Leden 2013

1.1. 2013 úterý
Hned první den nového roku mi přinesl mírný šok. Při snaze utříti z věrné přítelkyně květiny Slevy prach se nebohá rostlina rozpadla. Velká část kořenů jest obalena plísní a na troud suchou půdou. Pročež jsem si vzpomněl na dětská léta, hodiny přírodopisu a po půl roce rostlinu zalil třemi litry vody. Květina Sleva počala vesele plavat. Náladu mám každopádně zkaženou.

2.1. 2013 středa
Jak známo, na konci roku je vhodné bilancovat, sypat si popel na hlavu a pronášet moudra o tom, že v roce následujícím je třeba více krmit ptáčky a africké děti.
Za sebe mohu prohlásit, že byl loňský rok úspěšný průměrně, jelikož jsem nenaštval více lidí než obvykle a dokonce jsem si z loňských zásob dokázal ušetřit dvě nudlové polévky. Jsem ovšem ve svém jádru optimista, pročež doufám, letošní rok bude ještě lepší. Lidí vytočím k nepříčetnosti více a čínské polévky si odpírat nebudu.

3.1. 2013 čtvrtek - 11.1. 2013 pátek
"Děvko, zasraná děvko!" vříská z obýváku irský kolega a spolubydlící v jednom. A řekl bych, že můj překlad do češtiny je ještě nadmíru slušný.

Výkřiky jsou doprovázeny nemelodickým řinčením, jelikož pan spolubydlící neváhá metat proti zdi příbory a jiné předměty.

Jsem však v klidu, jelikož již vím, že se v bytě neodehrávají žádné akční sexuální scény, nýbrž že se spolubydlící věnuje počítačovým hrám s nevídaným zápalem. Nevídanější je to o to více, že hráči bude čtyřicet roků a měl by spíše listovat katalogy kolečkových křesel, naslouchadel a pečovatelských domů. Jak často činívám já.

"Zastřelit! Naporcuji tě a stáhnu z kůže, podlý bídáku! Nedostane se ti daru vzdělání a láskyplných doteků společnosti! Vyženu tě na periferii světa, do špinavých děr plných chorob a neřesti!" vřeští pan spolubydlící na figurku na obrazovce a mně je stydno, že musím žíti ve společnosti vulgarismů.

12.1. 2013 sobota
Z Prahy odlétám do Budapešti, z Budapešti do Lisabonu a z Lisabonu do Funchalu. Jsem poněkud zklamán. Kdysi adrenalinová přistání letadel na madeirském letišti jsou minulostí. A to jsem se tolik těšil na spolucestující dávající průchod emocím, slzy tryskající z očí hysterických ženštin a pány lapající po dechu. Nic. Přistání o půlnoci jest zoufale nudné a uličkou letadla dokonce ani neproběhl pan pilot s padákem na zádech a výkřikem: "Pusťte mne ven!"

Vozidlem taxislužby jsem odjel na hotel a na recepci pravil: "Tak mne tu máte."

A pan recepční si mne zapsal do knihy, zřejmě aby nezapomněl.

13.1. 2013 neděle
"Ó, perlo Atlantiku, ó, ostrovní zahrado, ó, ostrove věčného jara," volám po ráno z okna hotelu, aby bylo místním jasno, že jsem si nastudoval, kterak Madeiru nazývat. Madeira jest subtropickým ostrovem v Atlantiku, jak ví téměř každý. Na Madeiru totiž létá na výlet polovina světa a ta druhá polovina se tam letět chystá. Autonomní oblast Portugalska je necelých šest stovek kilometrů vzdálena Africe a necelých tisíc kilometrů leží Evropa. A na hotelovém lehátku ležím já. Nejsem sám, jelikož celé souostroví jest zamořeno turisty, byť to není až taková tragédie, jako například na ostrovech Kanárských. Madeirské souostroví jest kromě turistů tvořeno dvěma obydlenými ostrovy, kterými jsou Madeira a Porto Santo. Kromě nafukovacích lehátek s obtloustlými návštěvníky je ještě možno spatřiti dvě lidmi neobydlené skupiny ostrovů, totiž Desertas a Selvagens.

Celý den jsem prochodil městem Funchal, hlavním to městem ostrova. Město příjemné, od oceánu rostlé k výšinám. Ano, ve městě je možno navštívit mrňavý trh Mercado Dos Lavradores, kostel Colegio či se kochat pohledem na katedrálu Sé. Je možno využít městskou lanovku a zajet si třeba k botanickým zahradám nad městem. To pravé kulturní bohatství Funchalu a vlastně celé Madeiry se však skrývá v promilích. Proslulé madeirské víno asi není třeba představovat. Pročež jsem nic nekomentoval, nýbrž si víno počal lít do chřtánu. A to jsem ještě netušil, že další delikatesa se skrývá v malých skleničkách a jmenuje se poncha.

Funchal, hlavní město ostrova

"Dobrý muži, co to mícháte tou podivnou tyčkou?" táži se pána za barem.

"Poncha," odvětil ten dobrý muž.

"Hmmm, je to dobré?"

"Poncha."

"Ech. Asi nějaké tradiční pití, že?"

"Poncha."

"Spousta ovoce - zřejmě osvěžující, není-liž tak?"

"Poncha!"

"Pěkně voní, zřejmě nějaká místní šťávička."

"Poncha."

Po květnaté konverzaci jsem zjistil, že pan barman nevládne češtinou. Poté jsem také zjistil, že poncha skutečně chutná jako šťáva, žádný alkohol nepálí v hrdle.

Alkohol destilovaný z cukrové třtiny jest smíchán s medem, cukrem, strouhanou citrónovou kůrou a ovocnou šťávou, nejčastěji citrónovou. Známá caipirinha má údajně kořeny v ponche, zatímco poncha sama pochází z Indie.

Ou jé.

Nu, poncha chutná jako ovocná šťáva, snad trochu kořenitá chuť, krapátko drsnější. O šťávu však nejde, což jsem zjistil po několika sklenicích. Zjistil jsem to hlavně proto, že jsem se smál, potácel se, škytal a občas si krknul.

Ou jé.

14.1. 2013 pondělí
Madeira se na dovolenkovou destinaci vyznačuje dvěmi zvláštnostmi. Téměř neexistujícími plážemi a tím, že jest ostrov protkaný stezkami, z nichž mnohé jsou upraveny pro pohodlné turisty. Na ostrově jest jediná přírodní pláž, Prainha, která se vyznačuje černým drsným pískem a nikterak teplou vodou. Pročež typický turista na Madeiře jest německý či anglický důchodce oděný v novotou zářící luxusní expediční výbavu, za kterou by si průměrná africká vesnice pořídila cvičeného slona a šamanovi značkové trenýrky.

Zapůjčil jsem sobě automobil a odjel do vnitrozemí, kde voní les, výhledy kouzlí úsměv na tváři a mlhy na silnicích jsou husté, že by i Rákosníček trpěl klaustrofóbií.

Na východním cípu ostrova Madeira mizí v Atlantiku v podobě pěkných skal a útesů, místo se jmenuje  Ponta de São Lourenço a kromě chodníku pro turisty je možné lézt po hranách útesů a z legrace postrčit dolů ostatní výletníky. Z konce útesů jest možno spatřit ostrovy Desertas, kam je možno dojet výletní lodí  a nechat se pokálet racky a jiným ptactvem. Ostrovy Desertas jsou proto vyhledávány zejména ornitology a obdivovateli vzácných středomořských tuleňů.

Každý den na Madeiře je samozřejmě nutno zakončit kulturou. Pročež jsem si na recepci postěžoval na mravence v pokoji a poté se odebral chlemtat ponchu.

Ponta de São Lourenço

15.1. 2013 úterý
Ač je počasí na Madeiře víceméně stejné po celý rok, nyní se po ostrově potuluje turistů relativně málo, na cestách nejsou kolony autobusů cestovních kanceláří a na lesních cestách to nevypadá jako na mistrovství světa seniorů v kulhání na výdrž. Pročež jsem vsedl to automobilu a z Funchalu odjel doprostřed ostrova. Zaparkoval jsem na Pico do Arieiro. Kopec je se svými 1818m po Pico Ruivo  a Pico das Torres  třetím nejvyšším na Madeiře. Z vrcholu je pěkná vyhlídka. Zejména na přítomné ohromné parkoviště, kopuli meteorologické stanice a koule radaru, restauraci či obchod se suvenýry. Ač například Wikipedia tvrdí opak, z Pico do Arieiro rozhodně není možné Pico Ruivo spatřit, jelikož tomu překáží kromě mlhy a krátkozrakosti i Pico das Torres.

Z Pico do Arieiro vede pěkná cesta na Pico Ruivo. Zatímco v létě se na tuto trasu vydává až tisícovka dobrodružníků denně, nyní se návštěvnost pohybuje v jednotkách osob.

Výhled z Pico Areiero

Cesta jest zcela nenáročná a skýtá zřejmě nejpěknější pohledy ze všech madeirských procházek. Chůze na nejvyšší madeirský kopec jest plná pěkných pohledů, průchodů tunely (ne, svítilna rozhodně není potřeba), lehčích stoupání a klesání. Deset kilometrů se zhruba dvěma kilometrů převýšení se dá bez problémů zvládnout za zhruba šest hodin, což z výletu činí ideální náplň na celý půlden. Případné návštěvníky tohoto výletu mohu uklidnit: v tunelech se uvíznout nedá, protlačil jsem se jimi dokonce i já, byť jsem se občas odřel sádlo na obou stranách těla.

16.1. 2013 středa
Jednou z nejznámějších a pro výletníky veskrze příjemnou aktivitou jest na Madeiře chůze podél levád. Levády jsou zavlažovací kanály, kterých je na Madeiře přibližně bambilion. Přesnější číslo bude zřejmě něco kolem dvou stovek. Levády budované již od patnáctého století rozvádí vodu z deštivého severu a severozápadu do suchých oblastí ostrova, pročež jsou zahrádkáři spokojeni a rostou jim veliké ředkvičky i mrkev.

Levády byly tesány do skal, hloubeny do hlíny a koryta vykládána kameny, dřevem či betonována. Některé levády mají pár metrů, některé i přes sto kilometrů, protékají čtyřmi desítkami tunelů. Kolem levád vedou chodníky sloužící původně pro údržbáře, v současnosti i tlustým turistům, jako jsem například já. Tlustí turisté za výlet kolem levád neplatí, avšak odběratelé vody ano. Nikoli ovšem podle množství odebrané vody, nýbrž podle vzdálenosti od počátku využívané levády. Z toho plyne ponaučení, že pokud si hodláte pořídit na Madeiře pozemek a pěstovat například marihuanu, kvůli ceně zavlažování tak nečiňte daleko od pramene.

Kromě chůze podél levád je možno vodou posílat lodičky z kůry, chcíplé nafouklé myši nebo šlapat po kalokvětu, který okolí levád hojně zdobí.

Po cestě na Pico Ruivo

17.1. 2013 čtvrtek
Dopoledne jsem se rozhodl ohromit domorodce tím, že sním polovinu jídla nabízenou na městském tržišti Mercado dos Lavradores. Tajně doufám, že dostanu množstevní slevu a budu vyfocen na titulní stránce časopisů Madeirský život a Divy přírody. Nakonec jsem se ovšem spokojil s obvyklou denní dávkou ponchy, jelikož funchalský trh rozhodně neohromí nikoho, kdo má za sebou například průměrnou vietnamskou tržnici v Česku nebo výprodej zemědělských přebytků v Horní Děložné.
Budova z roku 1940 skrývá otevřenou halu s ovocem a zeleninou v přízemí a s ovocem a turistickými suvenýry v patře. V další hale nabízí pár ospalých prodejců několik málo ryb v atmosféře rozhodně nudnější, nežli panuje při prodeji vánočních kaprů ve středně velkém středoevropském městečku.

Mercado dos Lavradores

Jedinou relativní zvláštností je tak prodej tkanečnice tmavé. Ryba dorůstající něco přes metr jest lovena téměř výhradně jen francouzskými, portugalskými a irskými rybáři a vyskytuje se kolem Azorů, Kanárů a Madeiry. Jelikož je tkanečnice rybou hlubinnou žijící v hloubce až dvou kilometrů, po jejím vytažení na hladinu dojde vlivem změny tlaku k vyhřeznutí očí, pročež má chutná ryba poněkud překvapený pohled.
Zajímavá je i příprava tkanečnice, pokud se chceme vyhnouti expozici rtuti z masa. Tkanečnici je třeba uchopit těsně za hlavou, palce vsunout za žábra a pevně tisknout proti ostatním prstům, kterými tlačíme tkanečnici zespodu na měkkou tkáň za hlavou. Takto dusíme tkanečnici co nejdéle. A dusíme a dusíme a dusíme. Studie z lisabonských výzkumných institucí Research Unit of Upgrading of Fishery and Farmed Products (U-VPPA), Institute of Biological Resources (INRB, IP/IPIMAR) a Department of Food and Nutrition, National Institute National of Health Dr. Ricardo Jorge vypracované ve spolupráci s vědci z mariborské univerzity totiž prokázaly, že dušením se sníží obsah rtuti na minimum, zatímco při přípravě ryby grilováním do sebe konzument dostane tolik rtuti, jako by spolknul teploměr.

No dobrá, s tím teploměrem kecám, ale dusit se tkanečnice zkrátka má.

Tkanečnice tmavá

Nedaleko Funchalu, zhruba 9 kilometrů západně, se nachází útes  Cabo Girão, na jehož vrcholu je zbudována vyhlídka. Vstup je zdarma a nedaleko je parkoviště, pročež je v turistické sezóně vrcholek útesu zaplaven turisty a dobrý šprýmař si může v klidu vybrat, koho postrčí dolů. Z útesu je to k hladině moře 589 metrů a nejrůznější knižní průvodci či reklamní materiály tvrdí, že jde o druhý nejvyšší útes v Evropě. Nu, zde by bylo záhodno se pozeptat, zda-li je vůbec Madeira v Evropě. Geograficky totiž nikoli. Poté by bylo záhodno se pozeptat, zdali je 589 metrů Cabo Girão více, než například 621 metrů španělského útesu Vixía Herbeira, 601 metrů irského Sliabh Liag či 688 metrů útesu Croaghaun na Achillově ostrově, taktéž irského. A samozřejmě je nutno se také pozeptat, proč na nákladně zhotovené vyhlídce s průhlednou podlahou není k dostání čínská polévka.

Výhled z Cabo Girão na Funchal

Jinak je ovšem z útesu pěkný výhled na město Funchal a dolů na políčka, ke kterým byl ještě před deseti lety přístup pouze po moři. V roce 2003 však k polím z útesu postavili výtah a zemědělci tak mohou vesla ke člunům prodat a zakoupit sobě náhradní motyčku.

18.1. 2013 pátek
Vnitrozemí Madeiry nejsou pouze pěkné kopce protkané spoustou stezek a klikatých silniček, nýbrž i náhorní plošina, která je často v mlze a možná stejně často v mracích. Místy surrealistická podívaná jest zpestřena možností dýchat v mracích vlhký vzduch a poslouchat podivné svištění a hučení způsobené vrtulemi větrných elektráren.

Jde o jediné poněkud větší rovinaté místo na ostrově a kdysi se dokonce uvažovalo o výstavbě letiště. Nakonec toto řešení ovšem nebylo realizováno. Škoda. Vidět zoufalé piloty, kterak při přistání otevírají okénko letadla a vystrkují slepeckou hůl, aby nahmatali zem v mlze husté jak velbloudí mléko, by byla jistě nejzajímavější atrakce celého ostrova.

Vyhlídku u Pico Areiero

19.1. 2013 sobota
Madeira je malý ostrov a tak je návštěvník vděčný za každou zajímavost, byť mu zrovna čelist údivem nepadá. Jednou z madeirských zajímavostí jest funchalské letiště. Letiště ve Funchalu nebylo kupodivu prvním letištěm Madeiry (myšleno souostroví). Tím se stalo letiště na ostrově Porto Santo, zbudované roku 1959, v roce 1960 sedlo první letadlo, což byla DC-4 portugalských aerolinií. V současnosti letiště má pravidelné spojení s Funchalem, což obnáší patnáctiminutový let. V sezóně létají TAP z Lisabonu a charterové lety z Itálie, Francie, Polska, Velké Británie, Belgie  jiných zemí. Pro zajímavost - letiště nemá ILS.

Letiště ve Funchalu - či spíše u městečka Santa Cruz - bylo otevřeno až o čtyři roky později a prvním strojem čmárajícím černé čáry po asfaltu byla krásná Connie portugalských aerolinií. Poté se letiště na dlouhé roky zapsalo do historie jako místo dramatických scén, jelikož přistání obnášelo kromě ne zrovna dlouhé dráhy i vyhýbání se kopcům a domům. Dráha byla postupně prodlužována až na současných přijatelných 2781 metrů. Prodloužení bylo dosaženo pomocí 180 betonových sloupů, které tak nesou podstatnou část letiště. Podívaná je to pěkná, pod drahou vede dálnice a letiště vyčnívá z ostrova, viditelné jest z podstatné části pobřeží. Piloti létající na funchalské letiště potřebují absolvovat speciální školení, složit zkoušky a vyžehlit si košili k uniformě. Žádná legrace. Letiště bývá pravidelně zařazováno mezi nejnebezpečnější letiště světa a po gibraltarském pravidelně na druhé místo v Evropě. Nakolik je to reálné netuším, jelikož se mnou letadlo nespadlo. Tak snad příště.

Botanická zahrada, Funchal

20.1. 2013 neděle
Na funchalském letišti jest poněkud zmatek. Nad kontinentální Evropou řádí nevlídné počasí, z nebe padá bílé svinstvo, letiště nestíhají odbavovat a některá jsou zavřená. Jelikož mám letenku do Prahy s přestupy v Lisabonu a Frankfurtu, očekávám spoustu legrace. Až tak moc jsem se nemýlil.

"Hlavně aby nezapomněli naložit k občerstvení čínské polévky," pravím paní u přepážky.

"Přílet letadla z Lisabonu jest opožděn. Zhruba o tři hodiny," pravila ženština a vycenila rovnátka.

Počalo mi kručet v břiše. Letuška v minisukni nesoucí mi misku kouřících čínských nudlí se rozplynula a mé představy jsou plné scén leteckých katastrof. Zajisté uvíznu někde v horách a až do jara budu stavět sněhuláky!

"No a také to vypadá, že letiště ve Frankfurtu kvůli sněžení zavře," zablýskala se opět rovnátka.

Počal jsem poulit oči, vzhlížet k nebesům, lomit rukama, potit se, úpět a naříkat, ronit slzy a vzlykat, kvílet, skřehotat a lámat se v pase, smrkat a kroutit hlavou severo-severo-jižním směrem, škrábat se na břiše a palcem levé nohy kreslit do vzduchu osmičky. Následně jsem se uklonil a nečekaje na potlesk pravil: "Nu, co s tím uděláme?"

Evidentně jsem svým vystoupením uspěl, jelikož se ženština s rovnátky chopila pěti telefonních přístrojů najednou a o půl hodiny byl problém vyřešen. Let do Lisabonu a navazující do Vídně.

21.1. 2013 pondělí
V řiti světa zvané Česko finišují prezidentské volby. Již nyní je jasné, že zvítězí kandidát, kterému rozhodně nelze vyčísti neupřímnost. Lže zcela otevřeně, jako prase vypadá a jako prase koná. Což v Česku bohatě stačí na zástupy plesající nadšením.

Jen doufám, že jeho vliv na zdražování čínských polévek nebude nikterak markantní, jinak bych se určitě nedoplatil.

22.1. 2013 úterý
Konečně se mi podařilo zrušit konto na Facebooku. Jsem sice úchylný a nechutný, ale obcovat s pětinou světové populace tím nejohavnějším a nejodpudivějším způsobem, to je i na mě moc. Zábava do úmoru, všude samý přítel a tlačítka "to se mi líbí". Brrrrr.

23.1. 2013 středa
Jsem prostý člověk, což je takový pěkný eufemismus pro někoho, kdo je líný myslet a i kdyby myslel, moc pozitiv z toho nekouká.
Dal jsem na ostatní občany a v obchodě s knihami si pořídil knihu, jelikož u ní byla cedulka "Bestseller". Což znamená, že si ji kupuje hodně lidí, pročež se zřejmě jedná o knihu pěknou.
Nyní již vím, že si lidé kupují některé knihy hlavně proto, že je u nich cedulka "Bestseller".

Kniha Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel mi přijde jako lopotně poskládaná hromada nesmyslů, kde jsou nudné historky pospojovány chatrnými oslími můstky, vše pokydáno těžkopádně vykonstruovanými myšlenkami na hony zavánějícími kdysi relativně objevným scénářem k filmu Forrest Gump.

Tak, to bychom měli. Příště zkusím pomluvit nepsaný kodex somálského piráta či cikánský zákoník práce, což bude jistě zábavnější.

24.1. 2013 čtvrtek
"Přestaň se vlnit, tohle není tango!" vříská na mne pan trenér.

"Kdybyste mne netloukl do břicha, tak se nevlním! Tukovým záhybům nelze poručit, ty když se dají jednou do pohybu..... jau jau jauvajs!"

Bum bum bum.

"Máš dělat sklapovačky, ne se svalit na záda jak převrácený chroust!"

"Já se snažím, ale... jau jau jauvajs!"

Bum bum bum.

Po tréninku jsem se věnoval statistice a došel k závěru, že za každý inkasovaný úder zaplatím jednu korunu a 78 haléřů. Vzhledem k tomu, že mne hodina tréninku stojí pět set korun českých, po každé lekci bití si připadám jak zvláštní druh berušky, sluníčko strašněmoctečné. Tečky jsou vesměs modré a fialové a do příštího tréninku častokrát ani nestačí zblednout.

25.1. 2013 pátek
Včerejší trénink jsem odnesl příšernou bolestí zápěstí, proti jaké je i zánět karpálního tunelu jen neškodným svěděním. Důvodem nejsou mé zdrcující údery nýbrž fakt, že jsem líný si pod rukavicemi bandážovat zápěstí.

Později se ovšem ukázalo, že největším problémem není bolest sama, nýbrž neschopnost uchopit do znecitlivělých rukou kapesník a slušně se vysmrkat. Ne nadarmo se rýma označuje jako nejhorší bolest tvrdých mužů. A já raději ani nebudu popisovat techniky, kterak se vysmrkat bez toho, aby se z nosu táhly lepkavé opratě. Nicméně - dynamického odfrkávání a škubání hlavou jsem zanechal, neboť jsem si tím okamžitě zablokoval krk.

26.1. 2012 sobota
Čechové (to je takový bezpáteřní kmen přežívající v Evropě) si zvolili prezidenta. Dobře jim tak.
A já se spokojím s nepatrnou nadějí, že se na Vysočině či na Hradě objeví láhev Becherovky s více než malým množstvím methanolu.

27.1. 2012 neděle
Na internetu jsem sehnal mapu výletu v kolumbijském parku El Cocuy. Mapa vypadá jako záchvat padoucnice žáků na hodině zeměpisu základní školy. Pročež je už teď jasné, že budu v kopcích bloudit a každých pár minut zírat do křišťálové koule, abych věděl, kam dál.
Načež odcházím shánět křišťálovou kouli a dobré pojištění.

28.1. 2013 pondělí
Nedaleko mého českého bydlení stojí město Tábor. Vcelku všední aglomerace plná tupých Čechů však skrývá pravý skvost - koňské řeznictví.
Již 90 let zásobuje rodina Čadilů širé okolí lahodným koňským masem, ze dveří se občas line vůně koňského salámu. Povětšinou argentinští koně způsobují mým chuťovým buňkám nejednu radostnou chvíli a spokojeně si poté řehtám.

Obchod otevřený kdysi koňským handlířem panem Čadilem se kromě Táborského koňského salámu proslavil i předlouhými frontami natěšených zákazníků či zásobováním kantýny československé vlády. Zkrátka - spojení dobrého a zdravého se jen tak nevidí.

Pokud někomu nevyhovuje po českém způsobu zakusovat salám třeba při cestování v autobuse městské hromadné dopravy, na táborském náměstí si může pochutnat na koňských líčcích v restauraci. Výborný kus masa z koňské hlavy jest nutno vařiti celý den a podávat nejlépe s omáčkou ze zeleného pepře, v horším případě z kořenové zeleniny.

Hatátitlá!

Známá fotografie fronty před táborským řeznictvím Čadilů

29.1. 2013 úterý
Jelikož za pár dní letím na výlet, sešel jsem se se spoluvýletníkem panem Vlkem, abychom si ujasnili pár detailů o cestě. Na veškeré mé stupidní nápady reagoval horolezec jen shovívavým úsměvem. Načež z něj vypadlo, že vyrůstal v Etiopii, že tam thajskému spolužákovi omlátil hlavu o zeď ("Byl jsem se tam podívat po letech a pořád je tam vidět krev a vlasy.") a že ho nějaká kamarádka věnující se akupunktuře propíchla vidlemi. Nebo tak něco.
Potkat se máme někde v Bogotě.

30.1. 2013 středa - 6.2. 2013 středa
Opět sedm nočních směn v mrazivém větru dublinského letiště.
Jako kanadský žertík jsem šéfovi nasypal do pití polévkovou lžíci kofeinu, několik rozdrcených pilulek na udržení pozornosti a tři polévkové lžíce povzbuzujícího prášku na bázi nitric oxidu.

"Ten džus nějak divně chutná," prská pan šéf.

"Hehe," pravím já.

"Tys mi do toho něco nasypal?"

"Já? Ale kdeže. Snad jen nějaký ten vitamín."

"Buší mi srdce!"

"A taky vám začínají praskat žilky v oku, jak vidím."

Poté se již kvapně vzdaluji, jelikož pan šéf počal vytahovat ze skříně kladivo a mně je jasné, že se nehodlá věnovat domácímu kutilství.

Jsou věci, které se nemění. Například vstup na mé pracoviště.

zpět na hlavní stranu