až se vrátíte, najdete obě kola i rám na místě. Ukradnou vám pouze sedlo, řídítka, propíchají gumy a celé kolo zdemolují.

26.5. 2006 pátek
Irský národní kroj, teplákové a šusťákové soupravy,  je na ústupu. Davy Irů se počínají oblékat jako lidé a tak je stopadesátikilová monstra v oblečení z Indonésie, Indie či Pákistánů jsou k vidění stále méně. Kdo si chce ještě užít zbytků původní irské kultury, měl by si pospíšit.

27.5. 2006 sobota
Občas jedu na výlet a na výletech rozdávám adresu. Lidé mi potom píší a já se jim směji. Některé dopisy opravdu stojí za to. Například dnes mi došlo z Ugandy toto:

"Velmi nám chybíš, bla bla bla, je tu hezky, bla bla bla. Moje rodina je hrozně chudá, mohl by jsi nám pomoci? Pošli mi prosím počítač. Nejlépe Pentium 4 a monitor 17´´ nebo 19´´. Bůh tě ochraňuj."

Blbec.

28.5. 2006 neděle
Irský kolega Derek má čtyři děti, pročež jsem ho dnes obdaroval prezervativy. Prezervativy odmítl a pravil, že je vyvolen Bohem děti tvořit a že má k tomu nadpřirozené schopnosti. Je fakt, že kolega Derek má i vlastní svatozář, kterou sobě zrobil z utrženého lemu žluté reflexní vesty. Stejnou svatozář má údajně i na jistých intimních místech.

29.5. 2006 pondělí
Občas se u mě v práci na dublinském letišti dějí komické věci. Někteří jedincové se například nechávají inspirovat českými filmy. V jednom českém filmu jakási postava chodí stále se sluchátky na uších. I u nás v práci chodil jeden pán se sluchátky na uších. Sluchátka neboli tlumiče zvuku užíváme zejména proto, že ke zlozvykům pilotů patří používání motorů, pročež je všude kolem hluk, ba i kravál. Pán chodil se sluchátky a užíval si slastného ticha, dokud nepřijel pilot s letadlem. Poté byl pán se sluchátky vcucnut do motoru a už se asi nedovím, jestli si užíval ticha i tam.

30.5. 2006 úterý
Mám nového kolegu. Španěla. Pročež je nyní tým polsko-irsko-britsko-španělsko-estonsko-litevsko-čínský.

31.5. 2006 středa
Vše jde s dobou. Ani svatozář už není jaká bývala.

Svatozář v Droghedě

zpět na hlavní stranu