Srpenec 2003

1.8. 2004 pátek
"Ha, taky na vopice?", halasí průvodčí ve vlaku z Jaroměře do Dvora Králového.

O chvíli později po špičkách jako baletka probíhá vagónem:
"Jéje, takové krásné dívenky přistoupily, takové nožky a přitom jdou až do posledního vagónu! Takové krásné!"

O pár minut později jde pan průvodčí zpět, již neskáče po špičkách a praví:
"Svině jedny, načerno jedou!"

V ZOO mě paní učitelka táhne střídavě k výběhu slonů, nosorožců a k bazénu pro hrochy.
Potom mě dloube do špeků a významně pokyvuje hlavou.

V ZOO také jezdí autobus, v autobusu sedí lidé a  řidič. Autobus jede mezi zvířaty a řidič říká, že jede mezi zvířaty. Lidé říkají ooooch a majn got, jelikož je v busu i spousta Němců.

Pan řidič tedy komentuje i německy, na což je náramně hrdý a tak za německým překladem vždy k Němcům česky dodá:
"Ha, tak tady to máte, abyste věděli, že nejsme nějaký blbcí."

Spíme u lesa za městem. 

Dvě hodiny v noci. Rány do hlavy.
"Sežerou mě medvědi! Vstávej, dělej něco!", piští paní učitelka a kope do mě.

Odvalil jsem se stranou.

"Jeleni! Ohlodají mě jeleni! Slyšela jsem jelena!", vříská paní učitelka ve tři hodiny ráno a buší mě do zad.
Pronáším několik sprostých slov a odvaluji se.
Paní učitelka se ovšem nedá a až do rána do mě dloube, šťouchá, kope a píchá mě klacíkem do oka, abych na ni prý dával pozor, s flintou na rameni pobíhal kolem a střílel po všech šelmách, ovšem abych střílel potichu a ji neprobudil.

2.8. 2003 sobota
Pseudohokejista Josef, bývalý to spolužák, zakoupil prase a dnes ho peče a hodlá ho i jíst.
Tož jedeme.
Oproti loňsku se nikdo nepoblil, dokonce ani prase se nesnědlo celé, jen dva sudy piva se snědly.
I sportovalo se. Horda přiopilých polonahých občanů po sobě vrhala ocelovými koulemi. Po každém lepším zásahu přiběhlo zarostlé břichaté individuum zvané Lišák s provázkem a pravilo:
"Lepší zásah, máte bod!"
Nikdo ničemu nerozuměl, ale koulemi se vrhalo zvesela dále a Lišák měřil, dokud nenakopl bosou nohou kámen. Potom pravil, že již měřit nebude a odebral se pít pivo.
Vítězové sportovního klání obdrželi lahev pěnivého moku, kterým vzápětí pocákali celé okolí. Zarostlý břichatý Lišák neobdržel pěnivý mok, ale rum a protože rum nepění, počal ho Lišák konzumovat.
U ohně mezitím hlouček pánů držel půllitry a vedl učenou diskuzi, jak stát, aby jejich těla nepřipomínala zásobníky na pivo v posledním stadiu malomocenství, ale svalnatá těla řeckořímských zápasníků. Svalnatá těla se nadostavila, ale dno druhého sudu piva ano.

3.8. 2003 neděle
Lišák pobíhá v ponožkách a trenkách po trávě a Josef mi radí, abych si vzal pečenou prasečí hlavu do autobusu.

Večer jsem na hokeji hrál opět jako hvězda jasná, už umím bruslit i do zatáčky a mantinelu se držím jen jednou rukou.

4.8. 2003 pondělí

"Stýskalo se mi! Tak se mi stýskalo!"

Kolegyně PFK s obrovským výstřihem piští a já pištím také, blahem. Jelikož se stěhuji. Beru si uschlého kraba Mrzáka, krabičku prezervativů a sádrového velblouda s dírou v břiše a stěhuji se do jiné budovy, pryč od PFK a jejích květin, které opět přežily mou týdenní péči, zalévání pomerančovou limonádou, nezalévání a odběr listů na salát. Mimochodem, fíkus chutná příšerně.

5.8. 2003 úterý

Dočetl jsem knihu Nabarvené ptáče. Jedná se o knihu velice poučnou. Dověděl jsem se například, jak souložit s králíkem, jak s kozlem, jak vydloubnout oči lžící či vykolejit vlak. Užitečné jsou i rady, jak vykopnout oko bruslí, nebo nakrmit krysy sousedem.
I spousta lidových moudrostí je v knize, například jak vypalovat hnisající rány žhavým železem. Vzpomněl jsem si na pana Tarabise, ten by si svoje hnisající beďary mohl takto lehce vyléčit například přitisknutím obličeje na rozpálenou pánvičku.

6.8. 2003 středa
Po dvou letech papírování, všemožných žádostí a vyřizování jsem vyfasoval nové pracoviště.
Minulý týden naklusali malíři a vymalovali, naklusali stěhováci a stěhovali a nakonec naklusali informatici.
Informatici zachmuřeně hleděli na monitor, volali jiným informatikům a mumlali jakási čísla a písmena, samé šifry, kódy a hesla. Potom přišli další informatici, až bylo kolem mého počítače informatiků spousta převeliká a všichni si mnuli brady a píchali prstem do obrazovky, cvrnkali do kabelů a kroutili hlavou.
Nakonec z nich vypadlo, že "nic nebude" a odešli.
Nějaký intelektuál totiž přestříhal kabely a tak jsem bez připojení na síť. Že není problém prostě natáhnout kabely nové? Ale je. Za levou zdí mého pracoviště sídlí banka a tudíž z bezpečnostních důvodů se vlevo nic připojovat nebude, co kdybych si kabel strčil do pusy a bance vycucnul trezory. Za pravou zdí mého pracoviště je bufet a potom nic, tam tedy kabely taky vést nebudou.
To bylo v pondělí.
Včera přišli chlapi v montérkách a s velkou vrtačkou. Podívali se na mě, na počítač, na zeď a pravili, že si zapomněli kabely. A odešli.
A dnes? 

7.45 přišli chlapi v montérkách
8.00 ze štaflí spadl první dělník
8.10 vrtají díru do zdi
8.20 pořád vrtají díru do zdi
8.30 stále vrtají díru do zdi
8.35 přichází jiný dělník a praví, aby vrtali kousek vedle, že teď vrtají do železobetonové konstrukce budovy
8.36 během deseti sekund je vyvrtána díra, na druhé straně zdi se odlamuje kus zdiva a omítky o rozměrech metr krát metr
8.40 přibíhá jakýsi chlap a nepříčetně vříská, že tady se vrtat nemělo, že tam vede vedení, hrozně tajné a důležité vedení
8.45 ze štaflí padá druhý chlap, v pádu se chytá dveří skříně a ulamuje je
9.00 dělník převrhává pixlu s tekutým tmelem
9.05 na tekutý tmel zírá celý hlouček dělníků a přemýšlí, co s tím
9.10 tmel tuhne
9.15 tmel stále tuhne
9.30 dělníci odřezávají zcela tuhý tmel od koberce
9.45 začínají se pokládat krycí lišty pro kabely
9.50 přichází jedna známá, že chce nafotit erotické obrázky, dělníci přestávají pracovat
10.00 známá odchází, dělníci mlčky začínají pracovat
10.30 dělníci odcházejí na oběd
12.00 dělníci se vrací z oběda
12.30 lišty jsou položeny
13.00 kabely nataženy
13.15 stěrače stírají
13.30 vše hotovo, zbývá jen vymalovat, uklidit a mohu volat informatiky
13.31 informatici sdělují, že dnes už se jim dělat nechce

Končí pracovní den, je 13.35.

7.8. 2003 čtvrtek
Stále nejsem připojen na síť. Běhá tu brýlatý informatik, zdvořile pokaždé klepe na dveře a neustále říká "promiňte" a uklání se.
Potřebuji hrozně nutně udělat jakési statistiky, které si sama nejvyšší šéfová žádá a místo toho se můžu leda tak rýpat v nose, ovšem ani to ne, jelikož nikdy nevím, kdy mi vrazí do kanceláře informatik a začne zběsile bušit do klávesnice, což by mě při rýpání rušilo.

8.8. 2003 pátek
Hned po práci jsem v nehorázném horku vyrazil na kolo. Týdny a měsíce nicnedělání zformovaly mé tělo v těleso neforemné, plné malebných zákoutí, tukových dun a třesoucích se oblastí, kde by se dle učebnic anatomie mělo nacházet svalstvo.
Jel jsem do Kutné Hory a to je vám legrace, jet v pátek odpoledne na kole z Prahy. Tuny aut, kolony příšerné, horko, smrad. Po pár kilometrech kličkování, zastavování, klopýtání a podobně jsem dospěl do stádia nasrání a za troubení aut a sestavy nadávek řinoucích se z okének aut pečících se Pražáků jsem se vydal vstříc dálavám prostředkem silnice. 
Do Kutné Hory jsem dojel skoro uškvařený, i sedl jsem si do restaurantu a objednal spoustu ledu a džus. Když jsem reklamoval ve sklenici tři mouchy najednou, pravil číšník:
"To není z džusu, to je z ledu."
A odešel. Já tedy nezaplatil a odjel k vodě.
Na cestu zpátky jsem se vydal až večer, ovšem horko bylo i tak nehorázné a v bytě večer také, až spolubydlící Arnošt pravil:
"Kurva horko."

9.8. 2003 sobota
Bystře jsem se vyškrábal na bicykl a jel tentokrát na západ. Na cestě do Žatce jsem jel po krásné trase, skoro žádný kopec, vlastně jsem na sto kilometrech potkal jen kopec za Zbečnem u Křivoklátu a to bylo vše. Ovšem i na tomto jediném kopci mě předjelo snad dvacet jiných cyklistů, kteří sebou ovšem nemusí tahat břišní vak, jako já.
 Než jsem dojel do Žatce, vypil jsem sedm litrů vody. Když k tomu připočtu litr ráno a nejméně tři litry po dojezdu, tak jsem se přiblížil dennímu maximu. Ovšem toho jsem dosáhl kdysi v Sahelu, ve čtyřicetipěti stupních ve stínu. Je to tak, klima se mění, za chvíli se budu na kole vyhýbat velbloudům, surikatám či písečným zmijím, možná i nějaký ten Jánošík tu bude pobíhat. Nedávno mě napadlo jednoduché zařízení proti žízni, sestávající ze dvou lahviček a trubičky. Zařízení by bylo napojeno na mozek a různým kýváním hlavou by docházelo k přesunu tekutin z jedné lahvičky do druhé skrze trubičku. Ta by procházela mozkem v oblastech registrujících žízeň. Právě jsem možná vyřešil celosvětový problém s nedostatkem vody.

Večer přišla přiopilá matka a pravila, že bych si měl koupit byt a založit rodinu. Strčil jsem si hlavu do studené vody a šel spát.

No dobrá, s tím Jánošíkem jsem to trochu přehnal. To je to horko a slunce.

10.8. 2003 neděle
Odpoledne jsem odjel vlakem i s bicyklem do Zličína a na bicyklu do bytu. Večer mě čeká hokej a tak mě celý den moje pravé křídlo pan Kopyto Báflík bombarduje SMSkami, že jsem kopyto a určitě prohrajeme.
A měl pravdu, dostali jsme potupných deset gólů a bylo.

11.8. 2003 pondělí
Jsem na školení.

"Klikněte ne levé tlačítko... správně.
Klikněte na další tlačítko... ale ale, chybička se vloudila... na levé musíte.... správně."

Všichni klikají a je děsné horko, takže slečně po mé levici zcela nevzrušeně nestojí bradavky.

"Teď klikněte na žluté tlačítko, potom na modré... výýýýborně!"

Kolega v první lavici doluje lžičkou lógr z kávy a příšerně nahlas ho srká.

"Teď napište nějaké slovo a klikněte. A ještě klikněte a ještě."

Opravdu miluji šestihodinová počítačová školení, po kterých nikdo nic neví, nic neumí a slečně po levici nestojí bradavky.

12.8. 2003 úterý
Další část školení. Tentokrát zabíjím čas tím, že si na jízdenku do vlaku píšu itinerář cesty kolem světa. Začal jsem v devět dopoledne a v poledne mám již osm variant cest kolem světa. Všechny začínají v Polsku a ani u jedné nevím, jak se dostat nějakým kultivovaným způsobem z Kolumbie do Panamy.
V jednu hodinu už mám menší halucinace a plánuji přechod Darienu na chůdách. V půl druhé načrtávám plánek pramičky, na které bych zdolal Beringovo moře a užíral Aleutům tulení vývar. Ve dvě hodiny mám již halucinace neboli halušky značně rozvinuté a črtám plánek vozíku na vodu, abych přešel Saharu od západu na východ. V půl třetí se tupě houpu na židli a přemýšlím, jak přejít hranice mezi Jižní a Severní Koreou, aby mi Severokorejci nezabavili čínské polívky.

13.8. 2003 středa
Přišla ženština a povídala, abych ji vyfotil. Tak jsem ji tedy vyfotil. Potom se svlékla a pravila, abych ji zase vyfotil. No proč ne. Potom se mě zeptala, co za to budu chtít. A tak jsem si dal jsem si karbanátek v bufetu.

a povídala, abych ji vyfotil. Tak jsem ji tedy vyfotil. Potom se svlékla a pravila, abych ji zase vyfotil. No proč ne. Potom se mě zeptala, co za to budu chtít. A tak jsem si dal jsem si karbanátek v bufetu.

14.8. 2003 čtvrtek

České Švýcarsko, řeka Kamenice, ve které jsou lososi a staré pneumatiky

15.8. 2003 pátek
"Ahoj...", povídá Bárt.
"Nazdar, co chceš?", táži se.
"Nic, jen tak."
"Aha. Byli jste na té Ohři?"
"Jo, byli."
"Kdo?"
"Nic ti neřeknu! Nic ti nesmím prozradit! Určitě bys všechno napsal na Chochoviny!", kvičí Bárt.
"Jsi normální? Jen jsem se zeptal, kdo byl na vodě."
"Uááá! Nic neřeknu! Všechno bys napsal! Jdi pryč!", mává Bárt rukama, couvá, otáčí se a rychlým krokem odchází.

Já: Ještě se bojíš Chochovin?
Bárt: Jo
Já: Moc?
Bárt: Ještě víc
Já: Nějaké jiné psychické problémy?
Bárt: Ne, jen ty čočoviny.
Já: A pročpak?
Bárt: Nevím, je to někde v podvědomí a Freud už nežije, takže mám smůlu.
Já: Nějaká špatná zkušenost s Chochovinami v dětství?
Bárt: Ne ještě v prenatálním věku.
Já: Maminka četla Chochoviny?
Bárt: Ne, jedla je.
Já: Ještě nějaké postižení skrze Chochoviny?
Bárt: Asi ne. Hrb z nich zatím nemám a taky nekoktám. Takže jen ten psychický blog.

Bárt má z Chochovin panickou hrůzu. Docela by mě zajímalo, kdo se ještě Chochovin bojí. Jistě, takový pan Tarabis pravil, že Chochoviny jsou dílo ďáblovo, přerušil se mnou veškeré komunikační toky a bylo. Ale aby vřískal něco ve stylu "Bože, ochraňuj mě před Chochovinami", to zase ne.
Ovšem co já se vůbec divím, čtenáři jsou divní, dokonce ani nemasturbují, pak ukázala vědecká anketa. 
Nová anketa se seriózně zabývá výhodami pročítání Chochovin a jejich vlivem na interdisciplinární emancipaci intelektuálních periodik ve světě masmédií.
A pokud si myslíte, že jsem blbec, co slovo "interdisciplinární" používá jen aby udělal chytrého, tak to tedy ne, já to slovo používám naprosto běžně. Například u přijímacích zkoušek do školy jsem jej k údivu komise pronesl také. Možné ovšem je, že údiv komise pramenil z toho, že jsem místo "interdisciplinární" pravil "interdiferenciální".

16.8. 2003 sobota
Učím se a učím. Nejméně deset minut v kuse. Připadám si hrozně mladý, jelikož čtu a učím se, což už jsem celá léta nedělal. Ve dvě v noci zvonek a ve dveřích rozjařené ženštiny, vřískají a spát mi nedají. Prováděly hopsavé cviky pod stroboskopy. Říká se tomu diskotéka a já byl na takové akci jen jednou ve Španělsku. S panem Václavem Benešem, momentálně legálním zlodějem. Bylo asi čtyřicet stupňů, všichni se polonazí kroutili ve víru dunivých zvuků a mezi nimi se kroutil Venca v černém saku a roláku. Potom zvuky přestaly a všichni se šli osvěžit k baru, ale Venca ne, Venca bloudil po diskotéce, ke každému stolu přišel a každému se zhluboka díval do očí. Před svým epileptickým záchvatem, který připomínal tanec opravdu jen v očích bezbřehého fantasty, si totiž odložil brýle a nyní nemohl najít ani směr, kde jsem seděl, natož náš stůl či dokonce své brýle.

Nad ránem šly rozjařené ženštiny spát a byl klid.

17.8. 2003 neděle
Na hokeji jsme opět dostali deset gólů, což je trapné a hanebné. Mimoto jsem vstřelil gól po dravém projetí celým hřištěm a poté, co jsem objel hned tři hráče. To se stalo tak, že jsem znechucen dojížděl touš, plně pod kontrolou tří hráčů soupeře, včetně gólmana. Ovšem ti se náhle srazili, všichni popadali na zem a v pádu bouchli do puku, který se odrazil přímo ke mně před prázdnou bránu. Soupeř se tedy válel v rohu a já ohromně zdramatizoval utkání snížením na 3:10.
Potom už dramatizoval jen pan Blecha, který se nechal praštit loktem do hlavy. Legrace byla hlavně v tom, že mu přitom bylo roztrženo ucho a vyrvána náušnice, jelikož pan Blecha má nad postelí obrázek piráta s náušnicí v uchu a chce se mu podobat. Teď se ovšem pirátu nepodobá, podobá se pitomci se zalepeným uchem.
Já jsem také pitomec, jelikož mantinel je tvrdší než má hlava a tak je mi značně blitmo, vidím hvězdičky a navíc je vidím dvojitě.

18.8. 2003 pondělí
Například napsat dvě seminárky za dvanáct dní, to je vám ale legrace. 

19.8. 2003 úterý
Tr tr tr tr tr tró tró tró tró trómbéééé trómbéééé trómbéééé trómbéééénik.
Vrhnul jsem se večer do chřtánu jednoho sklepa, kde bylo horko, hašiš a poskakující děti. Kromě toho tam byla skupina nikoli historických šermířů, ale skupina hudební, jmenovala se Trombenik a vyluzovala spoustu zvuků. Mimo vyluzování zvuků nástroji vyluzovali i zvuky zpěvem. Například vyloudili píseň o tchýni či píseň o opilci, co nepotřeboval koně. Dal jsem si vodu a kolu a fernet a ledový čaj a čínu a pak se málem poblil. Nakonec jsem se nepoblil, pouze jsem močil na ulici, ovšem přerušovaně, jelikož jsem se musel přemístit, protože jsem počal močit na kabel vedoucí k osvětlení a to tedy ne, na žádné jiskření jsem zvědavý nebyl.

20.8. 2003 středa

Nyanza, Ukerewe či Viktoriino jezero na záběru z družice od západu, tudíž vlevo je Tanzánie , vpravo nahoře Uganda a vpravo dole Keňa. Možná je to i jinak, ale například Grónsko tam určitě není

Jsem bez peněz a dovolená se blíží, tudíž je stále jasnější, že nepojedu na fajn výlety, jako je třeba obejití Ukerewe nebo Malawi, nýbrž mě se stále větší pravděpodobností čeká Laos.

Ženština z hor severního Laosu, kmen Akha (foto ukradeno ze stránek
Martina Homana)

 A když už jsem u toho cestování - pan Howadoor má novou přítelkyni. Píše (ona) samé fajn věci. Například ต้นกล้า นัยนา หรือ กูก้อย91 คือตัวแทนของผู้หญิงที่เข้มแข็ง และฝ่าฟันอุปสรรคของการเป็น Single Mother ด้วยความรักลูก อย่างไม่ย่อท้อ
พี่ก้อยได้เริ่มต้นเขียนไดอารี่ ในเวบม๊ามะตั้งแต่ช่วงแรกๆ ที่เวบเปิดตัว จนกระทั่ง ไดอารี่ของพี่ก้อยเป็นที่รู้จัก และกล่าวขวัญ มีคนติดตามอ่าน อยู่ตลอดเวลา
ด้วยสไตล์การเขียน และมุมมองของพี่ก้อย เป็นเอกลักษณ์และมีเสน่ห์ ทำให้ไดอารี่ของพี่ก้อย ได้รับการรวมเล่มและตีพิมพ์ ในเครือหนังสือดอกหญ้า นับเป็นก้าวแรกสู่การ เป็นนักเขียนเต็มตัว
ปัจจุบัน พี่ก้อยได้ออกหนังสือ มากมายหลายเล่ม และเป็นบรรณาธิการดอกหญ้า รวมทั้งได้รับเชิญไปออก รายการต่างๆอยู่สม่ำเสมอ.

21.8. 2003 čtvrtek
Zítra mám jet na kole s pseudohokejistou panem Báflíkem a Zelím na výlet do Českého Švýcarska.
Píše Zelí:
"Mám si brát nějaké věci? Co si bereš ty?"
"No co bych bral - spacák. A možná i náhradní triko."
"Aha, no vidíš, spacák bych mohl vzít. Ale jak ho povezu?", stará se pan Zelí den před odjezdem.
"Co si takhle pořídit nosič?"
"Nosič? No vidíš, to mě nenapadlo. Tak mi kup nosič. A taky nějakou tašku. A páky na přezutí kola. Taky bych potřeboval láhev na pití. A duše. Jo a mám zpuchřelé pláště."
"A kolo máš?", obávám se.
"Jo, ale dva roky jsem na něm nejel, trochu vrže a na předním kole mám osmu."

Zakoupil jsem tedy nosič, láhev a další věci. Ó, to bude něco.

Bývalý a možná zase budoucí náhon na mlýnské kolo u Starého mlýna u Jetřichovic

22.8. 2003 pátek
Před šestou dojel pan Báflík a nadává, že se mu nikam nechce. V šest vyjíždíme z Černého mostu na sever. V půl sedmé za námi vyjíždí pan Zelí, který na rozdíl od nás disponuje silničním kolem, tudíž je rychlejší a někde na trase by nás měl dohnat.
Pan Báflík má fóbie. Například fóbii z jízdy metrem, z jízdy ve městě a tak podobně. Za Kostelcem nad Labem následuje Mělník, asi tak 14 km daleko. 

"Uááá! Přes Mělník nejedu, je to město, nikdy!", řičí pan Báflík.
"Co blbneš? Za deset minut máš Mělník projetý a frčíme dál.", uklidňuji toho pomatence.
"Nikdy! Naopak, pojedeme rovně, znám takovou fajn objížďku, jezdil jsem tudy na diskotéky, fakt to tu znám, krásná cesta, vesničky a tak."

Odbočka na Mělník tedy zůstává beznadějně za námi a já se vydávám vstříc krajinám neprobádaným.
Po dalších třech ujetých kilometrech pan Báflík znejistěl, zejména na křižovatkách si není jistý. Po dalších pěti už totálně bloudíme.
"Hovado! Říkal jsi, že to tu znáš!", zuřím při zapadajícím slunci, zatímco nás čeká ještě dalších 40 kiláků.
"No znám... ale jen do první vesnice."

Brrr, místo na severozápad jedeme na východ, samý kopec, vesnice exotických názvů. Pan Báflík je v dobrém rozmaru, bloudí a ve vesnicích se ptá, kde jsme.

"Chlapci, kam jedete?", pokřikuje na mě jakási ženština, která zřejmě vidí cizince ve své zapadlé díře jednou za dvacet let.
"Jo, to bych taky rád věděl!", odpovídám a snažím se změnit směr na severozápad.

"Jéjéjé, to se máméééé...", prozpěvuje si pan Báflík. Nic ho nezajímá, že jedeme úplně blbě, že je za chvíli tma, že Zelí neví o naší "zkratce", že místo 14 km do Mělníka už teď máme najeto dvacet navíc.

"Kam jedeš sakra? Zahnout musíme!", zuřím už docela obstojně.
Pan Báflík se řítí z kopce, rozverně mává rukama a ječí:
"Doleváááá, dopraváááá, doleváááá, dopravááá...".
Opravdu, na každé křižovatce zahýbá jinam.
"Jdi do háje! Takhle se nikdy nikam nedostaneme!", pravím a přidávám spoustu šťavnatých nadávek.
"Mé kroky řídí Bůh! Mé kroky řídí Bůh!" vysvětluje pan Báflík svůj způsob orientace.

Bít, bít, bít.

To monstrum vlevo jest Zelího způsob uchycení batožin, vpravo kola pana Báflíka a mé

Místo 14km do Mělníka jsme najeli asi 30km objížďku a potom... potom jsme přijeli do Mělníka.
"Uááááá!!!!", řve pan Báflík a slzy má na krajíčku.
Deset kiláků za Mělníkem se zastavujeme v hospodě a pijeme piva. Přijíždí pan Zelí. Za jeho vychrtlou postavičkou vlaje spacák, přivázaný na chatrné šňůrce.
"No co čumíš...", vysvětluje mi přepravu spacáku, "...prostě jsem neměl čas to přimontovat jinak!"
Jedeme do další hospody a opět pijeme piva.
Spíme pár metrů od silnice s báječným provozem přes celou noc. Všechna auta a obzvláště kamiony jdou v údolí slyšet pět minut předem a pět minut poté, co nás míjejí. Zelí chce jet do města zakoupit špunty do uší.

23.8. 2003 sobota
Vyjíždíme na Českou Lípu, odbočujeme na Tuhaň a je klid, provoz skoro žádný. Po desáté zastavujeme v Kravařích. Protože je brzy a hospoda ještě zavřená, zakupujeme karty. Vyhrávám spoustu peněz, zakupuji tedy pět piv a jedeme dál. V České Kamenici požírají pan Báflík a pan Zelí zmrzlinu a zákusky, poté se přesouváme do hospody na utopence a piva. Alkohol působí divy a tak pan Báflík po cestě k velkému pobavení okolojedoucích řidičů sjel ze silnice a najel do svahu a pan Zelí o pár kilometrů dále hodil v zatáčce krásnou držku.
Večer přejíždíme do Jetřichovic a k Dolskému mlýnu. Moje romantická představa o klidné noci mezi skalami v lese se hroutí, jelikož na po cestě otevřena nová hospoda. Sice ne oficiálně, dnes je zrovna první slavností otevření, kapela hraje a tak podobně, to ovšem panu Zelímu a Báflíkovi nevadí, hrnou se do lokálu chlemtat pivo. Chlemtání piva jim jde převelice, pan Báflík začíná objednávat fernet a to tedy ne, to mě nebaví, ožrat jsem se sem nepřijel a tak když Zelí počíná požírat jakési fialové kytky z květináče, tak odcházím.

24.8. 2003 neděle

Pan Zelí vypráví číšnici svůj trapný chlívácký vtip o trojité souloži

Ráno jsme vstal, je krásný den, slunce svítí.
Na parkovišti vytvořeném z uježděné skládky leží v rozepnutém spacáku na hlíně pan Báflík. Kousek vedle leží pan Zelí, taktéž na hlíně, ovšem ramena a hlavu má zastrčené ve zhnilé posekané trávě.
Kopu pana Báflíka do hlavy, že je čas vstát a jet se kochat krásami skal, ovšem reakce jsou mizivé.
Po třech hodinách to zkouším znovu, je skoro deset, ovšem oba opilci nevnímají, nevnímají ani provoz na parkovišti, nevnímají nic.
Odjel jsem tedy do Hřenska a podél Labe do Děčína na nádraží. Asi minutu před odjezdem vlaku vpadli do kupé pan Zelí i pan Báflík.
Chlastali do dneška do rána. Servírku obtěžovali. Panáky pili. Piva pili. čím víc toho vypili, tím více se sápali po servírce, která byla navnaděna sliby o trojité souloži. Ovšem ti dva opilci se ztěží zmohli na udržení sklenic, o nějakém sexuálním výkonu nemohla být ani řeč. Ve tři hodiny ráno už se majitel hospody a otec číšnice nemohl na ty dva chlíváky dívat, hodil si dcerku na záda a odnesl pryč. Pan Zelí a pan Báflík smutně koukali, dopili dvacáté páté pivo a kořalku, zeptali, kdy se znovu otvírá a svalili se na parkoviště před hospodu.

Pan Zelí osahává číšnici a romantickou chvilku zpestřuje nadáváním na bolesti hlavy

Večer na hokeji pan Báflík předváděl výkon značně poznamenaný dnešní nocí a tudíž jsme prohráli 1:5.
A zakupuji plexi, jelikož dva hokeje po sobě mám odřený rypák a po včerejšku dvojnásob.

25.8. 2003 pondělí
Na konci listopadu bych rád někam vypadnul na dovolenou, někdy na začátku ledna se vrátil. Ovšem kam, to je ve hvězdách. možná ani ne tak ve hvězdách, jako spíše na mém bankovním kontě.
Letenka do Bangkoku stojí zatím i s poplatky asi tak 21 tisíc peněz. Potom ještě platit dvojvstupové vízum do Thajska a jednoduché do Laosu.
A mám tu variantu číslo dva.
Letenka do Nairobi za zhruba 25 tisíc i s poplatky a k tomu vízum do Keni, Tanzánie a případně Malawi, Ugandy, Burundi, Rwandy nebo Mosambiku. Tak nějak, ani nevím. V Tanzánii je spousta fajn jezer na koupání, Indický oceán na koupání a sem tam nějaký kopeček. Ideální dovolená.
A varianta číslo tři, zatím nejpravděpodobnější vypadá tak, že zakoupím jízdenku na vlak a pojedu za dědou do Tater.

Kilimanjaro v Tanzánii, kam tedy rozhodně nepolezu; fotku jsem tradičně ukradl na netu, tentokrát manželům Konečným ze stránek jakési cestovky

26.8. 2003 úterý
O víkendu se pan Báflík ožral jako hovado a obtěžoval servírku. Ta, v záchvatu soucitu a aby se ho zbavila, napsala mu svoji e-mailovou adresu.
Dnes ráno mi pan Báflík volal, že je to skvělé, že našel papírek s adresou a hned jí může poslat své sprosté obnažené fotky.
Večer volal pan Báflík znovu a jen tak mezi řečí z něj vypadlo, že o papírku s adresou nemá ani potuchy, že papírek pravděpodobně v návalu opilosti spolknul či použil k utření jisté části těla (pusy, protože slintá) a adresu získal jen díky tomu, že mu ženština poslala e-mail s fotkou, na které je pan Báflík s očima v sloup, vyplazeným jazykem, slinou až ke krku a třemi promilemi v krvi.
To není žádná vtipná historka, to je jen návod, jak získat adresu přítulné číšnice.

27.8. 2003 střeva
Za vízum do Malawi chtějí 85 dolarů, takových amerických peněz. Fakt magoři.
Pak napsala knihovnice Alena, že jí mám namalovat bubínek. S paličkami. Nebo aspoň trumpetu.
Tak ani nevím, jestli to všechno má smysl. A i kdyby mělo, tak co.
A vůbec.

28.8.2003 čtvrtek
S jistým kolegou z našeho ohromně perspektivního hokejového týmu jsem kdysi uzavřel sázku, kdo rychleji objede hřiště. Nevím proč, ale všichni tvrdí, že neumím bruslit. Je fakt, že mám problémy dojet od střídačky k místu vhazování a neumím brzdit jinak, než nárazem o mantinel, ale například můj děda určitě bruslí ještě hůř.
Protože závod s kolegou se blíží, počal jsem konat různá opatření. Zrobil jsem si například z látky a špejlí postavičku, která se mu ohromně podobá a po večerech do ni bodám špendlíkem. Nechal jsem mu dokonce jednou na vyprání můj dres, ale kromě poruchy pračky se nic nestalo. Udeřil jsem na něj tedy i psychicky a mocně se směji a věštím mu hrozně ostudnou porážku. Leč všechno marné a včera mi dokonce napsal:
"Jsem v klidu. Tvůj bruslařský styl krok sun krok proložený přískokem klokana před porodem mě nerozhodí."
Pravděpodobně se tedy přihlásím do školy baletu a rychlobruslení a vítězství je moje.

29.8. 2003 pátek
Vřítil jsem se do kina a pravil: "Hohoho! Rum a lístek!"
Tak se správně kupují lístky na pirátský film, ne znuděně postávat ve frontě. Slečna u kasy mi dala lístek a pravila, že rum nedostanu, ale za lístek si můžu koupit dva mléčné koktejly se slevou. Mléčný koktejl nepiji a tak jsem se usadil v kině a shlédl film. Byl to film ohromný, jelikož jeden pirát měl v dřevěném oku zabodnutu vidličku a těšil se na oko skleněné a jiný pirát vyráběl laso z chlupů ze zad. 

Chocho strašlivým pirátem

30.8. 2003 sobota
Paní učitelka má děcko. Děcko paní učitelky se vyznačuje tím, že je mu asi osm let a hrozně vříská. Paní učitelka čas od času hromovým hlasem zařve: "Tady bude ticho!" a zlostně koulí očima. Děcko se ovšem nedá a taktéž hromovým hlasem řve: "Mně to nedochází, já jsem jenom blbá blondýna!". A vskutku, děcko je blondýna.

31.8. 2003 neděle
Osmileté děcko paní učitelky volá na matku, že je již v pubertě, protože má uhry, načež se paní učitelka zoufale šklebí a potichu šeptá, že je to hrůza a že je třeba zakoupit prezervativy a poučit potomstvo o zásadách bezpečného sexu.
Matka paní učitelky, které paní učitelka říká "maminko", se vyznačuje tím, že nevříská, ani nepoučuje o zásadách bezpečného sexu. Vyznačuje se tím, že zakoupí dva bochníky chleba, kilo a půl párků a dvě kila uzeného masa a připraví mi snídani. Následně se velice diví, že jsem nesnědl vše, že dva párky zbyly.

Je poslední zápas sezóny. V normální hrací době skončil remízou. Následují samostatné nájezdy. Nájezdy se provádí tak, že je v bráně pekelně soustředěný gólman a ve středovém kruhu pekelně soustředěný soupeřův hráč. Ten se rozjede a vtipnou kličkou se snaží vsítit branku.
Na jeden z rozhodujících nájezdů se rozjíždí pan Báflík, zvaný Kopyto. V úžas přivádí tribuny hned při rozjezdu, kdy zakopl o puk a jen za pomoci nekultivovaných pohybů udržel rovnováhu. Na modré čáře se mu podařilo dostihnou touš a dále se sune na gólmana, který očekává tvrdou střelu či bleskurychlou kličku. Místo toho pan Báflík opět zakopává, zaráží patku brusle do ledu, vymršťuje ruce vzhůru a puk letí do rohu kluziště.
A tak jsme zase nevyhráli.

zpět na hlavní stranu