Květen 2018

1.5. 2018 úterý
Jest Máj, vesna však už je přiškrcena horkým létem, jak už tak poslední roky bývá a do budoucna  tak i bude. Sice jest nadmíru příjemné aspoň chvílemi vylézt z lůžka a trávit čas u otce na balkoně, leč navzdory bujné vegetaci v pátém patře panelového domu (otec, důchodce, na balkoně pěstuje všechno možné, od zeleniny přes ovoce až po podivné kaktusy a marihuanu) zachtělo se mi zavítat do panenské přírody. Pročež jsem se odhodlal, nechal si na hřbetě pevně utáhnout krunýř a vybelhal se z paneláku ven.

"Ó přírodo mocná, nabídni mi svou náruč," nadšeně výskám, vískaje uschlou trávu vedle parkoviště. A mocná příroda mi nabídla svou náruč, sestávající z ohromného pole smrduté řepky a hluku z nedaleké dálnice na Ostravu.

2.5. 2018 středa
Přesně podle časového harmonogramu, kterým mě při propuštění vybavili v nemocnici v Plzni, odjíždím ke zdejšímu felčarovi. Pan felčar seděl za stolem, sešitý jak hadrová panenka děděná po nemálo generací. Jizvy a stehy na rukách i jinde.

"Á, pán je taky motorkář," nadšeně pravil pan felčar a poškrábal se na jedné obzvláště pěkné jizvě.

"Bývávalo," pronesl jsem smutně a požádal o vytáhnutí stehů ze zad.

Pan felčar mi píchl prstem do rány a zkušeně pronesl: "Tak dnes vytáhneme jen každý druhý steh, aby se ta díra moc nerozlezla."

Pročež mám mezi lopatkami napůl sešitou díru. To se tedy mám.

3.5. 2018 čtvrtek
Ušel jsem kilometr a půl, doprovázen svým starostlivým otcem. Otec kráčel vedle a co chvíli se mne snažil zachytit, když jsem zavrávoral. A ve chvíli, kdy se na stejném chodníku objevil jiný chodec, otec nasadil zuřivý výraz a skrze zuby na dotyčného syčel strašlivé výhrůžky, aby se klidil z cesty. Připadám si tak jako opečovávaný bílý hroch, ke kterému se nikdo nesmí ani přiblížit.

4.5. 2018 pátek
Otec má v zásobě celou plejádu úchylných aktivit. Pomíjím skákání po hlavě do dětských nafukovacích bazénků, kteroužto aktivitu provozuje otec zásadně nahatý. Pomíjím i umisťování třaskavin do krtčích děr či vaření prasečích kopýtek za účelem získání léčivých lektvarů. Jednou z úchylek je však i sveřepé, neskutečně tvrdohlavé a finančně nesmírně nákladné udržování a vylepšování domu po dědovi. Děd žil v malebném městečku Odry v domě postaveném v dávných časech. Děd, cestovatel a filmař, motocyklista i tankista, řezník a proutník, zkrátka člověk veskrze renesanční, dům udržoval při životě s nadšením amatérského kutila. Což se samozřejmě postupem času projevuje na všech frontách. Na domě upadne to a ono, propadne se tohle a tamto, občas cosi přestane fungovat a cosi spadne. Otec, taktéž člověk renesanční, s neutuchajícím nadšením utrácí důchod a energii, by dědovy kutilské činnosti opravil a vylepšil.

Následkem toho jest několikapatrový dům s gigantickou půdou, sklepem a sérií navazujících stavení v překvapivě dobrém stavu.

Dnes jsem byl vsazen do krunýře, usazen do automobilu a odvezen do města Odry, do domu, kde jsem za mlada trávíval podstatnou část školních prázdnin a na který mám stejně báječné vzpomínky, jako na podhůří Tater, kde jsem trávíval druhou část prázdnin u druhého dědy.

5.5. 2018 sobota
Součástí domu v Odrách jest i zahrada, zahradní posezení a gril. Pročež se rehabilitace posunula do další fáze.
Přes den se válím na zahradě na spartakiádním lehátku a večer chlastám suché bílé víno po litrech. Ani otec nezůstává střízlivý, pročež na sebe hulákáme své opilecké teorie a rozebíráme naprosto zásadní věci, jako jest využití Migů 21 ve Vietnamské válce či kolik shybů je schopen učinit opilý člověk.

6.5. 2018 neděle
Došlo víno! Což je důvodem k tomu, abych podnikl od poslední havárie zatím nejdelší pěší výlet. Do obchodu, pro další víno. Přes řeku Odru až do maloměstské samoobsluhy, kde mají víno průměrné kvality za nadprůměrnou cenu. Ovšem - kdo by řešil detaily. Hrdě jsem doklopýtal i zpět do domu.

7.5. 2018 pondělí
Navštěvuji opět zjizveného pana felčara v Novém Jičíně a nechávám si vytáhnout zbytek stehů ze zad. Jizva drží a záda bolí méně, než jsem čekal. Zato levá ruka zasádrovaná až k rameni nepříjemně svědí a především neskutečně smrdí. Za sádry se line zápach fermentovaného potu. Ze stále se nehojící rány na pravé ruce teče sajrajt zápachu fermentovaného hnisu.

"Na tohle tu mám takovou mastičku! Tahle mastička vyléčí úplně všechno!" již se ke mně žene otec a třímá tubu s nápisem ve švabachu. Desítky let starý lék zřejmě můj děd, za války tankista, ukořistil vojákům Wehrmachtu kdesi u Dukelského průsmyku, předpokládám.

Otec, ač jinak člověk veskrze pokrokový (kupříkladu už si pořídil mobilní telefon!), by nejraději veškeré zdravotní problémy řešil kladivem, pilou, nožem a mastičkami z první poloviny minulého století.

8.5. 2018 úterý
Telefonuje mi můj irský šéf, jednooký pan Pavouk. Po několika minutách výsměchu a ironických poznámek ohledně mých schopností řídit motocykl jsem byl nenápadně upozorněn, že mám přestat simulovat a naklusat do práce.

"Ech, momentálně zvládnu jen pár minut sedět a víc jak půl hodinu v kuse se na nohách neudržím," pravím nakvašeně.

"No a to má být výmluva? Srát mě i všechny kolegy zvládneš i vleže a na nic jiného se stejně nehodíš," odvětil pohotově, upřímně a výstižně pan Pavouk.

Načež z něj vypadlo, že kolega J. jest mimo hru po masivním infarktu, který se efektně dostavil uprostřed jakési pijatyky. Kolegové B. a M. si zlámali hnáty, pročež jsou taktéž mimo hru. A co je úplně nejhorší - jako náhradu za mě byla na noční směny přeřazena kolegyně J., jediná to ženština v našem spolku ztracených zoufalců, dobrovolných galejníků. Kolegyně J. kdysi přišla v práci o prst a o rozum, pročež se stala hyperaktivní workoholičkou. Kolegyně J. zásadně nechodí, nýbrž běhá a skáče. Vozidly se pohybuje daleko za povolenými rychlostmi a brzdí pouze smykem. A když se nudí, přiběhne k fyzicky zničeným, o generaci mladším kolegům a počne přesouvat metrákové bedny, pohazovat si dvacetikilovými vaky s poštou, případně, naprosto z čisté nudy, ručně naháže do rentgenu zásilku nápojů pro palubní občerstvení, což je záležitost minimálně desítek tun.

9.5. 2018 středa
Každé ráno a několikrát v průběhu dne se snažím rozhýbat své staré rozbité tělo, pročež jsem si vymyslel nemálo cviků, které jsem schopný zvládnout. Maje duši básníka (sic!), nebudu nazývat prováděné aktivity pravými jmény, jinak bych se zřejmě okamžitě ocitl na cirkusových plakátech jako "Muž na hřbetě divoké epilepsie!" a o to nestojím. Inspirován tajemnými názvy z říše jógy, provádím tak Postoj křivého plameňáka, Třes tlustého bambusového stonku, Hrocha na labutím jezeře či Pád sněhuláka.

Bolestivé stavy ustupují, hybnost se zlepšuje, ale vše jde až děsivě pomalu.

10.5. 2018 čtvrtek
"Opět nabývám pocitů švarného junáka," pravím plamenně takhle jednou po ránu otci, "pročež hodlám vyjít z vrat a udělat si výlet až na náměstí!"

"Cože? To bude zase ostudy! Každý uvidí, že můj neschopný syn neumí ani jezdit na motocyklu!" pravil otec, bývalý stíhací pilot, a do očí se mu vhrnuly slzy zoufání.

Leč nedal jsem na plané řeči a statečně vykulhal na ulici. Odry jsou vskutku maloměsto, jak jsem se o pár minut později přesvědčil.

"Á, mladý pan Chocho! Vy jste spadl z motorky, že?" otázala se mě mně naprosto neznámá paní trafikářka a já se zarděl, což ostře kontrastovalo s bílou sádrou a bílým krunýřem.

11.5. 2018 pátek
Pravda, dobrodružný výlet z postele přes předsíň a poté dvacetimetrovou pěšinou až na zahradu je zajisté hoden uznání. A když se na zahradě svalím do spartakiádního lehátka, hrdě vyvaluji břich, leč podobnou expedici absolvuji několikrát denně. Pročež se mi zachtělo odkrýt nové obzory a se hřbetem ruky clonícím mé oči pohlednouti v dál. Zkrátka jsem se rozhodl vydat se na výlet. I překonal jsem bloudění ve městě Odry (zahnul jsem doleva a potom doprava), překonal staroslavnou řeku Odru (polorozpadlý most nad stružkou, která před horkým létem možná bývala říčkou) a vydal se podél řeky přes hory a doly (nu dobrá, největší převýšení na cyklostezce podél řeky odhaduji na zhruba 9 cm). I došel jsem až k Loučkám, k mlýnu Wesselsky. Historie stavby tak nějak odráží dějiny krajiny a teorii, kterou razím - totiž tu, že jakmile něco vezmou do pracek Čechové, znamená to zkázu a úpadek. Současný stav je samozřejmě daleko lepší než za dob komunistického temna, leč do časů předválečného  a krátce i poválečného má ještě zatraceně daleko. Tehdy totiž mlýn nevlastnili Čechové.

Po cestě zpět na spartakiádní lehátko jsem byl nucen stále časteji odpočívat a ke konci výletu jsem už jen úpěl bolestí a kdybych věděl jak, operovanou páteř bych někde u řeky zahodil a zakopal.

12.5. 2018 sobota
Včerejších zhruba sedm kilometrů chůze způsobilo, že mne dnes hřbet pekelně bolí, chodit nemohu a tak se jen vyvaluji na spartakiádním lehátku. Slunce pálí a já se věnuji vínu. Víno stéká do poháru a stoupá do hlavy. Pročež jsem večer opět ožralý jak pivovarská doga.

13.5. 2018 neděle
Další pokus naučit se opět chodit bez toho, abych po pár stovkách metrů padal vysílením a bolestí. Tentokrát jsem nejen došel k Mlýnu Wesselsky, ale doklopýtal až do Jakubčovic nad Odrou. Kdysi dávno, když jsem ještě nebyl starý kripl, ušel jsem v Patagonii s batohem na zádech 48 km za den. Dnes mám za sebou kilometrů 10, ovšem spokojený jsem neméně.

14.5. 2018 pondělí
První zatěžkávací zkouška vlastní soběstačnosti. Otec odjel zpět do Nového Jičína, zatímco já zůstávám v Odrách. Zkouška je to poněkud bolestivá, jelikož jsem strašné kopyto a krunýř na zpevnění trupu si stále neumím nasadit bez spousty naprosto zbytečných pohybů, které zákonitě přinášejí spoustu naprosto zbytečné bolesti.

15.5. 2018 úterý
Raději vynechávám delší výlety, jelikož nechci padnouti vyčerpáním kdesi v bažinách, abych byl potupně sežrán divou zvěří a rozleptán kyselými dešti. Místo toho nejrůznější protahovací cviky střídám s výlety kratšími, povětšinou do zámeckého parku a k řece na obou koncích městečka. Zámecký park je plný cikánů a okolí řeky plné čápů. Co jsem si všiml, tak čápi tolik neřvou a cikáni zase nežerou žáby. Svět je zkrátka pestrý.

16.5. 2018 středa
V českých zemích jsem nedlel delší dobu již nějaký ten čas, pročež se kochám úplnými obyčejnostmi. Například dnes jsem si zašel za město k rybníkům. Za Odrami je rybníků hned několik a jako malý nezvedený šklebák jsem za pomoci rybářského prutu zdatně plenil jejich stojaté vody. Dnes jsem sice stále nezvedený, leč místo akčních scének při lovu divokých hrouzků, nebezpečných plotic a šavlozubých karasů jen sedím na drnu a kochám se.

Soustava Odesrkých rybníků se nachází jen pár desítek až stovek metrů od řeky Odry. Odra, pokud je v ní zrovna voda, jest řeka líbezná a vůbec nepřipomíná hutnou hmotu, unaveně mizící v Polsku do moře. A Oderské meandry, to jest pojem, při jehož neznalosti by měl každý vrátit občanku a poté si přivodit padesát ran čelem o dubová vrata a pranýřovat sám sebe z nectné nevědomosti. Kolem rybníků vede i 7 kilometrů dlouhý náhon zbudovaný už v 16. století, který kdysi poháněl mlýny a dnes slouží převážně k napájení rybníků.

Krajina niv, meandrů a údolím hučící dálnice nehostí zrovna stáda migrujících slonů, avšak i přesto jest zdejší fauna nadmíru bohatá. Bobři, veverky a vydry, raci a velebrubi, škeble i modrásci, žaby i užovky, ptactva neúrekom od rákosníků, od řeky zabloudivších ledňáčků, ba i dudek, orel a nespočet volavek zve mokřady svým domovem.

"No není na tom zasraném světě krásně?" tvolal jsem nadšeně. A potom jsem nakolikrát zapadl do hnusného, smradlavého, černočerného, lepkavého bahna a klel tak vulgárně, že se přelétající bílé volavky měnily v popelavé.

17.5. 2018 čtvrtek
"Páchníku!" volám nadšeně, kulím oči a tvářím se uctivě.

Páchník nic.

"Páchníku hnědý!" volám na saproxylofága celým jménem, bych ho neurazil, jako když se v hospodě volá "Hele vole, Franto!" či na Hradě "Milouši, kunda sem, kunda tam!".

Páchník se zatvářil přece jen přívětivěji, bohorovně se ke mně natočil pozadím a dále se vyhříval.

Samozřejmě jsem si cosi přečetl o vrbách kolem oderských meandrů a páchnících v nich žijících, ovšem že na vlastní oči svým vlastním chatrným zrakem spatřím lesknoucího se brouka, to jsem vskutku netušil. Například takovou hyenu, pelikána, žirafu, varana či jespáka lžícozubého zajisté viděl každý. Ale páchníka? Ještě jsem neslyšel, že by někdo jen tak na návsi či v restauračním zařízení hulákal: "Viděl jsem páchníka! Neuvěřitelné!"

18.5. 2018 pátek
Výlet do vesničky Pohoř. Cesta vede po stráních a lesem a byť jde o propagovaný a minimálně místně známý Stříbrný chodník, kromě chcíplé veverky jsem na stezce nepotkal nikoho. Až v Pohoři se u statku pásli koně a pán v děravých slipech vytažených přes pivní pupek až pod prsa na cirkulárce řezal voňavé třešňové dřevo. Romantika na pohled i po čuchu. Z Pohoře jsem si ještě přes pole zašel na rozhlednu Olšová, což je rozhledna typická pro české a moravské země. Vidět není dohromady nic, ovšem rozhledna stála bambilion a všemožné dotace byly úspěšně utraceny.

Odersko jest kraj přebohatý svou pěknou obyčejností.

19.5. 2018 sobota
Povzbuzen včerejším výletem absolvuji zhruba tu samou trasu, pouze s prodloužením do obce Kletné. Převelice rychle jsem zjistil, že můj momentální zdravotní stav má limity zatraceně nízko. Nad očekávání zajímavá zastavení na Stříbrném chodníku jsou zajisté pěkná, ovšem užil jsem si jich jen při cestě na Pohoř. Medvědí rokle skýtá ochranu před sluncem, které se ovšem od Pohoře ke Kletné nedostává. Při cestě zpět se nikterak nekochám výhledy přes paseky ani zastaveními u děr po těžbě stříbrné rudy a galenitu a klesání k řece a železniční trati jest již čirým utrpením. Při kulhání mezi Oderskými rybníky mi volá otec.

"Neříkal jsi, že budeš za dvě hodiny zpátky? Zase jsi někam spadl, něco si zlomil, utrhl a nebo ti upadla některá z tvých protéz?"

"Ale kdeže, milý otče, jen jsem se zastavil na náměstí pro zmrzlinu," lžu a posunky naznačuji okolnímu ptactvu, aby bylo potichu a neprozradilo, že bloudím v bažinách kolem rybníka Trněný.

Dorazil jsem k večeru, rozbitý a zničený jako vagína ctné panny po návštěvě vojáků Rudé armády.

Léčení jde strašlivě pomalu.

20.5. 2018 neděle
Opatrně vsedám do vozidla a otec mě s naplno sklopenou sedačkou veze do mého bytu v Jižních Čechách. Jelikož jsem již schopen se sám najíst, napít a jakž takž i spáchat tělesnou hygienu, další část rehabilitace se tak již obejdu bez potupné (pro mne) a otravné (pro ostatní) každodenní pomoci.

21.5. 2018 pondělí
Otec mě odváží do táborské nemocnice. Další kruté setkání se zdravotní péčí i nepéčí v českých zemích.

"No dobře, tak jste si zlámal páteř - a co my tu s tím máme dělat?" profesionálně mne uvítal pan felčar na oddělení chirurgie, kam jsem se dle instrukcí z plzeňské nemocnice dostavil.

"Ech.... no nejlepší by bylo, kdybyste mi sundali z ruky sádru a aspoň se podívali, jestli mi na zádech nevyrašily přebytečné obratle, případně mi nevyrostla další páteř například pod levou lopatkou," snažím se lékaři poradit, jelikož jsem si vědom faktu, že mívám vždy naprosto úchvatné nápady.

"Tak na to zapomeňte. Tady páteře neoperujeme, nevím co s tím a tak si jděte někam jinam," pravil pan lékař na chirurgii s odzbrojující upřímností a arogancí, která mne naopak stimuluje k nečekaným výkonům.

Jelikož, když chci, umím být příjemný asi jako vzpříčená kávová lžička v krku, počastoval jsem milého pana lékaře několika květnatými komentáři a zabušil na vedlejší dveře. Tam naštěstí seděl pan lékař z jisté země bývalého Sovětského svazu. Lékařská nepéče se změnila v lékařskou péči. Následoval rentgen a telefonická  a emailová konzultace s lékařem z Plzně. Vše vyřešeno do půl hodiny.

"No a teď sundáme tu sádru," pravil pan doktor. Ze sádry se vyloupla podivná hůlka potažena loupající se kůží. Kromě podivné hůlky, která kdysi bývala rukou, se ze sádry vyloupl i neuvěřitelný smrad, který všem v ordinaci vehnal slzy do očí.

22.5. 2018 úterý
Otec odjel zpět na Moravu a já tak zůstal sám, napospas ironickým poznámkám sousedů, že se raději ani nemám přibližovat k oknu, abych z něj náhodou nevypadnul. A ať mě ani nenapadne například krmit slepice, jelikož jsem takové kopyto, že by na mě okamžitě spadl celý kurník.

Před domem mi stojí motocykl, ovšem něco mi říká, že letos si již na něm nezajezdím. Truchlivé časy nastaly, zvlášť když počasí činí letošní motorkářskou sezónu nadmíru dlouhou a příjemnou.

23.5. 2018 středa
Odhodlal jsem se pokleknout, hlavu sklopit a pokorně zírat. To jsem se tak na parkovišti před domem svalil ke svému nemocnému motocyklu. Pravda, motocykl nedopadl jak ten minulý, který jsem čelním střetem s automobilem zkrátil o 30 centrimetrů, ale i tak utrpěl nemálo šrámů. Budíky a plexi jest ve věčných lovištích, vidle lehce ohnuta a samozřejmě proklatá kyvka se hodí leda tak k házení z vysokých rozhleden na hlavy chodců. Jinak ovšem žádné výraznější poškození nepozoruji. Pročež tleskám jednou rukou do stehna (čímž potvrzuji, že jedna ruka tleská) a utěšuji se, že se snad do sedla vysápu dříve, než jsem ještě před pár týdny doufal.

24.5. 2018 čtvrtek
Úplatky? Ano, úplatky v českém zdravotnictví zajisté existují, jak jsem si sám několikrát ověřil a jak mi potvrdili až na výjimky všichni mí známí lékaři. Úplatky ve formě nejrůznějších protislužeb, abych byl přesný. Obálky nadité bankovkami, miska vajíček nebo psí škvarky už v módě nejsou. Co však mohu dělat já, nemajetný a neschopný, tudíž k protislužbám nevhodný? Mohu například přijít na oddělení rehabilitace a tupě pravit: "Dobrý den!"

Paní za přepážkou spráskla ruce a pravila: "A jéje, už zase vy?"

Čekací doby na rehabilitace se pohybují minimálně v řádech týdnů, nyní v létě i v řádech měsíců.

"No, máte neskutečné štěstí. Zrovna nám vypadl jeden pán!" zahlaholila paní radostně, přičemž nespecifikovala, zda-li dotyčný vypadl prachobyčejně z okna a nebo například z řetízkového kolotoče. Vůbec jsem netušil, že mi cizí neštěstí udělá tolik radosti.

"Ach, to je ale nadělení. Ale co se dá dělat, obětavě zaujmu nešťastníkovo místo," zavřískl jsem radostně a byl bych si i poskočil, ale za poslední týdny nicnedělání jsem ještě přibral a nerad bych znehodnotil podlahu menšími krátery.

Rehabilitace mi začínají již v pondělí, pročež jest nadmíru vysoká šance, že nezůstanu jako poloochrnutá slintající troska napospas přírodním živlům, ale že si, rehabilitací revitalizován, opět sám frajersky připravím čínskou polévku i naliji dvojitý rum.

25.5. 2018 pátek
Hehehe. Zkuste někomu zlámat hřbet, ruku a poté ho nechte, aby žehlil košile. Tolik legrace jen tak nezažijete!

26.5. 2018 sobota
Nálada na bodu mrazu. Včera jsem trávil dobrou hodinu tím, že jsem si vyžehlil košili, abych v pondělí u lékaře nebudil dojem pobudy a nekulhal tam jen ve vytahaném tričku. Dnes jsem zjistil, že si svýma zlámanýma prackama neumím na košili zapnout knoflíky.
Sakrblé.

27.5. 2018 neděle
Učinil jsem 27 dřepů v kuse! Dmul jsem se pýchou až do chvíle, kdy jsem si vzpomněl na svou známou, cestovatelku Ká. Cestovatelka Ká totiž dřepy zahrnuje do své rozcvičky a komentuje to slovy: "Vždycky po dvou stovkách dřepů přestanu, protože už mě to nebaví."

Podobné proslovy obvykle přecházím s pohrdavým úsměškem, ovšem já dřepy slečny Ká viděl na vlastní oči. Nicméně jsem vcelku spokojen, jelikož ještě před měsícem jsem si nebyl tak úplně jistý, zdali vůbec ještě někdy dřepy budu dělat.

28.5. 2018 pondělí
Zatínám zuby a vydávám se na start maratonu v podobě úmorného, ale nenahraditelného řetězu rehabilitací. Na starost mě má stejná paní, která mne dávala dohromady po havárii před zhruba sedmi lety a díky které jsem si kdysi nenechal amputovat ruku, byť jsem o tom jistou dobu vážně uvažoval.

S velikou námahou jsem vylezl na lůžko a zakňoural bolestí. Rehabilitační sestra zavrtěla hlavou, protočila očima a naprosto dehonestujícím způsobem pravila: "No vy se mi snad jenom zdáte."

29.5. 2018 úterý
Víte, jak vypadají počáteční rehabilitace po zlámané páteři, milí čtenářové? Nadmíru nudně. Vydrápu se na lůžko a dýchám. Respektive - dýchat bych měl, jelikož mě tak instruuje rehabilitační sestra. Místo dýchání funím.

"Dýcháme břichem.... hrudníkem.... zadržet dech... vydechnout.... nedýchat...."

Měním barvy od bílé přes fialovou po červenou, přičemž se mi ve tváři až podezřele často vyskytuje zelená.

30.5. 2018 středa
Další rehabilitace. Od včerejška jsem učinil výrazné pokroky. Při lapání po dechu se v mé otylé tváři přestala vyskytovat bílá. Zato zvládnu na obličeji zobrazit červenou, fialovou i zelenou zároveň. Mé momentální indiánské jméno zní Muž s divnou trikolorou ve tváři.

31.5. 2018 čtvrtek
Chápu sice, že zlomená páteř a následující trable jsou příčinou veselého výskání a mnohých žertů všem v mém okolí, leč pojďme se pobavit i na jiný účet. Obětí bude podivný mužík pan Hruucoon, hyperaktivní jedinec nevšedních zájmů. Jinými slovy tak trochu magor. Podivný mužík se mi ozval se spoustou novinek.

Pan Hruucoon nejezdí na motocyklu, pročež si zdravotní komplikace způsobuje jinak, leč zasmát se mu samozřejmě s chutí můžeme, že ano.

Pan Hruucoon: "Vykuchali mi z otylýho pupku ledvinu!"

Já: "Ty jsi měl ledvinu v pupku?"

Pan Hruucoon: "Já mám pupek všude, takže jsem tam měl i ledvinu. Felčar mi kontroloval ledviny, jestli mě mají kuchat kvůli kamenům. Měl jsem tam kameny, vypadalo to, jako bych spolknul dlažební kostky. No a když tak bádali nad kucháním, tak mi našli na ledvině hezky narostlý tumor. Tak mi rovnou vykuchali ledvinu a našli v ní dva karcinomy. A víš, co mi den blbej doktor řekl? Že už nemám boxovat!"

Já: "Ty jsi někdy boxoval?"

Pan Hruucoon: "Přece mu neřeknu, že mlátím sousedy a důchodce ve frontě v obchodech. Zamaskoval jsem to ušlechtilým sportem."

Já: "Aha. No a co bylo dál? Nádor, vyřízlá ledvina - to zní pěkně, o tom napíšu, potěšíš tím spoustu lidí!"

Pan Hruucoon: "Oni mě léčili asi rok. Takový pupínek na ledvině. Akorát pupínek narostl asi na sedm centimetrů a potom zjistili, že na ledvině žádné pupínky nejsou, že je to nádor. Zrovna jsem provozoval s manželkou takové intimní hrátky, když se má drahá zděsila a odvezla mě na pohotovost, protože mi mezi stehny tekl hnis smradlavý a vypadalo to, že tam mám ukrytá tři vajíčka."

Já: "Chápu, tři vajíčka. Ty jsi vlastně takový velikonoční zajíček."

Pan Hruucoon: "Přišla nějaká sadistka v bílém a celé to nadělení mi prohmatala."

Já: "To byla ještě součást těch intimních hrátek?"

Pan Hruucoon: "Vole. No a pak mi rozstříhla stehy po minulé operaci a evakuovala hnis. Na moje pištění konstatovala, že chlapi nic nevydrží. Pak mi vyškrábala z tunelu kyretou nekrózy a propláchla mi to peroxidem. Doporučuje deset z deseti masochistů! Málem jsem se posral! Myslel jsem, že rodím křečky v alobalu!"

Komunikace s podivným mužíkem panem Hruucoonem mne pobavila, na vlastní bolest jsem zapomněl a huronsky bych se smál, kdybych mohl. Jenže smát se nemohu, jelikož mi přitom poskakují zlámané obratle.

Ale legrace náramná, že, vážení čtenářové. Nádor, vyřízlá ledvina, spousty hnisu a jako vrchol porod křečků v alobalu!

zpět na hlavní stranu