Květen 2008

1.5. 2008 čtvrtek - 8.5. 2008 čtvrtek
Estonský kolega Velká hlava chrápe. Tedy - ne tak docela. Spíše vyluzuje zvuky. Zvuky neskutečné. Při nočních směnách je nám dopřáno několik přestávek, které trávíme buď sledováním kreslených pohádek, sledováním nekresleného porna nebo spánkem. Pan Velká hlava je vždy dotázán, kterak hodlá přestávku trávit. Jedná-li se o spánek, všichni ostatní pracovníci se rozprchnou do okolních kanceláří, utěsní dveře a mlčky trpí. Řev raněného zvířete je oproti chrápání pana Velké hlavy lahodnou ukolébavkou. Téměř všichni si již nahráli ony zvuky do mobilních telefonů a používají je ke strašení dětí či jako kuriozitu na zahradních dýcháncích.

Tento týden jsem však odhalil jinou dovednost, kterou pan Velká hlava ve spánku disponuje. Slintání. Neslintá decentně, jak se na džentlmena sluší (například jako když já si při spánku v letadle slintám na kravatu). Pan Velká hlava prská, u úst se mu tvoří bubliny a nezřídka pěna. Celý útvar podivného skupenství se poté vyhrne z pootevřených úst a valí se na bradu, odkud část stéká na krk, část odpadává z brady. Nejzajímavější na celém úkazu jsou ovšem abstraktní malby, které si tímto pan Velká hlava tvoří na košili uniformy. Pan Velká hlava je totiž vášnivým čtenářem novin, při čtení usíná a noviny spočívají na hrudi. Litry slin vytékají z úst na noviny, které celé rozmáčí a následně se tak tiskařská barva ocitá na světle modré košili nebohé uniformy. Záleží na množství fotografií v novinách a také na tom, co je na snímcích zachyceno. Všichni se například těšíme na reportáže z Afriky, jelikož k zobrazení tamních domorodců je třeba více temných barev, pročež jsou slintající malby na košili našeho kolegy pěkně výrazné. Pouze pan Velká hlava reportáže z Afriky nemá rád a pro probuzení si ždíme košili a praví: "Fakin´ nigrs!"

9.5. 2008 pátek
"Máj je měsíc lásky. Ty budeš milovat fyzickou zátěž. Jen se na sebe podívej! Bečka sádla, neforemná. Všude necháváš mastné skvrny, tvůj ovarový pás je jak záchranný kruh pro koně!", pravila kamarádka L., vsedli jsme do vlaku a odjeli do Českého Švýcarska.
Kdysi jsem míval tamní krajinu rád. Nyní již ne. Ze země zaslíbené se stal symbol utrpení.

"Být tebou, udělala bych si před spaním pár stovek dřepů, ať se na zítřek řádně rozcvičíš.", chechtá se kamarádka L. před spaním.

10.5. 2008 sobota
Ranní kuropění jsem absolvoval v mírném poklusu, bit do hlavy smrkovou větví.

"Tak se mi to líbí, to je ono! Ještě shodíš čtyřicet kilo a začneš vypadat k světu. Teda kromě obličeje, samozřejmě. Tam to budeme muset vyspravit klackem!", štve mě kamarádka L. do kopců a strží, údolími a hatěmi.

Po cestě potkávám spousty cyklistů. Obézové v přiléhavých trikotech se valí krajinou, řvou na lesy jak na lesy a tlačí bicykly do kopců.

Večer se vracíme do vsi Doubice, kde jest ubytování, pivo a utopenci.

Sedím si tak v hospodě pod penzionem, když tu začínají okolosedící vyluzovat zvuky. Ne zvuky ledajaké, nýbrž značně disharmonické. Zvuky vyluzují na roztodivných předmětech a do opuštěné hospůdky vykřikují hesla jako například: "A nyní vám zahraje kapela Big bojs!" a také "Teď to rozjedeme!" a nebo i "K tanci i poslechu!".

Z různých míst hloučku se ozývají zvuky stále zřetelněji a hlasitěji, načež se slily v jeden odpudivý tok. Vypukla hudba. Ke mému stolu přišel asi padesátiletý a padesátikilový číšník s vlasy nagelovanými na pěšinku a knírem nagelovaným do agresivních špiček. Vilně se naklonil nad stůl a ukazujíce na neladící zoufalce osudově pravil: "Ti jsou dobří, ti jsou tu už tři dny!". Všeodzbrojující argument mě uzemnil, následující produkce Big bojs mě přinutila uvažovat o vraždě hudbou.
Neuvěřitelně neladící ansábl produkoval zvuky pitoreskních barev a tvarů, ovšem to nejhorší mělo teprve přijít. K vypuknuvší hudbě Big bojs se připojilo kvílení nadšené ženštiny, zřejmě hvězdy celého uskupení. Padesátiletí tatíci trýznící nástroje i celé okolí k vyjící ženštině shlíželi s neskrývaným obdivem, ženština se dmula a přidala do zvukové břečky další roztodivnou příchuť.

V životě člověka jsou osudové chvíle, kdy ani fernet nezabírá.

11.5. 2008 neděle
Pro změnu sedím v hospodě v Kyjově. Od pohledu poněkud mentálně nevybavený číšník mi nese jídelní lístek. Po několika minutách si objednávám utopence.

"Nemáme."

"Aha. Tak bych si dal tuhle vaši Kyjovskou specialitu."

"Nemáme."

"Hm. Tak guláš a osmnáct knedlíků."

"Knedlíky už nemáme. A guláš taky ne."

"Ech. A co tedy máte?"

"Nic, nemáme už vůbec, ale vůbec nic.", pravil pan číšník a upřel na mne svůj retardovaný zrak.

Dům kultury, Ústí nad Labem

12.5. 2008 pondělí
Vrazil jsem na Chochoviny pár obrázků z výletu na Réunion. Obrázky jsou tmavé, jelikož když jsou tmavé, je na nich méně vidět. A čím méně je na obrázku vidět, tím lépe.

13.5. 2008 úterý
Už jsem na to málem zapomněl, ale kdysi jsem si koupil byt. U Košic. Zašel jsem i do banky, by mi poskytla peníze. Dojednal jsem, dohodnul jsem, zařídil jsem.

"Pan Chocho?", ozývá se z telefonu.

"Ano, to jsem já... tlustý a nemotorný. Přejete si něco?"

"Tady stavitel! Vy dobytku! Stavím vám byt a vy mi máte poslat peníze!"

"Ó zajisté. Dohodnuto vyřízeno dojednáno s bankou. Peníze vám snad posílá.", konejším rozzuřeného stavitele - prodejce.

"Velký kulový! Před měsícem mi mělo přijít půl milionu. A přišlo mi víte co?"

"Nemám nejmenší tušení, ale začínám mít pocit, že to asi půl milionu nebylo."

"Přišlo mi přesně - velký kulový!", prská rozlíceně pan stavitel.

Okamžitě vytáčím úřednici z banky.

"Dobrý den, tady je rozezlený pan Chocho. Pamatujete si mě... tlustý a nemotorný."

"Zajisté, jak bych mohla zapomenout. Tlustý a nemotorný. S čím vám mohu pomoci?", švitoří ženština.

"Co takhle poslat panu staviteli půl milionu?"

"Hihi haha... já jsem zapomněla. Vlastně nezapomněla, byla jsem dva měsíce nemocná."

"Můžete mi vysvětlit, jak vaše zahnisaná kostrč souvisí s neodeslanou splátkou?", durdím se naoko i ve skutečnosti.

"Vždyť říkám, byla jsem nemocná."

"A to se dva měsíce nic neděje? Posledně jsem byl v bance a byl to hrozně veliký dům. To jste tam sama?"

"To víte, nemoc je nemoc."

"Grrrr, koukejte to okamžitě poslat, jinak vám v kurníku rozšlapu vajíčka!", přestávám se ovládat.

"No to víte, to já musím pro jistotu zkontrolovat, potom počkat, ještě jednou zkontrolovat, potom jedu na dovolenou, potom na výstavu švábů, následně rodím... ale nebojte se, dočkáte se."

A tak dlužím přes měsíc půl milionu. A každý den platím tisíc peněz penále. Když jsem si to přepočítal na fernet a čínské polévky, málem z toho byl infarkt.
 

14.5. 2008 středa
Odlétám zpět do Irska. Stevardem jest malinký Ir, který má odhadem čtyřicet kilo. Bez gelu ve vlasech, kravaty a rudých trenýrek vyčuhujících mezi tmavěmodrými kalhotami a modrou košilí uniformy třicet a půl kilogramu. S rokokově napnutými malíčky a sladkým výrazem naprosto bezdůvodně poplácával mužské cestující po rameni a žoviálně pravil: "Hef e gud flajt, seňor!"

"...poskakoval po kuchyni jako malý homosexuálek", pravil by pan Werich a ze žlutého mužátka by učinil stevarda Aer Lingus.
 

15.5. 2008 čtvrtek - 22.5. 2008 čtvrtek
Další týden nočních. Dnes jsem se dověděl, že jsem v práci jediný, kdo v podvečer neužívá prášky udržující organismus při životě a ráno jiné pilule, způsobující pád do bezvědomí a nerušený spánek. Všichni se mi smějí, pročež jsem si dal večer dvojitou čínu s trojitou dávkou pálivé omáčky a ráno pět piv. Jsem člověk moderní, pilule nejsou pro mě. Žijme makrobioticky.

23.5. 2008 pátek
Odlétám do Istanbulu, což je město v Turecku. V Istanbulu mají rybí kebab, spoustu mešit a několik tržnic, kde jediným značkovým zbožím je pravá istanbulská pijavice, prodávaná hned vedle papoušků v tržnici u Egyptského bazaru. Kamarádka L. přiletěla do Istanbulu také. V miniaturní minisukni a s obrovským výstřihem.

Istanbul

"Můžeš mi říct, na co ti exoti tak čumí?", vzteká se už v letištní hale. Zahalené domorodkyně na kamarádku L. házejí nenávistné pohledy, Turci házejí vilné pohledy a zdaleka se sbíhají slintající policisté, aby poskytli ochranu.

Jedeme na otogar a u jedné ze společností zakupuji jízdenky do Göreme.

24.5. 2008 sobota
V Göreme se vcelku nic nezměnilo. Víska o dvou tisících obyvatel disponuje zhruba dvěma miliony hotelů a hostelů, mezi kterými se proplétá asi miliarda turistů. Turisté zakupují předražené jídlo, předražené pivo, bydlí v předražených hotelech a jezdí na předražené zájezdy po okolí.

Ubytováváme se v hotelu, kde je možné najít tlusté Američanky a tak na recepci svými rozměry nebudím příliš údivu.

"Mohu vám nabídnout vyjížďky autobusem po okolí a slečně jízdu na koni a let balónem.", láká recepční.

"Co prosím? A já snad na koně nemůžu? A co balón?"

"Bohužel, ale nenecháme si našim koňům rozdrtit hřbet a vzduchoplavání s hrochem jest taktéž nepovoleno.", snaží se být recepční slušný, leč spiklenecky na sebe s kamarádkou L. mrkají.

Bohužel se ukazuje, že má recepční pravdu. Koně jsou jen ubohé vychrtlé herky, jejichž pasažéři mohou mít maximálně devadesát kilogramů, což z atrakce rázem činí zábavu pro děti.

Situaci naštěstí zachraňuje nejpříjemnější úkaz Turecka a tím je Efes, případně jeho příjemnější odrůda Efes Extra. A tak posedávám mezi tufovými falusy a popíjím lahodný mok.

25.5. 2008 neděle
Tedy... ne že by tufové věžičky nebyly pěkné, ne že by nebylo zábavné lézt do vydlabaných děr, ne že by nebylo legrační padat z tufových kopců, ale po dvou dnech už je tufu přespříliš. Všude samý tuf a kde není tuf, tam je turista.

Procházíme údolím Zelve a zatímco se nudím a myslím na večerní dávku piva, kamarádka L. nadšeně rozhazuje rukama, kyne na tufové penisy a spokojeně vykřikuje: "To jsou ale mackové, to jsou chlapáci!"

26.5. 2008 pondělí
"Také bych vám mohl doporučit ten malý tank ze zahrady!", podbízí se majitel půjčovny motocyklů.

"Kdeže tank, motorku chci! By divoký vítr čechral mé vlasy a tělo mé objímaly ruce sličné spolujezdkyně!", šťourám kamarádku L. do žeber, aby si všimla lichotek.

"Na objímání ti kašlu, musím držet piva!", zatrhla ihned veškeré mé romantické představy.

Majitel půjčovny mezitím pročítal technické údaje motocyklů a nakonec vítězoslavně vykřikl: "Něco bych pro vás měl! Tohle uveze i vás! Němci s tím za války vytahovaly zapadlá auta a v Argentině tím z pamp odtahují uhynulý dobytek!"

A tak jsem si vypůjčil pěkný motocykl se dvěma velikými světly, dozadu umístil pivo a kamarádku L. a vyjeli jsme.

Na Kapadocii mám rád například to, že je protkána spoustou silniček bez turistů. A bez značení. Po takových silničkách je dobré jezdit na motorce s kamarádkou L za zády. Obloha je modrá, tráva zelená, motorka klouže po tufových cestách jak zjančený jak a kamarádka L. křičí: "Jestli spadneme, rozmačkám plechovky s pivem! A jestli rozmačkám plechovky s pivem, jsi synem smrti!"

Tuf, tuf, tuf, tuf, tuf, tuf, tuf, tuf...

Tufová hlava na nejvyšším vrcholu Kapadocie - skále v Ucisharu - zmizela. Přibylo turistů a stánkařů. Kebab je dražší a pivo jakbysmet. Svět se řítí do záhuby. Dnes si člověk beze strachu nemůže ani usmažit sousedovo dítě.

27.5. 2008 úterý
Ač jsem byl v Kapadocii několikrát, Open air muzeum v Göreme jsem navštívil až nyní. Jacísi chuligáni počmárali pěkné tufové skály divnými obrázky a do země vydlabali spousty děr, kam nastrkali mrtvoly. Poté ovšem mrtvoly zákeřně vytahali a tak je všude hromada dolíků nejrůznějších velikostí vhodných ke zlámání nohou. Turisté jsou však hloupí a nenapravitelní, pročež dnešní Turkové nelenili a  celou oblast oplotili, vybírají tučné vstupné a praví, že jde o umění, kulturu, historii, dědictví a tak podobně.

Odpoledne jsem kamarádce L. pravil: "A nyní, nyní ti ukáži soutěsku! Pravou tufovou soutěsku jen pro odvážné!"

"Soutěsku? Jakože tam bude těsno?", nevěřícně zírala na můj břuch.

A měla pravdu. O hodinu později jsem se zaklínil mezi dvě tufové stěny.

Kamarádka L.

Večer jsme odjeli do Istanbulu. Dvanáctihodinové cesty autobusem z Istanbulu do Göreme a zpět patří k vrcholům návštěvy této oblasti. Na své si přijdou vyznavači sezení, ničitelé vlastní páteře a pěstitelé hýžďových mozolů.

28.5. 2008 středa
Kamarádka L. si na živobytí vydělává tím, že pro jednu ošklivou společnost jezdí po světě a kupuje ropu, prodává ropu a plánuje, kam vyšle tanker plný ropy, aby mohl opět vtipně ztroskotat na nějakém pěkném místě jako posledně. Kamarádka L. je prostě byznysmenka.

Vtrhli jsme do uliček velkého istanbulského tržiště, námi světáky nazývaného Grand Bazaar.

Zatímco moje smlouvání o slevu v restauraci mělo obvyklý průběh "20lir -19 lir - 18 lir a pivo k tomu", kamarádka L. přepadávala nebohé obchodníčky a následně je podrobila tvrdé kritice díky neznalosti jakýchsi obchodních principů, ekonomických indexů a špatně propočítaných postupů. Prodavači pantoflí za 10 liry, koberců za 15 lir a originálních hodinek Rolex za 5 lir počali vzývat Alláha, před vetřelkyní zamykali své obchody a přidávali si dobrovolně šestou motlitbu.

"Tak co jsi pořídil?", ptala se už na hotelu vítězoslavně po svém pustošivém nájezdu kamarádka L.

"Ha! Usmlouval jsem oběd z dvaceti lir na osmnáct a dostal jsem ještě pivo zdarma!"

"Hm.", pravila pohrdavě byznysmenka a vysypala asi půl kila šperků, soupravu na břišní tanec a panáčkujícího křečka.

"Co o?"

"Jedenáct lir, břídile."

Večer postrach tureckých obchodníků odletěl do Česka a já do Irska.
 

29.5. 2008 čtvrtek - 5.6. 2008 čtvrtek
Další týden v robotě. Když kolega Velká hlava usnul, svázal jsem mu tkaničky u bot a poté v místnosti kultury a oddechu spustil požární alarm. Pan Velká hlava vystartoval a při pádu na sebe strhnul stůl i s veškerým obsahem včetně dvou litrů mléka. Za břicho jsem se popadal smíchy až do té doby, nežli jsem byl zuřivcem polapen a nepěkně častován nepříjemnými políčky. Příště už si nebudu dělat legraci z někoho, kdo má černý pásek z karate, titul boxerského přeborníka z estonské vsi Haanja a 137kg.

zpět na hlavní stranu