Prosinec 2008


30.11. 2008 neděle - 4.12. 2008 čtvrtek
Další z řady neužitečných, zbytečných a úplně blbých rad o získání práce v Irsku je určena zoufalcům, kteří nic neumí, jsou líní a tak jim nezbývá, nežli si v Irsku najít takovou práci, že by jich svého času i pan Pol Pot politoval.

Jiným způsobem, jak najít práci, povětšinou nekvalifikovanou, je stát se stavitelem. Jinými slovy - odolní jedinci se mohou ucházet o práci na stavbě. Základním dokumentem je kromě životopisu takzvaný Safe pass, což je papír o tom, že jste absolvovali jakési bezpečnostní školení. Za Safe pass se platí a to od cca 99 euro, pokud je školení v angličtině, až po 140 euro (většinou tak 120), pokud si vyberete školení s překladatelem. Na výběr je většinou polština, slovenština, ale i ostatní východoevropské jazyky. Pokud máte Safe pass v kapse, můžete vyrazit po stavbách, snažit se dostat k nějakému manažerovi a nabídnout mu svoje služby. Na stavbách se dá obecně vydělat více, než-li v továrně, ovšem daleko víc se nadřete, navíc venku za irských klimatických podmínek, což ne každému může vyhovovat. Informace o tom, kde můžete Safe pass získat najdete v inzerátech v novinách nebo na internetu. Nabídky na Safe passy jsou také hojně vyvěšovány v hostelech, většinou někde u recepce. Potom už se u konkrétního školitele poptejte na datum a místo školení.

Pokud si vyřídíte PPS (viz níže) dříve, než seženete práci, můžete zkusit hledat práci na úřadě. FAS má na svých pobočkách, kde se zaregistrujete, automaty s nabídkou volných míst, kde si můžete zdarma vytisknout informace o nabízeném pracovním místě.

I když budete na všechno připraveni a uděláte všechno možné proto, abyste práci našli, ve finále pravděpodobně zjistíte, ať to zní jakkoli divně, že potřebujete štěstí. Momentální situace v Irsku mi připomíná spíše nájezdy zlatokopů na Aljašku, kdy se část lidí vrátí bez úspěchu, v mínusu a výlet bude ještě dlouho splácet, většina si najde nějakou práci a bude tu existovat, ovšem bez nároku stát se miliardářem a jen zlomek se dostane k opravdu špičkové kvalifikované práci, takže si ty miliony (po přepočtu) nakonec vydělá. Jelikož je štěstí výrazně nedostatkovým zbožím, máte v Irsku možnost potkat lidi mluvící třemi jazyky, kterak vozí cihly na stavbě, programátory prodávající hamburgery nebo profesory vysokých škol vytírající záchody a zametající podlahy. Na druhou stranu, je možno potkat pitomce, kteří mají slušnou práci za ještě slušnější peníze.

I pokud budete mít štěstí, vyhráno zdaleka nemáte. Zároveň s hledáním práce bojujete s byrokracií.

5.12. 2008 pátek
Vsedám do vlaku a odjíždím do Chomutova, města cikánů a divných individuí. Na nádraží již čeká pan Josef a odváží mne do hor. V horách stojí chaloupka, pod chaloupkou garáž. A v garáži si pan Lemiš a spol zřídili doupě, jehož pouhý duch zabíjí abstinenty, nekuřáky a osoby spořádané. Já jsem však prase a hovado, pročež to tam mám rád. Jen otevřu dveře, řítí se ke mně pan Lemiš, v ruce třímá sekeru a volá: „Hovado! Hajzle! Zatnu ti sekeru mezi oči, obratle rozštípu a topůrkem tělní otvory natrhnu! Cos to napsal na ty svoje hovadské stránky o našem výletě do Íránu?"
„Nu co, pravdu a nic než pravdu. Jako obvykle!", braním se zuřivci.
„No právě! Cos to tam napsal o té Turkyni z letiště? Ta ejakulace do kozaček, to byla čistě privátní informace!", durdí se pan Lemiš i nadále, ostří sekery roztíná mrazivý vzduch.
„Ech... natolik jsi byl rozrušen, že jsi mi nesdělil, že bych něco takového neměl psát!"
„Rozrušen jsem teprve teď! Má drahá přítelkyně si to přečetla, zalíbení v tom našla a jak já teď k tomu přijdu? Ejakulace a kozačky! Pořád! Nonstop!"

Poté pan Lemiš smutně odkládá sekeru a sám sobě šeptá: „Ejakulace a kozačky. Pěkné. Ale co je moc, to je moc."

V garáži, baru pana Lemiše, je již značně živo. Pivo teče proudem, nejrůznější individua nejrůznějšího vzezření se kroutí, skáčou, řvou a zápasí o místo za výčepem. Boj o možnost točit si pivo přímo do chřtánu se zúžil na pana Lemiše a pana Kocoura, dvě těžké váhy. Pan Kocour vyhrál, jelikož byl pan Lemiš kamsi odvolán s dovětkem, že s sebou má vzít kozačky. S postupujícím časem se komunikace svébytných intelektuálů mění ve skřeky, hýkání, řvaní a chrochtání. Oči rudnou, pivo a pot tečou proudem, oblečení se lepí na lepá těla.

Pan barman Kocour
pan Kocour, garážový barman
(foto neznámý autor)

 

„Huáááá! Huáááá!", pronáší pan Lišák a nalévá mi dvě deci fernetu. Nepohrdám.

„Huáááá! Huáááá!", praví pan Lišák o chvíli později a o slovo se hlásí rum.

Mnoho si dále nepamatuji. Křepčící osoby mi splynuly v jednu vlnící se a poskakující masu, vzduchem se line opojná vůně lihovin, hustý kouř kreslí proti temným rohům podivné obrazce, prosvěcován žárovkami, které evidentně nestíhají. I můj žaludek se chce účastnit všeobecného veselí, leč protentokráte nevysílá na světlo své zvědy v podobě natráveného piva, rumu, vodky a fernetu.

Pádem se ukládám se ke spánku. Vedle se o sebe třou dvě polonahá pánská těla, z nichž jedno praví hlasem pana Lišáka: „Koukej mi dát tu peřinu!" O zhruba minutu později si již pan Lišák spokojeně slintá na zarostlou hruď. K nepřístojnostem nedošlo.

6.12. 2008 sobota
Vstávám ještě za tmy. Potácím se jakousi místností a přemýšlím, do kterého rohu vyzvracím koktejl, který povážlivě nestabilně šplouchá v mém žaludku. Zakopávám o kohosi, pročež osobu zkusmo kopu do hlavy, abych zjistil, o koho jde. Podle zvuků a nepěkných slov poznávám, že jsem šlápnul do obličeje panu Josefovi, tudíž pěkně pozdravím a zeptám se, kde jsou dveře. O chvíli později již vítám nový den a opilý pan Lemiš mne veze na nádraží.

7.12. 2008 neděle
Kdysi dávno mi na balkón přiletěli holubi. Následně sobě nanosili větví a trávy, zahnízdili a vyvedli mladé. Díky psychickému a fyzickému nátlaku kamarádky L. ("Podívej se, jak jsou roztomilí... ne jako ty!") jsem ptactvu nezřídil hnízdo ani v lednici, ani na pekáči, ba ani v hrnci s lahodnou čínskou polévkou.
„Copak neznáš zvířata? Jsou to skoro stejní hajzli jako lidi!", pravil jsem kamarádce L. a přidal školení o tom, že za vděčnost každý tvrdě zaplatí a že naopak co sníme, to už nám poději škodu nenadělá. Leč ženština byla neoblomná.
Nyní je prosinec a my sklízíme plody své mírumilovnosti.
Holubi, tvorové zrádní, opět zahnízdili, zvesela si defekují a balkón je tak posraný jak záchod na autobusovém nádraží v tanzanijské Sumbawanze.
I tentokrát se však kamarádka L. chápe dlouhého nože, cení zuby a praví, že jsem sadista, stvoření nepěkné a jestli na milé holoubky jen sáhnu, udělá ze mne vepřové nudličky. Spoustu vepřových nudliček.

8.12. 2008 pondělí
Kamarádka L. odchází do práce. Já odcházím na balkón a pěkným, stylovým kopnutím posílám jedno holubí vejce hluboko dolů, až na dětské hřiště. Druhé vejce beru do dvou prstů a ukazuji je jeho načepýřeným rodičům, sedícím na protější střeše. Poté vajíčko nadhazuji a kopem hodným filmových zabijáků likviduji. Ha!

9.12. 2008 úterý
Odjel jsem do města Žatce. Jak známo, ve městě Žatec přebývají vojáci, cikáni, prsatá archivářka městského úřadu, bývalý spolužák Ponocný s velkou hlavou a má matka.
„Čokoládka! Dárečky!", rozplývá se má matka jako obvykle koncem roku.
„E? Co blbneš? Vánoce jsou až někde na jaře, pokud vím.", obezřetně couvám, jelikož cítím zradu.
„Mikuláš!"
„E?"
„Mikuláš!"

A tak jsem se dověděl, že prý se na Mikuláše lidé obdarovávají sladkostmi a podobnými nesmysly. Což je pro mne novinka, jelikož Mikuláše jsem si vždy spojil s opilci, kteří na sebe navlečou staré hadry a nalepí idiotské vousy v domnění, že je nikdo nepozná a oni se tak mohou bít malé děti, opíjet se a zvracet zcela veřejně. Mimochodem - malé děti je třeba bít a na opilství a zvracení nic špatného nevidím. A tak neshledávám důvod, proč kazit jeden z mála pěkných svátků jakousi čokoládou. Čokoládu totiž nejím, dokonce ani v číně kungpao žádná není.

10.12. 2008 středa
Likviduji poslední známky invaze holubů na můj krásný balkón. Likvidace spočívá v tom, že lopatou shrnuji dobrých deset kilo uschlých či zmrzlých hoven. Práce vskutku nudná a nezáživná. Leč já pracuji s chutí a úsměvem na rtech, jelikož vím, že až hovna seškrábu a shrnu na jednu hromadu, vše naházím na dětské hřiště, které se pod balkónem nachází. Veselé Vánoce, milé děti.

11.12. 2008 čtvrtek - 18.12. 2008 čtvrtek
Kromě popíjení tmavého irského piva, které chutná jako třikrát ohřívané kafe smíchané s hrstí hlíny a zvětralým pivem nevalné chuti, věnují se východoevropští nájezdníci v Irsku i jiným aktivitám. Mezi ně patří například hledání prostoru k sexuálním radovánkám, pomlouvání Irů a snaze porozumět nástrahám irské byrokracie. A právě intimním kontaktům s irskými úřady se věnuje další z dílů hloupého seriálu "Kterak dobýt Irsko a vydělat milion".

Abyste mohli v Irsku fungovat vcelku bez problémů a hlavně neplatit daně 41% (tzv. emergency tax), je potřeba si vyřídit PPS, osobní číslo, pod kterým zde budete existovat. PPS dostanete, jen když doložíte, že někde bydlíte. S PPS poté na obdobě finančního úřadu vyřídíte daně, které činí 20% (až do určité výše, kterou když překročíte, platíte 41%) mínus tax credit, což je částka, kterou vám přidělí a ani po roce pátrání se mi nepodařilo zjistit, podle jakého klíče.

Chaos? Tak tedy postupně.

Krok první - Potvrzení o bydlení: Až si seženete bydlení, snažte se dostat od majitele domu nebo hostelu potvrzení o tom, že u něj bydlíte. Pozor, čím dál více hostelů to odmítá poskytnout a čím dál více Social Welfare Office odmítá uznat ubytování v hostelu. Kromě potvrzení, které prostě majitel napíše na kus papíru, budete potřebovat ještě účet za plyn, elektřinu nebo telefon s adresou souhlasící s místem vašeho bydlení. S účtem a potvrzením se vydáte na příslušnou Social Welfare Office, což je jakási obdoba sociálky. Nejdříve si samozřejmě zjistěte, pod kterou pobočku patříte, záleží na místě bydliště.

Krok druhý - PPS number: PPS number neboli Personal Public Service number vám na základě osobně předloženého potvrzení o bydlení, účtu z domu (ten ovšem všechny Social Welfare Office nechtějí, ale nespoléhal bych na to) a pasu nebo občanky pošlou poštou tak do 5 až 10 dní. Většinou. PPS dostanete zdarma, neplatíte nic. Na základě PPS number zaměstnavatel odvádí sociální a zdravotní dávky  z platu zaměstnance (tzv. PRSI Tax). A vůbec, PPS slouží obecně k vašemu kontaktu se státní správou. Registraci je nutno provést co nejdříve, jinak má zaměstnavatel (pokud vás vůbec bez PPS zaměstná) po uplynutí určitého období povinnost srážet daň na úrovni nejvyšší sazby.

Krok třetí - daně: Až budete mít PPS number a budete zaměstnaní, jsou dvě možnosti. Buď PPS number vrazíte do ruky někomu z agentury, pro kterou pracujete (pokud pracujete přes agenturu) a oni vše vyřídí (ne všechny agentury tuto službu poskytují). Rychlejší a spolehlivější je prostě si dojít na finančák osobně (v boční ulici cca 30 metrů od O´Connell Street v její horní části), vystát frontu a vše zařídit. Po zhruba týdnu až deseti dnech vám dojde dopis, ve kterém vám napíší, jaké daně budete platit a kolik si můžete vydělat týdně/ročně, nežli začnete platit místo 20% zvýšenou sazbu 41%. V dopise se také dovíte, jaký je váš tax credit. To je částka, kterou vám odečtou z daní, o tuto částku platíte daně nižší. Dodnes jsem nepochopil, na jakém základě se určuje výše tax creditu, nicméně je postaven většinou tak, že pokud pobíráte minimální mzdu, neplatíte daně žádné. Tedy nepochopil…. spíše jsem líný si to přečíst, jelikož zdrojů je dost, například Tax Facts, které zveřejňuje irská pobočka PriceWaterhouseCoopers na internetové adrese www.pwcglobal.com/ie/eng/main/home/ .

Krok čtvrtý - bankovní konto: Lze fungovat i bez něj, ale zaměstnavatel a okolnosti vás stejně donutí si konto zřídit. Nejčastěji a nejjednodušeji je situace řešena v Bank Of Ireland a AIB. Znám spoustu případů, kdy bylo otevření konta otázkou pár minut, ale taky spoustu případů, kdy si lidi nemohli konto otevřít řadu týdnů, ať dělali, co dělali. Pro vyšší možnost úspěchu doporučuji jít do banky s pasem, pracovní smlouvou, PPS number a pokud možno na úředníka nedýchat výpary z den staré pivní párty a snídaně ze sardinek. Pokud vše dobře dopadne, pošle vám banka poštou nejdříve dopis s číslem konta, bezpečnostním PINem a některými dalšími údaji a o pár dnů (nebo taky týdnů) později vám stejnou cestou doručí i bankovní kartu, povětšinou využitelnou jen k výběru peněz z bankomatu, někdy (například Laser Card u AIB) i placení na internetu (u některých irských společností - například se tím dají platit letenky u Aer Lingus). Pokud si bankovní konto neotevřete, zaměstnavatel vám bude posílat poštou (nebo osobně předávat) šek, se kterým si do banky dojdete a peníze vyberete. Mzda je vyplácena většinou každý týden, někdy čtrnáctidenně a zřídkakdy, většinou u kvalifikovaných profesí, měsíčně.

19.12. 2008 pátek
Kamarádka L. mne dotáhla do restaurace a pravila, že nejen fernetem a čínskými polívkami živ je člověk, že i romantiky je třeba. Načež přišla číšnice, přinesla svíčky a jídelní lístek. Vybral jsem si z nabídky jídlo s největším kusem masa, pohodlně se opřel a usnul.
Prásk, prásk!
„Spát? Koho zajímá tvoje práce! Zachránil jsi tím svět? Nezachránil! Takže se přestaň vymlouvat na nějaké noční směny a hleď mne bavit!"
Napodobuji kašpárka, recituji básně a legračně žvatlám. Záchranu mi přináší až servírka, která mi přináší krmi. Skláním se nad talířem a předváděje pozorné zkoumání jídla opět usínám.

20.12. 2008 sobota
Pěkné sobotní odpoledne se nese ve znamení návštěvy rodičů kamarádky L. Rodičové jsou lidé duše čisté a ani nejhoršímu nepříteli by neupřeli střechu, med a mléko nabídnout. Jelikož já jsem svině, že by jeden zaplakal, neváhávám využít nabízeného a jím předkrm, polévku, hlavní chod i zákusek. Několikrát si přidávám a po obědě se ještě snažím žvýkat korkové podtácky. Radost mi nekazí ani kamarádka L., která vzala silný provaz, na jeden konec uvázala mne, na druhý svého zabijáckého psa a vypustila nás do polí a lesů.

21.12. 2008 neděle
Zakoupil jsem sobě Velkou knihu etikety. Že prý není dovoleno plácnout na veřejnosti ženštinu po pozadí! Že prý plivat z okna na kolemjdoucí se nemá! Starším pomáhat a mladší tolerovat, nenadávat a neklít, chromé pod vlak nestrkat, sousedovi kozu trávit by se nemělo! Radosti života sobě zakázat, jen tak je možno dostáti požadavkům na dokonalého džentlmena.

22.12. 2008 pondělí
Jelikož český národní zvyk - laskání se s igelitovými taškami - nepatří k mým perverzním zálibám, rozhodl jsem se pořídit si zavazadlo pěkné, nečeské. Sedl jsem si tedy před pár dny k počítači a brouzdám, brouzdám, brouzdám. Vhodný kufřík jsem nalezl v jakémsi obchodě v Londýně. I vytáhl jsem kreditní kartu, kterou většinou používám pouze k natírání másla na chléb. Oškrábal jsem žluklé máslo a na internetu zavazadlo zakoupil. Dnes mi přišel od prodejce dopis.

Vážený pane Chocho

Děkujeme za Váš nákup, leč nejdříve si trhněte nohou a poté se jděte bodnout. Adresa, na kterou Vám máme náš úžasný kufřík s vodotryskem dodat nesouhlasí s adresou, na kterou byla vydána kreditní karta, kterou jste zaplatil. Určitě jste podvodník, kartu jste si namaloval a vystříhnul z kartonu potají v černém sklepení. Dokud nám neprokážete, že na nové udávané adrese bydlíte, tašku si nechám, aspoň nebudu nosit můj mastný ešus jen tak nechráněný.

A pozdravem Franta and spol.

Následuje můj telefonát do Londýna.

„Děláte si ze mě srandu? Jistěže adresa nesouhlasí! Nejen lidé, ale i já se občas stěhuji!", řvu do telefonu, zatímco na druhé straně se určitě někdo směje mému pokusu užít u slova fuck drsnou výslovnost tvrďáků londýnských předměstí.

„Lituji, ale karta je určitě falešná! Cítím to v mých kostech! Víte, já mám leukémii, tak to cítím velice! Leukémie nelže, leukémie je jistota!"

„Aha... a jak mám tedy prokázat, že bydlím tam, kde bydlím?"

„Zašlete nám účet za elektřinu, za plyn, za dodávku sexuálních pracovnic. Prostě něco, kde bude Vaše jméno a adresa."

„Účty chodí na jméno majitele domu, což já nejsem. A sexuální pracovnice si do domu neobjednávám. Ještě by mi vypily fernet a snědly čínu!"

„V tom případě, pane Chocho, Vám kufřík nepošleme a děkujeme za Váš finanční příspěvek naší firmě.", loučí se sarkasticky pán.

„Hm. Doufám, že se bude leukémii dařit.", pravil jsem já. V duchu.

23.12. 2008 úterý
Když jsem po včerejším rozhovoru s prodejcem kufříků trochu vychladnul, zasednul jsem opět k počítači a ve Wordu napsal:

Irish Telecom

Účet za telefon: 20 euro
Období: listopad 2008
Jméno: Mr. Chocho
Adresa: Topolová 10, Boríva, obec Meče, okres Dublin, Irsko

John Smith, účetní

Žádná razítka, obyčejný papír. Poté jsem ony řádky vytisknul, cár papíru vyfotil a fotografii zaslal emailem na adresu prodejce kufříků.

24.12. 2008 středa
Email od prodejce kufříků:

Děkujeme za prokázání změny Vašeho bydliště. Vámi objednané a zaplacené zboží jsme odeslali na novou adresu.

S pozdravem Franta and spol.

Telefonuji do Londýna.

„Dobrý den. Jak se daří leukémii? Dobře? To rád slyším. Mimochodem - Vám vážně stačí to, co jsem poslal?"

„Jistěže. Jméno souhlasí, adresa souhlasí."

„Aha. Takže pořídit si falešnou kreditní kartu je hračka. Kdežto potvrzení o bydlení zřejmě falšovat nelze, že?"

„To víte, žijeme v divném světě, samý hacker, cracker a kokr. Kartu dneska zfalšuje každý. Ale kdo kdy slyšel o falšování účtu za telefon?"

Ech.

25.12. 2008 čtvrtek - 1.1. 2009 čtvrtek
Jest počátek roku 2009, takzvaná krize navštívila Irsko a ostrovní ekonomika se podle momentálních ukazatelů propadla do nejhlubší recese ze všech evropských států vyjma Islandu. Na Islandu zřejmě pochcípali lední medvědi a tak není co jíst a obchod s bílými kožichy také ustal. Pokud by se ještě stále našli šílenci, masochisti či jinak postižení jedincové toužící přijet do Irska, vydělat nemalý peníz a poté se v Česku chlubit svazky bankovek, mám tu pro ně zatím poslední díl o tom, kterak "Dobýt Irsko a vydělat milion".

Minimální mzda byla od května 2005 zvýšena na 7,65 eura na hodinu (jsou údajně jakési výjimky pro lidi kolem 18 let nebo absolventy nebo lidi bez praxe, kdy je minimální mzda ještě nižší, ale v reálu jsem se s tím ještě nesetkal). Poté se minimální mzda několikrát zvýšila až na  současných 8,65 eura (od 1.července 2007) na hodinu. Za minimální mzdu nebo jen o pár centů vyšší budete pracovat většinou v továrnách, fastfoodech a všude tam, kde je potřeba kvalifikace nulová a kde nemají problém sehnat kdykoli libovolné množství zaměstnanců. Zapomeňte na to, že se jen tak přiblížíte k průměrné irské mzdě, která se pohybuje kolem 900 euro (hrubého) týdně. Většina zlatokopů-nevolníků se pohybuje někde kolem 400-500 euro týdně. Možnost přivýdělků skýtají přesčasy, proto není od věci se při nabídce práce zeptat, zdali je možnost přesčasů (overtime) a v jakém rozsahu. Přesčasy jsou většinou placeny násobkem normální hodinové mzdy, nejčastěji 1,5 násobkem, dvoj a trojnásobkem (například někdy o státních svátcích).

Mzdy v Irsku
Klikněte a otevře se větší obrázek - ale i tak to nepůjde přečíst

 

Nabídka prací se mění, univerzálové, kteří všechno umí a všechno znají již v módě nejsou. Přetrvává zájem o řemeslníky, montéry, některé profesionální služby (obzvláště zdravotní sestry, ošetřovatelky, kadeřnice), profese s důrazem na zkušenost z oboru (pracovníci na jatkách, v autoopravnách, řidiči vysokozdvižných vozíků s certifikátem) a technické profese s vysokoškolským vzděláním (stavaři, pracovníci v  chemickém či farmaceutickém průmyslu). Dále  některé bankovní práce a účetní s mezinárodní kvalifikací (ACCA, CIMA) a multilinguální pracovníky pro centra strategických služeb. U všech profesí je angličtina žádána, u některých je naprosto nutná angličtina na vysoké úrovni.

Nyní tedy máte práci, všechno zařízeno, vyřízeno a hotovo. Lovu na eura zdar.

Jelikož se časy mění, několik slov k současné situaci (polovina roku 2008) a nějaké to nestatistické porovnání s lety předchozími.

- současný kurz koruna-euro je pro irské zlatokopy spíše k pláči, propad o desítky procent během roku. Zapomeňte na to, že se z vás v Irsku stanou jen tak milionáři. Kdo má v Česku jen trochu slušnější práci, vyjíždět do Irska kvůli výdělku v nekvalifikovaném zaměstnání je cosi mezi utopií a blbostí.

- irské ekonomice dochází dech - nezaměstnanost letí nahoru a podle některých údajů je například vyšší než v Česku

- skončil stavební boom - desítky tisíc míst ve stavebnictví jsou zrušeny. Reakce desítek tisíc "stavebníků" je úprk do Velké Británie v souvislosti s olympiádou v roce 2012

Nevolníci prchají
Klikněte na obrázek pro zvětšení
(Irish Times)

 

Dva díly miniseriálu "Kterak dobýt Irsko a vydělat milion" jsou samozřejmě hodně subjektivním pohledem, pročež si samozřejmě každý (nejvíce chytráci, kteří už v Irsku pracují a považují se za vševědoucí mistry světa) myslí, že je to snůška blbostí. A možná má pravdu. Což ovšem nebrání spoustě lidí, aby mi i nadále zasílali spousta dalších dotazů, takže uvažuji o dílu třetím, týkajícím se nejčastějších otázek jako je pojištění, Poláci, co s prací mimo Dublin a podobně.

No a na závěr možná něco zábavného. Od ledna 2006 se stále častěji objevují v tisku, rádiích i televizi názory, že je potřeba zlatokopům přistřihnou křidýlka a je třeba pro uchazeče o práci z tzv. nových zemí EU zavést restriktivní opatření, což ses jeví jako eufemistický název toho, že prostě žádní další Poláci, Slováci, Litevci, Češi a podobně už v Irsku jen tak pracovat nebudou. Momentálně je pro myšlenku nepovolit práci dalším východoevropanům 78% Irů. A to i přesto, že přes 60% Irů přiznává, že východoevropští zlatokopové irské ekonomice prospívají. (konec ledna 2006, zdroj: lednový Irish Times). Ovšem, milí Irové, to jste si měli rozmyslet dříve, teď už pozdě bycha a Poláka honiti.
Momentálně mohou kromě Rumunů a Bulharů všichni členové EU pracovat v Irsku bez omezení.


zpět na hlavní stranu