Říjen 2006
1.10. 2006 neděle
Vsedl jsem do letadla a odletěl zpět do Irska, polské kolonie ve vodách
Atlantiku.
2.10. 2006 pondělí
Spolubydlící Tyran a jeho přítelkyně mi pravili, že jsem prase. Čímž se opět
projevili jako nudní lidé a zoufalí kuchaři, zatímco já jsem zkušenými pohyby
vytahoval kuřecí stehna, naložená v kilovém jogurtu z tropického ovoce.
3.10. 2006 úterý
Jedna z mých známých, prsatá ženština pracující v jisté dublinské personální
agentuře, vyprávěla o tom, jak se dá lehce pozbýt svoboda díky ostražitým irským
policistům. Dva italští přistěhovalci, v oné agentuře zvaní Pizza a Pasta, byli
lapeni, jelikož se v podnapilém stavu zmocnili červenobílého záchranného kruhu
umístěného na břehu řeky a poté s kruhem hráli kopanou.
Policií byl lapen i Polák, který se ožral jako Polák a následně se vydal
na výlet prostředkem dálnice, přičemž se snažil močit na projíždějící
automobily. Já jsem policií lapen nebyl, jelikož jíst čínské polévky a škrábat
se za uchem není trestné.
4.10. 2006 středa
Po práci jsem neměl co dělat, tudíž jsem odletěl do Česka. Usadil jsem se v
letadle hned v první řadě, jelikož je tam více místa na můj břich, pročež mohu
volně dýchat. Lidská závist však nezná mezí a tak po půlhodině letu počala
jakási vetchá důchodkyně úpět, sípat a pěnit pěnu, pročež ošklivé letušky
společnosti s trojlístkem pravily, že si mám vzít svůj břich a odebrat se někam
jinam, jelikož první řadu sedadel použijí jako lůžko pro simulující stařenu. V
Praze jsem tak přistál značně rozladěn a náladu si spravil až jízdou načerno v
autobusu, jízdou načerno v metru a jízdou na čundrslevu ve vlaku. Poté jsem se
ještě pokusil jet načerno taxíkem, avšak to mi již neprošlo.
5.10. 2006 čtvrtek
Zúčastnil jsem se ohromně konspirační schůzky ve městě Praha. Stál jsem na
náměstí a plánoval teroristický útok na strategické pouště severozápadní Namíbie,
leč potenciální spolupachatelka si uvědomila, že jsem pitomec a akci nikterak
nepodpořila. Pročež do Namibie nepojedu. Ostatně, Namibie je v Africe a tam už
nepojedu nikdy.
6.10. 2006 pátek
Odjel jsem do jižního Česka,což, jak každý vzdělaný jedinec ví, je země, kde
není nic kromě bažin, komárů a Temelína. Ubytoval jsem se v penzionu s bazénem,
nad kterým je na stěně namalován delfín a prase, což měl být původně zřejmě také
delfín.
7.10. 2006 sobota
Mírně prší, což je to nejlepší počasí, co může být. Lidé jsou zalezlí ve
svých děrách a je klid. Chodím po hrázích rybníků a také jihočeskými lesy, které
často připomínají luhy hirošimské a háje černobylské.
Jihočeské lesy
8.10. 2006 neděle
Fotím různé živočichy, abych se fotografiemi mohl chlubit ladným ženštinám a
abych vyvrátil nepěkné pověsti, že nejsem romantik a zvířátka mám rád jen proto,
že se dají sežrat.
Večer jsem odletěl do Irska. Let měl tříhodinové zpoždění, pročež jsem se ulekl,
že správu nad aeroliniemi převzal management Českých drah. Naštěstí nikoli.
Rejsek. Hojně se vyskytuje v lese a na silnicích.
9.10. 2006 pondělí
Mí irští kolegové mi dnes vnucovali úchylnou myšlenku, že
hurling je
džentlmenská zábava, rytířská zábava a veliká legrace. S tou legrací souhlasím,
jelikož jak jinak ohodnotit hráče hurlingu nežli pohrdavým smíchem. Hurling je
irský národní sport, spočívající v tom, že se proti sobě postaví dvě družiny
tvořené jedinci se sníženým vnímáním bolesti. Obě družiny jsou vybaveny
válečnými palicemi. Na povel se na sebe vrhnou a snaží se zneškodnit co nejvíce
hráčů soupeře. Palice neboli camán jsou velké a i když dřevěné, připomínají spíše sekery.
Dnes už většina hráčů nosí helmy, ale ty jsou jedinou ochranou, navíc relativně
novou a tak starší plejeři skrývají pod helmou obličeje, které připomínají
dobře naklepaný vepřový řízek. Zábava je to vskutku lidová a to tak lidová, že
víkendová utkání znamenají v hlavním městě Dublinu dopravní zácpy a plné
hospody. V Irsku je totiž jediný slušný stadion a tak se utkání ke konci sezony
(ta idiotská zábava má dokonce svoji ligu) hrají v Dublinu, ať už jsou soupeřící
týmy odkudkoli. Irsko je rozděleno na hrabství a každé hrabství reprezentuje
jeden tým. Na utkání je stadion zcela plný, což odpovídá osmdesáti tisícům
přiopilých fanoušků, lačných krve a zlámaných údů. V den zápasu tak cestují
fanoušci často přes celé Irsko, aby viděli své omlácené hrdiny vstupovat do
arény, kolony aut vyzdobených vlajkami se sunou zemí a ulicemi Dublinu, hotely i
hospody jsou vyzdobeny v barvách soupeřících týmů, noviny nepíší o ničem jiném,
televize i rádia jsou plná dřevěných seker a očekávání jatek.
Jen tak pro zajímavost - i když utkání navštěvují desítky tisíc diváků a média
bohatnou na reklamách, hráčové jsou ryzí amatéři.
Dnes jsem na naléhání kolegů poprvé uchopil válečný kyj a onu hru vyzkoušel.
Během pěti minut jsem obdržel příšernou ránu palicí do kolene, loktem do zad a
kolenem do břicha. Když jsem se snažil být aktivní a přetáhl jsem tři hráče
sekerou přes hlavu, bylo mi sděleno, že fauluji. Absolutně jsem netušil, že ona
zábava má i nějaká pravidla a dokonce jsem se v zápalu hry ohnal po pánovi,
který mi přišel mé fauly vysvětlit. Pán byl neozbrojen, pročež jsem byl nadšen
bezbranným cílem a hbitě zaútočil. Byl to rozhodčí.
Hurling, akční souboje dřevěnými sekyrami. Irský národní sport.
10.10. 2006 úterý
Mám pocit, že Poláků v Irsku už začínají mít plné zuby i Irové. Naposledy v
jedné z dublinských čtvrtí jacísi Irové honili Poláky samurajskými meči,
vypálili jim dům, z oken vytvořili prosté díry do zdi a dům ozdobili nápisy KKK
a barevnými svastikami.
Jen tak pro zajímavost, v onom nevelkém domě o třech až pěti pokojích přebývalo
třicet Poláků.
11.10. 2006 středa
Objednal jsem internet. Fungoval přesně jeden den, dokud spolubydlící Tyran,
nejarogantnější stvoření co znám, nezačal tvrdit, že je počítačový mág. Nezůstal
u tvrzení a zresetoval router takovým způsobem, že se můj milý internet odebral
do věčných lovišť.
Já o počítačích nevím téměř nic, ovšem oproti Tyranovi jsem odborník.
Mezi jeho nejlepší kousky patří řešení problémů se sítí. Dnes onen problém řešil
tak, že uchopil laserovou myš a rozmontoval ji se zdůvodněním, že musí vyčistit
kuličku, jelikož to bývá vždy problém se sítí. Nejhorší na tom je, že ten debil
to myslel naprosto vážně.
12.10. 2006 čtvrtek
Kdysi jsem od jedněch dublinských Moraváků obdržel darem láhev vína. Dnes
jsem se podíval, zdali víno stále mám a ejhle, měl jsem. Víno mi zachutnalo,
pročež jsem nelenil a během několika minut ho vypil. Žízeň je veliká, život mi
utíká, pravil jsem sobě a utíkal do obchodu zakoupit další láhev. Druhé víno
bylo hnusné, pročež jsem jej nalil do hrnce a uvařil v něm brambory. Kdyby někdo
chtěl poradit, tak nejlepší víno na brambory je z Austrálie, je žluté a hnusné.
Brouček a jeho střívka.
13.10. 2006 pátek
Čas od času si uvědomím, že nepěkně zapáchám a ze šatů mi opadávají zaschlé
kousky jídla. To se poté svléknu, někdy i donaha a počnu se sprchovat. Šaty
vložím do přístroje na praní šatů a přístroj spustím. Tak jsem to provedl i
dnes. Hnedle si každý řekne: "Hle, intelektuál a dokonce ani nesmrdí!". To mi
lichotí a pěkně se na všechny usmívám. Usmívat se však nesmím moc, zvláště
tehdy, když si nevyčistím chrup.
14.10. 2006 sobota
Odjel jsem k moři a v restauraci jsem si objednal uzeného lososa a pivo.
Piva mi přinesli rovnou čtyři. Ovšem losos? V jídelním lístku na čele, cena jako
za oběd o dvaceti chodech, chlouba podniku? Obdržel jsem tři miniaturní
průsvitné plátky ryby, k tomu dvě unavená rajčata o průměru jednoho centimetru a
dva krajíčky chleba. Po druhém pivu jsem se s nastalou situací psychicky
srovnal, uchopil vidličku a nabral plátek lososa, pozorně sledujíce pohyb
vzduchu v místnosti, aby mi náhlý závan sousto neshodil.
"Dobrý den! Hrajeme takovou hru, pojďte si hrát taky!", vyděsilo mě dětské
pištění přímo za mnou.
Kamery, světla, fotoaparáty.
Kolem mne stojí asi deset osob, co jsem si stačil všimnout, většinou malí
parchanti.
"Jsme ze Španělska a hrajeme takovou hru a vy nám musíte dát najíst.", piští děcko legrační angličtinou a vzadu cvaká fotoaparát.
"Co? E? Prosím?", pokouší se o mě infarkt, měním barvy a se zděšením pozoruji, že je úniková cesta zablokována.
"Taková hra, vy si určitě rád hrajete, že? My jsme u vás v Irsku na návštěvě a máme takovou soutěž!", piští děcko s rovnátky a cpe se mi málem do talíře.
"No to snad.... co to má znamenat?", zrychleně dýchám a zdvihám vidličku na obranu, rozhodnut agresorům třeba i oko vypíchnout.
"Děkujíííí!", zapištělo děcko a nežli jsem stačil zareagovat, vrhlo se po vidličce a zhltlo sousto.
Zatraceně! Můj losos! Děcko mi sežralo třetinu mé porce! Bastard! Ostatní aplaudují a fotograf fotí detail hnusných dětských úst, která požírají mou krmi!
"Žádná hra! Nejsem žádný Ir a tohle je MOJE jídlo!", vřískám na děcka, která jsou z toho celá v šoku, zasypávají mne omluvami a s kyselými obličeji odchází. Zírám šokován do talíře a zjišťuji, že to nebyl sen. Třetina lososa v hajzlu.
Docela by mě zajímalo, jak se má můj život utvářet v harmonii, když se mi stávají takové zrůdnosti.
Dvě a půl hodiny jsem čekal, až na liduprázdnou pláž přijde světlo, jaké
potřebuji.
A když přišlo světlo, přišlo i jakési děcko a pláclo sebou přímo doprostřed.
Ještě teď lituji, že jsem sebou měl jen Sigmu 70-200 a ne AK 47
15.10. 2006 neděle
Po delší době jsem vytáhnul paty z vesnice a odjel do města Dublin. Nemaje
co dělat, bloumal jsem městem a podle pohledu odhadoval, kdo je kdo, odkud
přitáhnul vydýchávat svěží irský vzduch. Iry a Irky lze poznat lehce podle
výrazů v obličeji a fyziognomika by si smlsla. Rusy a některé Litevce a Lotyše
lze identifikovat podle vyholených hlav, kožených bund a naleštěných bot. Češi a
zvláště Moravané jsou oblečeni v otrhané a obnošené šaty, špinavé rozdrbané boty
a obvykle zvláště pánové okouzlují dlouhými umaštěnými rozcuchanými vlasy.
Jelikož jsem jedinec bystrý, poměrně spolehlivě ještě poznám Asiaty a černochy.
16.10. 2006 pondělí
Mám pocit méněcennosti, neschopen jsem žít moderně. Zejména proto, že jsem
dutá kebule a nic si nepamatuji.
PIN ke kreditce
PIN k další kreditce
PIN k české kreditce
vlastní telefonní číslo
heslo k mejlu
služební číslo
PPS číslo
adresu
heslo k online přístupu ke kontu
druhé heslo k online přístupu ke kontu
heslo k online přístupu k českému kontu
druhé heslo k online přístupu k českému kontu
heslo ke vstupu do počítače v práci
heslo ke vstupu do programu v práci
heslo k dalšímu programu
heslo k rentgenu
kód k zabezpečení baráku
kód ke vstupu do práce
kód ke vstupu do bazénu, sauny atd.
čísla jídelního lístku nejbližší čínské restaurace (pokud nechci hodinu čekat)
A to určitě není všechno. Veškeré výše zmíněné zhovadilosti bych si měl pamatovat, protože je užívám nejméně jednou týdně. Chtěl bych mít paměť háfize a nebo být jak Diogenes. Ten ze sudu.
Zlatokopecký terén
17.10. 2006 úterý
V robotě pracuji s polským kolegou, který umí anglicky ještě méně něž já
(ano, vskutku je to možné). Což mu ovšem nevadí a nadšeně vříská na všechny
strany nehorázné nesmysly k pobavení širého okolí. Dnes exceloval.
Do kanceláře vešla sličná ženština.
"Fuck! Look at...!", šťouchnul irský kolega do polského kolegy.
"Hey! You are really chickenpox!", zvolal Polák a vášnivě zamrkal.
18.10. 2006 středa
Panta rhei, pravil jsem sobě po ránu a místo
čínské polévky snědl chléb s kečupem.
Tak dnes bylo panta rhei naposledy, Heraklit zřejmě nikdy nechutnal čínské
polévky a já bych měl koupit nový kečup, jelikož tento je hnědý, s bublinkami a
nepěkně páchne. Pokud vím, kupoval jsem ho asi před rokem a půl.
Howth. Pláž, kam se chodím koupati nahý.
19.10. 2006 čtvrtek
Nepěkně, ale opravdu nepěkně jsem se dnes opil. Jako již dlouho ne.Vše
začalo nevinně. Zakoupil jsem sobě dvě lahve vodky a počal se učit svahilsky,
jak ve volných chvílích dělávám. Dopíjel jsem chupa ya vodka, když jsem
pojal skvělý nápad, že si zajedu do čínské restaurace. Již obut a oblečen, hodil
jsem do sebe panáka z další láhve.Už cestou autobusem jsem si potichu pověděl,
že to nebyl dobrý nápad. V restauraci mi na zem upadl jídelní lístek a když jsem
se pro něj ohnul, praštil jsem čelem do hrany stolu a převrhnul svícen. O chvíli
později jsem se jemně nejistým krokem odebral na autobusovou zastávku, když mi
cestu zastoupily dvě ženštiny. Kdysi jsem se s nimi opil v jedné dublinské
hospodě a společně jsme ve stolním fotbale porazili opilého vozíčkáře, jelikož
ten byl nízko a neviděl na stůl. Vyhráli jsme tenkrát každý pivo.
"Jé, nazdar! Pojď s námi, máme párty!"
"Já taky.", odvětil jsem poněkud hlubším hlasem, hlídaje si artikulaci.
"No vidíš, budeš mít dvojitou párty!", halekaly nadále ženštiny, vstrčily mne do
automobilu a odvezly kamsi za město.
V bytě bylo několik poloopitých individuí, ale pokud jsem stačil vnímat, všichni
byli podstatně střízlivější nežli já.
"Tak na uvítanou!", vrazil mi kdosi do ruky dvoudecku vodky.
"Já už nebudu, já už mám....", prásk. Obdržel jsem rádoby kamarádskou facku,
pročež jsem do sebe obsah sklenice vyklopil a couval ke dveřím. Během couvání
jsem vyfasoval další dvě koňské dávky. Na ulici jsem se postavil k okraji
vozovky a mával.
Zastavilo první taxi.
"Plís, ajm tajred, ijd betr gou houm.", pověděl jsem řidiči a vsedl do vozu.
Kurwa, prachy!
"Moment, plís!", zadržel jsem rozjezd.
Odpotácel jsem se zpět do domu.
"Koukejte mi dát na taxi, když už jste mě sem dotáhly!", spustil jsem zhurta na ženštiny, které se hloupě chechtaly. Dostal jsem na taxi a sklenici vodky.
"Oukej, jů ken gou.", poručil jsem si pansky s hotovostí v kapse a promilemi v krvi.
"Stop stop stop!", zděsil jsem se po pár stovkách metrů jízdy.
Taxikář s nehezkým komentářem otočil vůz. Nejistým krokem jsem se znovu vrátil o domu.
"A ještě bych si vzal tu čínu, co jsem si přinesl!"
Čínu mi mezitím někdo sežral, zato jsem dostal další vodku. Cestou zpět k mému venkovskému sídlu jsem taxikáři usnul v autě. A poté jsem až do rána nespal, jelikož indignace mého žaludku neznala mezí.
Žabička do herbáře
20.10. 2006 pátek
V práci si můj podřízený stěžoval, že je ze mne cítit alkohol. Kdyby si
nestěžoval, tak bych ho nevyhnal do deště, aby překontroloval, zdali je v
nádržích dostatek nafty.
21.10. 2006 sobota
Díky internetu se člověk dostane sexu na dosah. Tedy alespoň informacím i
něm.
"Boze, prozivam
nevidanou sexualni revoluci. Neznam na svete nic lepsiho.", napsala mi známá,
kterou ani neznám.
O půl dne později se pochlubil i bývalý spolužák Bohumil.
Bohumil: "Objevil
jsem úplně novou zábavu... sex se to jmenuje."
Já: "Nejsi nemocný? Pro koho to má být zábavné?"
Bohumil: "Pro manžela, co doma nic netuší."
Já: "Jakože jeho manželka má s někým sex?"
Bohumil: "On má teď doma klid."
Já: "Nechápu. Jakože ty máš sex? S ním? Nebo s ní?"
Bohumil: "Je s tebou ještě větší nuda než se mnou. Jdu se zhulit."
Já: "Zhulit? Já myslel, že provozuješ sex."
Bohumil: "Ne, jen jsem ho objevil."
Já: "Aha."
Konec intelektuální diskuze.
22.10. 2006 neděle
Známá, kterou neznám, ve svém dopisu svěřila se mi, že sex páchá ráda a
často. Také se u toho zvěčňuje v podobě jedniček a nul, byť s nářkem přiznává,
že pornohvězdou není. Sex však páchá neuváženě i nadále. Nejen ona. Sex páchala i
má bývalá kamarádka, která následkem toho otěhotněla (narostlo jí velké břicho)
a nyní má takové to klíště, co by pořád cucalo bradavky a když ne, tak vříská.
Sex s následky páchal i spolužák Šmejd, leč tam mne to nepřekvapilo, jelikož on
býval blbem vždy.
Zmnožil se i slavný cestovatel pan Králíček. To je ten, jak v Malajsii zapálil
džungli, v Indii ujížděl na motocyklu četníkům,
v Mongolsku se oženil a ve volných chvílích intimně laškuje s luxem.
Slavný bystrcký láma, pan Howadoor, byl tak neopatrný, že si pořídil dcery
Minervu, Pandoru a Bramboru. A takový to býval rozumný pán.
Nerozpakoval se ani můj bývalý kapitán (když jsem byl mladý, hrával jsem
spoustukrát ochotnickou scénku zvanou "hokej") a vědom si svých hokejových
nedovedností, vyrobil sobě nástupce.
Děcko pana kapitána.
Všichni kolem se množí, jen já jsem zůstal rozumný. Sex je nechutná upocená činnost. A nejvíc by mě na sexu štvalo, že bych si určitě rozházel jídlo, které mám naskládáno po obvodu postele. Naskládal bych krmi i doprostřed lůžka, leč neměl bych si kam lehnout.
23.10. 2006 pondělí
Mám zkaženou náladu. Po měsících hledání a kontaktování všech možných zdrojů
zjišťuji, že to nevedlo k ničemu. Chtěl bych zakoupit či dlouhodobě pronajmout
dům někde kolem Aršanu. V Sajanách. Leč zjistil jsem, že oblast spadá do
takzvané pohraniční zóny a cizincům není povoleno trávit tam konce svých mrzkých
životů.
Což mne nemile nasralo.
24.10. 2006 úterý
Dnes jsem si ke snídani připravil pizzu a dvanáct vajíček. Pizzu proto, že
na ni mohu naskládat další potraviny a dvanáct vajíček proto, že jsem jich více
neměl.
25.10. 2006 středa
Šestnáct hodin v práci. Nuda. Jak jinak.
26.10. 2006 čtvrtek
Rybička a muška
27.10.2006 pátek
Stojím na dublinském letišti a žeru, pracovní pauzu využívám k tomu, abych se
udržel ve formě. Hmotnostní. Sto kilo.
Náhle se přiřítí skupinka asi osmi osob a hned ke mně.
"Ten má uniformu, toho se zeptáme!", vříská nagelovaný pitomec polsky a cpe se
ke mně.
"E... gúd mórnink. Ver is bus... e..... sity sentr?", haleká na mne náznakem
angličtiny za obdivného pohledu spolucestujících. Zřejmě jazykový odborník.
"Vidíte ten modrý autobus?", usmívám se.
"Ou jés."
"Oukej, tak do něj vlezte a chtějte lístek za sedm euro.", nezištně radím a
hodně chrochtám, jak to Irové dělají.
"Jés, senk jů, senk jů very mač."
O pár minut později již stádo Poláků odjíždí z Dublinu, směr sever, cíl Belfast.
28. 10. 2006 sobota
Polský kolega Potkan pravil, že jsem natolik na výši, že bych zajisté ocenil
kulturně založený večírek u něj v domě. Zakoupil jsem sobě osm piv a odjel
oceňovat.
V domě již byl pan Potkan, jeho francouzská sexuální přítelkyně (nesexují spolu
od doby, co si dotyčná omylem natrhla strategické oblasti), neskutečně hnusná
Irka, Ir, který se jevil býti idiotem a také jím byl. Společnost dotvářel jeden
Pražák (národnostní menšina Česka) a Argentinec, který má dceru v Paříži. Paříž
je nudná, ale dcera je prsatá černovláska.
Kulturně založený večírek unyle plynul, pan Potkan se staral o hudební doprovod,
což perverznosti oněch chvílí jen přidalo, jelikož vášní pana Potkana jsou
chlapecké skupiny, před kterými pod pódiem upadají v orgasmické křeče
předpubertální dívenky a dávají všanc svá rodidla.
Celou akci brutálním způsobem zrušil pan Hubert, další z polských kolegů.
Vtrhnul do domu v doprovodu svého bratra, obtěžkán mnoha lahvemi tvrdého alkoholu a
počal zaplňovat všechny sklenice v okolí. Během několika desítek minut se kolega
Potkan změnil v neustále padající a vstávající trosku, Francouzka zapomněla na
zranění a laškovala s bratrem pana Huberta, zatímco já si spálil zadek o krb ve
snaze opřít se a držet tak rovnováhu, pro dnešní večer ztracenou, a důstojnost,
které jsem patrně nenabyl nikdy. Když jsem odcházel z domu podpírán ožralým
Argentincem, pan Potkan ležel v chodbě na podlaze na zádech, přihlouple se smál a
všem okolo mával a přál veselé Vánoce. Francouzka mu říkala: "Ty můj drobečku!",
a povážlivě se klátila, stojíc v krátké sukni obkročmo nad Potkanovou hlavou.
Bratr pana Huberta zvracel.
Vsedl jsem do vozidla taxislužby a celou cestu měl hlavu ven z otevřeného okna.
Do noci jsem taxikáře upozorňoval, ať jede pomalu, jinak mu pozvracím
registrační číslo na dveřích.
29. 10. 2006 neděle
Vstávám opilý a studená sprcha moc nezachraňuje. Po cestě do práce jsem
dvakrát spadnul z kola a s rozedněním pozvracel kolo od letadla.
30.10. 2006 pondělí
Odletěl jsem do Česka. Z letiště jsem odjel do města Žatec a zjistil, že pes
Kateřina má obrovské modré oči. A nevidí.
31.10. 2006 úterý
Po delší době jsem se dostavil k zápasu slavného hokejového týmu GS, kterého
jsem byl dříve hráčem (doufám, že si to nikdo z bývalých spoluhráčů nepřečte) a
dosud jsem jeho členem, zejména proto, že jsem nikdy nic nepodepisoval a tak
zřejmě nikdo netuší, jak mne oficiálně vyhodit.
Gaston Seals u brány soupeře, okamžik to historický.
Hned po vypuknutí hry jsem byl omráčen rychlostí a lehkostí, jakou se hráči obou
týmů pohybovali po kluzké ploše. Naštěstí mi brzy došlo, že za toto vnímání může
můj pobyt v Irsku, kde je zimních stadionů přibližně tolik jako pěstitelů banánů
u pramene Yukonu a tudíž jsem s hrou džentlmenů ztratil kontakt. Mí bývalí
spoluhráči nejsou rychlejší, počet prožitých roků a velikost břichů přibývá.
Pronesl jsem za mantinelem několik chytrých rad a raději odešel před koncem
zápasu, aby mne náhodou někdo nedonutil k ukázce bruslení, díky které jsem byl
ještě v dobách aktivní činnosti oblíbeným zpestřením tréninků a i pan rozhodčí
nejednou pravil "tohle jsem ještě neviděl".