Říjen 2008


1.10. 2008 středa
Ráno odjíždíme na letiště a odlétáme do Ankary. V průběhu letu pan Lišák a panem Lemišem zkoušejí otevřít okénko, prý kvůli lepší ventilaci. Nechtějí totiž aktivovat kouřová čidla, až si za letu zapálí a zakouří.

„Hele vole. Teď jako kapitán řekne, že máme poruchu, že padáme a máš posledních dvacet minut života. Co bys dělal?”, ptá se pojednou pan Lemiš.

„No ty vole.... tak hlavně bych si zakouřil. No a pak bych chtěl někoho zabít. A taky bych chtěl vošukat chlapa!”, zpovídá se pan Lišák z tajných přání.

„No jo, to by nebylo špatný. Cigáro, zabít a vošukat chlapa. Tak to jo.”

„Jenže pak by kapitán řekl, že poruchu opravil a byl bys  prdeli. Tak na to sereme, ne?”

Oddechl jsem si, jelikož kapitán žádnou poruchu nehlásil. Při mé smůlu bych určitě nebyl tím, koho by oba intelektuálně hloubající jedincové zabili.

Čekáme na přípoj do Istanbulu, čehož pan Lišák využívá k tomu, aby pro cigaretu nepozorovaně opustil letiště a poté se vrátil zpět, to vše bez nějakých kontrol či legitimování. Vzhledem k tomu, že podobou připomíná pan Lišák nejzuřivějšího teroristu., jedná se o trestuhodnou nedbalost.

Panem Lemišem cloumá chtíč a hormony,  na cigaretu zapomněl, jelikož obhlíží cestující dámského pohlaví v kozačkách. Upouštěje slinu, pronáší ztichlou letištní halou poselství jako: „Doprdele, tý bych ty kozačky naplnil za pět minut!”

Poté letíme do Istanbulu. Chtěl jsem spoluvýletníkům ukázat pamětihodnosti velikého města, ovšem kulturní prohlídka sklouzla k požírání všemožných kebabů.

2.10. 2008 čtvrtek
Před svítáním jsem vstal, zanechal pana vedoucího i obě bečkovitá těla načichlá nikotinem jejich osudu a odletěl do Londýna, do Dublinu a večer šel do práce, pročež jsem opět dostal chuť stát se nelítostným polákobijcem.

3.10. 2008 pátek - 9.10. 2008 čtvrtek
Zatímco já trpím zimou, prací, kolegy a nedostatkem čínských jídel v naší makrobiotické firemní jídelně, čtenáři se mohou vzdělat další částí seriálu, kterak dobýt Irsko a stát se milionářem.

Další možností dopravy po městě Dublinu je zakoupit bicykl, což se jeví jako ideální doprava na periferiích nebo na krátké vzdálenosti. Počítejte ovšem s tím, že bicyklů si budete muset koupit několik, protože vám ho zaručeně někdo ukradne a když neukradne, tak odmontuje přední kolo nebo řídítka a pokud ani to ne, tak vám celý bicykl alespoň řádně zdemoluje. Bicykl je k pohybu po Dublinu vhodný i z toho důvodu, že město je v podstatě placka a nadmořská výška se pohybuje od 0 m.n.m. do 60 m.n.m. Průměr 20 m.n.m., z čehož také plyne, že případná tsunami by způsobila mnoho radosti například tuleňům, kteří by se tak rázem mohli podívat například  do dublinského hradu či katedrály svatého pana Patricka.
Mějte na vědomí, že máte poměrně vysokou šanci, že vás z  kola srazí auto, nejčastěji kamion. Likvidace cyklistů není až zas tak vzácná, jen v Dublinu to odnesou se smrtelnými následky každý měsíc 1-2 cyklisté.
Nouzovým způsobem dopravy je možnost využít taxi. Není nikterak drahé a na rozdíl od pražských taxikářů vás zde ani neokradou, ovšem pokud má někdo hlouběji do kapsy, spíše použije bus.

Počáteční náklady po příletu do Irska je tedy možno spočítat takto:


Cena za ubytování + cena za stravování + cena za dopravu po městě.

To jest:

Cca 600 euro na první měsíc (nájem + depozit) nebo cca 20 euro za noc v hostelu.
V obchodech Tesco, Lidl či Aldi nakoupíte potraviny za ceny stejné nebo o málo vyšší než v Česku. Nebo také za ceny nižší.
Zpočátku se vyplatí koupit jízdenku na bus na týden nebo na měsíc.

Nemyslím, že hned na počátku pobytu v Irsku budete investovat do zakoupení slona z místní ZOO, lyžařské výbavy či skleněného oka, ovšem počítejte i s dalšími drobnými výdaji jako je mapa Dublinu (za cca 12,50 euro poměrně dobrá a aktualizovaná - Dublin, City and District Street Guide od Ordnance Survay v měřítku 1:15000, centrum 1:10000), internet (průměrně 1 euro na hodinu), telefonování například do Česka (od 5 centů za minutu, běžněji spíše 10 centů na pevnou a 30 centů na mobil), pivo (od 3,2 eura po 6 euro -v luxusních hotelích a podobných podnicích samozřejmě i více - za sklenici v hospodě nebo 85 centů za nejlevnější piva v plechovce v obchodě).

Londýn od Temže10.10. 2008 pátek
Odletěl jsem do Londýna, jelikož Londýn jest město multikulturní. Za slovem "multikulturní" vidí mnoho jedinců nafukovací čluny plné černochů řítících se do Španělska, na Sicílii i jinam, hordy hlav ovázaných turbany, v zubech šavle, v kapse bomba. Já však myslím žaludkem a proto vidím dál než ostatní. Za multikulturalismem se skrývají čínské restaurace, korejské, japonské, indické, turecké a všelijaké jiné - a to vše v jednom městě.

Kamarádka L. mává nad hlavou svým kufrem a praví: "Jestli si myslíš, že jedeme do Londýna nacpat tvůj velký břich, tak to jsi na omylu!"

"Máte pokoj číslo 13 a nejbližší čínská restaurace je hned za rohem.", praví vlídně paní recepční, kamarádka L. protáčí oči v sloup a já se raduji.

První zastávka v pěkném městě tak vede do restaurace Chop Chop.

Londýn jest město řeky Temže a černých taxíků, které mnohdy již černé nejsou. Ani Temže už není černá, nevoní olejem a naftou. Leč netruchlím, protože ani není čas. Kamarádka L. mne vleče centrem, třímá v ruce knižního průvodce a ukazuje mi spoustu starých domů. O každém domu pronáší vzletná slova a tak již vím, že je v Londýně katedrála pana svátého Pavla, že je v ní spousta sarkofágů, že pana admirála Nelsona šoupli do černého sarkofágu, že když se vyleze 530 schodů, může šťastný schodolezec shlížet na Londýn z ochozu katedrály a popadat dech pěkně ve výšce. Nedaleko katedrály je i Muzeum města Londýna. Pokud si někdo libuje v hordách turistů, stačí ujít pár stovek metrů a člověk se může tisknout, lísat, mačkat a jinak dotýkat davů osob. To vše se dá vychutnat u známého domku Tower of London. Nadýchat čerstvého vzduchu prostého výparů gelů z hlav italských turistů, hektolitrů lihových vonidel ruských turistek či všeuzemňujícího potu turistů z Česka je možné u nedalekého Tower bridge.

Tím, vážení čtenářové, dnešní prohlídku města končíme a odebereme se opět do čínské restaurace Chop Chop. Poté už jen vyčůrat a spát.

Londýn11.10. 2008 sobota
Ani dnešního dne jsem nebyl ušetřen uštěpačných poznámek kamarádky L., která se mi neustále směje, že jsem tupý, že jen žeru a že do pěti neumím napočítat, pokud se zrovna nejedná o cokoli souvisejícího s jídlem.

"A teď se podívej, jak žijí lidi! Žádný plesnivý spacák v lese, ty nomáde!", pravila pohrdlivě kamarádka L. v hořké narážce na jediný příbytek, který vlastním.

A šli jsme se podívat na podivné budovy obalené sklem a ocelí. Všechno se blýskalo, výtahy jezdily nahoru a také dolů.

Nejvíce se mi líbila Okurka, tedy 30 St Mary Axe. Ó, krásný ventilační systém, systém dvou výtahů (z toho jednoho tlačeného) a restaurace ve 38., 39. i 40. poschodí!

A nedaleko, Leadenhall market! Nikterak veliký, leč pokrmů se zde najde dost a dost, číny nevyjímaje.

A o kousek dál? Lloyd´s of London. Roury, rourky, trouby, trubky a potrubí!

No a stačilo běhání, je čas sednout si v restauraci Chop Chop.

Londýn, Big Ben12.10. 2008 neděle
"Tak především, královně matce se neříká ´ta stará bába´ a nesnaž se provokovat francouzštinou nebo němčinou.", dává mi kamarádka L. instrukce na další den.

"Co bych asi dělal s královnou? Vidělas ji vůbec? Stará bába je to!", durdím se, jelikož přece tak pitomý nejsem.

"U tebe člověk nikdy neví, čeho se dočká. A raději tě varuji, jelikož dnes jdeme do míst Anglii téměř svatých!"

Pravda. Motáme se mezi nějakými starými domy, všude je hromada turistů a vojáků v naleštěných botách. Někteří mají vyhřebelcované koně, kteří smrdí o něco méně, než ti nevyhřebelcovaní.

Westminster Abbey jest místo staré, jak už se na staré království sluší. A někdy i patří. Mírně zprzněná gotika jest svědkem nejednoho výkřiku "Ty vole!", jelikož se kolem shlukují davy turistů i z méně kulturních zemí. Kdysi zde bylo turistů méně, zato se zde zvesela korunovalo. Pomineme-li jistou dámu, která leštila trůn jen něco přes týden, pány Eduardy pátého a osmého, veškeré další korunovace králů a královen anglických již proběhly ve Westminsterském opatství. Kromě korunovací slouží domek i jako oblíbené odkladiště osob po záruční době. Namátkou si zde válí své staré kosti Geoffrey Chaucer, Charles Dickens, Rudyard Kipling, Isaac Newton, David Livingstone či neznámý vojín.

Nedaleko od onoho památného místa je i velký budík na vysoké noze, z garáže jiného domu vyjíždějí pánové na koních, všechno se blýská, podkovy a kopyta klapou, kolem Downing Street pobíhají pánové s rozličnými palnými zbraněmi a já někde kolem hledám čínskou restauraci.

Londýn13.10. 2008 pondělí
"Vintage! Vintage!", křičím nadšeně, prodejci se shovívavě usmívají, kynou na pozdrav mně i mé peněžence. Peněžence o trochu víc.
Na světě jsou různá pestrá místa. Například tržiště. Pravda - je třeba zapomenout na tržiště nadmíru nudná jako jsou například v Istanbulu, v Hanoji, Malé Hanoji, Bangkoku a jinde, kde turisté převažují nad  množstvím zboží  a ono zboží jsou vesměs trička pro turisty, vázičky pro turisty, vlaječky pro turisty, tužky pro turisty, prostitutky pro turisty a čepice pro turisty.
Jedno z pěkných tržišť je však možno objevit v Londýně. Bloumaje městem, člověk natrefí na ráj kulinářství, obžerství a vintage zvoucí se Camden market. Kochám se gramofonovými deskami, obnošenými kilty, domovními či hospodskými cedulkami nejrůznějších podob a účelů, velkými lodními kufry potažených kůží. Vintage! Patina! Jídlo! Ano, správně. Camden market je tím pravým místem k ukojení všelijakých chutí. Krok po kroku, stánek po stánku, restauraci po restauraci, nevynechávám jediné místečko žracího výletu. kamarádka L. je zoufalá, jelikož její žaludek nestíhá, zatímco já si užívám role ochutnávače i požírače.

"Teď jsi měl čínu, předtím japonské jídlo, teď se cpeš korejským - jaký je v tom rozdíl?", táže se kamarádka L.

"Popravdě řečeno - nevím. Nepátrám po rozdílech, hlavně si potřebuji nacpat břich."

Což samozřejmě není pravda. Například čínská jídla jsou méně žlutá a šikmá, nežli jídla korejská.

14.10. 2008 úterý
"Ratatatata!"

"Haló haló! Slyší mne někdo?"

"Vrrrrrr, vrrrrrr!"

"Uáááá, uáááááá!"

Kamarádka L. pobíhá po Imperial War Museum, leze do letadel, tanků a v simulátoru ponorky řičí do trubek, že by i torpédo zmátla. Já nikam nemohu, jelikož do letadel, tanků i ponorek jsou pouze miniaturní dveře, vhodné leda tak pro lidi.

Londýn je muzeí plný a i když to není jako Basilej, kde je muzeí více než hospod, průměrně úchylný člověk si svou specialitu najde a duševního orgasmu nad hromadou harampádí soustředěného na jednom místě dojde.

Večer jdu naposledy do restaurace Chop Chop a odlétám do Česka.

15.10. 2008 středa
"Chachá!", směji se a plácám do stehen. Kamarádka L. na mne káravě hledí, protáčí v sloup, poté se kolem sebe rozhlíží a omluvně krčí rameny.
Já však nedbám, směji se dobré dvě hodiny, jelikož jsem na divadelním představení. Pravda, žádný Dürrenmatt, Veber, ba ani pan "uklouznu na banánové slupce, to je legrace" Plautus. Leč herci na sebe na pódiu plivou, zvracejí a sypou na sebe nejrůznější nepořádek, pročež jde o popukáníhodnou zábavu.

Nicméně zábava skončila, já si vzal saky, paky, letenku a odletěl zpět do Irska.

16.10. 2008 čtvrtek - 23.10. 2008 čtvrtek
Milion by chtěl každý. Někdo i milionů více. My si dnes, vážení čtenářové, opět povíme o tom, jak postupovat na cestě za miliónem dobytým v Irsku.

Jistě, můžete například krást irským důchodcům hliníkové hole a berle a prodávat je ve sběrných surovinách. My se však budeme věnovat tomu, kterak si vydělat peníze poctivě. Hehe. No, tak jsme se zasmáli divnému slovu "poctivě" a můžeme pokračovat.

Předpokládám, že na počátku je každý rád za jakoukoli práci a teprve poté, s jistotou (kterou stejně nikdy nemá) pravidelného přísunu peněz může hledat práci jinou, lepší, ba i nejlepší (šanci mají i ženy, irská prezidentka tu nebude věčně, že ano). Následující řádky jsou tedy věnované těm, kteří ještě v Irsku, potažmo Dublinu, nikdy nepracovali. Ti ostatní moje rady nepotřebují a navíc si stejně řeknou, že jsem idiot, co píše nesmysly. Práci je možno nalézt několika způsoby. Pomíjím ucházení se o vysoce specializované činnosti jako jsou například chirurg, pilot, sběrač bavlny či čistič minových polí. Takoví lidé pravděpodobně nebudou shánět práci způsobem níže popisovaným a pochybuji, že by vůbec četli bláboly, které tu píši. Níže popisuji situace pro normálního smrtelníka.

Nebudu zde popisovat ani možnost využít nejrůznějších zprostředkovatelů práce, kteří sídlí v Česku a to z několika důvodů.

První důvod – neznám osobně nikoho, komu by někdo sehnal práci už v Česku, ale znám spousty lidí, kteří byli nejrůznějšími českými a slovenskými „zprostředkovateli“ okradeni. Za okradení považuji i to, že zaplatíte řádově stovky až tisíce a jacísi parchanti vám pošlou seznam pracovních míst, které je možno bezplatně získat v novinách nebo na internetu. Navíc půjde samozřejmě o seznam v nejlepším případě několik dní starý, což bývá zásadní zpoždění.

Druhý důvod - solidní personální agentury pracují na bázi poplatků od zaměstnavatele, nikoli od zájemce o práci, aspoň mám ten pocit.

Třetí důvod – nevěřte nikomu, lidi jsou svině a co si nezajistíte sami, to nemáte.

Prvním způsobem shánění zaměstnání přímo v Irsku, který po vstupu Polska, Česka, Slovenska a dalších zemí fungoval poměrně dobře, ale dnes je jeho úspěšnost podstatně nižší, je zahlcení okolí tištěným životopisem. Kdo nemá životopis, nemá šanci. Životopis si tedy napíšeme, zhotovíme desítky či stovky kopií (to nepřeháním) a poté životopis rozdáváme všude, kde je šance práci získat. To znamená všechny obchody, restaurace či podniky nabízející všemožné služby, jako jsou kadeřnictví, opravny bot, bordely a podobně. Zdlouhavé, otravné, deprimující. Po několika dnech či týdnech roznášení životopisů čekáme a čekáme a stále čekáme a pořád čekáme a hlavně doufáme, že se někdo ozve. Většinou neozve. Statisíce východoevropanů se za poslední dva roky nahrnuly do Irska, takže šance, že se někdo ozve, se začíná přibližovat šanci na hlavní výhru v čínské loterii. A Číňanů je hodně přes miliardu

Dalším způsobem je otravování vedoucích, zde manažerů, podniků, kde chceme práci získat. Pokud nejdete na jistotu a nevíte, že zrovna někoho potřebují, je šance opět minimální. I v tomto případě samozřejmě potřebujete životopis. Je lepší neztrácet čas a ucházet se o práci v podnicích, kde rovnou na dveřích píší, že někoho potřebují. Stačí projít centrum Dublinu a takových oznámení najdete hned několik. Což ovšem signalizuje, že něco není v pořádku, jelikož sehnat nekvalifikovanou pracovní sílu je dílem okamžiku.

Třetím způsobem je zakoupení novin, které jsou nabídek na volná místa plné. Inzeráty jsou až na výjimky v každých novinách, nicméně doporučuji zakoupit čtvrteční Evening Herald (v angličtině, jelikož noviny mají i polské vydání). Pokud se vám některá nabízená pozice líbí, stačí zatelefonovat. V telefonu vám sdělí, že máte smůlu a pokud budou trochu taktní, tak vám oznámí, ať jim na emailovou adresu pošlete životopis, že se vám ozvou. Pravděpodobně neozvou, ale proč to nezkusit, že ano.

24.10. 2008 pátek
Po sedmi nočních směnách jsem zničen nikoli fyzicky, leč má psychika trpí a já se stávám xenofobem a nelítostným polákobijcem.

Do práce nastoupím v osm hodin večer. Irský kolega mi rovnou vzkáže, že se ožral jako dobytek, tudíž se hodí marod. V deset hodin dojde první polský kolega. Poblitý límec košile a chůze připomínající unaveného běžce přes minové pole dává tušit, že něco není v pořádku. Jakmile se kolega přiblížil a s ním i vůně vodky, bylo jasno. Ve dvě hodiny v noci dorazí další polský kolega. Pozdravil, spadnul pod stůl a probudil se nad ránem. V pět hodin ráno měl přijít poslední polský člen noční posádky. Přišel v sedm, uviděl dva své spící spoluobčany a prohlásil, že když bojovat za vlast, tak společně. Vlezl do spacáku a usnul.

25.10. 2008 sobota
Už od rána mne kamarádka L. krmí, všemožné dobroty podstrojuje a praví, že můj obrovský břich je krásný a zajímavý útvar. Když jsem nacpaný, že se sotva hýbu, nelítostně uvádí věci na pravou míru: "Jen si nemysli, že je na tom tvém mamutím ovarovém pásu, na té sádelnaté pneumatice, na té vlnící se hmotě něco zajímavého. Jenomže dnes jedeme na návštěvu k mé mamince a maminka upekla kachnu. Nehodlám opět dopustit trapnou situaci jako posledně, kdy jsi sežral půl prasete a ještě jsi psovi ukradl kosti a vycucal z nich morek!"

Po tomto dlouhém proslovu jsme skutečně jeli za matkou kamarádky L. A bylo, jak bylo praveno. Přecpaný z rána, kachny jsem snědl pouhou polovinu. Načež jsem vzal řemen, na konec uvázal psa Buřta a smýkal s ním lesem, loukou, potokem i blátem. Němá duše je totiž nejlepším přítelem člověka, lidi já ovšem nemám rád a navíc mi takový pes ani nemůže nadávat.

26.10. 2008 neděle
Zašli jsme s kamarádkou L. do kina na jakousi pohádku. Kino bylo plné, v pohádce vystupovala spousta kreslených zvířátek, v kině nebylo jediné dítě a kamarádka L. mi na čistou košili vylila půl lahve sýrové omáčky, kterou jsem ve tmě tajně pocucával.

27.10. 2008 pondělí
Stal se ze mne vášnivý čtenář. V letošním roce jsem zatím přečetl čtyřicet devět knih a jeden katalog erotických pomůcek. Nejzajímavější na této skutečnosti ovšem je, že hned celé tři knihy nebyly obrázkové.

28.10. 2008 úterý
Na návštěvu přijel pan hasič Josef s rodinou. Manželka pana Josefa se profesionálně zabývá týráním dětí, synek hraje hokej. Manželku pan Josef vyexpedoval do obchodu, synka posadil k limonádě a sám popíjel pivo. Poté poplácal třináctiletého potomka po hlavě a pravil:

"Synek mi dospívá. Posledně otravoval nějakou třicítku, partnerku to mého kamaráda elektrikáře. Tož jsem nelenil a pravil kamarádovi, že nadějný hokejista jest lepší, než-li průměrný elektrikář."

Dalším rodičovským počinem pana Josefa bylo, že synovi zakoupil boxovací pytel.

29.10. 2008 středa - 6.11. 2008 čtvrtek
Posledně jsme si v příručce irského zlatokopa pravili, jakými způsoby se nedá najít práce, využijeme-li nejrůznější zprostředkovatele v Česku. Nyní následuje poučování o tom, kterak se pokusit najít práci přímo na pěkném deštivém polopolském zeleném ostrově.

Prvním způsobem shánění zaměstnání přímo v Irsku, který po vstupu Polska, Česka, Slovenska a dalších zemí fungoval poměrně dobře, ale dnes je jeho úspěšnost podstatně nižší, je zahlcení okolí tištěným životopisem. Kdo nemá životopis, nemá šanci. Životopis si tedy napíšeme, zhotovíme desítky či stovky kopií (to nepřeháním) a poté životopis rozdáváme všude, kde je šance práci získat. To znamená všechny obchody, restaurace či podniky nabízející všemožné služby, jako jsou kadeřnictví, opravny bot, bordely a podobně. Zdlouhavé, otravné, deprimující. Po několika dnech či týdnech roznášení životopisů čekáme a čekáme a stále čekáme a pořád čekáme a hlavně doufáme, že se někdo ozve. Většinou neozve. Statisíce východoevropanů se za poslední dva roky nahrnuly do Irska, takže šance, že se někdo ozve, se začíná přibližovat šanci na hlavní výhru v čínské loterii. A Číňanů je hodně přes miliardu

InzeratDalším způsobem je otravování vedoucích, zde manažerů, podniků, kde chceme práci získat. Pokud nejdete na jistotu a nevíte, že zrovna někoho potřebují, je šance opět minimální. I v tomto případě samozřejmě potřebujete životopis. Je lepší neztrácet čas a ucházet se o práci v podnicích, kde rovnou na dveřích píší, že někoho potřebují. Stačí projít centrum Dublinu a takových oznámení najdete hned několik. Což ovšem signalizuje, že něco není v pořádku, jelikož sehnat nekvalifikovanou pracovní sílu je dílem okamžiku.

Třetím způsobem je zakoupení novin, které jsou nabídek na volná místa plné. Inzeráty jsou až na výjimky v každých novinách, nicméně doporučuji zakoupit čtvrteční Evening Herald (v angličtině, jelikož noviny mají i polské vydání). Pokud se vám některá nabízená pozice líbí, stačí zatelefonovat. V telefonu vám sdělí, že máte smůlu a pokud budou trochu taktní, tak vám oznámí, ať jim na emailovou adresu pošlete životopis, že se vám ozvou. Pravděpodobně neozvou, ale proč to nezkusit, že ano.

Čtvrtým způsobem je způsob předchozí s tím rozdílem, ž místo pročítání denního tisku pročítáte nabídky práce na internetu. Postup stejný jako v předchozím případě.


zpět na hlavní stranu