Leden 2005
1.1. 2005 sobota
Téměř vodorovné střešní okno mám asi metr nad hlavou, když spím. Využil toho jakýsi pitomec, který si pořídil monstrózní prskavku a tu vystřelil na mé okno. Poulím oči, rachejtle poskakuje na okně, prská červeně, řachá a hází sebou po celém okně.
2.1. 2005 neděle
Spolubydlící Arnošt sedí u televize a popíjí pivo. Tváří se smutně. Mně je veselo a směji se jeho přítelkyni, která slavila Nový rok, pročež leží v nemocnici a hýčká si své 4,5 promile.
3.1. 2005 pondělí
Za deset dnů opustím mého milého chlebodárce a vrhnu se vstříc ...e ...e ... vrhnu se vstříc, ale ještě nevím čemu. Koncem ledna či v únoru bych měl odletět do Irska. Zřejmě. Na týden. Možná na dva. Spíše na měsíc. A nejlépe asi tak na rok.
Pravil jsem to mé známé, která již v Irsku pobývá. Známá se dlouho smála a poté pravila, že jsem pěkný blbec, že takového blbce neviděla a asi už neuvidí. Že prý kam se hrnu, když nic neumím a nikde se nedomluvím. Že prý nemám kde bydlet, práci nemám a nic nevím.
Nu, něco pravdy na tom bude. Tedy... v podstatě je to všechno pravda. Trpké zjištění.
4.1. 2005 úterý
Jen krátká poznámka k hokeji.
Máme pana kapitána, který když fauluje soupeře, psychicky se hroutí a počne se omlouvat. Nejdříve se omlouvá všem na střídačce, že hrozně oslabil tým, jak musíme trpět, když hrajeme v oslabení a že už to nikdy neudělá. Následně se kaje v šatně, úpí cosi o osobním selhání, vině a trestu, sebemrskání a znovuzrození.
A aby toho nebylo málo, druhý den nelení a k všeobecné zábavě iniciativně vyhledá oficiální webové stránky soupeře, na kterých se opět omlouvá a slibuje, že to již nikdy neudělá, že se stydí a zasloužil by si potrestání.
Na dnešním tréninku jsem kohosi zahákoval, aby nejel sám na bránu. Chvíli poté přijel pan kapitán a otcovským hlasem pravil:
"Proč jsi ho hákoval? Co jsi tím dosáhnul? Vždyť je to nesportovní!"
No nic, příště již budu hráti čestně a sportovně. A nic nebudu zlehčovat. Nicméně... je to ale úchyl, že?
5.1. 2005 středa
Odjel jsem do Žatce. Zrušit si živnostenský list, jelikož práce načerno je výnosnější.
Na živnostenském odboru místního úřadu:
Klepy klepy (klepu na dveře).
Vcházím.
"Co tady děláte? Nevidíte, že tu mám lidi? ", skřehotá obstarožní ženština za přepážkou.
Polykám poznámku o tom, že skrze dřevené dveře jsem to opravdu neviděl.
Čtvrt hodiny se nic neděje, vychází rudý pán, cosi mumlá skrze skřípající zuby.
Podruhé vcházím.
"Dobrý den, chtěl bych si zrušit živnostenský list."
"Hm, tak mi to dejte.", praví ženština otočená ke mně zády, šťourajíce se v květináči.
"E? Prosím?"
"No formulář žádosti, potvrzení od finančního úřadu a stopadesát korun!", zvyšuje opět
hlas a otáčí hlavu přes rameno.
"Když jsem sem volal, říkala jste, že nic nepotřebuji a vyřídíte to na počkání!"
"Kdybyste všechno měl, tak to na počkání je."
Vycházím rudý a mumlám si skrze skřípající zuby.
Jdu tedy na finanční úřad, vše stihnu, jsou teprve dvě hodiny po poledni. Potvrzení o bezdlužnosti prý vyřídí na počkání.
Klepy klepy (klepu na dveře).
Vcházím.
"Dobrý den, potřeboval bych potvrzení o bezdlužnosti."
"Jistě. Vyplňte žádost a nechte ji tu."
"Já bych to potřeboval na počkání."
"Tak to nepůjde."
"E? Je přece úřední den a na počkání vše zařídíte."
"Víte, kolegyně si někam odskočila... a dneska už nepřijde. Zkuste to třeba příští týden."
Bít, bít, bít.
6.1. 2005 čtvrtek
Mám žaludeční divnosti. Zítra jedu na výlet
s panem Bártem, známým to individuem. Ano, to je ten člověk, co například
ukousnul králíkovi hlavu.
7.1. 2005 pátek
Jedu v
mezinárodním vlaku kategorie EC. Všichni kolem se tváří značně důležitě,
čtou si burzovní noviny, mačkají drahé mobilní telefony a rovnají si uzly
na kravatě. Jedu s kolegou Bartolomějem do skal. Kravatu si nerovnáme,
jelikož jsme oděni v hnědozelené hadry, jak už my lesní chodci
býváváme.
Pan Bárt se po vzoru ostatních cestujících také chápe
burzovních novin v anglickém a německém jazyce, noviny pečlivě skládá a
vkládá do batohu řka, že na podpal se budou hodit. V Děčíně přestupujeme
do osobního vláčku plného vesničanů. Pan Bárt prstem na zamlžené okno
napsal slovo "VŮL" a od slova čmárá šipky směrem k různým cestujícím.
Bohužel si toho nikdo nevšiml a nepotěšil tak Bárta fyzickou
inzultací.
Poté se ještě snažil zapůsobit na mongoloidně vypadající
cestující intelektuálním rozhovorem:
"Slečno, již
vystupujete?"
"Ano, již vystupuji - zde je totiž
konečná."
Povzbuzen tím, že dokázal navázat rozhovor s osobou
opačného pohlaví se pan Bárt řítí do nejbližší hospody.
Starý mlýn u Jetřichovic
Z hospody jdeme potisící přes Filipov na Svinské doly, přes Svinské
doly do Srbské Kamenice, přejdeme kopec a spíme nad Dolským mlýnem. Svítím
si na cestu novou čelovkou. Také svítím Bártovi do očí, což on nese s
komickou nelibostí.
Zalézám do spacáku, zatímco Bárt rozdělává oheň,
jelikož oheň je prý nejlepší přítel správného muže. Poté i Bárt uléhá do
svého na mnoha místech propáleného spacího pytle.
8.1. 2005
sobota
"Jááááááááá s píííísničkou jdu jáááko ptáááček!", prozpěvuje
si Bárt a klopýtá po mokrých kládách. Jdeme do Jetřichovic a kolem
vyhlídek k Tokání. Míjíme přibližně milion dětí, milion německých turistů,
milion českých turistů a tři psy. V hospodě na Tokání si Bárt dává pivo a
už jdeme dál. Obloha je modrá, fouká teplý vítr, všude spousty turistů.
Slézáme ze značených cest a přes Hřebcový důl jdeme do kopce na Kyjov. Již
je tma, zalézáme do hospody a díváme se na obsluhu, kterak hraje Člověče
nezlob se. Objednávám guláš, leč nemluvím německy a tak mi není vyhověno.
Svině.
Spíme pod převisem vedle říčky Křinice. Bárt opět zakládá oheň a
kouří trubičky naplněné tabákem. Jsem líný vylézat ze spacáku, jinak bych
mu vysvětlil, že čicháním tabákového kouře nejsem nijak nadšen.
Vysoká Lípa
9.1. 2005 neděle
Bárt hned po ránu opět kouří, ale
tentokrát jsem již čiperný a tak mu pomocí klacků a kamenů objasňuji
škodlivost kouření. Několikrát trefený Bárt prchá do lesa.
Po chvíli se
vrací s lahví plnou pramenité vody a vychvaluje, že nabral vodu čistou a
chutnou, že i srnku z ní viděl pít. Když nacházím ve vodě značné množství
chlupů, Bárt se přiznává, že srnka pije z potoka v neměnné pozici už
zhruba tři dny.
Srnka u
Křinice
Krásnými stržemi mimo turistických tras pomalu lezeme na sever,
přelézáme kmeny, boříme se podmáčeným mechem a jehličím, jinde zase
absolvujeme zkratku volným pádem. Bárt je nadšený a křičí cosi o
dobrodružství a panenské přírodě. Já nadšený nejsem a povídám Bártovi, že
je opravdový pitomec a že příště trasu plánuji já.
Dolézáme do Vlčí
Hory, jelikož je tam hospoda. Bártovi bohužel zachutnalo pivo a loká jak
prokoplý.
"Nestíhám pít!", naříká Bárt po čtvrtém pivu, když je jasné,
že musíme na vlak.
Bárt nestíhá, pročež si nechává natočit několik
litrů piva do plastu.
"Děkuji Vám slečno převelice!", podbízivě se
usmívá opilý Bárt na stařenu za výčepem.
"Ó, za tu slečnu Vám děkuji,
mladý pane, ale já už mám třináctiletou vnučku.", rdí se
ženština.
"Však to nevadí, vnučka, to je vlastně jako dcera. A dcera -
to je vlastně jako sestra. Když to shrnu, jste okouzlující slečna se
třináctiletou sestrou!"
Kopu Bárta pod stolem do holeně a
platím.
Cestou na nádraží si Bárt radostně kličkuje skrze rozmáčená
pole a pastviny a zvesela si prozpěvuje svérázně upravené árie z Prodané
nevěsty.
Západ
slunce nad Hřebcovým dolem
V prvním vlaku si to opilé stvoření odhaluje spodní vrstvy
oblečení, čímž přivádí k slzení slečnu studentku, jež s námi sdílí
oddělení. Následně přistupuje další studentka a nenápadně se ovívá sešity.
Zatímco na sebe obě děvčata významně pomrkávají, Bárt popíjí pivo z PET
lahve a vypráví historky o prohlížení porna, jak podplácel ve škole a
podobné nechutnosti.
V Mladé Boleslavi přestupujeme do dalšího
vlaku. Bárt se ani neusadil a k pobavení celého vagónu počal opilecky
obtěžovat další studentku. Tentokráte šlo o studentku
japonštiny.
Odskočil jsem si na WC. Když jsem se vracel, sledovali mě
všichni s nesmírným obdivem. Pan Bárt totiž využil mé nepřítomnosti a
studentce japonštiny mě vylíčil jako známého japanologa, profesora na
univerzitě. Po zbytek cesty jsem tak v potu tváře vyluzoval zvuky, které
považuji za asijské a vedl naučné monology o genetických dispozicích koi
kaprů v souvislosti s narůžovělými skvrnami na jejich tělech. Když mi
došla fantazie o skvrnách, počal jsem řečnit o podivuhodném japonském
nářečí pod horou Fudžijama. Při této poznámce ovšem studentka projevila
zájem a tak jsem si raději honem vymyslel posvátné japonské pahorky
Suzukijama, Kawasakijama a Yamahajama.
Bárt ještě ohromil cestující
prohlášením, že japonsky umí říct Hirošima a samuraj a poté usnul, pročež
začal strašně chrápat.
Do Vysočan jsme dojeli v noci. Bárt se vypotácel
z vlaku a zmizel ve tmě.
10.1. 2005 pondělí
SMSka od otce:
"Koukám na televizi na
pořad o úrazech. Dávej na sebe pozor, ať se ti nic nestane. Fakt nedělej
žádné blbosti, když vidím, co se můžeš stát, jímá mě
hrůza."
Odepsal jsem:
"Bez obav, já na sebe dávám vždycky pozor.
Například teď jsem ve skalách. Mimochodem - to bys nevěřil, jak to na těch
mokrých a zledovatělých skalách s batohem na zádech
klouže."
Otec:
"Zabiju tě!!!!!"
11.1. 2005
úterý
Zvoní telefon.
"Nu?", hlásím se.
"Cos zase provedl,
zatraceně?"
"E... co prosím? Kdo volá?"
"Tady tvoje matka!
Vlastní!"
"Hm. Ahoj."
"Cos provedl?"
"Co bych měl provádět, o
ničem nevím."
"Teď tu byli policajti. Hledali tě a že prý máš velký,
opravdu velký průser!"
"O ničem nevím, asi to bude ten půlmilion, co
dlužím."
"Opravdu? Jen ten půlmilion? Vypadalo to, že jsou fakt
naštvaní."
"Jejich věc. Jinak snad nemám žádný problém. To ukradené
policejní auto už je taky vyřízené."
"Jestli mi sem vlezou exekutoři,
tak si mě nepřej!"
"Nepřeju."
Pípí píp píp píp píp...
12.1. 2005 - 13.1. 2005 ztráta dat
14.1. 2005 pátek
Končím v práci a jestli budu Chochoviny aktualizovat ještě nevím.
Jestli ano, tak rozhodně podstatně méně častěji, než dosud.
A vy mi taky můžete...
15.1. 2005 sobota
Pilně cvičím, například se škrábu za uchem a činím i jiná protahovací
cvičení. Večer jest totiž hokejový zápas a hodlám opět předvésti fanouškům,
kdo je mistrem v zacházení s hokejovou holí, kdo vládne elegantním
bruslením a přehledem ve hře.
Když jsem v polovině druhé třetiny letěl obličejem a kolenem proti
mantinelu, vypadalo to nadmíru zábavně. Zábavné to připadalo zřejmě i
spoluhráči Honzíkovi, který se ke mně otcovsky sklonil a pravil: "Nečti ty
reklamy tak zblízka, zkazíš si zrak!"
Nikterak zábavné mi to nepřipadalo zhruba o hodinu později na chirurgii,
když mi pak doktor povídal cosi o utržení úponu vastus medialis quadricepsu
a přidal zábavnou historku o několika týdnech léčení. V lepším případě. V
horším případě by následovala společenská hra na doktory, která by však
neměla nic společného s erotickými hrátkami, nýbrž se skalpely a několika
měsíci klidu.
16.1. 2005 neděle
Noha zafixovaná od rozkroku až ke kotníku bez možnosti ohybu skýtá
mnoho zábavy.
Nechal jsem se odvézt do kina, bych vstřebal něco kultury a například mohl
psát sexy ženštinám prstem na záda intelektuální texty, když už nepíši ani
pohledy (výjimkou je ten dopis z Asie mé matce, který jsem napsal na
stroji, podepsal se jako diplomat a žádal o zaslání seznamu mých zvláštních
fyzických poznávacích znaků kvůli identifikaci - to vám byla legrace).
V kině jsem sledoval film o jakémsi krotiteli slonů, také nějaké víno se
tam pilo a tak podobně. Když už běžely závěrečné titulky, vymrštil jsem se
ze sedadla a chtěl odejít. Jaksi jsem však zapomněl na zafixovanou nohu a
pro diváky nesmírně atraktivním způsobem jsem po hlavě letěl ze schodů
dolů. Když jsem dopadal na poslední schod, v kině rozsvítili.
Dle následných ohlasů jsem předvedl lepší scénku, nežli byla smrt hlavního
hrdiny.
17.1. 2005 pondělí
"A tohle vás bolí?", kroutí mi doktorka nohou.
"Uááááááááááááá!"
"A toto?"
"Jau jau jau jau!"
"A tohle?"
"Ááááááá!"
"Hm, zajímavé. Na kontrolu se stavte tak za týden. Beztak je to jenom
formalita, pár týdnů s tím nehnete."
"Uááááááááááááááá!"
"Ach promiňte, kopla jsem vás omylem."
18.1. 2005 úterý
Ještě včera jsem zajel do Žatce na úřad. Pročež jsem nyní nezaměstnaný,
takzvaně v evidenci.
Na úřadě byla spousta cikánů a sem tam i nějací lidí. Lidí koukali do země,
nemluvili a čekali. Cikáni se halasně zdravili, všichni se znali,
povykovali a nadávali.
Z Úřadu práce mě poslali na Městský úřad pro potvrzení o zrušení živnostenského listu.
19.1. 2005 středa
Z Městského úřadu mě poslali pro jiné potvrzení na Finanční úřad.
20.1. 2005 čtvrtek
Z Finančního úřadu jsem se dobelhal na Městský úřad, z něj na Úřad
práce. Z Úřadu práce mě poslali do pojišťovny. Z pojišťovny mě poslali na
Úřad práce. Nejraději bych byl, kdyby mě už poslali do prdele.
21.1. 2005 pátek
Pokud si, vážení čtenářové, budete chtít zprasit koleno, počítejte s
jistými omezeními. Například měnit polohu při sexuálních hrátkách je věc
veskrze nemožná. Pokud se o to budete pokoušet, jediným výsledkem bude
groteskní škubání tělem k pobavení partnera, partnerky a voyeurů.
22.1. 2005 sobota
Internet Žatci? To se maže na chleba? Pije se to? Strká se to
někam? Ne? Tak v tom případě internet nevedeme.
Než-li odletím na dovolenou do Irska, měl jsem v úmyslu se v Žatci
zhruba na měsíc připojit na internet. Levně, rychle. Nelze.
"Dobrý den, tady Chocho. Potřeboval bych připojit na internet. Na měsíc a
pokud možno co nejdříve."
"Hm. Zaplatíte dva tisíce jako manipulační poplatek. A potom vám někdy bude
fungovat internet. Rychlost? No... tu vám negarantujeme. Občas to taky
padá. Prostě to moc nefunguje."
"Dobrý den, tady Chocho. Potřeboval bych připojit na internet. Na měsíc
a pokud možno co nejdříve."
"Víte, zrovna ve vaší ulici to neděláme."
"Dobrý den, tady Chocho. Potřeboval bych připojit na internet. Na měsíc
a pokud možno co nejdříve."
"Ano, zajisté, zařídíme, vyřídíme. V podstatě na počkání. Za dva týdny se
na to podíváme. Manipulační poplatek, aktivační poplatek, smlouva alespoň
na půl roku..."
23.1. 2005 neděle
Stěhuji se z podnájmu. V praxi to vypadá tak, že prohlašuji drtivou
většinu mého majetku za nepotřebnou a přemisťuji ji do kontejnerů. Zbytek
ukládám do krabic od banánů. Mimochodem - konečně jsem našel bílé podvazky.
Docela pozdě. Poslední tři roky jsem nosil černé. Dlužno dodat, že po třech
letech nošení bez vyprání vypadají poněkud nevábně. Měl by li nějaký
fetišista zájem, ať mi dá vědět. K tomu ještě mohu nabídnout sex s koněm,
který mi pan Howadoor zdarma a nezištně vypálil na CD s jakýmsi kradeným
softwarem.
Naopak jsem opět nenašel rodný list, třetí občanský průkaz ani
tu falešnou roční jízdenku na tramvaje.
24.1. 2005 pondělí
Opět u doktorky.
"Bolí?"
"Jauvajs."
"A tady?"
"Jau jau jau."
"Tady?"
"Ou ou ou."
"Kontrola za týden."
"Jau jau jau!"
"Už raději jděte."
25.1. 2005 úterý
Nepovedlo se vám dítě? Je postižené? Je z něj ošklivý alkoholik?
Nezoufejte a přihlaste dítko na hokej. Pan Blechoun, mé pravé křídlo, jest
dokladem, že každý najde svého uplatnění.
26.1. 2005 středa - 31.1. 2005 pondělí
Žiji klasický život nezaměstnaného. Žeru a nic nedělám. Ovšem žeru tak,
že by přede mnou i Saehrímni s hrůzou utekl.
Někteří čtenáři mě obviňují, že záměrně zveřejňuji pana Blechouna v
nechutných situacích, místo abych ho zobrazil jako lítou hokejovou šelmu.
Bohužel. I na ledě vypadá pan Blechoun jako poněkud méně
oduševnělá
hokejová šelma..