Říjen 2003


1.10. 2003 středa

Lidové jsou různí.

Ženština Tigo například cituje událost z ostravské ZOO:

"Rozsáhlá povrchová zranění utrpěl 13letý Honza z Havířova-Suché, kterého v ostravské zoo během školního výletu napadl tygr. Chlapec podle svědků přelezl zábradlí a dostal se tak těsně ke kleci, kde šelmu dráždil. Jeden a půl roční mládě tygra si Honzu na chvíli přitáhlo ke kleci a poškrábalo ho na hlavě, trupu a ruce. Spolužáci Honzy se shodují, že si za svoje zranění může sám. "Neměl ho dráždit, byla to od něho hloupost!", poznamenal jeden z nich a dodal, že tygr chlapce pustil jen díky tomu, že další spolužák trefil šelmu do oka žaludem."

Pan Majkl dodává:
"Musel to být hodně dobrej kamarád, že vlastním pyjem bránil spolužáka."

Možná chtěl ovšem tygr jen potěšit rodiče dítka intimním sestřihem.

Tak.

2.10. 2003 čtvrtek

Až podezřele lehce probíhalo plánování letošní dovolené. Už to tak jednoduché není, jelikož mi pověděli, že vízum do Indonésie nedostanu, pokud nebudu mít letenku z Indonésie kamsi do háje. A to je problém, protože mám letenku jen tam a zpátky z Thajska. Tudíž budu shánět nějakou fiktivní letenku z Jakarty kamkoli. Vidím to na Singapur. Pan Howadoor sice radí, abych si vyrobil letenku falešnou, ovšem to se mi jeví jako značně blbé. Na internetu jsem sice vyhledal, že letenka Jakarta - Singapur stojí 22 dolarů, ovšem mrzká česká společnost ji nabízí za skoro osm tisíc peněz a to je trochu moc. Určitě víc, než se mi líbí. 

Učím se indonézsky.

Kočka mňouká mňau mňau
Kucing mengeong.

Pes štěká haf haf.
Anjing menggonggong.

Svlékněte se.
Silahkan buka baju.

Nehty na nohou staršího bratra mého dědečka jsou ztrnulé.
Kuku kaki kakak kakekku kaku.

Také jsem zjistil, že hokejový obránce, pan Honzík, mluví holandsky. To mě ukrutně zajímá, jelikož jsem kdysi viděl pornofilm v holandském znění a ničemu jsem nerozuměl. Na konci filmu ovšem nahatá ženština cosi pravila  pánovi erotickým hlasem, já očekával, že se na ni pán vrhne, leč pán se nerozmýšlel a vyskočil zavřeným oknem na ulici. Dodnes nevím a dodnes mě zajímá, co ženština pravila.


Pornofilmy jsou neobyčejnou kulturní příležitostí


3.10.2003 pátek
Původně jsem měl v půl třetí vypadnout z práce, sednout na bicykl a hnát se do Žatce. V sobotu si vyjet do Krušných hor a zpátky a v neděli odjet ze Žatce do Prahy. Cyklistický víkend sliboval být dobrodružný už jen kvůli tomu, že mám zdeformované zadní kolo a nejsem si jistý chvílí, kdy upadne.
Ovšem místo kola jsem v pátek dřepěl do odpoledne v práci a čekal na to, až se jistí nadřízení rozhoupou. Nerozhoupali se a já tam trčel zbytečně.
Tak jsem si aspoň koupil kilo a půl buřtů a kýbl hořčice.

4.10. 2003 sobota
Bicykluji a mrznu.

5.10. 2003 neděle
Neměl jsem co dělat, protože prší a já jsem líný. Tak jsem aspoň zaplatil deset korun, abych viděl, jak si jeden šikovný hoch zajel bruslí hezky hluboko do masa na zápěstí.
To bylo tak. Odjel jsem si nabrousit brusle. Za 40 peněz. Mladý hoch brousil a brousil a protože jsem byl spokojený, zaplatil jsem stopenězovou bankovkou. Hoch položil brusle do okénka a vrátil mi 60 peněz. Já, jak už to my boháči děláváme, jsem mu před okénko položil desetipenězovou minci, aby se poměl. Opravdu, poměl se. Dravě chmátl po minci zrovna ve chvíli, kdy jsem já chmátl po nabroušených bruslích. Brusle a ruka šikovného hocha se střetly a poté už jen zvesela začala téct krev. Utřel jsem brusle a jel pryč.

6.10. 2003 pondělí
Nechtějí mi dát vízum do Indonésie, dokud jim neukážu letenku z Indonésie zpět. Opravdu vtipné. Vymyslel jsem tedy fiktivní let z Indonésie, nyní ho musím ještě fiktivně zrealizovat a oblbnout tím pana konzula.
Nejdřív musím zajít do školy a zjistit, jestli mě nevyhodili.
Pokud mě nevyhodili, vyzvednu si index.
Zavolám do Žatce a zjistím, zdali mi už zhotovili nový cestovní pas.
Pokud ano, pojedu pro něj do Žatce.
S pasem pojedu zpět do Prahy.
S indexem se odeberu kamsi do háje, kde vydávají studentskou kartu.
Se studentskou kartou odejdu k prodejci letenek.
Zarezervuji si fiktivní letenku z Indonésie kamkoli pryč. Například z Jakarty do Singapuru.
S rezervací letenky a pasem půjdu na velvyslanectví Indonésie.
Za pár dní tam půjdu znovu a doufám, že dostanu vízum.
S indonéským vízem půjdu na jinou ambasádu, tentokrát thajskou, pro thajské vízum.
S vízy půjdu pro letenku nefiktivní, to jest Praha - Frankfurt - Jakarta a Bangkok - Frankfurt - Praha.
Poté půjdu do centra města a budu žebrat, abych měl na dovolené za co jíst.


7.10. 2003 úterý
Už jsme velcí kluci. My hokejisté. A tak vedení týmu pojalo nápad, že počneme porážet soupeře vskutku ligové. A přihlásilo náš tým do soutěže.
Byl jsem na jakési pracovní schůzi a byli tam samí hokejisté a všichni se tvářili drsně. Doumlouvaly se hrací termíny a podobné záležitosti a mimo jiné i barevné kombinace dresů. A tak jsem se dověděl například to, že budeme hrát proti týmu H.O.V.N.A. Aby byla dokonalost dokonalá, bylo sděleno, že tým H.O.V.N.A. hraje v zeleno-fialovo-modrých dresech. Úchylové.
Po schůzi jsem se odebral na raut. Na stole byla spousta talířů a ještě větší spousta různých salámů, sýrů a podobných pochoutek, jak už to na rautech bývá. Strašně jsem se přežral. Nemám na mysli půl bochníku chleba, který jsem přikusoval, ale šest obložených talířů, dvě piva a asi dva litry ostatních tekutin.
Odcházel jsem z rautu v předklonu, s rozepnutým páskem a zatnutými zuby. Pan kapitán šel se mnou, smál se a pravil, že jsem debil.

8.10. 2003 středa
Chochoviny vadí. Ony by nevadily, kdyby si je lidi nebrali moc k srdci. Ovšem - co by to byly Chochoviny bez srdce. Ony by Chochoviny ani nevadily, kdyby lidi nebyli zvědaví a nelezli, kam nemají. Ani by nevadily, kdyby si je ti, kterým vadí, pořádně přečetli a neposlouchali fámy.
Teď Chochoviny vadí.

9.10. čtvrtek - 20.10. pondělí
Je zima a tak požírám kdeco, abych se obalil silnou vrstvou tuku a zima mi nebyla. Pročež nestíhám psát Chochoviny. Chochoviny nestíhám psát například ani proto, že mám v práci práci. Spoustu práce. A jestli to dopadne špatně, tak budu mít práce ještě víc.

Poslední dny se kromě tuku obaluji i informacemi na dovolenou, jelikož za měsíc a kousek letím pryč. To budou ty správné galeje. Obalen tukem proti chladu se budu potit v pětatřiceti stupních ve stínu.

Abych duševně nezakrněl ještě více, poslala mi knihovnice Alena turistického průvodce. V průvodci je psáno, kde levně jíst, kde levně spát a kam levně jet.
Dále mi knihovnice Alena přivezla knihu s pravými chocháckými ilustracemi. Kdo by chtěl knihu s chocháckými ilustracemi, nechť se neprodleně ozve knihovnici Aleně, jelikož je o knihu převeliký zájem, v mrazech stojí u Aleny před domem davy čtenářů, do okna vhazují peníze a Alena zpět mrská výtisky knihy.
Ona to vlastně není až tak kniha, jako spíše knížka. Ba možná knížečka. Takový celer to je. Nebo best-celer. Nebo jak se to píše. 

Umělecký stupídek. Umělecký stupídek se píše takto: "Umělecký stupídek". Umělecký stupídek je vlastně umělecký stupínek, ale když jsem posledně pokládal při hře na basu nohu na umělecký stupínek, měl jsem v sobě kromě deseti rohlíků i tři promile, sotva jsem mluvil a tak jsem ze sebe ztěží vypravil uměleckého stupídka, o artikulačně náročnějším stupínku jsem si mohl nechat jen zdát.
A nebyla to basa, ale kytara. Pořád si to pletu.

Je podzim, hokejová sezóna v plném tempu. Nejen hokejisté jsou v plném tempu, v plné přípravě je i skvostný hokejový tým budoucnosti, kterého jsem členem. Poslední příprava probíhala tak, že jsem ještě v pět ráno musel vstát a jít si vyčistit zuby, jelikož jsem měl díky pivu v hubě jak v ruské polepšovně.
Ovšem příprava probíhá i na ledě. Naše úderná hokejová řada ve složení pan Blechoun (neumí nahrát a zatáčet doleva), pan Bázle (neumí vystřelit a zatáčet doprava) a já (neumím bruslit, vystřelit a nahrát) přivádí k úžasu osazenstvo zimního stadionu i širé okolí.
Na posledním tréninku mě trouba Blechoun napálil od modré puk zezadu do lýtka. To je jedno z mála míst, kde není chránič. Když jsem s bolestnou grimasou kulhal na střídačku, napálil mě pan Bázle do stehna. 

Nedávno jsem přišel do bytu. Zul jsem si boty a učinil krok. To já tak poměrně běžně činívám, že dělám kroky. Je to takový interesantní způsob pohybu od různých bodů k různým bodům. Nu... učinil jsem tedy krok a zavyl bolestí. Obyčejně bolestí nevyji, ale tentokrát bylo vytí způsobeno tím, že jsem šlápnul na kus drátu. Spolubydlící Arnošt zřejmě něco kutil. On kutí poměrně často. Například když začne kutit kolem kotle, můžu si být jistý, že dalších čtrnáct dní nepoteče teplá voda a nebude se topit.
Vytáhnul jsem drát z chodidla a položil ho špičkou nahoru nenápadně před Arnoštův pokoj.
Šel jsem do koupelny - v koupelně bylo čisto. Nejdříve jsem se zarazil a pomyslel si, že jsem v cizím bytě, leč ne, vskutku jsem byl ve správném. Na vaně stály lahvičky a nějaké plastové nádobky. Na věšáku visela kulma. Kulma je taková trubka, kterou si ženštiny strkají do hlavy (alespoň předpokládám) a poté mají spálené vlasy.
Totálně zmatený jsem opouštěl koupelnu a přemýšlel, na co potřebuje holohlavý Arnošt kulmu, lahvičky voňavek a nádobky s mastí a prášky.
Náhle přede mě seskočila ženština a pravila:
"Ha! Já jsem tu a budu tu bydlet!"
Úplně jsem se vyděsil a utekl.
"Neviděl si moji sponku do vlasů? Upadla mi někde přede dveřmi, takový ozdobný drátek to byl.", povídala ženština.
A tak teď bydlíme v bytě tři. Ženština, Arnošt a já. Myši a švábi se totiž teď na zimu odstěhovali do tepla.

V devět večer jsem odjížděl na zimák, jak my hokejisté pravíváme zimním stadionům.
Z kuchyně se ozýval veselý hlahol a Arnošt s novou spolubydlící chlemtali druhou láhev vína.
V půl druhé v noci jsem se vracel ze zimáku. Na schodech jsem potkal přiopilého Arnošta, přiopilou ženštinu, zvesela ječeli a šli pro další lahve vína. Těch osm v bytě už vypili.

Hráli jsme první zápas v hokeji. Po roce příprav a takzvaných přátelských zápasů nyní zápolíme v ligovém hokeji, což je náramná legrace, všichni mají trému a bojí se. Největší legrace byla, když jsme před zápasem zjistili, že se bojí i oba brankáři a ani jeden nepřijel. A tak jsme vylosovali nešťastníka, který se zatnutými zuby, zavřenýma očima a modlitbou na rtech bude hájit bránu. Kupodivu uhájil, dokonce pochytal polovinu střel (ta druhá polovina ho netrefila a tak jsme dostali čtyři góly). 
Náš skvělý tým samozřejmě zvítězil. Přičemž jeden náš obránce neopomněl zakopnout a provést kotoul letmo a jiný hráč dvakrát praštil rozhodčího hokejkou do hlavy.

"Já chci erotiku! Porno! Prasečiny!", huláká mi do telefonu paní učitelka.
"E?", pravím.
"No co, jsi neschopný moula! Zakoupím ti fotoaparát a budeš mě fotit! Fotky si pověsím v mém kabinetu biologie vedle kostry."
Paní učitelka má v kabinetu kostru na hodiny biologie. Kostře říká Oskar. Vedle kostry má fotky nahatého pana ředitele a teď tam chce mít ještě své hambaté fotky.
A opravdu. Paní učitelka přijela, odtáhla mě do obchodu a vyštěkla na obsluhu:
"Chci fotoaparát!"
Já jsem se moc rděl v ústraní.
"Aha, slečna by chtěla fotit. A jaký typ si přejete?", otázal se úslužně prodavač.
"To je mi jedno, ale aby to fotilo porno!", povídá paní učitelka.
Prodavač koktá a vytahuje přístroj.
"Má 10x optický zoom, 4x digitální zoom, video, SD, světelnost 2,8 a také zvukový záznam..."
"Jééé! Zvukový záznam! To se nám hodí!", nadšeně souhlasí paní učitelka a zakupuje fotoaparát.
A tak mám fotoaparát.

21.10. 2003 úterý

"Utrhnu ti hlavu!", ječí do telefonu paní učitelka.
"E?", znepokojuji se.
"Protáhnu tě pod lodním kýlem!"
"O!"

To vypadá vážně.

"Cos to psal, hade mizerný, včera na Chochoviny?"
"Já? No... takové různé věci. Například.", volím hluboký hlas, jelikož ten uklidňuje.
Paní učitelka je ovšem vůči hlubokému hlasu imunní.

"Cos to tam psal o erotice, pornu a prasečinách, ty mizero?"
"Aha... no víš... ehm... to je třeba, lidé si žádají erotiku, porno a prasečiny."
"Cože? Proč by si to žádali?", zvolňuje proud nadávek.
"To víš, to je tak, lidi prostě tímhle žijí."
"Ale já chtěla foťák na to, abych si mohla fotit bílou kachnu!", plačky povídá paní učitelka.
"Já vím, ale albín na rybníku nikoho nezajímá. Jakmile to nezavání sexem nebo krví, tak to lidi nečtou."



Bílá kachna je krásná. Třeba na červeném víně.


Tak to mám. Paní učitelka chce fotit různé přírodní krásy, podzimní zátiší a papeže. Nu co, trošku, nepatrně jsem to pozměnil. Taková drobňoučká změna. V podstatě kosmetická úprava faktů. Že.

Za hodinu telefonuje paní učitelka znovu:
"Že ty jsi si dělal jen legraci? Lidi přece nechtějí erotiku, porno a prasečiny!"
"Opravdu chtějí, lidi tím žijí, někteří dokonce provozují i sex. A dobrovolně!"
"Nedělej si ze mě srandu, hade! Sex a dobrovolně? Pchááá!", povídala, zavěsila a pílila za svými kamarádkami, jelikož ty všechno ví a znají a když spolu kvokají, tak si všechno poví. I o erotice, pornu a prasečinách.
Popravdě řečeno, provozovat sex a dokonce dobrovolně, to je skutečně nechutné.

22.10. 2003 středa
Hokejový tým H.O.V.N.A. znamená Hokejový Oddíl Velmi Nadaných Amatérů. Tímto banálním vysvětlením padl po Ježíškovi, sexu a levném jídle můj další dětský sen o jakési dráždivé tajuplnosti.

23.10. 2003 čtvrtek
Za měsíc a týden letím na dovolenou. Pravděpodobně. Tedy zahloubal jsem se do informačních toků, abych nedopadl jak posledně v Africe, kde jsem se těšil na iglú, klokany a lyžování a místo toho mě čekalo hnusné horké peklo a komáři.
Tentokrát hloubám v cenných informacích a jsem stále více a více znechucen a rozladěn. Nejenže je Indonésie neskutečným způsobem zahlcena turisty. Navíc jsem zjistil, že můj prosincový pobyt bude možno nazvat bez uzardění vodními hrátkami. V průvodci se například píše, že "od října do března nastává období dešťů, jeho nejhorší část panuje mezi listopadem a lednem".
Hm.
Ovšem raději vodu, než návaly turistů. Zakoupil jsem si mapu, abych si vyhlédl divoké oblasti plné lidojedů. Mapa je však poseta symboly turistických center, pláží plných hotelů a všemožných turistických atrakcí.
Jdu blejt, velebnosti.


Pozdní odpoledne kdesi u Rudolfova kamene
(foceno z ruky za chůze - kupodivu žádná aberace)



24.10. 2003 pátek
Navštívil jsem velvyslanectví Indonésie a zažádal o vízum. Ženština skepticky pohlédla na mou fiktivní rezervaci fiktivní letenky a pravila: "Tak to opravdu netuším, jestli poletíte. Zkuste se zeptat příští týden, třeba bude mít pan konzul dobrou náladu a vízum vám udělí."
Dostal jsem na odchodu náruč všemožných propagačních brožur. Kdepak, nečeká mě žádná divočina a lidojedi. Čeká mě bujný prales hotelů, tuna žebráků a další dvě tuny takových, co si myslí, že Chochové mají peníze a rozhazují je zejména dvěma tunám vyčůraných rádobyprůvodců, rádobyinformátorů, rádobyprodejců a rádobytaxikářů v Indonésii.

Večer jsem jel s paní učitelkou do skal a budu testovat nový fotoaparát, abych se naučil fotit úchvatné obrázky. A taky proto, abych vyzkoušel aparát a předal reference panu Zajíčkovi, který už několik měsíců podstupuje drastickou dietu za pomoci zvláštní metody - jízdou na motorce po celé Indii. I když pan Zajíček zaslal dotaz jen proto, aby potom mohl vyprávět vnoučatům, že napsal mejla velkému Chochovi. Testů mého foťáku jsou totiž tuny.


Paní učitelka se sápe na Falknštejn
(foceno digitálem, co s aberací pří ústí komína na rozhraní s oblohou nevím)



25.10. 2003 sobota
Paní učitelka padá ze skalní průrvy u hradu Falknštejn. Dole se jí směje horda děcek. Za rohem se směji já.


opět paní učitelka při výstupu na Falknštejn
(vestavěný blesk v tomto případě nic moc, aberace zůstává, kupodivu
se neprojevuje aberace fialovou, jak tomu bývá, ale modře))



O pár hodin později se paní učitelka zasekla nohama v dírách ve skále při pokusu vylézt vzhůru k nebesům, jelikož jsem jí nakukal, že to nic není, že je náramná legrace lézt k nebesům a tak podobně. Nyní tedy fotím, jak paní učitelka visí na skále a zoufale se drží stromu. Také jí postupně docházejí síly, což je nemilé, jelikož dostává křečovitý třas a na fotkách bude vypadat rozmazaně.
České Švýcarsko je i teď na podzim plné lidí. proudy lidí se hrnou nahoru i dolů, doleva i doprava, lezou na skály a padají dolů, všude plno dětí i důchodců, halekání a řvaní. Všude samé nové cedule, samé Zimmer frei, samá hospoda a hotel, jedno auto za druhým, ve skalách nové schody, nové ploty, nová zábradlí. Jetřichovice, Doubice, Kyjov, Tokání, Vysoká Lípa, prostě všude. Kurwa.


Falknštejn, v pozadí Havraní skála
(podzimní šedá obloha je humus a jelikož je to foceno bez přechodového filtru Cokin, 
který cpu jen na klasickou zrcadlovku, tak to dopadlo tak, jak dopadlo)



26.10. 2003 neděle


Vnitřek Falknštejna
(foceno s nastavením jakéhosi zdůraznění barev, což má za následek příšernou růžovou
barvu na pískovci)


Odpoledne jsem se vracel ze skal do bytu. Na zastávce stáli tři pánové. Tak strašně moc nenápadní, až mi to zvedlo náladu a šel jsem se jich zeptat, zda-li jsou skutečně revizoři, nebo to jen hrají. Vůbec mi neodpověděli, měl bych napsat na Dopravní podniky, že by měli naučit zaměstnance alespoň elementární slušnosti. Přijel bus, já nastoupil, pánové taky, vypsali mi poučení, že jsem mizerný černý pasažér a do pěti dnů mám zaplatit asi tak milion peněz, že nemám jízdenku a jeli jsme. O chvíli později se uprostřed busu zmítalo klubko čtyř těl. Tři nenápadní pánové a jiný pán. Občas se z klubka ozývaly výkřiky.

"On mě kousl!"
"Svině!"
"Zavolejte policii!"
"Kopni ho!"
"Hajzle!"
"Komu říkáš hajzle?"
"Jau, zase mě kousl!"

Nakonec pánové revizoři onoho magora znehybnili a bylo po legraci.


Nad Myší dírou alias Skalními schody u Tokání
(hloubka ostrosti funguje vcelku bez potíží)



Přestoupil jsem na metro a opět mě chytili revizoři. 

27.10. 2003 pondělí


pohled z Vilemíniny stěny na severozápad (asi)
(modrá obloha se bohužel opět nedostavila, co s  podzimní šedí bez filtru nevím)


opět pohled z Vilemíniny stěny
(opět šedá obloha)


Pitbulové a rosničky jsou ohromně nebezpeční psi. Zdaleka nejnebezpečnější pes je ovšem jezevčík. 
Dnes ráno jsem jel do práce tramvají a na jedné zastávce vystupovala prastará ženština o berlích. Tak nějak si představuji mitochondriální Evu. Těmi samými dveřmi nastupoval pán, na vodítku měl saláma s nožičkama, který se někdy nazývá jezevčík. Paní o berlích se postavil na kraj schodů, když kolem ní proběhl dovnitř jezevčík. Pán byl ovšem zřejmě vtipálek, jelikož zvolal:
"Broku, pojď zpátky, nejdřív necháme vystoupit paní!"
A škubnul vodítkem. Pes se otočil a poslušně vyběhl z tramvaje. Stejným způsobem, jakým vběhl dovnitř. S jediným rozdílem. Dovnitř vběhl úplně mimo ženštinu o berlích, kdežto ven vyběhl mezerou mezi berlí a nohou oné ženštiny. Vodítko se omotalo kolem konce berle, pes škubnul a podrazil ženštině berli. Mitochondriální Eva se s heknutím, ale jinak potichu, pootočila ve směru podražené berle a neskutečně akčně vypadla z tramvaje po zádech hlavou napřed. Jezevčík začal štěkat jak pominutý. Když tramvaj odjížděla, přes slzy smíchu jsem ještě zahlédl, jak pán kope do jezevčíka.

28.10. 2003 úterý
Probudil jsem se a ejhle - napadlo mě pořídit si autodráhu. Kdysi jsem byl malý, štíhlý a mladý a měl jsem autodráhu. Taková dráha z plastu, v tom několikero kovových vodičů a po tom všem jezdí autíčka. Sbalil jsem tedy brusle, abych je nechal přebrousit a sbalil jsem úspory na dovolenou, abych zakoupil autodráhu.
Brusle dnes nebrousí, jelikož je svátek. Autodráha je drahá, jelikož levnou nemají. Zakoupil jsem tedy jen 5kg párků a jel zpět do bytu.

29.10. 2003 středa
Pchá, žádné obstrukce, vše až podezřele snadno. Odpoledne jsem si dojel pro indonéské vízum a kupodivu jsem ho dostal bez jakýchkoli komplikací. Cestopisy na internetu se jen hemží úděsnými historkami při vydávání víz, samé úplatky a nesmyslné požadavky, nutnost doložit pět letenek, půl milionu na účtu, tři pasy, pozvání a rezervace těch nejdražších hotelů. To vše je dle cestopisů třeba. Já na velvyslanectví přiběhl se špatně vyplněným formulářem a rezervací letenky, kterou po mně nechtěli. Chtěli po mně rezervaci jiné letenky. Tu jsem měl, díky prozíravosti jsem si fiktivní letenku fiktivně zakoupil. 
A to bylo všechno. Dostal jsem nálepku do pasu a bylo.

30.10. 2003 čtvrtek



pan Bázle v šatně, kdy zdaleka není tak nebezpečný spoluhráčům, jako na ledě

 

Lepím si tak panoramatické fotky díky prográmku, co jsem zcizil pseudohokejistovi panu Bázlemu (on to ještě neví) a hlasitě se směji, jelikož jsem si vzpomněl, kterak pan Bázle hokej trénuje.
Pan Bázle má přibližně sto kilo. Pan Bázle je neřízená dělová koule, měnící směr pohybu podle zatím nedefinovaných a dost možná nedefinovatelných fyzikálních či jiných zákonů.
Trénink. Na ledě se pohybuje dvojice hráčů, mající si za úkol nahrát, otočit a provést nájezd na bránu. Na obrovském hřišti se rozjíždějí pan Blechoun a pan Bázle. Pan Bázle zatáčí - rána, do vzduchu se vymrští bezmocný Blechoun a padá k zemi.
Další trénink.
Pan Bázle trénuje překřížení kdesi na červené. Všichni bez vyjímky se překříží a nastupuje pan Bázle. Rána. Asistent pana Bázleho se řítí k zemi.
Včerejší trénink.
Vyjíždím k nacvičení nájezdů ve dvou. Opět prázdný led, na něm jen pan Bázle. Rána. Žebra mám kdesi v krku, jazyk v žaludku.
O pár minut později. S panem Bázlem už nikdo nechce jezdit. Rozjíždí se tedy dvoumetrový obránce, jelikož je jeden z nejlepších bruslařů, doufá, že unikne Bázleho schopnostem. O chvíli později letí obránce vzduchem a následující půlhodinu plive krev.

31.10. 2003 pátek
Pracuju. A to tak, až je mi z toho mdlo.


zpět na hlavní stranu