Leden 2004


1.1. 2004 čtvrtek
Jízda vlakem v Rusku je záležitostí na celé dny, záležitostí zpříjemněnou vodkou a samovarem.
Jízda vlakem na Ukrajině je záležitost na dny, zpříjemněná jízdními řády, které se uchovávají jen někde a navíc platily naposledy za cara.
Jízda vlakem v Mali je záležitostí rekreační, kdy se cestující může na nákladním vagóně oddávat slunci a pohledu na skvostně vyprahlou malijskou krajinu.
Jízda vlakem v Indonésii je záležitostí na dlouhé hodiny, kdy se člověk může kochat rýžovými poli a indonéským provozem, spočívajícím v odstraňování ostatních účastníků provozu ze silnice způsobem podobným vyhazování figurek ze hry Člověče nezlob se.
Jízda vlakem v Česku v zimě, například 1. ledna 2004, spočívá v mrznutí v nevytopených místnostech a sledování tabule s časy zpoždění, které se počínají objevovat v hodnotách 20 minut, aby za laškovného chrchlání nádražního rozhlasu narůstaly až na 150 minut. Pokud se člověk nudí, může si počíst v tiskovinách, které podnik Časem Dojedeš vydává.

Cituji:

ČD:
"Zaměstnanci Českých drah na jedné straně a pochopitelně ani cestující na straně druhé, nemohou být vystaveni nějaké svévoli ani jednoho ze zúčastněných. Jednání zaměstnanců Českých drah je pevně vázáno na dodržování služebních předpisů, které však nejsou určeny pro širokou veřejnost, přestože jsou koncipovány tak, aby byly v maximální míře chráněny zájmy všech cestujících."

Převedeno do skutečnosti:
Cestující, vy hajzlové, koukejte zaplatit a držet hubu.

ČD:
"Zpožděný odjezd, příjezd, ztráta přípoje nebo vynechání vlaku nejsou důvodem k náhradě škody, která tímto cestujícímu vznikla."

Převedeno do skutečnosti:
Hlavně zaplaťte. Někdy třeba něco někam pojede.

A nejlepší na konec...

ČD:
"Přirážka za nepovolené zastavení nebo zdržení vlaku (zaplatí každý, kdo zdržení způsobil) 500,-"

Převedeno do skutečnosti:
Mně nikdy nikdo z ČD ještě nedal ani korunu.
Zmrdi.

2.1.2004 pátek
Přišel jsem do bytu, na stole ležela krabička cigaret a pornočasopis z roku 2002. Jelikož nekouřím a pornočasopisy nearchivuji, usoudil jsem, že mí spolubydlící zřejmě přežili oslavu konce roku. Pražáci totiž vždy na konci roku slaví.

3.1.2004 sobota
Vsedl jsem do vozu Českých drah a ten se kupodivu rozjel ve stanovený čas. Po cestě ovšem vypnulo topení, takže průvodčí nahnal cestující do druhého ze dvou vozů. Do něj po chvíli začal pronikat hustý dým. Do Žatce vlak přijel s obvyklým zpožděním.
Matka nebyla v bytě, tudíž jsem se vrhnul na lednici a pozřel vše kromě podezřele vypadajícího rohlíku. Sestra pravila, že jsem prase.

4.1.2004 neděle
K obědu jsem dostal sušenou kobylku. Jenom jednu a navíc hrozně slanou. Kromě toho asi kilo brambor a půl kuřete.

5.1.2004 pondělí
Šel jsem si pro fotky z dovolené a nijak jsem nebyl překvapen. Opět nedokázali vytvořit takovou zelenou, aby aspoň přibližně připomínala zeleň focenou. Jestli mi někdo doporučí fotolab, kde to dokážou, obdaruji ho třetí levou nohou mého chcíplého kraba Mrzáka. Cenný suvenýr.


Východní Slovensko, tuším Vyšné Ružbachy, ale jistý si nejsem a hledat se mi to nechce



6.1.2004 úterý
Všichni pořád někam jezdí. Spolubydlící Bára (je prsatá, ale to nesmím říkat, jelikož je na to alergická a ječí, že jsem sexistické prase) hodlá na půl roku odjet do Anglie. Známá sběratelka exotických chorob, cestovatelka a právnička Ivča, hodlá prodat své skleněné oko a za utržený peníz vyjet v únoru směr východ. Tuším někam do Turecka, Iránu, Pákistánu, Indie a kdoví, kam ještě. Také má sestra chce někam odjet snad na rok, ale už jsem zapomněl kam. Kamarádka prsatá Lucie hodlá jet asi na rok do Dánska. 
Zde je vidět, jak jsou všichni nepoučitelní, jelikož cestování je dle mého názoru ta nejblbější zábava ze všech zábav, vyhození peněz a zabití času. Například já už nikdy nikam nepojedu, zakoupím sobě velkou lednici, tu napěchuji jídlem a budu ležet na posteli, požírat zásoby a smát se všem cestovatelům.
Dopsal jsem nějaké zápisky z dovolené a doplnil ohromně velkými fotkami, aby se stahovaly každému hrozně dlouho, aby byli všichni nevrlí a už po mně další bláboly a fotky nechtěli.
Tak.


Sulawesi, Bira

 7.1. 2003 středa
Chochoviny se stanou přehlídkou co největších fotek a fotek co nejvíce kýčovitých. Čtenáře to znechucuje, přestávají Chochoviny číst a neotravují připomínkami o tom, že je zde hnusný text, grafika, že je to velké, křivé a moc šišaté, kyselé a vůbec celé hnusné. Čtenáři prchají jinam, například číst velice zajímavé, poučné, nápadité, vtipné a zábavné stránky pana Egiho či jiné intelektuální skvosty.

Hrozně moc povedená nekýčovitá fotka jezera Maninjau.Například jakýsi pan Koko píše:
"Ty chuji, přestaň sem srát ty hnusný fotky není to ke koukání."

Pan Koko trefil hřebík na hlavičku.
Pročež dnes Chochoviny vybavím další ohromně hodnotnou nekýčovitou fotkou.

8.1. 2003 čtvrtek
Nedávno jsem napsal, že mi spolubydlící Bára říká, že jsem sexistické prase. Musím se omluvit, jelikož to není pravda. Včera jsem se spolubydlící Bárou zapředl o tomto sáhodlouhou řeč a že jsem sexistické prase mi nebylo řečeno ani jednou. Nazývala mě pouze sexistickým hovadem a žádala, abych to v Chochovinách uvedl na správnou míru. Také mě nazvala hajzlem, ale to už na Chochoviny dávat nemám. Se spolubydlící Bárou vedu zásadně rozumné debaty, žádné tlachání o ničem. Například včera:

Já: "Nežer."
Bára: "Proč? Myslíš, že jsem tlustá?"
Já: "Jo."
Bára: "Hajzle."
Já: "Vadí ti velká prsa?"
Bára: "Jo, bolí mě z nich záda. Sexistický hovado."

Tak.

9.1. 2004 pátek
"Doprdele, já chci kouřit!"

Sedím ve vlaku firmy Časem Dojedeš z Prahy do Suchdola nad Odrou. V 14.30 se z reproduktorů ozvalo: "Rychlík do Ostravy přijíždí na druhé nástupiště, pravidelný příjezd v 14.25."
V 14.40 vlak skutečně přijel a po nějaké době i odjel. Následoval boj o místo ve vlaku, jelikož ČD vymysleli pro cestující hru "rychlejší vyhrává místo k sezení, pomalejší místo v uličce, ještě pomalejší místo na WC a nejpomalejší si musí počkat na další vlak".
Protože jsem nehodlal stát několik hodit v uličce či na WC, vzal jsem útokem jídelní vůz.

"Doprdele, já chci kouřit!", vříská ožralá ženština v jídelním voze. Je jí zhruba devadesát let, má růžové kalhoty nad kotníky, růžovou halenku a růžový svetr. Boty má červené, stejně jako zpuchřelé rty. Na očích má brýle se zhruba deset centimetrů tlustými skly.

Cestování jídelním vozem je zpříjemněno sestavou svérázných postaviček. Kromě opilé růžové ženštiny je tu ještě dvojice opilých Slováků, kteří se neustále hádají s číšníkem. Dále tu máme pána, který prodává rukavice. 
Následuje skupinka čtyř také přiopilých studentů, kteří celou cestu fotografují paní v růžovém oblečku.

Otec mě vyzvedl v Suchdole a odvezl do Nového Jičína. Usmažil kilo a půl kabanosu, vše jsem sežral a šel spát.


Toto není výhled z jídelního vozu Českých drah, nýbrž z letadla hnusné Lufthansy. Tuším, že jde o Adamanské ostrovy v Bengálském zálivu.


10.1. 2004 sobota
Přivezl jsem otci z Malajsie dajackou foukačku i se šipkami. Otec se celé dopoledne baví tím, že šipky vystřeluje po bytě. Vrcholem jeho snažení je průstřel kožených dveří. Otec foukačku spokojeně odkládá a veze mě do Oder za dědou. Dědu zajímá pouze to, jestli jsem si z dovolené přivezl Malajku, Thajku nebo Indonésanku a jestli jsem byl v bordelu. Záporné odpovědi ho viditelně zklamaly, pročež do sebe kope panáka fernetu. Ovšem nestíhal babičku, která do sebe svrhla dva panáky becherovky. Následoval další fernet pro dědu. 
Po lekci z rodinné historie, kdy děda vyprávěl o návštěvách Kavkazu a babička o svém strýci, který prodal půlku baráku a odjel do Ameriky, jsem jel pryč.
Děda pěstuje různé kaktusy a podobné pitomosti a jelikož jsem si loni o jakési roští málem vypíchnul oko, opatřil děda trny kusy polystyrénu. Otec navrhoval špunty od vína, ale to neprošlo.

11.1. 2004 neděle
Vsedl jsem ve Valmezu do busu a jel do Zlína za bývalou drahou třičtvrtěpolovičkou Bárou.
Řidič vyprávěl, jak se přistěhoval ze Slovenska, protože neměl práci a jak přejel ve Francii jakéhosi policajta a jak byl kdysi na vojně v Žatci a bydlel v barácích po Marii Terezii a že má jeho dcera velká prsa a ve Zlíně u nemocnice vjel na chodník.
Bára vyprávěla, kterak si pořídila pole a na poli staví dům. Mimo polete a domu si ještě pořídila zpřeráženou nohu a do budoucna chce jakési domácí zvířátko. Když to bude kluk, tak se bude jmenovat Bonifác a když holka, tak Čenda. Otcem Bonifáce či Čendy, stavitelem domu a vzorným manželem jest jakýsi pán, kterého Bára našla pod strženou lavinou (to mi skutečně povídala... nebo tak nějak).
Ze Zlína jsem odjížděl značně poučen, jelikož jsem netušil, že Čenda je i ženské jméno, ale je tomu opravdu tak.
V autobuse vedle mě seděl pán, který si prohlížel pornočasopis a chabě to maskoval vložením obrázků do denního tisku. Za mnou seděly dvě ženštiny, které velice věcně rozebíraly téměř celou cestu, zdali je lepší vymývat sperma z vlasů a ochlupení studenou či teplou vodou a zdali je účinné přidávat do vody citrón či odmašťovací prostředky.


Skládání dřeva z buginského škuneru ve starém jakartském přístavu Sunda Kelapa.



12.1. 2004 pondělí
Jelikož se mi nechce nic sepisovat, budu kopírovat. Dopisy vážených čtenářů z víkendu, aby si vážení čtenáři uvědomili, co mají za úchylné spolučtenáře.

"Zdar Chocho,

jen houšť a větší kapky, víc kýčovitých obrazů, ať odpadnou malověrní.
Škoda že se nedá zaznamenat k fotce i zápach (vůně), který ji při
pořízení provází.
Takovej durián, to by bylo něco...
Jinak tvůj popis cesty přes Sumatru mi připomněl naše podobné zážitky
z cesty ze smradlavého přístavu Dumai do Bukkittingi, pak dál k jezeru
Toba a do dalšího hnusného přístavu v Medanu, kde nám pouliční
prodejce nutil ke svačině živého upíra, vampíra (prostě kaloně).
Cestu poblitou rychlolodí do Georgetownu si taky živě vybavuju, ovšem
domorodci zvraceli o 106 i v buse, kde navíc blití doplňujou flusáním
červených slin ze žvýkání betelu. 
Chtěl jsem se zeptat na tvoje zkušenosti se foťákem Z1. Přežila ? Nějaký
problémy ? Je něco z těch indonézských fotek foceno s ní ?
Jelikož jsem též tlustý, líný (a pochopitelně i sexistický)
prase-hovado, nechce se mi tahat s foťákem těžším než půl kilo, ale
zároveň mi u malých kompaktů chybí objektiv s trochu větším a delším
sklem, proto jsem se rozhodl zakoupit kompromis - Minoltu Dimage Z1.
Rozhodnutej jsem sice byl už v září, ale stupidní diskuse ignorantů na
grafice.cz moje rozhodnutí oddálila až na konec roku.
Teď už ji mám doma, ale venku je bílej hnus, tak se v únoru radši
vydám do "střevní" Ameriky, kde nasnímám nějaký kameny,
stromy, zvířata a chochitos."
Michal
http://www.fop.trigas-geo.cz

Je smutné, že si ani třicetiletý člověk, navíc s poměrně bohatými cestovatelskými zkušenostmi, neuvědomuje, jaká je cestování hnusná a odpudivá činnost.
A milý Michale. Minoltou Z1 jsem nafotil tak 99% fotek. Neměl jsem s ní naprosto žádný problém. Dle různých diskuzí na netu ovšem usuzuji, že jsem jediný člověk na světě, komu ten aparát slouží tak, jak má. Jinak všichni naříkají, že se jim rozpadl a nefunguje. Tož nevím.

"Asi ti zkazim den, ale ty tvy Chochoviny fakt nemaj chybu."
Coool

Coool je ženština, což vysvětluje nesmyslnost jejího dopisu.

"Ahoj Chocho, slysela jsem od kamaradky, ze pry umis skvele
bruslit  a to pry i na bruslich na krasobrusleni, mohl bys me to
naucit?"
Misena

Který hajzl z Gaston Seals si tu dělá srandu z mého revolučního stylu pohybu po ledě?


Pan Nemámnačepici, pan Mámnaklobouk a pan Mámnaskvěloučepici v Sunda Kelapa

13.1. 2004 úterý
Dnes večer jsem zjistil, že válet se měsíc v hospodách, na rýžových polích a na plážích není ta nejlepší příprava na hokejovou sezónu. Došlo mi to poté, co jsem nebyl schopen se rozjet už po druhém střídání, od druhé třetiny jsem jen poulil oči a chrchlal pěnu a po závěrečném hvizdu jsem uvažoval, jestli zavolat záchranku nebo pohřebáky.
Ovšem velice podobně na tom byli všichni mí slavní a perspektivní spoluhráči, takže k vidění byly skvosty, jako například útočník řítící se na brankáře, ovšem bez puku, který jednoduše zapomněl za sebou, jiný útočník se spletl a nahrál soupeři na dva góly (pro informaci jsme prohráli 0:2) a náš pan kapitán pravil, že měl brusle v opravě a jakýsi mizera mu je otloukl kladivem a on tak nemohl bruslit.
Asi se vrátím do rýžových polí.


U vesnice Londa, střední Sulawesi

14.1. 2004 středa


Sajany, fotka ukradena ze stránek pana Ivana


Ne. Nevrátím se do rýžových polí. Na Sibiř pojedu. Jakmile někde vidím obrázky, které se mi líbí, hnedle tam chci jet. A jakmile jsem objevil stránky pana Ivana, pravil jsem sobě, že to je to pravé, Sibiř mi třeba.


Opět ukradená fotka


Sibiř je třeba mně, ne však jistému panu Palcovi. Pan Palec potřebuje pouze číst Chochoviny. Pan Palec čte Chochoviny, zírá na monitor, nepřetržitě kroutí hlavou a vykřikuje: "To snad ne, taková zrůdnost! Které hovado může něco takového číst!"

15.1. 2004 čtvrtek
Rok a půl jsem se až na vyjímky nedotknul alkoholu, ale poslední dobou se alkohol dotýká mě.
Poslední dobou se rozumí posledních pět dní, kdy z práce směřuji v hospodu, zpět střízlivět do práce a zpět v hospodu.
Spolubydlící Arnošt včera pořádal v bytě jakýsi dýchánek, leč zábava zřejmě veskrze žádná, neboť když jsme se já a mé dvě promile vrátili z hospody, nebylo nikde nazvraceno.


 Pod Gunung Sesean  - přes rýžová pole u Batutumongy pohled dolů k Rantepau

16.1. 2004 pátek
V práci pracuji. Například tak, že fotím. Každý den. Spoustu ošklivých lidí, protože lidi prostě jsou oškliví. Také fotím ženštiny a i ty bývají často značně ohyzdné. Ovšem lepší ohyzdná ženština, než pán, který přišel na focení dnes. Učísl si prořídlé vlasy zeleným hřebenem vytaženým ze zadní kapsy kalhot, poté rozepnul opasek a kalhoty spustil. Následně spustil i trenýrky. Nic moc, to vám řeknu.

17.1. 2004 sobota
Východ slunce u Skryjí.
Vložil jsem do batohu spacák a spoustu oblečení, mapu a hodně trpělivost. Jedu totiž na čundr s ženštinou. Jedná se o ghanskou právničku.
Ghanská právnička přišla na nádraží a pravila, že jsem neschopný blbec, kdežto ona ne a našla krásné spojení vlakem z Prahy do Pustovět, spojení přímé, rychlé, jedním vlakem. Chápavě jsem pokýval hlavou, jelikož vlaky v Česku provozuje především Časem Dojedeš a tak je třeba brát informace o rychlém a přímém spojení s rezervou?
Po chvíli přijela krabička na kolečkách, potom ještě jedna, krabičky byly spojeny, vytvořen vlak a my vyjeli. Přímé spojení končilo v Rudné, kde nám bylo oznámeno, že naše krabička dále nejede, je nám třeba vystoupit a čekat na připojení jiného vagónu. Tentokrát jsme dojeli až do Berouna. I přes ujištění na internetu, na nádraží v Praze i průvodčím ve voze o přímém spoji se muselo přestupovat i v Berouně. Následně uskutečnil mrzký podnik hnusárnu největší a k nám do vagónu nastražil zhruba dvacet vřeštících dětí. Ghanská právnička skřípěla zuby a hodlala děti pacifikovat dle klasické instrukce "Děti které nestíhají donutím svou pěstí hají".



Východ slunce na poli u Skryjí

Vystoupili jsme v Pustovětech a šli na jih. Ghanská právnička vytáhla dva chleby s kusem masa a počala je požírat, přičemž se komicky potácela na ledě ve snaze udržet zbytky rovnováhy.
Přes hory a doly jsme došli do vsi Skryje, Hodlal jsem se kochat okolními kopci, leč ghanská právnička celou cestu skučela, že bez hospody nepřežije, že hospodu ji předepsal i pan doktor a že je bez hospody jako cukrovkář bez inzulínu a hned do první hospody mně zatáhla. V hospodě sedělo několik pánů v oblečení různého stádia rozkladu. Na stole v rohu byly dvě prasečí hlavy. 
"Ty vole, tohle vezmeme do tomboly!", ukázal velký tlustý pán v tílku na ghanskou právničku.
Ta ho obdařila zhnuseným pohledem a objednala si pivo.
Postupem času k prasečím hlavám přibyly jiné roztodivné předměty, které vesničané nacházeli kolem vsi i ve vlastních příbytcích.
K večeru se hospoda počala plnit. Plnit se počalo i pánské WC. Nejdříve pánem ležícím na podlaze a poté velkou opilou zrzavou ženštinou a malým špinavým chlapem v montérkách, kteří si vzájemně okusovali ústa.
Ghanská právnička zapila guláš druhým pivem. Vyhládlo jí po čtvrtém pivu a pátým zapila polévku.
V té době již bylo jasné, že se schyluje k události lámající zdejší dějiny, totiž k plesu.
Místní plesmeni se trousili v hojném počtu s hojným nánosem gelu ve vlasech a výrazem lva salónů. Taneční ustrojení se skládalo u většiny z bílé košile, vhodně doplněné šusťákovými kalhotami a kšiltovkou. Místní plesmenky disponovaly svetry, které dostaly k Vánocům a mimo svetrů i zajímavou kresbou v obličeji, ve vyšší společnosti nazývanou mejkapem.
Pán u vedlejšího stolu sice nedisponoval kresbou v obličeji, zato hrdě na celou hospodu vykřikoval, že má nové trenky, které mu darovala manželka, aby jí před jinými nedělal ostudu.
Ghanská právnička pod náporem chtivých pohledů zdejších pánů pravila, že se nehodlá stát v tombole výhrou číslo tři hned po prasečích hlavách, dopili jsme dvanácté pivo a šli do noci.
Spali jsme za vsí na poli. Ghanská právnička se přiopile chechtala a svítila mi do očí baterkou.

18.1. 2004 neděle
Elita národa požírá šlehačku s pivem.
Vstával jsem brzy a kochal se východem slunce a zmrzlým spacákem.
Ghanská právnička vstala pár hodin po mně a jala se mému spacáku od srdce vysmívat. Poté se smála mým zmrzlým botám a nakonec tomu, že jsem blb. Což měla pravdu, neboť jsem si sebou nevzal žádnou bundu.
Jelikož jsem včera vedl výpravu až nudně dokonalým způsobem, svěřil jsem tentokrát v touze po dobrodružství vedení ghanské právničce. Nespletl jsem se. Zabloudili jsme během deseti minut a není divu, jelikož se tato ženština nevyzná v chůzi divočinou a za čtyři světové strany považuje sever, jih, východ a listopad.
Opět jsem převzal vedení a za pomoci svižné chůze a autostopu jsem expedici dovedl do obce Roztoky. Ženština se samozřejmě okamžitě vrhla do hospody, o které blouznila celou cestu a objednala si pivo a ještě pivo a tak podobně. Následně usoudila, že pivo je třeba sladit a nechala si od zmateného číšníka přinést talíř šlehačky. Spokojeně seděla za stolem, požírala šlehačku, chlemtala pivo a na mé poznámky o životosprávě pravila neustále: "Ale hovno."
Ve vlaku na mě chvílemi chrlila různé perverzní historky, ale to jsem již překonal s noblesou, jelikož my vzdělaní jedinci víme o rozdílech v hemisférách a také to, že ženštiny mají normu 35000 slov na den, kdežto normální lidé 15000.
Tak.

19.1. 2004 pondělí
Jsem znaven psychicky náročným víkendovým čundrem, nočním hokejem, kde kromě debaklu bylo jedinou atrakcí břicho mého spoluhráče, který před pár týdny nesl při zabijačce řezníkovi nože tak šikovně, že si tři z nich umístil do břicha. Také jsem znavený díky pitomým sázkám, které jsem tuhle prováděl na náměstí jednoho městečka. Proto sem prsknu fotku a to je všechno. Ani si večer nepůjdu zahrát stolní hru s jednou ženštinou, jelikož mi pravila, že se mi na stolní hru může leda tak vybodnout a že jsem znaven je také mínus, jelikož ona chce sex a nic než sex. Já na sex nejsem, tudíž si nemůžu zahrát stolní hru, to dá přece rozum. Že ano.




Londa, Tana Toraja, Sulawesi, Indonésie

20.1. 2004 úterý
Na tréninku jsem zapůjčil můj dres jednomu panu hokejistovi, kterého lákáme do svých řad a dnes jsme ho podrobili testům. Bylo velice zajímavé sledovat, že se náhle v dresu s číslem 13 a jmenovkou "Chocho" na zádech nepotácí jedinec mající problémy dojet od střídačky k bráně, nýbrž jedinec schopný elegantně bruslit a akční střelou dopravit puk do sítě.


GS v Letňanech:
zleva: pan Karel (3 nože v břiše na zabijačce), pan Honzík (zvrací u mantinelu)
vzadu: Kopyto Bázle, Camel zvaný Kláda (dle jistých tělesných rozměrů), zahraniční posila Michal, pan Blechoun a na ledě se pokouší postavit pan Jouda


21.1. 2004 středa
Vůbec jsem netušil, že se má prsatá spolubydlící Bára zabývá bojovým uměním. Po její přednášce o podlitinách a stříkající krvi se raději začnu v pokoji zamykat.

22.1. 2004 čtvrtek
Volala matka. Matka si vždy na internetu přečte můj deníček a poté mi telefonuje, jakéže to jsem hovado, co se neumí chovat.
Dnes mi telefonovala, že bych neměl tolik chlastat, jelikož máme alkoholismus v rodině. To vše po jedné krátké zmínce o tom, že jsem si dal o víkendu pár piv.
Proto jsem si večer nedal pivo, ale dvě lahve vína od Lobkowiczů a jednu zelenou láhev od Becherů.

23.1. 2004 pátek
Spolubydlící Bára se opila, uvařila obrovský hrnec těstovin, zakoupila pornočasopis, pornokazetu, polila sedačku v obýváku voskem a šla spát.

Všude hezky mrzne. To mám rád, protože Pražáci se hřejí doma u topení a nelezou ven a lidem mrznou ústa a tak mlčí.

Uvažuji, že bych jel na Sibiř v zimě.

Večer jsem jel do města Tábora. V Táboře mě přepadla paní učitelka a odvlekla na hasičskou schůzi. Paní učitelka je totiž dobrovolná hasička.
Na schůzi byly mraky lidí, fotografové a já.
Někdo četl jakýsi projev, někdo jiný další projev a poté naběhla babizna, která pravila, že je třeba kultury a přitáhla sebou dvě děti. Jedno dítě počalo foukat do jakési trubičky a vyluzovalo příšerné zvuky.
Snažil jsem se objednat láhev rumu, leč paní učitelka mi dala facku a pravila, že jsem barbar.
Předstoupilo další děcko a počalo halekat jakousi říkanku.
Poté předstoupil jakýsi divný pán a započal předlouhý monolog o tom, že pan hasičský předseda je rozumný člověk, téměř dokonalý, pán všeho dobra a tak podobně. Poté mu předal flašku vodky a ze sálu kdosi přiopilým hlasem zvolal, že flaška je málo.
Propukla pravá hasičská zábava.
Číšnice s pěkným zadkem přinesla dva tácy se salámem. Zhruba pro sto lidí. 
Na pódium se přibelhali dva starci. Jeden počal bušit do dvou bubnů a druhý skřípavě vrzal na tahací harmoniku. Prý se jedná o kapelu zajišťující pro dnešní večer hudební doprovod.
Sestra paní učitelky pravila, že je to na hovno, jelikož se nenajedla. 
A já prchnul do mrazu.


Hasičárna v Bukittinggi



24.1. 2004 sobota


u táborského sídliště Sojčák


"Jau, jauvajs!", zvolal jsem současně s procitnutím. 
To paní učitelka mě zhnuseně píchla do špeků.
"Ty jsi fakt nechutný. Zase vypadáš jak prase na bourací lince! Hýbat se budeš!"
Hodila po mně svetr a vyhnala mě do mrazu a sněhu. Na záda mi nasadila ohromný batoh s velkou termoskou plnou horkého čaje.
Zatnul jsem zuby a vyšel. 
"Dělej, neflákej se!", pobízela mě paní učitelka a občas do mě zezadu strčila, aby mě popohnala.
Nešlo se mi špatně, zvláště příjemný byl horký čaj v batohu na zádech.
Po deseti kilometrech náhle paní učitelka zaječela: "Ty barbare! Kde je čaj? Můj čaj! Umrznu, zhynu!"
"Copak za to můžu, že jsi ráno nezavřela termosku?", ohradil jsem se sebevědomě.
"Nešika jsi! Každý správný jedinec přece umí nosit čaj i v nezavřené termosce!"
To už mi nikterak teplo nebylo, jelikož čaj, který mi od rána tekl po zádech vychladl a změnil se v kousky ledu, na bundě spíše v souvislou plochu ledu.
Cesta zpět se stala utrpením. Na zádech ledový batoh, ledovou bundu a ledové triko, po pravé straně ledová Lužnice a po levé paní učitelka, řvoucí na mě cosi o nebetyčném blbci.
To mám tak, že lezu s ženštinou na výlety.


Lužnice

25.1. 2004 neděle
Děti! Všude kolem děti! 
Paní učitelka usoudila, že jsem hrozný asociál (no a?) a odvlekla mě mezi děti. Všude kolem běhají tuny dětí, kvičí a řičí, na hlavách helmy všech armád světa, na sobě různobarevné maskovací uniformy do všech terénů. Vrcholem všeho je akční vystoupení speciální dětské vojenské jednotky, do které patří i děcko paní učitelky. Pochodová hudba otřásá budovou, já se otřásám při pohledu na děti a paní učitelka se třese vztekem, jelikož neprojevuji dostatek nadšení.
Rodičové ratolestí mávají a radují se, potomkové se plahočí v maskovacích uniformách.

"Budou taky střílet?", ptám se paní učitelky.
"E? Střílet?"
"No střílet - všichni vojáci střílejí. Třeba tamten v zelené uniformě, ten by mohl dobře střílet."

Prásk, prásk. Facka, facka.

"Já ti dám střílet! Já ti dám zelenou uniformu! To je Rákosníček, troubo!", mlátí mě paní učitelka hlava nehlava.

Dobře mi tak, nemám chodit na maškarní plesy.

26.1. 2004 pondělí
Sežral jsem spolubydlící Báře plato vajíček a spolubydlícímu Arnoštovi čínské polévky. 
Dnes jsem sobě zakoupil tři piva a hned je pozřel.
A tak nemám ani vajíčka, ani polévky ani peníze.
Žádná tragédie. Mám ještě dost času přemýšlet, komu o víkendu vykradu ledničku.

27.1. 2004 úterý
"Pal!", volám na pana Blechouna, který jede z kruhu s toušem na holi pár metrů od brány.
"Auuuu!", úpím o zlomek sekundy později, jelikož pan Blechoun skutečně vypálil, ale nikoli do brány, nýbrž mně těsně nad kalhoty a těsně pod vestu.
Do špeku mě trefil.
Opět jsme prohráli. Pošesté v řadě. A tak jedinou legrací byl známý pan Kopyto Bázle, který po nakopnutí stehna odkulhal s výrazem ocejchovaného býka. 
Vlastně... teď jsem si ještě vzpomněl, že zábavná byla i chvilka, kdy náš obránce vrazil rozjetému útočníkovi soupeře hokejku do huby.



28.1. 2004 středa
Byl jsem se večer najíst. Na čínu jsem šel, jak to obvykle dělávám, jelikož česká kuchyně je obzvláště hnusná a ostatní jsou obzvláště drahé. Našel jsem v talíři kus novin. Ani jsem se neobtěžoval s reklamací a útržek položil vedle, leč přiběhl Číňan, lomil rukama a děsně se omlouval, talíř s jídlem odsunul stranou a že prý mi ruce přerazí, když se toho dotknu. Za chvíli přinesl jídlo nové, staré si odnesl. A nic jsem při odchodu neplatil. I když jsem chtěl.
Tak jsem si vzpomněl, kterak jsem nedávno seděl v hospodě a přinesli mi pivo. Sklenice nebyla špinavá... byla příšerně zasraná. Reklamoval jsem. Přišel otrávený číšník s novou sklenicí, pivo přede mnou přelil, obě sklenice položil přede mě a odešel. Já jsem taky odešel a ušetřil tak kolem dvou stovek.


zpět na hlavní stranu