Srpenec 2015


29.7. 2015 středa - 7.8. 2015 pátek
Po výletu do Polska a sebedestrukci v podobě mnoha koktejlů Kokain jsem raději odletěl do Irska, abych vydělal nějaký ten peníz a vyléčil si tělo za pomoci čínských polévek a jiných zdravých pochutin.

"Kokain volá Kakao, Kokain volá Kakao," ozývá se ovšem ve vysílačce a mne opět obestírají mrákoty z polského výletu.

"Tady Koka. Koka pro Kokain. Kakao odjelo na oběd."

....chrrrr, chrrrr.... praská ve vysílačce

"Tady Kakao, Kakao na obědě."

"Tady Kokain, díky Kakao, díky Koka."

Všechno má na letišti svá čísla, zkratky, kódy, oficiální a neoficiální označení. Například DUB pro letiště Dublin, PRD pro letiště Pardoo, NOTOC pro Notification To Captain, PES pro ryby, SER pro serviceable nebo třeba PED pro durian.

Ovšem jen v naší společnosti se asi může stát, aby byla flotila vozidel byla označena jmény Kokain, Koka, či Kakao.

Jedno z vozidel flotily společnosti Aer Lingus.
Jedno z vozidel propagující Rudodřev koka, veselou to rostlinku

8.8. 2015 sobota
Vydrápal jsem se na motocykl, uložil na nádrž svůj břich a vyjel do města Bratislava.
Zastavil jsem se u pana Vajca a jelikož ten zrovna nečinil žádné zhovadilosti, nýbrž ležel na zádech a škrábal se na břiše, je třeba pro poučení a příběh sáhnout do minulosti. A tak si dnes povíme, jak chtěl pan Vajco zbohatnout.

"Jaj, psík moj milovaný... ty sviňa lenivá, plodit budeš!" zařval pan Vajco na svou fenu, která vyniká zejména nižší inteligencí.

To se pan Vajco dověděl, že lidé psi kupují a prodávají, že pes může stát bambilion peněz a tak se rozhodl stát se bambilionářem.

První zádrhel nastal ve chvíli, kdy fena naprosto netušila, co obnáší proces rozmnožování a tak i když byl přítomen ušlechtilý pes, akt byl realizován šikovnými prsty veterináře.

Zatímco fena tloustla, na rentgenu se objevilo devět štěňat a pan Vajco počal snít o dovolené v Karibiku, nahých ženštinách na jachtě a tunách řízků ke snídani, obědu i večeři. Navíc za pomoci motorové pily a obrovského kladiva postavil na zahradě ohradu, ve které by se cítilo prostorně i stádečko slonů. Kromě peněz za ohradu ještě pravidelně platí panu veterináři. Ale což, vynaložené prostředky se mnohonásobně vrátí.

Nadešel den D, pan Vajco opět ležel na zádech a drbal se na břiše, když tu náhle vyskočil a zařval na nebohou fenu: "A toto čo robíš do riti? Takýto bordel! Čo to z teba trčí? Volajaké svinstvo? Ajajaj! Veď to je malý pes, moj prvý bambilion!"

Následně začal splašeně poskakovat, vytrhl z feny štěně, vsedl do automobilu a odjel k veterináři. Pan veterinář mu vysvětlil, že to je normální, že když fena rodí, prostě z ní lezou malí psi, kteří se nazývají štěňata. Radostně výskající pan Vajco vsedl opět do automobilu a řítil se zpět, jelikož mu pan veterinář mimo jiné prozradil, že štěňata přicházejí na svět vesměs v ten samý den, častokráte v tu samou hodinu.

Mezitím blbá fena pana Vajca trousila mladé po domě i po zahradě, následkem čehož tři štěňata zdechla a pan Vajco byl rázem o tři bambiliony chudší.

"Do riti! A toto je čo?" huláká zklamaně chovatel bambilionů a zvedá do vzduchu jedno štěně za druhým. Jedno má svrab a na hřbetě vyžranou jakousi díru. Další má zlomený chvost a místo něj jen smutně trčící paragraf. Následuje štěně s křivýma nohama, štěně slepé a štěně s naprosto netypickým zbarvením. Ovšem - štěně poslední je zdravé, živé a požadované stavby těla i barvy.

"No na to sa vyjebem, do riti kurva do piči," komentuje pan Vajco radostnou událost stvoření nových životů.

Přicházejí dny, kdy je třeba štěnata krmit, očkovat, odčervovat a jiak hýčkat. Veterinář pana Vajca si mne ruce a peněženku, zatímco pan Vajco se snaží prodat svou sbírku zrůdiček. A tak na internet i na zdi po městě vyvěšuje nabídky.

 "Krásná levná štěňátka!"

 Po pár dnech následuje:

"Kupte si jedno, druhé je zdarma!"

Později....

"Všechno zdarma a možná i zaplatím!"

Jako zlatý hřeb celé akce se objevil majitel psa, který daroval feně pana Vajca drahocené spermie. A vzal si za to jediné zdravé štěně.

"Do riti!" pravil pan Vajco.

9.8. 2015 neděle
Z Bratislavy odjíždím do Banskej Bystrice. Zatímco v Bratislavě žije kmen Blaváků, v Banskej Bystrici již žije kmen Slováků, který se vyznačuje zejména tím, že má pěkné samice. Pročež jsem si zašel na oběd se sestrami, které kdysi žily v Irsku, ale rozhodly se k návratu do divočiny.

Setkání to bylo vcelku příjemné. Tedy - příjemné pro mě. Zatímco se obě slečny musely dívat na starého sešlého pána a čichat propocenou motocyklovou výstroj, já si užíval pohledů na dlouhé nohy, vzdmuté poprsí a hladové oči. Poté se sestry najedly, pročež již oči neměly hladové a tak jsem jel dál.

Kopce na slovensko-moravském pomezí jsou rájem pro motocyklisty milující zatáčky a slušné silnice. Já mám rád jen slušné silnice. Zatáčky ve mně stále vyvolávají paniku a děsím se toho, že se budu muset na motocyklu naklonit. To totiž častokráte zoufale vyji do helmy, rukama si zakrývám oči a motocykl tak zákeřně jede, kam se mu zlíbí. Dolný Harmanec, Čremošné, Turčianské Teplice, Nitranské Pravno. Stavitelé silnice zákeřně zbudovali zatáčky na obě strany, pročež jsem nucen nakánět motocykl doleva i doprava, pot se mi lije po tvářích i po zádech a spocený břich klouže po nádrži ze strany na stranu, čímž celý motocykl ještě více rozhoupává. Drama největší!

Sunu se hlemýždím tempem, za sebou táhnu kolonu troubících automobilů. Na konci kolony jedou znudění traktoristé, kombajnisté, mrzáci na kolečkových křeslech a pracovníci JZD tlačící alegorické vozy.

Přes Trenčín a Brno jsem dojel večer k Táboru. Alegorické vozy a kolečková křesla jsem setřásl na dálnici. S větrem ve vlasech!

BMW R1200GS
Chceteli pobavit okolí, nazujte si na čtvrttunové hovado silniční pneu a vyjeďte do lesa.

10.8. 2015 pondělí
Nadšen z příslibu zářijové dovolené, ponořil jsem se do chytrých knih líčících výlety do peruánských And. Všichni popisují, že na výlet do hor je třeba trénovat, jelikož bez tréninku člověk zhyne vyčerpáním a na jeho mrtvole poté draví ptáci roztrhají šaty. Zalekl jsem se, jelikož ležet kdesi s dírou na trenýrkách není věru smrt hodná ztepilého muže.

Pročež v hnusném srpnovém horku pobíhám po lesích kolem Tábora, funím a snažím se nerozhoupat svůj břich, jelikož se mi poté všichni smějí. Výsledkem tréninku jsou odřená stehna a strašlivě zapařený zadek. V lékárně potupně zakupuji tuby s páchnoucí mastí. Pročež si myslím, že každá správná diatriba by kromě obvyklých blbostí měla obsahovat i zcela zásadní pojednání o tom, zdali je lepší mít kondorem rozervané trenýrky nebo zapařený zadek.

11.8. 2015 úterý - 29.8. 2015 sobota
Sada více než dvou týdnů nočních v kuse. Dlužno dodat, že jsem si podstoupil dobrovolně výměnou za dny volna navíc, které si můžu přihodit k nastávající dovolené.

30.8. 2015 neděle
"Vážení kolegové. Doufám, že se vám v době mé nepřítomnosti nic dobrého nestane," loučím se v práci a odlétám do Madridu. Mám několik týdnů volna, pročež jsem se rozhodl dopřát si klidu a hýčkat své stařecké kosti v Latinské Americe.

31.8. 2015 pondělí
Letecká společnost Iberia jako obvykle nepřekvapila. Na rozdíl od některých slušných aerolinií není s Iberií nikdy problém najít v letadle volná místa, pročež se vždy dostanu kam potřebuji i na zaměstnanecké letenky. Cestujícím pravděpodobně nevyhovuje laxní obsluha, záchody s protékající vodou (která tak dojde nejpozději v polovině letu), nefunkční drobnosti (při dnešním letu nemožnost rozsvítit či nefuknční sluchátka) a poněkud obstarožní stroje. Za letu tak sem tam upadne krytka, šroub, uvolní se lišta nebo rovnou upadne celé opěradlo, jako se to stalo mně.

Nicméně po dvanácti hodinách letu jsem dorazil do peruánské Limy a neočekávaně jsem již třicet minut po přistání lezl do vozidla taxislužby. Ač se stále traduje, že Lima nemá žádné autobusové nádraží a společnosti odjíždějí z nejrůznějších míst, hned na letišti mi slečna v informacích řekla, že mám odjet na nádraží v Norte Plaza, kde zajisté najdu spojení do kopců.

Autobusové nádraží Gran Terminal Terrestra na Plaza Norte je umístněno strategicky vedle velkého tržistě, tudíž jsem si nakoupil jídla, jako kdybych hodlal nakrmit celou peruánskou faunu. Kromě nedalekého tržiště je přímo na nádraží spousta kanceláří autobusových společností, restaurace, sprchy i hlídaná část pro odjezdy, čímž je částečně eliminováno proslulé limské (a latinoamerické obecně) kapsářství.

Před půlnocí již sedím v autobusu do Huarazu.


zpět na hlavní stranu