Říjen 2002


1.10. 2002 úterý
Včera jsem byl na bazéně. Když jsem končil a stál ve sprchách, tak vedle se sprchoval jakýsi prťavý mužík, tak metrsedumdesát, kroutil se a pořád na mě koukal. Po chvíli pravil, že nemá šampón a jestli bych mu nepůjčil můj.
Nu což, sklerotik, řekl jsem si a půjčil. Jenže po chvíli pidimužík začal mávat rukama a kroutit hlavou, ohrnoval nozdry a pravil, že ten šampón voní a já taky voním. To už mi bylo jakési divné, tak jsem jen pravil "hm" a potom jsem pravil: "To jste si asi špatně vybral."
To jsem pravil až poté, co mě pidimužík pozval na večeři.
Mám rýmu, deru si rypák papírovými kapesníky, které mají být "jemné pro každého" a mám od jemných pro každého rozrytý nos.

Večer jsem šel na hokej, hrálo se opět s Buldoky a opět jsme vyhráli, ač jsme se téměř nedostali k puku. Oni už jsou z toho celí nervózní, jelikož lépe bruslí, lépe přihrávají, lépe střílejí - ale góly nedávají, zatímco my neumíme bruslit, nahrávat ani střílet, ale nějak to vždy upytlíkujeme a vyhrajeme.

Objednal jsem si na zítřek odvoz postele. Kdo se chce pobavit, může přijít na představení neobvyklé komičnosti, budu totiž sám tahat postel do podkroví šestipatrového činžáku a poté se snažit postel procpat dvojitými dveřmi, které ovšem nejsou přímo za sebou, ale úplně šikmo. Zřejmě bude nutné postel rozřezat na malinkaté kousíčky, nanosit do pokoje a tam postel opět stlouci, sešroubovat a slepit.

Další nudný den, tak aspoň připojím vtip, který si povídají učitelky a hrozně se tomu smějí:

"Přijde Pepíček za Toníčkem a povídá: "Toníčku, proč toho křřřečka omotáváš páskou?"
A Toníček: "Aby mi neprrrrrasknul, až ho budu mrrrrdat."

To je celé.


2.10. 2002 středa

Nic se mi nechce psát, tak aspoň vyřídím veřejnosti vzkaz od pana Howadoora:


Howadoor: Zdar

Blacklight: Zdar.

Howadoor: Ja jsem tak nasrany, ze bych se na nic jineho nez hromadu nadavek ted nezmohl.

Blacklight: No ale to je ideální! Co se stalo? Koukej to hned napsat, bude to mít šťávu.

Howadoor: Co by se stalo, aspon kdyby se neco stalo. Vsechno se plizive kurvi a sere, kazdym dnem malickost. Zjebana zapadni civilizace, doufam, ze s tim tady ti arabaci brzo zatoci. Zkurvene USA, stejne to vsechno jde odtamtud. Zasrana EU. Zpiceni cesi. Pochcipat. Pomlatit.
Revoluci, krev, nasili. Politiky na lucerny. Uredniky ke zdi. Policajty upalit zaziva.

Blacklight: Jo! Jen tak dál! A teď řekni, co se stalo.

Howadoor: No nic, dneska zas pribyly v obchode jakesi superdibilizovane pomrdane zahovnene rukavice na jedno pouziti. Sraci hystericti. 

Blacklight: To nechápu... co je s nimi?

Howadoor: Pry uz nebudou prodavat puleny chleba. Hovada. Mor na ne. Kundy spinave, s vytokem.

Blacklight: Já myslím, že půlený chleba se normálně prodávat bude... ale do igeliťáků ho musejí dát už v krámě, ne až zákazník.

Howadoor: Co by s nima bylo, nejaky bezmozek, potrat hnusny, si snad mysli, ze si budu brat rohliky tema rukavicema, hnida.
A proc? Co je to za picovinu? Copak to nikdo nevidi, jak se vsichni zblaznili?

Blacklight: Mně by to vyhovovalo... nemusím to cpát do igeliťáku sám, udělá to za mě prodavačka, ne?

Howadoor: Jo, a kdyz chces strcit tu pulku chleba do toho strojku na krajeni, tak co udelas? 

Blacklight: Co? Jaký strojek na krájení? Proč bys někam strkal půlku chleba?

Howadoor: Picouni a zmrdi furt neco vymysleji, vinu nesou ti, co to trpne uvadeji v zivot.

Blacklight: Hm.

Howadoor: Ty ses taky debil.

Blacklight: No to sice jsem, ale nevím, proč bych měl někam strkat půlku chleba.

Howadoor: Kdybych jenom vedel jak se spojit s tim Ladinem, ja bych mu tady ty jeho bomby vlastnorucne odpalil.

Blacklight: Zkus mu napsat.

Howadoor: Tahle civilizace chcipne, aspon doufam, na tu svou prezranost. Kdyby meli speky jenom na tele, ale oni je maji v hlave.

Blacklight: Já mám taky špeky všude... a chleba nekupuju, já mám chleba tak 2x za rok... maximálně.

Howadoor: Pred chvili mi psal nejaky kulohryz, ze je to strasne fajn, kdyz ho zastavi policajt kdyz jede na kole a opisuje si cislo ramu. Motykou do hlavy, bez reci.
A to je furt.

Blacklight: Proč by ho měl zastavovat policajt? Jaké číslo rámu?

Howadoor: Ty vole, ty si ten chleba asi taky rves do hlavy, co?! Chces me nasrat jeste vic?? Se ti to docela dari! To tady rozmlatim vsecko.

Blacklight: Co máš furt s chlebem? Já to nechápu... prostě ho nejez a je to.

Howadoor: Pomrdani zkurveni lidi, rano vleze borec do kolarny a pry jak to, ze tam mam kolo. Fakt se divim, ze uz davno nejsem v lapaku.
Ale ja tam budu, jeste trochu a budu tam.
A doufam, ze za masovou vrazdu, nejen za obycejnou.

Blacklight: A ty nemáš mít kolo v kolárně?

Howadoor: Co ja vim? Prijde picoun a jak to, ze tam mam kolo. Co mu mam na to rict? At si vylize prdel. Ja mam dva roky kolo v kolarne a on meci cosi o klicich a ze prispel na zamek. Onanista jeden. Buzerant, bastard, paravul.

Blacklight: Nic mu neříkej, proč ho vůbec posloucháš?

Howadoor: Si mam zacpat usi nebo co?

Blacklight: Ale ještě jsi mi nevysvětlil ten chleba do strojku.

Howadoor: Kurvafix

Blacklight: Proč zacpat uši? prostě ho neber na vědomí.

Howadoor: Co do strojku? Co ti mam na tom vysvetlovat? Chces si nakrajet chleba, potrebujes dat chleba do strojku, takze ten pytlik musis rozervat, jelikoz je zauzlovany.

Blacklight: Proč si chceš krájet chleba v krámě? Ty doma nemáš nůž?

Howadoor: To je porad cosi. Prej hygiena. Hlavu by si meli vyplachnout tou svou hygienou, imbecilni. Jdu pracovat. Dej to pekne na web, tenhle nas rozhovor. A vsem vyrid at pochcipaj, ze uz pro ne nic psat nebudu. At si narazej na hlavu svou pochcanou rukavici na jedno pouziti a jdou rict policajtovi cislo sveho ramu.
Ja jsem skoncil.

3.10. 2002 čtvrtek
Vyvalil jsem obsah peněženky a zaplatil autodopravu. Autodoprava je taková věc, řidič s autem, která je nehorázně drahá, neochotná a nevyzná se ve městě, kde činnost provozuje.
Autodoprava mi autodopravila postel i matraci před dům, vzala si peníze a odjela. Já zůstal před domem s matrací dva metry na metrčtyřicet a k tomu s nehorázně těžkým roštem a ještě nehorázněji těžkou postelí. To bylo dole na chodníku. A vysoko nahoře, tam někde v oblacích, v šestém patře, mám pokoj a tam bylo nutno vše vytahat.
Rošt. To ještě šlo, křepce jsem vyběhl i s roštěm, na chodbě srazil pár květináčů, ale jinak v pořádku.
Postel. To už bylo horší, tahal jsem jednotlivé kus, které ovšem byly čtyři a tak mě po třetím vyneseném napadlo použít výtah. Bingo. Já vůl, že mě to nenapadlo dřív. Oproti všem předpokladům se podařilo část postele nacpat do výtahu. Ovšem když jsem v pátém patře vystupoval, oproti dveřím stála děsivě tlustá sousedka a s rudým obličejem vřeštěla:

"No co to je? Do si to dovolujete? Víte, jak je to těžké? To je náklad a vy si to klidně vozíte výtahem pro osoby!"

Totálně mě naštvala, navíc jsem supěl, funěl a neměl náladu se hádat s někým tak blbým, tak jsem drze odvětil:

"No o těžkém nákladu vy asi víte dost, že?", a významně jsem přejel očima její zrůdně otylou postavu.

Milí čtenáři... vy úchylové!Ovšem ženština byla nečekaně akční a sprostě přibouchla dveře od výtahu. Načež jsem nelenil a dveře zase prudce otevřel. Ovšem při otvírání dveří výtahu jsem nemohl držel bok postele a ten vypadl a přímo ženštině na jakousi tašku. Ozvalo se tiché křupnutí a šílený jekot, to když ženština hystericky kvičela, že měla v tašce vajíčka.

"Však si sneseš nová vejce!", napadlo mě, ale nahlas jsem řekl jen: "Nebrečte, já vám to zaplatím."

"Čtyřicet devět devadesát! Čtyřicet devět devadesát!", kňučela sousedka.

Protože nejsem žádný skrblík, dal jsem ženštině padesátikorunu a nechal jí tak spropitné.

No a v bytě jsem postel sestavil, spokojeně obhlédl a potom se slastně svalil na novou matraci a praštil se o topení, takže teď vím, že nová postel se nemá dávat k topení.


Po dlouhé době jsem si projížděl statistiky návštěvnosti Chochovin a nestačím se divit, co lidé hledají, když se na Chochoviny dostávají. Například včera se sem dostali při hledání slov "bicepsy", dále spojení "vtipy pražáci", pak "nahé baby" a nějaký exot zadal ve vyhledávači heslo "děsně vyčůraní".
No toto.

4.10. 2002 pátek
Ráno jsem se nacpal do nacpané tramvaje a potom zazvonil mobil a volala matka. Volala, že zemřela babička.
Když byla matka se sestrou za babičkou před pěti dny, tak se vrátily a povídaly, že babička umírá. A měly pravdu, když člověk umírá, tak nakonec umře, s tím se nedá nic dělat.

Hurá na jeptišky!Včera jsem byl na předposlední očkování před dovolenou. Tentokrát se mi poštěstilo vyzkoušet si směs proti žluté zimnici a břišnímu tyfu a tak mi zbývá už jen poslední dávka proti žloutence a zakoupiti pilulky proti malárii. Takové očkování vydrží několik let, což je dobré, protože už se chystám do Karáčí nebo Port Moresby, protože jsem si v ekonomickém přehledu přečetl, že v těchto městech se žije cizincům nejhůře, tudíž doufám, že tam moc cizinců nebude. Bez cizinců je to fajn, protože místní zbytečně nezvyšují ceny a člověk může spát ve spacáku někde v háji, protože ho nenutí jít do hotelu.

Ukončil jsem anketu o jeptišce na nudapláži. Výsledek mě vůbec nepřekvapil, čtenáři Chochovin by zase jen kopulovali a kopulovali. A tak to má být.

5.10. 2002 sobota

Odebral jsem se na nádraží a zakoupil sobě jízdenku. Plnohodnotnou, celou, žádné šizení, prostě jízdenku, jak se o tom píše v přepravních řádech. Poté jsem usedl do vlaku, který se jmenuje Vihorlat a vydal jsem se na východ.

Kromě instrukcí, že člověk nemá být hovado, co jezdí načerno, se v jízdních instrukcích píše i cosi o tom, že člověk nemá lézti do vlaku špinavý, smradlavý, plný vředů a vyrážek.
V Pardubicích přistoupil bezdomovec. Kupé se rázem ponořilo do atmosféry vězeňských kobek před pár set lety. Smrad málem vytlačil okna a vředy laškovně vykukovaly spod nohavic. Osoba měla navíc prapodivný účes, žádné zuby a v tašce zřejmě chcíplého psa. Asi tak půl roku chcíplého.
Bezdomovec jak z učebnice.
Upadl jsem do stavu částečného ochrnutí a snažil se v plynném prostředí najít dezorientované zbytky kyslíku. Marně. Mé plíce byly znásilňovány neurvalým způsobem.
Pan bezdomovec smrdí a pere se. Elegantní účes Einsteina na tom nic nemění.
Po chvíli mě napadlo si onoho jedince vyfotit, což ovšem nebyl ten nejlepší Nápad. Zmáčkl jsem spoušť fotoaparátu, bezdomovní jedinec vyskočil, uchopil mě svým pařátem a začal škubat košili. Popadla mě hrůza a rychle jsem si v paměti vybavoval, na co všechno nejsem očkovaný. 
Jedinec chrochtal, funěl a nebezpečně smrděl. Po chvíli přetlačování padl zpět a téměř okamžitě usnul. Divní lidé.

Vystoupil v Přerově. 

Otevřel jsem dveře i okno dokořán a za jízd vystrčil hlavu ven, abych se aspoň trochu nadýchal něčeho blíže připomínajícího vzduch. Ovšem cesta pokračovala v klidu jen pár minut. Poté bezdomovce nahradil jakýsi čundrák. Evidentně nevylezl z lesa nejméně dva týdny a vodu viděl jen v polévce. Tentokrát bezdomovecký zatuchlý smrad nahradil smrad ohně, žabince, rozmačkaných slimáků a podobných radostí, kterým se čundráci obvykle věnují.
Ze zoufalství jsem pomocí SMSek žádal známé o rad, když v tom byl čundrácký smrad razantně přebit prasečákem, který nastoupil do vlaku skrze otevřené okno.

Co z toho všeho plyne? Že si už nikdy nekoupím poctivě jízdenku. Jednou si ji koupím a takhle to dopadá.

6.10.2002 neděle
V Popradu jsem ve značně nevýhodném kurzu vyměnil ve čtyři hodiny ráno české koruny u jednoho taxikáře a vsedl do lokálky směr Plaveč. Lokálka byla plná a to hlavně starých ženštin se šátky na hlavě a spoustou vrstev oblečení. Ženštiny sborově řvaly na celý vagón Zdrávasy a různé motlitby, vyřvávaly cosi o jakémsi pánovi a já nemohl spát.
Vystoupil jsem na poli. Přiopilý průvodčí mi sdělil, že je to Spišská Belá. Po hodině jsem došel do města a zjistil, že to nebude až tak jednoduché najít v neděli v šest hodin ráno mé příbuzenstvo. jednak jsem v Belej šest let nebyl a jednak se mé příbuzenstvo přestěhovalo. A tak jsem různě lezl do zahrádek cizích domů, koukal do oken a klepal na dveře.
Po hledání jsem našel, co jsem hledal a šel spát.

Sestra Natálie - zabývá se estrádními čísly při skákání s padákemNa pohřbu byl jakýsi děda v lidovém kroji s krátkou černou jakoby pláštěnkou a srandovní čepicí. Říkali, že je to farář. Kromě toho tam byli hrobníci ve fialovém saku a bílých ponožkách. A taky spousta lidí, které jsem neznal. Farář měl proslov nad babiččinou rakví o tom, jaká to byla v Americe katastrofa, když jim spadly baráky po vzkazu pana Ládínka.
Myslel jsem, že je to nějaký farářský vtip, ale on to vtip nebyl a farář dál povídal, jak jsou ti Američané ubozí a jaké mají hrdinné hasiče.
Pocítil jsem živou touhu umísti panu faráři do hlavy kovadlinu. Hezky razantně.

Po pohřbu se šlo na vodku a knedlo-zelo-vepřo. Všechno se nesnědlo, tak se knedlíky zabalily a zelí nacpalo do lahve od okurek.

Potom sestra Natálie vyprávěla, že když skákala padákem, tak kromě komického dopadu se jí podařil ještě komičtější start. Před výskokem zkřížila ruce na prsou, jak se to u seskoku dělává, mocně se odrazila.... a praštila se čelem do futra dveří letadla. Hehe. takže výskok až na druhý pokus, kdy se už do dveří trefila.

Potom jsem se ještě dověděl, jakého mám vtipného bratrance. Bratranec je rybář. A jednou hodně pršelo, všude bylo hodně vody, neděle byla. A bratranec vstal, zjistil, že mají vodu v baráku a tak spící rodině na lístek napsal:
"Máme vodu ve sklepě. Šel jsem na ryby. Lukáš"
A šel na ryby.

Bratranec Lukáš (ten vpravo) a jeho drahá polovička, co je sžírána touhou ochutnat absintVečer jsem vsedl na vlak, nazývající se Cassovia a odjel do Prahy. Vlak byl nacpaný, takže jsem si sedl až za Čadcou. Ovšem hned v Třinci naběhl jakýsi chlap s místenkou a tak jsem stál zase až do Pardubic a potom už jsem nestál a sedl jsem si v uličce mezi ostatní, kteří tam ovšem neseděli, ale leželi a spali.
Cesta byla v pohodě, až na slovenské průvodčí, slovenskou pasovou kontrolu, slovenskou celní kontrolu, českou pasovou kontrolu, českou celní kontrolu, české průvodčí a monstrózní zátah českých revizorů. Pokud jsem stíhal sledovat, tak průvodčí prostě odcvakali jízdenky bez potíží, ovšem revizoři našli v každém kupé i několik lidí, jedoucích na různé způsoby šizení. A já, já měl platný lístek. Až jsem se za to styděl. 
Asi stárnu.

7.10. 2002 pondělí
Jelikož šetřím na Afriku, založil jsem již před dvěma týdny věčný vývar. Je to rekordní věčný vývar, protože i po dvou týdnech je hutný a chutný, zkrátka takový, jak má být.
Věčný vývar, sen bezdomovců i nás rozumných Napadlo mě, že bych tím mohl vyřešit problém světové chudoby, protože například bezdomovcům by se nabídl prázdný sud a tak by měli sudy dva. Jeden jako ústřední topení, takový, jak je vidět ve filmech, jak kolem postávají bezdomovci, do sudu házejí kusy dřeva a ostatních hořlavin a hřejí se a hřejí. No a ve druhém sudu by byl věčný vývar, pročež by se bezdomovci mohli nasytit za pár peněz.
Kolem oběda přišel Bárt. Přišel a pravil,že hodlá pracovat, že hodlá být mým kolegou a nelenil a se svým životopisem hemžícím se superlativy odkvačil ucházet se o místo. Po chvíli přikvačil a pravil, že o práci nic neví a že jdeme na oběd. Šli jsme do menzy, kde se stravují studenti a můj zhýčkaný žaludek si zase připomněl školní léta a školní jídelny.
Před menzou se objevil Zelí s velkou igelitovou taškou a šťastným úsměvem.
Šli jsme tedy na oběd a já si vybral jakési knedlíky s jakousi omáčkou a jakýmsi nápojem šedé barvy. Bárt ukořistil tři palačinky a také nápoj, Zelí měl igelitovou tašku, tak nápoj neukořistil. Ze samé závisti začal vykřikovat, že jsem nápoj ukradl (což byla pravda) a já se zarděl, ovšem nezarděl se Bárt a nápoj mi v nestřeženém okamžiku vzal, mizera.
Knedlíky byly okoralé a tvrdé, omáčka hnusná a studená, Bárt se dusil palačinkou a Zelí vytáhnul z tašky krabici, vytáhnul boty, těmi začal mávat nad hlavou a na jídelnu vykřikoval:
"Se slevou! Byly se slevou! Ušetřil jsem! Se slevou!"
Křičel "se slevou" a mával botama, načež se zvedlo několik jedlíků a v úmyslu ušetřit hodlali od Zelího boty zakoupit v domnění, že Zelí je trhovec prodávající obuv.
Zelí si je nejistý svým zatím osmiletým studiem, jelikož po dlouhé době se dostavil do školy v úmyslu složit zkoušku, ovšem vyděšený vyučující mu sdělil, že tento obor je již několik let zavřený.
Bárt zase shání kurzy zedničení, protože se nastěhoval se Zelím do nového bytu a pořídili si tak velkou pračku, že museli vybourat dveře, aby ji dostali dovnitř.


8.10. 2002 úterý
Když jsem se hlásil na školu, tak jsem netušil, že to bude na tomto ústavu obnášet i jiné slibuji vibruji děkuji příšernosti, než na ústavech jiných. Proč zrovna na MÉ škole (to říkali, že je to MÁ škola, jsem vlastníkem Karlovy Univerzity, její filozofická fakulta je mou víkendovou chalupou) musí být všechno tak křečovité a strojené nechápu.
Tak jsem si tedy oblékl čisté ponožky, trenýrky, triko obrátil obrázkem dozadu, okopal bláto z bot a vyrazil do starého Karolina.
V Karolinu postávala spousta mladých a nadějných lidí, mezi které jsem se snažil vmísit. Děvčata měla upnuté halenky a mladí pánové obleky po otci nebo v lepším případě z tanečních. Jen jeden exot s dredy na hlavě (nedávno jsem byl poučen, že dredy mohou být i jinde) přišel v botách do hor, v kraťasech s nápisy "No NATO", "No war" a "Peace". 
Hehe, ten to tam rozsvítil.
Poté naklusala jakási ženština s mikrofonem a počala v obrovské hale halekat, cože to máme za štěstí, že tu můžeme být a potom povídala, kdo kdy přijde, kdy máme stát a kdy sedět, co budeme poslouchat, kam strkat prsty a komu podávat ruku. Já si toho moc nevšímal, jelikož ženština přede mnou seděla hluboko sesunuta v sedačce a její halenka měla velký výstřih. Její podprsenka zase měla krajky a zapínání vepředu.
Poté se chvíli nic nedělo, načež z reproduktorů se začala linout jakési podivná hudba a naklusalo asi dvacet lidí v černých pláštích se srandovními čepičkami, za nimi dva chlapíci trpasličího vzrůstu s pozlaceným zemědělským nářadím a nakonec dorazila nějaká osoba v červeném plášti a měla takové obrovské řetězy, asi nějaká bižuterie. Potom začali všichni mluvit latinsky, pročež jsem ničemu nerozuměl a když už jsem skoro usínal, tak všichni vyskočili a rozběhli se k pánům s tím zemědělským nářadím a počali na nářadí pokládat dva prsty a pánovi vedle podávali ruku a pravili "slibuji".
Jelikož se mi to celé zdálo nějaké divné, tak jsem si plánoval, jak místo na nářadí sáhnu tomu chlapovi na nos a místo slibuji řeknu "vibruji".
Leč když jsem se přiblížil, přítomní fotografové mi napálili přímo do očí sérii blesků, já nesáhl ani na nos, ani na zemědělské nářadí, jen jsem mávnul rukou do prázdna a zbaběle jsem neřekl "vibruji". Ovšem fiasku konec nebyl, neboť sice nepadlo plánované "vibruji", ale místo povinného "slibuji" jsem vyhrkl "děkuji".
Začala hrát státní hymna a já oslepen blesky fotografů vrávoral velkou halou a zoufale se snažil rozpomenout, kde je mé místo.
Nakonec z reproduktorů začaly kvičet varhany husitský chorál, všichni ti lidé z maškarního plesu důstojně odešli, já si mnul oči a tak jsem opět po letech studentem.
Jsem dokonce členem akademické obce. Nejdřív jsem se toho zděsil, protože místo "jste členem akademické obce" jsem rozuměl "jste členem akademické ovce" a zděsil jsem se, jakéže to na ústavu vládnou praktiky, ale teď už je mi všechno jasné a je to fajn, protože v akademické obci mají bufet a tam chlebíčky s olivami za pět korun padesát.
Na chodbě je ve škole spousta fotografií s popisky, tak teď už například vím, že to pozlacené zemědělské nářadí se jmenuje "žezlo" a vůbec se na pole nehodí.

9.10. 2002 středa
No to byl včera zase hokej. Prohráli jsme a ještě jsem dostal do držky.

Dneska se u mě stavil Zelí a přivedl sebou Rohlíka. Šli jsme na oběd. Rohlík je pošuk.
Zapírá marihuanu i hašiš a tvrdí, že je zhulený ze vzduchu, poté začal vyprávět, že nastává světová vesmírná revoluce, do toho motal cosi o tom, že když se člověk opije, tak jasně definuje nedefinovatelné, hlavně o času a prostoru. V jídelně otravoval nějaké ženštiny, až ty to psychicky Pošahaný pan Rohlík a jeho teorie času, prostoru, vesmírné revoluce a pana Hamžíka, řidiče multikáry technických služeb nevydržely a umožnily nám získat obědy, u oběda Rohlík požíral špagety a vyprávěl, jak je vegetarián, jelikož nejí prasata, protože lidi jsou taky prasata, potom povídal, že jí ryby, ale jen nějaké ryby, ryby svobodného ducha a poté mi snědl jablko.
Do nějakého sešitku počal pečlivě zaznamenávat, jak jsem dostal na hokeji do držky a vykřikoval, že jsem úžasný.
Nakonec mě nabádal, ať přemýšlím o pětikoruně, která se pokládá na břicho a odkráčel pryč.
Rohlíku Rohlíku, tys to vymňoukl.

Za měsíc odlétám do Afriky. Tedy měl bych odlétat. Ale zjišťuji, že to až tak jednoduché nebude. Hlavní problém je v tom, že jsem strašlivě líný. Mám zjištěno kdy a jak si mám dojít pro víza, ale jsem líný tam dojít a přitom je opravdu nejvyšší čas. Měl jsem před týdnem zaplatit zálohu na letenku, ale byl jsem líný a tak ani nevím, jestli rezervace ještě platí.
Měl jsem si dojít pro antimalarika a vykašlal jsem se na to. O pojištění ani nemluvím.
Třeba se na to vykašlu a budu sedět a koukat na televizi.

Volal jsem večer Tarabisovi a tahal ho na čundr, ovšem pan Tarabis je ještě línější, než já a tak nikam nejede. Naopak mě lákal do Plzně, kde se hodlá opít. Ovšem já už jsem tak líný, že ani nepiju.
Pochlubil jsem se Tarabisovi, že jsem si pořídil postel, velkou postel nejmíň pro dva lidi. A ten hňup se mě zeptal, jestli poschoďovou, dvě lůžka nad sebou.

Chtělo by to nějakou vzpruhu, něco nového, inspirujícího, vitálního, třeba jako tenkrát před lety s jednou Ukrajinkou v nočním rychlíku Praha - Košice na sedačkách v první vozové třídě.

10.10. 2002 čtvrtek

Hm, já to věděl, že letenka se má kupovat včas, nejlépe tehdy, když vám ji někdo nabízí a říká, že jindy už nebude.
Protože jsem po výplatě, zastavil jsem se v GTS, kde jsem si kdysi letenku rezervoval. Jenomže paní mi sdělila, že jsem měl přijít před dvěma týdny a teď ať si trhnu nohou.
Ha.
Vtipně jsem otravoval a otravoval, až mi rezervovala letenku jinou. Do toho samého letadla, na ten samý den. Jen zpátky nepřiletím ráno, jak jsem původně měl, ale až k večeru, což není dobré, protože už bude všude plno lidí, kteří se probrali z lihových veselic k poctě nového roku.

Kromě letenky jsem zakoupil i pojištění. Vzhledem k tomu, že mě stálo pět korun a čtyřicet haléřů na den pobytu v Africe, tak opravdu nevím, na co se takové pojištění vztahuje. Ale co, já se pojistil hlavně proto, protože jsem už uvědomělý, světa, života a nebezpečí znalý a pojistit se je nutné a když v Africe zdechnu, tam matka dostane spoustu peněz a koupí si nového psa, protože ten současný už taky co nevidět zdechne.

Večer jsem byl v hospodě se Zelím, Bártem a ostatní sběří, taktéž s prsatou Evou a všichni pili pivo nebo kofolu, já ještě požíral utopence, jelikož bagety mě předtím nezasytily a pánská část společnosti odcházela s kytičkami marihuany před hospodu řka, že vevnitř je zakouřeno a venku je čerstvý vzduch. O chvíli později se opět vraceli, čerstvým vzduchem notně poznamenáni, což se projevovalo například absencí již zmiňovaných příšerných drog, dále červenými očíčky, blábolivými proslovy a klátivou chůzí, u některých též přihlouplým úsměvem.

Vypil jsem pivo a potom už jen trochu dalšího a šel spát, protože nejsem žádný hospodský pobuda.
Na Ohradě jsem si v nonstopu zakoupil litrovku fernetu, protože jsem zjistil, že mám peníze a v bytě se netopí.

11.10. 2002 pátek

V bytě se netopí. Spolubydlící Arnošt proto ani nechodí domů a já mrznu. Neteče ani teplá voda, v mém pokoji stoupá pára od úst a každou chvíli čekám eskymáckou návštěvu. Jelikož teče studená voda, sprchuji se téměř výhradně na hokeji a na bazénu.
V tramvaji jsem potkal takovou pěknou slečnu, ale bylo mi to houby platné, protože by jistě kladně nereagovala na pozvání:
"Slečno, pojďte se podívat na mou novou postel, mám tam skvělé tři stupě pod nulou!"

Všechny víza do Afriky jsem si předběžně telefonicky zařídil, ovšem když jsem si je chtěl dnes vyzvednout, nikterak mě nepotěšili.
Volám na ambasádu Senegalu... nic.

Ghana (tam říkali, že to půjde hladce do tří dnů, nic prý kromě pár dokladů mít nemusím) - jakási babice zvedla telefon a pravila "moment"...
Dvacet minut se nic nedělo, pouze já mám na uchu otisk sluchátka.
Po dvaceti minutách babice pravila, že to není jen tak, víza do Ghany, že musím mít pas, čtyři fotky, dva formuláře, zakoupenou letenku, výpis z účtu, doklad o zdravotním pojištění, na každý den pobytu 50 dolarů (to jsou takové americké peníze), dále musím mít pozvání od někoho z Ghany a doklad a rezervovaném ubytování.
Uf.

Volám na ambasádu Francie, kde mi mají dát vízum do Burkiny.
Ale jistě, milý pane, zajisté vám vydáme vízum, ovšem musíte mít dvě kopie zdravotního pojištění, pas, dvě fotky, letenku ... Burkina není vaše cílová země? Ghana říkáte? Tak to musíte mít ještě předtím vízum do Ghany."
Uf.

Na ambasádě Senegalu telefon stále nikdo nebere.

Nu co, když Bára letos na jaře cestovala bez víz do USA a povedlo se jí to, tak proč já bych nemohl do Senegalu, Mali, Burkiny či Ghany. A přinejhorším - když vracejí cikány z Anglie, tak proč mě by nemohli eskortovat z Dakaru. Speciální linou. 
Chocho Airways.

12.10. 2002 sobota
Vsedám na tramvaj a vyjíždím na autobusové nádraží. jedu totiž do Plzně zkontrolovat, jak se má pan Tarabis a jaké nové zhovadilosti provádí.
Na nádraží u odjezdu na Plzeň stojí pán v kožené bundě, obezřetně se rozhlíží, vždy se přitočí k nějakému cestujícímu, cosi mu řekne a cestující odchází.
Ke mně pán v bundě též přistoupil a pravil:
"Jedete do Plzně? Vezmu vás levněji a rychleji, než linkový bus!"
Nu proč ne, že ano.
Přijíždí pravidelný linkový bus na prázdnou zastávku, pán v bundě se posměšně zasměje na řidiče a odchází k našemu busu. Jedeme na další zastávku, ovšem těsně před námi ze zastávky odjíždí dodávka plná lidí a náš řidič v kožené bundě drtí mezi zuby kletby, cože je to za hajzla, který jemu, správnému černému dopravci, ukradl cestující před nosem.
V Plzni jsem z autobusu vyběhl rovnou do bufetu na pivo, ale pípu zrovna blokovali dva asi desetiletí cikáni a vrchní jim točil třetí dvoulitrovku piva. Než-li jsem si dal pivo i já, dorazil pan Tarabis, mával rukama, že jsem prase, že chci hned pít a šli jsme na trolejbus. Ten nás zavezl k hospodě, kde jsme pili pivo. Potom jsme jeli k Tarabisovi do bytu. Tarabis si pronajal velký rodinný dům. Ne sám, ale s pěti holkama a jedním kulturistou.
Tarabis ze svých spolubydlících není nijak nadšený, jelikož prý jsou to krávy, pravil a chodí do kina na blbé filmy.
Mě pobavilo, že ony slečny napsaly úhledným písmem na list papíru "Pravidla spolužití" a tam se praví, že například:
- při vstupu na WC (= hajzlík) klepejte
- myjte po sobě nádobí
- oblečení si chystejte večer

A je to tady, diktatura žen.

Vyžral jsem Tarabisovi spíž, což znamená, že jsem z pánvičky na zemi dojedl studené zaschlé rizoto a vypil vodu z něčeho, čemu pan Tarabis říká polévka (vařený celer, sůl a horká voda).

Tak přesně takhle vypadala holka v Plzni v hospodě po šestém pivu. Vyjeli jsme do hospody. Pak do další hospody. V další hospod seděly u stolu tři slečny. Jedna měla průsvitná tanga, která předváděla všem okolo, druhá měla průsvitnou halenku a třetí těm dvěma ukazovala novou podprsenku. Tudíž jsme v této hospodě zůstali.

Naproti seděla bujaře se bavící společnost, což bylo vidět zejména na oblacích trávy a táccích s velkými panáky vodky. Následně se jeden člen oné společnosti začal věnovat Tarabisovi a lákal ho na vodku s marihuanovým kouřem, to je prý nejlepší.
Plynul čas a piva, načež jsem se blýsknul jako velký jazykovědec, protože od dalšího stolu nějaký trubec začal vykřikovat něco o německých pornofilmech a počal dámskou společnost u stolu poučovat, že "blasen" je "lízat" a názorně pantomimicky předváděl pokus o orální sex. Jenomže já vím, jak je to správně, což jsem onomu pánovi neopomněl sdělit a tak jsme na sebe skrze celou hospodu přes hlavy ostatních pokřikovali, jestli lízat, nebo kouřit, ono se to po pár pivech vykřikuje, že ano, načež ten pán začal povídat, že jsem blb, protože on viděl německých pornofilmů více, v čemž jsem mu neoponoval, jelikož já se na německé filmy nedívám, je to tam samé blasen.
I jsem odkvačil na onu místnůstku a jak jsem tak stál u pisoáru, k vedlejšímu se připotácel jakýsi santusák, slepené dlouhé vlasy, úplně opilý, hlavou se opřel o zeď, počal močit a významně pravil: "Coito ergo sum."

Nočním trolejbusem jsme odjeli pryč, scénu při kupování housky v nočních potravinách raději zmiňovat nebudu.

13.10. 2002 neděle
Ráno jsem chtěl jedné sádrové sošce u Tarabise v bytě narazit na hlavu víčko od fernetu, jelikož soška pobuřovala napsaným heslem: "Místo lihu kup si knihu!"

Tarabis mi nadšen pustil píseň nějakého šílence, píseň měla zhruba 30 minut a celou tu dobu zpěvák pěl "nechci nakládanou okurku, chci raději motorku". Změna nastala jen po 25 minutách písně, kdy zazněl text "nechci nakládanou okurku, chci raději motorku... tuhle píseň hraju už 25 minut a jestli někdo něco řekne, tak ji klidně budu hrát i dalších 25 minut...nechci nakládanou okurku, chci raději motorku....".
Radnice v Postoloprtech. V ní jsem nikdy nepil. Naštěstí se nikdo s publika neozval a tak píseň po pěti minutách skončila. A začala další, dvanáctiminutová, kde se pělo cosi o dopisu na skládce, kvůli kterému bylo nutno skládku přestěhovat.
Takovéto písně prosím poslouchá pan Tarabis, vysokoškolsky vzdělaný člověk, učitel na církevní a jazykové škole.
Blb.

 Jeli jsme vlakem do Žatce, Tarabis ještě pokračoval do Postoloprt, své rodné obce.
zakoupili jsme si na čundrslevu jízdenku za 28 peněz (Tarabis za 20, jelikož má nějaký divný průkaz, beztak určitě kradený nebo neplatný), komu by se chtělo platit 80, že.
Průvodčí přišla zhruba dvě minuty před tím, než nám jízdenka přestala platit, ale naštěstí si nic nepamatovala. Hehe.
V Žatci jsem matce snědl polévku, salát, uzmul poštu a jel busem do Prahy. Tentokrát jsem na čundrslevu platil 20 peněz, což vůbec není špatné, absolvovat cestu Plzeň - Žatec - Praha za 48 peněz.

Večer jsem šel na hokej a dal gól. Na další dva nahrál. No nejsem dokonalý? Nejsem, protože jsme nevyhráli.

14.10. 2002 pondělí
Dostal jsem v práci mejl. Nejen já, ale kompletně všichni zaměstnanci.

"Prodám štěně - psa maďarského krátkosrstého ohaře (čistokrevného) bez PP po výborných rodičích s PP. Cena 3 000,- Kč."

Odepsal jsem:
"Cena je za kilo, nebo za kus?"

Během dvaceti minut jsem obdržel přes dvě stě mejlů. Kromě jednoho, který zaslala kolegyně z oddělení, byli všichni nadšeni. Například takto:

"Za tu cenu je doufám přiložen i česnek."

a také

"To my měli u babičky jednoho pána a ten nejenže jedl psy, ale jednou jsme šly na procházku a v příkopu ležela mrtvá kočka. Proti nám si to šinul starej Vocásek ( se tak jmenoval ). Když jsme se pak vracely, kočka už tam nebyla. Z faktu, že se Vocáskovejm kouřilo z komína jsme usoudily, že jí sežral."

A spoustu jiných připomínek, jen paní se psem se neozvala.

Večer jsem jel do Tábora, tam jsem šel do baru a pil pančovaný fernet a jakýsi koktejl, co mi doporučily tamní ženštiny, jedl jsem připálenou pizzu a poté mě ony ženštiny odtáhly k jakémusi stroji, kam se házely peníze a stroj zadával různé otázky, na které se odpovídalo.
Ženštiny se ohnivě přely, co je správně a co ne, poté jedna chtěla stroj inzultovat, jelikož správně neodhadla, kolik procent mužů onanuje denně.

V noci jsem jel zpátky, průvodčí mě nechytil (jel jsem úplně na černo, jako barbar, sám se stydím) a v bytě se jako obvykle netopilo. Spolubydlící Arnošt si odvezl oblečení a boty. Mám obavy, že kotel nebude dávat dohromady, odjel někam ke známým a zanechal byt a mě v třeskuté zimě. 
Had.


Jistá ženština byla chlastat. A druhý den jí volal přítel.

"Sakra, tvrdí mi, ze jsem mu prý včera volala domu a nechávala vzkaz na záznamníku ..... zpívala jsem Divou Báru od Kabátu a Sofi mi dělal vokál ..... to si teda nevzpomínám ...."

No nejsou ty ženské skvělé?

15.10. 2002 úterý

A ejhle, ona je polovina října a tak mi došlo, že bych se mohl podívat do školy, když už jsem ten student, že ano.
Uf.
Má milovaná katedra sídlí v centru města, vchod je mezi žebrákem se psem a žebrákem bez nohou, kterého ráno vždy přivezou dodávkou, vysadí a večer zase přijedou, naloží a odjedou.
Snažil jsem se zjistit info i jinde, ovšem na studijním neřeknou nic, na sekretariátu už vůbec nic a na netu nic nebylo. Dle všech zákonů schválnosti samozřejmě nějaké info hodili na net asi tak deset minut poté, co jsem otravoval dceru mé kolegyně. Ona totiž na stejný obor studuje už druhým rokem (dcera, ne kolegyně) a tak jsem způsob otravování zaměřil na fikané získávání informací, jestli mám do školy chodit, jestli se tam prodává fernet a tak podobně.
Eva, tak se dcerka jmenuje, přišla značně bledá a povídala, že jdeme do hospody na polévku, jelikož je jí blbě a že už nikdy nebude pít whisky, pivo a víno dohromady.
Když jsme se usadili, vysypala na mě spoustu informací, mezi kterými vynikaly věty jako "zkoušku z jazyku neudělají ani rodilí mluvčí" a "jsi sice na dálkovém studiu, ale když tam nebudeš chodit, tak to stejně neuděláš" a tak podobně.

No a tak jsem si aspoň vzal rozvrh a šel jsem na pivo.

Když jsem šel potom na tramvaj, tak u Masarykova nádraží zvracel bezdomovec. To by nebylo nic zvláštního, ale na závěr svého výkonu vyzvracel špičku kornoutku od zmrzliny. Podle barvy to asi byla pistáciová, ale nevím. Každopádně kornoutek zůstal špičkou nahoru a pomalu se začal pohybovat po chodníku, nesen zvratky, ze kterých se kouřilo. Bylo to takové krásně přirozené. Dokud se na tramvaj nepřiřítil jakýsi pán v dlouhém kabátu, který hňápl přímo do bezdomovcova díla a kornoutek rozšlápl.
Někteří jedinci nemají cit pro přirozené věci.

Pořád se snažím dovolat na konzulát Senegalu pro víza. Ono to totiž už přestává být legrace, protože ode dneška přesně za měsíc bych měl letět a zatímco vyřízení víz do Ghany trvá tři dny, do Burkiny týden, tak do Senegalu prý až týdny tři. Sice údajně ještě existuje teoretická možnost dostat víza do Senegalu na velvyslanectví Francie, stejně jako víza do Burkiny, ale když jsem jim to tam naznačil, tvářili se značně neochotně, nejraději by mě poslali kamsi, tak uvidím.

magoři kajakáři see při Dolomitenmannu vrhají z rampy, jedou proti proudu i po proudu, schválně páchají eskymáky, bez lodi jen tak přeplavávají divou řeku... pak se nedivím, že vozí kajak v tramvaji Tramvaje jsou narvané. Narvané hlavně po ránu a k večeru. A přesto si v tramvaji X-B v půl sedmé odpoledne jeden člověk vezl kajak. Rodeový kajak. To už tak kajakáři dělají, různé zhovadilosti. Provádí dobrovolně eskymáky, na Dolomitenmannu jezdí třista metrů proti proudu Iselu a vozí kajaky v tramvaji.

Mám sto chutí vzít spacák a někam vypadnout, pořád je mlha a mrholí, nejlepší počasí, co může být. A já se klidně přiznám, že jsem prase, co se válí někde v blátě ve spacáku, ne jako pan Howadoor, který pořád nadává, jak  je hnusně, že by nikdy nikam nevylezl a přitom leze do hor, líčil mi, jak málem zhynul na zlomeninu nohy, zhynul na bloudění, zhynul na uragán, na vrcholcích vládnoucí, málem se i utopil díky strašlivým lijákům.
Jenomže ono mu to nestačí, vymýšlí, že na jaře opět poleze do hor, chce přejít Tatry a tím způsobuje, že bych už měl psát závěť, protože si hodlám zapůjčit cepín, mačky (taková kovová udělátka, aby člověk moc nepadal za skal) a hrdinně hory zdolám.

16.10. 2002 středa
No tak mají Chochoviny další čtenářku. Z řady mých kolegyň, což skýtá nebezpečí pandemického rozšíření mezi ostatní a tím pádem asi i můj vyhazov.
Ovšem nová čtenářka se zatím prezentuje popisem zvracení na kolegu, který ji hodlal sexuálně využít (ženy praví "zneužít"). A také popisuje hrátky se zvířátky své kolegyně:

"Jo a s těma wešma to bylo tak: Iwuška najednou přišla do práce, že jí swjedí hlawa. Furt se drbala na palici a najednou widím, jak do kláwesnice klepe nějaký malý tworčky. No a to byly práwje ty fši.Taxme koupili Ortosan a wystřikaly jí tu palici až smrděla jako drogérije a do druhýho dne to pochcípalo, akorát se to muselo ještě asi tejden vyčesáwat."

Možná bych měl sestavit profil čtenářů Chochovin, mám pocit, že co čtenář, to úchylka.
Namátkou ... masochista Howadoor, co močí do krabic od džusu a plive na lidi z věže; Soos, Zaac, Koláč, Laco a Palun, alkoholici ze Slovenska, co cpou lidem do pusy žábu; Kačenka s latexovými kalhotkami, Husajn je bůh ! Bush je vůl ! která hraje v ochotnickém divadle a obědvá s bezdomovci; lehce pedofilní Tarabis; polonymfomanka Tori, která kupuje erotické škrtící kroužky a navléká je na pokojové květiny; knihovnice Alena, která hodlá ze sloupů elektrického vedení zcizit izolátory a dát je na zahrádku místo sádrových trpaslíků; Honza, který se před pohlavním aktem nechává kousnout sklípkanem z důvodu lepšího orgasmu; Burma, ukájející se pohledem na varany; Zuzanka, oddávající se nejraději erotickým hrátkám v autě uprostřed tunelu, Markéta co blije na kolegy či její zavšivená kolegyně Iwuška a další.

Pokud se v tomto seznamu některý čtenář nenašel, pak je to tím, že ho neznám, nebo jsem líný ho napsat. Rozhodně si nedělejte iluze, vážení čtenářové, že zrovna vy jste neúchylnou vyjímkou.

Že úchylka čtenářů nepředstavuje blbost, ale naopak prohlédnutí imperialistických choutek odporných kapitalistů dokázal výsledek ankety. Zlořečený Jiří, vůdce agresivních sil temné Ameriky prohrál na celé čáře, zlodušství je odhaleno a kde jinde, než na nezávislých Chochovinách!

Sakra, spadl mi nanuk na klávesnici.

17.10. 2002 čtvrtek
Sedím u počítače, kolegyně Kozelová tu není, tak si užívám klidu a poslouchám skladbu pana Howadoora, mysteriózně monstrózní hudební dílo, které Mistr nazval O čtyřech prasátkách na výletě do Chřibů.
Pročítám mejly, kde mi lidé různě nadávají, že je v Chochovinách málo politiky a nebo hodně politiky, málo sexu a nebo hodně sexu a také se mi svěřují s různými intimnostmi. 
Napsala například kolegyně Markéta:

"Kromě seskoků z Mánesáku mám na svjedomí i rozbitou kašničku ve Zlaté uličce, páč se mi chtělo čůrat a jinde nebylo žádný zákoutíčko. Tak sem do ní vlezla a vyčůrala se tam. 
Druhej den sme šly kolem a byla vypuštěná, páč sem ukopla tu trubku."

Kolegyně Markéta je taková bezprostřední a v posilovně se ke cvičícím vždy otočila zadkem, sedla na rotoped a počala ďábelsky šlapat, zadkem přitom kroužila vilnými křivkami.

Také mi napsala (tedy předpokládám, že to byla ženština) jistá Meg.

Krajková podprsenka a charismatický pohled - Saddám začíná kariéru v Holyvůdu."Já nevím, proč se všichni pořád navážejí do Saddáma a ty taky. Co proti němu máš. Vždyť se na něj podívej, kdyby byl v Americe, tak je z něj Hollywoodská hvězda, má charismatický pohled a je pořádně chlapsky chlupatý. Kdyby sis raději dělal srandu z našich politiků.
Meg"

Hm, dáma je zřejmě kovanou politoločkou (jako je politolog, tak ženský rod je asi politoločka... nebo politolodžka nebo tak něco), rozbor politického ochlupení, to tu ještě nebylo. A kdo je s tímto novým zveřejněním první na celičkém světě? No samozřejmě Chochoviny.

A milá Meg, já se do Saddáma vůbec nenavážím, náhodou je to správnej chlap, stará se o to, aby tlustí požírači hamburgerů nebyli roztahaní úplně po celém světě. Já bych chtěl Saddáma i na Sibiři, jelikož tam s velkou pravděpodobností příští rok poletím a byl bych nerad, aby se mě zase na každém kroku ptali, jestli jsem Amerikáněc.

Když jsem u té Sibiře, tak opět nějaké aktuality z říše snů, pohádek, vyhozených peněz a zpackaného času, tedy z cestování.
Cestou ze senegalského konzulátu jsem se stavoval  v Asianě a ptal se, jestli se nějak změnily podmínky pro cestu do Ruska a kolik stojí letenky. Ono by to šlo zajisté i poptat se jinde, ale loni mi v Asianě vyšli vstříc, všechno vyřídili rychle a bez problémů, tak jim tedy udělám obrovskou reklamu.
Tak tedy vízum turistické stojí tři tisíce peněz, vyřízeno je do týdne a maximální doby pobytu je 29 dní. Ne jeden měsíc, ale prostě 29 dní. A změna oproti loňsku - je nutno tam zanechat pas, jelikož vízum se uděluje přímo do pasu a ne na zvláštním papíru jako loni. To mě nijak nepotěšilo, jelikož o svůj pas dbám, nerad si ho nechávám špinit spoustou razítek a tak jej mám dosud nezarazítkován, jelikož úředníky a celníky žádám, aby si razítka nechali, že na ně beztak není nikdo zvědavý. A úředníci jsou na mě hodní, například nemám v pasu ani jedno ukrajinské, belgické, francouzské či španělské razítko. Zato když jsem jel na kole do Německa, tak mi čeští tupci plácli razítka hned dvě.
No a orientačně jsem se i poptal na ceny letenek z Prahy - tak tedy Irkutsk 14 tisíců peněz, Petropavlovsk 16 tisíců a Jakutsk 18 tisíců. Vše s přestupem v Petrohradu nebo Moskvě.

Tak, tolik info ze včerejšího dne o Rusku.

A info ze Senegalu? Mno.
Telefonní číslo, všude uváděné jako číslo na konzulát nefungovalo. Vedle je uvedeno číslo na Ministerstvo zahraničních věcí, kam si má člověk zavolat, pokud se nedovolá na číslo jiné. Ovšem ani číslo na Ministerstvo nefunguje.
Zašel jsem na udanou adresu v udané úřední hodiny a slečna na vrátnici (černá krajková podprsenka pod bílým trikem s velkým výstřihem) mi pravila, že pan Boťa (že by konzul? na webu je totiž uveden jakýsi pan Jezbera) tam "dnes zcela mimořádně a vyjímečně" není. Potom se mě zeptala, jestli umím francouzsky, já pravil, že neumím vůbec nic, ona se zasmála a vrazila mi do ruky tři formuláře, kompletně ve francouzštině. A prý mám přijít s vyplněnými formuláři.
Jediné, co jsem na formuláři pochopil je místo, kam se má nalepit fotka, protože to je takový otečkovaný čtvereček, jak už tak na formulářích bývá.

Tu dudu du tudu tu dudtudutudu du tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu tududu... pěji si Howadoorovu skladbu O čtyřech prasátkách na výletě do Chřibů.

18.10. 2002 pátek
Učitelka, co mi nosí foťákOpět jsem zašel na konzulát Senegalu pro vízum. A ejhle, zadařilo se. A zadařilo se dokonce tak, že mi dali vízum na počkání (dvouhodinové). Potřeboval jsem jen tři fotky a vyplnit ony formuláře ve francouzštině. Dostal jsem český překlad formuláře, tak jsem se nerozpakoval a na papír pro Senegalce jsem česky vyplnil všechny kolonky. Ptali se například, jestli jsem lump, hodlám-li do Senegalu emigrovat s rodinou, jestli se chci stát hlavou senegalské narkomafie a spoustu podobných důležitých věcí chtěli. Poté mi zaplácli celý list v pasu razítkem a bylo.
Mám vízum číslo sto a pan Boťa (nebo Buťa nebo tak nějak) pravil, že jsem teprve asi šestý člověk, který tam nejede s cestovkou nebo za obchodem. Z toho plyne, že pravděpodobně neuzřu Senegal zapráskaný českými turisty, to je fajn.
Odpoledne přijela jedna malá učitelka a pořád otravovala, že chce vyfotit, tak jsem ji fotil, až jsem vyfotil. Jenomže ona zase nebyla spokojená, že je jí na fotce vidět do obličeje a není tam vidět zadek a pořád Fotil jsem stín a zase tam někdo vlezl si na všelicos stěžovala.

 


Aby dala pokoj, tak jsem jí řekl, že s ní pojedu do ráje a jí se vilně rozšířily zorničky.
Asi netušila, že jsem měl na mysli Český ráj, pochod v zimě a dešti přes skály a blátem. Hehe, učitelka netušila a tak zítra jedeme do Českého ráje.

Napsal mi jistý pan Yuhů, že jsem mrzký dobytek, protože jsem ho nezařadil do vzorku čtenářů Chochovin, který jsem včera sepsal. Ono to bude tím, že na Yuhůa nevím žádné pikantnosti a ohavnosti, o které bych se s ostatními podělil, například nevím, jestli nechodí do kostela nebo nepije zelenou či fernet citrus a podobné příšernosti, nevím ani dokonce, zda-li má jen jedno oko. ona to není žádná legrace s tím okem, já nedávno četl, že si jakási slečna nechala implantovat do jazyka takový ten kovový kolík, jak je teď ohromně módní a když jí pan pírsingér (to je ten, co lidem všude možně různé kolíky píchá) chtěl nasadit na jazyk malé kleštičky, jak se dělává, tak slečně zazvonil mobil, ona sebou trhla a narazila se okem na ty kleštičky. A tak na jedno oko vidí jen šmouhy.
A kdoví, zdali pan Yahů nemá kolík v jazyku.

19.10. 2002 sobota
Učitelka celá říčná zvěčňuje Český ráj
Vsedl jsem s učitelkou do autobusu, jelikož je rychlejší, levnější a přesnější, než vlak a odjeli jsme do Turnova. To už učitelce začalo docházet, že ráj není ráj, ale Český ráj, když viděla první skály, tak bledla a koktala,že to tedy ne, že do skal nejde a když jsem jí pravil, že je to jen asi 16 kiláků, tak se začala třást a vypadalo to na infarkt.
Ovšem já jsem velký stratég a tak jsem celou cestu odváděl její chmurné myšlenky tím, že jsem ji uvedl do koloběhu tvůrčí umělecké práce a tak mi učitelka nosila foťák a já jen vždy vykřikl:
"Hleďme! Objekt! Motiv!" 
Taková díra v Českém rájiA učitelka vytahovala foťák, načež jsem pravil "tabák!" a nebo "šedý!" a také "modrý!" a učitelka počala otvírat a zavírat různé krabičky a podávala mi filtry přesně podle toho, jak jsem si v umělecké vášni poručil. Tudíž je jasné, že nejlepším přítelem člověka není pes, kniha či prase, jak praví lidová moudra, ale učitelka ve skalách.
Jelikož počasí bylo takové nejisté, občas pršelo, občas slunce člověku spálilo ciferník, tak se skalami neprohánělo ani příliš turistů, pouze skupinka tlustých Němců, kteří vyběhli na každý skalní ostroh a poté hulákali: "Majn got, es ist šéne!" a vyváděli, jako by doma neměli například Saské Švýcarsko, což je určitě hezčí, než Český ráj.
Do Malé Skály, tedy na nejbližší nádraží, jsme dorazili už po setmění. Vlak měl jako obvykle zpoždění a tak jsme využili draze zaplacených služeb Českých drah (8km za 32 peněz, dobytci) a v Turnově jsme si zakoupili utopence a v picériji (rádobyintelektuálové píší pizzeria) těstoviny.
Následně jsem pojal báječný nápad rozsvítit si na požírání utopenců romanticky svíčku, ovšem učitelka začala dělat hrozné scény a povyk, když jsem hodlal uloupit svíčku v restauraci, ještě větší povyk činila, když jsem se chystal vzít svíci v kostele a málem mě přizabila za myšlenku sehnat svíci na hřbitově.
Co má z těch dnešních dětí vyrůst, když je učí takové neromantické učitelky, že ano.
A tak já jsem jedl utopence a učitelka ve vaně pila nanuk, protože si spletla ledničku s mrazákem.

20.10. 2002 neděle
Český ráj je plný děr
Jeli jsme do Prahy, paní učitelka ještě dál a tak jsem ulehl a spal, večer mě čeká velký hokejový zápas proti slavným přeslavným Chrášťanům. Kdo neví, kde jsou Chrášťany... tak tomu to nepovím, protože to také nevím.

Hm, vyhráli jsme 7:1, ovšem naše lajna (já za to nemůžu, to centr a druhé křídlo) dokázala ze sedmi gólových šancí pouze třikrát trefit mantinel, dvakrát zakopnout o puk, jednou trefit vlastního hráče a já při nájezdu brilantně v plné rychlosti po hubě zahučel do brány, ovšem puk jsem nechal kdesi vzadu.
Fiasko. 
Jako obvykle.

Do pěti do rána jsem na sebe kladl filtry Cokin a koukal do světla jako idiot a potom jsem jel do práce. 

Jo a až bude zase někdo psát, že "ty fotky na Chochovinách jsou hrozně moc komprimované", tak ho pošlu jednak do háje a jednak za těma lidma, kteří nadávají, že "ty fotky by chtěly víc splácat, protože se načítají strašně dlouho".
Pche, já to komrimuju jako ďas na hranici, kdy je ještě poznat, co na fotce je a zároveň se snažím, aby se to nenačítalo půl dne, jako například Howadoorovy válečné pochody, které se stahují hodiny a hodiny a potom z toho vypadne dusání vojáků někdy z války.
Jen pro příklad.... fotky paní učitelky z pátku má každá přes 1MB, po zmenšení měla každá cca 70 kilo a komprimací jsem to srazil na 11 kilo, což je v načítání únosné (jděte do pryč s pět let starými příručkami o tom, že stránka má mít 40 kilo i s grafikou) a přitom je ještě poznat, že na fotce jest paní učitelka a ne má tvrdá játra.
Tak.

21.10. 2002 pondělí

Byl jsem na Ghanské ambasádě. Chtěli po mně vyplnit formulář. V angličtině. Tak jsem tam něco napsal, paní protočila očima, řekla, že to opraví, uzmula mi pas a pravila, že ve čtvrtek si mám přijít pro vízum.
Afrika je už v podstatě zařízená, mám letenku, vízum do Senegalu, k vyzvednutí v Dakaru vízum do Mali, nakoupené filmy, očkování zaplacené, ještě vyzvednu pilule na plašení komárů kvůli malárii a letím.
Ani mě nijak neděsí poplašné zprávy z ambasád a novinové titulky jako "Pobřeží slonoviny se řítí do války", protože to se tak schválně vyvolá panika, aby nikam nikdo nejezdil a nikdo se tak nemusel o nic starat. Tedy aspoň doufám, protože jsem četl cosi o nedostatku jídla v Mali a Burkině díky uzavření přístavů v Pobřeží slonoviny. Abych si nakonec nemusel přibalit ještě ranec čínských polívek.

Včera mi jedna ženština líčila, jak si Bárt a Zelí v novém bytě perou. Přivezli si pračku, ovšem... od rána do večera Bárt pral, ale voda do pračky jen přitékala a neodtékala. 
Bárt se tedy chopil kastrolu a vyléval a vyléval a vyléval, celý udřený byl za ten den praní. Večer ho napadlo zjisti, proč voda neodtéká... a ejhle, z Bárta se stal rázem movitý člověk, v hadici na odtok byla totiž vzpříčená pětikoruna.

Hm, to nebylo moc dramatické, ale když ono se nic neděje.

Možná se něco bude dít v pátek, to totiž slaví Zelí a Trejbátko narozeniny, spojili to s kolaudací bytu a přijede i pan Tarabis. To zas bude nablito v alejích.

22.10. 2002 úterý
To je prosím Český ráj, foceno bez filtru
Kdysi jsem se smál Howadoorovi, že sebou do hor tahá spousty nepotřebných a zbytečných věcí, jako je například kazetový přehrávač na sluneční baterie s dvěma přídavnými reproduktory, lopatku se stříbrnou rukojetí, dva stany, patnáctilitrový kanystr benzínu do vařiče (pravda, naplněný jen z poloviny), speciální boty na spaní a tak podobně.
Smál jsem se mu kdysi a směji se mu i dnes, ovšem jak jsem se stal movitým a váženým tvůrcem Chochovin, kulturního to periodika, jednu věc z Howadoorovy výbavy jsem si pořídil taktéž a to oblečení, zvoucí se někdy termoprádlo, jindy první až několikátá vrstva, prostě trenky a triko, které má za úkol učinit člověku báječný tělesný pocit z nezapoceného těla.
K tomuto účelu jsem si pořídil výbavu z Moiry. Z Moiry je takové oblečení, co si člověk obleče a vypadá jak baletka či přihřátý chlap, ještě štěstí, že se Moira nevyrábí v růžovém provedení.
Taková Moira má spoustu výhod. Je lehká, skvěle se pere (stačí vymáchat třeba i ve studené vodě) a hlavně funguje, to znamená, že pot z těla opravdu odvádí. Takže se například člověk oděný do Moiry může přitisknout na ženštinu a má pocit sucha, ovšem tento pocit již nemá ta ženština, protože je tisknuta na Moiru z vnější strany, kam byl naopak veškerý pot odveden. 
Moira má i nevýhody. Například ty, že je drahá a časem se vytáhne, ovšem ne nijak drasticky a okamžitě, jak mě Howadoor strašil. Například triko se mi vytahalo až tak po půl roce nošení, přičemž jsem ho měl na sobě i několikrát týdně. Ani po vytahání ovšem netřeba zoufat, triko se dá použít například na scezení těstovin.
To je prosím také Český ráj, tentokrát s filtrem Cokin T2Nedávno jsem šel kolem obchodu s různými potřebami pro nás, velké cestovatele a viděl jsem tam nejen Moiru, ale i jiné prádlo, které slibovalo totéž co Moira, ovšem navíc tam bylo psáno, že "nezachycuje pachy, poťte se jako dobytek a přesto budete vonět jak levandulová zahrada".
I zakoupil jsem triko Coolmax, dostal jsem k němu krabičku a těšil se, jak budu mít báječné oblečení, ve kterém nebudu zalit potem a budu ohromně vonět.
Prdlajz.
Odvod potu je podstatně horší než u Moiry, když se člověk zpotí, tak triko na holém těle není nic moc (na rozdíl od Moiry) a občas i "kouše" a ohledně smradu? Triko smrdí úplně stejně jako všechno ostatní.
Toť zdrcující kritika na smradlavé triko. Pravda, možná bych ho měl po týdnu vyměnit za jiné.

Naštval mě spolubydlící Arnošt, protože pravil, že teplá voda, která už dva týdny neteče, ještě dlouho nepoteče a že se mu nechce vyřizovat reklamaci kotle a tak podobně. Mizera. Ani topení nefunguje. On má v pokoji docela teplo, zatímco u mě je kosa, čemuž se Arnošt jen směje.

Kolegyně Kozelová dovlekla na WC hnědou kouli odpuzujícího vzhledu a ještě horšího pachu. Tvrdí, že je to jakési speciální, ručně hnětené mýdlo, či co.
Nejraději bych jí to mýdlo narval kamsi, protože od té doby mě stíhají tázavé pohledy, cože to na tom WC je, jestli by se to nemělo spláchnout a tak podobně.
Vrcholem byl dnešek, kdy jeden mladý kolegy povídal staré kolegyni: "A na umyvadle tam mají hovno!" a ohromně se oba smáli.

23.10. 2002 středa

Pracovní dopoledne:

7.20 - přicházím do práce

9.20 - přiřítila se kolegyně Kozelová, jako obvykle pozdě a supí, že za nic nemůže

9.21 - Kozelová se maluje a češe, je mi z toho zle

9.45 - Kozelová si upravuje minisukni a přiléhavé tričko, vrásčité rty překrývá nános rudé barvy

9.50 - Kozelová mizí na školení

10.50 - jím smažený sýr, ještě jeden smažený sýr a půl kila salátu

11.00 - jím bagetu


11.20 - jím další bagetu

11.30 - přichází Bárt, že jdeme na oběd

11.45 - před jídelnou je zhruba sto lidí ve frontě, tudíž s Bártem všechny předbíháme

11.50 - stojíme další frontu (asi 70 lidí) na výdej oběda

11.55 - Bárt u okýnka škemrá o přídavek knedlíků, vyměňuje je za maso

11.56 - Bárt ukecal přídavek knedlíků i maso

11.57 - vzal jsem Bártovi maso, Zelí mi vzal zákusek a Bárt posílá Zelího pro pití

Český ráj. Na první fotce je filtr šedý (G2), na druhé je filtr G2 a modrý, tuším 1 a na třetí fotce je T2, kde jsem to přehnal a nasunul ho moc dolů. 12.00 - dojedl jsem a je mi tak nějak plno

12.15 - Kozelová se přiřítila ze školení a vykládá nějaké vtipy, spoustu vtipů a pořád mi zírá do obličeje, jak reaguju

12.45 - Kozelová dokončila vyprávění vtipů a začala hýkat, že mám zavřít okno, jinak nastydnu

12.50 - vyprsknul jsem Kozelovou, že okno zavírat nebudu

12.51 - Kozelová se řítí k oknu a kvílí, že nemám rozum, nastydnu a budu nemocný

12.52 - Kozelová zavírá okno

12.53 - otvírám beze slova okno

12.54 - Kozelová beze slova odchází

 Hurá.

No a ještě něco k focení. Ono je to fajn, že jsem před pár týdny investoval zhruba sedm litrů do filtrů a příslušenství, ovšem větší problém zřejmě bude vysvětlit obsluhám fotolabů, že si opravdu nepřeji pracně nastavené barvy na jejich blbých strojích totálně zrušit a zneutralizovat. 
Vyzbrojen poučkami zkušenějších jsem to ve fotolabu vysvětloval, ovšem obsluze to zřejmě došlo nějak pozdě a tak mám dva ze tří filmů pohnojené. Nabouchat jim filtr do oka, diletantům, hadům.
Tak.

24.10. 2002 čtvrtek
Včera večer jsem šel s Bártem na jazz. To je taková hudba, kde se fouká do různých rourek a buší do bubnu, případně mydlí do kytary a do toho co nejvíce vykouřeným hlasem pěje statná ženština a zní to jak hlas opilecké námořnické hádky z přístavních doků.
V kapele hrál i Fíla, to je saxofonista, má takovou zkroucenou trubku, zkrátka nástroj imperialistů. A Fíla sóloval, to znamená, že hrál hrozně nahlas, hlasitěji, než všichni ostatní dohromady a tomu se říká sólo a když sólo dohrál, tak byl rudý a zpocený a všichni tleskali a pískali a halasili a Fíla se usmíval a kynul a Bárt pravil:
"To bylo ale sólo! Skvělé!"
A já chtěl říct, že to sólo bylo mizerné, abych Fílu motivoval ke zlepšení, ale Bárt řekl, že jsem blbec a že mám mlčet.
Fíla neumí hrát jen sóla, vyžívá se například i v duetech. V duetech se vyžívá tak, že společně s opilcem Jurou (Slovák, takže opilec, čuně a tak podobně, prostě správný muž, ne jak ucmrndlí Čechové) pijí slivovici z pokličky na hrnec, případně ještě slivovici pro efekt zapalují.
Tak Fíla sóluje na saxofon a duetuje s pokličkou a slivovicí.

Křehká Györgyi zacítí jídlo a i hladoví lvi utíkají hrůzouOd jazzu jsem jel za Edinou a Györgyi na pizzu, kterou jsme si nedali, dali jsme si těstoviny. Každý půl kila těstovin a já jedl hrozně rychle, protože vedle seděla Györgyi. Ona má sice 46 kilo, ovšem v klidu bez známek opilosti vyloká osm piv na posezení a včera půl kila těstovin snědla nejrychleji ze všech a ještě se mi hrnula s napřaženou vidličkou po talíři řka, že chce ochutnat, jestli to uvařili dobře.
Edina se živě zajímala o Gambii a hrozně ji rozveselilo, že jsou v Gambii města jako Serekunda, No Kunda, Sun Kunda, Jane Kunda a podobně. Edina je Maďarka a má sem tam problémy s češtinou, ale s gambijskými městy problémy neměla a s perfektní výslovností na celý lokál se smíchem volala "Kunda Kunda" a já se styděl a to jsem ještě netušil, že přijde Bárt, který zná jen město Serekunda a Tak když Edina ztichla, volal pro změnu Bárt "Serekunda, Serekunda!".
Ach jo.

Dnes si tak hovím v práci, ignoruji kolegyni a najednou se rozrazili dveře, vřítil se Bárt a volal:
"Je čas na oběd, pane kolego!"
Bárta totiž dnes přijali do zaměstnaní a to přímo ke mně do budovy, do stejné instituce. Strašné.
Šli jsme na oběd do studentské jídelny, opět předběhli desítky lidí a poté jsem snědl hnusné knedlíky se špenátem, který byl navíc úplně zelený.
Znechucen jsem šel na druhý oběd na čínu, ale tam udělali tak hnusné kuře po sečuánsku, že jsem jídlo vrátil a zakoupil půl kila tlačenky. 
A snědl.
Tak.

25.10. 2002 pátek
Já jsem blb, na francouzské ambasádě jsou taky blbové a šéfová by mi měla vetknout rampouch mezi oči, leč zatím to udělala jen ústně.

Potřebuji do Afriky už jen poslední vízum. Do Burkiny. To vízum vydávají Francouzi. Teoreticky. Jak to bude prakticky nevím.
Telefonát první před zhruba dvěma týdny:

Já: "Dobrý den, tady velký cestovatel, potřeboval bych vízum do Burkiny, je možné ho u vás získat?"

Ambasáda: "Ale zajisté, bez problémů. Stačí dvě fotky a pas. Ale přijďte až za týden, ještě máme problémy kvůli povodním."

Telefonát druhý o týden později:

Já: ""Dobrý den, tady velký cestovatel, potřeboval bych vízum do Burkiny, už je možné ho u vás získat?"

Ambasáda: "Ale zajisté, bez problémů. Stačí dvě fotky, pas, kopie zdravotního pojištění a rezervace letenky."

Já: "Aha, nějak jste rozšířili seznam požadovaných věcí. Hm. Jak dlouho trvá vyřízení?"

Ambasáda: "Do tří dnů vízum máte, nejpozději do týdne."

No a dnes jsem se odebral na ambasádu.
Zazvonil jsem, několikrát a deset minut se nic nedělo. Potom vyběhla baba s hubou od jogurtu a pozvala mě dál.

Já: "Dobrý den, mám tady všechny požadované dokumenty a chtěl bych vízum do Burkiny."

Baba: "Jistě jistě. není problém, ofotíme, zafaxujeme, vyřídíme."

Položil jsem na stůl všechny papíry, co chtěli, když jsem na ambasádu volal.

No a baba povídá:
"Pas, fotky, rezervace letenky, potvrzení zdravotního pojištění... a kde máte očkovací průkaz s vyznačením očkování na žlutou zimnici? A kde je soupis podmínek pojistné smlouvy? A kde máte vízum do počáteční a cílové země? A kde je potvrzené ubytování? A kde máte doklad o zaplacené rezervaci na ubytování?"

Grrrrr, rudo před očima a najednou jsem si uvědomil, že na vzteklinu očkován nejsem a že bych tu ochotnou a milou paní mohl řádně pohryzat.

"Cože? Sakra, volal jsem sem dvakrát, pokaždé řeknete něco jiného, tak to teda ne! Nehodlám emigrovat, jedu tam na výlet!", zařval jsem výhrůžně.

Baba zkameněla, beze slova vzala pas a další papíry, ofotila a faxovala. Tedy chtěla faxovat. Fax nefungoval. Přestávka na oběd v práci mizela, z práce mi volali a psali SMSky, že jsem zloduch a mizera, rozvraceč morálky a dobré pověsti instituce a tak podobně. A já zatím koukal, jak bab vytahuje fax ze zásuvky, odborně prohlíží kabel, fax opět zapojuje a ... a nic.

"Víte, nefunguje nám fax, musíte si přijít jindy.", pravila ženština.

Na zem jim spadl zvoneček, co cinká, když někdo vejde. Příště těmi dveřmi nesmím tak mlátit.
Do práce jsem přišel pozdě, takže mě ještě ztepala šéfová. Dobře mi tak. Jak je vidět, na úřady je třeba chodit s jasným požadavkem a ještě jasnějším množstvím trhaviny.

Večer jsem šel na akci, kterou připravili Zelí, Bárt a Trejbátko. Měla to být jakási kolaudace bytu a oslava dvojích narozenin.
Nejdříve jsem volal Zelímu. Evidentně zfetovaný Zelí huhlal nesmyslně do telefonu. Před domem jsem zazvonil na zvonek. Z okna se vyklonil přiopilý Bárt a na celou ulici začal nehorázně vřískat, že je líný, opilý a tak mi tedy pomalu spustí klíče na provázku, aby on nemusel jít dolů. Vzápětí mi přímo na hlavu vrhnul svazek klíčů.

V bytě sedělo asi deset studentů, jakobystudentů a jakobypracujících. Všechno pánské obsazení. Tarabis mě přivítal slovy:
"Vítej na naší homosexuální párty."
Zhulený Zelí napravil nic.

Po chvíli dorazilo dalších pět osob pánského pohlaví. Potom došel Houmr se svou šestnáctiletou sestrou a Tarabis pookřál. Já snědl co se dalo a odešel jsem.
Pokud vím, tak se nikdo ani neožral, ani nepoblil a pokud se tam souložilo, tak mě to vzhledem ke složení nijak moc nezajímá.
No nic, aspoň ty utopence jsem jim vyžral.

26.10. 2002 sobota
Přijela paní učitelka a spolubydlící Arnošt zakoupil hadice a kukuřičnou rohožku.
Hadice jsou dobrá k tomu, že různě pospojoval kotel s pračkou a pračku s jiným potrubím, vše zapojil, odpojil a hle, budiž teplo. Po více jak dvou týdnech opět teče teplá voda a je teplo.
Kukuřičnou rohožku zakoupil, položil před dveře a že prý se na ní nesmí šlapat. Význam kukuřičné rohožky tak spočívá v tom, že se do bytu lze dostat jen za pomoci levitace či mohutného skoku. Skok je problematický, protože hned proti dveřím je zeď.

Paní učitelka povídala o lyžaři Piherovi. Pihera měl spoustu dioptrií, proto krásné brýle se skly jak masivní popelník a také pan Pihera neuměl lyžovat.
Pihera lyžovat neuměl, ale například takoví Němci lyžovat umí. Protože na sjezdovce Piheru všichni znali, ale paní Němka ne, tak všichni sjezdovku vyklidili, když se Pihera chystal ke sjezdu. Paní Němka nic nevyklidila. 
Pihera se spouští ze svahu... řítí se po sjezdovce, vítr zmítá jeho kulichem a tlustá skla brýlí se mlží z děsuplné rychlosti. 
Němka si spokojeně vykrucuje své obloučky.
Pihera se choulí do předklonu, získává tak aerodynamický tvar a šílenou rychlost.
Němka si spokojeně vykrucuje své obloučky.
Pihera jen letmo stírá prašan ze sjezdovky, omámen rychlostí.
Němka si spokojeně vykrucuje své obloučky.
Těsně u lesa Pihera projevuje smysl pro mezinárodní družbu a přímým nárazem bez náznaků brždění navazuje pomocí obrovského nárazu kontakt s Němkou.
Za třemi poraženým stromy, dvěma přeraženými žebry a brázdou ve sněhu i hlíně se ozývá německé sténání a česko-německá věta:
"Entschuldigen... kurva, kde mám brejle?!"

27.10. 2002 neděle
Nejsympatičtější figurka filmu, alespoň mně, protože drží hubu
Byl jsem v kině na filmu Doba ledová. Kdyby se vystříhaly hnusně rozplizlé patetické scény, tak jde o vcelku povedené dílko, kde má mamut tlusté chlupy, blbouni nejapní požírají melouny a trénují karatisty, lenochod se směje šavlozubému lvu a tak podobně. V kině jsem byl s paní učitelkou, která řvala na celé kino smíchy, pročež jsem se styděl a neosahával ji, aby to nevypadalo, že se známe.

Večer jsem jel na hokej, vstřelil gól a byl prohlášen za tlusté líné prase, co nebruslí, nestřílí, nenahrává, chlastá a ještě má blbé kecy. A přitom jsem si dal do bruslí nové ponožky.

28.10. 2002 pondělí
Pan Ďulák v době ledové

Nic se mi nechce psát, tak něco z pošty:

"Ty debile."
Anonym

"Mezi černý huby může jet jen čůrák. White power!"
Anonymní dement

"V Holandsku jsem ted 7 let a delala jsem v Groningenu prava. Teda, prvni pulrok jsem delala 2 navazujici kurzy holandstiny a v zari 96 jsem pak nastoupila na univerzitu. Chtela jsem delat "Evropsky a mezinarodni pravo" a to je lip vyucovany v zemi, ktera uz je v EU. Mam par kamosu na pravech v Praze a vetsinou si jenom stezovali. No a pak jsem si k tomu pribrala
jeste "Holandsky pravo" (obor statni a verejny pravo, nebo tak neco). Ted delam ve Statni rade v Haagu (bydlim tu taky), to je organ, kterej kontroluje veskery zakony, nez je vlada posle do parlamentu ke schvaleni. Taky kontroluje veskery vladni narizeni, smlouvy a navrhy zakonu, ktery prichazej primo z parlamentu. Druha cast ty Rady je nejvyssi spravni soud v urcitejch sporech. Ja delam v ty legislativni casti. Do toho jsem jeste delala stazi v poslanecky snemovne parlamentu a ted sedim jeste 14 dni na ministerstvu zemedelstvi (proto to "agro") a pisu zakony a narizeni. Takze celkem rozlicna prace a aspon si vyzkousim vsechny mozny stadia zakonodarstvi. 
Je to celkem sranda."
čtenářka Chochovin odpověděla na mou otázku, proč se rekreuje v Holandsku

"Ještě žiješ? Mohl by ses ozvat."
matka

29.10. 2002 úterý
Ať žije civilizace, hlavně civilizovaná Francie i se svým slavným velvyslanectvím.
Zmrdi.
Jednak mají úřad pro vydávání víz na jiné adrese, než je adresa velvyslanectví. No nic moc.
Úřední doba je od 9.15 do 12.15. To taky nic moc, hlavně pro nepražáky, že ano.
Po telefonu dávají úplně jiné a blbé informace, nebo jsou jiní a blbí, když tam člověk přijde osobně. Každopádně zmatek.
A když už tam člověk přijde, například v 11.30, tak ve dveřích stojí uniformovaná gorilka.

"Dnes už se víza nevydávají!", dí gorilka.

"Úřední doba je do 12.15 a teď je teprve 11.30!"

"Nezajímá, prostě nevydávají!"

Proboha, co je to za národ, který si za prezidenta zvolí pana Howadoora? No pošuci. "To snad nemyslíte vážně, kdy se tedy víza vydávají?"

"Vydávají se od 9.15 do 12.00."

"Ale teď je 11.30 a vy mi tvrdíte, že už se víza nevydávají!"

"Jo, prostě nevydávají."

Ukončil jsem anketu, hlasování o budoucího českého prezidenta. Zvítězil pan Howadoor. Nejenže zvítězil s velkým náskokem, ale dokonce by vyhrál i kdyby se spojili všichni proti němu! Tak vzniká kult, tak vzniká diktátor. To určitě není svobodná volba čtenářů Chochovin, to je určitě násilím získané vítězství, díky hnusný kouzlům a násilníkovi Howadoorovi.
Já to vím, protože vím, že Howadoor se vyžívá ve fyzickém týrání různých lidí. Ale protože je Howadoor silnější a surovější než já, tak raději ani nenapíšu, že v tramvaji minulý týden surově zmlátil revizora a ještě ho kopnul do zadku, když chudák revizor prchal z tramvaje.

30.10. 2002 středa
Karlův most je takový most přes jednu řeku a na tom mostě provádím různé věci.
Například ztrácím pas i s vízy do Afriky.
Pokud by tedy někdo chtěl například pojištění do Afriky nebo letenku jako záložku do knihy, může si ji u mě vyzvednout.

31.10. 2002 čtvrtek
Prezentoval jsem šéfové můj nápad odletět do Afriky bez víz a zkusit přecházet hranice načerno. Šéfová se zeptala, jestli máme s Mali a Burkinou smlouvu o vzájemném vydávání vězňů.

A pár reakcí na to, že jsem ztratil pas:

"Chocho, ty magor, si sa zas vozral jak prase a Afrika ti odplavala po Vltave. Asi pojdes nacierno s cundrslevou az do Serekundy, ako to vidim...
Zaac"

Egi křížil a křížil a rouboval a rouboval a teď rozdává "Ty piste, ses suprovejsi magor, nez jsem predpokladal.
Egi"

(Mimochodem z pošuka Egiho se stává velkopodnikatel, velkochovatel a velkošlechtitel. Pokud máte zájem o maso do guláše, obraťte se na něj.)

"Rekni desetkrat rychle za sebou JAR REKORD a bude ti lip...
Vogon"

"Chces pomoct hledat? Znam se s jednim prazskym oddilem skautek. 
Evča"

A také pan Howadoor mi poskytl informace ohledně nelegálního přechodu hranic:


"Jistěže hranice není hlídaná, jak jsem se dozvěděl, vyjma přechodů není hlídaná vůbec. Není to třeba. Je totiž zaminovaná.
Howadoor"

Romantická plavba Bajkalem, z jednoho konce na druhý 600kmVečer jsem seděl v hospodě s bandou chlapů, kteří hodlají jet na Bajkal a potom do Sajan. Byli hrozně zklamaní, když jsem jim řekl, že je pravděpodobně nesežere medvěd a tak hodlají podstoupit jinou zábavu a to plavbu po Bajkalu na domorodé kocábce. Ovšem plavbu Bajkalem po jeho délce. Vzhledem ke stavu tamních lodí a loděk je to dobrodružnější, než laškování s medvědy.
Potom jsem jel do Žatce. Jízdenku jsem zakoupil do Slaného. V Žatci byl pes za poslední dny jediný tvor, který se nesmál, že jsem ztratil pas.


zpět na hlavní stranu