Prosinec 2005
23.11. 2005
středa až 8.12. 2005 čtvrtek
Za uplynulých 16 dní jsem odpracoval 246 hodin.
Problém není ani tak v tom, že není kdy spát, ale v tom, že není ani kdy jíst,
natož kdy jít potraviny nakoupit. Vše řeším osvědčenými čínskými polévkami,
které jsem si nakoupil ve správné předtuše již dříve. Zpestřením je sežraná
zásilka tropického ovoce ze Singapuru a patnáct kilo masa, které mi věnoval
řidič kamionu z Belfastu, který maso dostal za MP3 přehrávače, které jsme ulili
z jednoho asijského letadla a rozdali všude možně.
9.12. 2005 pátek až 15.12. 2005 čtvrtek
Přišel za mnou šéf, pravil, že jsem tlustý a
potřebuji zhubnout, nejlépe fyzickou prací. A že po následujících sedm nocí jsem
převelen do sekce pošty. Přeloženo: ručně budu do rentgenu a z něj házet každou
noc kolem 50 tun pošty. Legrace k popukání. Ruce mám vytahané jak opice, záda
ohnutá jak při legračním zvracení po patnáctém pivu a ze sledování obrazovky
vysvícenou díru v hlavě. A jsem skutečně zedřený. Noční směna jest
dvanáctihodinová. Potěšením je mi tak pouze pohled na kolegy z dení směny, kteří
díky průměrné denní pracovní době 16 hodin trpí nejrůznějšími halucinacemi,
trhavými pohyby hlavou, škubáním v ramenou a samomluvou.
16.12. 2005 pátek
Na poslední noční směně po internetu zakupuji letenku a odlétám do Česka.
Letadlo je narvané. Spousta nechutných individuí, co řičí a mávají vším možným.
Jen ať si každý všimne velkých Čechů, hohó. Po kapsách uškudlené evropské
peníze, špinavá trika a vytahané hadry z irských obchodů pro bezdomovce a
východoevropany, dlouhé mastné vlasy, boty po dědečkovi z legií, tamtéž
naposledy čištěné. Letadlo se celé třese, každý přece musí vidět, že boháči se
vracejí domů, vystrojiti Vánoce a mávati svazky bankovek.
Běhám po městě Praha a sháním nejrůznější knihy, bych vzdělal své zanedbané
nitro v zanedbaném zevnějšku. Zůstanu však zanedbán pěkně celý, jelikož jsem
knihu nesehnal ani jednu.
V noci jedu do Tábora a České dráhy mile překvapují pouze čtvrthodinovým
zpožděním.
17.12. 2005
sobota
Ráno cestou do Prahy již České dráhy nepřekvapují –
dvě hodiny zpoždění.
Večer jsem se zúčastnil předvánoční besídky slavného hokejového klubu Gaston
Seals. Vydržel jsem asi hodinu, jelikož jsem byl opět obviňován, že na poslední
besídce jsem si dal třináct piv a několik velkých fernetů, což je sice pravda,
ovšem nechápu, proč je mi to znovu a znovu připomínáno, hlavně nehokejistou
panem Blechounem, který se tenkrát poblil a odborníkem na vlastní góly, panem
Honzíkem, který se sice nepoblil, ale…. teď mě zrovna žádná pomluva nenapadá,
ovšem já jsem člověk trpělivý a něco už si vymyslím.
18.12. 2005 neděle
Odjel jsem do Žatce. Matka mě seřvala, že jsem
nesnědl polévku, kterou mi navařila a že jsem před příchodem do bytu navštívil
hostinec, kde jsem holdoval pivu a utopencům.
Pes Kateřina za dobu co jsem v Irsku ohluchnul a částečně oslepnul, však má již
na to věk.
Sestra mě obeznámila s nápadem odjet do Irska za mnou, načež jsem ji obeznámil
s mým názorem na tuto věc. Pročež sestra pravila, že jsem idiot a že tedy do
žádného Irska nepojede.
19.12. 2005 pondělí
Odejel jsem do města Prahy (České dráhy 40 minut
zpoždění), opět pátrat po knihách zvelebujících ducha. V zapadlém krámku jsem
sobě učinil radost a zakoupil knihu pana Boreckého „Imaginace, hra a komika“. Po
prolistování knihy jsem si koupil ještě noviny s obrázky, abych rozuměl aspoň
něčemu. Kniha je totiž sice předmět pěkný, avšak mnou duševně neuchopitelný. A
tak pouze odhaduji, co jest zamýšleno sděleními jako „Společným rysem imaginace,
hry, komiky a kreativity je reduplikace, v oblasti imaginace jakožto kognitivní
funkce jsme odkázáni na introspekci“ nebo poznámka na bipolárně syntetické téma
„Osoba, která má v AT9 autoprojetivní a identifikační funkci je v Ararat 9 a Říp
9 zmnožena“.
Večer jsem odletěl do Dublinu.
20. 12. 2005 úterý
Ať žijí slovenští cikáni a irští trevelrs, což je
v podstatě totéž. Obě skupiny mám ze srdce rád a s radostí je zde v Irsku
sponzoruji, jak jsem se dověděl z mé výplatní pásky. Za poslední měsíc jsem na
jejich podporu poukázal ve formě daní tisíc pět set evropských peněz. Dosti, že.
Jen tak na okraj, průměrná týdenní mzda je v Irsku něco kolem 650 evropských
peněz, ženštiny mají necelých 600, mužové téměř 700.
Východoevropan má většinou tak 350 - 400.
21.12. 2005 středa
Obdrželi jsme několik nových kolegů. Dva Poláky,
jednoho Estonce, jednoho Litevce a tři Iry. Předvánoční chaos, který jsme dosud
zvládali s vypětím všech sil a nervů, nás teď skolil definitivně, protože jen
úplný debil může nasadit do ostrého provozu sedm nových lidí, přičemž u
některých z nich pochybuji, že rozeznají volant od kliky a klávesnici od
klaviatury.
22.12. 2005 čtvrtek
Můj smysl pro humor se vyvíjí. Od napínáčků na židli (slušný žák základní
školy), přes syrová vajíčka umístěná v cizím batohu (vzorný student gymnázia),
nůž v cizím koleni (pilný student techniky), plácnutí dívčiny přes zadek zpětným
zrcátkem auta a následné přejetí špičky boty (snaživý student humanitní) až po
dnešek, kdy jsem dvouapůltunovým vozíkem vjel na nohu šéfovi (veselé Vánoce,
pane šéf). Poprvé jsem viděl, že bezpečnostní bota s kovovou špičkou nevydržela.
Nu co, stane se. Jiný kolega si před měsícem pořídil tříštivou zlomeninu nohy,
kolegyně zase přišla o prst, který poněkud nerozumně ponechala pod leteckou
paletou PMC.
23.12. 2005 pátek
V domě dochází k nechutným orgiím. Spolubydlící si
vzájemně nadělují dárky, z čehož je mi nelíčeně zle a mdlo.
Dnes jsem navíc v obýváku nalezl na stole titěrný kousek spodního prádla,
odborníky nazývaný tanga, s nápisem „Není moje PRDEL v tomhle poněkud velká?“.
Předpokládám, že prádlo patří Maďarce, jejíž pozadí objemem nepříliš vzdáleně
připomíná ledoborec Krasin.
24.12. 2005 sobota
Šestnáct hodin v práci ve vskutku vánoční náladě. Od nového kolegy
z Estonska jsem totiž obdržel volnou vstupenku do nově otevíraného bordelu.
25.12. 2005 neděle
I po letech ignorace z mé strany se přece jen našlo
několik provokatérů, kteří mi poslali textovou zprávu na můj mobilní telefon
(nenápadně tím vás, čtenáře, upozorňuji, jak stále kráčím ruku v ruce
s moderními technologiemi) s přáním všeho nejlepšího a tak podobně. Parchanti.
Aby jim chcípl křeček a na stěně vykvetla plíseň.
Nejhorší jsou rýmovaná přání, kypící vtipem. Jistě je posílají samé veselé kopy.
Veselé kopy jest třeba zadupat do země.
26.12. 2005 pondělí
Dalších šestnáct hodin v práci, tentokráte jsem si dobrovolně vzal službu za
polského kolegu Potkana, jelikož je to statečný muž a filantrop k tomu. Hodlá
totiž dnes souložit se svou francouzskou spolubydlící a ta je tak hnusná, že by
ji ani čmelák neopyloval. Kolega Potkan to však učiní. Chrabrost, udatnost,
neohroženost, odvaha, statečnost a hrdinství v jednom.
Nebo je to prostě tím, že je Potkan prase.
27.12. 2005 úterý
Je po Vánocích, jásám nadšeně a jedu do centra Dublinu, bych si užil prázdných
ulic a zakoupil sobě čínské polévky.
Město je plné nápisů "Výprodej" a v ulicích je asi tak třikrát více lidí než
před svátky. Tak to po Vánocích bývá.
Pročež nemám rád všechny měsíce v roce, jelikož je ty idiotské Vánoce zkurví
všechny stejně.
Mimochodem... příští rok jsou Vánoce znovu.
Grafton Street, Dublin
28.12.2005 středa
Nedávno jsem odborně zrecenzoval knihu pana
Boreckého a nijak rozradostněn jsem nebyl. Hnedle je vidět, že autor obhajoval u
Patočky a jeho myšlenkové pochody se nám, prostým pozemšťanům, poněkud vyhýbají.
Nicméně jsem v knize objevil kapitolku, které rozumím i já:
"Fekálismus reformuloval Marxův pohled na vývoj
společenských formací, když vývojová stádia rozdělil od období, kdy jeden sral
na všechny, přes období, kdy všichni srali na jednoho až současnou epochu, kdy
všichni serou na všechno. Eschatologický výhled byl značně ponurý, protože
hrozila přijít doba, kdy nebude na co srát, ba kdy nebude co srát, a konečně,
kdy nebude čím srát. Fekálismus též podrobně propracoval dialektický zákon o
přechodu každé srandy v průser a o opačném toku, v němž každý průser nakonec
vyústí ve srandu."
(V. Borecký, Imaginace, hra a komika, 2005)
29.12. 2005 čtvrtek
Polský kolega Hubert se vrátil rozezlen ze své dovolené. Před týdnem vsedl
do letadla, vzal sebou bicykl a odletěl kamsi na Kanárské ostrovy či tam někam,
Tenerife zřejmě.
Pohrdaje komfortem, pojal nápad zdolat nejvyšší tamní horu (tuším, že něco kolem
3718 metrů) nikoli pěšky či po silnici autem jako normální člověk, nýbrž jako
úplný pitomec. Kolega Hubert si usmyslel, že od moře až na vrchol pojede mimo
silnice, pěkně po skalách. I když bicykl více nesl na zádech, než-li
na něm jel, po necelých třech dnech doputoval asi dvě stě metrů pod vrchol.
Dvěstě metrů pod vrcholem kolegu Huberta odchytila jakási horská hlídka (snad
nějací strážci parku či co), pravila, že je idiot a že k výstupu musí mít
zvláštní povolení a poslala Huberta zpět.
Hehe.
30.12. 2005 pátek
Nejčtenější "seriózní" irské noviny mají rekapitulující speciální přílohu s názvem "Irsko v
roce 2005". Polovinu titulní strany zabírá fotografie polských dělníků
stávkujících za vyšší mzdu.
Irové kdysi mluvili irsky, potom přišli Angličani a Irové se museli naučit
anglicky. Teď je načase, aby se učili polsky.
31.12. 2005 sobota
V práci jsem byl jen osm hodin, proto jsem neváhal a po sprše (občas se
totiž sprchuji) jsem odjel na jih od Dublinu, jelikož známý slovenský agent ve
službách Ruska (specializace na špionáž amerických ponorkových základen), pan
Marek, mi oznámil, že zakoupil pivo a že zbude i na mě, jelikož je to akce malá,
pouze šest osob a z toho dvě pivo nepijí..
Po cestě jsem potkal polské známé, kteří mě obdařili pěti panáky vodky, pročež
mi cesta uběhla ani nevím jak. U pana Marka jsem obdržel borovičku a piva.
Společnost tvořil pan Marek, slovenský pár z dalekého Corku a dvě Slovenky z
daleké ciziny. Věren svým zvykům a chování, které jsem odpozoroval od sarančat, sežral
jsem i
zelňačku, kterou slovenské ženštiny navařily. Po půlnoci došel alkohol a pan Marek zakázal vypít čisticí
prostředky, tudíž jsem se neopil zcela, jak se ostatně na slušnou návštěvu sluší
a patří a usnul jsem v obýváku pod stolem.