Prosinec 2015

Stezka se vine nahoru a dolů po strmých stěnách kaňonů. A do krajiny se ozývá i zběsilé vytí, zoufalý pláč, hysterický jekot a veselý smích. Vytí, pláč a jekot patří osamělým turistkám, z nichž vyniká zejména ženština, které nedělá problémy poskakovat po skalní stěně jako přiopilý kamzík, ovšem tancem svatého Víta reaguje na každého pavouka v dosahu. Veselý smích patří mně, jelikož jsem škodolibá svině. Nu, pravdou je, že reunionští pavouci jsou krásní, velcí, černí s oranžovýma nohama a je jich mnoho. Visí na svých sítích zejména nad turistickými stezkami, takže je možno si je prohlédnout vskutku zblízka.

Nedaleko La Nouvelle, Cirque Mafate.

Prší. Proti vodě jsem poměrně odolný. Na základní škole jsme si na hlavy házeli igelitové sáčky naplněné vodou (vskutku intelektuální zábava) a přes deset let pracuji v Irsku, což také není zrovna pouštní destinace. Ovšem nyní opravdu prší. U cesty stojí vodník a škemrá o pršiplášť. Nedaleko stromu se topí kapr a žadoní o dýchací přístroj. Prší tak, že cesta místy úplně zmizela a brodím se menší říčkou. Vůbec by mi nevadilo, kdybych se změnil v penis a mohl na sebe nasadit prezervativ. Voda teče do očí, uší a nosu. Ostatní tělní otvory raději ani nezkoumám.

Nu, ač déšť místy přecházel v liják a průtrž mračen, ostrované jsou zvyklí na ještě akčnější zábavu. V roce 1966 napadlo během 12 hodin více než metr dešťových srážek. Ještě větší legrace byla v roce 2007. V únoru tehdy napadlo během čtyř dnů 4,93 metru vody. To měli jistě všichni ostrované mokro v pantoflích.

Katedrála u vesnice Marla, Cirque Mafate. Vpravo je zvonice.

2.12. 2015 středa
Možná největší a pravděpodobně nejznámější atrakcí celého ostrova Réunion je vulkán Piton de la Fournaise. Aktivní vulkán je opravdu aktivní. Erupce jsou poměrně časté, láva zvesela teče, vulkán dýmí a turisté nadšeně tleskají. Jen v letošním roce proběhly hned tři erupce a není zrovna snadné najít rok, kdy je hora v klidu.

Pohled z Belvedere du Nez de Boeuf, cestou k Piton de Fournaise.

Po cestě od pobřeží k vulkánu je několik pěkných vyhlídek, u vulkánu samotného velké parkoviště a samozřejmě bambilion turistů. Kaldera sama o sobě jest poměrně členitá a tak ani cesta k obvyklému cíly, kráteru Dolomieu není nudná. Pokud už výletníka nebaví zírat na měsíční krajinu, kónické útvary a nejroztodivnější útvary tvarované při erupcích, je možné se smát jiným výletníkům, kteří relativně nenáročný výlet podcenili. Tito jedincové se dezorientovaně motají, kulhají, naříkají a usedavě pláčí. Zejména takoví jedincové, kteří lezou na sopku v pantoflích či případně bez vody. Pantofle tudiž nedoporučuji, naopak hektolitry vody rozhodně ano.

Samotný kráter Dolomieu jest pěkná díra, na jejíž římse zvané také Balcon de Dolomieu je možno piknikovat a naříkat, že díra nelze vyfotit. Nu, ani obyčejné ultraširoké objektivy nestačí, to je fakt. Jako ovšem všude na Réunionu, i zde je ovšem možno kochat se pohledem z vrtulníků a získat tak celkový pohled na oblast. Což mimochodem vřele doporučuji.

Vlevo jest Formica Leo s chodníky vyšlapanými od turistů.
V pozadí Piton de la Fournaise, konkrétně tedy Dolomieu,
kam se dá dojít za pár desítek minut pro pěkné pohledy do díry

3.12. 2015 čtvrtek
Pláž a liči, kreolská kuchyně a maličký hotel s bazénem. Réunion není sice vyloženě plážová destinace, ale kdo chce, ten si písek do ucha nastrkat může a na mořského ježka se dá také šlápnout.

I když je ostrov často představován jako centrum adrenalinu, veškeré aktivity jsou tak nějak mírné, francouzsky civilizované. Zřejmě proto, aby si důchodci z pevninské části Francie mohli také zadovádět na berlích a v kolečkových křeslech.

Palmy, voda.... nic zvláštního. Například iglú na jižním pobřeží Réunionu nenajdete.

4.12. 2015 pátek
"Mamí, létající hroch!" ukazuje šklebák k obloze.

Bohužel nemám v kapse kovadlinu, kterou bych svrhl dolů a šklebáka tak ztrestal za drzé řeči. Místo toho visím na špagátech, nade mnou jest kus látky a já se snažím zpomalit pád.

Pobřeží severně od St. Leu.
(GoPro 3)

Ano, St. Leu je všude po světě známo milovníkům létání všeho druhu, obzvláště ovšem paraglidingu. Díky stabilním povětrnostním podmínkám je tak nebe plné ladně se vznášejících občanů. Zatímco paragliding jest většinou esencí elegance a souznění mysli, sil přírody a lidského ducha, mně se podařilo dát zábavě zcela jiný rozměr. Už samotný start sledovali diváci se zdviženým obočím, jelikož hrouda sádla řítící se po stráni není zrovna obvyklá podívaná. I samotný let má do elegance zatraceně daleko. Snažím se nezabloudit nad oceánem, nevrazit do svahu na pobřeží a přitom najít stoupák, jelikož můj let připomíná spíše pytel brambor levitující mezi stavem beztíže a volným pádem. Aby toho nebylo málo, podléhám mírné panice, že nohami zavadím o eklektrické vedení. Umíte si to představit, ostrované, dvě létající vepřové kýty spálené dočerna?

Jak již znalci poletování tuší, největší zábava přichází při přistání. Povedlo se mi sice trefit na pláž, ovšem tím pozitiva končí. Přistání s rovnýma nohama, špagáty kolem krku i v puse jak udidlo. Řičím bolestí, padák mne vláčí mezi slunícími se rekreanty, hlava ryje v pláži a zanechává za sebou hlubokou brázdu, tučné tělo rozrývá písek, kutálí se, boří a ničí tropickou idylku.

"Mamí! Ten hroch mi rozbil bábovičky!"

5.12. 2015 sobota
Odlétám z Réunionu na jiný ostrov, do Irska. V batohu mi cinká několik lahví rumu. Naopak v peněžence mi necinká vůbec nic, ovšem propít a projíst bambilion na Réunionu je jedna z nejlepších investicí, které činívám. Pokud nepočítám pořízení spousty čínských polévek.

Ostrov mne opět nezklamal, ovšem pro příští návštěvu si raději vše poněkud pečlivěji naplánuji. Ubytováním počínaje, pronájmem automobilu, rezervací restaurací a zjištěním přístupu k nejrůznějším atrakcím konče. Jelikož francouzská laxnost a ignorace je na Réunionu ještě znásobena kreolskou bohorovností a flegmatismem umírajícího jogína.

Cirque Salazie, pohled od Col de Boeufs

6.12. 2015 neděle - 13.12. 2015 neděle
"Styďte se až do morku svých irských kostí!" hulákám hned ve dveřích na své spolubydlící. Vrátil jsem se z výletu na ostrov Réunion a očekával jsem, že spočinu v náručí irských větrů a dešťů. Zkrátka romantika. Nyní však zatínám zuby vztekem a ostentativně plivu na zápraží. Není se čemu divit. I když spolubydlícím rok co rok demonstruji svou nechuť k vánočním svátkům. spolubydlící mi rok co rok dělají naschvály a poté se nepěkně smějí.

Na rohožce na zápraží je vyobrazen notoricky známý tlustý Američan v červeném kožichu a hloupé červené čapce, sedí na saních, saně táhne sob a obézní osoba na saních rozjařeně vříská: "Ho ho ho!"

Soba sežrat a tlustého Američana hnát sviňským krokem. Pěšky, aby zhubnul.

Obézní Američan, kamarád alkoholika Dědy Mráze.

"Nejsem milovník omrzlin! Nerad polykám za jízdy zmrzlé ptactvo! A co teprve srážka se soby pana Santy Klause!" odpovídá mé ještě horší JÁ (pozorný čtenář si jistě všiml, že nemám žádné lepší JÁ, pouze špatné a horší).

Ano. Ač je tohoroční zima nadmíru teplá, rozhodl jsem se zazimovat svůj motocykl. Letošní sezóna se kupodivu obešla naprosto poklidně a bez nějakých výstupů pro veřejnost. Nepočítám zlomenou nohu při první jarní vyjížďce, protože pevně doufám, že mě při té trapné epizodce nikdo neviděl.

15.12. 2015 úterý - 24.12. 2015 čtvrtek
Jak už to tak v letecké dopravě bývá, předvánoční období jest obdobím nadmíru živým. Po vskutku abnormální ukázce neschopnosti našeho vedení v průběhu posledního roku či dvou se ovšem toto období změnilo v chaos gigantických rozměrů. Všichni schopní zaměstnanci po letech týrání odešli, pročež zůstalo jen stádo dezorientovaných jedinců nevalných intelektuálních i manuálních schopností. Tím mám na mysli své současné kolegy a sebe.

Já si ovšem nezoufám, naopak propukám v hlasitý smích, plácám se do stehen a škodolibě se řehtám kolegům. Zvláště těm, kteří si pletou New York s Montrealem, pilota s letuškou, nepoznají ani vlastní letadla a když padne mlha, ozývá se z vysílaček zoufalé kvílení, jelikož nováčci se ztratili kdesi mezi mezi přistávajícími stroji.

25.12. 2015 pátek
Štědrý večer nastal. Hulákající šklebáci metají kozelce pod umírajícím stromkem a hysterie zvaná "nákupy" přechází plynule z etapy "předvánoční" do etapy "povánoční výprodeje".

Pročež jsem se zabarikádoval ve svém vesnickém bytě a sypu si do chřtánu kilogramy lahůdek, které se mi za celý rok nashromáždily v lednici, v policích a tak různě.

Jelikož jsem již dlouho nikoho nepíchl do oka pletací jehlicí, rozhodl jsem se naštvat co nejvíce lidí aspoň zde na Chochovinách. A to tak, že udělám chutě spoustě čtenářů, kteří nepoznali lahůdky exotické a jsou nuceni se stravovat něcím tak pobliózním, jako je česká kuchyně.

Uzené emryo lamy zbytečně nepitváme, užijeme včetně sušených vnitřností a kopýtek.

---Recept na polévku z uzeného embrya lamy a červených papriček---

Příprava zabere zhruba dvacet minut, sama tepelná úprava půl hodiny. Při použití autogenu i kratší dobu.

K pochoutce budeme potřebovat:

1 sušené uzené embryo lamy (ideálně vysušené právě uzením) ještě BEZ ostrstění, jelikož případné chlupy poté zůstávají při jídle mezi zuby
2 listy citronové trávy (stačí i obyčejná tráva, kterou jsme nestihli na posledním večírku vykouřit)
1 zelená pálivá paprička
2 červené pálivé papričky
zelené fazolové lusky
2 lžíce arašídového oleje
1 kus nasekaného zázvoru (ne nastrouhaného)
1 kus (stačí menší) galgánu
1 limetka
4 listy bergamotu
koriandr (stačí pár snítek, ne celý trs, vzhledem k síle bylinky)
100 g rýže, ideálně basmati
sůl
kokosové mléko

Horní část citronové trávy odsekneme a zbytek nadrobno nakrájíme. Nadrobno nakrájíme zelenou papričku a poté se poškrábeme na oku, čímž zajistíme sousedům pěkný zážitek v podobě zoufalého řevu a sprostých nadávek, které ocení zejména sousedovic šklebáci. Poté, co jsme si vymyli oko, nakrájíme obě červené papričky na kroužky a opět si promneme oči. Jakmile ustane bušení sousedů na zeď, na pánev wok vhodíme připravené ingredience kromě červených papriček, přidáme zázvor, bergamot, rýži a polovinu šťávu z limetky. Vše zalijeme litrem vody, pánev přikryjeme pokličkou a polévku přivedeme k varu.

Kroužky červené papriky vhodíme do mixéru, přidáme trochu soli, trochu limetkové šťávy, trochu zázvoru a mixujeme, dokud nevznikne cosi mezi hustější omáčkou a řidší pastou.

Jakmile začne voda vařit, vhodíme na pánev embryo. Pánev opět přikryjeme a za velice mírného varu necháme zhruba dvacet minut probublávat. Embryo změkne, maso se uvolní od kostí a celá polévka nasaje krásnou vůni uzené lamy. Po dvaceti minutách přidáme zbytek štávy z limetky a fazolové lusky. Na závěr vhodíme koriandr na ne více než minutu či dvě, aby bylinka nepřetloukla chuť a zejména vůni embrya. S koriandrem také pastu z červených papriček i kokosové mléko, čímž polévka dostane sytou barvu a zároveň zjemníme papričky, ze kterých jsme chytře zapomněli vyklepat semínka.

Výsledkem jest lahodná a osvěžující krmě, navíc se embryu vařením uvolní kůže na hlavičce a vizuálně tak zvířátko vypadá roztomile.

Sváteční polévka z uzeného embrya po přidání posledních ingrediencí.
Nyní stačí už jen minutu či dvě povařit.

Jako vrchol hostiny můžeme zaklepat na dveře sousedům a poté se jim smát, že měli určitě jen nějaké hnusné vánoční cukroví, bramborový salát se žluklou majonézou a obézního kapra smrdícího bahnem.

Popravdě řečeno, když už jsme u těch Vánoc, jídla a tradic - rozhodně si dovedu představit malého vřeštícího Krista, jak ho krmí polévkou z embrya, než aby mu cpali do pusy kapra a riskovali tak, že ho budou muset tahat k doktorovi s kostí zapíchlou v krku.

26.12. 2015 sobota
Pokračuji v zoufalé snaze najít fotografie porůznu uložené (rozuměj ztracené) na nejrůznějších nosičích. Výsledkem této snahy je i kolekce obrázků z výletu do Peru. Obrázky jsou nutné například i k tomu, abych si vzpomněl, co jsem na výletech viděl. Jelikož Peru se mi ve vzpomínkách například smrsklo na pečené morče, smažené morče a spálenou hlavičku... morčete.

Peruánské ženštiny v sexy kloboucích a sexy punčochách nakupují a prodávají morčata

27.12. 2015 neděle
S hrůzou jsem zjistil, že v Tanzánii nejsou továrny na výrobu fernetu, ba ani velkosklady čínských polévek. Pod tlakem těchto strašlivých zjištění jsem nucen změnit plány na následující dovolenou. Dočetl jsem se, že do Tanzánie se jezdí většinou zírat na zvířata. Nu co - zvířata mám rád. Je pravda, že nejkrásnější pohled je na koně, psa či kočku v podobě řízků či nudliček v kokosové omáčce, ale vidět živočichy v ještě neupravené podobě také není špatné. Pročež jsem kontaktoval nemálo osob a cestovních agentur v Tanzánii a Keni s požadavkem, aby mi ukázali slona, zebru, žirafu, lva a hovnivála.
Již dlouho jsem se nezasmál tak, jako při čtení odpovědí. Mužové a ženštiny z daleké Afriky mi nabídli výlet za bambilion. Ovšem za bambilion jen na jeden den s tím, že možná uvidím slona a se štěstím i rozjetou žábu, když už je to období dešťů.
Načež jsem začal argumentovat, že žába nikoho nezajímá, že jsem chudý mrzák a skrblík a že sám mohu pózovat pro ostatní turisty jako kříženec hrocha a slona.

"Slona vidět nepotřebuji, sloni jsou všude!"
"Slona vidět musíte, jsou totiž úplně všude!"
"Chci vidět pruhované koně!"
"Pruhované koně za bambilion!"
"A co ten hovnivál?"
"Dva bambiliony! Hovniválů je málo, rozšlapali je sloni a pruhovaní koně!"

Dobré dva týdny jsem smlouval, naříkal a živě popisoval, jak si ze zoufalství rvu vlasy, vous i oba chlupy z hrudi.
Načež poslední vytrvalec napsal, že "jelikož už jsi můj přítel, zaplatíš jen pět peněz, nikoli bambilion".
Což konkrétně znamená, že původně požadovaných 960 amerických peněz za šest dní se scvrklo na 600 a k tomu bych měl mít zdarma (ech) ubytování před a po výletě v městě Arusha, eskortu do hotelu a večeři v čínské restauraci. Popravdě řečeno - tu večeři jsem požadoval spíše jako vtip, avšak dotyčný se mě ve finále zeptal, zdali preferuji rýži či nudle.
Vzhledem k tomu, že opravdu nehodlám zaplatit víc než dohodnutou cenu, očekávám na výletě mnoho omezení a pastí na nebohého výletníka. Zebry budou málo pruhované, sloni budou mít jen polovinu chobotu a hovnivál bude jistě jen maskovaný chroust. Dobře mi tak.

28.12. 2015 pondělí
Obrázky z Bolívie. Pravda, výlet do Bolívie se mi líbil, ovšem dominantním zážitkem se stala poněkud bolestivá zkušenost, kterou bych mohl nazvat "Okurka mi zničila řiť!"

Pro čtenáře s bujnou fantazií pro jistotu dodám, že Okurka je jméno koně a za zničenou řiť může několikadenní jízda bez sedla.

Jízda po solných pláních nedaleko Uyuni serpentinami zrovna nehýří.

29.12. 2015 úterý
Blíží se konec kalendářního roku a spousta lidí má potřebu bilancovat. Což je v podání Čechů nadávání, fňukání, pomlouvání a naříkání. Napsal mi například pan F., jeden z mých známých, se kterými se pravidelně vídám. Pravidelně, tudíž zhruba jednou za pět let, jak už to tak u mých známých bývá. Pan F. přednáší na třech vysokých školách a jeho největším koníčkem je - dobrovolné zametání chodníků, pochcaných městských zákoutí a poblitých parků. Tuto činnost provozuje ve městě Praha v ranních hodinách, často ještě před svítáním. Několikráte jsem se dotazoval na smysl či motivaci, načež mi akademik s jasně patrnou radostí v hlase odpovídal: "To bys nevěřil, jak tě taková ranní rozcvička nastartuje. Třeba odér ze zvratků z červeného vína, to je lepší než studená sprcha!"

Nu, zkrátka akademik. Flegmatik, člověk s nadhledem a klidem v duši, chtělo by se říci. To vše je ovšem smeteno ráznými slovy, když se pan F. počne vyjadřovat o současném zeměškůdci českých zemí, hradnímu zoufalci panu Zemanovi. V té chvíli prýští z úst pana F. spousta ohavných slov, akademik se noří do vod českého jazyka, kam nezabloudí často ani ti, po nichž čistí chodníky.

Popravdě řečeno nechápu, proč onen hradní pitoma budí tolik emocí. Jedinec průměrného vzdělání, průměrného intelektu, průměrný lhář... zkrátka takový průměrný Čech. Takže proč vlastně býti vzrušen, proč prskati síru či naopak adorovat se slinou v koutku slastí otevřených úst?

"Takový pěkný rok by to byl. A byl by ještě hezčí, kdyby toho hajzla ranila mrtvice!", pravil pan F., bilancujíce letošní rok.

A to zase ne, žádná mrtvice či kotel s bublající vodou, neboť na každou svini se voda zkrátka nevaří. Jen si ho užijte, milí Čechové, druhý takový se jen tak nenajde. A nedejte na slova jisté velvyslankyně, která s pokrčením ramen pravila soucitně cosi o tom, že je nutno pana Zemana "přežít". Naopak, je třeba si jej vychutnat plnými doušky.

Ano, jsem škodolibý dobytek.

30.12. 2015 středa
Pokořil jsem knihu (to není žádná sexuální úchylka, jak si jistě někteří čtenářové myslí) Evy Hahnové Dlouhé stíny předsudků. S podtitulem Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století. Kniha jest to pěkná (čtu zásadně jen pěkné knihy, případně knihy, kde je spousta obrázků, namátkou Dobrodružství Mickeymouse a Kamasútru). Ve zkratce - letem světem Dlouhé stíny předsudků zhruba naznačují, co si o kmeni Čechů mysleli (minulý čas jest použit v rámci všeobjímající politické korektnosti) anglicky a německy mluvící a píšící politici, diplomaté, spisovatelé, žurnalisté, ba i historici. Vesměs osoby respektované v době minulé, často ovšem i do dnešních dnů. Popravdě - povětšinou se citovaní nevyjadřují výhradně o Češích, nýbrž je berou jako více či méně důležitou část změti národů středoevropských, východoevropských a balkánských. Ostatně, tato změť se zdá zbytku světa relativně homogenní do dnešních dnů a zdaleka nemám na mysli negramotné honáky krav například z jihoamerických pamp.

"Buďme tvrdými! Rozumu lebka Čechů nepřijme, ale ranám porozumí i ona."

Theodor Mommsen (Nobelova cena za literaturu z roku 1902)
Neue Freie Presse, rok 1897

Množství citátů jest zasazeno do názorů dvou imperiálních velmocí (povětšinou) na uspořádání Evropy, vše pěkně ovlivňováno relativně stěžejními událostmi formujícími Evropu, zmíněná impéria a tím pádem i zbytek světa. Navíc, pokud jsem byl při smyslech a neměl jsem ubývající mozkové buňky zakaleny alkoholem či glutamátem z čínských polévek, autorka sahá k citátům až do roku 1848. Co si budeme povídat - ve 20. století (natož v druhé polovině století 19.) ještě Číňané nekoupili polovinu světa, USA si hrály více na vlastním hřišti a zejména v jeho první polovině se Rusové věnovali zejména tomu, jak střelou do týla zredukovat vlastní elity či bližního svého.

"Co se  týče Čechů, musím se přiznat, že jsem měl naděje. Můj romantismus ve mně před deseti lety vzbudil zájem o husity: Naučil jsem se česky a shromáždil si malou českou knihovnu, ale přece jen jsem brzy rozpoznal, že Libuše nemá naději uvidět vzestup své říše. Maďaři, Češi a všelijaké podobné národy žijící pod žezlem Rakouska jsou jen zátěží dějin."

Paul Anton de Legarde

Nu, těžko zpochybňovat erudici autorky. Ovšem občas mi přišlo, jako by se jednalo o poněkud jednostrannou selekci výroků. Možná je to ale jenom tím, že žádnou zvláštní láskou ke Slovanům, natož Čechům, netrpím. Rozhodně méně než autorka knihy.

"Ty všechny Čechy, Maďary, Poláky, Jugoše a Rumuny by bylo třeba svázat do batohu, pořádně protřepat a pak předat pod správu slušného Brita."

George Russel Clerk, velvyslanec v Praze.

Abych nezapomněl - po dočtení knihy jsem sám sobě pravil, že už samotný název je tak trochu moc... vlezdoprdelistický. Což nic nemění na tom, že kniha skončila v levé části mé knihovny, kam ukládám knihy, ke kterým se vracím. Jako jsou například kuchařky, seznam nejlepších koktejlů z rumu a tenká brožurka od Jehovistů, kterou podkládám kývající se kuchyňský stůl.

"Dlouhá historie Čechů vykazuje víc tragédie než štěstí, víc fanatismu než uvážlivých soudů. Češi prokázali talent spíše pro hudbu než pro politiku, pro rétoriku než pro aktivní jednání."

Hugh Seton Watson

31.12. 2015 čtvrtek - 9.1. 2016 pátek
V Irsku prší. Což tedy není nic objevného, ovšem již od prosince prší tak, že se občas stane, že měním během noční směny i několik sad uniforem, výložky na mé košili připomínají akvarijní rybu v rozkladu a kravata notně vytahanou pupeční šňůru. Nicméně v Dublinu je situace ještě relativně klidná. Což se nedá říci o zbytku Irska, kde jsou největší záplavy za poslední desetiletí.

Bývalí kolegové roztroušení po celém Irsku mne ovšem informují i o spoustě pozitiv. Do vytopených domů jim voda přináší potraviny z vytopených obchodů, nemusí platit poplatky za přejezdy mostů, které je nyní možno objet na pramičce či na ramenou topícího se souseda. Zdarma jsou vodní postele a voda v koupelně má konečně ten správný tlak, takže neteče jen slabým praménkem, jak bývá v Irsku zvykem. Jen bývalý polský kolega Hubert nadává, jelikož už měsíc se stravuje pouze rybami a labutěmi, běžnými návštěvníky jako obývacího pokoje.

zpět na hlavní stranu