Únor 2002

1.2. 2002 pátek
Telefonovala matka, že hleděla na tyto stránky a ohromně se bavila, avšak říkala to podivně mrazivým hlasem, takže já na vějičku nesednu a do Žatce za ní nepojedu, byť mě lákala možností bezplatné brigády při úpravě kuchyně.
A raději o mamince řeknu, že ji mám rád, líbí se mi, že pěstuje rozličné květiny a ty květiny se mi taky líbí , že jsem rád, že jí nevadilo, když jsem choval papouška a rybičky, že se mnou měla trpělivost, když jsem jí desítky let vyžíral ledničku, že mi moc nevadí, že mi pořídila sestry (to jsou ženské, akorát příbuzné) a že maminka mě má moc ráda a já nevím proč a vždycky se ji ptám proč mě má ráda a ona praví, že jsem blb a mám blbé otázky a že to jednou pochopím, ale už neřekne kdy a jen lomí rukama a protáčí oči a já jsem děsně rýpavý, jelikož jí pravím, že je to divné, že mě má ráda.
V práci jsem opět fotil a fotil a zase každý říkal, že je hrozně nefotogenický a že na všech fotkách vypadá blbě a ať se snažím, aby tentokrát vypadal neblbě. Musím se zeptat nějakého právníka, jeli na škodu, kdybych sem dal jednu fotku, protože dneska jsem fotil jednu tak obludnou zaměstnankyni, že jsem se tomu musel až smát a v duchu jsem si říkal "příroda je svině" a opravdu, příroda se na té paní vyřádila a paní měla ohromné brýle a já jsem si z ní dělal legraci a říkal jsem, že ty brýle se lesknou a já nemohu fotit, tak aby kývala hlavou, hezky pomalu, abych našel pozici, kdy se brýle nebudou lesknout. A paní kývala hlavou pomalu a pak nahoru a zase dolů a já říkal "rychleji...ještě... a teď dolů... nene, nahoru" a paní kývala a když jsem se nabažil, tak jsem řekl "stop...teď zase do stran" a paní kývala do stran a já jsem se bavil a říkal jsem opět "rychleji... ještě... ještě kousek... ne, to je moc, zpátky... ještě kousek" a paní kývala a kývala a bylo to báječné. Pak jsem ji vyfotil zrovna když mrkla a brýle se jí leskly nejvíce a řekl jsem "báječné!" a vyhodil jsem ji z ateliéru.
Poté jsem fotil kolegyni a zkoušel různé filtry a to bylo lepší, protože jsem nemusel říkat hnusné ženštině, že se jí lesknou brýle.
Ovšem nezapomínám ani na mou stránku odvážného cestovatele a zítra jdu s ostatními cestovateli do hospody. Včera totiž zavolal jeden kolega cestovatel, co jsme se potkali na Sibiři na nádraží a co jsme se tak opili slivovicí v nočním vlaku místních transsibiřských drah, že nás nějaká bábuška chtěla vyhodit. A včera zazvonil telefon, já zvedl sluchátko a tam se ozvalo hromovým hlasem "Zdrástvuj tavárišč!" a já se lekl, že mi volají z Ruska, protože je naštvalo, že jsem u letiště poblil plot, když jsem snědl naráz půlku melounu a žaludek protestoval. Ale nevolali z Ruska, volal kolega cestovatel a pravil, že jdeme do hospody. 

2.2. 2002 sobota
Přes den jsem nedělal nic a čerpal síly na večer. Večer jsem dorazil na sraz nás, velkých cestovatelů. Všichni velcí cestovatelé vypadali hrozně zcestovale a hádali se o tom, kterak se nazývá buddhistický chrám u ohrady s koněma nedaleko západního přítoku  jezera v severozápadním Mongolsku. Poté se všichni bavili a pili a jedli a zase pili, jen já a Bára jsme nejedli, jenom pili. Donesl sjem tam fotky z Ruska, zhotovené foťákem za pár stovek a konkuroval těmito fotkami asi dvaceti obrovským fotoalbům, nafoceným velkými kolegy cestovateli v Pákistánu, Číně, Indii, Rusku či Mongolsku či v jakých to dírách cestovatelé byli. Po pár pivech začaly kolovat historky o divokém mongolském koni, co unesl jednoho kolegu cestovatele, historky o celých dnech, strávených na sedačce autobusu, historky o zdolávání pouště Gobi s dvěma litry vody (přechod pouště se díky absenci vody rušil po pár hodinách). 
Po dalších pivech přišly na řadu nejlepší fotky, kterak kolegové cestovatelé pózují na vrcholcích jakýchsi Himalájí či čehosi takového, fotky cestovatelů s afghánskými dealery hašiše a podobně. Po dalších pivech jsem se dověděl, kterak nepašovat hašiš přes indicko-pákistánské hranice a po dalších pivech jsem se dověděl, že zavírají hospodu a mně se točí hlava. 
Využil jsem přiopitých kolegů, abych je přemluvil k cestě do Afriky, leč nikdo nechtěl a dívali se na mě nějak divně. Tak budu velký cestovatel sám. A budu příště vyprávět, jak jsem na Sahaře lezl na hory a pěstoval konopí a unesl mě divý krokodýl a vůbec, vymyslím si spoustu velikých činů, aby všichni litovali, že do Afriky nejeli také.

3.2. 2002 neděle
Ráno jsem se probudil a Bára se taky probudila, vzali jsme si prášky proti bolení hlavy, ale mně to nepomohlo, protože jsem zjistil, kolik včera ta piva stála peněz.
K jídlu jsem neuspěl s mým receptem na věčný vývar, založený na principu receptu na věčnou čínu a Bára udělala jakési kuře na bylinkách či co a já se přejedl. Pravděpodobně naposled až do výplaty.
Abych vysvětlil věčný vývar. To vezmete velký hrnec, do něj vhodíte cokoli vyvařovatelného, zalijete vodou a vaříte. Poté vyvařenou poživatinu pozřete a vývar necháte. A další den to samé, jen pokaždé vaříme ve stejném vývaru něco jiného. Například kuřata, brambory, rýži, těstoviny, vajíčka a podobně. Čas od času přisypeme rozličná koření a dolijeme chilli omáčkou, kečupem či ochutíme lžící hořčice. Jakmile začne vývar kysnout, je lépe přihodit více koření a dlouho vařit. Takový vývar je již po týdnu značně hustý a chutný po všech pochutinách, které vaříme.
Vývar je velice vhodný například na vaření rýže a těstovin, jelikož okamžitě dodá těmto surovinám specifickou chuť, vývarem se dají zalévat čínské polévky, či je možno vývar jen tak popíjet.
Howadoor uvádí na svých stránkách různé hnusné návody na ještě hnusnější prznění potravin, tak na něj nedejte a zkuste si udělat věčný vývar, který vám vydrží po mnoho dní či týdnů.

4.2. 2002 pondělí
Bára odjela a tak si pochutnávám na věčném vývaru a přikusuji pomeranč.
Dověděl jsem se, že tupá individua, zvaná politici, mi měli zvýšit plat už v lednu. Leč poté to přehodili až na duben. A dnes jiné tupé individuum, sám můj nejvyšší šéf ze všech šéfů, řeklo, že když tedy podle zákona mi peníze přidat musí, tak mi je sice přidá, ale jinde vezme. Idiot.
Kolegyně Andrea zřejmě upustila od svého rozhodnutí omezit kouření, takže se opět vrátila ke své denní dávce několika desítek cigaret. Fuj. Vymýšlím protizbraň a napadá mě, že bych vždy ráno před odchodem do práce snědl několik kusů česneku, zajedl to cibulí, trochu požvýkal oboustranně jeté ponožky a poté bych v práci na Andreu vykrkával třeba Píseň práce, aby věděla, co je to zač, když někdo smrdí a někdo to musí čuchat.
Můj věčný vývar dnes oslavil jubileum - 10 dní a při té příležitosti jsem se nebál experimentovat a mírně nakyslou chuť jsem přebil zbytkem vína a vaječného koňaku. Vývar už není nakyslý.
Šel jsem si po odporné chřipce zacvičit, ale prchnul jsem asi po dvaceti minutách, jelikož se do posilovny nahrnuly hnusné tlusté ženské a zavřely okno. U nás v posilovně bývá ohromné horko a proto se okno otvírá dokořán. Jenomže tyhle tlusté příšery začaly kňučet, že to ne, že ony budou velice cvičit, čímž se zalijí potem a otevřené okno by jim způsobilo zánět kyčlí. V první chvíli jsem chtěl ohromně zařvat ať táhnout do řiti, protože přes jejich sádelnaté prdelní bariéry by jim žádné kyčle nenastydly a nezanítily se, ale poté jsem si pravil "Klid, ať okno zavřou, třeba se tu pak uvaří a zhebnou". A odešel jsem.
Opět mě lapili revizoři a je to už asi potřetí tenhle měsíc. Choval jsem se slušně, jelikož minule mě revizor strašlivě seřval, když mi vypisoval hlášení, jaký jsem zločinec a kde mám zaplatit pokutu a já mu nevěnoval pozornost a četl jsem si noviny, což ho rozlítilo.
Dnešek stál úplně za hovno. Jediný, kdo mě nenaštval či neunavoval idiocií a bezbřehou demencí je můj vývar.

5.2. 2002 úterý
Chci si koupit noviny, ale nemám na ně.
Už jen něco přes týden do výplaty. 
Nic se mi nechce dělat.
Den na hovno.
A určitě zase napíše nějaký trouba, že deník za nic nestojí.

6.2. 2002 středa
Jak mě tak včera všechno štvalo, uvažoval jsem, jestli se stanu masovým vrahem, nebo si najmu spoustu bavičů. Prozatím jsem se rozhodl pro baviče. A jak už to tak bývá, zcela náhodou mi došla upoutávka na stránky pana Dukiho, slavného plzeňského hokejisty a dealera hašiše a člověka, který může za to, že jsem si nadvakrát zlámal nohu.
A hle, hned jsem dostal inspiraci, kterak se pobavit. Dokonce profesionálně. Pokud se i někdo jiný chce pobavit, prosím, možnost objednat si zábavu máte u Profihostů.
A když jsem u těch mejlů - taky mi došel mejl, kde mi jakýsi člověk píše, že hrají hokej a jestli nemám zájem se na ně přijít podívat, že bych hrál také. Ha. Tak za prvé si myslím, že podívat by se měli spíš oni na mě, než se mě pokusí včlenit do sestavy dosud jistě soudržného a respekt budícího mužstva. A za druhé by mi měli vysvětlit, co to znamená, že hrají "skoro amatérský" hokej. Co to je "skoro amatérský"? To jako že dostanu aspoň na polívku? To by bylo fajn, jelikož já bych pak neříkal, že hraju "skoro amatérský" hokej, ale říkal bych, že hraju za polopenzi. Před výplatou za plnou penzi.
Včera jsem překypoval fyzickou agresivitou na všechny ta tupá stvoření kolem a tak jsem se šel vykypět do posilovny. Asi půl hodiny jsem mohutnými záběry drtil převody rotopedu, načež jsem si řekl, že až tak agresivní přece nejsem, abych se musel takto týrat a odešel jsem do sprchy. Sprchy jsou tam tři, společně pro všechny. Tak jsem se osprchoval a oblékl, když vtom jakási slečna zaklepala na dveře a zeptala se, jestli může vejít a taktéž spáchat očistu. Bylo mi blbé oznámit jí "moment" a rychle se svléknout a opět zaběhnout do sprchy, abych vychutnal tvary těla spolusprchující se a tak jsem řekl: "Račte vejít" a slečna vešla a já jsem odešel. Příště se musím sprchovat déle.
Jak jsem se tak probíral Dukiho stránkami, našel jsem i spoustu fotografií, ale zvláště mě zaujaly fotky z 17. listopadu 1989. Abych to upřesnil pro mladé čtenáře. V ten den se konal v Praze jakýsi pochod a policisté tam přišli a začali se s pochodujícími různě navzájem urážet a poté policisté některé pochodující tloukli. 
Starší ročníky si jistě řeknou, že jsem blbec, že takto vysvětluji základní historické situace, leč mladší jedinci znají všechno možné, například které dámské vložky mají černou barvu (já to nevěděl, včera mi to pravila jedna mladá dívčina), ale historie je jim ukradená, tak proto vysvětluji.
No a na Dukiho stránkách jsem našel fotky, podle kterých je možno opravit oficiální hodnocení situace "policisté tloukli pochodující obušky" na pravdivý fakt "homosexuálové tloukli pochodující kovovými trubkami".
Tak. Jsem bádající historik. 

7.2. 2002 čtvrtek
Fotil jsem spoustu fotek, ale jsou děsně tajné, tak je nikomu neukážu. Fotil jsem totiž kameny v Praze a to nemůžu nikomu ukázat, protože by si řekl "No fuj, Praha" a měl by pravdu, ale já teď nemám peníze, abych fotil mimo Prahu.
A taky mám spoustu nafocených filmů a spoustu fotek na ořezy a na zvětšení, leč nejsou peníze a tak skladuji a skladuji a je toho tolik, že nikdy nebudu mít na to, abych nechal filmy vyvolat a všechno to vyhodím. A bude.
A taky jsem si dělal kapučíno. To je takový nápoj. Já to nikdy nepil a tak jsem se ptal lidí na internetu, jak se to dělá a oni mi to řekli a já udělal a bylo to hnusné. Smrdělo to jako lógr z kávy a chutnalo jak zkažená čokoláda. Trochu jsem to vylepšil třemi kostkami cukru, ale nevylepšil jsem to ránou loktem a převržením celého hrnku tekutiny na můj mobil. Jal jsem se mobil olizovat, jenže v té chvíli přišla kolegyně a koukala, jak olizuji mobil a mlaskám u toho. Zase jsem za blbce.
V noci mi přišla SMSka od jedné známé, že opět sexuálně užívá a momentálně obcuje s několika lidmi najednou. Ona se na to specializuje, jelikož její přítel je hrozně žárlivý a ona usoudila, že mu bude méně vadit, když bude nevěrná ve skupině, než s jednotlivcem. Zřejmě očekává, že přítel bude zmaten, na koho má vlastně žárlit a bude přemýšlet, na koho má žárlit a jak tak bude přemýšlet, tak už nebude žárlit, ale přemýšlet.
To se bude líbit známému Burmovi, který se chodí vzrušovat pohledem na pářící se varany, protože Burma si dnes stěžoval, že mám na na stránkách strašně málo sexu a on sex na webu potřebuje a nemůže bez toho být.

8.2. 2002 pátek
Nic se neděje, jen musím jít přát k narozeninám nějakým kolegyním, což strašlivě nesnáším. Brrr.
A jednu historku od jedné slečny, co má ráda latex a studený vibrátor:
(nedoslovný citát)
"Můj známý usnul u televize. On má na hlavě lysinu, takovou pleš, neboli letiště. A taky má vnučku, ale tu nemá na hlavě. A ta vnučka se nudila, když jí děda usnul u televize a jak se nudila, tak uchopila černý fix a počmárala dědovi tu pleš. Děda se probudil a nebyl nadšen, ale prostě to tak nechal být a nikomu nic neřekl.
No a jednou ráno se jeho manželka vzbudila v posteli, otočila se, zrak jí spočinul na manželově pleči s černým nádechem. Zmocnila se jí strašlivá panika a za řevu "Rakovina! Rakovina!" zavolala první pomoc a manžela odvezli do nemocnice. Vyděšený chudák s počmáranou pleší teprve tam přiznal, že mu hlavu počmárala vnučka a ne rakovina."
Hm. Já vím, že jsem mohl tuhle událost prošpikovat jadrnými výkřiky, přímou řečí, líčením dramatické jízdy sanitky do nemocnice, ale jsem seriózní pisatel a tak to neudělám. Taky psal Howadoor a vyhrožuje, že když nepojedu za týden na Fatru, tak mě zabije. Nevím, jestli je lepší se nechat zabít od Howadoora, nebo zemřít v horách.
9.2. 2002 sobota
Včera jsem z práce jel na Moravu. Hned po vlezu do metra jsem prorazil rojnici revizorů, z nichž jedna byla pěkná mladá slečna, což mě vyděsilo, jelikož Dopravní podnik verbuje do svých řad mladé ženštiny a člověk pak ani neví, na koho má házet romantické oči. Jednou hodím romantické oči a ze sličné ženštiny se vyklube příšerná sadistická revizorka, co na mě vypustí ohromné vzteklé psy a bude po mně pálit všemi zbraněmi včetně raketových.
Nicméně po první rojnici jsem musel projít ještě další dvě a pokaždé jsem zvolil odlišnou taktiku. Nejdříve jsem se tvářil hrozně zle a zarputile a revizoři se raději vrhnuli na skupinku nebohých malých Japonek přede mnou a při posledním (třetím) průchodu jsem kolem revizorů proběhl řka "Jede metro, spěchám!" a opět jsem unikl.
Zakoupil jsem za půjčené peníze jízdenku do Chocně a poté jsem si říkal, jaký jsem idiot, jelikož průvodčí přišel hned za Prahou a tudíž jsem mohl ušetřit a lístek zakoupit jen do Kolína. Na Moravě mě vyděsilo neplánované střídání průvodčích, leč žádný nešel kontrolovat jízdenky. No a potom už jen z Otrokovic do Zlína načerno městskou dopravou a vzápětí jsem u Báry sežral co se dalo.
Nyní něco pro vzdělané jedince a to i jazykově. Šit Jůesej. Fakof Amerika.
My kulturní lidé víme, že začala olympiáda, kde spousta nadopovaných lidí soutěží, kdo nejrychleji běhá a skáče. No a protože Američani podplatili nějaký lidi, tak je olympiáda v Americe. A když olympiáda začíná, tak jsou na sebe všichni hodní a říkají, jak se mají rádi a že jsou všichni na světě kamarádi. Jenže ne tak americké svině. Americký pantáta tam plácal úplné nesmysly o nějaké hrdém národě a myslel tím stádo tupých tlustých lidí, kterým říká "bučte" a oni bučí a pak jim někdo řekne "tleskejte" a oni tleskají a tak podobně. A pak tak měli takové špinavé prostěradlo, co předtím museli zašpinit, aby řekli, že jim někdo tu vlajku zašpinil a to že se nedělá a proto jim hezky naházíme na hlavu obsah muničních skladů, abysme ty sklady mohli zamést a vytřít. A vůbec, není to žádná hezká olympiáda, ale jen nějaké kecání o tom, jak mají v USA šikovné hasiče a že jim spadly baráky.
Bára se koukala v televizi, jak americký pantáta piští, jak je skvělý a líbilo se jí to, Bára se pořád kouká na televizi a líbí se jí to.
A potom v televizi běhaly paní na lyžích a tam se moc fandí. Ale nefandí se třeba "Dejte góóóól!!!" ale třeba "Píchej!", protože ty paní na lyžích mají takové hůlky a nimi píchají do sněhu. A tak Bára koukala a křičela "Píchej, píchej, píchej!!!!"

10.2.2002 neděle
Bára se zbláznila. Šli jsme se podívat, jak vyhořel jeden velký barák a čichali jsme spáleninu a na cestě zpátky Bára vběhla do řeky. Úmyslně. Sundala si boty a lezla do řeky. Kolem zbytky sněhu, lidi v bundách, čepicích a praštěná Bára v řece. Dělal jsem, že ji neznám a svižným krokem odcházel, ale praštěná Bára vyběhla z vody, mávala botama nad hlavou a bosa s odhalenými nohami běžela městem a křičela na mě, abych počkal. Ostuda.
Samozřejmě se o víkendu nic nestalo, ale Bára říkala, že sem mám napsat, že to byl hrozně dobrodružný víkend, tak já to sem teda píšu, ale žádné dobrodružství to nebylo, jenom jsem se válel a jedl. A Bára mi říkala, že jsem fakt idiot a pitomec, úplný hňup a nepotřebný blbec.
Neřekla to teda až tak přesně, ale v tomto duchu. Ba přímo to vykřikla a naštvaně odešla. Ona to tak Bára dělává.
Večer jsem vymyslel ohromnou strategii na přepravu do Prahy. Nejdříve jsem si zapůjčil peníze, poté odjel načerno do Otrokovic a následně jsem unikal vlakem průvodčímu a dojel do Přerova. Zde jsem vyběhl a stihl zakoupit lístek do Třebové a ejhle... celá cesta mě vyšla na 80 peněz. Paráda. Na příště musím prozkoumat konstrukci podvozků železničních vagónů a pouvažuju o absolvovaní celé cesty zdarma.


11.2.2002 pondělí
Hm, jsem bezdomovec. Zjistil jsem to, když volám matce a ona mi sdělí, že nikde nebydlím. Aniž jsem to věděl, tak mě už před více jak rokem odhlásila z bydliště, takže teď žádné bydliště nemám. Je mi to úplně jedno, ale zrovna vyřizuji nějaké papíry a chtějí po mně trvalé bydliště a tak podobně a já zjišťuju, že prostě trvalé bydliště nemám. Blbé. Ale aby to nebylo až tak blbé, tak přemýšlím, jaké výhody z toho můžu mít, když jsem bez bydliště. Takový bezdomovec dostane zdarma čisté injekční stříkačky a polévku v takovém baráku, kde se bezdomovci scházejí. Hm, asi se stanu podnikatelem a budu prodávat injekční stříkačky. Anketa o dětech dopadla podle očekávání, děti rozhodně nejsou žádným darem z nebe či radostí a tak podobně. Tudle jsem četl v novinách, že nejčastěji používané neslušné slovo prvňáků je "kokot" a nedávno nějací sedmiletý kluci umlátili důchodkyni. A z toho jasně plyne, že děti jsou také sadističtí sprosťáci. Tak. Po spoustě anket, které údajně nebyly myšleny vážně (já myslím, že ano) jsem si nechal poradit a vzhledem k aktuálně probíhající akci "Velicí američtí vojáci  dobývají svět" zařazuji anketu o této všeobecně oblíbené zemi. 

12.2. 2002 úterý
Dostal jsem mejla od slečny, která se loni potloukala po Africe, konkrétně po Senegalu a teď mi píše, že můžu taky bez obav jet, že není žádný problém a tak podobně.
Je vidět, že skutečně někde byla a něco viděla. A nedělá nějaké hysterické proslovy a nemá blbé poznámky jako někdo kdo jel maximálně k babičce do vedlejší vesnice a i to jenom na zabijačku a když umřel děda.
A právě tito jedincové rudnou a rozhazují rukama a dokořán otevírají pusu a povídají, jak je to hrozné, když člověk jede někam do ciziny a že když člověk chce je do ciziny, tak jenom do USA, maximálně do Německa a když je nejhůře, tak do Francie či Kanady. Protože všude jinde hrozí bandy krvežíznivých místních obyvatel, které každého turistu na počkání okradou, znásilní, zabijí a opět znásilní. A všude je přece cholera, mor, zimnice a další choroby. A na člověka se v cizině drápe divá zvěř a roje divého hmyzu a kolem nohou a krku se mu omotávají motací kytky (odborně se jim říká liány) a také jsou všude kolem jedovaté rostliny a nakažená voda i prší.
A tohle všechno vykládá přiblblý Čecháček, který si myslí, jaký je bůh a mistr světa ve skoku o tyči a mistr světa ve všem a Čecháček říká, jak jsou všude samí imbecilové, zatímco Čecháčci imbecilové nejsou. Čecháček zaníceně vypráví, jak jinde nejezdí vlaky, nejsou jízdní řády, všude lidi jedí kořínky, případně vůbec nic, zatímco Čecháček má všechno, ne jak ta barbarská cizina.
To už je lepší jistá pražská ženština, která povídá, že se zamilovala a je šťastná a říká, že mi nic vysvětlovat nebude a ať už mlčím.
Jenže ona se zase odmiluje a bude říkat to, co ostatní Čecháčci.
Ale já Čecháček nejsem a proto jsem se vydal zakoupit sobě jízdenku na autobus a prchnu z Čech, Moravy, Slezska, Kladska a Prahy, či co to vlastně Česko všechno má.
A jízdenka stála 455 peněz. To je největší částka, kterou jsem v životě za lístek zaplatil, když nepočítám jízdenky v Rusku. A to bych platil víc, jenomže jsem u pokladny učinil zádumčivý obličej a rozvážně pravil, že jsem student a tak mám slevu.
S tímto lístkem se pozítří vypravím na hory, kde se budu snažit ve šlépějích mocného horolezce Howadoora dosáhnout vrcholu hor a poté majestátně skotačit po hřebeni.
455 peněz. za to můžu mít 325 rohlíků v krámku za rohem, nebo čtyři a půl lahve fernetu či zelenou žehličku z obchodu odvedle. Také za to mohu mít 0,156 kabátu, který si někdy hodlám koupit a taky je to 0,0091 financí, které obětuji na výlet do Afriky. Když to shrnu, zaplatil jsem spoustu peněz. Teď jsem ještě v šoku a zmaten, jelikož nepojedu na černo a pojedu strašně draze a tak nevím, jestli to na mě nezanechá nějaké trvalejší psychické stopy.

13.2.2002 středa
Howadoor mě před zítřejším odjezdem na hory znervózňuje a povídá, jak strašlivě posiluje nohy, aby poté běhal jako kamzík a zanechal mě na kopci osudu zbloudilce, zatímco on se bude na vrcholu smát hromovým hlasem a hřímat, že jsem děsně neturistický. 
Před chvílí mi napsal, že dělal dřepy a na zádech měl ohromnou činku a celkově takto nadřepoval dvacet tun, což je strašlivě moc, to je víc kilogramů, než celý nákup mojí matky po výplatě.
Odepsali mi z hygienické stanice, kam jsem poslal dotaz, na co se mám nechat očkovat, až se vydám na dovolenou. A oni mi odepsali:

"Dobrý den, vážený pane

Na Váš dotaz můžeme odpovědět krátce. Nechte se očkovat téměř na vše.
Další dotazy Vám rádi zodpovíme při osobní konzultaci."

Jsou to krysy. Prokoukl jsem jejich americky hnusný plán, jak mě nalákat k sobě na stanici a tam mě vyděsit chorobami a vytáhnout ze mě peníze na očkování. Nikam nepůjdu a místo očkování sním lžíci rybího tuku a pomažu si čelo včelím voskem, jelikož babička říkala, že je to léčivé.

Slečna, co má ráda latexové oblečky a salám mi doporučila, abych učinil rozhovor s jejím kolegou. Protože mám mé milé čtenáře tohoto deníku velice rád, tak jsem neváhal a začal jsem na hovoru pracovat. Předpokládám, že během týdne bude rozhovor hotov. Po první sadě otázek jsem se od toho individua dozvěděl, že latexová slečna má latexový korzet a dvoje kalhotky, že on sám nejvíce kradl ve školce a v současnosti krade také prezervativy a že nazvracel do umyvadla s právě namočeným prádlem a prádlo smrdělo i po třetím vyprání.
No prostě rozhovor vypadá zajímavě, uvidí se, co z toho bude.

14.2.2002 čtvrtek
To jsem si včera zase naběhl. Každý otravuje, kdože je slečna s latexovým spodním prádlem a jestli bych o ní nemohl napsat víc. Jenomže já tu slečnu nikdy neviděl, takže nic, nic nebude.
Hlavně se ptala známá postavička - holohlavý Burma, vzrušující se pohledem na páření varanů, který oplývá nevšedním hodnocení všeho, počínaje varany, přes afghánský hladomor až po uměleckou kritiku literatury.
Dnes vám odcituji pár vět z jeho hodnocení knihy pana Setha Morgana Našinec.
Burma:
"Je to takovej americkej román o něžné lásce ."
Protože jsem velice romantický člověk, pídil jsem se po dalších informacích a tak Burma upřesnil:
"A byla tam krásná věta: I VE STAREJCH DOBREJCH STYDKEJCH PYSKÁCH.... ta věta se mi líbila."
A já už vím, že si tu knížku přečtu, protože vypadá vskutku romanticky.
Také jsem se dověděl, že hrdinka v knížce je plná piercingu, což jsou taková různá kovová udělátka, různé hřebíčky a kroužky a podobně a to si nechá člověk bodnout kam se dá (kromě oka tuším) a potom se blýská a ty rány hnisají a tomu se říká piercing. A mě zajímá, jestli když na takovou hrdinku nahážeme magnety, jestli ty magnety budou držet, když je hrdinka protkána kovovými udělátky. Proto hledám dobrovolnice s piercingem, abych na ně mohl metat magnety.
Burma mě tedy takto vzdělal a abych nevypadal jako blbec, tak jsem mu řekl, že nejen knihou živ je jedinec ducha silného, nýbrž že i cestováním živ je skrze získání mnohých informací.
A Burma mi sdělil, že:
"Já mám rád válení, to je zábava pravých mužů.",
čímž mě odzbrojil a já nevím, jestli jsem pravý už.
Dnes vyrážím s Howadoorem na hory a Howadoor mě nutí, abych sebou bral spousty různých věcí, takže si kvůli tomu musím koupit lžíci.Takže beru spacák, lžíci a dvoje ponožky. Řeknete si třeba, že je to málo, ale já jedu jen na tři dny a nemusím mít spousty blbostí, jako například kdysi spolužák Šmejd, který si na víkendový školní výlet vzal asi šestery boty a poté tvrdil, že má jedny do kopců, další z kopců, jedny po rovině, pantofle do sprchy, jedny boty k táboráku a jedny do mechu. 

15.2.2002 pátek
Včera v devět večer jsem nasedl do busu a vyrazil směr Brno. O půlnoci v Brně přistoupil Howadoor a jeho obrovský batoh. Howadoor sebou netahá batoh jako běžný turista, nýbrž sebou tahá výbavu pojízdné prodejny, jeho batoh ční vysoko nad hlavou nosiče, i když Howadoor má téměř 190 cm.
Vmžiku mě zachvátila panika, protože jsem si vzpomněl, že můj batoh má asi třetinovou velikost a pětinovou váhu oproti batohu Howadoora a tak jsem místo toho, abych spal, celou cestu přemýšlel, co všechno jsem si nevzal a co mi bude v drsných horách chybět.
Asi ve dvě ráno jsme dojeli na hranice, kde mi celníci zkontrolovali pas a Howadoor kalhoty. Celníci byli spokojeni a Howadoor také, protože prý čekal, že pojedu v šortkách.
V pět ráno jsme přesedli na další bus a před šestou byli na místě. Snědl jsem půl kila polosyrového vepřového jazyku, který jsem nestihl uvařit, Howadoor ukázal kamsi do tmy a řekl, že tedy jdeme. Vyrazil jsem poprvé v životě na hory v zimě a pěšky.
Howadoor nasadil příšerné tempo a i se svým neskutečně obrovským a ještě neskutečněji těžkým batohem kráčel do obrovského kopce, zatímco já za ním kulhal, klopýtal a běžel a snažil jsem se nevyzvracet právě pozřený kus masa.
Na prvním kopečku, pod prvním vrcholem (Krížna) Howadoor zjistil, že si dole nechal bundu a tak jen tak rekreačně kopec seběhl a znovu vylezl.
Utřel jsem si pot a pěnu od huby a opět se snažil neztratit Howadoora z dohledu.
Krížná, první vyšší kopec. Howadoor ho vyběhl a nahoře čekal na mě. Poté mi vyprávěl, jak tu umrzli nějací lidé a strašně se tomu smál.
Opět jsme vyrazili, tentokrát "po hřebeni", jak Howadoor říkal. Já jsem si hřeben hor představoval tak, že vylezu někam na kopec a půjdu více méně po rovině. jenomže jsem zjistil, že to tak není. Člověk vyleze na kopec a poté ho sleze a vyleze na další kopec a zase sleze a další kopec... 
Howadoor kráčel nechutně strojovým tempem a byl úplně v pohodě, zatímco já se za ním posouval za pomoci tichého úpění, funění, neustálých pádů, klopýtání, klouzání, kulhání a nekoordinovaných přískoků. Mé boty od Vietnamců není to pravé ořechové.
Další vrchol na dohled. Howadoor, zvyklý na Himaláje, kam si jezdí zdolávat příšerné hory, odbočil kousek vedle a já blbec za ním. Jenomže po chvíli jsem odbočil ještě o pár kroků vedle a to fakt nebyl dobrý nápad. Najednou jsem zůstal stát a koukám... a vlastně nestojím, spíš polostojím polovisím, sníh nikde a místo sněhu led. Potom jsem se podíval dolů a tam nic nebylo. Teda bylo... někde hrozně hluboko dole. Jinak nic. Prostě končil kopec a byl tam jen sráz. Tak jsem tak vyděšeně uvažoval, jestli je lepší padat do propasti po hlavě nebo po nohách a Howadoor stál nahoře a koukal na mě. 
Když jsem byl vyděšen dostatečně, Howadoor seshora pronesl klidným hlasem:
"Jednou takhle na horách jedné horolezkyni spadl batoh tam, kam asi spadneš ty. Měla v tom batohu konzervy. Všechny konzervy skončily po pádu na šrot, úplně rozbité."
A já visel na ledu a bylo mi všelijak, jenom ne dobře, protože si nejsem jistý, jestli jsem odolnější, než konzerva zabalená v batohu.
Howadoor pokračoval další příhodou:
"Jednou jsem takhle byl na Mont Blancu a začala se mi klepat noha a bylo to špatné."
Najednou mě chytla do nohy křeč, já se málem podělal, málem spadnul a začala se mi klepat noha.
V tu chvíli si Howadoor řekl, že už se pobavil dost a jal se mě vysvobodit.
Tasil ohromný nůž a začal do ledu vysekávat díry a po dírách lezl ke mně a tesal do ledu další díry a já se klepal a klepal a Howadoor tesal a tesal až se dotesal až ke mně.
Když se dotesal, vylezli jsme nahoru a já si strčil ruku do kalhot a zjistil jsem, že je to dobré, protože jsem se neposral.
Budu z tohohle kopce mít mindrák na celý život, klepat se budu taky celý život a už nikdy neodbočím na horách někam, kam nemám. Howadoor to samozřejmě ve svém deníku okomentoval jen suchým konstatováním:

"Jsme na Fatře. Podmínky jsou na jednu stranu ideální, na druhou stranu zase dost extrémní. Je jasno, téměř bezvětří, sníh je úplně tvrdý, hrubý, nosný firn, který se téměř vůbec neboří, což je velmi výhodné, ale některé úseky jsou velmi zledovatělé a dostat se přes ně bez maček a cepínu poměrně nebezpečné."

A šlo se dál, další kopec a další, mezi tím "sestupy do sedla" (to člověk z nějakého kopce spadne někam dolů, nejlépe o pár set metrů). Tyto sestupy byly sestupy jen v případě Howadoora, který je opravdu sešel, zatímco já jsem se do sedla dopravil pomocí komických pádů s následným odřeným zadkem, rukama a koleny.

Poslední kopec - Ploská.
Ten název mě potěšil, protože evokoval nějaký placatý vrchol, snad nějaký malý kopeček. Omyl. Nejhorší kopec z celých hor. Howadoor i se svým několik desítek kilogramů vážícím batohem - monstrem  - vyšel kopec a nahoře čekal a čekal a čekal... a já lezl a lezl a lezl.
Uspořádám petici za přejmenování kopce Ploská na kopec "Smrtná" nebo "Příšerná" či "Poslední počin".
Z vypětím posledních sil jsem vylezl na vrchol... a.... ne, výstup nebyl nejhorší, sestup byl ještě katastrofálnější. Prudký sešup nebyl led sníh jako na předchozích kopcích, ale sníh, led a hlavně obrovské zmrzlé drny nějaké trávy. 
Pokud chcete, vážený čtenáři, zažít to, co jsem zažil při sestupu z Ploské, tak si po zadku třikrát za sebou sjeďte schody z Eifelovy věže v Paříži.
Na chatě se skoro netopilo, byla tam zima, ale skvěle. Snědl jsem klobásu, vypil pivo (desítka a z plechovky), snědl Howadoorovi čokoládu a šel v sedm večer spát docela zdemolovaný. Jenomže jsem nespal, protože jednak tam povykoval jakýsi idiot, co se snažil být hrozně vtipný a kterému bych nejraději zarazil kovadlinu do slinivky a taky mě bolely trapézy z mého párkilového batůžku, z čehož měl Howadoor samozřejmě srandu.

16.2.2002 sobota
Hned po ránu opět na příšernou Ploskou. V půli kopce jsem našel kus stromu, tak jsem ho použil jako berli a nějak se vyškrábal nahoru, kde se už samozřejmě nudil Howadoor.
Tak a teď to přijde.
Před posledním vrcholem (to říkal Howadoor, ale já mu nevěřím, určitě tam těch kopců bylo ještě víc) jsem to vzdal. Normálně sprostě a zbaběle. Úplně srabácky jsem řekl, že to neujdu. Hm.
Nu co, sešli jsme z hor do nějaké vesnice a je po dobrodružství. Ze mě fakt nikdy horolezec nebude.
Během jednoho a půl dne jsem přišel o iluze, naději, 5 kilo váhy a boty od Vietnamců.
Na horách jsem vyfotil dva filmy a tak doufám, že z toho snad něco vyjde, i když většina je focena za blbého světla.
A ještě jeden okamžik, který se mi vryl do paměti. Na chvilinku jsem při sestupu předstihl Howadoora. On totiž sestupoval jako obvykle klasickým způsobem - chůzí - zatímco já opět hodil držku a jel jsem po zadku na ledu bezmála čtvrt kilometru ("bezmála" je takové neurčité slovo, ve skutečnosti to bylo maximálně 200 metrů) a po cestě předjel Howadoora. 

Dole ve vesnici mi Howadoor uvařil oběd a jelo se domů.
Ve vlaku Howadoor vypil flašku rumu, probrali jsme jak falšovat občanky a jak pasy a v Přerově jsem se odpojil a odjel za Bárou do Zlína.
Jenomže Bára tam nebyla. Tak jsem šel spát na skládku za městem. Jako správný idiot jsem hodil spacák na zem a nevšiml si, že je zem jakási vlhká a že vedle teče potok.

17.2.2002 neděle
Mám mokrý spacák a samozřejmě zmrzlý, jsem úplně pokrytý kousky ledu a blbým zajíněním či co to je.
Led jsem ze spacáku a bundy olámal, ale když jsem ho chtěl odstranit z hlavy, tak jsem si vyrval i vlasy a to teda ne, řekl jsem si a odešel na vlak s ledem na hlavě. Taky mám trošku omrzlý nos a uši, docela to pálí.
Nejhorší jsou ale zmrzlé boty. Jednak je problém se do nich dostat a druhak si v nich člověk připadá jako by měl nohu v sádře. Na nádraží na mě lidi koukali podivně, jak kulhám ve zmrzlých botách, jsem bílý od námraza a z vlasů mi visí kousíčky ledu.
Ve vlaku jsem roztál a usnul. Čundrsleva docela v pohodě.
V hnusné Praze jsem usnul a spal.

18.2. 2002 pondělí
Bolí mě z hor zadek. Nebolí mě vůbec nohy, ale na zadku mám červené a fialové čáry a podlitiny.
Mám pocestovní depresi, jakáže to jsem sračka, že vzdávám pochod přes hory. Fuj, nakonec skočím jako Houmr, který se pohybuje jen když mačká spoušť foťáku a místo na akční výlety jezdí domů pomáhat mamince žehlit.
Nedávno jsem tu psal, jak mi holohlavý (ne plešatý) Burma líčil literární hrdinku, do je prošpikovaná piercingem a já uvažoval, jestli by na ni šly naházet magnety.

Já tenkrát napsal:

"A mě zajímá, jestli když na takovou hrdinku nahážeme magnety, jestli ty magnety budou držet, když je hrdinka protkána kovovými udělátky. Proto hledám dobrovolnice s piercingem, abych na ně mohl metat magnety."

Pošuk Howadoor napsal:

"Držet to nebude, ony se ty blbiny většinou nedělají z ferromagnetických materiálů. Například zlato je diamagnetické, tedy je z magnetického pole vypuzováno, ovšem poměrně slabě (můžeš si to vyzkoušet), takže ty hrdinky bys pomocí magnetů ani odmršťovat nemohl.
Je to škoda, protože kdyby to fungovalo, tak bys mohl sestrojovat magnetické pasti na hrdinky."

Burma mi taky napsal, že jsem blbec, protože jsem dal do deníku jeho fotky a napsal, že se vzrušuje pohledem na pářící se ještěrky, a že jsem blbec proto, protože on, Burma, chodí do práce a má u svých podřízených velkou autoritu, ovšem podřízení čtou tento deník a uvidí Burmu na fotkách a on už autoritu mít nebude. A proto už sem nedám fotku Burmy, ale dalšího mého známého, Jeroma.
Jerome chce být kulturista a mocně posiluje, ovšem jak je vidět na fotce, moc se mu to nedaří, i když se snaží posilovat i jakousi zvláštní metodou, která spočívá v meditaci. 

19.2.2002 úterý
Po mém trapném vystoupení při pokusu o přechod Velké Fatry jsem se stal terčem posměchu okolí a zvláště mé vietnamské boty.
Zajel jsem za Zelím na kolej a ten blbec chtěl, abych se svlékl a ukázal, jak jsem si na horách mnoha pády rozbil zadek.
Jistá rádobyvtipná slečna se mě ptala, za kolik si nechám patentovat boty, sloužící jako lyže.
Howadoor na svým stránkách navíc popsal celou akci naprosto prolhaně a vymyšleně, takže lidé jsou zmateni a ptají se mě navíc, jak to bylo ve skutečnosti, čímž mi opět připomínají to trapné vystoupení.
A vrchol všemu dodal jistý pitomec, kterého ohromně pobavilo, že jsem si omylem ustlal na podmáčené hlíně a nasákl mi spacák. A tento pitomec mi napsal, že má pro mě brigádu, prý potřebuje vysušit zahrádku od roztátého sněhu.
Haha, všichni jsou strašně vtipní. Doufám, že je přejede tramvaj nebo jim aspoňń chcípne křeček.

Nicméně abyste neřekli, že jsem zapšklý sobec, uvedu návod, kterak si za dvě stě korun vyrobit botolyže.

Jedinec lačný botolyží musí zavítat na tržiště a od šikmookých obchodníků zakoupit obuv. Já zvolil hezké černé botky s chlupama vevnitř, které budily pocit tepla.
Takto zakoupené botky obujeme a vydáme se na procházku. Po několika stech metrech se ďábelsky propadne podrážka, leč to je jev vcelku obvyklý a očekávaný a tak do propadlých míst v botě nasypeme směs papíru, hadříků a dámských vložek. Papír dodá hmotu, hadřík pěkně vyplní zákoutí propadlin a dámská vložka se postará o sucho našich botek.
Po další procházce dojde k obvyklému příčnému rozlomení podrážky, což je velice důležité pro pozdější funkci botolyží. Tuto prasklinu rozhodně nijak nelepíme!
Takto upravené botky ještě chvíli prochodíme, čímž se dosáhne povolení lepení a šití a botky tak na noze dosáhnou jisté volnosti.
Ovšem to dá rozum, že až dosud se jedná pouze o boty a botolyže z nich docílíme pouze na sněhu, nejlépe na horách.
Na horách se vmžiku zbrousí propadlé paty botek a udělá se příjemný oblý konec, čímž je zajištěna i zpětná klouzavost. Do příčné velké praskliny v podrážce se čase dostane sníh, který se nacpe do praskliny jako klín a následkem toho se špička boty vztyčí vzhůru, stejně jako jsou tvarovány špičky lyží.
No a botolyže jsou na světě. Na takovýchto botolyžích získá člověk obdiv okolí a sám získá pocit nevšední a netradiční zemské přitažlivosti a působení různorodých a nečekaných fyzikálních jevů, nazývaných pády.


20.2. 2002 středa
Přišel další nudný den a tak přemýšlím nad romantikou. Taková romantika je hezká věc, já jsem romantik od přírody a mám romantiku rád. Myslíte si, že romantika není hezká? No, snad vás přesvědčím několika literárními útvary pánů Plíhala a Vodňanského. Jedná se povětšinou o základy romantických básní.

"Láska je hluboká strž... tak sebou nemel a drž."

nebo

"Soused Pepa na zahradě kozu měl, po všech stránkách si s ní dobře rozuměl. Já zas nosím podprsenky Lenčiny, neodsuzuj sexuální menšiny."

nebo individuálně romantická

"Podlehl jsem města svodům, udělal jsem si to o dům."

či ještě jedna individuálně romantická

"Někdy jednám pudově, někdy jednám spontáně, nyní právě onanuji v Křižíkově fontáně."

či filigránské heslo obchodníka s romantikou

"Tvoje stydký pysky, přinášej mi zisky."

Ovšem nejenom rýmy je člověk živ a tak i nerýmovaná romantika je pěkná.
Například:

"Milostivá, chtěl bych vás milovat fyzicky, třebas i manuálně." (Vodňanský)

nebo romantika známého Burmy

"Jahody se šlehačkou, šampaňské.... a prst do zadečku."

A na závěr se s vámi podělím o historku, jak může také dopadnou touha po romantickém setkání a setkání samo. Hrdiny jsou dva jedinci, jejichž pravá jména tu raději uvádět nebudu, nazvěme je třeba Fridolín a Joudis.

Kamarádi Fridolín a Joudis se rozhodli, že si užijí něco romantiky a seznámí se se slečnami a bude romantika. I tak si podali inzerát, slečny se ozvaly a naplánovala se schůzka v romantické kavárně.
Fridolín ovšem měl trému a tak mu Joudis nabídl kapku alkoholu na povzbuzenou. Fridolín neváhal a povzbuzoval se vydatně, takže tréma brzy opadla.
Oba jedincové lační romantiky a slečen přišli do kavárny, kde již u stolu seděla děvčata. Opilý Fridolín a Joudis přišli ke stolu.
Joudis se usmál, uklonil a řekl:"Ahoj, já jsem Joudis."
Fridolín se usmál, uklonil a poblil.

No, konec historky. Moc romantická není, jak tak koukám, ale je ze života, tak co.

21.2.2002 čtvrtek

Včerejší zápisky o romantice vzbudily poměrně slušný ohlas a zvláště historka a dvou jedincích na lovu partnerek, z nichž jeden se na rande poblil. Protože nejsem žádný tupý bulvární pisálek, ale seriózní distributor informací, neuvedl jsem u příhody pravá jména zúčastněných. Ovšem k mému nezměrnému údivu jsem zapředl s jedním z hrdinů hovor a on řekl, ať tam klidně napíšu, že to byl on a uvedl několik upřesňujících skutečností.
Takže si tedy, vážený čtenáři, doplňte vědomosti o poblité schůzce.

Já: No nic, napsal jsem tam, jak jsi se poblil....

Howadoor: Uz jsem si to precetl. Klidne jsi to mohl dat s mym jmenem. Akorat ze to nebylo v kavarne, ale u fontany v parku pred divadlem, kde navic nikdo nebyl, takze muj nazor byl takovy, ze se ta kosa dala taktne prejit, ze to ani nikomu nemohlo vadit. Ovsem zustal jsem s timto nazorem osamocen.

Já: Ty seš kůň... už jsem viděl člověka, co o svatbě poblil manželku, ale tohle ještě ne. 

Howadoor: Potiz nebyla ani tak v tom chlastu, nebo snad v tech praskach, co jsem si k tomu dal, ale v te idiotske tramvaji, co jsme s ni jeli na to rande. Ta sebou tak pitome hazela, ze se mi udelalo blbe.

Já: Tys poblil fakt přímo tu holku?

Howadoor: Ne, nablil jsem ji pod nohy. Nejsem prase. Hlavne ta tramvaj za to mohla!

Já: No počkej... když pod nohy, tak co jí vadilo? To přerušila rande, i když jsi jí nepoblil obličej? Nebyla nějaká útlocitná?

Howadoor: Ja si ji moc nepamatuju. Ona hned odesla. Asi kapku na nervy, bych rekl.

Já: Hm, určitě nějaká hysterka, taková blbost by normální ženský vadit přece neměla... Vitásek tu svojí nepoblil?

Howadoor: To nebyl Vitasek, to byl Pepa zvany Japoncik.

Já: Aha... ale nepoblil jí, ne?

Howadoor: Ne, Pepa je slusnak. Ten nechlastal. Ten byl narvany aspirinem, az mu z toho hucelo v usich. Asi dvacet tablet sezral.

Já: Vy jste trubky... a jak teda dopadl Pepa? Dostal ji?

Howadoor: Ale ne, ty baby otravene odesly, co bys jineho cekal.

Já: No nevím, mohl sis třeba utřít pusu a bavit se dál, ne?

Howadoor: Mohl, ale nebylo s kym, kdyz zmizely

Já: Měli jste je pronásledovat, bylo by to akčnější....

Howadoor: Vis jak mi bylo zle? Si to zkus sam, chytraku. Navic byly dve.


No tak takhle to tedy bylo. Dopravní podniky města Brna a jejich tramvaje způsobily, že Howadoor, jeho kamarád Japončík a dvě slečny zůstali neukojeni. Ovšem Howadoor je jedinec vytrvalý a tak se rozhodl, že když nenaláká ženštiny na obsah svého žaludku, zkusí to jako umělec. Konkrétně malíř. Račte posoudit:

Howadoor: posílám ti e-mail

Já : Došla mi hruška...ne?

Howadoor: Perfektni. Poznals to.

Já: Ty hnědý čáry na tý hrušce jsou skvělý.

Howadoor: Ze jo! Hnede cary!! Ty jsi koukam expert!
Howadoor: Spravne, hnede cary, na ty jsem hrdy.

Já: Jo, poznal jsem to, házeli jsme to kdysi po sobě. Nejsi dneska tak trochu zhulenej?

Howadoor: Bezvadne. Ted maluju hrusku A jabko najednou. To je narocnejsi. To uz je na strane trinact.

Já: Na jaký straně 13? Ty jsi fakt jetej, co? Normálně člověk neposílá hrušky.... a neříká, jak je složitý kreslit jabka i hrušky najednou.

Howadoor: Na strane 13 prirucky "Akvarelova malba pro zacatecniky"

Já: Pošuk. Seš normální pošuk.

Howadoor: Si to zkus, chytraku. Pockej, v Louvru uz sundavaji ty sve mazanice, aby si tam mohli povesit me uzasne akvarely.

Já: Bože, cvok....

Howadoor: Co cvok? Jsi pablb, vubec nechapes ty moznosti!
Na to baby leti, kdyz se vytasim s vodovkama a stetcem, tak se jim nohy rozleti, ze budou zirat.

Tak to vidíte, pošuk Howadoor zvrací na rande a teď chce znásilňovat ženské vodovkami a štětcem. 

22.2.2002 pátek

Hokej je báječná hra. Sice hokejisti nejsou až takoví dementi jako fotbalisti, nicméně čas od času je možnost vidět, kterak se tlučou hokejkou (tvrdé dřevěné náčiní), případně si drtí kosti narážením jiných i sebe sama na ohrádku, ve které jsou zavřeni. Mimo to se častují slovy jako "hajzle", "svině" a přejí si významné životní události výkřiky typu "chcípni", "zdechni" nebo "zabiju tě".
Na olympiádě hrajou taky hokejisté. A lidi křičí, aby hokejisté vyhráli. Já nekřičím, já jsem si chytře vsadil v sázkové kanceláři peníze na to, že Česko prohraje a Rusko vyhraje. To se tak dělá, že hrají dvě skupiny, ne spolu, ale proti sobě a když někdo vyhraje, tak je vítěz. To se dělá skoro na každém hokeji.
A já si vsadil a všichni říkali, že jsem úplně vymetená palice, mozek v lihu a podobně, protože prý přece není možné, aby barbarští Rusové, vlastně ještě skoro poloopice odněkud ze Sibiře porazili vynikající, skvostné, hrdinné a nejlepší Čechy. 
Tak jsem vyhrál spoustu peněz, protože to bylo jasné, že tupí Čechové nevyhrají.
Já totiž věděl, jak to dopadne, protože jsem hokej hrával a vím, jací jsou Čechové sportovci, ostatně jako dokumentaci jsem si pořídil několik fotografií z hokejové šatny... a je to vidět... čeští hokejisté jsou obézní vepři, vychrtlí homosexuálové a alkoholici. A stejně se mi hokej líbí. Ale abych se vyjádřil i k něčemu, co mnozí označují také jako sport, totiž k fotbalu. zatímco hokej je zábava dynamická, fotbal je činnost, kdy se zhruba 15 jedinců prochází po louce, diskutují a opalují se.Zbylých přibližně 7 jedinců poklusává směrem k míči, do kterého kope a snaží se ho kopnout tak, aby se sami mohli procházet a opalovat a ostatní museli kopat. to je princip nudy, zvané fotbal. Když se někdy stane, že se k jednomu člověku dostane míč podruhé během pár desítek minut, takovýto jedinec si sedne či lehne na zem, nastaví na obličeji grimasu a začne křičet, že na tohle se může vykašlat, že ho bolí noha, břicho, krk a dva zuby. Rozhodčí to vidí, tak přijde a přeruší hru.
Potom fotbalisté postávají a diskutují, jestli ta noha nebolí z kuřího oka, břicho ze zkaženého piva a zuby z nevhodné žvýkačky. Tak se během fotbalu kácí k zemi jeden simulant za druhým a diskutuje se.
Fotbal se mi tudíž nelíbí, jelikož je to nudná podívaná na omezené simulanty. To neříkám jen tak, že jsou omezení, to říkám podle nějaké studie, kde vyšlo, že fotbalisti jsou jedni z nejtupějších sportovců a já s tím souhlasím, protože zatím každý, koho jsem potkal a tvrdil, že hraje fotbal, tak byl hňup.

Včera večer jsem byl na kolejích a byl jsem slušný, protože jsem potřeboval naskenovat fotky z Fatry. Houmr skenoval fotky, které sice nejsou naskenované nejlépe, jsou jakési zrnité, nicméně musím uznat, že Houmr fotky naskenoval ochotně, rychle a zadarmo a navíc ještě přidal historku, jak jeho maminka čte tyto stránky. Tím mě moc nepotěšil, protože člověk nikdy neví, co si dospělí pomyslí o dětských stránkách.
Tímto tedy zdravím Houmrovu maminku a vůbec by mi nevadilo, kdyby na svého syna práskla, kdy se zase opil, poněvadž v Praze si hraje na slušného a dál chová své morče Fidela. Houmr je hloupý. Tak dlouho bude chovat své morče Fidela, až morče zestárne, bude mít tuhé maso a bude se muset vyhodit, jelikož nebude dobré ani na polévku. 

23.2.2002 sobota

Hadi z Českých drah mě včera polapili a donutili zaplatit celou cenu jízdenky. Zážitek mi samozřejmě nemohla spravit ani jízda načerno z Otrokovic do Zlína.

Bára mi na uvítanou hned dala facku, už ani nevím za co, nějak si zvykám.

Ještě pár poznámek k mým stránkám. Spousta lidí nadává, že prý fotky v textu jsou malé a není vidět, o co jde. Tito lidé jsou blbci, jelikož stačí na fotku najet myší (chtěl jsem napsat kurzorem, ale třeba se najdou blbové, kteří budou jezdit myší po monitoru tam, kde se fotka zobrazuje) a člověku se zobrazí, cože na obrázku je a pokud na fotku člověk klikne, většinou se fotka zobrazí v novém okně v správné velikosti.

A dalším lidem nedošlo, že když napíšu, že už mám fotky z Fatry hotové a naskenované, že jsou již tyto fotky na webu. Takže kochejte se kochejte, jak jsem byl na ohromných horách, které se tyčily do nebes. A přidal jsem i obě verze popisu oné akce. Jedno mojí, pravdivou a druhou strašně lživou - od Howadoora.

Howadoor propadnul kouzlu malířství a místo aby se věnoval dopisování svého deníku, tak si kreslí podle nějaké učebnice hrušky, hrušky s jablkem a kdovícoještězablboviny.

Dnes stahuju anketu o USA a jako obvykle zvítězil názor o hnusné buržoazní zemi, o odporných kapitalistech o lidských zrůdách, co vykořisťují ubohý lid.

A jako správný nestranný anketista dávám anketu novou.

24.2.2002 neděle

Dnes mě Bára nemlátí, jen mi nadává, čehož si nevšímám a rychle vyžírám ledničku, jelikož výplata byla už před deseti dny a já jsem opět skoro bez peněz.

Dnes má narozeniny kolegyně Andrea v práci, ale já takové blbé příležitosti neuznávám za oslavy hodné a tak jsem ani neobdarovával, ani nepopřál.

K večeři Bára zlomyslně upekla brambory a k nim mi dala polosyrovou slepici, posypanou spoustou koření. Po jídle jsem vypadal v posledním stádiu lepry, či (jak říká jeden kožní lékař obličejovým vyrážkám) po ústním syfilisu. Celou držku mám oplácanou směsí oleje, kousků masa a spoustou bylinek, koření a podobně. Taky mě bolí za krkem a zuby, jak jsem rval maso od kosti. 
Bára se směje.
Když jsem se šel umýt, nabral jsem vodu do dlaní, prudce ponořil obličej... tedy neponořil. K vodě z dlaní jsem se vůbec nedostal. Místo toho mám uprostřed čela nateklý flek, jelikož jsem při prudkém pohybu hlavou narazil na vodovodní baterii. Blbý den.

Večer mě opět chytli ve vlaku. Tragédie. Už mě to fakt nebaví. Nevím, jak mám jezdit, abych nemusel platit.

25.2.2002 pondělí
Od rána studuji na internetu podobu podvozku a střechy železničních vagónů, ale žádný úchyt se mi nezdá dost dobrý na to, abych na něm trávil několikahodinovou jízdu. Pravděpodobně budu nucen zainvestovat do falešné železniční průkazky, abych mohl jezdit zadarmo.

Četl jsem recenzi na jednu knížku a dověděl jsem se, jaký je rozdíl mezi ňaderníčkem, ňaderníkem a podprsenkou. Tak vás tedy také vzdělám, abych měl chytré a inteligentní čtenáře, když už jsem takový chytrý a inteligentní spisovatel.

Tak tedy... podle recenze:
ňaderníček je dívčí odění prsou, nejčastěji bílé barvy, která spolu se zdrobnělým označením "ňaderníček" evokuje nevinnost

ňaderník je v podstatě to samé co ňaderníček, ovšem je to velký ňaderníček a údajně se do ňaderníku má vlézt celá hlava

podprsenka je bezpohlavní, neburcující výraz pro kryt poprsí


Já jsem ovšem z toho všeho zmaten, jelikož ňaderníčkem bych rozhodně nenazval ten hnusný špinavý pruh pytloviny, kterým byla kryta cikáňata ženského pohlaví v žateckém ghetu, původně ghetu židovském.
Ňaderník mi teda nepřijde až tak příbuzný s ňaderníčkem, spíš si představím pletené koupací čepice, nebo látkové kryty na vojenské helmy, co mají vojáci opásané gumou, za kterou strkají cigarety a podobné věci.
Podprsenka mi přijde úplně normální, protože jsem nikdy nerozepínal ňaderníček či ňaderník, ale vždycky jenom podprsenku. 
Holt jsem rozepínací barbar, teď to vím a vy také.

26.2.2002 úterý

Došel mi mejl od nějaké Aleny:

"To jsem blázen, hledám H. jablko a nemůžu ho najít. Kde jsem ho jen viděla? Alena"

Milá Aleno... nepleteš si jablko s hruškou? Nebo H. je tak mizerný malíř, že to nepoznáš? Já od H. jablko neviděl, jen hrušku.
Nicméně netruchli, hruška nebo jablko, obojím se dá silně mrštit a bolestivě zasáhnout, tak jen do toho.
A ještě, milá Alenko, mohla jsi to zrýmovat lépe... ne jenom "viděla / Alena".

Mělo to být třeba: "Kde jsem ho jen viděla? Tvoje malá Alena"

Ovšemže tam nemusí být zrovna "malá" Alena, může tam být třeba "velká", "milá" nebo "modrá". Ale aby se to rýmovalo.

Také jsem zklamán reakcí na mou anketu o nejtypičtější vlastnosti Čechů. Čekal jsem pobouření a místo toho mi píšou lidi, že by rádi zaškrtli víc možností, nejen jednu.

K včerejšímu pojednání o podprsence či ňaderníku či ňaderníčku. Jedna kolegyně mi řekla, že se to dá nazývat také "kozohřejka", jiná ženština v reakci na to pravila, že kozohřejka by musela být udělána z mužských rukou a vzápětí jako reakci na nápad s rukama jsem dostal objednávku na kalhotkovou obdobu kozohřejky.
No jo, zvrhlé ženštiny.

Odpoledne přišel Bárt a přinesl cédéčko s Vysockým. Vysocký má takové melodicko-monotónní melodie, takové pochodově dylanovské, epicky becaudovské, ale rusky už neumím ani to, co mě naučil perverzní chlap na Sibiři ve vlaku, když po troše vodky vysvětloval, že má ruština speciální výraz pro zmrzlá varlata.
A tak si na Vysockého melodie pobrukuji báseň "Vot Tamára pasmatri", což je jediné, co mi zůstalo v paměti ze školních let, kdy se mi válečný invalida Mašek a postižená učitelka Rajčátková snažili nahustit do hlavy jazyk pánů Tolstého, Puškin a Stalina, nebo jak se všichni ti literáti jmenovali.

No a jak jsem tak byl ve vášnivém kulturním rozlícení, sháněl jsem překlady textů Jacquese Brela. Nenašel jsem nic kromě jakési vietnamské, čínské či jakési takové internetové stránky SOUI NAU VAO BUII NOU NÖÔONG XÖA, což nevím co je, ale určitě to bude nějaký kulturní rozbor. 

Dnes asi půjdu do zpovědnice, ale ne jako obvykle si dělat srandu z faráře, ale opravdu se vyzpovídat, jelikož jsem zjistil, že jsem nekulturní prase a dobytek. Já bych nekulturní prase a dobytek nebyl, ale jistý pan Matouš v jedné tlusté knížce napsal:

Matouš 5.28: "Ale jat pravím vám: Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání ji, již zcizoložil s ní v srdci svém."

A obvyklé poučení na závěr: Nečtěte Bibli, protože Matouš byl vůl a tak se musí do zpovědnice. 

27.2.2002 středa
Večer jsem si šel zahrát hokej. Kontaktoval mě jeden člověk a povídá, abych si šel zahrát.
Nechal jsem si tedy přenýtovat brusle, nabrousit, seškrábal jsem plíseň z chráničů a vyrazil.
Hokej. Představoval jsem si, jak nejméně třicet lidí v plné zbroji krájí led a pálí dělové rány na brankáře.
Přišel jsem na zimák. Tam v hloučku diskutovalo patnáct lidí. V šatně jsem se jak idiot oblékl do výstroje. Jenom já.
Brankář byl jenom jeden. Druhý nepřijel, že prý ho bolí noha. Výstroj kromě mě neměl nikdo. Jak totální hovado jsem vozil po ledě spoustu zbytečných kil chráničů, zatímco kolem mě se neuvěřitelně neumělými pohyby klátilo patnáct lidí v teplácích, jejichž snahou nebylo přihrát či dokonce vstřelit gól, ale udržet se na bruslích.
Hrůza. Ti lidé neznali pravidla, takže slovo jako ofsajd neuznávali. Totální chaos na ledě završilo to, že každý hrál všude a pojmy jako "útočník" či "obránce" zřejmě považovali za policejní hodnosti.
Kromě toho měl každý jiný dres, takže nehráli například černí proti bílým, jak to tak bývá, ale hrál Pepa, Karel, Franta a Vendelín na straně jedné a Kuba, Hugo a bratři Pípové na straně druhé (jména jsou fiktivní). A Pepa hrál v červeném tričku, zatímco Karel měl modrý svetr, Franta zelený hubertus, bratři Pípové oblečení po dědečkovi z legií a Vendelín přiléhavý žlutá trikot s reklamou na pivo.
Když už jsem se chystal vystřelit jako z děla (někdy vystřelím tak tvrdě, že puk letí skoro až k bráně), tak jsem se koukl a zjistil jsem, že přede mnou stojí člověk v teplákách a hrůzou v očích. A tak se ani nestřílelo.
A na závěr popisu líté hokejové řeže - já tam byl asi nejhorší. Horší už byla jen jedna paní, ale nevím to jistě, protože ta s náma nehrála, ale prodávala pivo a bublinkové šťávy v baru.
Po hodině utrpení jsem slezl z ledu, osprchoval se a cestou na tramvaj zakopl o hokejku, spadl a nechal se zavalit taškou s výstrojí.

28.2. 2002 čtvrtek
Howadoor je brněnský Cimrman, Leoš da Vinči, člověk obrovského záběru potenciálu ať už se to týká techniky, kultury či jiných věcí. Pomíjím nyní jeho již známá hudební díla, nebudu se zmiňovat o jeho sbírce pornofilmů, ale o tom, že byl objeven malíř Boschova formátu, o tom již mlčet nemohu.
Howadoor sobě zakoupil barvy, štětce a pomocí příručky o malování tvoří díla, která za krátko obsadí nejen Christie, ale i všechny ostatní aukční síně, i sezónní výprodej na hlavním nádraží.
Howadoorův obraz "Hruška" je již dostatečně znám, ovšem umělec překvapil bezejmenným obrazem, kdy za pomoci zkrocených divých tahů štětcem zobrazil pootevřené dveře, cestu kamsi či odkudsi, obraz, nad kterým se budou zmítat pochopením a následným procitnutím do nepochopení všichni, pro koho není obrazem jen planým plýtváním barev a mrtvolných tahů zmatené mysli.
Howadoorův styl má směrovost Gogha, ovšem zakončení tahů má spíše nádech známých ukončení dynamického tahu, Ridderem van Rappardem dovedených téměř k dokonalosti.

Protože já jsem hrozně umělecky založený, vycítil jsem šanci a dotázal se Howadoora, za kolik je ochoten mi poslední dílo prodat, leč on chytá manýry hvězd a ani mi neodpověděl.

Od rána se mě snaží Trejbátko a Zelí přemluvit, abych šel do hospody, popil něco alkoholu a ožral se jak doga. Leč já již nepiji a rázně jsem odmítal, jsem totiž svědomitý pracovník a ne žádný výpitka, což Trejbátko a Zelí jsou a budou ještě větší výpitkové, protože v tomto způsobu požívání látek nalezli zalíbení a ničí si tělo, mysl a ještě otravují ostatní.

Také jsem dnes fotil. A nyní musím říct, že jsem fakt hovado, protože jsem si vymazal fotku jednoho člověka, kterou jsem sem chtěl umístit, abych prezentoval, cože za individua se nechávají fotit a jakým způsobem.
Fotil jsem na průkazky, což jde rychle, každý si jen sedne, já mu řeknu, aby se netvářil jako debil a zmáčknu spoušť. 
Každý se před focením češe, pudruje, upravuje kravatu, šátek či bradavice, každý chce vypadat elegantně.
Náhle se do ateliéru vřítil muž. Posadil se na židličku a zvolal:
"Foťte mne!"
Ten maník seděl, na nohách kanady, dlouhý plášť divných barev, divného tvaru i rozměru, zarostlý divokým strništěm, na očích brýle s tlustou černou obroučkou a na hlavě umatlanou černou pletenou čepici, naraženou až k brýlím. na zádech měl batoh, či spíše neforemný vak.
A tak seděl na židli a volal"
"Foťte mne, foťte mne!"
Po chvíli přemlouvání jsem ho přinutil sundat si alespoň batoh, po dalším přemlouvání odložil i kabát, ovšem tím to končilo a tak je na fotografii s čepicí naraženou do čela a vypadá jak masový vrah ve chvíli noření čepele do těla nevinné oběti.

zpět na hlavní stranu