Říjen 2006


1.10. 2006 neděle
Vsedl jsem do letadla a odletěl zpět do Irska, polské kolonie ve vodách Atlantiku.

2.10. 2006 pondělí
Spolubydlící Tyran a jeho přítelkyně mi pravili, že jsem prase. Čímž se opět projevili jako nudní lidé a zoufalí kuchaři, zatímco já jsem zkušenými pohyby vytahoval kuřecí stehna, naložená v kilovém jogurtu z tropického ovoce.

3.10. 2006 úterý
Jedna z mých známých, prsatá ženština pracující v jisté dublinské personální agentuře, vyprávěla o tom, jak se dá lehce pozbýt svoboda díky ostražitým irským policistům. Dva italští přistěhovalci, v oné agentuře zvaní Pizza a Pasta, byli lapeni, jelikož se v podnapilém stavu zmocnili červenobílého záchranného kruhu umístěného na břehu řeky a poté s kruhem hráli kopanou. Policií byl lapen i Polák, který se ožral jako Polák a následně se vydal na výlet prostředkem dálnice, přičemž se snažil močit na projíždějící automobily. Já jsem policií lapen nebyl, jelikož jíst čínské polévky a škrábat se za uchem není trestné.

4.10. 2006 středa
Po práci jsem neměl co dělat, tudíž jsem odletěl do Česka. Usadil jsem se v letadle hned v první řadě, jelikož je tam více místa na můj břich, pročež mohu volně dýchat. Lidská závist však nezná mezí a tak po půlhodině letu počala jakási vetchá důchodkyně úpět, sípat a pěnit pěnu, pročež ošklivé letušky společnosti s trojlístkem pravily, že si mám vzít svůj břich a odebrat se někam jinam, jelikož první řadu sedadel použijí jako lůžko pro simulující stařenu. V Praze jsem tak přistál značně rozladěn a náladu si spravil až jízdou načerno v autobusu, jízdou načerno v metru a jízdou na čundrslevu ve vlaku. Poté jsem se ještě pokusil jet načerno taxíkem, avšak to mi již neprošlo.

5.10. 2006 čtvrtek
Zúčastnil jsem se ohromně konspirační schůzky ve městě Praha. Stál jsem na náměstí a plánoval teroristický útok na strategické pouště severozápadní Namíbie, leč potenciální spolupachatelka si uvědomila, že jsem pitomec a akci nikterak nepodpořila. Pročež do Namibie nepojedu. Ostatně, Namibie je v Africe a tam už nepojedu nikdy.

6.10. 2006 pátek
Odjel jsem do jižního Česka,což, jak každý vzdělaný jedinec ví, je země, kde není nic kromě bažin, komárů a Temelína. Ubytoval jsem se v penzionu s bazénem, nad kterým je na stěně namalován delfín a prase, což měl být původně zřejmě také delfín.

7.10. 2006 sobota
Mírně prší, což je to nejlepší počasí, co může být. Lidé jsou zalezlí ve svých děrách a je klid. Chodím po hrázích rybníků a také jihočeskými lesy, které často připomínají luhy hirošimské a háje černobylské.

Jihočeské lesy.
Jihočeské lesy

 

8.10. 2006 neděle
Fotím různé živočichy, abych se fotografiemi mohl chlubit ladným ženštinám a abych vyvrátil nepěkné pověsti, že nejsem romantik a zvířátka mám rád jen proto, že se dají sežrat.
Večer jsem odletěl do Irska. Let měl tříhodinové zpoždění, pročež jsem se ulekl, že správu nad aeroliniemi převzal management Českých drah. Naštěstí nikoli.

Rejsek. Hojně se vyskytuje v lese a na silnicích.
Rejsek. Hojně se vyskytuje v lese a na silnicích.

9.10. 2006 pondělí
Hurling, národní sport Irů
Mí irští kolegové mi dnes vnucovali úchylnou myšlenku, že hurling je džentlmenská zábava, rytířská zábava a veliká legrace. S tou legrací souhlasím, jelikož jak jinak ohodnotit hráče hurlingu nežli pohrdavým smíchem. Hurling je irský národní sport, spočívající v tom, že se proti sobě postaví dvě družiny tvořené jedinci se sníženým vnímáním bolesti. Obě družiny jsou vybaveny válečnými palicemi. Na povel se na sebe vrhnou a snaží se zneškodnit co nejvíce hráčů soupeře. Palice neboli camán jsou velké a i když dřevěné, připomínají spíše sekery. Dnes už většina hráčů nosí helmy, ale ty jsou jedinou ochranou, navíc relativně novou a tak  starší plejeři skrývají pod helmou obličeje, které připomínají dobře naklepaný vepřový řízek. Zábava je to vskutku lidová a to tak lidová, že víkendová utkání znamenají v hlavním městě Dublinu dopravní zácpy a plné hospody. V Irsku je totiž jediný slušný stadion a tak se utkání ke konci sezony (ta idiotská zábava má dokonce svoji ligu) hrají v Dublinu, ať už jsou soupeřící týmy odkudkoli. Irsko je rozděleno na hrabství a každé hrabství reprezentuje jeden tým. Na utkání je stadion zcela plný, což odpovídá osmdesáti tisícům přiopilých fanoušků, lačných krve a zlámaných údů. V den zápasu tak cestují fanoušci často přes celé Irsko, aby viděli své omlácené hrdiny vstupovat do arény, kolony aut vyzdobených vlajkami se sunou zemí a ulicemi Dublinu, hotely i hospody jsou vyzdobeny v barvách soupeřících týmů, noviny nepíší o ničem jiném, televize i rádia jsou plná dřevěných seker a očekávání jatek.
Jen tak pro zajímavost - i když utkání navštěvují desítky tisíc diváků a média bohatnou na reklamách, hráčové jsou ryzí amatéři.
Dnes jsem na naléhání kolegů poprvé uchopil válečný kyj a onu hru vyzkoušel. Během pěti minut jsem obdržel příšernou ránu palicí do kolene, loktem do zad a kolenem do břicha. Když jsem se snažil být aktivní a přetáhl jsem tři hráče sekerou přes hlavu, bylo mi sděleno, že fauluji. Absolutně jsem netušil, že ona zábava má i nějaká pravidla a dokonce jsem se v zápalu hry ohnal po pánovi, který mi přišel mé fauly vysvětlit. Pán byl neozbrojen, pročež jsem byl nadšen bezbranným cílem a hbitě zaútočil. Byl to rozhodčí.

Hurling, akční souboje dřevěnými sekyrami.
Hurling, akční souboje dřevěnými sekyrami. Irský národní sport.

10.10. 2006 úterý
Mám pocit, že Poláků v Irsku už začínají mít plné zuby i Irové. Naposledy v jedné z dublinských čtvrtí jacísi Irové honili Poláky samurajskými meči, vypálili jim dům, z oken vytvořili prosté díry do zdi a dům ozdobili nápisy KKK a barevnými svastikami.
Jen tak pro zajímavost, v onom nevelkém domě o třech až pěti pokojích přebývalo třicet Poláků.

11.10. 2006 středa
Objednal jsem internet. Fungoval přesně jeden den, dokud spolubydlící Tyran, nejarogantnější stvoření co znám, nezačal tvrdit, že je počítačový mág. Nezůstal u tvrzení a zresetoval router takovým způsobem, že se můj milý internet odebral do věčných lovišť.
Já o počítačích nevím téměř nic, ovšem oproti Tyranovi jsem odborník.
Mezi jeho nejlepší kousky patří řešení problémů se sítí. Dnes onen problém řešil tak, že uchopil laserovou myš a rozmontoval ji se zdůvodněním, že musí vyčistit kuličku, jelikož to bývá vždy problém se sítí. Nejhorší na tom je, že ten debil to myslel naprosto vážně.

12.10. 2006 čtvrtek
Kdysi jsem od jedněch dublinských Moraváků obdržel darem láhev vína. Dnes jsem se podíval, zdali víno stále mám a ejhle, měl jsem. Víno mi zachutnalo, pročež jsem nelenil a během několika minut ho vypil. Žízeň je veliká, život mi utíká, pravil jsem sobě a utíkal do obchodu zakoupit další láhev. Druhé víno bylo hnusné, pročež jsem jej nalil do hrnce a uvařil v něm brambory. Kdyby někdo chtěl poradit, tak nejlepší víno na brambory je z Austrálie, je žluté a hnusné.

Brouček
Brouček a jeho střívka.

 

13.10. 2006 pátek
Čas od času si uvědomím, že nepěkně zapáchám a ze šatů mi opadávají zaschlé kousky jídla. To se poté svléknu, někdy i donaha a počnu se sprchovat. Šaty vložím do přístroje na praní šatů a přístroj spustím. Tak jsem to provedl i dnes. Hnedle si každý řekne: "Hle, intelektuál a dokonce ani nesmrdí!". To mi lichotí a pěkně se na všechny usmívám. Usmívat se však nesmím moc, zvláště tehdy, když si nevyčistím chrup.

14.10. 2006 sobota
Odjel jsem k moři a v restauraci jsem si objednal uzeného lososa a pivo. Piva mi přinesli rovnou čtyři. Ovšem losos? V jídelním lístku na čele, cena jako za oběd o dvaceti chodech, chlouba podniku? Obdržel jsem tři miniaturní průsvitné plátky ryby, k tomu dvě unavená rajčata o průměru jednoho centimetru a dva krajíčky chleba. Po druhém pivu jsem se s nastalou situací psychicky srovnal, uchopil vidličku a nabral plátek lososa, pozorně sledujíce pohyb vzduchu v místnosti, aby mi náhlý závan sousto neshodil.

"Dobrý den! Hrajeme takovou hru, pojďte si hrát taky!", vyděsilo mě dětské pištění přímo za mnou.

Kamery, světla, fotoaparáty.
Kolem mne stojí asi deset osob, co jsem si stačil všimnout, většinou malí parchanti.

"Jsme ze Španělska a hrajeme takovou hru a vy nám musíte dát najíst.", piští děcko legrační angličtinou a vzadu cvaká fotoaparát.

"Co? E? Prosím?", pokouší se o mě infarkt, měním barvy a se zděšením pozoruji, že je úniková cesta zablokována.

"Taková hra, vy si určitě rád hrajete, že? My jsme u vás v Irsku na návštěvě a máme takovou soutěž!", piští děcko s rovnátky a cpe se mi málem do talíře.

"No to snad.... co to má znamenat?", zrychleně dýchám a zdvihám vidličku na obranu, rozhodnut agresorům třeba i oko vypíchnout.

"Děkujíííí!", zapištělo děcko a nežli jsem stačil zareagovat, vrhlo se po vidličce a zhltlo sousto.

Zatraceně! Můj losos! Děcko mi sežralo třetinu mé porce! Bastard! Ostatní aplaudují a fotograf fotí detail hnusných dětských úst, která požírají mou krmi!

"Žádná hra! Nejsem žádný Ir a tohle je MOJE jídlo!", vřískám na děcka, která jsou z toho celá v šoku, zasypávají mne omluvami a s kyselými obličeji odchází. Zírám šokován do talíře a zjišťuji, že to nebyl sen. Třetina lososa v hajzlu.

Docela by mě zajímalo, jak se má můj život utvářet v harmonii, když se mi stávají takové zrůdnosti.

Děcko kurwí úchvatnou fotku
Dvě a půl hodiny jsem čekal, až na liduprázdnou pláž přijde světlo, jaké potřebuji.
A když přišlo světlo, přišlo i jakési děcko a pláclo sebou přímo doprostřed.
Ještě teď lituji, že jsem sebou měl jen Sigmu 70-200 a ne AK 47

15.10. 2006 neděle
Po delší době jsem vytáhnul paty z vesnice a odjel do města Dublin. Nemaje co dělat, bloumal jsem městem a podle pohledu odhadoval, kdo je kdo, odkud přitáhnul vydýchávat svěží irský vzduch. Iry a Irky lze poznat lehce podle výrazů v obličeji a fyziognomika by si smlsla. Rusy a některé Litevce a Lotyše lze identifikovat podle vyholených hlav, kožených bund a naleštěných bot. Češi a zvláště Moravané jsou oblečeni v otrhané a obnošené šaty, špinavé rozdrbané boty a obvykle zvláště pánové okouzlují dlouhými umaštěnými rozcuchanými vlasy. Jelikož jsem jedinec bystrý, poměrně spolehlivě ještě poznám Asiaty a černochy.

16.10. 2006 pondělí
Mám pocit méněcennosti, neschopen jsem žít moderně. Zejména proto, že jsem dutá kebule a nic si nepamatuji.
PIN ke kreditce
PIN k další kreditce
PIN k české kreditce
vlastní telefonní číslo
heslo k mejlu
služební číslo
PPS číslo
adresu
heslo k online přístupu ke kontu
druhé heslo k online přístupu ke kontu
heslo k online přístupu k českému kontu
druhé heslo k online přístupu k českému kontu
heslo ke vstupu do počítače v práci
heslo ke vstupu do programu v práci
heslo k dalšímu programu
heslo k rentgenu
kód k zabezpečení baráku
kód ke vstupu do práce
kód ke vstupu do bazénu, sauny atd.
čísla jídelního lístku nejbližší čínské restaurace (pokud nechci hodinu čekat)

A to určitě není všechno. Veškeré výše zmíněné zhovadilosti bych si měl pamatovat, protože je užívám nejméně jednou týdně. Chtěl bych mít paměť háfize a nebo být jak Diogenes. Ten ze sudu.

Zlatokopecký terén
Zlatokopecký terén

 

17.10. 2006 úterý
V robotě pracuji s polským kolegou, který umí anglicky ještě méně něž já (ano, vskutku je to možné). Což mu ovšem nevadí a nadšeně vříská na všechny strany nehorázné nesmysly k pobavení širého okolí. Dnes exceloval.

Do kanceláře vešla sličná ženština.

"Fuck! Look at...!", šťouchnul irský kolega do polského kolegy.
"Hey! You are really chickenpox!", zvolal Polák a vášnivě zamrkal.

18.10. 2006 středa
Panta rhei, pravil jsem sobě po ránu a místo čínské polévky snědl chléb s kečupem.
Tak dnes bylo panta rhei naposledy, Heraklit zřejmě nikdy nechutnal čínské polévky a já bych měl koupit nový kečup, jelikož tento je hnědý, s bublinkami a nepěkně páchne. Pokud vím, kupoval jsem ho asi před rokem a půl.

Howth
Howth. Pláž, kam se chodím koupati nahý.

 

19.10. 2006 čtvrtek
Nepěkně, ale opravdu nepěkně jsem se dnes opil. Jako již dlouho ne.Vše začalo nevinně. Zakoupil jsem sobě dvě lahve vodky a počal se učit svahilsky, jak ve volných chvílích dělávám. Dopíjel jsem chupa ya vodka, když jsem pojal skvělý nápad, že si zajedu do čínské restaurace. Již obut a oblečen, hodil jsem do sebe panáka z další láhve.Už cestou autobusem jsem si potichu pověděl, že to nebyl dobrý nápad. V restauraci mi na zem upadl jídelní lístek a když jsem se pro něj ohnul, praštil jsem čelem do hrany stolu a převrhnul svícen. O chvíli později jsem se jemně nejistým krokem odebral na autobusovou zastávku, když mi cestu zastoupily dvě ženštiny. Kdysi jsem se s nimi opil v jedné dublinské hospodě a společně jsme ve stolním fotbale porazili opilého vozíčkáře, jelikož ten byl nízko a neviděl na stůl. Vyhráli jsme tenkrát každý pivo.

"Jé, nazdar! Pojď s námi, máme párty!"
"Já taky.", odvětil jsem poněkud hlubším hlasem, hlídaje si artikulaci.
"No vidíš, budeš mít dvojitou párty!", halekaly nadále ženštiny, vstrčily mne do automobilu a odvezly kamsi za město.
V bytě bylo několik poloopitých individuí, ale pokud jsem stačil vnímat, všichni byli podstatně střízlivější nežli já.
"Tak na uvítanou!", vrazil mi kdosi do ruky dvoudecku vodky.
"Já už nebudu, já už mám....", prásk. Obdržel jsem rádoby kamarádskou facku, pročež jsem do sebe obsah sklenice vyklopil a couval ke dveřím. Během couvání jsem vyfasoval další dvě koňské dávky. Na ulici jsem se postavil k okraji vozovky a mával.
Zastavilo první taxi.

"Plís, ajm tajred, ijd betr gou houm.", pověděl jsem řidiči a vsedl do vozu. Kurwa, prachy!
"Moment, plís!", zadržel jsem rozjezd.

Odpotácel jsem se zpět do domu.

"Koukejte mi dát na taxi, když už jste mě sem dotáhly!", spustil jsem zhurta na ženštiny, které se hloupě chechtaly. Dostal jsem na taxi a sklenici vodky.

"Oukej, jů ken gou.", poručil jsem si pansky s hotovostí v kapse a promilemi v krvi.

"Stop stop stop!", zděsil jsem se po pár stovkách metrů jízdy.

Taxikář s nehezkým komentářem otočil vůz. Nejistým krokem jsem se znovu vrátil o domu.

"A ještě bych si vzal tu čínu, co jsem si přinesl!"

Čínu mi mezitím někdo sežral, zato jsem dostal další vodku. Cestou zpět k mému venkovskému sídlu jsem taxikáři usnul v autě. A poté jsem až do rána nespal, jelikož indignace mého žaludku neznala mezí.

Žabička do herbáře
Žabička do herbáře

 

20.10. 2006 pátek
V práci si můj podřízený stěžoval, že je ze mne cítit alkohol. Kdyby si nestěžoval, tak bych ho nevyhnal do deště, aby překontroloval, zdali je v nádržích dostatek nafty.

21.10. 2006 sobota
Díky internetu se člověk dostane sexu na dosah. Tedy alespoň informacím i něm.
"Boze, prozivam nevidanou sexualni revoluci. Neznam na svete nic lepsiho.", napsala mi známá, kterou ani neznám.
O půl dne později se pochlubil i bývalý spolužák Bohumil.

Bohumil: "Objevil jsem úplně novou zábavu... sex se to jmenuje."
Já: "Nejsi nemocný? Pro koho to má být zábavné?"
Bohumil: "Pro manžela, co doma nic netuší."
Já: "Jakože jeho manželka má s někým sex?"
Bohumil: "On má teď doma klid."
Já: "Nechápu. Jakože ty máš sex? S ním? Nebo s ní?"
Bohumil: "Je s tebou ještě větší nuda než se mnou. Jdu se zhulit."
Já: "Zhulit? Já myslel, že provozuješ sex."
Bohumil: "Ne, jen jsem ho objevil."
Já: "Aha."

Konec intelektuální diskuze.

22.10. 2006 neděle
Známá, kterou neznám, ve svém dopisu svěřila se mi, že sex páchá ráda a často. Také se u toho zvěčňuje v podobě jedniček a nul, byť s nářkem přiznává, že pornohvězdou není. Sex však páchá neuváženě i nadále. Nejen ona. Sex páchala i má bývalá kamarádka, která následkem toho otěhotněla (narostlo jí velké břicho) a nyní má takové to klíště, co by pořád cucalo bradavky a když ne, tak vříská.
Sex s následky páchal i spolužák Šmejd, leč tam mne to nepřekvapilo, jelikož on býval blbem vždy.
Zmnožil se i slavný cestovatel pan Králíček. To je ten, jak v Malajsii zapálil džungli, v Indii ujížděl na motocyklu četníkům, v Mongolsku se oženil a ve volných chvílích intimně laškuje s luxem.
Slavný bystrcký láma, pan Howadoor, byl tak neopatrný, že si pořídil dcery Minervu, Pandoru a Bramboru. A takový to býval rozumný pán.
Nerozpakoval se ani můj bývalý kapitán (když jsem byl mladý, hrával jsem spoustukrát ochotnickou scénku zvanou "hokej") a vědom si svých hokejových nedovedností, vyrobil sobě nástupce.

Děcko pana kapitána
Děcko pana kapitána.

Všichni kolem se množí, jen já jsem zůstal rozumný. Sex je nechutná upocená činnost. A nejvíc by mě na sexu štvalo, že bych si určitě rozházel jídlo, které mám naskládáno po obvodu postele. Naskládal bych krmi i doprostřed lůžka, leč neměl bych si kam lehnout.

23.10. 2006 pondělí
Mám zkaženou náladu. Po měsících hledání a kontaktování všech možných zdrojů zjišťuji, že to nevedlo k ničemu. Chtěl bych zakoupit či dlouhodobě pronajmout dům někde kolem Aršanu. V Sajanách. Leč zjistil jsem, že oblast spadá do takzvané pohraniční zóny a cizincům není povoleno trávit tam konce svých mrzkých životů.
Což mne nemile nasralo.

24.10. 2006 úterý
Dnes jsem si ke snídani připravil pizzu a dvanáct vajíček. Pizzu proto, že na ni mohu naskládat další potraviny a dvanáct vajíček proto, že jsem jich více neměl.

25.10. 2006 středa
Šestnáct hodin v práci. Nuda. Jak jinak.

26.10. 2006 čtvrtek


Rybička
Rybička a muška

27.10.2006 pátek
Stojím na dublinském letišti a žeru, pracovní pauzu využívám k tomu, abych se udržel ve formě. Hmotnostní. Sto kilo.
Náhle se přiřítí skupinka asi osmi osob a hned ke mně.
"Ten má uniformu, toho se zeptáme!", vříská nagelovaný pitomec polsky a cpe se ke mně.
"E... gúd mórnink. Ver is bus... e..... sity sentr?", haleká na mne náznakem angličtiny za obdivného pohledu spolucestujících. Zřejmě jazykový odborník.
"Vidíte ten modrý autobus?", usmívám se.
"Ou jés."
"Oukej, tak do něj vlezte a chtějte lístek za sedm euro.", nezištně radím a hodně chrochtám, jak to Irové dělají.
"Jés, senk jů, senk jů very mač."

O pár minut později již stádo Poláků odjíždí z Dublinu, směr sever, cíl Belfast.

28. 10. 2006 sobota
Polský kolega Potkan pravil, že jsem natolik na výši, že bych zajisté ocenil kulturně založený večírek u něj v domě. Zakoupil jsem sobě osm piv a odjel oceňovat.
V domě již byl pan Potkan, jeho francouzská sexuální přítelkyně (nesexují spolu od doby, co si dotyčná omylem natrhla strategické oblasti), neskutečně hnusná Irka, Ir, který se jevil býti idiotem a také jím byl. Společnost dotvářel jeden Pražák (národnostní menšina Česka) a Argentinec, který má dceru v Paříži. Paříž je nudná, ale dcera je prsatá černovláska.
Kulturně založený večírek unyle plynul, pan Potkan se staral o hudební doprovod, což perverznosti oněch chvílí jen přidalo, jelikož vášní pana Potkana jsou chlapecké skupiny, před kterými pod pódiem upadají v orgasmické křeče předpubertální dívenky a dávají všanc svá rodidla.
Celou akci brutálním způsobem zrušil pan Hubert, další z polských kolegů. Vtrhnul do domu v doprovodu svého bratra, obtěžkán mnoha lahvemi tvrdého alkoholu a počal zaplňovat všechny sklenice v okolí. Během několika desítek minut se kolega Potkan změnil v neustále padající a vstávající trosku, Francouzka zapomněla na zranění a laškovala s bratrem pana Huberta, zatímco já si spálil zadek o krb ve snaze opřít se a držet tak rovnováhu, pro dnešní večer ztracenou, a důstojnost, které jsem patrně nenabyl nikdy. Když jsem odcházel z domu podpírán ožralým Argentincem, pan Potkan ležel v chodbě na podlaze na zádech, přihlouple se smál a všem okolo mával a přál veselé Vánoce. Francouzka mu říkala: "Ty můj drobečku!", a povážlivě se klátila, stojíc v krátké sukni obkročmo nad Potkanovou hlavou. Bratr pana Huberta zvracel.
Vsedl jsem do vozidla taxislužby a celou cestu měl hlavu ven z otevřeného okna. Do noci jsem taxikáře upozorňoval, ať jede pomalu, jinak mu pozvracím registrační číslo na dveřích.

29. 10. 2006 neděle
Vstávám opilý a studená sprcha moc nezachraňuje. Po cestě do práce jsem dvakrát spadnul z kola a s rozedněním pozvracel kolo od letadla.

30.10. 2006 pondělí
Odletěl jsem do Česka. Z letiště jsem odjel do města Žatec a zjistil, že pes Kateřina má obrovské modré oči. A nevidí.

31.10. 2006 úterý
Po delší době jsem se dostavil k zápasu slavného hokejového týmu GS, kterého jsem byl dříve hráčem (doufám, že si to nikdo z bývalých spoluhráčů nepřečte) a dosud jsem jeho členem, zejména proto, že jsem nikdy nic nepodepisoval a tak zřejmě nikdo netuší, jak mne oficiálně vyhodit.

Gaston Seals u brány soupeře, okamžik to historický.
Gaston Seals u brány soupeře, okamžik to historický.

Hned po vypuknutí hry jsem byl omráčen rychlostí a lehkostí, jakou se hráči obou týmů pohybovali po kluzké ploše. Naštěstí mi brzy došlo, že za toto vnímání může můj pobyt v Irsku, kde je zimních stadionů přibližně tolik jako pěstitelů banánů u pramene Yukonu a tudíž jsem s hrou džentlmenů ztratil kontakt. Mí bývalí spoluhráči nejsou rychlejší, počet prožitých roků a velikost břichů přibývá.
Pronesl jsem za mantinelem několik chytrých rad a raději odešel před koncem zápasu, aby mne náhodou někdo nedonutil k ukázce bruslení, díky které jsem byl ještě v dobách aktivní činnosti oblíbeným zpestřením tréninků a i pan rozhodčí nejednou pravil "tohle jsem ještě neviděl".


zpět na hlavní stranu