Srpen 2012

1.8. 2012 úterý
Vrhnul jsem na internet obrázky z Islandu. Pořídil jsem je fotoaparátem zakoupeným den před odjezdem na ostrov a obrázky podle toho i vypadají. Utěšuji se jen tím, že nepodléhám moderním technologiím a pořád fotím stejně příšerně jako před mnoha lety. Být retro je módní. Ba možná i moderní.

2.8. 2012 čtvrtek - 9.8. 2012 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn na dublinském letišti ve službách zelených aerolinií. Zatímco někteří kolegové fyzicky kolabují a někteří kolaborují (s vedením), já se udržuji při životě humorem, jelikož jsem jedinec milující decentní vtípky gentlemanů.
Například dnes jsem kolegovi a zároveň spolubydlícímu přiložil na hlavu kus igelitu. A následně mu jej zapekl do vlasů horkovzdušnou pistolí.
Pročež se ostatní kolegové nebožákovi smáli, čímž se projevila jejich nechutná škodolibost.

Chachachá! Legrace jak má být! Bžunda a řachanda!

10.8. 2012 pátek
Odletěl jsem do Vídně a přejel do Bratislavy. Mám sraz s Tým, čo sa vyzná v dámských ritiach, svérázným cestovatelem, se kterým jsem nedávno navštívil Island. Expedičník mne nalákal na prezentaci videí a fotografií, které na Islandu pořídil.

"Vidíš? Původně jsem si myslel, že je to Němka, ale podle toho pohupování půlek jde o Norku," vysvětluje expedičník a promítá detail masité dámské zadnice.

"Nu, pěkné.... co tam máš dál?" táži se se zájmem.

"A tady si všimni těch svalnatých stehen. Nejenže podle tvaru i každý amatér pozná, že jde i Islanďanku, ale právě podle těch svalů je jasné, že jde o námořnici."

"Nějaké vodopády bys tam neměl?"

"Kašli na vodopády, krása je v řitích. Třeba tady - tahle paní asi jezdí na koni. Pevná třísla jsou základem vertikálně pevné zadnice."

"Cože? Vertikálně pevná zadnice?" ptám se znepokojeně.

"No jasně. Neměl jsi ve škole fyziku?"

"E."

11.8. 2012 sobota
"Ááááá, už som najebaný, výborně! Tak to má byť, tak je to v porádečku!" spokojeně povykuje pan Vajco svou šílenou bratislavštinou a nalévá si další pohár vína. Nalévá sobě, nalévá mně i ostatním návštěvníkům. Dům pana Vajca je proslulý jako kulturní středisko, kam se chodí opíjet polovina Bratislavy i návštěvníci ze světa. Nutno podotknout, že pan Vajco je štědrý a vzorný hostitel. Na dýcháncích nebývá nouze o jídlo ani pití. Co nouze - stoly se pod pitím a jídlem přímo prohýbají, zejména když se pan Vajco chopí vařečky a počne připravovat své legendární masové šišky. Na šišky se každý těší, jelikož pan domácí pohrdá kuchařskými návody a výsledek je podivuhodnou směsí kuchařského umění, kuchařského neumění, momentálně dostupných surovin a počtu promile v krvi kuchaře. I kouzelník Pokustón by záviděl. Mimoto pan Vajco zařizuje i kulturní povyražení prostřednictvím mentálně postiženého psa, svérázného alkoholika pana Koláče a jiného zvířectva.

Pan Vajco zachycen při hledání hlubokých myšlenek

"Jsi si jistý, že je to víno v pořádku?" dotazuji se opatrně pana Vajca.

"Nejebe ti? Najlepšie víno na celom svete! Odroda Grcák! Ročník 2012!"

Víno teče proudem, hektolitry červeného moku.

Kolem půlnoci se zřítil do zahradního bazénu jistý pan Dodo. Protože jsem zodpovědný člověk, přesunul jsem se do bazénu také, abych nebohého opilce vytáhnul. Zlí jazykové (svědci) však tvrdí cosi o mém nekoordinovaném pádu.

"Jááááj, žena moja, vytiahni ich! Dogŕcajú mi bazén!" instruuje pan Vajco svou těhotnou manželku.

Moc si toho nepamatuji. Jen tmu, podlahu na nebi a hvězdy na podlaze.

"Výýýborně, som najebaný!" výská pan Vajco.

"Pán taxikár! Pomalšie! A otvorte okno! Rýýýýchlo!" šeptá řidiči taxislužby se smrtelným výrazem v tváři slečna Katarína.

Pozvracel jsem jakési dveře, okno i poštovní schránku, sousedku, sousedova psa a možná i matku Terezu.

12.8. 2012 neděle
Opilý nejsem, nemotám se. Ale žaludek mám naruby, zle je mi jak kdybych spolknul živého klokana. Svíjím se v bolestech a proklínám pana Vajca.

K večeru mi trochu zvedlo náladu, že si pan Dodo zcela barbarsky pozvracel čerstvě vymalovaný byt.

13.8. 2012 pondělí
"Mama, moja mama!" kvílí pan Vajco, kroutí se v křečích a koupe se v ledovém potu. Po sobotním popíjení vína proslulé odrůdy Grcák ročník 2012 se pan Vajco zhroutil v horečkách s bolestmi hlavy i žaludku. Pročež z posledních sil telefonoval své matce, že jí umírá syn. Matka pana Vajca přikvačila a svědomitě ožralému synkovi přikládá studené obklady, podává medicínu a tichým hlasem ho konejší.

Pan Vajco je již od pohledu přemýšlivý jedinec

Není nad dobré zprávy, cizí neštěstí potěší. Můj stav se tak rapidně zlepšil.

14.8. 2012 úterý
"Čechrej můj vlas a duj mi do zad," pravím větru, vsedám na bicykl a vydávám se na výlet. Jako poměrně často, svou komicky netechnickou jízdou zdolávám stezky podél řeky Lužnice. Tentokrát je cílem zřícenina hradu Příběnice (příběnický hrad nebyl poněkud kuriózně pobořen obránci ni útočníky, nýbrž po dohodě obou stran) a dále zřícenina hradu Dobronice. Tentokrát však můj výlet připomíná spíše kráčení po krajině vulgární zásoby jazyka českého. Protijedoucí bicyklisté i chodci klejí jak polský horník, ze zvukomalebných označení dámských přirození by měl jistě radost nejeden gynekolog. Netrvá dlouho a nalézám příčinu.

Na úzké stezce u řeky, kde se i dva pěší vyhýbají jen s jistou dávkou tolerance, cestuje konvoj. Konvoj čtyř ženštin. Každá z ženštin je vyžraná jak prase před zabijačkou, funí, vydává zvuky "ťuťu ňuňu" či "hají hají", a před sebou po blátivé pěšině tlačí kočár.

Kácím se z bicyklu a abych konvoj minul, jsem nucen se drápat do strmého břehu, přes křoví a kořeny. Padám, kloužu po listí a blátě. A nadávám. Hůře jak polský horník a vypouštím taková slova označující dámská přirození, že by se i gynekolog červenal.

Bít, bít, ubít a zahrabat s krysou, pavoukem, chlupatou housenkou a dopisem od tchýně.

15.8. 2012 středa - 23.8. 2012 čtvrtek
Nejen pracovními zážitky plním svůj život v Irsku. Občas si i se zájmem poslechnu, jak jsou na tom ostatní, jelikož doufám, že špatně.

Polský kolega Hubert se přestěhoval. Bydlí se svým spolužákem, jakýmsi Bulharem. Pan Hubert po studiích ve Varšavě a Helsinkách przní univerzitu v Dublinu. Bloumá v tajích genetiky. Tedy - toť teorie. A praxe?

Společně s panem Bulharem si uprostřed obýváku navozili hromadu hnoje. Pročež se občasným návštěvníkům naskytne neobvyklá podívaná. Uprostřed pokoje hromada hnoje, neskutečný smrad a kolem hromady lezou po kolenou oba studenti, pozorují hnůj a chlastají vodku.

Abych nezapomněl - pan Hubert pracuje na disertační práci o psychomotorice žížal. Pan Bulhar sleduje termogenické procesy.

24.8. 2012 pátek
Již několik roků vždy po týdnu nočních směn usedám do letadla, které mne unáší pryč z Irska, pryč od studených a méně studených dešťů, polských nájezdníků, bezstarostných Irů, a jiných přírodních abnormalit.

Tento týden však činím výjimku a zůstávám v Dublinu. Jak košovníci  dávných dobách natahuji krk a hledím k obzoru. Co chvíli se na zpěněných šedých vlnách objeví bílé tečky. Nadšeně poskakuji, dětsky tleskám a bujaře výskám. Do Dublinu zavítal cirkus jménem Tall Ship Race.

Tyčky a špagáty

Desítky plachetnic míří do nudného města, kde je jedinou zábavou se každý pátek a sobotu opít drahým alkoholem. Plachetnice z celého světa, velké i malé, bachraté i štíhlé, z doby nedávné i zrekonstruované krasavice z dávných časů.

Nábřeží jest plné našňořených plavidel a přilehlé restaurace plné námořníků v rozličných uniformách.

Loďky na Liffey

25.8. 2012 sobota
Námořníci zaplavili město a svými uniformami okouzlují ženštiny. Také bych chtěl býti námořníkem, nosit uniformu a okouzlovat ženštiny. Jenže to bych musel být sličným hochem a ne sádelnatou nemotornou koulí. Lodě jsou vratké a pečlivě vyvážené, žádná nepotřebuje, aby jí po palubě pobíhal mamut.

Pročež večer popíjím cider i Guinness a sleduji ladnou dívčinu, evidentně turistku, jak si moravským přízvukem šeptá: "Mexičtí námořníci! Ach, ti mexičtí námořníci!"

To je toho, mexický námořník. Žádný z nich nemá tak aerodynamický tvar těla jako já!

26.8. 2012 neděle
Sraz plachetnic proběhl poprvé v roce 1956. Kupodivu se toho moc nezměnilo. Vítr duje, vlny se vlní a plachetnice jsou krásné jako vždy. První ročník, který měl být i poslední, odstartoval princ Filip z Edinburghu. Stejně jako to udělal po padesáti letech. Plachetnice školní, jachty, repliky dam z dávnověku i lodi zrestaurované. Rusové, Poláci, Nizozemci, Ekvádorci, Brazilci a námořníci z celého světa leští a cídí plovoucí nádheru i své zuby. Součástí přehlídky je totiž i zpřístupnění lodí divákům, slavnostní i méně slavností večeře na palubách či nabídky účastnit se příštích plaveb.
Zmateně pobíhám po obou březích Liffey a jsem spokojen.

27.8. 2012 pondělí
Návštěvu Dublinu jsem využil nejen k budování duše zíráním na plachetnice, ale k budování těla. Food hall jest místem, kde sice nelze potkat pány ve fraku, hledající párek v rohlíku s michelinskou hvězdou, jde však rozhodně o místo, kde se za pět peněz najím i já. V jedné hale jest soustředěno několik vývařoven nabízejících laskominy z celého světa. Pročež kebab od Turků zajídám indickou kari rýží, zalévám japonskou polévkou a zdobím čínskou zeleninou. Následuje pálivé jídlo z Thajska, poněkud mdlá pizza od nagelovaných Italů, výborné mexické fazole a smažené nudle Korejců.

Těchto hal nabízejících pokrmy z celého světa je v Dublinu několik a díky ekonomické krizi rozhodně nestrádají nedostatkem zákazníků. Příjemná alternativa v zemi, kde je dosud za jeden z vrcholů gastronomie považováno rozvařit mrkev, brambor a vše smíchat v pobliózně vypadající směs připomínající nabarvenou maltu.

28.8. 2012 úterý
Ve schránce jsem našel leták s nabídkou restaurace, kde prý při pozření "pokrmů z jemných plodů české přírody eliminujete vznik vrásek". Fantazie tvůrců reklamních sloganů se občas potácí mimo tento svět.
Já vrásky mám. Asi z čínských polévek. Jen muži z ocele vydrží totiž celý život polykat tuny glutamátu, zahušťovadel, příšerných olejů, soli a směsí kořenících přípravků. Jen potomci tvrdých jeskynních lovců a pojídačů šavlozubých lvů.

Nu, tak jsem se vyřádil a nyní si jdu nastudovat něco o vysokém tlaku, rakovině tlustého střeva, poruchách trávicí soustavy a syndromu náhlého úmrtí.

29.8. 2012 středa
Zakoupil jsem sobě letenku do Turecka. Jsem totiž nepoučitelný. Pryč jsou časy, kdy Turecko vonělo Orientem, vzduchem se linula vůně vodních dýmek a umaštění domorodci postávali u stánků s kebabem. Z Evropy se šíří mor, převalil se přes Istanbul a své nechutné pařáty natáhl přes Anatolii dál na východ. Mor v podobě slizké, šedé a lepkavé evropské multikultury. Ale, jak jsem již předeslal, jsem nepoučitelný. Pročež budu v Turecku opět otrávený a budu dštít stařecké bláboly jako například: "Jóóó, to když jsem tu byl kdysi, tohle tu nebylo, tohle tu nebylo a bylo tu tohle a tamto. Tenkrát bylo všechno lepší!"

30.8. 2012 čtvrtek - 6.9. 2012 čtvrtek
Poptal jsem se svých irských kolegů, kterak se zbavit vřískajících dětí pod okny mého bydlení v Česku. Kdyby kolegové stejnou invencí hýřili i při řešení pracovních problémů, stanou se naše aerolinie nejlepší firmou století. Co století! Tisíciletí! Bambilionletí!

A není třeba začínat planými hrozbami a nefunkčními pokusy. Na radu kolegů si mám obléci jen dlouhý plášť a opakovaně se odhalovat v okně.

zpět na hlavní stranu