Prosinec 2006


1. 12. 2006 pátek
Byly časy, kdy jsem se ožíral jako to hovado a nikterak alkoholem nepoznamenaný jsem se spolužákem Zelím například močil autům do chladičů. Za večer vypitý fernet jsem počítal na lahve a vypít méně než deset piv mi přišlo společensky trapné. Časy se změnily. Dnes si dám patnáct piv a mám pocit, že umřu. Nejen to. Druhý den mám to, co jsem nikdy neznal. Kocovinu. Kromě toho mě několik dní poté strašně bolí nohy.
K podobnému bilancování mě vedla dnešní příhoda. Po práci jsem zajel do Dublinu a stavil se v hospodě. Na jedno pivo. Četl jsem si noviny, ale abych nevypadal příliš intelektuálně, dal jsem si pivo druhé. Po druhém následovalo čtvrté. Samozřejmě až po třetím. Nebudu si hrát na geniálního matematika, ale pravdou je, že umím napočítat do jedenácti. Zaplatil jsem sumu, za kterou bych v Česku pořídil piv zhruba sedmdesát a odjel do domu na vesnici, kde přebývám. Až dosud žádné drama. To nastalo až ve chvíli, kdy jsem pod sprchou neudržel rovnováhu, zavrávoral a vypadl z vany. Při snaze rychle vstát a zastavit vodu tryskající po celé koupelně jsem uklouzl tentokrát na mokré podlaze a při pádu strhnul ručníky i s věšákem přišroubovaným na zdi. Posledními zbytky chátrajícího vědomí jsem si uvědomil, že po jedenácti pivech bude lepší zůstat ve stabilizované poloze a pohybovat se pouze po čtyřech. Omyl jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem si do dlaně zarazil šroub z vytrženého věšáku.
Nejhorší na celé bezvýznamné epizodce okresního formátu je ovšem to, že jsem se celou dobu jen tupě přiopile pochechtával.

2.12. 2006 sobota
Šestnáct hodin v práci. Je mi zle. Nejsem ovšem opilý natolik, abych se projevoval jako můj polský kolega. Nejdříve pět minut po příchodu do práce naboural jisté měřicí zařízení a když se ho poté šéf alibisticky ptal, zdali je schopen vykonávat práci, kolega rozšafně prohlásil: "Já se tady na tu práci můžu tak akorát vysrat."
A odjel pryč, nikoli ovšem zrovna rovně.

Žabička
Využité služby Českých drah

 

3.12. 2006 neděle
Předvčerejší pití alkoholu, včerejší přiopilost, naražená záda z vypadnutí z vany a další šestnáctihodinová směna v práci mi byly inspirací při dnešní večeři. Vzal jsem několik tabletek české medicíny, několik tabletek irské medicíny, položil jsem to mezi dva krajíce polského chleba, polil čínskou omáčkou a celý sendvič snědl.
Po zbytek noci je mi zle.

4.12. 2006 pondělí
Odletěl jsem do Česka a navštívil kino, bych se podíval na zábavný film. Jak mívám ve zvyku, zmožen reklamou jsem při úvodních titulcích usnul, poté se probudil tlakem močového měchýře a když jsem se navrátil z toalety, neměl jsem ani páru, o čem je zápletka filmu, tudíž jsem sál ještě před koncem opustil.

5.12. 2006 úterý
Ve městě Žatec není možno zakoupit bavlněnou košili. To je poznatek první. Druhým poznatkem je to, že na tamní radnici u výdeje cestovních dokladů pracuje sympatická slečna, jejíž jedinou vadou je, že mi do péče nesvěřila své tělo, nýbrž nový cestovní pas s čipem. Na druhou stranu, žen se člověk nabaží hned, jakmile donesou z lednice jídlo, kdežto pas s čipem je pas s čipem. Minimálně je trvanlivější.
Večer jsem odletěl zpět do Irska. Na vedlejším sedadle seděla jakási tlustá Slovenka, která se celou cestu škrábala v klíně. Chtěl jsem odvrátit zrak do uličky, tam však pro změnu hlídkovaly letušky Aer Lingus, pročež jsem oči raději zavřel a pochopil, proč kapitán letadla čas od času zhasíná v kabině světla.

Hlodavec
Hlodavec zabitý nepozorným strojvůdcem

 

6.12. 2006 středa
Zhruba od poloviny února mám dovolenou. Jelikož jako obvykle netuším, kam na výlet vyjet, čtu si chytré knihy, studuji mapy a nadávám, že je všude plno turistů. Jelikož již nejsem žádný mladík, nebudu si zbytečně nalhávat, že je zábavné vláčet se někde v horku nebo naopak v zimě, spát pod igelitem v parku a požírat pouliční sračky domorodé kuchyně. Zatím nejpravděpodobněji se jeví to, že poletím do nějakého pěkného hotelu, na pláži budu válet své obézní tělo a znuděné služebnictvo mi bude nosit koktejly a nastavovat ruku na nějaké drobné.
Pokud by měl některý ze čtenářů tip na podobnou dovolenou, nechť mi dá vědět.
Mimochodem, pokud někdo má zkušenost, jak se dostat nějak rozumně a pokud možno za kratší dobu než za týden z Nguigmi přes Mao do Ndjameny, ať se ozve.

7.12. 2006 čtvrtek
V práci nic nedělám. Duje totiž vítr, což se pranic nelíbí pánům pilotů. Zhusta se tak přiblíží na přistání, aby před dosednutím opět stoupali k nebesům. Z toho plyne, že dnes do Irska mnoho Poláků nepřiletělo.
Jelikož tedy není co dělat, vyrobili jsme sobě hadrák a zápolili ve hře ne nepodobné galskému fotbalu. Zhruba 30 minut hry jsem trávil zamknutý na toaletě, jelikož mému stotřicetikilovému estonskému kolegovi se pranic nelíbilo, že jsem do hadráku nepozorovaně vložil půlkilové ozubené kolečko. A tak jsem nehrajícím hráčem na toaletě, zatímco si estonský kolega ošetřuje rozbité čelo lepicí páskou, číhá před toaletou a cosi jistě nepěkného estonsky poznamenává.

8.12. 2006 pátek
Odletěl jsem znovu do Česka, jelikož jsem posledně zapomněl v městě Žatci řidičský průkaz.
Opět jsem zašel do kina a opět utekl v polovině filmu. Film to byl hloupý, jak už filmy bývávají. Hnusné bylo i jídlo v restauraci a jako obvykle počasí. Také pivo nic moc. Náladu mi nespravil ani nerudný řidič autobusu, který mi odmítl prodat jízdenku za 65 peněz s odůvodněním, že není žádná banka na rozměňování peněz. Pro úplnost podotýkám, že jsem platil stokorunovou bankovkou.
Tudíž jsem se posadil a jel zdarma. Některé věci jdou vyřídit pozoruhodně lehce. Mezi tyto záležitosti ovšem nepatří komunikace s mou matkou, která mi neustále vnucuje své názory, o které rozhodně nestojím. Proč by mě mělo stále zajímat, že pes Kateřina brzdy zdechne (beztak je starý i na polévku), že má sestra bude rodit (nebo nebude, nepamatuji si to přesně) a že sousedka má v bytě špínu?

9.12. 2006 sobota
Pan XY má malou nohu. Paní AB má velká prsa. V obchodě BŽ nemají mléko. A bývalý spolužák Bohumil souloží s vdanou matkou dvou dětí.
Zajímá to čtenáře Chochovin?
Čtenáře Chochovin zajímá kdejaká blbost, nebetyčná pitomost i absolutní balast. Jak jinak si mám vysvětlit několik stovek osob, které na Chochoviny každý den lezou? I když odečtu všechny možné omyly, stále zůstává dost na to, abych si opět uvědomil, kolik magorů je všude kolem.

Dílo otce minimalisty - rám bez obrazu a hodiny bez ciferníku (foceno mobilem)10.12. 2006 neděle
Společnost Časem Dojedeš mne dovezla do Nového Jičína. V Novém Jičíně žije můj otec. Po nadšeném vrhání se do nejrůznějších oblastí myšlení i konání se dal momentálně otec na cestu minimalizmu.
"Dívej, skvělé, že?", táže se otec a ukazuje na zeď.
"No... obraz tu býval, kde je?", snažím se odhalit, co je skryto mému zraku, avšak vidím jen na zdi rám.
"Není! K čemu obraz? Vyhodil jsem jej. Chceš obraz? Zajdi si do galerie!", nadšeně vysvětluje otec.

"Eh... a tady? Co je tohle?", snažím se dopídit informace, proč jsou staré kukačky bez ciferníku.
"K čemu ciferník? Kukačky kukají, to je důležité. Ciferník jsem vyhodil."
"Hm."
"A taky jsem kukačce utrhnul spodní část zobáku. A stále kuká."

11. 12. 2006 pondělí
Ráno jsme můj minimalizmu propadlý otec a já vsedli do automobilu a jeli za mým dědem. Děda poslední půlrok trápí krtek na zahradě a jelikož je to muž činu, koná. Už půl roku vysedává na zahradě, v rukou třímá motyku a doufá, že jakmile se krtek zjeví, motyka spustí. Na zahradě sedí i dnes. Zabalen do teplého kabátu, v jedné ruce motyku, v druhé deštník, jelikož prší.

"Ahoj dědo!", zdravím.
"Hm."
"Děda chytil minulý týden kapra.", chlubí se otec svým otcem.
"Hm.", dí děd.
"Devadesát centimetrů, patnáct kilo!", halasí otec a posunky naznačuje, že dědovi táhne na devadesát a moc neslyší.
"Hm.", dí děd, pročež je jasné, že slyší. Možná.
"No tak řekni taky něco, dědo.", povzbuzuje otec.
"Hajzl krtek."

12.12. 2006 úterý
Poněkud neočekávaně se ozvala má někdejší spolubydlící, prsatá Bára.

"Zdar, pamatuješ si ještě na mě?", huláká do telefonu.
"Jak bych mohl zapomenout na někoho, kdo se kvůli poprsí nevejde do výtahu."
"Sexuješ?"
"Co?"
"Ptám se, jestli chceš sex. Jsem tu se svojí kozatou kamarádkou a chceme sex!"
"A co s tím mám společného já?"
"Budeš provádět sex s námi. Zítra v pět, jo?"
"Bude tam jídlo?"
"Můžeš sníst nás, hehe.", směje se lascivně prsatá nymfomanka s masochistickými sklony.
"No nevím, já mám problémy sežrat jedno prase, natož čtyři kozy.", pochybuji.
"Tak zítra v pět.", zahulákala a zavěsila.

Nikterak vážně nebylo třeba bát se podobných ženštiny, jelikož se jedná vždy o plané hrozby, což se ostatně potvrdilo i tentokráte. Za několik hodin volá prsatá Bára opět a poněkud nesrozumitelně žvatlá: "Moc kokainu...eee... moc. Žádný sex, kokain..."

13.12. 2006 středa
Odletěl jsem do Irska. Začínám být alergický na cestování letadly, několik front před odletem a několik po příletu, na cestující, kteří výskají nadšením nad fakty, že z letadla se mohou dívat dolů a že letíme nad mraky. Pominu-li můj bicykl, bohužel se stalo letadlo v tomto roce mnou nejvyužívanějším dopravním prostředkem.
Nejvíce ovšem v letadle trpím tím, že jsem usazen do miniaturní sedačky koncipované pro rachitické typy pasažérů pod sto kilogramů. Prostor na nohy bych ani nenazýval prostorem. Pokud se člověk vydá vstříc legračním zážitkům a vleze do některých ze subsaharských dopravních prostředků zvaných autobus, místa má sice možná méně než v letadle, zato si však může být jistý, že bude ovinut obřími prsy africké mamá a ze změti těl se bude ozývat rozmanité spektrum zvuků vydávaných dusícími se domácími mazlíčky jakou jsou slepice, koza či prase. (Pokud se předchozí souvětí někomu zdá krátké, nechť tečky za předchozími větami nahradí spojkou ´a´)

Létající nohy
Létající nohy

14.12. 2006 čtvrtek
"Nazdar Chocho!", vítá mě hned po ránu dobře naložený šéf.
"Dobrý den, pane šéfe.", klaním se.
"Pěkný den, že?"
"E.... jistě."
"I pěkný týden."
"No, to taky.", nejistě přikyvuji.
"Výborně, od zítra máš sedm šestnáctihodinových směn."

15.12. 2006 pátek - 21.12. 2006 čtvrtek
Šestnáct hodin denně trávím v práci, přičemž po celou dobu a pravděpodobně i ze spánku invenčně nadávám na všechny, kteří konec roku oslavují tím, že se prodírají davy podobně postižených individuí, stojí ve frontách a nakupují tuny nejneuvěřitelnějších stupidit.

22.12. 2006 pátek
Po poslední šestnáctihodinové směně přijíždím na bicyklu k domu. Na dveře nějaký vtipálek pověsil ohnutou větev s nějakými koulemi a panáčky, či co to je. Házím větev do smetí a vcházím do domu.
"A tohlencto je co?", třeštím nevěřícně zrak.
"Stromeček! Máme Vánoce!", nadšeně referuje má polská spolubydlící.
"To si ze mě neděláš jen legraci, ale přímo prdel, že?", hrubě dím a vzteky rudnu.
"Ale.... ale... Vánoce, stromeček.", počíná nepěkná blondýna vzlykat.
"Nesnáším Vánoce, nesnáším stromek, zvlášť když mi blokuje cestu k lednici. Vánoce bych zrušil, všechny stromky vykácel a spálil. Není nic horšího, než hnusné, fekální Vánoce, jen magoři a perverzní úchylové je mají rádi.... a aspoň vidíš, co je všude kolem perverzních úchylů. Zrušit, zničit, spálit!"

Spolubydlící se koulí po tváři slzy, zalyká se vzdorovitě piští: "Stromeček tu bude! Vánoce budou!"

"Žádný stromek!"
"Bude!"
"Zapomeň na to!"
"A bude bude bude bude!"
"Já tě tady toleruji a například chcíplou rybu do obýváku taky nevěším."
"Ale tohle je tradice! Vždyť je to tak krásné!", nezadržovaně bulí.
"Ty stromek, já sem dám chcíplou rybu."
"Žádná ryba, přijede mi maminka! Maminka má Vánoce ráda!"
"Já mám rád rybu, hlavně chcíplou."
"Dej si sem co chceš, ale chcíplou rybu ne!"
"Maminka nemá ráda chcíplou rybu? OK, jak se jí budou líbit porno obrázky?"
"Uáááááááááááá....", prchá spolubydlící a řve jak nekojené děcko.

23.12. 2006 sobota
Odjel jsem do Dublinu a sháním porno obrázky. Irové jsou pokrytci, tudíž není tak jednoduché zakoupit pornočasopisy, ba ani obchody s uměním nejsou obvyklé a když už jsem takový našel, měli tam jen nějaké mazanice, navíc v cenových relacích, které jsou mi blízké asi jako láska k bližnímu.
Nakonec jsem zavítal do obchodu, kde jsem kdysi s polským kolegou kupoval vibrátor pro jeho přítelkyni. Zakoupil jsem dva velké plakáty a časopis se spoustou obrázků. Na jednom plakátu je vyfocena ženština, ústy napojena na čůrací ústrojí jakéhosi kulturisty. Paní má poněkud dávivý výraz. Na druhém plakátu je jiná ženština. Dávivý výraz nemá, ovšem kromě nosních dírek nemá volný ani jeden otvor. Společně s ženštinou jsou na plakátu tři zpocení pánové.
Večer jsem jeden plakát vylepil na lednici, druhý dal jako pozadí za vánoční stromek praštěné spolubydlící.

24.12. 2006 neděle
Přijel jsem před půlnocí z práce a mé plakáty nikde. Místo umění se v domě producíruje spolubydlící a její matka. Beru si z lednice láhev vodky a odcházím, potupně pokořen politováníhodnými služebníky Vánoc.

25.12. 2006 pondělí
"Nejsem rasista, nejsem žádný xenofob, ale všechny muslimy a cikány bych střílel, hajzly jedny!", vysvětluje pan Filosof svůj filantropní postoj k životu a běží pro další pivo.

Vsedl jsem na bicykl a odjel do Dublinu, do domu, kde je pan Filosof, jeho žena a jejich potomstvo v embryonálním stavu.

"A nejlépe by bylo vylít do řeky cisternu kyanidu a taky cisternu benzínu, aby byla pěkně barevná hladina.", pronáší dále pan Filosof.

"Ale to bys tu řeku zničil!", oponuje paní Filosofová.

"Řeku nelze zničit... je to moc expresivní výraz. Je to jen změna, zničit nic nejde. Ani nic nejde rozbít. Nic zničit. Nic zdevastovat. Jde o korpus. Hlavně korpus českého jazyka. Rozumíte.", pan Filosof vitálně mává rukama, oči planou, pivo teče hrdlem kazatele.

Paní Filosofová ani já nerozumíme, leč pan Filosof si otvírá další pivo a pokračuje ve svých myšlenkách, které není snadné zachytit, natož se jim postavit.

"Třeba xu. Xu není. Není v kurpusu."

"Xu existuje.... normální xu. Třeba řekneš, že to umělé oko stojí strašně moc xu.", vměšuji se do debaty jedním z nejrozumnějších argumentů večera.

"Jaké xu? Máš xu v korupusu? Nemáš. Co není v korpusu, jakoby nebylo.", durdí se pan Filosof.

"A co takové ´zničení´? To v korpusu je!", zaháním manipulátora zručně do slepé uličky.

"Nic není! Jen Bůh všemohoucí!"

"Bůh není.... ani za pět xu ho nekoupíš."

"Xu není v korpusu!"

"Bůh tam je. Tak ho můžeš koupit. Za pět xu."

"Bůh je, xu není."

"A korpus?"

"Nepochopen, zase nepochopen.", bije pan Filosof hlavou do stolu a následně se chápe dalšího piva.

Paní Filosofová pivo jen cucá a praví, že pořádně se bude opíjet, až bude kojit. Pan Filosof plánuje, jak bude dvojčata i s kočárem parkovat v garáži. Já beru bicykl a odjíždím. Opět jako vítěz.

26.12. 2006 úterý
Má lednice obsahuje dvacetsedm piv, dvě lahve vodky, tři lahve vína, hořčici a banán. Banán jsem si upekl na vínu a pivu a snědl s hořčicí.

27.12. 2006 středa
"Spadni! Spadni! Spadni!", fandíme v práci. Stojíme u přistávací dráhy a hledíme, kterak za příjemného irského vánku letadla klesají, přibližují se, poskakují nahoru a dolů, křídly mávají a všemožně se snaží přistát tak, aby se polovina cestujících nepoblila z vyhlídky na rozhoupanou zemi a druhá polovina z pohledu na poblitou polovinu první.
Nejvíce fandím, když se přibližují americká letadla, Irové fandí, když přilétají Angličané, Irové a já fandíme, když přistávají Poláci a všichni fandíme, když přistává Ryanair, společnost podlá a zákeřná, službami neoslňující a určitě mají zlé piloty a letušky. Ryanair jest konkurencí našeho zaměstnavatele a proto máme pomlouvání aerolinií poněkud cholerického pana Oulíryho v popisu pracovní činnosti.

28.12. 2006 čtvrtek
Poláci jsou většinou věřící. Já věřím pouze v jídlo a s věřícími mám společné jen to, že požírám oplatky. Poměrně nemám rád misionáře. Z matky mé polské spolubydlící se taková misionářka vyklubala. Po půlhodině její angažované snahy obrátit mě na víru pravou a po chvíli už na víru jakoukoli jsem nevydržel a pravil, že Ježíš byl minimálně zoofil a Bůh žere živé křečky. Ženština zbledla a počala lapat po vzduchu, zatímco její dcera mi poněkud nelíbezným hláskem sdělila, že mi vetkne dlouhý nůž mezi žebra.

29.12. 2006 pátek
Polský dabing cizích filmů u mě obsadil pomyslnou druhou příčku co se uměleckého zážitku týká. První místo zcela jasně a nesesaditelně okupuje arabský film, který byl hlubokým hlasem jednoho člověka nadabován do jazyka bambara. Vyslechnul jsem a shlédnul pod širým nebem spolu se slepicemi kousek pod Saharou, v Mali.
Polský dabing je podobný, snad jen znuděnost dabujícího je nenapodobitelná. Úchvatné jsou zejména basem dabované dialogy v postelových scénách. Také bitevní vřavy jsou okouzlující a útok vojska Alexandra Velikého je pěkně přehlušen zívajícím umělcem, pronášejícím hlasem Huga Haase: "Do útoku, pojďme do útoku."

30.12. 2006 sobota
Nemám rád lidi, Čechy nejvíce. Více snad už jen Moraváky, Pražáky a jiné pofidérní spolky.
Sympatický by mi byl snad jen pisatel příspěvku do nějaké internetové diskuze.

"Jižní Evropa, to jsou nagelovaní cikáni, německy hovořící jsou skopčáci, Angličani blbečkové, Američani namyšlený tupci, Poláci jsou veksláci, Slováci kozomrdi, všichni na východ jsou komplet mongoloidi, Arabové fanatici atd. Ještěže svět má nás - Čechy - ideální národ, ušlechtilé křížence německo-skopčáckých a slovansko-mongoloidních genů..."

Vlastně ne. Pisatel byl určitě taky blb.

31.12. 2006 neděle
Škodolibý šéf mi dal na dnešek volno, já ale nelenil, zatelefonoval několika opilým kolegům s nabídkou, že dnes budu pracovat za ně a tak teď sedím hezky v teple v kanceláři, na internetu brouzdám a hledím na nahaté ženštiny a přes okno hledím na jiné kolegy, kterak pobíhají mezi letadly, ve větru a dešti. V noci jsem přišel z roboty do domu a smál se spolubydlícímu, který konec roku počal slavit poněkud předčasně a tak už několik hodin klečí a hlavu vkládá do porcelánové mísy za ryčného řevu. Můj spolubydlící je plešat, tudíž nemá zvratky ve vlasech, nýbrž na holé hlavě.


zpět na hlavní stranu