Listopad 2018
"Mám pro vás férovou nabídku, pane Chocho," pravil bezelstně.
"Aha - stejně jako posledně, když jste chtěl pohlídat psa a papouška? Nebo mi zase budete vnucovat nějaké jehovistické časopisy té pošahané sousedky?" táži se sarkasticky, jelikož všichni široko daleko ví, že pán je zarytý ateista a zuřivě nenávidí jehovist. Ovšem sousedka má monstrózní poprsí a pusu, o které se pán vyjadřuje jako o "vakuové pumpě, kterou by chtěl zažít na vlastní úd". Přičemž pro svého věčně ztopořeného šiřitele genetické výbavy rozhodně nepoužívá výraz tak slušný, jaký jsem zde použil já.
"Rozhodl jsem se vás za tři měsíce všechny vyházet z bytu a najít si nájemníky bohaté, kteří mne budou zahrnovat dary a zejména stoeurovými bankovkami. Ale jelikož jsem v zásadě dobrá duše, můžete v bytě i nadále zůstat. Akorát vám ztrojnásobím nájem," zachechtal se pan majitel bytu.
Řekněme si to narovinu - pan majitel bytu jest ztopořený šiřitel genetické výbavy.
Krize v bydlení jest v Irsku podstatně větší, než-li například v Česku,
kde je problémem nikoli nedostatek bydlení, nýbrž jeho cena.
V Irsku
ovšem bydlení prostě není. Cena je problémem menším.
8.11. 2018 čtvrtek
Odlétám z Dublinu do Istanbulu a dost
možná naposledy přistávám na letišti pana Atatürka. Zhruba před týdnem bylo
totiž na sever od města otevřeno další mezinárodní letiště, zatímco
stávající Atatürkovo bude nejspíše přestavěno na park. Tedy - takový je
jeden z plánů momentálního tureckého diktátora Erdogana, který se vyvezl na
celosvětové vlně tuposti a populismu posledního zhruba desetiletí, jelikož
se tento globální záchvat imbecility nevyhnul ani Turecku. Ostatně nové
letiště, jehož posláním je stát se na jistou dobu největším letištěm světa
(z pohledu odbavených pasažérů) je také jedním z megalomanských nápadů
pošuka, kterému se úspěšně daří posouvat Turecko v čase do výrazně temných
dob pozdně osmanských.
Krátká poznámka k letu - sedět vedle morbidně
obézní ženštiny je něco, co si klidně odpustím. Pocit neustálých ataků vlhké
upocené hroudy čehosi, co snad kdysi bylo lidským tělem, to je vskutku
paráda. Ona hmota podtékala a přetékala područky a nezadržitelně se vlévala
na vedlejší sedačky, bohužel včetně té mé. Pročež jsem celou cestu rozvíjel
teorie o partenogenetickém rozmnožování larválních stádií gigantických
organizmů a litoval jsem, že k bílému vínu neservírují Turkish Airlines i
sekáček na maso.
"No toto! Ach jo!" pronášela ona obluda několikrát do
minuty a tlustými pařáty si hrabala do mastných vlasů a opatlávala mastná
skla brýlí.
Bít, bít, bít.
9.11. 2018 pátek
Dvě hodiny po půlnoci se cpu do letadla a za pět peněz (zaměstnanecké
letenky mám rád skoro stejně jako čínské polévky) se cpu do letadla do
Maputa. Čeká mě pár týdnů na proslulých mozambických plážích a požírajíce
mořské plody s omáčkou piri-piri se budu smát hladovějícím domorodcům. Jak
se na správného evropského dobrodružníka sluší a patří.
Setkání s
africkou realitou je třeba čelit s trpělivostí. Například vydání
mozambického víza. Jeden jednoduchý formulář, nálepka do cestovního pasu a
razítko. Jelikož některé africké reálie již znám, pospíchal jsem hned po
vystoupení z letadla k přepážce. Poněvadž přede mnou byli jen další dva
pasažéři, dostal jsem se na řadu už po třech a půl hodinách.
"Hiň ťun
ťatá! Ťaťatá!" vřískají v letištní hale čínští cestující, kteří jsou ve
frontě někde mezi 327. a 9526. místem. Číňanů je v Mozambiku nemálo a země
je v podstatě čínskou kolonií, stejně jako nemálo jiných afrických,
asijských i dalších zemí.
Zajisté jsou v Africe i hnusnější hlavní
města, ovšem ani Maputo zřejmě nevyhraje žádnou soutěž krásy. Betonová
džungle, ovšem beton rozpadající se, rozdrobený, ideální kulisa pro filmy o
Stalingradu či Chánově.
"Masáž? Masáž?" povykuje dvoumetráková samice v
jedné z uliček páchnoucích močí. Odolal jsem lákavé nabídce a místo toho si
dal na ulici grilovanou rybu.
Uprostřed Maputa jest pěkný park se spoustou pěkných letounů.
Kaloni
nedbají světla ani ruchu velkoměsta a v chuchvalcích
po desítkách a
stovkách visí nad hlavami návštěvníků.
(poznámka - foceno z ruky,
přiblíženo 600x, proti
světlu, v poledne, zatažená bílá obloha,
na automatiku, na kompaktní foťák, žádné zrcadlo.
Ještě před pár lety nemyslitelná téměř úplná absence aberace a detaily včetně množství
přisátých klíšťat)
10.11. 2018 sobota
Tedy - Maputo sice nevyhraje cenu v soutěži o nejkrásnější města, zato by
jistě vyhrálo bronz, stříbro i zlato v klání o nejnudnější město světa.
Návštívil jsem postupně rybí trh, centrální trh, sobotní trh řemesel i trh
květin a uměleckých výrobků. Uf. Kde jsou stoly přetékající nabídkou
tropického ovoce, kde jsou hory úlovků ze zdejších bohatých vod, kde výrobky
slavných řežbářů? Prodej vánočních kaprů či šišaté výrobky pětiletých dětí
keramického kroužku v Horní Děložné by svou nabídkou strčily maputské trhy z
imaginárního útesu do hlubin opovržení. Aby toho nebylo málo, tak pěkný park
nedaleko katedrály, park pěkný i z pohledu zhýčkaného Evropana, stal se
místem nájezdů mnoha tlup domorodců, kteří to zřejmě považují jako nedílnou
součást svatebního rituálu. Odhadem dvacet párů novomanželů se promenádují
parkem, přičemž kolem nich nehorázně hulákají, tleskají a poskakují v
divošských tancích stovky svatebčanů. Jednotlivé tlupy se prolínají, mísí a
výsledkem je kakofonie zvuků a podívaná, ke které se jinak člověk bez požití
značného množství halucinogenů nedostane. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval
erupci živočišnosti a vrozených afrických schopností dupat a ječet (lidové
tance a zpěv) a ve finále jsem zjistil, že jsem na několika místech pokálen
netopýry, kterých je park plný. Pročež jsem kolem poledne po návštěvě všech
větších trhů, několika katedrál a čínské restaurace U pečeného krokodýla
usoudil, že mám Maputa až po krk. Načež jsem sobě zakoupil letenku, s
několika přestupy chapami (chapa jest soukromě vlastněný minibus sloužící se
stovkami jiných meziměstské i městské hromadné dopravě) odjel na letiště a
odletěl do města Nampula.
Další pro výletníky nezajímavé město slouží
hlavně jako tranzitní bod. Kromě letiště a spojení do severní a jižní části
země z Nampuly jezdí dokonce i vlaky, momentálně dvakrát týdně do města
Cuemba nedaleko jezera Malawi. Asi nejfrekventovanějším spojením je pro
výletníky cesta na ostrov Mozambik. Kam se chystám i já, doufajíce v pohled
na ladné domorodkyně na plážích a vyhlášené jídlo z všemožných plodů moře.
Účastnice svatebního veselí v maputském parku si dopřávají odpočinku a
lahodného jídla
11.11. 2018 neděle
"Nastupovat, nastupovat,
odjíždíme!" volá pan řidič i jeho pomocník na stanovišti chapas nedaleko
vlakového nádraží. Je šest hodin ráno a já si za příplatek zakoupil místo
vedle řidiče. Což je výhodné, jelikož na sedačce pro jednoho budeme sedět
jen dva, zatímco v zadní části vozidla vychází na jednu sedačku pasažéři
tři. Jedno ze základních pravidel afrického transportu "jedeme, až se vůz
zaplní" se setkalo s jiným pravidlem afrického provozu "čas je sprosté slovo
a jeho používání a vnímání jest zakázáno" a tak jsme vyjeli již krátce po
poledni, po necelých sedmi hodinách čekání.
"A určitě jedete na ostrov
Mozambik? Přímé spojení? Nevysadíte mě uprostřed ničeho na žhavém africkém
slunci, nenecháte mě napospas divým šelmám a divým domorodcům?", ujišťuji se
u pana řidiče, jelikož správný Afričan většinou slíbí a odkýve naprosto
všechno.
"Ó pane, pojedeme s větrem o závod, přímá linka až na ostrov!"
S větrem o závod jsme možná jeli, vzhledem k faktu, že panovalo bezvětří. Po
několika hodinách mě ovšem pan řidič nechal stát kdesi u silnice, že prý na
ostrov nejede, že jede úplně jinam a že mi přeje hezký den.
"Co to
má znamenat? Říkal jste, že je to přímá linka!" durdím se.
"Opravdu
jsem říkal, že je to přímá linka? Přímá? Myslel jsem prima, ne přímá! Prima
linka!" zubí se pan řidič.
Stopnul jsem si automobil převážející
odpadky, uvelebil se na korbě mezi mrtvé ryby, pytle s uhlím a pasažéry
špinavé od uhlí a páchnoucí mrtvými rybami. Dalších několik hodin se snažím
z automobilu nespadnout, do hýždí se mi zařezává postranice a na mou bílou
hlavu doráží africké slunce. Večer přijíždíme na ostrov Mosambik, z původně
plánovaných 4 hodin přímým spojem se stalo hodin 11.
"Vítejte v Africe,"
pravil rozjařeně pan řidič. Rozlámaný jsem si narovnal implantáty ve zlomené
ruce a páteři a ironicky jsem pravil: "Převelice děkuji."
Afrika nejafrikovatější, prodej pantoflí. Nákupní centrum kdesi u Nampuly.
12.11. 2018 pondělí
Ostrov Mozambik do jisté míry připomíná
Zanzibar. Pouze v daleko menším provedení. Na délku má Ilha du Mozambique
zhruba tři kilometry a s pevninou je spojen mostem. Atmosféra jest -
mrtvolně relaxační. Rybáři vyjíždějí na svých dhow, ženštiny prodávají na
ulicích ovoce, většinou mango. Mezi tím vším poskakují hordy šklebáků.
Využil jsem odlivu a obešel mohutnou pevnost na severním konci ostrova.
Pevnost jest vskutku ohromná a není divu, že si na ní vylámali chrup
Angličané, Holanďané i piráti, zatímco portugalská smetánka se mohla
spokojeně krmit vybranými pokrmy a používat porcelánové nádobí z Číny a
užívat si lenošení v nábytku vyřezávaném a importovaném z indické
provincie Goa, což byla tehdy portugalská kolonie. Nábytek, čínský porcelán
(talíře s dvojitým dnem pro nalévání horké vody kvůli udržení jídla teplého
jsou obzvláště pěkné) a další zajímavosti jsou k vidění v muzeu, stejně jako
jednoduchá expozice věnována námořnictví - exponáty jsou téměř výhradně
tvořeny tím, o co v moři zakopli rybáři a následně do muzea dovlekli.
Ulice Ilha du Mozambique povětšinou ještě stále postrádají turistické
nablýskanosti.
Nepostrádají však svou omšelou jednoduchost a zápach moči
a rybiny.
13.11. 2018 úterý
Na ostrově je nemálo
nejrůznějších cestovních agentur (našel jsem hned tři) a ještě více
nejrůznějších zprostředkovatelů nejrůznějších aktivit, povětšinou vyjížďky
na dhow k okolním ostrovům a plážím na pevnině, rybaření a šnorchlování.
Poněvadž jsem však jedinec skrblivý a občas v rámci šetření dojídám po psech
granule, vynechal jsem prostředníky a dohodl se přímo s rybáři nedaleko
pevnosti. Za 1200 zdejších peněz (což je v současnosti zhruba 20 amerických
peněz) celý den jezdím na rozpadající se dhow po okolí, máčím svůj bílý
břich ve vlnách Indického oceánu a za pomoci dýchací trubičky a podvodních
brýlí děsím mořské živočichy. Během jednoho dne jsem tak vyčerpal téměř
všechno, co ostrov nabízí. Naprosto příšerným prostitutkám jsem odolal a
místo toho se opět nacpal grilovanou chobotnicí, krevetami a zdejší
specialitou - mořskými řasami.
Dětské hřiště zbudované bez příspěvků všemožných organizací.
Dokonce i
bez výstražných nápisů, že kotrmelec jest nebezpečný a od písku
si lze
zašpinit ruce. Zábava oproti hřištím evropským jest tak volná a až
euforická.
14.11. 2018 středa
Po ránu jsem se podíval na mapu, kamže přesunu své obézní tělo dále. I když
jsem měl původně v plánu odjet dále na sever, válení se v moři prozatím
stačilo. Pročež jsem zakoupil na zítřek letenku z města Nampula do města
Lichinga nedaleko lezera Nyasa, odkud hodlám pokračovat do Malawi.
Ač je
Nampula z ostrova Mozambik teoreticky jen 3-4 hodiny jízdy veřejnou
dopravou, z dodávky jsem se vypotácel po 8 hodinách jízdy. V levém oku
otlačený čísi loket, pusu vytahanou od šklebáka, který mi neustále strkal
prsty až do krku. Navíc mám mezi prsty nohách zaschlé slepičí výkaly,
jelikož kálející drůbeže bylo na podlaze nemálo. Vozidlo určené pro přepravu
11 drobných Asiatů zkrátka může sloužit k přepravě 37 dobře rostlých
Afričanů a jejich zvířectva, živého i mrtvého. Příjemným faktem je pro mě
zjištění, že na některých místech africký venkov vypadá stále tak, jak si ho
pamatuji z cest z počátku tisíciletí. Slaměné a dřevěné chatrče bez střech z
vlnitého plechu, domorodci potící krev na polích pokrytých zoufale suchou,
zvětralou půdou, zaprášené mangovníky a klebetící ženštiny. Afrika na hony
vzdálená městským slumům i monstrózním stavbám označených čínskou vlajkou,
připomínající skutečného vlastníka nejchudších zemí černého kontinentu.
Pevnost na Ostrově Mosambik jest impozantní.
Za odlivu je možno ji
obejít polosuchou nohou.
15.11. 2018 čtvrtek
Přistupuji do letadla, které
přiletělo z Maputa a pokračuje do Lichingy. Po přistání nelením, přivolávám
řidiče motocyklu a odjíždím na stanoviště chapas. I když jsem s tím
nepočítal, po pouhých pěti hodinách čekání se vozidlo zaplnilo a za další
čtyři hodiny vysedám v městě Metangula. Ehm, pokud se dá něco nazývat řití
světa, musí to být Metangula. Město v ruinách, na rozbořených domech
vybledlé nápisy Restaurace, Bar, Hotel. Přespávám ve snad jediném dostupném
ubytování ve městě.
"Voda?" táži se výrostka, který mi předal klíče
k visacímu zámku, který neslouží ani tak k zabezpečení pokoje, jako spíš k
tomu, aby dveře nevypadly ze zdi.
"Voda?", podivil se chlapec, "voda
nebýt. "
"Elektřina?"
"Nebýt."
"Restaurace?"
"Nebýt."
"Toaletní papír?“
"Cože?" vytřeštil oči výrostek.
"Ale nic," mávl
jsem rukou a nakopl kámen směrem ke krysám žeroucím zdechlého psa.
V pozadi vlevo hotelová koupela, vpravo záchod.
Chybějící dveře a nízké
zdi slouží jak k přístupu k čerstvějšímu vzduchu,
tak k možnosti
popovídat si s kolemjdoucími, jelikož celé zařízení je mimo hotel
hned u
hlavní silnice. K povšimnutí stojí i vkusně
bílé vymalování zdí.
Za rozpadlým ubytováním jsem nalezl zbytky čehosi, co kdysi zřejmě fungovalo
jako veřejný záchod a umývárna. Voda v kýblu hnije, z díry sloužící jako
záchod lezou červi. Zápach výkalů a moči jest vskutku hutný. V noci mi po
obličeji každou chvíli přeběhne šváb. Nechal jsem ho žíti, s podobnými
drobnostmi se zde abgébovat nehodlám.
Abych město Metangula jen
nehaněl - jezero Malawi je hlavně při západu a východu slunce pěkné a v
podstatě celé město se v ten čas nahrne na břeh k praní prádla, pro vodu, k
rybaření, či jen tak okounět.
Další (a zřejmě poslední) zábavou je
sledovat mrzáky, jak se na primitivních invalidních vozících snaží zdolat
rozkopané cesty ve středu městečka.
Zírání na mumraj na pláži v Metangule skýtá série krásných scének.
Všední den se vším všudy.
16.11. 2018 pátek
Zatímco až do Metanguly je možno se dopravit chapami, tedy přecpanými
dodávkami, dále podél jezera Malawi jezdí už jen nákladní automobily. Pročež
již od svítání poskakuji kolem náklaďáku, který by dnes měl jet do městečka
Cobue, ležícího na dohled od Likomy, nejznámějšího malawijského ostrova na
jezeře Nyasa alias Malawi.
Kolem poledne se náklaďák zaplnil a za
občasného zvracení pasažérů jsme vyjeli. Ač cesta trvala jen pět hodin, díky
výživnému africkému slunci se cestující změnili v hromadu propletených
končetin, potem zmáčených těl a africky flegmatických očí.
Přespal jsem
se v jediném ubytování ve vsi, na rozdíl od včerejška ze záchodu
nelezou červi. Ženština na návsi mi navíc po chvíli dohadování uvařila rýži
s fazolemi. Zkrátka luxus.
Jediná veřejná doprava z Metanguly k jezeru Malawi. Na obrázku není útok
banditů, nýbrž nástup cestujících. Rychlejší a silnější vyhrává.
17.11. 2018 sobota
Ráno jsem zavítal do budovy u břehu jezera. Budova vypadá jak po návštěvě
ruských vojáků - chybí okna, dveře, celá stavba vypadá jak po nepovedeném
odstřelu. Vybledlý, rukou nezdatného písmomalíře vyvedený nápis "Immigration
office". Ospalý pán v uniformě mi dává výstupní razítko do pasu a posílá
kamsi mezi rákosí, odkud odjíždějí čluny na ostrov Likoma. Před polednem se
již brodím k jednomu z člunů a snažím se nenamočit si batoh, voda mi sahá k
pasu. Na člunu s moukou, rýži a pivem opouštím Mozambik. Po hodině a půl
jízdy vyskakuji do vody v Malawi a brodím se k rozžhavenému písku na pláži.
Vítej na ostrově Likoma, vítej v Malawi, praví pán v uniformě. Oproti
mozambickému Cobue jiný svět. Poměrně čisto, žádná apokalypsa, první dojem
jak z ostrovů kdesi v Karibiku. Pohraniční úředník mě na motocyklu odváží na
letiště, zakupuji víza za 75 amerických peněz a poté již pěšky přecházím
ostrov. Mango Drift, ubytování přímo na pláži. Ach, Afriko, jak krásná a
milosrdná umíš být. V baru hrají cover verzi Dylana a paní z reproduktorů
pěje, že klepe na nebeskou bránu. Modré nebe, průzračná voda jezera Malawi,
vnadné slečny v bikinách. Podnik Mango Drift řídí momentálně Češka Lucie,
která pracuje zároveň jako instruktorka potápění a do Malawi se přemístila
po několika letech na Bali a nutno dodat, že ho řídí náramně. Chlemtám jednu
ledovou Savannu za druhou, cpu se lahodnou krmí a máčím se ve vodách
afrických. Nirvána?
Cobue, pohraniční město mezi Malawi a Mosambikem.
Na obrázku benzínová
stanice, v pozadí mozambická část hraničního přechodu.
18.11. 2018 neděle
Ráno jsem
přelezl ostrov bych navštívil nedělní mši. Nedělní mše bývají v Africe často
spojeny s davovým pěním, dunivými hlasy stopadesátikilových afrických mamá i kvílením ženštin
mladých, rytmickým tleskáním a podupáváním, což i pro nevěřící hovado (to
jako já) je zážitek značně interesantní. Anglikánská katedrála svatého Petra
spíše než běžný kostel připomíná středověký hrad. Na rozměry ostrova a pro
zdejší 12 tisícovou komunitu jde o dílo značně předimenzované. Tak už to
ovšem neukojitelní křesťané při šíření svých bludů a fantasmagorií mají ve
zvyku. Mše byla ovšem značně nezábavná, žádné domorodé halekání se nekonalo
a věřící nudně a znuděně opakovali bláboly předčítané z Bible.
Největší
(a v podstatě jediná) vesnice ostrova je naopak až nečekaně živá, plná
obchodů, prodavačů pouličního jídla, jednoduchých restaurací a vysmátých
domorodců. Jaký to rozdíl oproti Mozambiku ležícímu od Likomy necelých 10
kilometrů.
Jezero Malawi, na obzoru Mozambik.
Večer na pláži u Mango Drift hraje a tančí skupina domorodců,
po chvíli se mísí s přihlížejícími a všichni křepčí a smějí se, studené pivo
atmosféře jen napomáhá. Jelikož jsem starší, otrávený a otravný pán, veselí
jsem se aktivně nezúčastnil. Místo toho jsem od veselí prchl, vyvalil se do
písku, nohy vstrčil do jezera Malawi, zíral na hvězdy a sám k sobě pronášel
moudra jako například: "Jen se nepřetvařuj, Afriko nedobrá, nehraj si
na přívětivou, kontinente
nechutných chorob, krutých obyčejů, krvežíznivých šelem a prachu v unavených
očích, ostnů v chodidlech, krajino štiplavého potu, krajino vraždících
komárů, krajino úpalů, úžehů, teplé špinavé vody v hrdle, netvař se tak
nevinně a přívětivě!"
Afriku mám rád.
Ostrov Likoma, Malawi.
19.11. 2018
pondělí
Náročná ranní činnost spočívající v pozorování jezera a
škrábání se na tučném břichu přešla v činnost ještě náročnější. Posbíral
jsem manga, co mi přes noc napadala ke dveřím a nacpal si lahodným ovocem
bachor. Po této vydatné snídani jsem se chopil dýchací trubičky a podvodních
brýlí a vydal se šnorchlovat na nedaleký ostrůvek Masimbwe, vzdálený od
Likomy (respektive Mango Drift) necelou půlhodinu člunem. Voda až
nepřirozeně průzračná, díky téměř vertikálně se nořícím břehům nabralo
šnorchlování nečekanou dimenzi. Stovky barevných cichlid koupání jen
zpříjemnily. Ach, náročný to život tlustého bílého muže na ostrově Likoma ve
vodách jezera Malawi.
K obědu jsem již byl líný si nalovit ryby či
nasbírat ovoce, pročež jsem se nacpal thajským salátem a vše zalil zdejší
lahodnou a silnou kávou Mzuzu, které v Mango Drift nepodávají
polobuzerantsky italským způsobem po třech kapkách v titěrném kalíšku, nýbrž v minimálně
litrovém džbánu. Jen doufám, že popíjení kávy nezanechá na mém již beztak
zdevastovaném mozku ještě větší újmu - denně zde totiž vypiji Mzuzu několik
litrů.
Snovač na ostrově Likoma, Malawi.
20.11. 2018 úterý
Kajak, šnorchlování,
pojídání manga, zírání na pestrobarevné snovače na baobabu za barem, barevné
ještěrky pod barem či dravce kroužící nad jezerem. Nu, ani si nepamatuji,
kdy naposledy a jestli vůbec jsem se takto válel v dunách nicnedělání,
užíval si plnými doušky lahodných nápojů (nemám teď na mysli vodu z jezera,
kde jsem se pravděpodobně opět po letech nakazil bilharzií) a pojídal jídla
připravená zajisté sexy domorodkyněmi. V poledne si ovšem balím trenýrky,
vyklepávám si písek z ucha a vykračuji z ráje zpět do reálného světa. U
přístavu lezu do jednoho z člunů pendlujících mezi ostrovem a Ilalou, lodí
brázdíci vody jezera Malawi. Ilala připlula dnes ráno ze severu a jelikož
městečka a vesnice nemají většinou žádné přístavy, kotví loď pár stovek
metrů od břehu. Jak už to s loděmi na jezerech Velké příkopové propadliny v
Africe bývá, co loď, to pojem, to instituce, to nedílná součást života na
jezeře a v okolí. Pravda, žádná z lodí na Viktoriině jezeře, na jezeře
Tanganjika ani na jezeře Malawi se co do pověstí a aury nemůže rovnat
tanzanské Liembě, ale zatímco na Liembě jsem před lety při cestě ze Zambie
na sever do tanzanské Kigomy několik dnů hnil a pražil se na slunci v
nejnižší třídě, dnes jsem si na stará kolena dopřál nevídaného luxusu.
Ubytoval jsem se - teď to přijde - v kajutě! V pravé a nefalšované kajutě! S
fungujícím světlem, s ventilátorem a nedaleko je dokonce i sprcha a záchod!
Cítím se až provinile, ovšem náladu mi spravily stovky domorodců, kteří
obyvatele kajut (to jako nás, bambilionáře) častují zavistivými pohledy.
"Hehehe," směji se škodolibě, "to máte z toho, že jste se narodili černí a
navíc v Africe, kdežto já mám bílá nejen chodidla a dlaně jako vy, ale
například i bílé břicho a zadek! A jelikož jsem z Evropy, nemusím nic dělat
a mohu být blbý jak sedm kilo tvarohu a stejně na tom budu vždycky líp než
vy!"
Po tomto odzbrojujícím a nesmírně intelektuálním argumentu jsem si
zalezl do kajuty a usnul. Čeká mě cesta zhruba 30 hodin dlouhá, vystoupit
bych měl zítra večer ve městě Monkey Bay.
Nakládání Ilaly probíhá z desítek člunů, přivážejících k lodi zboží i
pasažéry.
21.11. 2018 středa
Ilala je bezpochyby šperkem jezera Malawi. Na lodi víceméně vše funguje,
zvláště bar a restaurace. Bar je na nejvyšší palubě, pročež je popíjení
ledových nápojů zpříjemněno i pěknými výhledy a životadárným větrem, pokud
se mu tedy chce občas zafoukat. Jako majitel kabiny mám přístup i do
restaurace, společně s důstojníky. Jídla snesou bez problémů srovnání s
lepšími restauracemi na pevnině, přičemž ceny o žádnou lodní přirážku
navýšeny nejsou. Pozoruhodné.
Již v noci nabrala Ilala poněkud zpoždění,
jelikož jsme zakotvili u Nhkokakoty a začala váznout vykládka a nakládka
zboží i pasažérů. Nejenže se procesu neúčastnily desítky lokálních lodi jako
při jiných přistáních, ale z nějakého důvodu odmítli pomoc i jindy horliví
vesničané, kteří obvykle za mrzký peníz přenášejí cestující i zboží z člunů
na břeh. A tak vše zůstalo na dvou záchranných člunech Ilaly samotné a
na jejich posádkách. Za svítání už bylo jasné, že místo plánovaných 30 hodin
na cestě to bude několik dnů. Odhad členů posádky stoupá a momentálně to
vypadá na zpoždění 20, 30 a více hodin. Každý je ovšem naprosto v klidu,
jelikož jsme v Africe a čas je zde ceněný asi jako hnojivo na tropické
rostliny v eskymáckém iglú.
Z Nhkokakoty odjíždíme téměř jako výletní
loď - na palubě nezůstalo víc než pár desítek cestujících a hlavně -
nevezeme skoro žádný náklad. Horní paluba je prázdná úplně, jen občas sem
přijde k baru někdo z 2. nebo 3. třídy z dolních palub, aby sám sebe vyfotil
na mobilní telefon. Vyjíždíme se soumrakem. Západ slunce je krvavě rudý.
Třetí třída, Ilala. Horko příšerné, vlhkost vzduchu příšerná, řev z motorů
příšerný,
zápach nafty a olejů příšerný, prostor využitý téměř
dokonale.
Jízdné minimální, kolapsy zdarma.
22.11. 2018 čtvrtek
V noci pan kapitán šlápl na plyn
a Illala se řítí tmou jako už dlouho ne. Kromě toho se kotvení u městeček se
odbývá tak rychle, že těch pár cestujících, co zbylo na lodi, sotva stíhá
vystoupit. Výsledkem toho je, že zpoždění je necelých 20 hodin a dopoledne
přijíždíme do Monkey Bay. Ubytoval jsem se za městem hned na břehu jezera. Z
pokoje to mám do vody pár metrů. Kolem běhají opice, orli se vrhají k
hladině a co chvíli vynášejí k jasně modré obloze ryby. V Malawi jsem necelý
týden, ovšem zatím mi vše přijde jak jedna velká prázdninová destinace.
Ve městě tvořeném jednou dlouhou ulicí jsem si zakoupil prášky proti
bilharzii, kus masa, které mělo nejlepší dny již za sebou a začínalo
zahnívat a vše jsem zajedl lahodným mangem.
Jezero Malawi, západ slunce na lodi Ilala.
Západ slunce v Africe znamená
milosrdný chládek.
Také komáry a škorpiony v botách.
23.11. 2018
pátek
Nedá se říci, že bych se dnes po probuzení protáhl,
promnul si oči a pravil: "Pěkné dobré ráno, Afriko. Zajisté mě čeká další
hezký den plný lenošení a požírání sladkého manga."
Místo toho jsem
začal mávat rukama, až jsem se zamotal do moskytiéry a česky jsem řval, že i
lovící orli nad zátokou ztichli.
"Tvorové nedobří, okamžitě se
přemístěte na jiné místo! Nikterak neoceňuji vaši přítomnost, ba cítím se
pohoršen a za pomoci klacku a kamenů se hotovím to vysvětlit názorně!" klel
jsem nehezky a snažil jsem se vymotat z moskytiéry. Opice, ty drzé svině,
vlezly mi nad ránem do chatrče a přistihl jsem je právě ve chvíli, kdy se mi
hrabaly ve věcech a požíraly tabletky proti bilharzii.
Jakmile opice
utekly, rozmrzele jsem se rozespalý vypotácel ze dveří a pokračoval ve
řvaní: "Ale tohle už je snad trochu moc, tropit si šprýmy že starého pána je
značně nevhodné!"
Tentokrát ječím z rákosové stoličky, na kterou jsem
hbitě vyskočil poté, co jsem na zápráží málem šlápl na dva hady.
V Opičí zátoce jsou zvířata. Spousty zvířat. Relativně málo lidí, pitná
voda, nemálo zeleně a mnoho skal a balvanů na vyhřívání se zajišťuje, že je
zejména těsně kolem jezera spousta opic, ještěrů, nejrůznějších hadů,
podivných hlodavců a nad vší tou pěkností krouží a vříská ptactvo.
Když
jsem si na recepci stěžoval na opice a že mi sežraly medicínu, byl jsem
upozorněn, že s tím mám počítat a že opice zde běžně z baru kradou a
požírají i zrnkovou kávu. Nedá se říci, že by mne toto vysvětlení potěšilo a
byl jsem nucen jít opět do lékárny a zakoupit medicínu znovu.
Jen co
jsem se vrátil a přesunul do baru na pár ledových Savann, přiběhl ke mně
devítiletý šklebák, adoptovaný synek majitelky ubytování a rozverně pravil:
"Strejdo, přinesl jsem ti krásného hada!“
Načež nelenil a strčil mi
živočicha před obličej. Had se vztekle škubal a vztekle otvíral hubu. Huba
byla uvnitř černá. Černá mamba. Pročež jsem ze sebe vyrazil horký vzduch ve
snaze zařvat a vymrštil jsem se od zvířátka co nejdále. Pár hostů s ječením
a řevem převrátilo židle a prchlo z baru. Majitelka ubytování prudce počala
měnit barvy od bílé přes zelenou až po fialovou se žlutými puntíky a
následně černouškovi s ledovým klidem pravila: "Drahoušku, jediný krásný had
je had bez hlavy."
Zklamaný hoch byl poté donucen z baru i s mambou
odejít, vybaven instrukcemi o vypuštění živočicha metodou "hod oštěpem".
Zvířat mám pro dnešek opravdu dost. Pro jistotu jsem si dal jen
vegetariánskou večeři.
Afrika nejafričtější - trh s dřevěným uhlím.
I desítky kilometrů musí
urazit na svých rozhrkaných
bicyklech prodejci dřevěného uhlí.
Jelikož typická africká chatrč není vybavena plynovou
či elektrickou
troubou, mikrovlnnou troubou ani autogenem, dřevo a uhlí na topení
jsou
surovinami převelice žádanými.
Monkey Bay, Malawi.
24.11. 2018 sobota
Zdánlivě pohodlný a nenáročný přesun z Monkey Bay do Liwonde proběhl podle
afrických zvyklostí. Po 2 hodinách čekání jsme ujeli zhruba 5km, když řidič
pravil, že nemá pojištění na auto a před námi jsou policisté. Čekání na
zaplnění dalšího auta. Po pár minutách jízdy došel benzín. Řidič odmítl
vydat už vybrané jízdné, následuje bitka řidiče s pasažéry. Čekání na další
auto. Nakonec jedu do nejbližšího města, Mangochi, na přívěsu traktoru. V
Mangochi tři hodiny čekání na zaplnění vozidla. Ani ne do minuty po vyjetí
auto před námi nepěkně havaruje. Než bylo vozidlo odtaženo a mrtví a zranění
odkouleni do příkopu mimo silnici, uplynula další hodina. Do Liwonde jsem
tak dojel až večer, poté se cyklotaxi nechal dovézt do ubytování Bushman's Baobab v
národním parku Liwonde a vyčerpán sebou praštil na lůžko. Odpočinek? Kdeže.
Ještě před půlnoci přiběhl nevybouřený sloní samec, který dokázal nejen
slušně zdevastovat vzrostlý baobab, ale zároveň i poškodit střechu mé
chatrče. Zbytek noci trávím v relativním bezpečí veřejného záchodu, který má
betonové stěny. A navíc spoustu pavouků a mnohonožky o délce kolem čtvrt
metru. Nenudím se.
Gepardi v Národním parku Liwonde. Zatímco v Tanzánii jsem viděl geparda jen
jako
sprintující tečku kdesi u obzoru, zde jsem se kochal smečkou gepardů
ze vzdálenosti
přibližně deseti metrů, což bylo pěkné, ba až
povznášející.
25.11. 2018 neděle
Pokud jest
někdo zmlsaný a zajel si do národních parků v Tanzanii, Keni, Nambii, Jižní
Africe a jinde, návštěva parků v Malawi ho nikterak fascinovati nebude. S
tím jsem počítal a nepřepočítal jsem se. Národní park Liwonde se sice po
občanské válce v 80. letech vzpamatoval, leč ani zdaleka nedosahuje kvalit
Masai - Mara, Serengeti či parku Krugerova. Na druhou stranu to má jednu
velkou výhodu - turistů je zde minimum, zvláště nyní, na konci turistické
sezóny. Pročež jsem si ráno dopřál game drive jako bambilionář. Pouze řidič,
průvodce a líný obézní výletník (to jako já), obstarožní Land Rover a jinak nikde nikdo.
Ani za zhruba čtyřhodinovou projížďku parkem jsem nezahlédl jiné turisty.
Což tedy občas naštve, jelikož jim nemohu házet do cizích automobilů pichlavé
kaktusy a jedovaté hady. Spousty buvolů, sem tam slon, gazely, antilopy,
prasata bradavičnatá i jiná a gepardice se třemi koťaty. Za privátní jízdu
jsem zaplatil 20 amerických peněz, což je suma, za kterou by mi v jiných
národních parcích ukázali leda tak slona nakresleného do písku.
Aby toho
nebylo málo, odpoledne jsem si zamluvil projížďku parkem na kanoi po řece
Shire. Bezmotorová kanoe má několik výhod. Je tichá, pročež je možno spousty
hrochů, krokodýlů, slonů a jiné zvěře možno pozorovat že vzdálenosti pár
metrů. Další výhodou je, že mohu vrhat pohrdavé pohledy na potem zbroceného
pána, který se snaží pomocí pádla a bidla dostat mě na místa, kam ukazuji
svým bílým evropským prstem.
Buvol africký, jedno z pěti erbovních zvířat Afriky, člen africké pětky.
Pozorovati buvoly z automobilu
jest záležitost bezpečná, jelikož na
rozdíl od slonů či nosorožců buvol
na automobily s turisty neútočí.
26.11. 2018 pondělí
Chodit bez doprovodu po národním parku Liwonde není povoleno, ovšem zavolat
si jako odvoz jednoho z místních hochů na bicyklu povoleno je. Zdejší buvoli
a sloni zřejmě mají zakázáno útočit na cyklisty. Cyklo taxi služba jest v
Malawi poměrně rozšířena, levná a její služby často využívám, byť při
pohledu na můj břich cyklodrožkař nemálokrát propadá se v hlubiny deprese a
pocity galejníka. Cyklotaxi mě odvezlo z národního parku do města Liwonde a
netrvalo ani hodinu a již jsem se intimně zbližoval (metodou sardinek v malé
plechovce) s dalšími 19 pasažéry v mikrobusu pro 10 cestujících.
Odjel
jsem do města Zomba pod úpatí
Zomba Plateau.
Obézní ženština se svým obézním šklebákem.
Hroši u řeky Shire, Národní
park Liwonde, Malawi.
27.11. 2018
úterý
Zomba Plateau se vypíná nad okolní krajinou jak stolová
hora kdesi v jižní Americe. Angličané se kdysi rozhodli demonstrovat svou
světovládu poněkud netradičním, botanickým způsobem. Pročež dovezli stromy z
celého světa s tak je nyní krajina pokryta borovicemi a další flórou, která
je pro zdejší africkou krajinu typická asi jako mangovník v roli vánočního
smrku v Horní Děložné.
Nicméně díky nadmořské výšce přes 2000m je možno
po Zomba Plateau chodit sem, tam, opět sem a opět tam - a to vše bez rizika,
že se mi začne škvařit ovarový pás a začnu za sebou nechávat
tukové loužičky, což se mi ve velkých vedrech stává. Obešel jsem jižní část
plata, což je něco přes 30km, vykoupal se v několika vodopádech (až do té
chvíle jsem netušil, že v Malawi existuje i něco takového, jako je chladná
voda) a zastavil se na několika vyhlídkách. Na vyhlídkách je nejzajímavější
to, že jsou opatřeny dřevěnými cedulemi s nápisy připomínající návštěvu
"krále králů", což nebyl nikdo jiný než-li pan Haile Selassie I., nebo "matky královny",
tedy anglické královny.
"Uá, sakrblé!", dávám průchod
emocím. Zatímco někdo vidí hada jednou za život, já, trpící pod knutou
strašlivé hadofobie, vídávám hady častěji než Čechové střízlivého
prezidenta. Nyní se mi podařilo na hada téměř šlápnout, na poslední chvíli
jsem na něj nepoložil nohu, což mi rozhodilo krok. Pročež poskakuji po jedné
noze, nadávám a kleji.
"Klid, tohle není mamba, tohle je jen kobra,"
pravil s kamennou tváří můj průvodce. Což mne samozřejmě ohromně uklidnilo.
Vzhledem k nadmořské výšce není na Zomba Plateau zrovna typické africké
horko,
nicméně nemálo vodopádů skýtá možnost se na dlouhém treku vykoupat
či uklouznout
na mokrém kameni a zlomit si nohu nebo alespoň zvrtnout
kotník.
Na obrázku Williamsovy vodopády.
28.11. 2018 středa
S přestupem v Limbe přijíždím do
Mulanje, města nedaleko hranic s Mozambikem, města pod stejnojmennou horou,
nejvyšší horou Malawi, 3061m (údaje o výšce hory se v různých zdrojích až
podivuhodně liší) vysokou Mt. Mulanje. V jednom z domorodých jazyků znamená
název hory "ostrov na obloze", což je vcelku příhodné. Hora totiž do své
výšky trčí z okolní krajiny, která nepřesahuje 650 metrů. Přepěkný masiv
jest obklopený
čajovými plantážemi. Jelikož jsem však včera učinil rozhodnutí vrátit se do
Evropy ještě letos a ne až v lednu, jak jsem měl původně v plánu, nemám času
nazbyt a vynechám tak zdejší populární aktivitu, tedy trekink na masivu a
výstup na samotnou Mt. Mulanje. Pročež utrácím poslední kwacha za jídlo a
snažím se najít něco zvláštního či lahodného. Bez úspěchu, Afrika až na
naprosté výjimky zkrátka není místem lahodných krmí, rafinovaných směsí
koření či pavouků smažených na medu s oříšky.
Masiv s horou Mt. Mulanje a čajové platáže nedaleko stejnojmenného městečka.
29.11. 2018
čtvrtek
Z Mulanje je to na hranice půlhodiny jízdy mezi
čajovými plantážemi. Svěží zelená a oranžovo-okrovo-červené pěšiny, africká
půda už taková bývá.
Přejíždět v Africe hranice kdesi na venkově, to je
ta pravá zábava.
"Výstupní razítko, úplně zdarma," usmívá se úředník na
malawijského straně.
"No pokračujte...." povzbuzuji pána v uniformě,
jelikož v Africe není zadarmo nic.
"Takže zaplatíte jen poplatek za
vyřízení, to dělá sto dolarů," šeptá pán.
"Poplatek? Dle mého se žádný
poplatek za výjezd neplatí. Ale raději se zeptáme vašeho šéfa," pravím
hlasitě a následně se otáčím do místnosti k ostatním a hulákám: "Opravdu je
poplatek sto dolarů? Kde je nejvyšší šéf?"
Pan úředník se nespokojeně
mračí, vyplňuji formulář a jdu dál. Další zastávkou je budka s vojáky, kteří
se hodlají domoci úplatku tím, že mi oznamují, že mi musí prohlédnout batoh
a že to zabere "jen pár hodin".
"Poslužte si, pánové," pravím
blahoskloně, "já mám času spoustu," a lehám si na lavici u silnice. Vojáci
se mračí, dívají se jeden na druhého a poté mě pouští dál. Opouštím Malawi a
lezu do kanceláře na mozambické straně. Dva formuláře, padesát dolarů za
vízum a jako obvykle žádost o "poplatek za vyřízení".
"Na ten poplatek
chci potvrzení. A razítko," pravím vážně a úředník na mně dlouhé sekundy
zírá. Pán chce potvrzení na úplatek? Pán se asi zbláznil, bílý pán je asi
úplně pitomý!
Potvrzení samozřejmě k dispozici nebylo, čímž jsem odrazil
další útok. Následně mě odvedli to tmavé špeluňky, kde mi vzali otisky
prstů, několikrát si mě vyfotili a do pasu nalepili vytoužené vízum. Pouhé 3
hodiny to trvalo.
Další budka se specializuje opět na prohlídku
zavazadel. Když mi voják vytahovat z batohu potem a špínou slepený
chuchvalec z ponožek, trenýrek a rozmačkaného mango, usoudil, že zřejmě
nenatrefil na bambilionáře a že zde mu úplatková pšenka nepokvete.
Další
zastávkou jest špinavá díra, ve které sedí pan v bílém plášti a povídá:"Tak
vám změřím teplotu!"
Jelikož si následně promnul prsty, počal jsem se
bát nejhoršího. Naštěstí měl jen bezdotykový pistolový teploměr, pročež mé
tělesné otvory zůstaly invaze ušetřeny. Zevrubná kontrola mého očkovacího
průkazu pana doktora nepotěšila, jelikož jsem ho měl vyplněný vzorně a
razítko očkování na žlutou zimnici bylo v naprostém pořádku.
"Ha!"
pravil jsem poté spokojeně a zvesela zamával všem asi dvaceti
úředním osobám, které se ze mě snažily na hranicích vytáhnout peníze.
Jak každý správný dobrodružník ví, Afrika je plná drsných gangsterů.
V
drsných ponožkách.
Zpět v Mozambiku. Minibus z příhraničního Milange do Mucoby jest natřískaný
pasažéry, zbožím i zvířectvem. Včetně tří koz pod mou sedačkou a
monstrózních koz tlusté spolucestující za mým krkem. Ovšem vyjíždíme již po
pár minutách. Odpoledne projíždím do Mucoby a jen přeskakuji do minibusu do
Quelimane, s tím jsem už nepočítal.
Období dešťů je definitivně tady.
Slunce jsem pořádně neviděl už pár dnů a každodenní déšť se stává stále
vydatnější. Cesta do Quelimane probíhá celá v pěkném lijáku. Výsledkem je,
že všichni pasažéři mají na hlavách igelitové tašky a zoufale se snaží
uchránit zavazadla. Voda do minibusu teče chybějícími okénky, děravou
střechou, mezerami kolem netěsnících dveří a zaspodu cáká do vozidla v
místech, kde byl asi původně blatník levého zadního kola. V Quelimane jsem
hned naběhl do hlavní kanceláře společnosti, která provozuje autobusovou
dopravu. Opravdu, autobusy! Některé mají dokonce všechna čtyři kola i
většinu oken bez rozbitého skla.
"Vážně? Opravdu budu mít okno se sklem?
Ochranu před malarickými komáry? Opravdu po mně šklebáci u cesty nebudou
házet shnilé ovoce? Nechcete mě jen nalákat do osudových a osudných tenat?"
tvářím se skepticky na podezřele dobře vypadající nabídku jízdy podél
pobřeží na jih.
"A nejen to! Velký bílý muž bude mít soukromou sedačku!
Celá sedačka jen pro velkého mzungu!“
Ach, kdo by odolal míti vlastní
sedačku! V kanceláři, což je několik pokroucených trubek se střechou z
rákosu, jsem se však dověděl, že autobus na zítřek je vyprodaný. Jelikož
jsem však v civilizaci, jezdí odsud autobus několikrát za týden a nejbližší
dokonce už pozítří. Pročež jsem si zakoupil jízdenku na sobotu a již teď se
tetelím radostí nad 30 hodinovou cestou do Maxixe, odkud se hodlám lodi
přepravit do Inhambane a poté minibusem do vesnice Tofo.
Zatímco vnitrozemí Mozambiku jest Afrikou plnou špinavého potu,
prachu a
mozolůna dlaních plahočících se veničanů,
pobřeží Mozambiku je lemováno
plážemi
vpravdě rajskými a oceánem krásy nesmírné.
Krab na obrázku je
zdechlý.
30.11. 2018 pátek
Pršet začalo už včera večer, přes noc se déšť
změnil na liják a pršet přestalo až po setmění. Což znamená, že jsem celý
den trávil v jednom ze špinavých hotelů nedaleko centra a oddával se
četbě.
K večeru jsem
potkal, skákaje přes kaluže a vyhýbaje se stylem kutálejícího se sudu ladně provazům deště, na
cestě do restaurace prostitutku. Slečna prostitutka mi pravila, že
vezme ještě tři zákazníky a potom mi ukáže věci nevídané. A měla pravdu. Za
necelé dvě hodiny mne vyzvedla v restauraci, naložila do automobilu a poté
jsme objížděli Quelimane, slečna prostitutka mi ukazovala vesnice, vesnické
kostely a malá tržiště, skupiny na vzdělání natěšených šklebáků pozorně
naslouchajících učitelům na zablácených dvorcích. Kodrcali jsme se na
předměstí, kde slečně prostitutka mávala kolegyním a zastavili jsme se na
pečené kuře s burskými oříšky.