Únor 2007
1.2. 2007 čtvrtek
V práci skončilo předvánoční šílení, pročež většinou pracuji jen osm hodin
denně a po zbytek času surfuji po internetu, hledím na obrázky nahatých slečen,
hraji hru na skládání písmen
a žeru.
Následkem této nečinnosti jsem opět překročil hranici obezity, ba obezitu jsem
nechal historii a úspěšně se etabloval ve sférách vzhledu výstavních prasat či
dobytka, který je díky nadměrným rozměrům odesílán raději rovnou do kafilérie.
Do dveří opět vcházím bokem, u stolu nesedávám, jelikož ho břichem odtlačuji v
dáli. Do schodů nechodím, nýbrž se tam plazím, často za pomoci zábradlí a zdí.
Ani kašlat se už neodvažuji, jelikož si tím vždy rozhoupu sadu mých ovarových
pásů a poté ještě několik minut vypadám značně rozhoupán, pročež se stávám
objektem zájmu amatérských lékařů, kteří aktivně volají první pomoc a hlásí
epilepsii.
Těžký život prasete.
2.2. 2007 pátek
Nezbývá mi, než občas souhlasit s mentálně jiným bývalým spolužákem
Bohumilem, který na adresu čtenářů Chochovin pronesl: "Stejně je to jen banda
kriplů, co nic neprožívají, tak si čtou aspoň cizí život a tajně chtěj být
stejný prase jako ty, protože si myslej, že je to sranda."
Předkládám vzorek toho, co čtenáři vkládají do internetových vyhledávačů, aby následně jejich úchylné oko spočinulo na Chochovinách, cílové destinaci vytříbené kultury a jemnocitu.
3.2. 2007 sobota
Odjel jsem k moři a poprvé se letos vykoupal v teplém proudu pana Golfa.
Nahý, jak mívám ve zvyku, jelikož plavky mé velikosti se nevyrábí a navštěvovat
obchody s lodními plachtami se mi nechce. Popravdě řečeno, podle smíchu
pubertálních dorostenkyň při pohledu kamsi do poloviny mého těla proud pana
Golfa zas až tak teplý není.
4.2. 2007 neděle
K nedělnímu obědu jsem obdržel obrázky od čtenářky P. Čtenářka P. se
vyznačuje zejména tím, že neprovádí sexuální činnost. Také se vyznačuje tím, že
si neustále stěžuje, jak by provádět chtěla.
A tak tedy pojídám lahodnou krmi, kterou jsem si zrobil za pomoci párků, chleba
a hořčice a kochám se fotkografiemi, zobrazujícími neznámého umělce v práci s
mlýnkem na maso.
Umělec s mlýnkem na maso
5.2. 2007 pondělí
Smíchal jsem drcený křen a hořčici. Je toho asi pět litrů. Nyní to pojídám
jako pomazánku, omáčku či sušenky, pokud nechám směs ztvrdnout. Nikdy bych
neřekl, že i na stará kolena umím být tak ďábelsky vynalézavý.
Vzhledem k zachovalosti prstu doporučuji prohnat mlýnkem ještě jednou
6.2. 2007 úterý
Hehe. Můj polský spolubydlící a zároveň podřízený v práci dnes opět
nezvládnul pohovory a opět nebyl povýšen.
Prohlásil jsem ho za debila a jako podřízeného nejméně na další rok poslal pro
pivo. Nejenže mi pivo nepřinesl, ale ještě mi drze a vyzývavě sdělil, že mi
rozbije hubu. Někteří lidé už si ani neváží toho, když je pověřím nějakým
úkolem.
Takto nějak si představuji porod
7.2. 2007 středa
Odjel jsem od nás z vesnice do města Dublin, což je vesnice také. Pan
Filosof, nastávající několikanásobný otec, ragbista, xenofob a milovník filmů
plných válečných scén (Alexandr Veliký, Král Artuš, Trója, Major Zeman...) mne
pozval do restauračního zařízení.
Večer byl poměrně inspirativní. Pan Filosof mi poskytl přednášku o historii
Osoblažska a negativním vlivu muslimů na tamní klima. Kamarád pana Filosofa
následně vylíčil několik zkušeností s irským zdravotnictvím a přítelkyně
kamaráda pana Filosofa se jala vyprávět, že na internetu narazila na web
nějakého idiota a počala citovat cosi z Chochovin. V anonymitě jsem zůstal asi
pět sekund, načež si společnost povšimla, že se červenám a bylo po anonymitě.
"Darovanému koni na zub nehleď.",
praví irský lékař a věnuje vám kanylu pro domácí hrátky
(fotografie zaslána nebohým pacientem)
Největším dobrodružstvím večera se ovšem stala zkušenost s irskou policií. Čekal
jsem v čínské restauraci na to, až mi do balíčku připraví jídlo, když v tom se
rozletěly dveře, vstoupila ošklivá irská policistka a požádala o dva kilogramy
hranolek. Jelikož anglicky neumím, v první chvíli jsem myslel, že jsem se
přeslechl. Téhož názoru byl i čínský kuchař a proto se raději otázal, zdali to
hnusná ženština myslí vážně. Objednávka potvrzena. Po deseti minutách policistka
vychází s krabicí hranolek. Sedá do automobilu, kde čeká kolega. Následuje
komunikace, která přerůstá v poměrně dynamické mávání rukama. Poté policistka
vystupuje, krabici lehce nadhazuje a neuvěřitelně brilantním výkopem způsobuje
hranolkový déšť. Scénka kulminuje tím, že ženština vsedá do vozidla taxi a
odjíždí. O několik sekund později vchází do restaurace druhý policista a
objednává dva kilogramy hranolek.
8.2. 2007 čtvrtek
"Víza! Vím jak na ně!", píše jistá italská čtenářka Chochovin. A ať prý
nelením, čisté ponožky sobě zakoupím, Pitralonem nechť se zušlechtím a přiletím.
Jakási agentura se mi již o víza do Alžírska či Kamerunu postará.
Vsedám do letadla a odlétám do Benátek. Čtenářka postává u východu z letiště,
přešlapuje a tváří se provinile.
"Dobrý den, den jako stvořený pro získání víza.", ději způsobně.
"Dobrý den, pane Chocho. Já se omlouvám, ale nevšimla jsem si, že ona agentura zrovna víza do Alžírska ani Kamerunu nevydává."
"Předpokládám, že si ze mne činíte poprsí, či snad dokonce kozy.", hledím na plochý čtenářčin hrudníček a tuším, že to tak nebude.
Nebylo. Pročež jsem vsedl do letadla a odletěl zpět do Irska.
9.2. 2007 pátek
Neuvědomělí jedincové, kteří provozují sex, nutně se okrádají jednak o čas,
který je možno věnovat jídlu a spánku a konají činnost nejen hloupou a
zbytečnou, ale i sobě nebezpečnou. Dnes kolegové v práci opět rozebírali svůj
sexuální život, jak ostatně činívají vždy, když se v dohledu objeví naše tělnatá
šilhavá kolegyně.
Polský kolega Potkan opět vytáhnul ohranou historku o tom, jak si jeho kamarádka natrhla prstýnkem pohlavní orgán, překvapena při masturbaci. Téma masturbace se ujalo, pročež kolega Blbý Džon líčil, kterak procvičoval zápěstí tak vehementně, že se při posledním pohybu před slastným závěrem přestal kontrolovat a loktem převrhnul akvárium se zlatou rybkou i loďkou z umělé hmoty. I já jsem se chtěl pochlubit a počal jsem vyprávět, jak se rozmnožuje můj nejoblíbenější sukulent Euphorbia obesa, avšak ozvalo se jen nesouhlasné mručení.
O tom, že sex způsobuje člověku jen zbytečnou kombinaci fyzické i psychické námahy svědčí nejlépe zoufalost mého bývalého spolužáka Bohumila, který svůj zajímavý sexuální život popsal takto: "Sex buď stojí za hovno nebo si ho nepamatuju… jediný co mne utěšuje, že moji protějšci jsou na tom ještě hůř."
10.2. 2007 sobota
Má květina Svině se naprosto zbláznila. Po zhruba roce hibernace Svini
vyrašil nový list. Budu se muset pozeptat nějakého zkušeného pěstitele či
botanika, zdali bude lepší onen nový nechutný nádor upálit či jen prostě
odstřihnout.
11.2. 2007 neděle
Dnes jsem definitivně vzdal snahu získat odsud, z blbého Irska, vízum do
Alžírska. Stalo se tak po telefonických rozhovorech s několika alžírskými hotely
a cestovními agenturami. Ani brněnská cestovka mě nepotěšila, jelikož mi
sdělila, že jeden z papírů, nutný k získání víza, mi zajistí za 1500 evropských
peněz. Jen pro představu - za tento obnos mohu pořídit 10000 čínských polévek.
12.2. 2007 pondělí
Bum! Pěkný levý hák. Následuje přizvednutí pravou
pěstí a víceméně milenecký pohlavek. Můj poněkud jednodušší polský spolubydlící
laškovně dovádí se svou přítelkyní, která se neumí ovládat a právě postříkala
zeď nad schody svou polskou krví.
13.2. 2007 úterý
"Cagaanbuda! Cagaanbuda!", volám hlasitě a mávám rukama.
"Gou! Gou! Gou!", volá polský kolega pan Hubert a taktéž mává rukama.
"Aarol! Aarol! Aarol!", získávám mírně navrch.
"Ajrlend, Ajrlend!", kontruje pan Hubert v předtuše prohry.
"Ulaanlol! Ulaanlol! Ulaanlol!"
Irští kolegové nás pozorují s prazvláštním výrazem. My však nedbáme a i nadále si o přestávkách trénujeme bojové chorály, kterými budeme hnát kupředu naše oblíbence na nadcházejícím mistrovství světa v hokeji. Mistrovství se koná v měsíci dubnu v irském Dundalku, kde se nachází naprostá novinka - první stadion s plochou regulérních rozměrů pro ledový hokej. Irové nelenili, o pořadatelství se hned ucházeli a tak se svátek tohoto dovádění bude konat od mé vesnice co by kamenem dohodil.
S polským kolegou panem Hubertem se chystáme hned na úvodní zápas, kde se střetnou týmy domácího Irska a hostujícího Mongolska. Ani na okamžik nebylo pochyb, komu budou patřit mé sympatie a tak nyní trénuji šikmý pohled nešikmýma očima a pro fandění jsem si obstaral spoustu užitečných mongolských slovíček jako je cagaanbuda (rýže), ulaanlol (rajče) a aarol (sýr z kefíru).
14.2. 2007 středa
"Dobrý den, pane D, mohl byste zatelefonovat na kamerunskou ambasádu do
Londýna a pozeptat se, co potřebuji k získání víza?", pověřuji
zoofilního
známého, který pracuje jako veterinář kdesi za Londýnem a tudíž hovoří anglicky.
Po chvíli...
"Kurva, piča blbá akási. Nič mi nepovedala. Máš jej poslať obálku zo známkou a ona ti pošle informácie. Akási čierna vyjebaná piča tam je."
"Aha.... ona ti není schopná říct, jaké potřebuji papíry?"
"Veď vravím, piča blbá."
"Ještě mě napadá... jak jí mám poslat obálku se zpáteční adresou a známkou? Kde tady v Irsku seženu anglickou známku?"
"Aha, to ma nenapadlo.... počkaj. Zavolám tam."
Po chvíli...
"No ale to je piča vyjebaná. Máš jej poslať iba adresu, nech zdochne, kurva čierna piča vyjebaná."
"Aha, no tak ti děkuji. A jinak.... co dělají ovce?"
"Teraz tam mám takú jednu peknú, s peknou riťkou. A k tomu som si kúpil koňa. Na Šumave."
15.2. 2007 čtvrtek
Jelikož se mi opravdu nechce korespondovat s "čiernou vyjebanou pičou" po
telefonu, vsedám do letadla a odlétám do Londýna. Beru si sebou několik
dokumentů, které ambasády obvykle požadují.
"Máte letenku?"
"Jistě, tady prosím."
"Tak ta je vám k ničemu.... máte otevřenou letenku, my chceme datum příletu a odletu."
"Já létám zdarma, navíc kdy chci. Kde mám vzít na letence datum?"
"A ubytování.... máte?"
Předkládám další potvrzení.
"Aha.... tak to je vám taky k ničemu. Chci potvrzení na každý den."
Začínám chápat význam neprůstřelného skla mezi mnou a úřednicí.
"A potvrzení z banky, máte?"
Předkládám.
"Aha... taky k ničemu. Potřebujete víc, mnohem víc."
"Výborně. Budu potřebovat ještě něco?"
"Potvrzení o očkování proti žluté zimnici, pět fotografií, tři formuláře, výpis z banky, potvrzení o ubytování, letenku s datumem, pas platný ještě půl roku po návratu, itinerář cesty."
Čierna vyjebaná piča.
16.2. 2007 pátek
Po včerejším výletu do Londýna jsem si spravil
chutě výletem do Amsterdamu. Jelikož jsem gurmán, zakoupil jsem sobě tři
koláčky. Pravé amsterdamské. Původně jsem chtěl zakoupit koláčky malé, za pět
euro kus, ale poté jsem si pravil, že už jsem velký chlapec a zakoupil jsem
koláčky velké. Devět euro za kus. Za dvacetsedm euro jsem se učinil ještě
bezstarostnějším, něž-li obvykle. Usuzuji tak zejména podle toho, že jsem u
semaforu rozmlouval s červeným panáčkem a když se změnil v zeleného, plačtivě
jsem se ho ptal, pročže se mu udělalo tak zle.
Abych to upřesnil - výše zmíněná trapná epizodka se dle mého názoru odehrát
nemohla. Tlumočím ji zde jen proto, že mi události líčil kolega M., který byl v
Amsterodamu se mnou. Ale jak mohu věřit někomu, kdo si dal dva koláčky a orální
sex za osmdesát euro a dvacet minut.
17.2. 2007 sobota
Rezignoval jsem na shánění všemožných dokumentů nutných pro oblažení tlusté
černošky na kamerunské ambasádě v Londýnu. Místo toho jsem si zhotovil nepravou
letenku, na pěkný papír sobě vytisknul rezervaci ubytování v neexistujícím
hotelu a zajímavý zájezd, který jsem fiktivně zakoupil u neexistující cestovní
kanceláře. U smrdícího Číňana v centru Dublinu jsem si nechal pěkně barevně
vytisknout potvrzení z banky, že na mém kontě se nacházejí desítky tisíc
evropských peněz. Nyní už jen někde potřebuji okopírovat na žlutý tuhý papír
obálku mého očkovacího průkazu, kde sice očkování proti žluté zimnici mám, avšak
v rámci nezbytných komplikací na úplně jiné číslo pasu. Kolegové v práci, kteří
mi psali zvací dopisy pod hlavičkou nadšených Kamerunců s despektem poznamenali,
že bych si měl pořídit vhodné mazání. Vhodné mazání proto, abych v kamerunském
vězení lépe odolával útokům z týlu. Kromě motorového oleje je mi doporučován
rybí tuk s dodatkovou informací o jeho libé vůni.
18.2. 2007 neděle
Po delší době se projevil nevšední talent mého litevského kolegy, který
dokázal vysunout leteckou paletu s pěti tunami jahod tak šikovně, že paleta
padla z výše několika metrů na zem. Vzduch na dublinském letišti je kýčovitě
sladký.
Howth, Co. Dublin, Ireland
19.2. 2007 pondělí
Sousedka v protějším domě je mladá, pěkná, černovlasá a má pěkné poprsí.
Romantický noční pohled do rozsvíceného okna mi poněkud pokazil jakýsi chlupatý
idiot, který se k sousedce přisál a počal ji svým opičím pařátem hníst poprsí.
20.2. 2007 úterý
Odletěl jsem do Londýna. Je zbytečné popisovat všechny peripetie,které
čekají venkovana ve velkoměstě. Za zmínku snad stojí jen to, že se mi podařilo
odevzdat na ambasádě všechny náležitosti. Zapomněl jsem pouze na fotografie,
které jsem si odešel pořídit do budky, kde jest automatický fotoaparát. S grácií
jsem zvládl obsluhu, avšak při vylézání z miniaturního přístřešku se mi povedlo
vyrvat závěs i s tyčí a zároveň jsem strhnul ceník.
Chodím si tak po Londýně a uvažuji, že bych měl zřejmě vypadnout z prašivého
Dublinu a usadit se v zemi kulturní, jako například ve zdejším království. Po
dvou letech v Irsku jsem úplně zapomněl, kterak vypadají lidé s nedementními
rysy, že existuje i jiné oblečení, nežli teplákové či šusťákové soupravy a že je
dokonce možné jít po ulici déle než pět minut a neslyšet polštinu.
Bloumám po Chelsea a po Notting Hillu, úspěšně zvyšuji dopravní chaos na
Picadillách pobíháním mezi autobusy a všemožně si užívám absence irské tuposti a
omezenosti. Také jsem čůral v Hyde Parku a na Kensingtonu sobě zakoupil kravatu
a boty. Proběhl jsem několik muzeí a poté vsedl na vlak a odjel do vesnice kamsi
za Londýn. Ve vesnici pobývá známý slovenský veterinář, zoofilní pan D. Pan D.
se projevil jako nadmíru oduševnělý a mravů znalý jedinec, jelikož zakoupil
šestnáct piv a pozval mne k sobě do domu. Pokud si dobře pamatuji, když dopil
osmé pivo, vsedl do svého automobilu a odjel, načež se vrátil z dalšími pivy.
Následně jsme zakoupili v blízké restauraci tři čínská jídla (ano, já měl dvě) a
pan D. mi líčil, kterak v Anglii zakoupil automobil, odvezl ho na Šumavu a
směnil za koně, jelikož automobil se přece jíst nedá.
Westminster Station, London
21.2. 2007 středa
Od dnešního rána je Velká Británie další zemí, kde mne ve veřejném dopravním
prostředku lapil revizor. Od dnešního rána také vím, že ve Velké Británii si již
platné jízdenky budu zakupovat, jelikož zdejší revizoři jsou slušní a nesmrdí,
pročež se při jízdě načerno jaksi vytrácí ten pěkný pocit, pro který načerno
jezdím. Vždyť debata se smrdícím revizorem v Praze či mírně dementním revizorem
v Dublinu je tak inspirující. Že.
Revizor se mne otázal, zdali mám jízdenku. Nuž, mám, ale neplatnou. Revizor
pokýval hlavou a pravil, že příště by bylo vhodné, abych sobě zakoupil jízdenku
tak, jak vyžaduje přepravní řád. Poděkoval mi, popřál dobrého rána a odešel. A
já odjel do Londýna a na kamerunské ambasádě si vyzvednul tříměsíční
vícevstupové vízum do Kamerunu. Za šedesát anglických peněz. A poté jsem vsedl
na metro a odjel na letiště a odletěl do Irska.
Pěkný den prostý dramat.
Big Ben, London
22.2. 2007 čtvrtek
Sedím na otáčecí židli, nohy mám položené na stole a čtu si legrační emaily,
kterými mě obšťastnila spousta velkých cestovatelů, několik lékařů a také pan
Hamadou, kterému jsem se kdysi v Burkině na měsíc vetřel do rodiny. Téma je
jednoduché - antimalarika. Je sice pravda, že všichni komáři mají jistě spoustu
práce, aby stihli splnit normu a nakazit malárií každý
rok zhruba půl miliardy jedinců,
ale co když některý bude chtít překročit formu a všimne si nenápadného
stokilového Chocha? Jelikož jsem si osobně ověřil, že malárie není až taková
legrace, jak se může nezúčastněnému zdát, hodlám před výletem požírat množství
pilulek, bych zlé a nezřídka ošklivé komáry odpudil. Kámen úrazu je v tom, že
komárů je mnoho a pilulek také. Mám na mysli mnoho druhů. A jak už to tak bývá,
ne všichni mají rádi vše a ne všichni mají vše neradi. Lehce se tam může stát,
že se nebohý výletník krmí například Lariamem a zatímco játra z toho mají větší
šok, nežli po ochutnávce ve fernetovém sklípku, milý parazit Pepa je přímo
nadšen, jelikož jak známo, Pepovi Lariam nevadí, naopak nepříliš nadšení
projevuje na Mephaquinem. Ovšem například parazit Vendelín je Lariamem zděšen.
Co teď? Lékaři doporučují "to, na co není parazit rezistentní". Výborná rada,
sám bych na lepší nepřišel. Bohužel jediné, na čem se shodují je to, že Lariam
je v Kamerunu platný jak Džeksnovi plastický chirurg. Tedy už nijak. Velcí
cestovatelé tvrdí, že jedině Lariam, jelikož všichni byli přece v Thajsku a
Indonésii, Lariam požírali a infikovaný komár je zle nepotrhal. Pravda, mám
ještě asi tři balení Mephaquinu, leč můj žaludek, zhýčkaný čínskými polévkami,
se s touto medicínou nesnáší zrovna nejlépe. Atovaquon? Proguanil? Artemether?
Lumefantrin? Úplně nejlepší bude, když se na hnusný Kamerun plný černých rasistů
a hnusného slunce vykašlu. Beztak tam člověka čeká leda tak špína, AJC a
malárie. Na druhou stranu - kdo by odolal levným banánům.
23.2. 2007 pátek
Po
delší době jsem zavítal do centra Dublinu, polského města na východním pobřeží
Irska. A hle, změna. Polské město se mění na město rumunské. Po ulicích se
potulují rozdivočelé smečky cikánů. Ženštiny v několika vrstvách barevných
sukní, svetry a šátky též hýří barvami. Mimo tohoto oděvu disponují Rumunky
ještě v průměru třinácti zlatými zuby a patnácti dětmi. Kolem ženštin se
pohybují cikánští samečci, oděni v nejrůznější varianty oděvů, které bych
neoblékl ani tchýninu psu, abych ho neztrapnil na veřejnosti. Ulicemi Dublinu se
tak na jaře tohoto roku vracíme do dob kočovníků a teskných tónů tahacích
harmonik.
24.2. 2007 sobota
Ech, proklatě! Byl jsem sobě vyzvednout několik letenek do Kamerunu,
konkrétně do Doualy a Yaounde. Letenky mám sice zdarma, avšak zlý a nelítostný
zaměstnavatel mě nutí platit letištní poplatky. Při této příležitosti jsem
zjistil, že poplatky americkým imperialistům (eufemisticky zvané poplatky
letištní, palivové, bezpečností, bůhvíjaké a bushvíjaké) se šplhají do
astronomických výšin. Stošedesát euro za letenku Dublin - Zurich - Yaonude?
Stošedesátčtyři euro Dublin - Paříž - Douala? Nepěkné.
25.2. 2007 neděle
Třetí rok buduji Irskou republiku se všemi jejími Poláky, Rumuny, Slováky,
Čechy a jinou havětí. I pravil jsem sobě: "Nejvyšší čas vrátit se do Česka, kde
voní hnůj a milí a inteligentní lidé jsou všude kolem. Kde voda hučí po lučinách
a duše útlé v těle čilém potěší oko a občas i jiné vyhřezliny."
No a potom jsem se podíval, že bydlení pod tři miliony českých peněz stejně nekoupím. Pokud nechci jako obývák, kuchyň a tři pokoje v jednom sdílet garáž s nějakým podobným asociálem a močit ven skrze klíčovou dírku.
Dům u Goteburgu, Švédsko
zaslala čtenářka paní Slanina
26.2. 2007 pondělí
"Jak mi to mohla udělat? Uááááá!", vříská, kvílí, kňourá, kňučí a jinak
vyluzuje nelibé zvuky. Můj intelektuálně nepříliš rozvinutý polský spolubydlící.
Jeho přítelkyně prchla. Za lepším. Což ostatně není divu. Div by byl, kdyby
prchla za horším, ovšem nalézt něco pitomějšího je v podstatě nemožné. A tak
poslouchám nechutně nudné kvičení nebohého prasátka nad prázdným korýtkem.
27.2. 2007 úterý
Odletěl jsem do Česka. Pan Cervantes by s úšklebkem na tváři by jistě
pronesl cosi o větrných mlýnech a mávnul by nade mnou svou useknutou rukou, leč
já jsem mládenec otravný až hrůza a Důmyslnému rytíři jsem ukázal cestu. A to
nemám miliony a ani C3 nikomu nenabízím.
Vážený čtenáři, nepochopíš. Ostatně ani já ne.
28.2. 2007 středa
Spal jsem v pěkném hotelu. Oba televizní kanály měly na programu zrnění a
pod oknem se hádali opilci. Když se přestali hádat, zvraceli u paty radnice.
Kameník Wendelín Roskopf by zaplakal.