Srpen 2006
1.8. 2006 úterý
A máme tu srpen. S potěšením jsem všem učitelkám, které znám, sdělil, že už
mají za sebou polovinu prázdnin.
2.8.
2006 středa
Navštívil jsem jednu z dublinských turistických atrakcí. Jde o vyhlídkovou
věž. Přišel jsem ke komínu. Komín není nikterak vysoký, což samo o sobě není pro
vyhlídkovou věž zrovna dobré. Zaplatil jsem pět evropských peněz a výtahem vyjel
na vrchol komínu. Španělská průvodkyně cosi nesrozumitelnou angličtinou pískala
na dalších pět návštěvníků. Na vrcholu komínu je skleněná budka s tak špinavým
sklem, že stejně není nic vidět. Kromě špinavého skla. As po pěti minutách sjel
výtah zase dolů.
Hm. Typická irská atrakce.
3.8. 2006 čtvrtek
V práci se mi povedlo nezkontrolovat polského podřízeného, který nezajistil
jednu z leteckých palet. Pro těch pár tisíc lidí čekajících na odlety muselo být
jistě zábavné sledovat, kterak se desítky tisíc procesorů a jiných počítačových
součástek o celkové hmotnosti zhruba pět tun válí rozsypaných po letišti.
Mí šéfové mi sdělili, že poprava se koná zítra.
4.8. 2006 pátek
Šéfové mě pozvali na krátké divadelní představení. Byl jsem hlavní hvězdou.
Ani jsem netušil, jak pestrá je angličtina co do počtu nejrůznějších nadávek.
5.8. 2006 sobota
Zakoupil jsem sobě elektrický zubní kartáček. Když ho zapnu a zakousnu se
doň zuby, krásně mi drnčí celá hlava. Lepší než LSD s vybublanou kofolou.
6.8. 2006 neděle
No a je to tady. Poslední červencový den přiletěla z Dubaje první zásilka
zboží pro letošní Vánoce. Dnes to bylo vánoční zboží z hloupé Ameriky. Jenom
škoda, že neposlali i jednu mou známou, která v San Franciscu buduje svou
oslnivou kariéru. O kariéru samozřejmě nejde, avšak ona ženština má náramné
poprsí, na které je krásný a duševně povznášející pohled, skoro tak pěkný jako
na obrázky pana Hieronyma. Kdysi jsem s onou ženštinou jel v tramvaji a na
výhybkách se jí poprsí houpalo.
Smithfield. To vlevo jsou plynové lampy vysoké 26 metrů, to vpravo vyhlídková
věž-komín, ze které není nic vidět.
7.8. 2006 pondělí
Netuší někdo, co je to Bajkajlaj? Nesnažte se mi ovšem, milí čtenářové,
tvrdit, že je to mongolská zubní pasta či podobné pitomosti.
8.8. 2006 úterý
Nuž, mí čtenářové nejsou jen sbírka tupých úchyláků, nýbrž i jedincové s
přehledem. Nyní již vím, co je Bajkajlaj. Pravděpodobně jakýsi šanson. Nebo
možná popěvek šansonem inspirovaný. Ještě to nevím přesně, neboť jsem dostal
dvanáct vysvětlení a místo jejich podrobného studia jsem šel zakoupit velkobalení čínských polévek.
9.8. 2006 středa
"Uááááá!", nevesele úpím, padám na podlahu sražen neviditelnou silou. Pláči
a plakal bych ještě více, ale více to již nejde. Mám strach, panická hrůza mnou
cloumá.
"Cos to provedl? Proč?", řvu na spolubydlícího.
Ten pitomec si do domu, kde přebývám,
pozval děti. Děti! Takové to malé, co vříská, co pořád někde skáče, běhá. Všude
to vleze, všude to čenichá. Děti! A hned dvě. A na týden!
Jsem obdařen chorobným strachem z hadů. A ještě chorobnějším z dětí. Děti
nesnáším, nenávidím, cítím k nim fyzický odpor. A přitom jsem spolubydlícímu
vysloveně řekl, že hady a děti v domě nechci.
Mám zkaženou náladu a připadám si jak
štvané zvíře. Pln zoufalosti jsem jel načerno do Dublinu a zpět, zakoupil dvě
číny, řekl nějaké Irce, že je ošklivé tlusté prase, ale nic. Jindy mě podobné
konání naplňuje barbarským uspokojením, ale nyní nic. Tak a opět pláči.
Spolubydlící je tyran.
Děti. Agresivní řvoucí stvoření na ostrově Sulawesi.
10.8. 2006 čtvrtek
Dobrovolně žádám o týden šestnáctihodinových služeb. Do kolonky ZDŮVODNĚNÍ
jsem napsal DĚTI. Šéf se mě překvapeně zeptal, kdyže mé děti přijedou a že ani
netušil, že jsem plodil potomstvo. Vrhnul jsem na pana šéfa takový pohled, že už
se mě na nic neptal.
11.8. 2006 pátek
Tak spolubydlící Tyran nejenže si do domu, kde přebývá se svou přítelkyní,
přitáhl ta hrůzná malá stvoření, ale i svou bývalou manželku, matku těch malých
krys. V domě tak vládne poněkud napjatá atmosféra. Tyranova manželka není
nejlepší kamarádka přítelkyně pana Tyrana. Přítelkyně pana Tyrana není nejlepší
kamarádka jeho bývalé manželky. A já nesnáším Tyranovy děti.
Ještěže jsem dnes odjel do práce před svítáním, kdy všichni spali a vrátil se v
noci, kdy už jen všude rozházené hračky naznačovaly, jaké peklo se tu přes den
odehrálo.
12.8. 2006 sobota
Ráno jedu na další šestnáctku a málem jsem se zabil, když jsem šlápnul na
idiotskou dětskou hračku. Podle rozlámaných zbytků a plastové napodobeniny
žebříku zaražené v mé patě jsem zřejmě rozšlápnul hasičské auto.
13.8. 2006 neděle
Další šestnáctka. Kolegové si pochvalují, že dřu jako kůň a jen já vím, kde
se ve mně bere tolik energie. Cíleně se snažím vybít si veškerou sílu v práci,
jelikož pokud bych tak neučinil, zakoupil bych sobě ohromné kladivo, jaké měli
dělníci v budovatelských filmech a děti spolubydlícího Tyrana bych naklepal jak
řízek ze starého psa.
Všude děti. I u Kalambo Falls na tanzansko-zambijských hranicích.
14.8. 2006 pondělí
Dalších šestnáct hodin v práci. Na Tyranovy děti jsem složil báseň.
Ó děti děti děti
nesnáším děti
Všude jsou děti
proklaté děti
Pravda, báseň není příliš košatá, avšak z mého hlubokého nitra prýští a vzor A-A-A-A se mi zdá moc pěkný. V tomto případě bych to nazval rýmem dokonale dokonalým. Pokud by se chtěl báseň někdo naučit zpaměti a stát se tak intelektuální hvězdou na dekadentních večírcích, na počátku je třeba podat "Ó" s náznakem zoufalosti, zatímco předposlední slovo básně již v sobě skrývá vzrušující náznak zuřivosti, rozhodnosti a naděje z vyřešení situace střelnou či jinou zbraní.
15.8. 2006 úterý
Dnes byly děti spolubydlícího tyrana nejméně hodinu zticha a obloukem se mi
vyhýbaly. Hned po ránu jsem jim totiž do jejich nepěkných obličejů zblízka
zařval: "Pečené kuře s rýží a zeleninou!". Zařval jsem to ovšem v indonéštině.
Zařval bych i něco jiného, ale nic jiného indonésky už neumím. Děti vyděšeně
prchly za otcem.
16.8. 2006 středa
Mohu s potěšením konstatovat, že po mé usilovné několikaleté ignoraci všech
možných lidí jsem konečně dosáhnul toho, že mi již nikdo nepíše. Je to způsobeno
tím, že se část mých známých oženila a vdala a padla tak do osidel bezbřehých
bažin hrůz soužití, část známých rezignovala na život a pořídila si děcka a
intelektuální část známých si konečně řekla, že jsem úplný idiot, kterému
nestojí zato psát (ale že vám to trvalo). Na pozoru se musím mít jen před svou
matkou, které tajím adresu mejlovou i adresu fyzického pobytu. Má matka je
neskutečně vytrvalá a již několik let si nenechá namluvit, že mě přejela
tramvaj.
17.8. 2006 čtvrtek
V práci mi nabídli přeložení do Jihoafrické republiky. Musím zjistit, kolik
tam stojí banány a čínské polévky.
18.8. 2006 pátek
Jelikož jsem v práci skončil už odpoledne, vsedl jsem do letadla a odletěl
do Česka. Ubytoval jsem se v městě Praha v hotelu s divnou recepční. Odešel jsem
o hospody a dal jsem si k pití vodu. Žádných dvanáct piv a pět fernetů jako
kdysi.
19.8. 2006 sobota
Ráno jsem odjel vlakem na Moravu. Do Přerova a Suchdola nad Odrou. A do
Nového Jičína. Svítilo slunce, po polích jezdily traktory a kombajny a vířily
prach a smrděly. Sláma voněla. V Novém Jičíně mě u sebe nechal spát otec. Moc se
nezměnil. Přestal už nad svým rybníkem střílet kormorány a v rybníce ondatry.
Zejména proto, že už tam po letech jeho ekologické péče kormoráni ani ondatry
nejsou. Momentálně otec střílí volavky.
Otcova vitrína, kterou vždy s oblibou pozoruji, je plná nejpodivuhodnějších věcí
a rozrostla se o nové přírůstky. Vedle nože ze subsaharské Afriky, arabské dýky či
foukačky z Bornea přibylo sedm pistolí. Večer jsem šel s otcem do hospody. Dal
jsem si rizoto a otec devět piv.
20.8. 2006 neděle
Odjel jsem k mému dědovi. Můj děd bydlí ve městě
Odry.
V Odrách můj děd seděl na zahradě. V ruce držel motyku a číhal. Číhal na krtka,
by ho přeťal vedví. Krtek je ovšem mazaný a tak není přeťat. Místo toho se na
zahradě množí krtince a do hlubin země se propadají největší pýchy dědova
pěstitelského umu. Když byl děda mladší, asi osmdesátiletý, při každé návštěvě
mi nutil alkohol. Nejčastěji fernet a slivovici. Nyní již mladý není a pil pivo.
Nic akčního.
Při obědě otec pravil mé nábožné babičce, že Pánbůh je blb, avšak babička mu
nelištila. Již také není nejmladší. Babička ani otec. Ani Pánbůh. Kdyby nějaký
byl.
U Palačova. Asi.
21.8. 2006 pondělí
Že prý jsou Chochoviny nudné, nezajímavé, neakční. A jaképak by asi tak měly
být? Šest let zábavy? Vtipy a legrace k popukání? Chlast, zvratky a sperma každý
den? Nejsem Bukowski, Chaplin ani jiná kapacita. Jistěže jsou nudné, nezajímavé
a neakční. Jaké by asi tak měly být, když veškerá moje činnost spočívá ve žraní
a spaní, případně utrácení peněz za žrádlo. Jaké by asi Chochoviny měly být,
když mám tolik peněz, že ani před výplatou nejsem nucen hladovět, jako tomu bylo
dříve. I čínské polévky si kupuji jen ze zvyku.
Jaké by asi tak měly být, když je všude kolem nuda. Všichni by jen chlastali a
souložili. Nuda. A mezi námi, největší úchylové na Chochovinách jsou jejich
čtenáři. Měli byste se vzpamatovat.
22.8. 2006 úterý
Soužití kolegy Potkana a jeho francouzské nymfomanky se chýlí ke konci.
Poměrně kuriózní událost navíc zapříčinila, že nymfomanka nějakou dobu
nymfomankou nebude. Kolega Potkan dnes líčil, kterak včera přišel domů
neočekávaně o něco dříve a z pokoje slyšel vzdychání své francouzské
spolubydlící. V návalu žárlivosti a vzteku prudce vrazil do pokoje. Nebohá
Francouzka ovšem byla sama a věnovala se masturbaci (to je takové to mávání
rukama kolem pohlavních orgánů). Úlekem nad nečekaným vpádem pana Potkana do
soukromí sebou prudce trhnula a prstenem si způsobila tržné zranění strategické
oblasti. Kolega Potkan dále líčil, že z toho bylo víc krve, než když rozplácl na
psovi nacucané klíště.
23.8. 2006
středa
Spolubydlící Tyran odvezl své potomstvo zpět do Polska. Místo toho do domu
přibyli další dva Poláci. Vychrtlá Polka a její o hlavu menší přítel,
připomínající komparsistu ve filmech o koncentračních táborech. Oba jsou prý
tanečníci. Každopádně oba souloží velice nahlas.
24.8. 2006 čtvrtek
Noví Poláci jsou z Irska nadšeni. Až do chvíle, než zjistili, kolik stojí
jídlo. Nyní sedí zarmouceně v kuchyni a nadávají, že v Polsku je jídlo levnější.
25.8. 2006 pátek
Dnes jsem ujel na bicyklu přes 30 kilometrů a nepoblil jsem se. Pročež
odhaduji, že bilharioza je minulostí. Ještě před měsícem jsem nebyl schopný ujet
asi pět kilometrů do práce a polovinu cesty jsem dojel vozidlem taxislužby.
26.8. 2006 sobota
Jsem v práci. Přiletěly dvě mrtvoly. V rakvích, jak většinou přilétají. Naložil jsem jednu
rakev na speciálně určený vozík a odvezl do haly, kde již čekala spousta lidu.
Lid počal kvílet, úpět, vzlykat, lomit rukama a slzet.
"Pepa Borůvka?", přečetl jsem štítek na rakvi a otočil se do publika.
Ticho. Náhlý konec kvílení, úpění, vzlykání a lomení.
"Hm, tak nic, moment.", pravil jsem a rakev odtáhl. Za okamžik jsem dotáhl
druhou rakev.
"Franta Jahoda?", čtu další štítek.
Dav nadějně vzdychl, z davu však vyšel velký pán, nedůvěřivě na mne hleděl,
přišel k rakvi, podíval se na štítek a zavyl:
"Franta!"
Dav jako na povel počal kvílet, úpět, vzlykat a lomit rukama.
27.8. 2006 neděle
Vběhl jsem do čínského obchodu a zakoupil sobě zbrusu nové čínské polévky.
Nikdy jsem takové ještě nezakoupil. Jsou velké, v lesklém obalu a bez jediného
písmena v latince, celé počmárané čínskými znaky. Jedinou nevýhodou je cena,
zhruba pětinásobná oproti obyčejným dodávkám. Jelikož jsem však labužník, před
kterým se ze strachu o ztrátu zaměstnání třesou i ochutnávači francouzských
kuchyní, nemalý peníz jsem obětoval.
Nyní již vím, že polévky budu kupovat pouze tehdy, až se naučím číst čínsky. V
sáčcích byli totiž jacísi sušení brouci.
28.8. 2006 pondělí
Poměrně dlouho přemýšlím, kterak zhotovit fotografii, která by nebyla nudná.
Již je jasné, že jediné nenudné fotografie je třeba pořídit přístrojem s
umělohmotnou optikou, nejlépe zakydanou zbytky jídla, prostě použitým
fotoaparátem za pár peněz, pořízeným nejlépe v obchodě ovocem a zeleninou či
hygienickými prostředky. Dále je třeba naprosto ignorovat zlaté i stříbrné řezy,
třetinovou i dvoupětinovou expozici. Ohledně hloubky ostrosti ještě jasno nemám.
Cílem jest fotografie na první pohled uchvacující.
Nebo na druhý pohled. Dosud jsem se setkal s jednou
fotografií, která mě takto zaujala a jednou sérií fotografií.
Jedná se o fotografii Mistra pana Howadoora, kterou bych pracovně nazval Barel.
Fotografie nevšední, značně. Nejsem si ovšem jistý, zdali fotografii nezhotovila
sestra pana Mistra Howadoora, avšak již ze zvyku vše neuvěřitelně skvělé
přisuzuji jemu. Na obrázku je něco, už nevím co a barel nebo popelnice, či cosi
takové. Všem teoretikům fotografie doporučuji se s panem Howadoorem spojit,
obrázek prohlédnout a poté stanovit zcela nová vymezení zajímavosti.
Série fotografií, která je rovněž značně nevšední, je série Dřevo či Stromy,
chcete-li. Autorem jest štvanec Bohumil, bývalý
spolužák ze základní školy a gymnázia, který se nyní, když mu táhne na
čtyřicítku, pokouší
dostudovat vysokou školu. Tušímže pátou. Ze čtyř předchozích ho vyrazili.
Popravdě, vyražen byl i z této, ale za pomoci okolí byl na školu vrácen. Zmíněná
fotosérie je zajímavá už tím, že pan
Bohumil rozhodně neměl v úmyslu pořídit tak skvostně interesantní obrázky a
naopak se snažil postupovat podle trapně nudných fotografických příruček. Jde o
sbírku fotografie stromů zobrazených pomocí využití všech myslitelných vad
techniky s neskutečnou aberací v čele a neschopností zaostřit kamkoli, k čemuž
autor fotografující bez brýlí využil svých dvanácti dioptrií.
Bohužel je mi stále jasnější, že žádný kompletní návod jak vytvořit zajímavou
fotografii zřejmě neexistuje.
29.8. 2006 úterý
Docela by mě zajímalo, kdo rozšiřuje přiblblou historku o tom, že se hodlám
ženit. To raději sežrat nažloutlého pana Lenina a strčit hlavu pod vlak. Jsem
uživatel gamofobie a tak to i zůstane.
30.8. 2006 středa
Nudných šestnáct hodin v práci.
31.8. 2006 čtvrtek
Odletěl jsem do Česka. Ve městě Praha jsem sobě zakoupil od Vietnamce cosi,
co nazýval pizza a od Ukrajince cosi, co bylo inzerováno jako kebab. S žaludkem
plným spáleného oleje jsem vsedl do busu a odjel do města Žatec. Vedle mne
seděla zaměstnankyně jisté letecké společnosti s velkým výstřihem a velkým
poprsím. Cosi jsme si povídali, nejsem si však jistý co. Nejvíce poprsí skákalo
na železničním přejezdu ve Slaném.