Leden 2016

Bývalí kolegové roztroušení po celém Irsku mne ovšem informují i o spoustě pozitiv. Do vytopených domů jim voda přináší potraviny z vytopených obchodů, nemusí platit poplatky za přejezdy mostů, které je nyní možno objet na pramičce či na ramenou topícího se souseda. Zdarma jsou vodní postele a voda v koupelně má konečně ten správný tlak, takže neteče jen slabým praménkem, jak bývá v Irsku zvykem. Jen bývalý polský kolega Hubert nadává, jelikož už měsíc se stravuje pouze rybami a labutěmi, běžnými návštěvníky jako obývacího pokoje.

10.1. 2016 sobota
Odletěl jsem do Polska, konkrétně do města Varšava. Obdržel jsem totiž pozvání od svých polských známých, vizuálně značně atraktivních lesbiček, bych přijel ochutnat něco alkoholu. Odpoledne jsem se nechal přemluvit a zavítal na demonstraci proti opatřením současné vlády na poli ovládání médií. Početné davy skandovaly nejrůznější bojovná hesla. Popravdě - tolik vlajek Evropské unie není vidět ani v Bruselu. Jelikož jsem sociálně myslící člověk, zejména když se mohu smát ostatním, počal jsem (posilněn několika panáky vodky) skandovat: "Pozdě bycha honiti!"

Pročež jsem byl odtažen do restaurace Aïoli. Jelikož jsou mé polské známé poněkud přímého jednání, z celého lístku nápojů je zajímala jen položka "Koktejl namícháme dle vašich požadavků". Invence hodná renesančních mistrů se projevila a barmanka počala servírovat ukrutně sofistikovaný koktejl: dvojitý kolumbijský rum Hechiceria, vodka, led a limetka.

Ouvej.

11.1. 2016 neděle
Vystřízlivěl jsem až kolem poledne. Jelikož obě mé známé ještě spokojeně spaly ve vzájemném objetí, vzájemně si chrápaly do obličejů a vzájemně si slintaly na rámě, odebral jsem se do Muzea varšavského povstání. Muzeum se mi líbilo, spokojeně jsem se coural a hleděl na obrázky, filmy, motocykl BMW, poslouchal komentáře i zvuky z doby povstání. V muzeu jsem pobyl téměř pět hodin, ovšem ani zdaleka neviděl a neslyšel vše, co jsem chtěl. Leč pan zřízenec mne vyvedl ven řka, že jest zavírací doba.

Zavírací doba ovšem rozhodně nebyla v restauraci Kraken. Útulná restaurace se dvěma místnostmi a dvěma bary se specializuje na mořské plody a rum. Zatímco včera jsem z restaurace odcházel po svých a relativně jistým krokem, dnes tomu bylo poněkud jinak. K jídlu jsem si objednal pikantní malé chobotničky a následovalo pěkné půlkilové chapadlo na grilu. Až potud šlo vše bez problémů. Když ovšem mé známé počaly objednávat rum, bylo zle. Nejdříve přišly s myšlenkou, že je třeba ochutnat po rumu z každého kontinentu. Teprve u druhé promile v krvi mi došlo, že jsem nikdy neslyšel o tom, že by se vyráběl rum v Africe (přilehlé ostrovy nepočítám)  či Austrálii. Následně jsem zakoupil tématické hrací karty restaurace Kraken a vzápětí v jakési podivné hře prohrál další dvě rundy. Mistr barman následně počal provádět čáry, přidal máry a umíchal koktejl, kdy se ve sklenici tmavý rum oddělil od bílého za pomoci plátku ledu.

Restaurace Kraken skýtá mnoho rumové zábavy a mnoho
chapadel chobotnic. Zejména těch alkoholových.

Když mne navštívila čtvrtá promile v krvi, usoudil jsem (za pobízení obsluhy restaurace), že je čas jít. Že jsem se víceméně bezvládně zřítil z barové židličky, to bych ještě chápal. Vzápětí jsem ovšem při snaze vstát strčil ruku do kola přítomnému vozíčkáři a při snaze ruku vytáhnout jsem nebohým mrzákem mocně cloumal. Potáceje se z baru do vozidla taxislužby, pronásledoval mne smích hostů a mocné klení vozíčkáře, kterému jsem v kole ohnul drát.

A tak kulturně celý den začal, návštěvou muzea.

Sakrblé.

12.1. 2016 pondělí
Ač jsem měl původně v úmyslu odletět z Varšavy do Dublinu a vykonat nějakou záslužnou práci (no dobrá, tak alespoň dojít do zaměstnání), díky poněkud pozměněnému stavu (stále opilý jak pivovarská doga) jsem místo toho vsedl na vlak a odjel do Prahy. Namísto podřimování jsem ovšem téměř osm hodin poslouchal předlouhý monolog amerického veterána z Iráku a Afghánistánu. Pán potkal na misi polskou vojačku a po opakované inspekci jejích tělesných zakoutí ji pojal za manželku. Pravděpodobně zejména proto, že se po jedné z inspekcí ženštině nafoukl břich a nebohému soldátovi sdělila, že se bude množit.  Poté, co se se mnou spolucestující podělil o tuto nešťastnou událost, nekompromisně uvedl svou politickou víru "...I am the fucking blue guy, you know" a vzápětí poněkud pro mě nepochopitelně počal nadávat na polovinu americké politické scény, rodinou Bushů počínaje a panem Trumpem konče.

Shodli jsme se tedy aspoň na tom, že arabské ženštiny mají pěkné oči a že arabská kuchyně je rozhodně lepší než polská, česká či americká.

V Praze jsem přestoupil na další vlak a odjel na venkov, kde mám svůj téměř holobyt, desítky lahví alkoholu a tři sušená embrya lamy.

13.1. 2016 úterý
Zvonek zvoní. Chytám si břich a přesouvám ho na kraj postele. Poté totiž jen stačí svalit sádlo z pelesti, jeho hmotnost strhne  celé tělo a ejhle, již jsem na nohou. Běžím (sic!) ke sluchátku. V něm ovšem slyším jen funění a tiché klení. Pročež vybíhám (znovu sic!) před dům.

"Mamuta! Jak vás napadlo objednat si mamuta!" durdí se pan pošťák a vytahuje z nákladního automobilu přetěžkou bednu.

Nechápavě na bednu hledím. Nic jsem si neobjednával, nic nekupoval a lidé mi většinou hrozí smrtí zastřelení či otrávením čínských polévek. Nikdo však neplánoval poslat otráveného mamuta.

Tlačím, pchnu, popotahuji, táhnu a posouvám balík ke dveřím. Funím, potím se, naříkám a úpím. A poté?

Jásám, křepčím, usmívám se, směji, radostně poskakuji, halekám a šťastně se tetelím radostí, euforicky se plácám do stehen, ovládla mne frenesie a já se ni zbla nebráním. Balík je plný knih, knih starších, starých i prastarých. To knihovnice Alena nepolevuje ve své snaze učinit z nevzdělaného pitomy sečtělého jedince a opět mi zaslala čtivo.

Zbytek dne jsem trávil listováním v knihách a osaháváním zažloutlých stránek. A samozřejmě též ryji v knihách nosem a slastně nasávám, jelikož staré knihy voní klihem a hrubým papírem.

"Na nohy obouvají se boty, všední neohrabané, oukladové, nedělní čižmy pěkně svrapené. Bos chodí Slovák nerad, jen ve Vracově chodí se mnoho bosky. Krpce (opánky) kožené a řemínky přivázané nosí se pouze na Lhotkách u Velké a na Hrozénkovsku někdy. Jinde leda pastýři mají krpce. Na Hrozénkovsku nosí se někdy i huněné papuče.
K úplné výstroji na cestu patří kabela kožená a čagan, hůl s ohnutou rukovětí, jak je vyrábějí Březovjané a Lopeničáři."

Z knihy Slovensko, soubor statí věnovaných kraji a lidu slovenskému. Umělecká beseda svým členům na rok 1901.

Krása.

14.1. 2016 středa
Obdržel jsem zprávu od pana hasiče Josefa, který se nyní opět představuje jako pan Yusuf the Horrible, jelikož se chystá na výlet. A na divoké domorodce samozřejmě lépe působí válečné jméno, nežli by se představoval jako Pepík z Česka. Ve zprávě pan Pepík alias Yusuf naříká a pláče, jelikož se z výletu odhlásil jeho věrný druh, pan gynekolog Kápa.

Nuž, z původně plánované velkolepé výpravy pana hasiče, pana gynekologa, pana psychiatra, pana policisty a mě (takzvaná velká africká pětka) se klube výlet, kdy po Tanzánii bude osamoceně bloudit pan psychiatr, jelikož hodlá trávit v Africe dva měsíce s rozpočtem na tři týdny. Čímž je dáno i to, že bude výlet trávit hledáním kořínků a sběrem bobulí, by nezhynul hlady. Osamoceně bude Afrikou bloudit i dvojice pana Yusufa a pana policisty Lemiše a osamoceně budu bloudit i já, jelikož nemám rád společnost a dám raději přednost pojídání paviánů ulovených pány z kmene Hadzabe, který hodlám navštívit.

15.1. 2016 čtvrtek - 26.1. 2016 úterý
Vyluzuji zvuky plné radosti a plesám. Obdržel jsem totiž od svého milého a milostivého zaměstnavatele plán dovolené na tento a příští rok. Nejenže jsem dostal na rok 2016 celý týden volna v září, ale na rok 2017 dokonce hned dva volné týdny. To se ale mám.

Tolik dovolené jsem si snad ani nezasloužil.
Nu, nezasloužil.

27.1. 2016 středa
"Klik a dřep! Shyb a skok!" zahalekal podivný mužík, decibelů nešetře.

Stojím ve městě Praha, kde jsem si domluvil schůzku s čtenářem Chochovin, jistým panem Hruucoonem.

"Strašlivě se omlouvám, že jsem měl dvě minuty a jedenáct sekund zpoždění! Času marnit netřeba, pročež neleňme a jdeme na věc!" pokračuje pan Hruucoon, u toho nervózně přešlapuje a trousí energii tam i onde.

Schůzku jsem si domluvil, jelikož zanedlouho odlétám do Afriky, abych se podíval na zvířata, která ještě nikdo nesnědl. Podobným výletům se říká safari a pan Hruucoon je na takové aktivity odborník. Nu, pan Hruucoon je především hyperaktivní jedinec renesančního rozsahu. Kromě pozorování zvířat po celé Africe koná i adrenalinové skutky. Například leze na vysoké hory, leze na zaledněné hory, oženil se, vyrobil sobě šklebáky, vydává časopis, jest fotografem, chovatelem psů, kosmonautem a tak podobně.
(no dobře, kosmonautem není, jen testuji, jestli to někdo dočetl až sem)

"Neflákej se, pohni svým tučným tělem, jdeme se najíst!"

Klopýtal jsem za šilencem, zatímco mne už po cestě zahrnoval mnohými informacemi.

"Nikomu nevěř! Všechno jsou to lháři, podvodníci, šejdíři, vyděrači, gangsteři , šarlatáni, nepoctivci a podrazníci! Slíbí lva a vidíš slona, slíbí slona, vidíš zebru, slíbí zebru, vidíš hrocha!"

Doběhli jsme do asijské restaurace, kterou jsem neznal, ovšem pan Hruucoon je zřejmě odborník i na toto, pročež bylo prostředí pěkné a krmě dobrá.

Následně předvedl pan Hruucoon další z artistických čísel, když dokázal v jedné chvíli otvírat pusu, cpát si do ní jídlo, kousat, polykat, mávat rukama, ukazovat v mapě a zároveň pokračovat v přednášce. Já osobně nemohu s plnou pusou říci ani "nejneobhospodařovávatelnějšími", jelikož by mi jistě vypadl smažený chroust na kravatu.

"Taky ti slíbí lvy na stromech! A víš co? Nic!"

"Všude tam prodávají suvenýry! Moje pošukaná manželka koupila tohle a tamto a taky tohlencto, k tomu todlencto a hento!"

"Všude samý pakůň, pakůň je strašně blbé zvíře!"

"Na Kilimanjaro je třeba vyběhnout, je to jen takový kopeček, vlastně vycházka na odpoledne!"

"Nosorožec i leopard.... slíbí ti celou africkou pětku během jednoho dne! Lháři, slibovači a podfukáři to jsou! A potom mi celou africkou pětku během jednoho dne ukázali! Oni už ani neumí lhát, lháři jedni!"

"Na Kilimanjaro jsem lezl i s mojí pošukanou manželkou! A víš co udělala? Zkolabovala! Odmítla zdolat Kili! Jen tak klidně protočila oči v sloup, omdlela a někam se zřítila! Tak jsem dál šel sám!"

"Ngorongoro je kráter, taková velká díra. Na dně běhají zvířata, protože z díry nemůžou utéct. No a mezi zvířaty běhají lvi a žerou je."

"A víš co udělala moje pošukaná manželka s těmi suvenýry? Zapomněla je v Africe! Musel jsem objednat dovoz!"

Když už jsem měl hlavu větší než průzkumný balón a množstvím informací jsem se začal celý nafukovat a bobtnat, zasypal mne pan Hruucoon všemožnými plánky, plány, mapkami a fotografiemi.

Není cesty zpět, mé bílé tučné chodidlo znovu vstoupí na africkou pevninu, byť jsem si kdysi říkal, že nikdy více. Podlehl jsem svodům romantického líčení života divoké zvěře.

"Taky jsem viděl šukat zebry! A potom je roztrhali a sežrali lvi!"

Piknik v Africe na fotografii pana Hruucoona.

28.1. 2016 čtvrtek
Opět jsem si došel na masáž v neutuchající snaze opravit si rozbité rameno. S nostalgií vzpomínám na časy, kdy jsem byl schopen zdvihnout ruku a vrhat po kolezích těžké a ostré předměty ladným pohybem.

Má mrňavá masérka se i tentokráte činila a i tentokráte znechuceně píchala prstem do mých špeků. A opět jsem si vyslechl, že tlustí lidé jsou odporní, že je nemá ráda, ale že kšeft je kšeft.

Ať už to je placebo efekt, masáže či ohnivá vodička Perskindol stav ramene se v následujících dnech výrazně zlepšil. Nebude trvat dlouho a opět se budu moci šťourat prstem v uchu. Doufám. Světlé zítřky na obzoru!

29.1. 2016 pátek - 4.2. 2016 čtvrtek
Není to tak dávno, co jsem sobě zakoupil nový bicykl. Poctivě jsem kdysi vracel prázdné vratné lahve, nosil bylinky na výkup, ba dokonce si i čínskou polévku sem tam odepřel. Za naspořený peníz jsem si pořídil oře lepého, pečlivě o něj dbal, dopřával mu maziv i leštidel. Před nedávnem jsem dokonce zakoupil na doporučení cyklistů i novou karbonovou vidlici (a úleva pro mé zmrzačené zápěstí se vskutku dostavila), kompletně vyměnil brzdy a mačkaje jejich páčky, nadšeně jsem volal: "Hleďte, lide prostý, hydraulika!"

Nu a dnes se tak potácím ze sauny, hlavu mám jako obvykle rudou a nabobtnalou, přicházím na parkoviště a poté již jen naříkám: "Och, zámku nebohý, jen tak tu ležíš, v chladu a irském dešti! Kdopak ti to udělal, že tě takto zmrzačil, přebrousil a pohodil na studenou zemi? A nejen to, někdo od tebe dokonce vzal i bicykl!"

Poté se také vyjadřuji, ovšem ně zrovna moc květnatě. Naopak, používám stručná vyjádření, vesměs ne zrovna spisovná a k tomu přidávám bambilion vulgarismů a výhrůžek.

"Nechť vás stihne mor, neštovice a dech prezidenta Zemana!", volám rozmrzele doufajíce, že se zloděj zalekne, počne zpytovat svědomí a se sklopeným zrakem se vrátí i s odcuzeným strojem. Ovšem nikdo mi bicykl nevrátil. Zřejmě proto, že mor a neštovice jsou již téměř vymýceny a lehce dementní tlustý klaun z Pražského hradu nikoho nezajímá.

Jest potřeba pozvat do Evropy muslimy, ti by si již věděli rady a zloděje by léčili utínáním rukou. Já bych si poté zařídil firmu na výrobu protéz, vydělal bambilion a zakoupil sobě opět nový bicykl.

zpět na hlavní stranu