Prosinec 2018
1.12. 2018 sobota
Jaký to rozdíl proti
minibusům alias chapas, tvořícím naprostou většinu veřejné dopravy v
Mozambiku - Ve čtyři hodiny ráno vyjíždím skutečným autobusem. Nejen to. Mám
opravdu celou sedačku jen pro sebe. Posádku autobusu tvoří pan řidič a pan
ředitel autobusu a zeměkoule. Pan ředitel autobusu a zeměkoule je obludně
obézní pán s růžovou kabelkou. V růžové kabelce má všechny možné dokumenty.
Vyrážíme po páteři mozambické silniční dopravy, zdejší legendě, silnici EN1,
vedenou občas jako E1 a občas jako N1. Tato silnice vede z Maputa až na
dálný sever k tanzanským hranicím.
Pán ředitel autobusu a zeměkoule má
za úkol zajistit bezproblémový průjezd vozidla skrze nespočetné policejní a
vojenské kontroly, skrze mýtné brány, pan ředitel rozdává úsměvy policistům
a vojákům, sem tam utrousí nějakou tu bankovku a sem tam dobré slovo. Pan
ředitel řeší drobné spory mezi cestujícími, pan ředitel plánuje přestávky,
pan ředitel je zkrátka vládcem nad těly i dušemi cestujících.
Silnice
EN1 z Quelimane postrádá to, co běžný výletník od silnice očekává - silnici.
Nejdůležitější mozambická komunikace postrádá nejen asfalt, ale i vozovku
jako takovou. Dá se říci, že z Quelimane až do odbočky na Beiru, druhé
největší mosambické město, je silnice tvořena gigantickými krátery
připomínajícími pasti na mamuty. Gigantické krátery jsou doplněny menšími
krátery a nejrůznější sestavou děr plných bláta a vody, jelikož období dešťů
již začalo. Pan řidič předvádí místo řízení cirkusové číslo, kdy s
neutuchající energií ručkuje po celém obvodu volantu, naskakuje na sedačce,
troubí na domorodce, kozy a protijedoucí kamiony, zkrátka se snaží přežít.
Průměrná rychlost za prvních 12 hodin jízdy činí 16km/hod.
Jakmile se
ovšem dostáváme za odbočku na Beiru, objevuje se silnice. Asfalt natažený na
placaté krajině, minimum zatáček. V tu chvíli pan řidič zřejmě omdlel a
spadl na plynový pedál. Autobus se řítí zběsile skrze vesnice, kamsi k
obzoru. Průměrná rychlost vyletěla na 138km/hod a takto se řítíme dlouhé
hodiny. Nevím o žádném jinam místě na světě, kde by něco podobného bylo
možné. Zastavujeme jen kvůli policejním kontrolám a ve chvílích, kdy si pan
ředitel autobusu chce koupit pytel banánů, pytel rýže, tři kozy a další nezbytnosti.
Pan ředitel ví, ve které vesnici je třeba co nakoupit, což s povděkem
kvitují i ostatní cestující. Postupem času se tak v chodbičce, pod sedadly i
pod nohami cestujících vrší pytle, koše a igelitové tašky se vším možným.
Převládá mango, banány, kokosové ořechy a mezi tím vším se kroutí kozy se
svázánýma nohama a slepice spoutané do svazků po dvou, třech a více kusech.
Po 16 hodinách jízdy, již za hluboké tmy, zastavujeme na noc. Vnitřek
autobusu se změnil na masu lidských a zvířecích těl ležících na pytlích s
ovocem a jiným jídlem. Každý se snaží najít své místo. Ozývá se první
chrápání, první mluvení ze snů, do toho chrochtají prasata, mečí a bečí kozy
a ovce, drůbež kdáká a občas vztekle zakokrhá kohout. Jelikož nechci trávit
noc v podobném propletenci, rozhodl jsem se spát venku. Komárům navzdory. Za
dolar jsem si na noc zapůjčil rákosovou rohož a spokojeně se natáhl vedle
autobusu. Již po necelé hodině jsem se ovšem přesunul pod autobus, jelikož
kolem mne a občas v až nepříjemné blízkosti počali ostatní cestující močit a
kálet.
Veřejná doprava v Mozambiku. Jak demonstruje ženština na snímku,
nejlepší
metodou přežití jest zírání do blba a vypnutí
veškerých životních funkcí
kromě onoho zírání.
2.12. 2018 neděle
Vyjíždíme v půl páté
ráno, se svítáním. Čím více se blížíme na jih, tím je silnice lepší, ovšem
znatelně roste i provoz. Zatímco na severu jsme potkali maximálně jedno
vozidlo za hodinu, většinou kamiony sunoucí se zdánlivě odnikud nikam, zde
se objevují vozidla všeho druhu, osobní automobily nevyjímaje. Po devíti
hodinách jízdy vystupuji ve městě Maxixe, nedaleko mola. Lezu na loď a za
dvacet minut vystupuji v Inhambane, jednom z nejpříjemnějších - z pohledu
výletníka - mozambických měst. Následuje hodinový přejezd do Tofu, vesnice u
Indického oceánu a pravděpodobně nejturističtějšího města celé země. Je
neděle odpoledne, pročež se pláž změnila v jednu velkou párty scénu. Stovky
náctiletých z Maxixe, Inhambane i Maputa korzují po pláži, pivo teče
proudem, každá chatrč ve vsi prodává jídlo, občerstvení a plážové propriety
jako jsou ručníky a plavky. Desítky přiopilých bílých ženštin se mačkají na
místní beach boys. Tito náctiletí mladíci sice nikdy neviděli posilovnu a
zdravá výživa je pro ně stejný pojem jako mozková chirurgie nebo kvantová
fyzika, ovšem všichni bez výjimky disponují vyrýsovanými břišními svaly a
těly jako z fitness magazínů. Což samozřejmě bílé návštěvnice oceňují
zejména v noci.
Ubytoval jsem se na kraji vsi v chatrči s moskytierou i
ventilátorem. Indický oceán mám dvacet metrů od dveří. Na závěr výletu se
nořím do chlácholivých vln luxusu.
Pláže mozambické. Tofo.
3.12. 2018 pondělí
Vypral jsem si trenýrky a po zbytek dne se cpal mangem, naléval pivem a
rumem a večer snědl dvě langusty. Po hektickém víkendu je Tofo klasickou
vesnicí, kde pár ženštin prodává ovoce a zeleninu, z chatrčí se line vůně
pečeného kuřete a ve stínu domorodkyně na ulepených roštech grilují všemožné
mořské plody i kozí vnitřnosti.
Nejživěji je tak na pláži, odkud vyjíždí
každou chvíli čluny s potápěči kamsi. K obzoru. V malé mozambické vesnici je
nejméně pět potápěčských center, k tomu půjčovny surfů, kite surfů a vůbec
všeho, co souvisí s vodními radovánkami. Zdejší oceán se tak hodí nejen k
polykání mořské vody, ale i k jiným aktivitám, pročež mohu směle tvrdit, že
Tofo je místo s nejvyšší hustotou turistických lákadel v celém Mozambiku.
"Jestli mi ještě jednou v osmi jazycích nabídneš ten pitomý náramek a za
naprosto jedinečnou cenu, tak tě zahrabu až po krk do písku a do obličeje ti
budu házet zdechlé ryby!" zařval jsem na vůdce skupiny šklebáků. Místní
omladina nemá celé dny na práci nic jiného, než každých pět minut nabízet
nejrůznější zbytečnosti s odůvodněním, že koupí náramku či přívěsku na klíče
zachráním celou jejich rodinu od smrti hladem.
"Nechcete kokos? Kokos
není náramek, kupte si kokos! Zachraňte mou rodinu od smrti hladem!"
"Ty
hade!" ztrácím nervy, "Kokos nechci, ale koupím od tebe těžkou a ostrou
motyku bych rozetnul tvou hlavu až ke krku!"
Šklebáci kromě prodeje cetek turistům holdují i hrátkám v oceánu. Například
surfují či hází do vln pivní lahve, které na plážích zanechali turisté.
4.12. 2018
úterý
Vesnice Tofo je mimo jiné místem, kam jezdí návštěvníci,
aby spatřili chloubu oceánů, největšího ze žraloků, žraloka velrybího. Díky
vodám bohatým na plankton jsou zdejší vody žraloky vyhledávané a tak není
divu, že se den co den vydávají na otevřené moře skupinky občanů toužících
tuto majestátní parybu zahlédnout a nejen to - s parybou si i zaplavat.
Velrybí žraloky je sice možno spatřit všude možně po světě, včetně naprosto
tragické a pobliózní turistické atrakce na Filipínách (žraloci jsou tam
krmeni a zvyklí na turisty jim tak nevadí spousty plavců z Evropy a Ameriky
a bambiliony neplavců z Číny, kteří je tahají za ploutve, prsty je dloubají
do očí a nutí je roztáhnout hubu k úsměvu kvůli selfíčku), nicméně u Tofa je
šance na spatření zvířat poměrně vysoká.
Pročež jsem nelenil, času
nemarnil a nerýpal se prstem v nose, nýbrž jsem si vzal podvodní brýle,
trubičku na dýchání, zaplatil si místo na člunu a vydal se štěstí a žralokům
vstříci.
Jak jsem tlustý a nešikovný, takové mám neustále štěstí (jsem
hodně tlustý a hodně nešikovný, tudíž mám stále a ve všem štěstí přímo
gigantické), pročež netrvalo ani deset minut a pan kapitán spatřil nad
hladinou charakteristikou ploutev. Následně jsem zcela neesteticky spadl do
vody a mezi snahou dostat vodu z očí a z nosu jsem způsobně pravil: "Dobrý
den, pane žralok!"
Následovalo čtyřicet minut plavání se sedmimetrovým
žralokem, kdy mě živočich bohorovně ignoroval, občas se o mě otřel bokem a
několikrát mě odsunul ocasní ploutví.
Po zbytek dne ležím v písku na
pláži, zasněně hledím do blba a intelektuálně pravím:"Jééé!"
Plavání s velrybím žralokem jest činnost náramná.
5.12. 2018 středa
Namlsán včerejší koupelí s velrybím
žralokem jsem se dnes věnoval jen obyčejnému šnorchlování na útesech u
vesnice Barra, zhruba 20 minut jízdy z Tofa.
Za odlivu jsou mělké vody
nedaleko mangrovů plné života, zejména mikrofauny. Desítky mořských kotníků,
hvězdice, nejrůznější krabí a podobná havěť. Zajímavé je zejména to, že se
šnorchluje v hloubce mezi 30 a 50 cm, což jsem ještě jinde nezažil. Snad ani
nemusím dodávat, že v takto mělké vodě jsem pravidelně drhnul břichem o dno
a zanechával tak za sebou nehezkou brázdu plnou rozdrcených škeblí a
pomačkaných ryb.
Poté již následovalo klasické šnorchlování za útesovým
zlomem, kdy jsem provokoval nejrůznější murény tím, že jsem jim strkal prst
až do jejich děr, což ryby nesly nelibě a občas se mě snažily kousnout do
rukavice.
Večer jsem se jal experimentovat. Naloupal jsem misku krevet,
nacpal je do manga a vše dlouho griloval. Lahůdku jsem si poté odnesl na
pláž, ostentativně si vše cpal do chřtánu a na věčně hladové domorodé
šklebáky dělal spokojené obličeje a zvuky jako: "Hmmmm, ňamy ňamy! To je
ale dobrota!"
Šnorchlování v brakických vodách jest pestrobarevné a překvapivě nenudné.
Na rozmazaném obrázku známý koníček z čeledi volnoostných.
V popředí hvězdice z třídy
ostnokožců.
6.12. 2018 čtvrtek
I když jsem měl v úmyslu zůstat v
Africe ještě pár týdnů a vrátit se do práce až po vánočních zběsilostech,
uvízlý v tenatech přílišného rozmazlování a mnoha a mnoha hodinách mozambické
veřejné dopravy od jiných pěkných míst, rozhodl jsem se letět zpět do
Evropy. Pročež jsem ve čtyři hodiny ráno odjel jediným přímým spojením z
Tofa do Maputa s tím, že zítra najdu letadlo, kde bude nějaké volné místo a
odletím si užít evropské každodenní nasranosti, kňourání a závistivého
krkání z přebytku blahobytu.
Do Maputa jsme dojeli ve dvě odpoledne a až
do šesti jsem utrácel zbylé peníze na maputském rybím trhu. Což je sice sám
o sobě trh až neuvěřitelně sterilní a nudný, ale je možnost si zde zakoupit
cokoli z plodů moře a v některé z desítek přilehlých restaurací si nechat
nákup připravit.
Koupil jsem si červenou rybu, kilo krevet a dvoukilovou
chobotnici.
A ne, samozřejmě, že jsem se s nikým nepodělil. Hehehe.
Sběrač škeblí, práce to nelehká.
7.12. 2018 pátek
Bloumám Maputem a jaksi městu
nemůžu přijít na chuť. Velice často město připomíná vybydlené ruiny paneláků
a chodníků tvořených rozpadlou dlažbou a nejrůznějšími dírami, po třídách V.
I. Lenina či Mao Ce Tunga se prohánějí poměrně nové Land Rovery, Land
Cruisery či nová SUV od BMW. Motocyklů je ve městě pomálu, o to více praští
do očí místní mladíci prohánějící se bez helem, ovšem v pantoflích a
tričkách po poloprázdných ulicích na nových BMW 1250, letošních Africách
Twin či cestovních endurech od Triumphu. Neuvěřitelně narvané chapy tvoří
městskou dopravu společně z relativně čistými a novými autobusy, za které by
se nemuselo stydět žádné evropské město. Maputo je zkrátka jaksi sterilní,
ani africké, ani evropské. Nuda. Z hlediska návštěvníků jde o místo s
takovým minimem zábavy (proslulé maputské bary a diskotéky nepočítám), že i
po pár hodinách v Maputu se výletník nudí a je nucen odjet co nejdále za
město. Pokud nechce trávit dlouhé hodiny a dny dloubáním se v nose,
škrábáním se za uchem nebo nafukováním ropuch brčkem.
Odpoledne jsem
odjel tuk-tukem na letiště a prvním letem odletěl do Johannesburgu a
pokračoval do Istanbulu.
Dhow u Ilha du Mosambique.
8.12. 2018 sobota
Z Mozambiku jsem přiletěl do Česka. Po
krátké zastávce v Istanbulu, kde jsem si jako obvykle mumlal slova staršího
pána o tom, že dřív zde bývalo vše lepší a hezčí, Turci měli rozum a
nevolili si za prezidenta pitomce.
Nu a v Česku....tekoucí voda! Krabice plné čínských polévek! Pohodlný gauč a ze záchodové mísy nelezou krysy! Voda hučí, bory šumí, duše útlé v těle čilém. Ó jaké to pohodlí. Opět a tentokrát definitivně jsem se ujistil, že jezdit do Afriky je nesmírná hloupost a opět a tentokrát definitivně jsem se rozhodl, že do Afriky již nikdy nepojedu. Vůbec nechápu, proč by měl vlastně výletník do Afriky jezdit. Sloni jsou i v Ázii, případně v ZOO, kalašnikovy je možno spatřit v muzeu v Evropě, případně v krásných horách Afghánistánu. A místo malárie si může člověk obstarat například něco z tradiční české kuchyně - také mu bude zle a poblije se.
Afrika je romantická pouze v případ, že máte bambilion peněz, které
rozhazujete
na všechny strany. V tom případě uvidíte rozzářené tváře a
zářivě bílé úsměvy.
Domorodci se ovšem nebudou smát na vás, nýbrž na ony
bambiliony.
9.12. 2018 neděle
Tak toto se mi tedy opravdu nepovedlo.
Jak známo, nemám rád plýtvání. Například obaly po čínských polévkách ještě
vymývám horkou vodou, by omylem nedošlo k tragédii a nevyhodil jsem lahodné
drobečky. Nu a jelikož jsem dnes v polici objevil další pytel marihuany,
rozhodl jsem se jej využít dříve, než-li jej objeví myši a já budu běhat po
bytě a lovit hlodavce nahlas se smějící, tančící čardáš a krkající konopné
výpary.
Jelikož mám v pytli dobrý kilogram trávy, usoudil jsem, že
zajisté bude moudřejší užít jiné, invenční metody jejího užití, nežli vše
spotřebovávat po titěrných jointech. I vytáhl jsem velkou vodní dýmku.
Jak já jsem jen hloupý! Do vodní dýmky se vejde konopí podstatně více nežli
do cigaretového papírku.
Kolem desáté hodiny večerní si připadám jak
obrovský hlodavec, nahlas se směji, tančím čardáš a krkám konopné výpary.
Kolem třetí hodiny ráno jsem za pubertálního chechtání dospěl k názoru, že
jsem dosáhl bodu nesmírného osvícení a schopnosti vstřebat všechny informace
světa. Ve čtyři ráno jsem usnul zasypán knihami, ze kterých jsem se snažil
všechny informace světa načerpat.
10.12. 2018 pondělí
Probouzím se v poledne na hromadě
knih a objímám vodní dýmku. Mezi mými sádelnatými prsy leží žmolky spálené
marihuany. Zjišťuji, že z nějakého důvodu mám na tváři otlačenou hranu knihy
Dějiny antropologie, na žebrech otisklou encyklopedii Zvíře a vedle leží
poslintaný výtisk knihy 501 slavností a karnevalů celého světa.
Taktéž se obávám, že jsem zřejmě v dobrém rozmaru nějakou tu trávu i snědl, jelikož mi při čtvrtém zvracení mezi zuby uvízl kus rostlinky.
11.12. 2018 úterý
"Pane Suttree, my se důvodně
domníváme, že jste se za zákazu vycházení vyhlášeného v souladu se zákonem a
navíc v rozporu s chováním jaké přináleží osobě Vašeho postavení odebíral na
všelijaká ničemná místa v McAinliho hrabství a následně jste tam promarnil
hned několik let ve společnosti zlodějů, ztroskotanců, bídáků, vyvrhelů,
sráčů, chámů, keťasů, tupců, vrahounů, gamblerů, kuplířek, kurevnic,
kurtizán, raubířů, ochmelků, spiťarů, ožralů a arciožralů, buranů, smilníků,
odpadlíků, zběhů, kurevníků a jiných rozmanitých a zlotřilých zhýralců."
"Já byl opilej!" vykřikl Suttree, přepadlý vidinou archetypálního patriarchy, jenžto obrovitánskými klíči odemyká brány Hádu.
Ač je to vzhledem k chřadnoucímu intelektu s podivem, stále čas od času
holduji knížkám, ve kterých se nenacházejí jen obrázky, ale i text. Dnes se
mi konečně podařilo dočíst knihu Suttree. Ačkoli si rozhodně nemyslím, že jde o
autorův opus magnum a Krvavý poledník i Cesta mi způsobily mnohem více
potěšení, pan McCarthy se i tentokrát vyřádil.
Jako
obvykle řádil ve formě strohé košatosti, popisech špinavé laskavosti a s
nadhledem popisované upatlanosti a upachtěnosti postaviček na hony
vzdálených ladným dámám a rytířům na bílých koních. Snad jen jedním se
Suttree liší od ostatních knih pana McCarthyho - pasáží, kdy čtenář může
hýkat nadšením a s hlučným chechotem se plácati do stehen je v knize
přehršel.
Z luk u řeky se z křoví vynořil obrovský vyzáblý chrt a očmuchával místo, kde Suttree postával. Tam někde v tom šerém luhu řeky jest onen lovec. I v metličkách čiroku spatřil jsem je ve snu. Žíznivé a zdivočelé. Zraky zešílevší hladem po duších tohoto světa. Prchněte jim.
Knihami pana Mc Carthyho se kochám pravidelně a opakovaně jako žádnými jinými. Navzdory faktu, že se z pana spisovatele stala popová hvězda
12.12. 2018 středa
Jest zhruba polovina prosince, ovšem
chaos je v plném proudu. Z každého reproduktoru kvílí dětské sbory a
prodavači balicích papírů mají žně. Naprosto imbecilní svátky zvané
Vánoce
jsou v některých zaostalých částech evropských zemích slaveny každý rok! V
praxi touto pitomou tradicí trpím na několika frontách. Například na válečné
frontě zvukové. Ke slavení totiž patří to, že v podstatě celý prosinec a
někdy již v listopadu zní ze všech rádií infantilní popěvky, které se navíc
rok co rok opakují. Opakují se navíc nejen několikrát denně, ba i několikrát
za hodinu. Další válečná fronta jest mezi mými kolegy a mnou, jelikož
kolegové jsou škodolibí dobytkové a stále dokola halekají cosi o veselých a
šťastných Vánocích. Neposlední válečná fronta spočívá ve frontách. Vánoce
jsou totiž převážně o frontách. Oslava narození
té
malé svině, která později vyrostla ve
velkou svini, je totiž připomínána davovou hysterií a davovými nákupy
všeho možného. Ve dnech, kdy šílenství kulminuje, vylézají lidští jedincové
ze všech možných děr a formují fronty. Pročež je nemožné nakoupit si čínské
polévky bez postávání ve frontách. Také fernet je často vyprodaný a lidé tak
stojí ve frontách jen tak pro zábavu a fronty se vyskytují i na všech
nádražích a letištích - lidé totiž cestují hlavně proto, aby mohli stát ve
frontách a šířit tím vánoční atmosféru (to jest stres, paniku a hysterii) i
v širém okolí.
Já bych je hnal, Vánoce. Svobodu všem kaprům, jedlím, smrkům i vánočním baňkám!
13.12. 2018 čtvrtek - 4.1. 2019 pátek
Zpět do práce. Předvánoční doba
zejména díky nadcházejímu Brexitu a zejména nejasnostem kolem něj ani
zdaleka není tak hektická jako v letech minulých. Pročež mám čas na spousty
čínských polévek a a
nekončící
disputace s kolegy, disputace týkající se Vánoc.
Jednou z nejhloupějších vánočních tradic je vnucování dárků lidem v okolí. Ani můj zaměstnavatel není výjimkou. Jako speciální odměnu za celoroční práci tak každý dostane balení alkoholu, většinou plechovky piva. Výjimkou byl loňský rok, kdy jsme kromě plechovek piva dostali i prošlou oschlou pizzu - jednu pizzu na šest lidí, abych byl přesný.