Listopad 2004

1.11. 2004 pondělí
Dnes obrázek, psát se mi nechce.

No, tak to bysme měli další syrské "mrtvé město"

2.11. 2004 úterý
Na hokeji nás čekal soupeř, který dosud prohrál všechno a to výsledky jako 3:8 nebo 0:13.
Nad námi vedl po druhé třetině už 5:1.
No a tak si dáme další obrázek, jistě tím dělám radost zejména těm čtenářům, kteří si to stahují doma přes telefon. Hehe.

Západ slunce nad Bosporem. To co nevidíte je Asie a to co taky nevidíte je Evropa

3.11. 2004 středa
Jsem úplně nadšený, když ze Sýrie dostanu SMSky v arabštině.
Odepsal jsem azbukou.

4.11. 2004 čtvrtek
Další fotka.

Na přání mnoha úchylných čtenářů opět ghanská právnička.
Kdo chce ještě nechutnější fotku, ať se ozve s finanční nabídkou.

5.11. 2004 pátek
Zcela plánovitě jsem se přežral. Mimo jiné jsem taky vyzkoušel, co jsem schopný sežrat na posezení. Výsledek:

13 vajíček
0,5 kg těstovin (vrtule)
0,6 kg párků
2 velké cibule
0,5 kg jogurt pomerančový
0,5 kg jogurt borůvkový
0,8 kg hroznového vína
0,5 kg mandarinek
konzerva hovězího na divoko na smetaně (něco kolem 320g)

Dokonce jsem se ani nepoblil. Ale blbě mi bylo náramně. 
Z pokusu vyplynulo, že jsem schopen pozřít kolem 4-5 kilo potravin na posezení. Samého mě to překvapilo, dosud jsem myslel, že do sebe nasoukám dvě grilovaná kuřata (vyzkoušeno) a hranolky, ale víc ani ň. A ejhle, kterak jsem pažravý.
Až se můj žaludek probere, měl bych vyzkoušet, jaký vliv na tom má skupenství jídla. Od jogurtů po buřty.

6.11. 2004 sobota
Jedu vlakem do Nového Jičína. Celou cestu nic nejím a je mi šeredně ještě ze včerejška. Také navštěvuji příbuzenstvo v Odrách, přesněji babičku s dědou. Babička leží v nemocnici. Jen čekám, kdy tam bude ležet i děda. Momentálně má hlavu pokrytou řadou krvavých šrámů. Během posledních dnů si totiž nechal na hlavu spadnout zadní dveře od auta, když cosi nakládal. Stejnou scénku předvedl i další den. Poté se zřítil ze žebříku, když lezl na střechu. Nakonec si pořídil krvavou ránu, když dokázal manipulovat s hráběmi tak šikovně, že si je vrazil do hlavy. Otec nese dědovy zahrádkářské iniciativy dost nelibě a plánuje, že celou zahradu nechá zalít betonem, aby byl klid. Pročež očekávám, že si děda pořídí sbíječku a další úraz utrpí při pokusu rozbourat na zahradě beton.
Za dědou jezdím jednou ročně, většinou, když se vracím z nějakého výletu. Přijedu, děda se mě zeptá, jaké jsou arabky/černošky/thajky (doplň dle místa výletu) v posteli a když mu nelíčím žádné orgie, zatváří se zhnuseně a počne mi nutit pivo a kořalku. Dědovi je osmdesát let a vypráví, jak cestoval on, když byl ještě mladý junák. Rozhodně jsem se od něj ovšem nikdy nedozvěděl, jaké byly arabky/černošky/thajky v posteli tenkrát a nejorgióznější historkou je líčení, kterak kdesi v Uzbekistánu pobíhal pouze s prostěradlem kolem pasu. Jelikož mu prý bylo horko.

7.11. 2004 neděle
Dal jsem v práci výpověď. Důvodů je více, ale o to nejde. Jde o to, že jsem nedomyslel, co dál. Výpověď jsem sice dal, leč další práci nesehnal a ani ji nesháním. Zatím žiju v představách, že si zakoupím kytaru, naučím se na ni hrát a budu si vydělávat jako potulný bard. V únoru tedy uvidím.

8.11. 2004 pondělí

Západ slunce (focený v poledne) obsluhou ve fotolabu 
změněný v upomínku na Hirošimu

"Víte, co to je?", táži se rozezleně paní ve výrobně fotografií.

V této výrobně jsem nesmírně popupární, reklamuji tak 80% zakázek. 

"No... vypadá to na... na antukové hřiště.", dí prodavačka.
"Ano, ale já se neptal na co to vypadá, ale co to je!"
"E... e... eeeee...."
"Romantický západ slunce, sakra!"

Občas mě dokáží skutečně vytočit. Například tehdy, když, vcítěn do smutné duše romantického cestovatele, laboruji s expozicí, rvu před objektiv tunu filtrů a snažím se z pravého poledne vykouzlit západ slunce. Načež k objednávce jasně napíši "bez korektur".

"To víte, nám se to zdálo moc tmavé, takové smutné - tak jsme to zesvětlili."

Výsledná fotografie připomíná jaderný výbuch focený z pěti metrů.

9.11. 2004 úterý
Jsem v práci, zvoní telefon.
"Dobrý den, přejete si?", povídám.
"Tady vrátnice. Je tu nějaký divný pán, mám zavolat ochranku? Nebo do léčebny?", povídá pan vrátný.
"A jak to mám vědět? Nevím, koho tam máte."
"Já vám ho raději dám k telefonu."

"Zdar vole, tady Egi."
"Co? Kdo?"
"Tož já su tu!"
"Proboha proč?"
"Co proč? Prostě su tu a hotovo."

Za okamžik se rozletí dveře a dovnitř se vřítí divné individuum, osrstěním mi připomíná samce horských goril.

"Uá, he ke ura mu tuo!", vykřikuje individuum jakousi divnou řečí, kterou individua mluvívají zejména v Brně.

"Co jsem provedl? Co po mně chceš?", táži se zděšen. Kolegyně s hrůzou v očích mezitím opouští kalendář.

"Deme na kávu, já chci kávu!"
"Uf."

Když si pan Egi vyřídil s panem Howadoorem po ICQ objednávku čtyř DVD se pornem, odcházíme do kantýny.

"Copak si přejete?", táže se úlisně prodavačka.
"Kávu."
"Překapávanou nebo turka?"
"Turka. Fest."
"E? Co prosím?"
"No chcu fest kávu, mi udělejte, fest! Tož tu."

"Hele Chocho, mám skvělý nápad."

"Hm."

"Budu mít restauracu."

"Hm."

"Psí."

"Co?"

"Psí, bude tam gábl ze psa."

"Ty? Ty, který se psy spíš v jedné posteli a asistujou ti u pohlavních spojení?"

"No ja. Lidi budou bagrovat a já ležet v betli."

"Co tomu řekne tvoje díže? Nebude jí vadit, že u aktu na vás nikdo nekouká?"

"Dávej majzla! To je taká fligna, hoď špizunk. Ona je v Lanškrounu a tak o tom nebude vědět!"

"To si ze mne činíš legraci, že?"

"To nebude problém, kásnót takové Číňany, ne?"

"Opravdu, ale opravdu nevím. Nejsem si jistý."

"Šak neboj, já už to vykómal."

Obchodník se psy odešel a po hodině se odvážila i vrátit kolegyně. Prostě se nic nestalo.

10.11. 2004 středa
Neprohráli jsme. A to i přesto, že stále připomínáme soubor lidových zpěvů a tanců všestranně postižených. Zvlášť komicky to vyznívá zejména tehdy, když používáme odborné termíny jako jsou "přihrávka", "gól", "hokejka" a podobně.

11.11. 2004 čtvrtek
Zakoupil jsem sobě počítač. K počítači jsem si pořídil i monitor. Můj nový monitor budí pozornost spousty lidí. Například tehdy, když ho vezu v busu, tramvaji a metru přes celou Prahu. Téměř dvě hodiny.

12.11. 2004 pátek
Jelikož počítač nefunguje jak má, povolal jsem k sobě pana Igina. Pan Igin je můj známý z mládí, nyní už se mě štítí a nestýká se se mnou, ostatně jako všichni slušní lidé a spolužáci z mládí.
Pan Igin mi dal počítač dohromady a sdělil mi spoustu nudných historek. Například to, že si pořídil na zahradu bazén. Učinil tak bez vědomí rodiny a za pomoci dvaceti Ukrajinců. Ovšem týž večer, kdy usadil bazén, šel pan Igin konat potřebu do externího WC, známého jako kadibudka. Na bazén zcela zapomněl, ve tmě se do něj zřítil a vrazil si přitom prst do oka.
Další historku vyprávěl pan Igin o panu Zelím. Pan Zelí byl kdysi taktéž můj známý, čtenářům starších Chochovin jistě utkvěla v paměti jeho neskutečně velká ústa, díky kterým se chtěl uplatnit v cirkusu jako "muž, který spolkne svět". Nu, tak tento pan Zelí se dal nyní na sport, konkrétně kope do balónu. Do balónu kope tak angažovaně, že si dle slov pana Igina na zatím předposledním kopání rozbil do krve hlavu a na posledním kopání si zlomil nohu. Poměrně kuriózní je, kterak pan Zelí k úrazu hlavy dospěl - na hřišti ztratil orientaci, ze hřiště vyběhl a v plné rychlosti vrazil do sloupku plotu.
Pan Igin vyprávěl i spoustu dalších historek, ale zakázal mi o nich mluvit. Nicméně - až bude někdy čas, zmíním se o tom, co prováděl s břitvou, izolepou a křečkem.

13.11. 2004 sobota
Paní učitelka si nechala ukrást dvacet tisíc peněz, tudíž odjela za mojí matkou, aby se pořádně najedla, když je to zadarmo. Matka ji kromě tuny jídla obdarovala i lahví fernetu.
Mimo tohoto výstupu se ještě matka chopila rodinného alba. S nadšení sobě vlastním začala vytahovat po čtvrstoletí na světlo boží fotky jako "Malý Chocho v porodnici", "Malý Chocho má jeden měsíc", "Malý Chocho má dva měsíce", "Středně velký Chocho má rok" a podobně. Paní učitelka se hurónsky smála, já šel raději venčit našeho dobrmana Kateřinu.

14.11. 2004 neděle
Spousta čtenářů Chochovin je natolik obludně nechutných, že si žádá fotografii ghanské právničky, ženštiny, se kterou jsem byl na poslední dovolené.
Občas si říkám, že lidská zvědavost se nezastaví před ničím. Prasata. Ovšem - dobře vám tak, užijte si.

15.11. 2004 pondělí
Zjišťuji podivuhodné skutečnosti. Například tu, že když jsem dal výpověď, pravděpodobně si budu muset najít jinou práci. Hm. Taky zjišťuji, že když už jsem dal výpověď, nemám kde bydlet, jelikož na bydlení jest třeba peněz ze zaměstnání. Hm.
Zatím to vypadá tak, že sobě zakoupím letenku, někam poletím a tam si najdu práci. Jelikož nemám peněz, musí to být letenka co nejlevnější. A z toho plyne... že poletím do Irska. To je taková země ve východní Africe u moře. Pravděpodobně. Uvidím, až vystoupím z letadla.

16.11. 2004 úterý
Píše pan Mosáfer, kterého jsem vyprovodil informacemi před pár měsíci do Afriky, konrétně Ghany a Burkiny, by tam šířil slávu jména Chocho. Již se vrátil.

"Zdar, v Burkině jsme nakonec byli asi osm dní, protože nám dost vysosávala rozpočet. Hned druhý den tam zákeřně o třetinu zvedli ceny za jízdný v busech. Z Bolgy jsme dojeli do Ouaga a ještě ten den sedli na bus do Dori, většina cesty už byla bez asfaltu. Dori je taková pouštní díra. Na obloze tady bylo vidět plno sarančat. Domluvili jsme výlet na vembloudech na 8 km vzdálenou písečnou dunu a tam přespali. Další den ráno jsme na nedaleký silnici chytli bush taxi do Gorom Gorom. Byl čtvrtek, takže nám to pěkně vyšlo a viděli jsme ten vyhlášený trh. Všude plno lidí, opravdu nejbarevnější a nejzajímavější trh, který jsem kdy viděl. O 500 metrů dál byl velký dobytčí trh a malý velbloudí. Mamadou, který uměl anglicky, nás pozval do vesničky jeho bratrance asi 10 km za Gorom Gorom.Cestou jsme trochu zabloudili, protože padla tma a my samozřejmě neměli baterku. Všude okolo absolutní rovina, pár akácií a jinak kameny a tvrdá suchá zem. Vesnici jsme kupodivu nakonec našli a tam přespali pod širákem vedle krav. V týhle oblasti žijou hlavně Peulové (Fulani) a Tuaregové, takže u ženských (oblečení a ozdoby) je na co koukat. Na cestu zpátky do Gorom Gorom jsme s sebou měli jenom 0,5 l vody, takže 2 a půl hodinky chůze v pařáku kolem poledne jsme si opravdu užili. Auto jedoucí do Dori se ten den nerozjelo a nepodařilo opravit, takže jsme se tam dostali až další den (tím jsme přišli o jízdu vlakem z Ouaga do Boba). Doprava busem z Dori do Ouaga byla moc příjemná, protože jsme oba ten den dostali pěknou horečku. S tou jsem pak taky večer pobíhal po Ouaga a snažil se vyměnit dolary (eura jsme si totiž chytře nevzali, měli jsme jenom dolary). Dolary se dají vyměnit prakticky jenom v Ouaga a Bobu. V Dori se mi to povedlo po hodinovým hledání v krásném kursu 1 dolar = 400 CFA (v Ouaga jsem měnil v kursu 1 dolar = 510 CFA) a v Banfoře to stálo taky za houby, ale nakonec jsem našel majitele jednoho obchodu a dostal 500 CFA za dolar. Z Ouaga jsme jeli další den (horečka a bolest hlavy nějak zmizela) do Boba a odtud další ráno do Banfory. Kámoš v Dori nám dal číslo na jednoho Nigerijce, ale tomu jsme se naštěstí nedovolali a rádi zaplatili za ubytování u červenýho kříže (za 5000 CFA nejlevnější ubytování v Burkině). Naštěstí jsme v Burkině platili za ubytování jenom třikrát, jinak jsme spali u nových známých. V Banfoře jsme s jedním průvodcem domluvili cenu a na zadních koncích dvou mrňavých Peugeot babet jeli do Domes de Fabedougou, vykoupali se na vodopádech Karfiguéla, a pak jeli na hrochy k jezeru Tengréla. Jenže tam nebyl nikdo, kdo by nás na loďce vzal na jezero, protože se schylovalo k pěknýmu slejváku. A taky že jó. Na cestě zpátky do Banfory se spustil nechutný slývák a zrovna Yacouba se se mnou musel vysekat a já si tak mohl vychutnat osvěžující koupel v červeném bahně. Z Banfory jsme se s Yacoubou přesunuli do Boba, prošli si nádraží, mešitu a další den ráno nasedli v Kibidwe do minibusu a jeli do Hamale v Ghaně. Celníci na nás čuměli jak na zjevení a na naše pasy ještě víc, protože turista se sem dostane tak jednou za pět let. Samozřejmě jsme byli první Češi, kteří tudy prošli a bylo to jediný místo, kde nám kontrolovali očkovací průkaz kvůli žlutý zimnici. Následná čtyřhodinová jízda s patnácti černochy po vymlácené cestě na dřevěné lavičce na korbě náklaďáčku z Hamale do Wa byla nechutná a vzpamatovával jsem se z ní hodně dlouho. Lidi v Burkině na mě udělali lepší dojem než ti v Ghaně. Jih Ghany už turisti stačili přetvořit k obrazu svému. Bůh žehnej Burkině za ty bagety, který se tam dají koupit. Ghanský tea bread byl naprosto nechutný. A oblast na severu kolem Gorom Gorom patří k tomu nejlepšímu, co jsme na cestě viděli. Je to jedno z mála míst, kam bych se rád vrátil. Rozhodně to byli nejlepší 3 dni v Burkině. Průjem, který jsem chytl v Burkině, se mě držel 4 týdny....nic moc záležitost."

17.11. 2004 středa
Jelikož mě pan Báflík včera na tréninku jen tak cvičně trefil pukem do hlavy (debil), rozjasnilo se mi a pravil jsem sobě, že se stanu vzorným občanem mé milované republiky, ukázkou ctností a vzorem pro mládež, co sešla z cesty světla.
Předsevzetí mi vydržela celé dopoledne, zejména proto, že jsem spal. Odpoledne jsem vstal, sežral půl kila bramborového salátu jen tak a poté sprostě klel při pokusech uvést můj nový počítač v chod. 
My máme ctnost v rodině, ale každý to vydrží jen chvíli. Například můj děda. Udatný bojovník to býval a velký hrdina, tankem jezdil sem a tam a hájil svobodu, psí bifteky a podobné věci. No, psí bifteky možná ne. Jakmile ovšem dědovi došla nafta do tanku, stal se z hrdiného bojovníka otcem mého otce a poté mým dědou. Já dědu v tanku nepamatuji, zato si ho pamatuji, když mě učil střílet na vrabce, podřezávat slepice a ryby a vykuřovat vosí hnízda. 
Můj otec byl také velký bojovník, pouze místo tanku sedlal letadla, nežli ho to přestalo bavit a šel dělat hrobníka. I otec mě učil střílet na vrabce a podřezávat ryby, pouze podřezávání slepic nahradil podřezáváním králíků. Můj otec je ovšem ctnostným dodnes, pokud ho to zrovna baví. Má období, kdy se třeba půl roku stravuje dle rad různých pošuků, nakupuje takzvané zdravé jídlo, nejí v noci, nepřepává se a podobně. Poté mívá období, která využívám k návštěvám. V těchto druhých obdobích se otec nalévá pivem, rumem a jinými léky a nejlépe o půlnoci požírá vařená vepřová kolena. Otec páchá i jiné věci, ale jelikož nejsem udavač, tak je raději nebudu zmiňovat.
Já nikdy tankistou ni pilotem nebyl a když už jsem se za knipl posadil, byl jsem nebezpečný spíše sám sobě. Zato metodu střílení na vrabce jsem dovedl téměř k dokonalosti. Naprosté špičky střelby do vrabců dosáhl až můj mladší bratranec Denis, zvaný postrach ulice a nyní i postrach silnice poté, co dokázal za jízdy spustit airbag a poté se, s airbagem nalepeným na obličeji, oslepený řítil slalomem po cestě do doby, nežli porazil několik stromů ve vzrostlé aleji a auto zrušil tak, že pracovník pojišťovny nepoznal typ vozidla. Ale abych se vrátil k vrabcům. Například jsem postupem času zjistil, že chceme-li vrabce uchovat čerstvé, například na polévku, je nutno je trefit do nožičky. Nevím proč, ale vrabec s ustřelenou nožičkou nevzlétne. Polévek z vrabců jsem si ovšem moc neužil (narozdíl od otce, který kromě vrabců na letišti lovil do polévky i vrány a u řeky labutě), jelikož jsem vrabce střílel na dvorku se slepicemi a nežli jsem se k střelenému vrabci dostal, dědovy masožravé slepice ho rozklovaly a sežraly mu vnitřnosti.
Nyní už děda na slepice nestřílí, jen tak pomalu chodí sem a tam a hodlá ze zahrady udělat zahradu botanickou. Mimo prací na zahradě a organizací vojenských přehlídek (to není vtip), obhospodařováním rybníka, opravy střech svých domů, ďábelskou jízdou v automobilu a komentováním ženských vnadů už děda moc věcí nedělá. Je mu asi osmdesát let. Když jsem ještě býval malý (ano, kdysi jsem býval malý), bydlel v chalupě vedle dědy pan Kop s paní Kopovou. Pan Kop byl brašnář a sedlář a měl asi osmdesát let a já jsem se divil, jaktože ještě žije.

18.11. 2004 čtvrtek
Úplně jsem zapomněl zmínit historku od LLK, což je jedna ženština, libující si v latexu, sexu a svém úchylném kamarádovi. Úchylný kamarád se zove pan Sofi. Pominu celou řadu jeho vystoupení, které se s obecným chováním zrovna neslučují (včetně nechutných případů páchaných v zahraničí). Naposled však skutečně zazářil.
Uspořádal ve svém domě párty. Na párty se pije a pokuřuje, však víte.
Pan Sofi si ovšem zřejmě pod vlivem omamných látek uvědomil, že potence není nikdy dost, chopil se motyky a vyrazil do tmavé noci sázet petržel vykřikujíc: "Zasadím si petržel, abych dlouho vydržel".
Pan Sofi je zdatný zahradník. Na vlastní kůži to poznali všichni účastníci akce o chvíli později, když všude začali pobíhat pánové v plynových maskách, v nejrůznějších uniformách a s kulomety, baterkami, nosítky a montérským nářadím a zoufalo-výhružnými výrazy.
Pan Sofi totiž sázel petržel tak šikovně, že rozkopl plynové potrubí.

19.11. 2004 pátek
Pro dnešek plochou historku z práce, několik dní starou.
Jeden kolega, zaměstnaný na poměrně sledované a řekněme prestižní pozici pocítil potřebu a odešel na toaletu. S kalhotami spuštěnými u kotníku si užíval příjemného odlehčení, když tu se ozvala rána a na kolegu spadlo okno, které se uvolnilo z pantů. Nic vážného, praštilo ho do boku. Shodou okolností však zrovna probíhá rekonstrukce fasády a kolem budovy je lešení obsazené dělníky. Jeden takový dělník zrovna seděl na lešení tak šikovně, že měl nohy spuštěné před oknem. Potřebu konající kolega trefený oknem tak zahlédl pouze nohy pohupující se ve vzduchu. V ten okamžik propadl v záchvat s pomyšlením, že vidí oběšence. Následoval šok.
Po odeznění šoku se kolega sebral a šel nahlásit pracovní úraz - tedy lehké pochroumání padajícím oknem. Tím to však neskončilo. O několik dní později přišel kolega s žalobou na zaměstnavatele. Odůvodnění - od spatření oběšence je impotentní.
V současné době probíhá ověřování kolegovy výpovědi a posuzování lékařem. Poslední zprávu mám od lékaře - k ověření pravdivosti kolegova tvrzení bude třeba svědecké výpovědi.

Momentálně plánujeme s kolegou Bártem obdobnou scénku. Já budu dělat oběšence.

20.11. 2004 sobota
Učím se anglicky. Už umím "have bath", "fuck", "kick", "kiss", "jump", "lie", "shorts" a další výrazy.

21.11. 2004 neděle
Nirvána! Na zimáku ve Velkých Popovicích mají nejlepší nakládaný hermelín, jaký jsem kdy jedl. Jeden jsem si dal před zápasem a jeden po zápase. Někdo by mohl namítat, že jsem hovado, žrát před utkáním, ovšem co je to oproti panu Kombimu, který seděl naproti mně s dementním výrazem poté, co dorazil v den zápasu v šest ráno s tím, že ještě včera na druhém konci republiky, ve Zlíně, vypili 200 piv v deseti lidech.
Uhráli jsme remízu, i když původně bylo záměrem nedostat více jak deset gólů a aspoň jeden dát.

Oblečeni v hokejové zbroji pořádáme pikniky přímo na ledové ploše. Není to tak složité - stačí neumět bruslit a zbytek vykoná gravitace a klouzající led.

 22.11. 2004 pondělí
Známá postavička, latexová ženština LLK o současném větrném počasí:

"Takhle pěkně bylo u nás včera, dneska máme stupeň pod nulou, ale slunečno. Včera jsem u známý vystrčila v tom největším větru její kočku na balkon v domnění, že ji ten vítr odnese a ono nic. Kočka tlustá jako prase se ani nehnula z místa, 7kg."

23.11. 2004 úterý
Předevčírem jsme na hokeji ztratili vedení, bod a iluze. Oproti dnešnímu zápasu se však jednalo o selanku, růžový sad, výplatní den, dvojitou porci knedlíků, mrtvého Američana, nenarozené dítě a jiné příjemné záležitosti.

Situace na střídačce při zápase:

Hráč č.1: "Kurwa jezdi, ty nejezdíš!"
Hráč č.2: "Doprdele jezdím, ty nejezdíš!"
Hráč č.3: "Kreténi, držte hubu!"
Hráč č.1: "Když on nejezdí!"
Hráč č.2: "Podívej se na sebe, ty magore!"
Hráč č.4: "Do hajzlu beci, vy se jich bojíte!"
Hráč č.3: "Kdybyste je nenechali rozjet, tak je máme!"
Hráč č.6: "Ty vole, to se neumíš vrátit?"
Hráč č.7: "Já se mám vracet? On se má vracet!"
Hráč č.8: "Proč bych se měl vracet já, magore?"
Hráč č.7: "Ani se vracet nemůžeš, protože nebruslíš!"
Hráč č.9: "Proč jsi nenahrál?"
Hráč č.10: "Ty mi taky nenahráváš!"
Hráč č.9: "Já ti nahrávám!"
Hráč č.10: "Nenahráváš!"
Hráč č.9: "Nahrávám!"
Hráč č.10: "Nenahrávám!"
Hráč č.11: "Ty vole, vidíte, co tam zase dělá ten Chocho? To je fakt debil."
Hráči č.1 - č.15: "Chocho, co tam děláš? Ty jsi ale fakt debil!"

Náš věrný fanoušek - už od pohledu je vidět, 
že se podobou přizpůsobil úrovni našeho týmu

24.11. 2004 středa
Nu. V únoru pravděpodobně odlétám do Irska. Možná, že budu za týden zpátky, ovšem raději bych tam zhruba rok pobyl a vydělal si něco peněz na výlety. Vydělávat bych si mohl například v cirkuse jako "Žravý exotický muž z východní Evropy" - výhodu takového angažmá si představuju v tom, že bych byl před diváky krmen obřími porcemi. 
Hm, kolegyně mi teď doporučila, že bych se měl nechat vozit na výstavy užitkových zvířat jako výstavní prase.


25.11. 2004 čtvrtek
Čas: cca 19:00
Město: Praha
Místo: Karlovo náměstí, metro
Obsazení: pasažér (černý - doslova), revizor (taky černý, předpokládám - ač si nedělám iluze o pravých revizorech, tohle bylo opravdu jiné)

Vycházel jsem z metra a mísil se do davu, jelikož u schodů postával pán v uniformě dopravních podníků a mával kolem sebe odznakem. Úspěšně jsem kolem něj proklouzl, když tu jsem viděl, kterak revizor za mnou lapil cikána.

Revizor: "Kontrola jízdních dokladů, prosím."
Pasažér: "Nemám."
Revizor: "Tak to máme za čtyři sta."
Pasažér: "No to já taky nemám."
Revizor: "Občanský průkaz, prosím."
Pasažér: "Samozřejmě nemám."
Revizor: "No tak to zavoláme policii!"
Pasažér: "To si zavolejte, šéfe."
Revizor: "Hm. Tak jak to tedy vyřešíme?"
Pasažér: "Nevím, nechcete cigáro?"
Revizor: "To snad nemyslíte vážně!"
Pasažér: "No dobře... tak dvě cigára."

Revizor němě zírá, pasažér je evidentně v dobrém rozpoložení.

Revizor: "Máte zaplatit čtyři stovky, to cigaretou neošidíte!"
Pasažér: "No dobře, že jste to vy, dám vám celou krabičku."
Revizor: "Člověče, to snad nemyslíte vážně!"
Pasažér: "Krabičku cigaret a dvacku."

Revizor se zasekl.

Revizor: "Cigára a stovku, to vás pořád vyjde levně."
Pasažér: "Kilo vám nedám, cigára a pade."

Revizor přemýšlí.

Revizor: "Tak aspoň sedmdesát."
Pasažér: "Já fakt nemám víc jak pade. Cigára a pade."
Revizor: "No jo, co s váma nadělám."

Pasažér odevzdal krabičku cigaret a padesát korun v mincích. Revizor poděkoval a kontroloval dále.

26.11. 2004 pátek
Pravděpodobně ustala má korespondence se Sýrií. S jednou tamní lékařkou jsem si měsíc vyměňoval obden dopisy. Korespondence spočívala v tom, že paní lékařka psala, kterak je hrozné, že v Evropě chodí lidé v sukních a košilích s krátkým rukávem, že odhalování není třeba a že největší zlo na světě je piercing. V posledním dopise jsem se rozepsal já, že vnadné ženštiny by měly chodit zásadně nahé či polonahé, že člověku potom lépe chutná, že piercing je naprosto nepostradatelný, že je třeba si ještě nabarvit vlasy na zeleno a modro a že pokud člověk za měsíc nevystřídá aspoň deset sexuálních partnerů, je to hrůza.
Již jsem nedostal odpověď.

27.11. 2004 sobota
"Doufám, že ta kočka zůstane sedět!", zvýšeným hlasem pronáší paní učitelka.

Jedeme na chalupu a já zvesela točím volantem sem a tam, šlapu na různé pedály a blikám různými blikátky. Jedeme přes vesnici a u silnice sedí černá kočka.

"E?"
"No co ´e´, nedělej ´e´, vypadáš pak ještě debilněji... kdyby nám černá kočka přeběhla přes cestu, znamená to neštěstí!", vysvětluje.
"Hm."

Kočka se samozřejmě zvedá a líně přebíhá silnici.

"A je to tady! Neštěstí!", chytá se za hlavu paní učitelka.

Mocně točím volantem a přidávám plyn... drc drc.

"Hehe, žádné neštěstí, nestihla.", uklidňuji paní učitelku.
"Ježíšikristešmarjápana... mně se chce zvracet.", ječí a ve zpětném zrcátku pozoruje černou placku.

Paní učitelka je neskutečně neobjektivní. Jinak by mě určitě musela pochválit. Však si to zkuste, trefit běžící kočku oběma koly tak, aby neběhala a nenosila neštěstí.
A kočky by si měly taky rozmyslet běhat mi pod koly. To není jen tak, když na ně vjede Chocho svou jateční vahou.

28.11. 2004 neděle
Jedeme zpátky z chalupy. Jsem zcela otlučený, jelikož se paní učitelce nelíbil můj nápad, abych sebral přejetou kočku a zhotovil chutnou krmi. Další facku jsem obdržel večer, když jsem děcku paní učitelky ukázal, kterak na internetu najít Chochoviny.

29.11. 2004 pondělí
Zakoupil jsem sobě boty. Ó,výborně. Zakoupil jsem sobě telefon. Ó, výborně. Zakoupil jsem sobě počítač. Ó, výborně. Zbytek peněz jsem utratil za dovolenou. 
A nyní dělám co? Nyní již tři týdny požírám téměř výhradně čínské polévky. Ty nejlevnější - nejhnusnější.

Abych zvítězil nad stereotypní stravou, stal jsem se mistrem kulinářem.

Čínská polévka cibulová - do uvařené čínské polévky vložíme cibuli. Pokud jsme rozmazlení, cibuli si můžeme nakrájet.
Čínská polévky kečupová - do uvařené čínské polévky chrstneme kečup.
Čínská polévka hořčicová - do uvařené čínské polévky chrstneme hořčici.
Čínská polévka lehká (předvýplatová) - balení určené pro obvyklé 2-3 deci vody zalijeme pěti litry, čímž polévka vydrží několikanásobně déle.
Čínská polévka těžká (po výplatě) - můžeme-li si dovolit plýtvání, polévku ani nezaléváme vodou, ale vychutnáme si ji jako sušenku.

30.11. 2004 úterý
Čas od času jsou čtenáři Chochovin velice aktivní a nespokojí se s pouhým čtením tohoto velice hodnotného informačního média, ale cítí pnutí realizovat se i jinak a často to také činí.
A tak mi jistá čtenářka Chochovin přivezla matrace, bych nespal na zemi ve spacáku, jiná čtenářka mi nabízí pytel brambor, úchylní čtenáři mě dokonce vypátrají v práci a zdržují od budování mé drahé vlasti.
Vše je však zapomenuto. Vrcholu dosáhl jistý pan redaktor, který o mně napsal článek a hodlá ho zveřejnit v jistém celostátním časopisu. Článek mi zaslal. 

"Když se někdo vydává na dovolenou do Afriky, většinou míří do její severní části nebo na Safari. Cheche si však vybral oblast západní Afriky, zejména zemi se záhadným názvem Burkina Faso.
Cheche se zúčastnil také lovu  menších krokodýlů, odkud si odnesl bolestivou zkušenost. „Děti mlátily krokodýly po hlavách a jako důkaz vítězství se napůl omlácenému krokodýlovi klekne na hlavu, sevřou čelisti a hlava se nadzvedne. Já jsem ho bohužel zvedl celého, on prásknul ocasem a vzhledem ke své metrové délce se trefil zrovna do citlivých míst,“ směje se lovec.
Jediná věc pro niž místní neměli ani špetku pochopení bylo fotografování. „Jednou mi hrozili motykami a podruhé dokonce stříleli do vzduchu,“ tvrdí neúspěšný fotograf."

A tak jsem se dověděl, že se nejmenuji Chocho, ale Cheche, že jsem lovec krokodýlů a neschopný fotograf, který se ovšem nerozpakuje pořizovat si zábavné fotografie v děsivé palbě. Už také vím, kterak se velkým hrdinům v časopisech vkládají do úst výroky, které nikdy nevyřkli. Nebýt takovýchto novinářů, ani bych nevěděl, kdo jsem, co říkám a co dělám. 
Nu což, budu slavný. Dokonce jsem - já, stokilová líná hrouda sádla - umístěn do rubriky "Za dobrodružstvím".
Propříště se zkusím prezentovat v nějakém časopisu jako slušný člověk, třeba by se to mohlo zdařit.

zpět na hlavní stranu