Srpen 2006


1.8. 2006 úterý
A máme tu srpen. S potěšením jsem všem učitelkám, které znám, sdělil, že už mají za sebou polovinu prázdnin.

Smithfield. Rozhledna na komínu. Přes hnusně špinavé sklo není nic vidět.2.8. 2006 středa
Navštívil jsem jednu z dublinských turistických atrakcí. Jde o vyhlídkovou věž. Přišel jsem ke komínu. Komín není nikterak vysoký, což samo o sobě není pro vyhlídkovou věž zrovna dobré. Zaplatil jsem pět evropských peněz a výtahem vyjel na vrchol komínu. Španělská průvodkyně cosi nesrozumitelnou angličtinou pískala na dalších pět návštěvníků. Na vrcholu komínu je skleněná budka s tak špinavým sklem, že stejně není nic vidět. Kromě špinavého skla. As po pěti minutách sjel výtah zase dolů.
Hm. Typická irská atrakce.

 

3.8. 2006 čtvrtek
V práci se mi povedlo nezkontrolovat polského podřízeného, který nezajistil jednu z leteckých palet. Pro těch pár tisíc lidí čekajících na odlety muselo být jistě zábavné sledovat, kterak se desítky tisíc procesorů a jiných počítačových součástek o celkové hmotnosti zhruba pět tun válí rozsypaných po letišti.
Mí šéfové mi sdělili, že poprava se koná zítra.

4.8. 2006 pátek
Šéfové mě pozvali na krátké divadelní představení. Byl jsem hlavní hvězdou. Ani jsem netušil, jak pestrá je angličtina co do počtu nejrůznějších nadávek.

5.8. 2006 sobota
Zakoupil jsem sobě elektrický zubní kartáček. Když ho zapnu a zakousnu se doň zuby, krásně mi drnčí celá hlava. Lepší než LSD s vybublanou kofolou.

6.8. 2006 neděle
No a je to tady. Poslední červencový den přiletěla z Dubaje první zásilka zboží pro letošní Vánoce. Dnes to bylo vánoční zboží z hloupé Ameriky. Jenom škoda, že neposlali i jednu mou známou, která v San Franciscu buduje svou oslnivou kariéru. O kariéru samozřejmě nejde, avšak ona ženština má náramné poprsí, na které je krásný a duševně povznášející pohled, skoro tak pěkný jako na obrázky pana Hieronyma. Kdysi jsem s onou ženštinou jel v tramvaji a na výhybkách se jí poprsí houpalo.

Smithfield. To vlevo jsou plynové lapmy vysoké 26 metrů, to vpravo vyhlídková věž-komín, ze které není nic vidět.
Smithfield. To vlevo jsou plynové lampy vysoké 26 metrů, to vpravo vyhlídková
věž-komín, ze které není nic vidět.

 

7.8. 2006 pondělí
Netuší někdo, co je to Bajkajlaj? Nesnažte se mi ovšem, milí čtenářové, tvrdit, že je to mongolská zubní pasta či podobné pitomosti.

8.8. 2006 úterý
Nuž, mí čtenářové nejsou jen sbírka tupých úchyláků, nýbrž i jedincové s přehledem. Nyní již vím, co je Bajkajlaj. Pravděpodobně jakýsi šanson. Nebo možná popěvek šansonem inspirovaný. Ještě to nevím přesně, neboť jsem dostal dvanáct vysvětlení a místo jejich podrobného studia jsem šel zakoupit velkobalení čínských polévek.

9.8. 2006 středa
"Uááááá!", nevesele úpím, padám na podlahu sražen neviditelnou silou. Pláči a plakal bych ještě více, ale více to již nejde. Mám strach, panická hrůza mnou cloumá.

"Cos to provedl? Proč?", řvu na spolubydlícího.

Ten pitomec si do domu, kde přebývám, pozval děti. Děti! Takové to malé, co vříská, co pořád někde skáče, běhá. Všude to vleze, všude to čenichá. Děti! A hned dvě. A na týden!
Jsem obdařen chorobným strachem z hadů. A ještě chorobnějším z dětí. Děti nesnáším, nenávidím, cítím k nim fyzický odpor. A přitom jsem spolubydlícímu vysloveně řekl, že hady a děti v domě nechci.

Mám zkaženou náladu a připadám si jak štvané zvíře. Pln zoufalosti jsem jel načerno do Dublinu a zpět, zakoupil dvě číny, řekl nějaké Irce, že je ošklivé tlusté prase, ale nic. Jindy mě podobné konání naplňuje barbarským uspokojením, ale nyní nic. Tak a opět pláči.
Spolubydlící je tyran.

Děti. Agresivní řvoucí stvoření na ostrově Sulawesi.
Děti. Agresivní řvoucí stvoření na ostrově Sulawesi.

 

10.8. 2006 čtvrtek
Dobrovolně žádám o týden šestnáctihodinových služeb. Do kolonky ZDŮVODNĚNÍ jsem napsal DĚTI. Šéf se mě překvapeně zeptal, kdyže mé děti přijedou a že ani netušil, že jsem plodil potomstvo. Vrhnul jsem na pana šéfa takový pohled, že už se mě na nic neptal.

11.8. 2006 pátek
Tak spolubydlící Tyran nejenže si do domu, kde přebývá se svou přítelkyní, přitáhl ta hrůzná malá stvoření, ale i svou bývalou manželku, matku těch malých krys. V domě tak vládne poněkud napjatá atmosféra. Tyranova manželka není nejlepší kamarádka přítelkyně pana Tyrana. Přítelkyně pana Tyrana není nejlepší kamarádka jeho bývalé manželky. A já nesnáším Tyranovy děti.
Ještěže jsem dnes odjel do práce před svítáním, kdy všichni spali a vrátil se v noci, kdy už jen všude rozházené hračky naznačovaly, jaké peklo se tu přes den odehrálo.

12.8. 2006 sobota
Ráno jedu na další šestnáctku a málem jsem se zabil, když jsem šlápnul na idiotskou dětskou hračku. Podle rozlámaných zbytků a plastové napodobeniny žebříku zaražené v mé patě jsem zřejmě rozšlápnul hasičské auto.

13.8. 2006 neděle
Další šestnáctka. Kolegové si pochvalují, že dřu jako kůň a jen já vím, kde se ve mně bere tolik energie. Cíleně se snažím vybít si veškerou sílu v práci, jelikož pokud bych tak neučinil, zakoupil bych sobě ohromné kladivo, jaké měli dělníci v budovatelských filmech a děti spolubydlícího Tyrana bych naklepal jak řízek ze starého psa.

Všude děti. I u Kalambo Falls na tanzansko-zambijských hranicích.
Všude děti. I u Kalambo Falls na tanzansko-zambijských hranicích.

 

14.8. 2006 pondělí
Dalších šestnáct hodin v práci. Na Tyranovy děti jsem složil báseň.

Ó děti děti děti
nesnáším děti
Všude jsou děti
proklaté děti

Pravda, báseň není příliš košatá, avšak z mého hlubokého nitra prýští a vzor A-A-A-A se mi zdá moc pěkný. V tomto případě bych to nazval rýmem dokonale dokonalým. Pokud by se chtěl báseň někdo naučit zpaměti a stát se tak intelektuální hvězdou na dekadentních večírcích, na počátku je třeba podat "Ó" s náznakem zoufalosti, zatímco předposlední slovo básně již v sobě skrývá vzrušující náznak zuřivosti, rozhodnosti a naděje z vyřešení situace střelnou či jinou zbraní.

15.8. 2006 úterý
Dnes byly děti spolubydlícího tyrana nejméně hodinu zticha a obloukem se mi vyhýbaly. Hned po ránu jsem jim totiž do jejich nepěkných obličejů zblízka zařval: "Pečené kuře s rýží a zeleninou!". Zařval jsem to ovšem v indonéštině. Zařval bych i něco jiného, ale nic jiného indonésky už neumím. Děti vyděšeně prchly za otcem.

16.8. 2006 středa
Mohu s potěšením konstatovat, že po mé usilovné několikaleté ignoraci všech možných lidí jsem konečně dosáhnul toho, že mi již nikdo nepíše. Je to způsobeno tím, že se část mých známých oženila a vdala a padla tak do osidel bezbřehých bažin hrůz soužití, část známých rezignovala na život a pořídila si děcka a intelektuální část známých si konečně řekla, že jsem úplný idiot, kterému nestojí zato psát (ale že vám to trvalo). Na pozoru se musím mít jen před svou matkou, které tajím adresu mejlovou i adresu fyzického pobytu. Má matka je neskutečně vytrvalá a již několik let si nenechá namluvit, že mě přejela tramvaj.

17.8. 2006 čtvrtek
V práci mi nabídli přeložení do Jihoafrické republiky. Musím zjistit, kolik tam stojí banány a čínské polévky.

18.8. 2006 pátek
Jelikož jsem v práci skončil už odpoledne, vsedl jsem do letadla a odletěl do Česka. Ubytoval jsem se v městě Praha v hotelu s divnou recepční. Odešel jsem o hospody a dal jsem si k pití vodu. Žádných dvanáct piv a pět fernetů jako kdysi.

19.8. 2006 sobota
Ráno jsem odjel vlakem na Moravu. Do Přerova a Suchdola nad Odrou. A do Nového Jičína. Svítilo slunce, po polích jezdily traktory a kombajny a vířily prach a smrděly. Sláma voněla. V Novém Jičíně mě u sebe nechal spát otec. Moc se nezměnil. Přestal už nad svým rybníkem střílet kormorány a v rybníce ondatry. Zejména proto, že už tam po letech jeho ekologické péče kormoráni ani ondatry nejsou. Momentálně otec střílí volavky.
Otcova vitrína, kterou vždy s oblibou pozoruji, je plná nejpodivuhodnějších věcí a rozrostla se o nové přírůstky. Vedle nože ze subsaharské Afriky, arabské dýky či foukačky z Bornea přibylo sedm pistolí. Večer jsem šel s otcem do hospody. Dal jsem si rizoto a otec devět piv.

20.8. 2006 neděle
Odjel jsem k mému dědovi. Můj děd bydlí ve městě Odry.
V Odrách můj děd seděl na zahradě. V ruce držel motyku a číhal. Číhal na krtka, by ho přeťal vedví. Krtek je ovšem mazaný a tak není přeťat. Místo toho se na zahradě množí krtince a do hlubin země se propadají největší pýchy dědova pěstitelského umu. Když byl děda mladší, asi osmdesátiletý, při každé návštěvě mi nutil alkohol. Nejčastěji fernet a slivovici. Nyní již mladý není a pil pivo. Nic akčního.
Při obědě otec pravil mé nábožné babičce, že Pánbůh je blb, avšak babička mu nelištila. Již také není nejmladší. Babička ani otec. Ani Pánbůh. Kdyby nějaký byl.

U Palačova
U Palačova. Asi.

21.8. 2006 pondělí
Že prý jsou Chochoviny nudné, nezajímavé, neakční. A jaképak by asi tak měly být? Šest let zábavy? Vtipy a legrace k popukání? Chlast, zvratky a sperma každý den? Nejsem Bukowski, Chaplin ani jiná kapacita. Jistěže jsou nudné, nezajímavé a neakční. Jaké by asi tak měly být, když veškerá moje činnost spočívá ve žraní a spaní, případně utrácení peněz za žrádlo. Jaké by asi Chochoviny měly být, když mám tolik peněz, že ani před výplatou nejsem nucen hladovět, jako tomu bylo dříve. I čínské polévky si kupuji jen ze zvyku.
Jaké by asi tak měly být, když je všude kolem nuda. Všichni by jen chlastali a souložili. Nuda. A mezi námi, největší úchylové na Chochovinách jsou jejich čtenáři. Měli byste se vzpamatovat.

22.8. 2006 úterý
Soužití kolegy Potkana a jeho francouzské nymfomanky se chýlí ke konci. Poměrně kuriózní událost navíc zapříčinila, že nymfomanka nějakou dobu nymfomankou nebude. Kolega Potkan dnes líčil, kterak včera přišel domů neočekávaně o něco dříve a z pokoje slyšel vzdychání své francouzské spolubydlící. V návalu žárlivosti a vzteku prudce vrazil do pokoje. Nebohá Francouzka ovšem byla sama a věnovala se masturbaci (to je takové to mávání rukama kolem pohlavních orgánů). Úlekem nad nečekaným vpádem pana Potkana do soukromí sebou prudce trhnula a prstenem si způsobila tržné zranění strategické oblasti. Kolega Potkan dále líčil, že z toho bylo víc krve, než když rozplácl na psovi nacucané klíště.

23.8. 2006 středa
Spolubydlící Tyran odvezl své potomstvo zpět do Polska. Místo toho do domu přibyli další dva Poláci. Vychrtlá Polka a její o hlavu menší přítel, připomínající komparsistu ve filmech o koncentračních táborech. Oba jsou prý tanečníci. Každopádně oba souloží velice nahlas.

24.8. 2006 čtvrtek
Noví Poláci jsou z Irska nadšeni. Až do chvíle, než zjistili, kolik stojí jídlo. Nyní sedí zarmouceně v kuchyni a nadávají, že v Polsku je jídlo levnější.

25.8. 2006 pátek
Dnes jsem ujel na bicyklu přes 30 kilometrů a nepoblil jsem se. Pročež odhaduji, že bilharioza je minulostí. Ještě před měsícem jsem nebyl schopný ujet asi pět kilometrů do práce a polovinu cesty jsem dojel vozidlem taxislužby.

26.8. 2006 sobota
Jsem v práci. Přiletěly dvě mrtvoly. V rakvích, jak většinou přilétají. Naložil jsem jednu rakev na speciálně určený vozík a odvezl do haly, kde již čekala spousta lidu. Lid počal kvílet, úpět, vzlykat, lomit rukama a slzet.
"Pepa Borůvka?", přečetl jsem štítek na rakvi a otočil se do publika.
Ticho. Náhlý konec kvílení, úpění, vzlykání a lomení.
"Hm, tak nic, moment.", pravil jsem a rakev odtáhl. Za okamžik jsem dotáhl druhou rakev.
"Franta Jahoda?", čtu další štítek.
Dav nadějně vzdychl, z davu však vyšel velký pán, nedůvěřivě na mne hleděl, přišel k rakvi, podíval se na štítek a zavyl:
"Franta!"
Dav jako na povel počal kvílet, úpět, vzlykat a lomit rukama.

27.8. 2006 neděle
Vběhl jsem do čínského obchodu a zakoupil sobě zbrusu nové čínské polévky. Nikdy jsem takové ještě nezakoupil. Jsou velké, v lesklém obalu a bez jediného písmena v latince, celé počmárané čínskými znaky. Jedinou nevýhodou je cena, zhruba pětinásobná oproti obyčejným dodávkám. Jelikož jsem však labužník, před kterým se ze strachu o ztrátu zaměstnání třesou i ochutnávači francouzských kuchyní, nemalý peníz jsem obětoval.
Nyní již vím, že polévky budu kupovat pouze tehdy, až se naučím číst čínsky. V sáčcích byli totiž jacísi sušení brouci.

28.8. 2006 pondělí
Poměrně dlouho přemýšlím, kterak zhotovit fotografii, která by nebyla nudná. Již je jasné, že jediné nenudné fotografie je třeba pořídit přístrojem s umělohmotnou optikou, nejlépe zakydanou zbytky jídla, prostě použitým fotoaparátem za pár peněz, pořízeným nejlépe v obchodě ovocem a zeleninou či hygienickými prostředky. Dále je třeba naprosto ignorovat zlaté i stříbrné řezy, třetinovou i dvoupětinovou expozici. Ohledně hloubky ostrosti ještě jasno nemám. Cílem jest fotografie na první pohled uchvacující. Nebo na druhý pohled. Dosud jsem se setkal s jednou fotografií, která mě takto zaujala a jednou sérií fotografií.
Jedná se o fotografii Mistra pana Howadoora, kterou bych pracovně nazval Barel. Fotografie nevšední, značně. Nejsem si ovšem jistý, zdali fotografii nezhotovila sestra pana Mistra Howadoora, avšak již ze zvyku vše neuvěřitelně skvělé přisuzuji jemu. Na obrázku je něco, už nevím co a barel nebo popelnice, či cosi takové. Všem teoretikům fotografie doporučuji se s panem Howadoorem spojit, obrázek prohlédnout a poté stanovit zcela nová vymezení zajímavosti.
Série fotografií, která je rovněž značně nevšední, je série Dřevo či Stromy, chcete-li. Autorem jest štvanec Bohumil, bývalý spolužák ze základní školy a gymnázia, který se nyní, když mu táhne na čtyřicítku, pokouší dostudovat  vysokou školu. Tušímže pátou. Ze čtyř předchozích ho vyrazili. Popravdě, vyražen byl i z této, ale za pomoci okolí byl na školu vrácen. Zmíněná fotosérie je zajímavá už tím, že pan Bohumil rozhodně neměl v úmyslu pořídit tak skvostně interesantní obrázky a naopak se snažil postupovat podle trapně nudných fotografických příruček. Jde o sbírku fotografie stromů zobrazených pomocí využití všech myslitelných vad techniky s neskutečnou aberací v čele a neschopností zaostřit kamkoli, k čemuž autor fotografující bez brýlí využil svých dvanácti dioptrií.
Bohužel je mi stále jasnější, že žádný kompletní návod jak vytvořit zajímavou fotografii zřejmě neexistuje.

29.8. 2006 úterý
Docela by mě zajímalo, kdo rozšiřuje přiblblou historku o tom, že se hodlám ženit. To raději sežrat nažloutlého pana Lenina a strčit hlavu pod vlak. Jsem uživatel gamofobie a tak to i zůstane.

30.8. 2006 středa
Nudných šestnáct hodin v práci.

31.8. 2006 čtvrtek
Odletěl jsem do Česka. Ve městě Praha jsem sobě zakoupil od Vietnamce cosi, co nazýval pizza a od Ukrajince cosi, co bylo inzerováno jako kebab. S žaludkem plným spáleného oleje jsem vsedl do busu a odjel do města Žatec. Vedle mne seděla zaměstnankyně jisté letecké společnosti s velkým výstřihem a velkým poprsím. Cosi jsme si povídali, nejsem si však jistý co. Nejvíce poprsí skákalo na železničním přejezdu ve Slaném.


zpět na hlavní stranu