Listopad 2002

1.11. 2002 pátek
Tak tu máme listopad. 
Ráno jsem jel na čundrslevu (zakoupeno do Postoloprt) do Loun. Vyplnil jsem tři formuláře, zanechal dvě fotky a jednu línou úřednici, která mi samozřejmě nevystavila pas na počkání, mám si pro něj dojet příští týden ve středu. V pátek bych vízum donesl na konzulát Senegalu a pak se budu modlit, aby mi do pátku dalšího týdne udělili vízum. 
Pokud ano, tak v sobotu v 7.35 odlétám z Ruzyně. V 9.05 sedám v Miláně a čekám do 18.10 na letadlo do Dakaru. V Dakaru přistanu v 23.10, před půlnocí. 
Zpátky bych měl přiletět 
1. ledna příštího roku (schválně zdůrazňuji kterého roku, protože poslouchám blbé dotazy, jestli to nebude třeba až za pět let, až mě najdou zbloudilého kdesi na Sahaře). Z Kotoky mám odlet v 23.55, ráno v 6.45 sedám v Miláně a v 10.10 odlet do Prahy. Pokud zase nějaký blbeček nezavolá, že je na letišti bomba, tak v Praze jsem v 11.40.
Tak.
Na další čundrlslevu jsem jel do Prahy a iniciativně do práce. Upravoval jsem fotky, co fotila kolegyně a nutno podotknout, že drtivá většina nové várky nastupujících spolupracovníků by se mohla s úspěchem živit v obludáriu či strašením dětí.

Stopoval jsem Kozelové, za jak dlouho si přečte v práci noviny. Trvalo jí to hodinu a 37 minut.

A mimochodem, cirhóza je pěkné svinstvo.

2.11. 2002 sobota
Dopoledne jsem se živil. Sežral jsem dvě kila mandarinek, protože ovoce je prý zdravé. Potom jsem sežral dva hermelíny a pořádný kus eidamu, protože sýry jsou taky zdravé. A nakonec jsem sežral deset utopenců, abych nebyl zdravý až moc. A vida, zdravý jsem nebyl, bylo mi neobyčejně blbě. Tak se to musí, potrénovat žaludek.

Večer jsem měl sraz u jedné sochy a šlo se na bowling. Já bowling nikdy nehrál a tak mi vysvětlovali pravidla. To se vezme koule s dírama, do děr se vstrčí prsty, člověk kouli rozhoupe a vrhne po takové cestičce. Na konci cestičky jsou různé útvary, nejčastěji kuželky. A jak se ta koule kutálí, tak vrazí do kuželek a ty padají a hráč jásá.
Tolik teorie. Nic složitého. Ovšem já objevil netušená kouzla této hry. Jako například narvat prsty do děr v kouli a poté zjistit, že prsty nelze vytáhnout, jelikož mi nikdo neřekl, že každá koule má jinak velké otvory. Také v trefení kuželek jest problém, protože po krajích cestičky jsou takové žlábky a koule do nich zhusta padá a poté neškodně projede kolem kuželek, které to zcela ignorují a žádná nespadne.
A tak jsem prohrál.
Vedle na dráze hrála paní učitelka Michaela svým zvláštním způsobem, kdy se chopí koule jak zahradník řepy, poté rozhoupe pozadí, následně se rozhoupe celá a nakonec rozhoupe i kouli, tu pouští, poté piští a haleká a koule sráží kuželky.
Já učitelku nemohl moc osahávat, ba ani očumovat, jelikož tam měla svou drahou polovičku, která jest velice žárlivá a vadí jí, když si s učitelkou začínám.
Po koulaření jsme šli do pizzerie, jelikož individuum zvané Swen dostalo žrací náladu. A tak jsme všichni jedli a poté chytřejší část společnosti pozorovala servírky, zatímco ženštiny si sdělovaly informace, takzvaně kvokaly.
Jelikož servírky, zvláště jedna, se pořád motaly okolo, pozorování u některých jedinců dostalo doprovod v podobě skelných pohledů a náznaků slintání, zvláště u Swena bylo patrné navíc i cukání koutku úst a křečovitý třes. To se ovšem nelíbilo učitelce Michaele a jejím kamarádkám a tak se šlo pryč a to na šipky. Šipky jsou stejně jako například koulaření hospodským sportem, vrhá se malými šipkami do terče, který je opatřen různými čísly a je zapotřebí trefit buď správné číslo, nebo protihráče do oka.
Jednou jsem nevyhrál a jednou jsem vyhrál, což není nějaký extra velký úspěch, jelikož učitelka šipky hrát neumí, individuum Swen se jalo povykovat a chytat se za hlavu, jelikož je to šipkový jouda a ostatní popíjeli.
Já popíjel sodovku a potom jsem nepopíjel nic. Žiji zdravě.

3.11. 2002 neděle
Napsal pan Egi, kterému se nelíbí, že jeho hnusné prasopsy, které na svých stránkách nabízí, nepopisuji jako vrchol veškerého psího plemene. Dokonce mi chce zhnusit výlet do Afriky, mizera.

"Stejne te tam na hranicich nekde zastreli a dobre udelaji, vsivaku, za to, jak svou blbost maskujes pomluvama nasich undergateru.
A mas blbou anketu, chybi ti tam hlavni a jedina realna moznost - ze
pojedes do prdele.
Egi"

Had je to. 

To ovšem není nic proti panu Vogonovi, který mi na základě vlastních zkušeností napsal, že do Afriky se dostanu tak, že postřílím piloty v letadle, potom přistanu na celnici, celníkům naliji do očí horký čaj a razítkem s vízama se potisknu od hlavy k patě.

Jojo, mám ohledně Afriky samé skvělé rádce.

Spolubydlící Arnošt běhá po bytě, mává nad hlavou kusem železa a volá: 
"Já ty kurvy zabiju!"
Když se uklidnil, tak mi sdělil, že u jeho nově zakoupeného automobilu mu nějaký vtipný okolojdoucí probodal pneumatiky nožem. Ono by to třeba bylo vtipné, ale Arnoštovi se to stalo během týdne dvakrát a kromě toho píchnul i duši na jízdním kole, Arnošt tak nebicykluje a místo toho běhá s železem a křičí.
Večer jsem na hokeji podal takový výkon, že nikdo ani nenadával, jen soustrastně pokýval hlavou. Za celý zápas nás útok vystřelil asi dvakrát, zato stihnul obdržet tři góly. Ostatní se snažili, ale kdeže, 4:6 jsme prohráli a tak jsem raději v šatně ani nevyprávěl vtip o poblitém myslivci.

4.11. 2002 pondělí
Pracuji v Praze, to je takové špinavé město plné šílících lidí. Nehorázně smradlavé město, ale o tom až jindy.
Tak si tak jedu do práce tramvají a najednou tramvaj stojí a řidič tramvaje nadává. Ejhle, nějaký intelektuál v ranní špičce zatarasil koleje na zhruba padesát metrů přenosným obrubníkem na dělení silnic. Za naší tramvají přijíždějí další a další, osmnáct tramvají jsem napočítal, ovšem dál jsem nedohlédl a jistě jich tam byla spousta dalších. Řidič kurwuje, že vysílačka nefunguje. Přijíždí policajt na motorce a společně s řidičem tramvaje do zátarasů kopou. Samozřejmě se zátaras ani nepohne. Během pár minut je vidět několik policistů, spoustu řidičů tramvají a ještě více cestujících, všichni zuřivě klejí a kopou, tramvajáci páčí zátarasy tyčemi na přehazování výhybek, policisté používají pendreky. Za asi dvacet minut je dílo dokonáno, náš tramvaják dojemně děkuje policistovi na motorce, nasedá do tramvaje, rozjíždí se a... s přehledem naboural onomu policajtovi motorku.

Volal kolega, že mám nahodit na web jakýsi formulář. Že prý mi ho pošle. Ovšem nic se nedělo, koukám na monitor a pošta pořád žádná. Najednou se otevřely dveře a kolega mi podával formulář na papíru.
"Tak tady to je, přepiš si to a dej to na web."
"Moment... nebude lepší, když mi to pošlete mejlem?", tázal jsem se naivně.
"Já už jsem to smazal, mám to jen tady na papíru, ale bez chyb, stačí to přepsat."
Máme 21. století. Tedy ne všichni.

 Kolegyně Kozelová v růžovém tričku po ránu zase perlí. Hýká a kňučí, jakéhože má pejska a že s pejskem chodí na vycházky a ble ble ble.
Následuje její půlhodinový monolog o příšerné tramvajové dopravě. Ona jezdí tramvají na metro tři zastávky. Zhruba 500 metrů. Pět minut chůze. Ovšem jít to pěšky? Kdepak. Místo toho vyluzuje příšerné pazvuky, když zalamuje ruce a vykládá, že tramvaje jsou ucpané, že ona se přece nikde nebude mačkat a tak čeká a čeká... a těch 500 metrů absolvuje tramvají za 30 minut.
Tak, vyslechl jsem si monolog o cestě k metru, ovšem následuje další. Že musí poté z práce na tramvaj chodit pěšky. 150 metrů to je.
"O jééé, když ono se to nezdá, ale musí se to jít ráno i odpoledne! O jééé! To se nezdá, ale člověk se nachodí, o jééé!"

Nejraději bych uspořádal lampiónový průvod. V čele (je otázka, jak dlouho) by byla kolegyně Kozelová s lampiónem (to aby bylo vidět, kde se zrovna nachází) a zbytek průvodu by tvořila zvířátka.
Například tygři, lvi, pitbulové a tak podobně.

5.11. 2002 úterý
Jsem nevyspalý díky průvodčím a policajtům.
Včera jsem jel na čundrslevu z Tábora a hle, ve vlaku proběhla šťára, kontrola jízdenek a podobné obstrukce.
Před půlnocí mě vyhodili z vlaku v Benešově. Nejbližší spoj? Ve čtvrt na pět ráno. Paráda.
Padal déšť se sněhem, bylo krásně sychravo. Šel jsem na výpadovku na dálnici na Prahu. Zhruba o půlnoci jsem začal stopovat. Pořád padala břečka.
Kolem profičelo auto. A nic se nedělo. Najednou z dálky to auto přicouvalo a vykoukl chlápek a prý: "Co je to za píčovinu stopovat v tuhle dobu?"
A jel jsem.
 Jenomže mě vysadil ne v Praze, ale na dálnici na nějaké odbočce před Prahou. To je radosti, noční procházka po dálnici. Asi deset kiláků. Praha je obludně hnusná, zvláště když jde člověk nehorázně širokou silnicí, všude samé auto, samé světlo, žádné ukazatele pro zbloudilé pěší turisty.
Pak už jen noční bus, noční tramvaj a ve čtyři ráno jsem zapadl do postele.

Dneska večer jedu do Žatce, posledním busem, protože jede přes Slaný a tak je to skvělá čundrsleva. A zítra ráno, pokud to dobře dopadne, si v Lounech vyzvednu pas.

A ještě jedna radost. Po posledním zoufalství na hokeji mám pocit, že mě pošlou do háje a už si nezahraju. Ani bych se nedivil. Já kdybych byl vedoucím, tak se vyrazím okamžitě.
Tak.

6.11. 2002 středa
Copak napíšu dnes? Dnes budu opět otravovat papírováním ohledně Afriky. Za deset dnů odlétám. Jest to skutečnost značně pravděpodobná, byť vzhledem k mé schopnosti ztratit a zmotat vše nic není stoprocentní.
Mám cestovní pas. Díky tomu, že na pasovém oddělení dělá moje bývalá kolegyně ze Žatce mi žádost vzali v neúřední den (to bylo řečí) a pas vyhotovil do tří dnů, byť údajně dřív než do týdne to nelze.
Dnes ráno jsem se tedy nepohádal s matkou (to jsem stihl už včera dle přísloví "co můžeš udělat dnes, nenechávej na zítřek") a vsedl do busu a na čundrslevu dojel do Loun. Vyzvedl jsem si pas a busem jel do Prahy. Prchal jsem na senegalský konzulát a naháněl úředníka i konzula, zaměstnával recepci a otravoval přítomností do té doby, až recepční zavolala domů úředníkovi, ten přijel na konzulát a sháněl konzula. Sehnal. A tak mám v pase senegalské vízum, dokonce za pouhých 300 peněz.
Poté jsem zdrhal na ghanskou ambasádu, kde jsem hrozně nahlas zdravil všechny černochy, protože jeden z nich je velvyslanec a udělí mi vízum. Bohužel jsem nikoho neukecal a tak vízum bude až v pondělí, což značí, že už si nestihnu vyřídit vízum do Burkiny. A z toho plyne, že v Africe si nějak musím sehnat víza do Mali (v Dakaru) a do Burkiny (asi v Dakaru nebo spíš v Bamaku).
Howadoor má ze ztráty mého pasu ohromnou legraci a bombarduje mě dopisy, kde se neustále ptá, jestli jsem už zase ztratil pas a jestli jsem ztratil další pas a tak podobně. Například:

"Už máš nový pas? Už jsi ho ztratil?"

Cestou z práce, kde jsem byl dobrovolně, majíc dovolenou, jsem v Celetné ulici rozšlápl žebrákovi kelímek s mincemi. Samozřejmě nechtěně. Jak jsem ho rozšlápl v chůzu, kelímek jsem tím i odkopl pár metrů od žebráka. A co se nestalo. Ten žebrák, co pořád jen klečí a má u sebe berle vystartoval, normálně vyskočil na nohy a pro kelímek si bez nějakých zjevných obtíží došel, přitom mě zdravil tituly jako "hajzl zasranej".

Při čekání na tramvaj zakoupil jsem sobě párek v rohlíku a uvažoval, zda-li s hořčicí či kečupem.
"A mohla byste mi tam dát kečup i hořčici?", otravoval jsem stánkařku.
"A to si nemůžete vybrat jen jedno z toho?", kontrovala.
"Já si klidně připlatím!", hlásil jsem bohatýrsky a hledal v kapse dvacetník, co jsem ráno našel.
Bába zavrčela, naplácala mi k párku rohlík, kečup i hořčici, přijela tramvaj, z ní se vyřítilo stádo puberťáků, já raději svižně uhnul a teď vím, že směs hořčice a kečupu se z bundy odstraňuje docela blbě.

A teď jdu lovit krtky, jelikož vzdělaní a věci znalí čtenáři Chochovin mi v anketě doporučili, abych se v Africe motal v přestrojení za krtka. Určitě mi nepřejí nic zlého, na Sahaře v černém kožichu, to jsou ty pravé zážitky!

7.11. 2002 čtvrtek
Včera odpoledne jsem si šel pro další várku fotek. Fotolab jsem velice oživil, neboť jsem seřval obsluhu, že mi naúčtovala víc, načež obsluha se chopila fotek a začala jednu po druhé počítat, samozřejmě obrázakem nahoru. Lidi ve frontě ani nedutali, no ono se není čemu divit, taková ženština a v takových situacích, to bych se na ty fotky taky koukal, ani nedutal, že ano.

Večer jsem šel do Aera na partii piškvorek s Evou, dcerou vaculíkofilní knihovnice Aleny. Samozřejmě, že rozptýlen jinou u stolu sedící prsatou ženštinou jsem sázku nevyhrál a v  piškvorkách podlehl, ovšem Eva byla zřejmě nějak psychicky zničena a odmítá výhru. Místo toho mi řekla, že hrála piškvorky i s Howadoorem, že Howadoor piškvorky vůbec hrát neumí, že umí jen pít s jejím otcem.
Včera jsem se s Howadoorem shodou okolností bavil a máme se, my obyčejní, na co těšit. Plánuje snad totiž velkou expedici, údajně několikaměsíční, ohromně dobrodružnou, přes pralesy Myanmaru, pro i proti proudu Mekongu a celé to chce završit návštěvou a snad i studiem ohromně zenových, ba i zenovitých klášterů zenových mnichů.
To já se na nic takového nezmůžu, já jen odpovídám na přiblblé otázky všech okolo, jestli už jsem opět ztratil cestovní pas.

Maje ještě trochu času, hodlal jsem se pokecat si na netu a protože jsem měl rozpustilou náladu, vlezl jsem do místnosti zvané "O Bohu". Vydržel jsem tam jen do mé první hlášky, potom mě vyrazili. Dobytci.

Z diskuze:

Pepa: Jestli se ti dva vezmou.... vytvoří tím něco víc než přátelství..... je to závazek před Bohem..... 

Karel: Jestli uzavírají sňatek křesťané.... mají závazek i vůči Bohu .... 
Křesťan jestli se rozvede ... hřeší... a už nesmí ..(.. mimo výjimky nevěry toho druhého) znovu uzavřít sňatek...

Pepa: Já bych řekl, že platí co Bůh spojil člověk nerozděluj.

Karel: A já např. už teď mám relativně mnohem lepší předpoklady být šťastně ženatý než teď moji nevěřící vrstevníci.

Já: Když řeknu "Kristova noho!"... tak je to taky o Bohu?

A už jsem letěl.

8.11. 2002 pátek
Z firemní pošty:

Jedna pitcha napsala:

"Kdo chce spojit příjemné s užitečným, tj. emocionálně si obohatit život a zároveň udělat dobrý skutek (jednou se to hodí !) ať poskytne domov malé, něžné hezounké kočičce (černá s bílými "punčoškami" a náprsenkou.)
Pokusila jsem si ji vzít domů ke své kočce, ale nešlo to, ta moje by ji byla ze žárlivosti snad zabila. Určitě nebudete litovat, mít kočku není vůbec náročné, nic není doma cítit (hrudkující absorbční písky do kočičí toalety jsou dokonalé), odpadá venčení atd. Nechcete-li se ujmout kočičky sami, co takhle pořídit vděčnou kočičí kamarádku někomu blízkému, třeba osamělému? 
S pozdravem Jiřina"

Jedna z odpovědí:

"Doporučuji přísnější podmínky, včetně psychologických testů, pro nově přijímané zaměstnance.
JB"


Ó jééé! Emocionálně se obohatit! Dobrý skutek! Bílé punčošky! Hrudkující absorpční písky! Kočičí kamarádka!
Sakra, občas si připadám jak v ústavu choromyslných. Například včera volal kolega, že je ohromný problém. 

"Místo háčků mám v textu čtverečky!"

Přišel jsem tam. Samozřejmě měl místo nějakého normálního fontu písma nastavenou jakousi arabštinu, či co.

"Proč tam nemáte nějaký český font?"

"Protože tohle je daleko hezčí, písmena mají takové ocásky, ale vysral bych se na to, píše to čtverečky, kurva!", vysvětlil kolega, Slovák a bývalý voják, disponující krásnými výrazovými prostředky.

Poté přišla otravovat baba z komunistického sekretariátu, že jí cosi nefunguje.
Nemám jí rád, jednak dělá pro komunisty a jednak smrdí. No, ten smrad bych ještě přešel.
Už kdysi dávno jsem ji poslal do háje, ale baba zřejmě zapomněla.
Tak jsem ji poslal do háje zase.

Opět jsem četl Katyni od Kohouta. Ona ta kniha sama o sobě nic moc, ale baví  mě, jak mohl někdo napsat tímhle stylem a o těchhle věcech celou knihu. Stereotypně, monotónně, i to drcení varlat je jaksi samozřejmě, nezajímavé, strojové.
Tak to má být! Takový Vaculík nic o drcení koulí nenapsal, ten všude vypráví jen o kouli husitské či švédské, ovšem každopádně kouli dělové. Pryč s varlaty, myslí si asi pan Vaculík.

Kozelová dnes opět září. Vylepila na skříň nápisy:

"A kdy to mám kurva udělat?
Seru na to.
No ty si snad ze mě děláš prdel!
To je na hovno.
Polib mi prdel.
Zkurvená práce.
Zasraná porada.
Většího debila jsem neviděl."

Tím si u mě Kozelová šplhla. Ovšem zase sešplhala, když přiběhla v kožených kozačkách s třásněmi. Boty má asi tak o tři čísla větší a vypadá jak patagónský honák.

9.11. 2002 sobota
Večer byl hokej v Lounech. Zahrál jsem si hezky a prohráli jsme 6:11. Jsem otlučený jak futra v hospodě, protože jsem se snažil celý zápas aspoň jednou srazit soupeřovo křídlo. Jenomže to vždycky skončilo tak, že jsem do něj narazil, zaúpěl a svezl se na zem. Měl zelený dres, číslo devět a dělá v pivovaru. 
Tož tak.

Psal Tarabis, že by se chtěl ožrat a nějakou ženštinu ulovit. Je znechucen z poslední akce v Praze, z kolaudace bytu Bárta a Zelího a narozenin Zelího a Trejbátka, psal jsem o tom nedávno (25.10.). Odpověděl jsem panu Tarabisovi, že pít nehodlám a naopak se budu soustředit na hokej a podobné ušlechtilosti. Také jsem mu ironicky doporučil, ať jde pít a obtěžovat ženštiny se Zelím, Bohoušem a Trejbátkem. A Tarabisova odpověď?

"Buzíci to jsou! Radši budu prcat mrtvý krocany, než jít pařit s homosexuálama! Na hokeji si zlom prst a v Africe užeň malárii!"

To je celý Tarabis, takový dětinský, upřímný. Ale přece jen... mrtví krocani?

10.11. 2002 neděle
Zase přestal fungovat kotel. Spolubydlící Arnošt pravil, že opraváře volat nebudeme a vše  zvládneme. Byla potřeba kotel jaksi natlakovat a to tím, že se do něj napustí voda.
Arnošt vytáhnul hadici, jeden konec jsme připojili ke kotli a druhý do koupelny ke kohoutku. 
Arnošt pravil, že možná trochu poteče voda. Poté se zahleděl na ciferník na kotli, řekl "Tak na jedna celá tři!" a já řekl "No jistě!" a on řekl "Teď!!!!" a já otevřel kohoutek, vmžiku se hadice naplnila proudem vody, vymrštila se ze země a švihla mě do koulí. Načež začala z obou konců stříkat voda na všechny strany a Arnošt řval "Stačí! Jedna celá osm!" a já řval "Seru ti na to, pitomá hadice!" a přišlápl jsem hadici a bylo.
Kotel jest natlakován, teče teplá voda a v bytě je přijatelně, tedy nad nulou.

Večer na hokeji jsem se úspěšně vyhýbal pokusům o mou likvidaci a naopak jsem skóroval, což soupeře tak rozhodilo, že jsme neprohráli.


11.11. 2002 pondělí
Hned ráno jsem si zaběhl na ghanskou ambasádu pro pas i s vízem a zkusil vyřídit další vízum na ambasádě Francie. Nemůžu si pomoct, ale tam je to opravdu zmrd vedle zmrda a pitcha vedle pitchy. Že je vrátný hluchý a neslyší zvonek, to ještě beru. Že u přepážky je tak šilhavá baba, takže nikdo neví kam kouká a tak na ní mluví buď všichni nebo nikdo, to bych taky přežil.
Ale že mi ti dementi nechtějí dát vízum, protože nemám v Burkina Fasu na každý den potvrzeno ubytování z tamních hotelů, to mě fakt sere. A už ani nemluvím o tom, že jako další důvod k nevydání víza mají argument, že nemám na výpisu z banky dost peněz. Kolik? No, asi tak čtvrt milionu. A že mi v takové Burkině jsou prachy na účtu naprd, protože kartou se tam dá platit snad jen ve filmu? Kdepak, hotovost vám neuznáme.
Hovada. Tupci. Blbové kreténští.
A jen pro zajímavost, co všechno po mě kdo při vydávání víz chtěl:

Senegalský konzulát - vízum na počkání, 600 peněz, stačil jim pas, 3 fotky a vyplnění tří jednoduchých formulářů.

Ghanská ambasáda - adresa ubytování (klidně se dá něco vymyslet, já třeba udal Chocho hotel beach), rezervace letenky nebo rovnou letenka a 4 fotky a vyplnit dva stupidní formuláře. A 800 peněz. Vyřízení za 3 dny.

Mali - pár dopisů s českou ambasádou v Dakaru a tam mi vízum pomůžou vyřídit, všechno zařídit, všechno snad v pohodě.

Francouzská ambasáda, kde vydávají (kdo ví) i víza do Burkiny - fotokopie letenek, výpisy z účtu (nejlépe v řádu několika set tisíc peněz), fotokopii pojištění, dvě fotky, dva formuláře (kde se ptají na všechno možný), fotokopie dokladu o očkování, fotokopii pasu, fotokopii senegalského víza, fotokopii ghanského víza, 700 peněz a když se to někomu bude zdát málo, tak si vymyslí spousty dalších věcí. A k tomu mají spoustu otázek. Například: "Proč tam jedete? A co tam budete dělat? Jak se tam budete domlouvat? Vy do práce dojíždíte? Kde bydlíte? S kým bydlíte?"
A podobné otázky.
A při odchodu vám řeknou, že s vízem počítat nemáte, protože "Paní konzulka ho ještě nikomu nedala, pokud neměl v pořádku doklady." 
Hm.

Už fakt nevím, co dělat, abych to vízum dostal. Variant je několik:
1) Z Mali se dostat do Ghany nějak načerno přes Burkinu
2) Zkusit cestu přes Niger, Togo a Benin.... ovšem to je hned 3x problém s vízy
3) zkusit se prohlásit za Valacha, jelikož Valašský pas jsem si kdysi ze srandy koupil a protože  samozřejmě o nějakém Valašském království nikdo nic neví, tak ani neexistuje vízová povinnost... no, to není špatný nápad

Uf, cestování není cestování, ale tuny papírování a vyhazování peněz. Zlámat nohy bych potřeboval a byl by klid.

Maluju pozvánku pro jakési orgie s voskem, co se budou konat v knihovně v Rychnově nad Kněžnou. Chtěl jsem namalovat svíčku v zadku, ale zřejmě by to bylo společensky neuplatnitelné, tak nic, no.

Tak je večer. Volal jsem na ambasádu, jestli si to magorští francouzští úředníci přece jen nerozmysleli. Nerozmysleli. Chci vízum do Burkiny na 21 dní? OK. Ale na každý den chtějí přímo z Afriky potvrzení o ubytování.
A na závěr zlatý hřeb.

Baba z ambasády: "A víte co? Už nám tu čtrnáct dní leží vás pas. Někdo ho našel a přinesl ho sem!"

"Uf... a vy jste to nemohli někam nahlásit, nejlépe předat policajtům, když už to u vás leží 14 dnů?"

"No to víte, to není naše povinnost. A navíc nový pas je lepší, v tomhle máte takovou dětskou fotku."

Co dodat? 
Raději nic. Jen pokud by někdo znal pana Usámu od Ládínků, tak ať se mi ozve. Mám pro pana Usámu novou přistávací plochu.

12.11.2002 úterý
Hňup Egi rozmnožil své prasopsy, jak o tom píše ve svých blábolech, kterými se snaží konkurovat skvělým Chochovinám. Má šest nových prasopsů a píše, že jeho kolegyně v práci se z toho pomočují. 
Egi je další případ postiženého čtenáře Chochovin. Stejně, jako například bývalý spolužák pan Libor, divné individuum z Litvínova. Pan Libor mi posílá celé animované klipy, kde za příšerné třeskné muziky jezdí tank a běhají vojáci a kolem běhají nějaké figurky, kterým tu upadne hlava, tu ruka, tu vypadne střevo a tak podobně.
Pan Libor posílá i jiné úchylárny, on je totiž informatik a ti to tak dělávají.
Ale abych se vrátil k panu Egimu. Směje se, že v Africe mě zavřou. Dokonce vymýšlí různé blbé postupy, jak by se to mělo stát.


"1) Chocho si vezme s sebou novej pas, budou mu do některé země chybět víza, Chocho se tam stejně vetře, nějakej policajt ho vyhmátne, Chocho bude zavřenej.
2) Chocho si vezme s sebou starej pas, víza bude mít všechny, to bude podezřelý, nějakej policajt si to ověří, na české ambasádě zjistí, že to je pas ztracenej a neplatnej, Chocho bude zavřenej.
3) Chocho si vezme s sebou oba pasy, bude mít platnej bez víz i neplatnej s vízama, namátkou předloží vždycky jeden, nějakej policajt ho vyhmátne, prošacuje, označí za podvodníka s dvouma pasama, Chocho bude zavřenej.

Ať to počítám z kterékoli strany, Chocho bude zavřenej tak jako tak, Chocho bude bručet v Africe, Chochovi bude krušno."

Jest vidno, že se jedná o blbé výplody chorého chovatele prasopsů. Nehledě na to, že ten chovatel vypadá jak člověk neandrtálský, což dokládá foto.

No ale přece jen jsem si říkal, že když už v Africe budu, tak bych si nějaké to vězení mohl vyzkoušet. I dotázal jsem se na to Davida Kučery, velkého to cestovatele, televizní hvězdu a mimo jiné člověka, co v Západní Africe pracoval a projezdil ji. Ano, i ohledně vězení mi poradil:

"Africký vězení jsem neviděl, ale ty hustý thajský věznice, o kterých se teď mluví v souvislosti s těma drogovejma Čechama, bych řadil alespoň o dvě třídy výš."

A je to jasné. Kašlu na vězení, takové reportáže ať obstará někdo jiný.

Večer jsem jel do Žatce, vyjedl lednici a šel spát.

13.11. 2002 středa
Matka šílí, že mě v Africe sežerou černoši. Kolega mi líčí, že tam budu jako bílá opice, že mě opečou na kůlu.
 Podle mě je to naopak oblast naprosto bezpečná, snad jedna z nejbezpečnějších vůbec, tak jaké strachy. Docela by mě zajímalo, co by říkala matka, kdybych jí oznámil, že jedu sbírat miny do Afgánistánu nebo třeba nastříkat americkou vlajku na prezidentský palác v Severní Koreji.
Dostal jsem poslední injekci očkování. Takže je hotovo, už tu mám zařízeno všechno, v sobotu letím.
Jen peněz bude v Africe málo, přemálo, nedostatek, ba vlastně zoufalý nedostatek.
Uvažuju, že budu jezdit stopem. Dostal jsem i doporučení, jak v západní Africe stopovat. Napsal cvok Martin, který z Čadu projel Niger a pak jel kamsi do Beninu či Mali nebo tam kamsi.

"Jsi debil, ale zkusit to můžeš, mně to jednou vyšlo. Vyhlídni si auto, které je vidět. Většina aut je tak narvaná, že lidi visí všude a auto vidět není. Takže si vyhlídni chumel lidí, pod kterým bude vidět část auta. Té části auta se chyť a drž. Podle toho jak dlouho se udržíš, tak daleko pojedeš."

Hm.

14.11. 2002 čtvrtek
Ukončil jsem anketu, kde mi čtenáři přejí všechno nejlepší.

Přijela paní učitelka a smála se mi, že jedu do Afriky. Nesmála se sama:

Howadoor:
"Navrhoval bych Chochoviny zakonzervovat na věčnou památku, jen vyrobit úvodní stránku se zprávou v pěkném černém rámečku a do pozadí dát přehrávat traurmarš."

A ještě Howadoor:
"Možná by mohli známí sepsat nějaké "vzpomínky na Chocha", plné nadávek, to by se taky docela hodilo."

Howadoor zjistil, že bude v Africe zatraceně horko a zatraceně sucho, velice se tím baví a má z toho ohromnou legraci. A tak třeba píše:

"A nezapomeň si vzít teplé prádlo!"

A Aleně se to taky líbí a píše:

"Jen abychom si v lednu neříkali - ten Chocho je v té Africe pečený-vařený."

Venca Beneš, prašivý to intelektuál píše:

"Kretene,nejak to tam prezij!!!"

Maminka mi píše, abych nedostal AIDS.

Pan Vogon mi poradil, co udělat se starým pasem, abych ho neodevzdával a využil:

"Az te okradou/zmlati/zabiji, popripade az ztratis ten novy pas tak se na ten stary dostanes domu. "

Kolegyně Jitka si mě dneska velice prohlížela a pravila:

"Máš nějaké speciální znamení? Třeba mateřské znamínko nebo zlatý zub? Víš, aby tě mohli identifikovat."

A tak podobně mi píší lidé.
Zato z ambasády v Dakaru mi nepíše nikdo, ač bych to velice potřeboval.

15.11. 2002 pátek
Zakoupil jsem spoustu různých krémů, mastiček a podobných věcí, abych byl v Africe silný, slunci a moskytům vzdoroval.

Spolubydlící Arnošt mi pravil, ať mu odevzdám klíče od bytu pro případ, že se nevrátím.

Lidové jsou různí.

16.11. 2002 sobota
Vstával jsem v pět hodin, odjel na letiště, odletěl do Milána a čekal.
V Miláně je letištní hala nudná, sterilní, nic k zábavě. Čekal jsem tam devět hodin na letadlo do Dakaru.
Čekání se mi snažil zpestřit jakýsi magor, který bloudil halou a dvakrát otevřel dveře únikového východu, čímž spustil ohlušující pískání a kvílení sirén. A tak už vím, že u nouzových východů se odpočívat nemá.
Po pár hodinách jsem našel velkoplošnou obrazovku. Hle, pravil jsem sobě v duchu a v očekávání velkoplošné zábavy jsem se usadil.

Program:
Reklama na těstoviny. Kreslené těstoviny si prozpěvují "japadádadam" a zvesela skáčou do jakési omáčky.
Následuje reklama na jakýsi kabát.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Profil nějakého přitroublého fotbalisty.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Reklama na mobil.
Japadádadam.

Po pěti hodinách odcházím.

Večer jdu na odbavení.
"Máte nějaké zbraně?"
"Japadádadam!"

V letadle hraji po síti šachy s jakýmsi troubou, který naštěstí nezná pravidla a tak slavně vítězím.

V noci sedáme v Senegalu, nedaleko Dakaru. je 25 stupňů, od moře fouká, skvělé.

Nádraží je malé, špinavé, v rohu stojí záchodová mísa, posraná a bez prkýnka, samozřejmě v místnůstce bez dveří. Před mísou stojí jakýsi pošuk a snaží se vybírat za použití onoho zařízení 1 euro. Směju se mu a obdarovávám ho plastikovou lžičkou z letadla, kterou jsem omylem zlomil.

Jako všude, i tady jsou hromady otravných taxikářů.

"Taxi pane, taxi!"
"Ne."
"Hotel pane, hotel!"
"Ne."
"Vy nechcete taxi?"
"Ne."
"Ani hotel nechcete?"
"Ne."
"Kde budete spát?"
"Tady."
"Kde?"
"Tady."

Rozbaluji spacák před dveřmi nějaké restaurace, kolem asistuje hlouček zírajících taxikářů.

17.11. 2002 neděle
Spalo se mi báječně, jen mě asi tak každých dvacet minut probudil nějaký trouba, jestli nechci taxi nebo hotel.

V šest se rozednívá.
Vzal jsem batoh a šel někam pryč.
Po pár kilometrech jsem došel do vesničky Yoff. Je roztahaná podél pláží, tedy spíš podél smetiště u moře.
Potkal jsem nějakého chlapa s chybějícími předními zuby, co umí asi tak deset slov anglicky. Jmenuje se Uzi. Výborně.
Domluvil jsem si nocleh v jednom baráku ve vesnici. Vyfasoval jsem místnost bez oken a kbelík vody, prostě luxus.
Voda kolem Zeleného mysu je horká, vesnici živí rybolov. Bydlím kousek od mešity a všude je spousta sokolů. Sokoli specializovaní na požírání odpadků, kterými je tu pokryté všechno. Pojem jako odpadkový koš nebo shromažďování odpadků na jednom místě tu neznají.
Sokol odpadkový.
Odpadky se dají využít ke spoustě věcí. Kromě chovu sokolů například k rozříznutí podrážky boty pohozeným kusem plechu z auta.
Sokoly jsem nechoval, ale botu jsem si rozřízl.

18.11. 2002 pondělí
Yoff je převážně muslimský, ostatně jako celý Senegal. Teď tu zrovna mají ramadán, tak jsem asi jediný, kdo jí i přes den.
Po setmění jsem jedl s Uziho rodinou. V jedné špinavé míse byla spousta špinavé rýže a jedna seschlá smradlavá ryba. V tom všem se hrabalo zhruba pět lidí rukama. Já hrabal taky, abych neurazil. Uziho negramotná manželka s vředy a tradičními jizvami vždy uloupla kus ryby, strčila do pusy, rozžvýkala, aby se daly vytáhnout kosti, potom kosti vytahala, maso z pusy vyndala a hodila ho na mojí stranu mísy. Holt hostovi jen to nejlepší, v tomto případě maso.

Zajel jsem na ambasádu. Tam mě čekal dopis od pana Howadoora, který mi předal pan Lizerot, který na ambasádě pracuje a stará se o imbecilní turisty, předává jím dopisy od Howadoora a tak podobně.

Vybaven průvodním dopisem od pana Lizerota jsem na počkání dostal jednorázové vízum na 30 dní do Mali (cca 1000 Kč) a vícevstupové vízum na čtvrt roku do Burkiny (cca 350 Kč).
Pohoda a klid. Coural jsem se Dakarem a posílal do zelených hájů všechny prodejce přiblblých umělohmotných korálek a nebo příšerných slaměných sošek.


19.11. 2002 úterý
Tak jsem přišel na první věc, kterou nemám a kterou bych měl mít.
Prak.
Prakem bych sestřeloval ty blby muezíny, kteří si vylezou na minaret a hulákají jak na lesy to svoje "pan Alláh je děsně veliký".
Hulákají tak, aby nikdo nemohl spát a činí tak v nekřesťansky ranní hodinu. Co by člověk taky čekal od muslimů, že ano.

Cestou zpátky jsem se s Uzim stavil u nějakého děsně tajemného muslima, který neuměl česky a tak nevím, co mi povídal, prý něco o dobré cestě a tak a poplival mi ruce a mumlal si nějaké věci, copak já vím, třeba mi nadával či co.
Uzi tvrdí, že se za mě modlil, přál mi dobrou cestu a tak podobně, ale černoši toho nakecají...

Flákal jsem se na pláži a koukal na sokoly, jak lítají kolem mešity a nad pláží se zastavují ve větru. Bylo to hrozně romantické.
Jenomže se v tom vzduchu vrtěli a tak jsem je nemohl trefit kamenem.

20.11. 2002 středa
Hodinu po půlnoci se dostávám za drobný úplatek do autobusu směr Tambacounda. Ve čtyři ráno vyjíždíme.
Problém byl, jak nacpat do autobusu můj batoh, jelikož přednost měli byznysmeni, to jest ti, kteří vezli pytel čehokoli. Čím větší byznysmen, tím větší pytel.
Byl tu byznysmen s umělohmotnýma pantoflema, byznysmen s umělohmotnými konvičkami, co se používají místo toaletního papíru (ta voda z konviček), byznysmen s burskými oříšky a tak podobně.
Já byl byznysmen s vodou, jelikož jsem jí vezl deset litrů a všichni zírali, byznysmena s vodou asi ještě neviděli.
V Tambacoundě jsme byli kolem jedné hodiny odpoledne.
Šok.
Oproti pobřeží nechutné sucho a horko. Hlavně to sucho, nedá se pořádně dýchat. Tedy pokud člověk jede v autě, tak ano, ale ujít pár kilometrů pěšky je týrání těla i ducha.
Do baráku mě pozval jakýsi chlap, se kterým jsem seděl v autobusu z Dakaru.
Napájel mě ledovou jahodovou šťávou a dokonce jsem nespal na spacáku, ale na matraci.
Tambacounda je roztahané špinavé městečko, prach a horko. Sem tam auto, sem tam moped a do toho sedření utahaní osli, zapřažení do vozíků s často obludným nákladem. A tak je k vidění například osel táhnoucí střechu od baráku nebo čtyři tlusté ženské.
Chudák osel.
Mimochodem, ztratil jsem sluneční brýle. Sice jsem s tím počítal, takže mám ještě jedny, ale tímhle tempem ztrácení věcí tu za pár dní budu nahatý.
Na zítřek si zjišťuju spojení do Niokolo Koba, podle mapy jde o městečko uprostřed stejnojmenného národního parku.

21.11. 2002 čtvrtek
Bus do Niokolo Koba nejede, jak mi včera tvrdil jeden místní prodavač dvou triček a pneumatiky od auta. Zato jede autobus do Kedougou. A na trase mezi Tambou a Kedougou je Niokolo. No tak mě vyrazí po cestě.
Přišel jsem na báječnou metodu, jak ušetřit. Kupuji si ty nejmenší a nejzelenější banány, jaké tu prodávají. Jsou tak hnusné, že jich nesním moc a vydrží mi tak na spoustu dní.
Navíc v tom horku ani moc nejím, zhruba tak dva až tři banány za den a to je všechno. Zato vodu piju jak prokopnutý, kolem šesti litrů denně.

Cesta do Kedougou je zřejmě nová, skoro bez děr, jen se brzdí kvůli flegmatickým kravám.

Najednou autobus zastavil a někdo pravil "Niokolo Koba" a já vystoupil.
U silnice stál přístřešek z větví s rákosovou střechou, pod přístřeškem voják a něco povídal. Já taky něco povídal, ale navzájem jsme si nerozuměli, tak jsem šel. Na druhé straně silnice byl taky přístřešek, jeden barák a pár zřícenin baráků. Hm.
Nikdo z vojáků, strážců parku, nechápal co chci. Já se jim to snažil říci, ale nikdo česky nerozuměl, tak jsem tam nechal batoh a šel se projít. Kousek od stanice je takové jezírko se spoustou ptáků, kteří mají modré lesknoucí se peří. Pomalu jsem k jezírku sestupoval, pln zvědavosti pohlédnout ptactvu do očí, ovšem do očí jsem pohlédl jen několika krokodýlům a protože to bylo neočekávané pro obě strany, tak jsem prchal pryč, zatímco krokodýlové prchali do vody.
Tak jsem se jen tak coural lesem, žádná džungle tam není, ale aspoň stín.

Strážci evidentně nechápali kdo jsem a co tam pohledávám, koukali na mě podivně a mluvili ještě podivněji, předpokládám, že francouzsky.

Vyhradili mi místo pod rákosovým přístřeškem a k večeři jsem jim užíral rýži s masem. Tož dobré to bylo. Akorát ta sviňská opice mi nemusela ukrást sluneční brýle. Našel jsem je asi za hodinu na stromě.

22.11. 2002 pátek
Spát v parku je fajn. Je teplo, z lesa vřeští opice a jiné maso a ani tu není moc horko.
Ovšem příště si vezmu moskytiéru. Na předloktí jsem na čtverečním decimetru napočítal přes čtyřicet vpichů.
Samozřejmě tu není pitná voda, tak mi z kanystru nalili asi litr vody. Ani moc nesmrdí. Není tu ani telefon, natož signál pro mobily.
Zato je tu vysílačka, do které se někomu snaží cosi vysvětlit. To je mi vcelku jedno, jenom by mě zajímalo, proč se v každé druhé větě vyskytuje moje jméno.
Nu což, stoupl jsem si na silnici a začal stopovat. Tedy stopovat... při provozu zhruba jedno auto za půl hodiny to typické stopování nebylo. Když mi nezastavilo ani třetí auto, tak jsem rokama nohama vysvětlil jednomu vojákovi, že chci do Tambacoundy. Zastavil mi auto a jel jsem. Sice ne uvnitř, ale na korbě, nicméně jsem přece velký odvážný cestovatel.
Velký cestovatel se vyznačuje mimo jiné tím, že se na korbě auta spálí jako hovado.
Bohužel auto nejelo do Tambacoundy, ale vyhodilo mě pár kilometrů před městem.
Po asi dvou hodinách jsem došel do města a zašel na ředitelství parku, aby se poptal po jisté paní Nežerkové, která by se údajně kdesi poblíž měla vyskytovat.
Nu vyskytovala se ještě dnes ráno, ale pak odjela do Dakaru. Zneužil jsem tedy ředitelský telefon, zavolal do Dakaru na ambasádu, pověděl co a jak a vydal se najít nocleh.
Na periferii vedle odpadního kanálu byla taková pěkná ulička, ve stínu a ani moc lidí tam nechodilo. vytáhnul jsem spacák, lehnul si a požíral banán.
A v tom hle, přišel jakýsi chlapík a cosi povídal. Já nic nepovídal, protože jsem jen prskal banán. to se zřejmě onomu pánovi líbilo, tak mě odtáhl k sobě domů. 
Dostal jsem najíst a v rohu dvorku mi natáhli rohož, prostě luxus ubytování.
Ten pán byl děsně hodný, takový vychrtlý, pracoval jako truhlář.
A mimo jiné byl dvojnásobný mistr Senegalu v boxu, zasypal mě spoustou fotek, jako například on a průvod v Dakaru, on a Majkl Tajsn, on a rozbité obočí, on a rozbitý nos, on na nosítkách a tak podobně.
Samozřejmě se rozkřiklo, že tam spím a nejsem v hotelu a nemám peníze, tak se chodili koukat všichni známí a tak vůbec podobně a já se na všechny přiblble usmíval a to bylo asi tak všechno, jelikož anglicky nikdo neuměl (ani já ne), francouzsky uměl jen pan boxer (ale já ne) a wolofštinu, kterou jsem se pracně učil v Yoffu jsem neuplatnil, protože v téhle rodině se mluvilo pollar či tak nějak.
Když už jsem se nemusel usmívat, protože byla tma, tak jsem šel spát.

23.11. 2002 sobota
Vpichy od komárů se slily ve fialové fleky pročež vypadám jak po souloži v borůvkách.
Černoši z toho mají legraci, jelikož na nich vpichy nejsou vidět.
Jakási baba z rodiny mi fleky potřela ohavně smrdícím sajrajtem. Takže předpokládám, že zanedlouho nebudu mít fleky, jelikož mi ty pomazané kusy kůže prostě odpadnou.
Ráno jsem si zašel rezervovat místo v autobusu do Kidiry, což je hraniční městečko na hranicích s Mali. Rezervace probíhá tak, že se na sedadlo cosi položí a to znamená, že je místo obsazené. Položil jsem na sedačku trs banánů. Je to ohromně prozíravé, jednak si tím zajistím místo a jednak budu mít po cestě co jíst.
Také jsem se coural po Tambacoundě a hledal, kde bych zakoupil moskytiéru. Nakonec jsem ji zakoupil od jakési stařeny, která měla tak vrásčitou a tvrdou kůžu, že moskytiéru stejně nepotřebovala, protože by si na ní komáři zlámali sosák.
Odpoledne jsem šel k autobusu a zjistil jsem, že zas až tak ohromně prozíravé to nebylo, rezervovat si místo trsem banánů. Z banánů zbyly jen slupky na podlaze a na mé sedačce seděla jakási baba.
Následovalo asi půlhodinové vysvětlování za pomoci rukou, nohou, různých grimas a kreslení do písku.
Po tomto rozhovoru, do kterého se zapletlo celé osazenstvo autobusu a půl města se baba zvedla, zaprskala a odešla.
Jedeme do Kidiry, to se máme!
Po dvaceti minutách jsme zastavili. Čekal jsem infarkt řidiče, propíchlé kolo či cokoli jiného, ale nečekal jsem, že nám dojde benzín, což se stalo.
Tak to je opravdu radost, jak má být. Řidič busu a cestující zastavovali auta a postupně se podařilo shromáždit benzín různých barev a vůní, nalít do nádrže a tak se pokračovalo.
Do Kidiry jsme dojeli odpoledne. Hned jsem vsedl na vozík tažený oslem a muslimem a nechal se odvézt přes řeku do Diboli.
Diboli je v Mali. Mali je taková velká země v Africe, kde je horko a muslimové.
V Diboli jsem se šel zaregistrovat na policii. Chtěli po mně peníze, načež jsem dělal, že vůbec nerozumím, jenomže policajt mi nechtěl vrátit pas, tak jsem zaplatil. Dobytek jeden.

Z Diboli do Kayes vede cesta. Ne silnice, ale cesta. Cesta se mezi Diboli a Kayes vytvořila tak, že se v savaně pokácelo pár stromů a zbořilo pár termitišť.
Po cestě jezdí auta.
Například auto s dvanácti sedačkami. Vsedl jsem do auta s dvanácti sedačkami a společně se mnou dalších devatenáct lidí. Dalších pět lidí se na auto zavěsilo zvenčí. Na střechu se do ohromné výšky naskládala zavazadla, dva mopedy a na samý vrchol pyramidy kozy.
Z Diboli do Kayes je to 50 kilometrů. Po šesti hodinách jízdy, přestávek na modlení a zastávek kvůli výměně kol a jedné zastávky, jelikož ze střechy auta spadla jedna koza jsme dorazili k městu. 
Poslední policejní kontrola.
Ovšem řidičům auta se jaksi nechce dávat úplatek.
Je jedenáct hodin v noci, všichni v autě buď spí, nebo jsou udušeni, ovšem policajt otvírá dveře a cosi vříská. Já mu nerozumím, ale ostatní zřejmě ano a postupně se soukají z auta. Ono to moc dobře nejde a hlavně to jde pomalu.
Pan policajt zřejmě spěchá, protože vříská hlasitěji.
Jenomže lidi vystupujou stále pomalu a pomalu...
Pan policajt má kulomet, kulomet má pažbu a tak policajt urychluje tempo vystupování tím, že každého majzne pažbou po hlavě.
A já blbec jsem se na něj díval zrovna ve chvíli, když jsem vystupoval. Takže rána přímo do oka.
Následuje prohlídka zavazadel, kapes, důkladnější než v Miláně na letišti, kdy po mně chtěli, abych si vyzul boty (asi toho dodnes litují).
Domlouvám se s jakýmsi chlapem z Nigeru, bereme taxíka a jedeme do Kayes k vlakovému nádraží. Dál do vnitrozemí Mali, do Bamaka, se dá jet jen vlakem, cesta tam nevede.
Z oka mi teče krev. Ne z nějaké rozseklé kůže, ale zpod víček, fakt paráda.
Už jako běžný kolorit beru, že taxikáři asi po sto metrech došel benzín. Zapaluje si cigáro a jde koupit ve skleněné flašce litr benzínu. S cigaretou v hubě lije benzín do nádrže, vrací láhev a jedeme k nádraží.

Rozbaluji spacák na ulici u nádraží. Asi dva metry ode mě se prodává rýže, o kousek dál jsou na klacku za nohy zavěšeny desítky slepic. A tak jdu spát se slepicemi. Vedle spí nějací bezdomovci. Je půlnoc a z oka mi pořád teče krev, ale zřejmě nevykrvácím, protože krve je méně a nahrazuje ji jakási mazlavá tekutina.

24.11. 2002 neděle
Moc jsem se nevyspal, mám horečku, je mi blbě. 
Mohamed, ten chlap z Nigeru, mi ráno povídá, že se mám na oko nakapat jakýsi sajrajt a už se hotoví mi v tom pomoci. No nic, krev už z oka neteče, jen báječně nateklo, vidím jen na pravé oko.
Kayes je docela živé příhraniční město. Je plné kamionů ze Senegalu a do Senegalu. V Kayes se zboží přeloží na vlak a pokračuje dál do Bamaka nebo do Dakaru. Silnice mezi Kayes se prý plánuje už několik let, ale hotová by měla být tak za dva roky.
Jsem vyloženě znechucený, kolik je v Mali turistů. Včera v Diboli jsem potkal dva Španěly na kolech, co jedou do Timbuktu. Dneska přijeli vlakem ze Senegalu dva Američani, taky hodlají pokračovat do Timbuktu. Jsou docela naštvaní, ukradli jim ve vlaku bágly.

Je tu nehorázné horko, tak jsem šel na nádraží a dospával jsem minulou noc ve stínu u kolejí. Najednou do mě někdo dloube a jakýsi chlap mi tvrdí, že za dnešní noc musím zaplatit.

"Peníze! Za nocleh!"
"Cože? Spal jsem na ulici!"
"Peníze!"
"Proč?"
"Za nocleh!"

Pronesl jsem velice procítěně česky "Jdi do hajzlu". S horečkou a rozbitým okem jsem na toho hajzla fakt neměl náladu.
Chvíli zíral a pak odešel.
Oni v té západní Africe se docela neradi hádají. A i smlouvání na trhu je mírné, skoro až nudné. Nesnaží se prodat zboží za každou cenu, prostě se otočí a přestanou se zákazníkovi věnovat, když ten navrhne nízkou cenu.

Zase jsem usínal, když mě začal otravovat nějaký Němec, pročže tu ležím a bla bla bla.
A že jede do Timbuktu.

Další dva Francouzi. Kamže jedou? Do Timbuktu.

Prchám z nádraží po kolejích k místu, kde se nakládá zboží na nákladní vagóny.
Seděli tam tři nasraní Španělé. Jeli autem ze Španělska přes Maroko, marockou Západní Saharu, Senegal až sem. Chtějí - jak jinak - do Timbuktu. Jenomže za převoz auta do 500 km vzdáleného Bamaka jim ti imbecilní železničáři řekli o naprosto nesmyslných 30 tisíc dolarů.
V Senegalu to celkem ušlo, ale tady si každý myslí, že co běloch, to multimilionář z New Yorku a podle toho se tu chovají. Rasismus jak vyšitý.
Španělé chtějí železničáře uplatit. Kolik? Tři tisíce dolarů. Španělé se vrací do Senegalu a domů.
Jdu si koupit lístek na vlak do Bamaka. Jenomže... prodejci v pokladně jsou domluvení s jinými vychcánky. Prodej lístků vypadá následovně:

Okýnko pro prodej je zavřené, dokud se k němu nepřiblíží někdo, s kým je prodejce domluvený. Ten někdo nakoupí spoustu lístků. Tak to praktikuje pár lidí. Výsledkem je, že lístky do druhé vlakové třídy jsou okamžitě vykoupené a do první třídy jsou nehorázně drahé (500 km za cca 1500 Kč).
No a ti, co nakoupili lístky je potom prodávají s přirážkou. 
Snažím se domluvit s jedním takovým, aby mi prodal lístek za původní cenu, tedy asi 500Kč. Kdepak, navrhuje dvojnásobek a když nesouhlasím, tak prostě odchází.
Domlouvám se s policajtem, co hlídkuje na nástupišti, že za úplatek mě dostane do vlaku.
Přijíždí vlak ze Senegalu. Jdu za policajtem a cpu mu předem dohodnutou částku. No jo, jenže on chce daleko víc.

Jdu opět k nákladnímu vlaku.

"Kdy jede tenhle vlak do Bamaka?"
"Zítra."
"Zítra? V kolik hodin?"
"Možná ne zítra."
"E? tak kdy?"
"Nevím, možná pozítří."

Hm.

Nalepil se na mě jakýsi chlap a zve mě k sobě domů.
Mám docela štěstí, je to rodina řídícího letového provozu v Kayes.
Dostal jsem kýbl vody a meloun. 
Cha, nebýt té horečky a nateklého oka, tak snad ani nemůže být lépe. V rodině do mě perou jídlo, pití a Chloroquin, jsou vyděšení fleky od komárů, které jsem si přivezl z Niokolo Koba.


25.11. 2002 pondělí
Celý den relaxuju a obkládám si oko ledem. Horečka mi ani tak nevadí, když nemusím nikam chodit. Spacák jsem si roztáhl ve slaměném přístřešku, takže mám stín a dostal jsem vody kolik chci ... co chtít v Sahelu víc.
V Kayes je spousta kdysi pěkných baráků, postavili je kdysi Francouzi. Dnes jsou budovy v dezolátním stavu, vytlučená okna, pobořené zdi. Černoši jsou jako v Česku cikáni... všechno roztřískat a zničit. 
Až si tohle přečte nějaký pseudohumanista a bude mít kecy ohledně rasismu, tak ať si zajede třeba zrovna do Kayes.

Celý den odolávám špinavému roztoku nevím z čeho, který se mi snaží vnutit, abych si ho lil do oka.

Zato večer jsem ani moc neodolával melounům a jehněčímu masu s rýží a spoustou pálivých papriček.
Zatraceně pálivých.

Můj nákladní vlak pořád nejede. Dovídám se, že prý měl vyjet už před týdnem, ale prostě nevyjel. Proč? A proč ne, zítra je taky den, může jet zítra. Nebo pozítří. Nebo kdekoli jindy. Kam spěchat.

Už od Diboli se učím bambaru. Na rozdíl od wolofštiny nemá s francouzštinou společného snad nic. Bambara by se mi měla hodit i v Burkině, kde se sice většinou mluví jazykem mori, ale v okolí Bobo Dioulasso se používá bambara.

26. 11. 2002 úterý
Ve tři v noci mě budí jedna ze služek. Že prý mi jede vlak. 
Cože? Týden po plánovaném odjezdu ho vypravují ve tři v noci? Ale je to tak. Balím narychlo věci a zdrhám na nádraží. Moc vagónů na výběr nemám, většinou jsou to zavřené vagóny, těch s plošinou moc není a jsou naložené kontejnery. Nakonec lezu na vagón asi v polovině vlaku. Na mojem vagonu jsou dvě auta a hromada pytlů se solí, na těch si dělám místo pro zhruba sedmnáct hodin, co má trvat jízda. Jedu zhruba za 200 Kč, což je sice drahé, ale levněji by to asi nešlo.
Nad ránem je docela zima, zvlášť když se vlak jede.

Krajina kolem je vyprahlá, sem tam strom, keř a strmě vystupující skály. prázdná koryta řek, vesničky s hliněnými kruhovými chýšemi se slaměnou střechou.

V Mahině je na nádraží knihovna, fotím.... a dochází baterka do foťáku. zručně vytahuji náhradní baterky. Mno... a zjišťuju, že mám sice nové baterky, ale do jiného foťáku. Tak mám po focení. Minimálně do Bamaka.

A už jsem zase skoro úplně v pohodě zdravotně. Horečku nemám a oko splasklo, akorát na něj nevidím.

Seznámil jsem se s majitelem jednoho auta na mojem vagónu. Já vím, že už jsem trapný s tím, jaké mám pořád štěstí, ale tentokrát zase. Majitel se jmenuje Homadu a je z Ouagadougou, hlavního města Burkiny Fasa. Děsně se divil, ceže dělá běloch na nákladním vagónu a proč neletím eltadlem nebo přinejhorším nejedu v první třídě. A nabídl se, že mě vezme do Sikassa a pak do Burkiny. A že u něj můžu bydlet a tak podobně.
Tak.

27.11. 2002 středa
Pche, jízda prý bude trvat sedmnáct hodin. Houbeles. Třicet hodin. Když po třiceti hodinách dorážím do Bamaka, jsem obalený nejen hnusným sahelským prachem, ale i solí.
Bamako je žluté. Žluté od prachu a jakoby upražené od slunce. Bamakem protéká Niger. Vymáchal jsem se v Nigeru, abych ze sebe aspoň trochu smyl prach. Lidi kolem na mě koukali jak na exota.

A potom jsem málem jednu vrazil dalšímu z řady otravných místních hajzlíků. Že mě otravujou žebráci a děti, to mi celkem nevadí. Ale když přijde někdo a zdánlivě nekompromisně vyžaduje zaplatit za úplné blbosti, to mě točí.
V Diboli chtěl jeden zaplatit za to, že jsem si vyfotil hraniční ceduli. V Kayes za to, že jsem spal na ulici. A tady přišel chlap s tím, že jsem se koupal v Nigeru a za to se platí.
Tentokrát byl ten mizera docela neúnavný a začal se se mnou přetahovat o batoh, no skončilo to mírným pošťuchováním a vřískáním.

Homadu mě do auta pouštěl jen s viditelným hnusem. Ani se mu nedivím. Po koupeli v Nigeru mám na kůži jemný nažloutlý film z vody, který jde cítit odpadky.

Po cestě z Bamaka stavíme v Sikassu. V restauraci si dávám jednu kolu za druhou, je docela levná. Zajídám kolu banány a je mi fajn. 

Oko se zlepšuje každou chvílí, už rozeznávám světlé a tmavé fleky.

Před půlnocí projíždíme malijským hraničním bodem Heremako. Dostávám razítko do pasu s tím, že mám jít zaplatit poplatek do boudy vedle. 
Je noc, tak využívám tmy, nikam nic platit nejdu a zdrhám mezi stromy k silnici, kde už čeká Hopmadu a jedeme do Burkiny. Ovšem v Koloku, hraničním bodu Burkiny už je hranice zavřená, na matraci leží policajt v pantoflích (jak jinak) a ignorantsky sděluje, že dál můžeme pokračovat až zítra.

Nemám co dělat, tak se s policajtem chvíli bavím. Dřív prý dělal v Ghaně a povídal, že tam vybral spoustu peněz na úplatcích od řidičů. A že tady v Burkině to nejde, že tady úplatky moc nefungují. 

"Odkud jsi? Z Ameriky?"
"Nejsem z Ameriky, jsem z České republiky, to je v Evropě."

Chvíli ticho.

"Aha... a to je v Americe?"
"Ne, to je v Evropě, jako Francie."
"Aha, Francie. Ukaž mi pas!"

Dávám mu pas, snad mi ho nesežere.

Vytahuje z kapsy razítko a bouchá mi do pasu registraci příjezdu.

"Kolik platím?"
"Nic, nejsi z Ameriky."

Spal jsem na štěrkové silnici u kola nějakého náklaďáku s kravama. Ten štěrk tlačil i přes spacák.

28.11.2002 čtvrtek
Mno, v noci není zrovna nejtepleji a k ránu už si i zapínám spacák.
Probuzení teda není nic moc, šťouchá do mě policajt a něco huláká. Samozřejmě mu nerozumím a drápu se ze spacáku. Za přihlížení naprosto všech lidí z okolí. Všichni čekají jen na mě. Vztyčuje se totiž burkinská vlajka a všichni stojí v pozoru. Policajti v uniformách s kulomety a obutí v umělohmotných sandálech, v pozoru jsou i špinaví a zarostlí řidiči kamionů i cyklisté - ti co mají trosku jízdního kola a vydělávají si dopravou dřeva, soli nebo jiných věcí. V pozoru stojí i krávy v obrovských kamionech, tak se přidávám k ostatním a salutuji jen tak v trenkách vlajce. Dávka z kulometu nad hlavy a je vztyčení vlajky jest dokonáno.
Hned za hraničním přechodem je vidět, že rozdíl mezi Burkinou a Mali je velký, to mi ostatně říkali i lidi po cestě. Rozhodně mi přijde rozdíl větší, než mezi východním Senegalem a Mali. Silnice jsou bez děr, zřejmě nové, sem tam je k vidění i dopravní značka, kolem upravená políčka, hodně mangovníků a vůbec je to takové civilizovanější.
Přijíždíme do Bobo Dioulasso a jedeme na letiště, kde sídlí pobočka Homaduovy firmy.
Zvou mě na řídící věž, tak mám rozhled na celé město, ovšem to je asi tak všechno, obzor je v mlze díky harmattanu.
Potkávám Yacouba. Poprvé jsem ho potkal v Senegalu v Tambacoundě, potom v Kayes v Mali a teď v Burkině v Bobo Dsso. Já to říkám pořád, že mám víc štěstí než rozumu. Yacouba opakuje, že kdykoli přijedo do Bobo, můžu u něj bydlet.
Na letišti podruhé v Africe vidím sprchu, ovšem nefunguje. zato druhá sprcha funguje... pokud se dá trubka čouhající ze zdi nazývat sprchou. Rochním se ve vodě snad hodinu, ostatní začínají pochybovat, jestli jsem normální a Homadu se ptá, jestli mi slunce nedělá problémy.
K večeru pokračujeme do Ouagadougou. U Boroma nás předjíždí autobus. Vzápětí rána a autobus se v plné rychlosti srazil s cisternou převážející benzín. Cisterna končí na nejbližším stromě a já čekám výbuch. Naštěstí nic. Zato autobus chvíli letěl vzduchem, následně rotuje po silnici, končí na střeše a za gejzíru jisker jede po střeše hezkých pár desítek metrů. Všechno tak 500 metrů před náma.
"To je život, Afrika", říká Homadu a zpomaluje. 
Střecha autobusu je spláclá, z trosek koukají pokroucené plechy a skrze škvíry, který zbyly z oken vesničané tahají utrhané ruce a trosky těl. Rovnají je na kraj silnice hezky vedle sebe. Nikdo nebrečí, všechno se děje v klidu. Projíždíme krokem kolem těl. Je jich asi tak deset, občas se při rovnání spletou a tak k tělu bez rukou v červeném triku přiloží ruce z jiného těla a na těch rukách jsou třeba modré rukávy z jiné košile. Oni mají Afričani rádi pestré oblečení.
"To je Afrika", opakuje Homadu a jen pro mě, jeho to z míry nijak nevyvedlo, ale protože procestoval Evropu, tak ví, že pro Evropana je to relativně neobvyklá podívaná.
Večer přijíždíme do Ouagadougou. Město smogu. Homadu říká, že je to víc zakouřené město, než Mexico City. 
Homadu přijíždí domů po půl roce. Mladší asi tříletý syn ho nepoznává, manželka se jen usmála a šlo se spát. Spím na matraci s nějakým vyzáblým studentem.

29.11. 2002 pátek
Mám za sebou časově čtvrtinu cesty. Homadu mě vozí po městě a za známýma, které objíždí, půl roku se neviděli. Jedeme i na letiště, zase lezu na řídící věž.
Ouagadougou je jako snad všechna města Sahelu roztahané. Má sice necelých 700 000 obyvatel, ale je roztahané jako třímilionové město v Evropě. Nejsou tu totiž výškové budovy.
Na letišti mluví spousta lidí rusky, v Sajuzu studovali.
Ouaga je docela příjemné, klidné město a oproti Mali mě tu nikdo neotravuje a nikdo nechce peníze. Mám sice spoustu pozvání, ale všichni jen zadarmo nabízí čaj a v hospodě mě zvou na pivo.
Na veřejném osvětlení tu sedávají supi. Spousta supů. ulice jsou široké, několikaproudé a cyklisti a mopedisti mají vyhrazeny vlastní jízdní pruhy.

30.11. 2002 sobota
Homadu má tři syny, jednu manželku a dvě otrokyně - služky.
Manželka je učitelka, o hlavu větší než Homadu a furt se na mě směje.
Pořád do mě cpou jídla a to opravdu skvostná. Jehněčí maso na všechny možné způsoby, hranolky, těstoviny vařené v omáčce, pečené banány, rýže v arašídové omáčce, mléko s kořením atd.
Po dvou týdnech je to poprvé pořádné jídlo od rána do večera. Ostatně - díky horečce, každodennímu cestování a nedostatku normálního jídla jsem zhubnul tak, že jsem si musel udělat do opasku tři nové díry, teď utahuju opasek o 10 cm víc.

zpět na hlavní stranu