Únor 2010

1.2. 2010 pondělí
Je první únor, zima veliká a je třeba učinit si zásoby na zbytek období, kdy není možno okrádat zahrádkáře o plody jejich práce a plnit si tak břich.  Přiběhl jsem do velikého obchodu a zahalekal: „Dvě bedny!"

„Dvě bedny? Dvě bedny čeho?", dělala prodavačka, že mi nerozumí.

„Čeho? Když někdo kupuje dvě bedny, je přece jasné, že se jedná o čínské polévky, ženštino! Co jiného by měl člověk kupovat po bednách?"

Paní prodavačka se zřejmě zastyděla nad svou neznalostí, jelikož počala kroutit hlavou, zdvihat oči a vrhat významné pohledy po kolegyních.

Odvláčel jsem třistadvacet čínských polévek do mého bytu, kde mám vše potřebné. Spací pytel, splachovací záchod, misku a rychlovarnou konvici.

2.2. 2010 úterý
Opět jsem zjistil, jak nade mnou vítězí moderní technika. Povedlo se mi vymazat z počítače mnoho pěkných obrázků od čtenářů Chochovin, které jsem schraňoval a uchovával pro časy, kdy budu mít špatnou náladu. Nyní však obrázky nemám, čím se tedy budu ukájet? Pryč je snímek vysušené kočky z půdy starého domu, nemám již obrázek chodidla se zaraženým hřebíkem, přišel jsem i o fotografii silnice, kde na osmi metrech a dvaceti sedmi centimetrech je dvanáct přejetých potkanů. Mou trudomyslnost tak rozhání má osobní lékařka, která se nedávno rýpala v talíři s obědem řka: „Mám v ruce  skalpel a preparuju těla, odblaňuju, odhaluju nervy, cévy, oddělávám tuk a včera jsem si dala na oběd omeletu a s děsem jsem si uvědomila, že to krájím jako podkožní fascie. Ti to pak předvedu."
A zamávala příborovým nožem nebezpečně blízko mého obličeje.

Maroko je rájem pro ornitology

3.2. 2010 středa
„Kdo chvíli stál,už stojí opodál," pravil jsem sobě, na křižovatce nestačil zabrzdit a narazil do přede mnou stojícího auta.

„Den žádný dvakráte se nenarodí,čin dvakrát nezraje, dál, jen dál," vzpomínám na básníkova slova o chvíli později, načež se mi sesmekl řetěz, já šlápl naprázdno a zřítil jsem se na poštovní schránku a na zem.

Můj bicykl je již veteránem, veteránem navíc značně dobitým. Slovenský soused ho označuje nepěknými slovy a tvrdí, že by se na podobném šrotu nevydal ani do dvě stě metrů vzdáleného obchodu. Šéf Pavouk už mi ani z legrace nepřeštípává brzdové lanko, neodmontovává blatníky a nepovoluje řídítka s odůvodněním, že největší škodolibost mi provede, když ponechá bicykl v původním stavu. I já jsem rezignoval. Nezakoupil jsem nové brzdy, nové pneumatiky ani nový řetěz, který je již vytahaný jak poprsí cikánky po dvanácti cikáňatech. Zakoupil jsem sobě černou nálepku se žlutým nápisem Road King.

4.2. 2010 čtvrtek - 11.2. 2010 čtvrtek
Přiletěl jsem zpět do Irska, bych mohl další týden pracovat a vydělávat tak na hypotéku v Česku, podporu nezaměstnaných v Irsku a čínské polévky v obou zemích.
V bytě bylo poněkud hlučno. Spolubydlící pořádali párty, po podlaze se válejí lahve od piva a vína, bytem duní jakási pseudoafrická hudba. Z obýváku se vypotácela spolubydlící. Na horní části těla titěrné tílko, od pasu dolů nic kromě sukýnky z listů. Zakřenila se a laškovně mi sdělila, že mají maškarní párty a ona je mocný Tarzan. Poklepal jsem si na čelo, pravil, že Tarzanovi tak netrčely bradavky a odebral se k sobě do pokoje.
V mžiku mne polil studený pot, přestal jsem dýchat, z hrdla se vydralo jen tiché zasípání. Má Svině! Přítelkyně v dobrých i zlých časech, má květina Svině! Hodně přes metr vysoký kmínek exhibuje v rohu místnosti, nezahalen záplavou jedovatě zelených listů jako obvykle. Pár zbylých lístků se nešťastně rozhlíží po zmizelých druzích, zoufalství čpí nad kořeny lezoucími z květináče. Skoro všechny listy nelítostně a bez narkózy orvány. Nechutně jsem zaklel ve třech jazycích, vyřítil se z pokoje a vrazil do klubka kroutících se maškar.

„Tarzane, ty hovado! Cos to provedla s mojí Sviní?" rozlíceně řičím na spolubydlící, až jednomu z tančících spadla z hlavy role toaletního papíru.

„Potřebovala jsem sukýnku z listí," praví zaskočená spolubydlící - Tarzan.

„Zatraceně, to ses nemohla obalit třeba tou tvojí brokolicí?" otírám se o tunové zásoby zeleniny v lednici, na což je má spolubydlící-vegetariánka citlivá.

„Ale no tak, vždyť je to přece legrace," odvážil se pípnout tanečník s rolí toaletního papíru.

„A ty jsi, do řiti, kdo?" obořil jsem se hlučně na drzého jedince.

Tanečník, oděný jen ve žlutých slipech a celý natřený hnědým krémem na boty, vzal z podlahy roli toaletního papíru, umístil si ji opět na hlavu a poté tiše pravil: „Já jsem hovno."

Již jsem nic neřekl a odešel jsem oplakávat zmrzačení Svině.
 

12.2. 2010 pátek
Oblékl jsem si dvoje trenýrky, načechral vlasy, bych si kolem lebky vytvořil izolaci, do ponožek nasoukal slámu a vyrazil na sever. Jest únor. Po lednu, měsíci svěšených oháněk a před březnem, měsícem mžourání. Únor jest měsícem sněhuláků. Právě proto jsem se teple oblékl, jelikož na severu je led a sníh, zima, mráz a sněhuláci.
Odjel jsem do Českého Švýcarska, kde jsem již pobíhal jako mladý a pěkný chlapec, k nerozeznání od obézní trosky, mé dnešní podoby. Ubytoval jsem se za vsí Jetřichovice ve Starém mlýně. Ke Starému mlýnu mě vážou romantické vzpomínky. Nedaleko jsem kdysi obtěžoval nezletilé dívenky, o pár let později nožem rozpáral koleno obéznímu spolužáku Bohumilovi, v nedaleké hospodě jsem pod vlivem alkoholu okousal v květináči fialky a v obchodě s potravinami jsem v dobrém rozmaru vmáčknul do pečiva nalezenou inkoustovou náplň do psacího pera.
Nyní jsem již starším pánem, pročež jsem zanechal hloupostí a v restauraci ve Starém mlýně si objednal pokrmy z poloviny jídelního lístku. Pan vrchní zamrkal a doporučil mi velký rum, abych prý lépe trávil. Nu - proč ne.

Starý mlýn u Jetřichovic

13.2. 2010 sobota
Kolem říčky Kamenice je bílo. Funím a polykám čerstvý studený vzduch. Cesta vede kolem Dolského mlýna, stáčí se vpravo a stoupá. Po levé ruce Hluboký důl, po pravé vyhlídka nad kaňonem Kamenice. Poté se zleva připojí stezka z Mlýnského dolu. S Růžovským vrchem po levé straně kvapím do vsi Růžová. Vesničané halekají na návsi a tahají kamsi nebohého koně. Žestě třeskně vyhrávají, je masopust. Pokračuji na sever, přelézám Mezní můstek, vpravo Divoká soutěska. Z Mezné do Mezní Louky jdu po silnici a potom zahýbám do lesa. Předbíhá mě jakási mladičká dívenka a razí si cestu neprošlapanou pěšinou. Boří se do sněhu po kolena, zatíná zuby a zarputile se dere vpřed. Jelikož jsem gentleman, nechávám ji jít první. Gentlemanem jsem vždy, když mohu něco zneužít - v tomto případě mladické nadšení, které mi prošlapává cestu zasněženým lesem. Kolem Ptačího kamene dorážíme do Vysoké Lípy. Již se setmělo, ale do Jetřichovic je to už jen kousek. Za tmy kloužu po Kostelní stezce a už je tu Jetřichovická Bělá a Starý mlýn.
Když není České Švýcarsko zahlceno hordami turistů, je tu pěkně.

14.2. 2010 neděle
Využívám zimního období a absence turistů. Valím se jak slanobýl kolem Falknštejna Haťovým dolem na sever. V soutěskách je ticho, chodníky zledovatělé, traverzy zasněžené. Z Mariiny skály je jako obvykle vidět České středohoří i Lužické hory. Z kukaňovitých i rombických voštin v pískovcích visí rampouchy. Někde jsou voštiny ze skály doslova vyrvány, jinde ulámány, to když se k nebi sápou lezci a przní skály skobami i vklíněnci. Všude je pěkně ticho, veškerá pozorovatelná biodiverzita se omezuje na zdechlou vránu, stopy ve sněhu a tlustého funícího Chocha.

15.2. 2010 pondělí
„Ty zaprodanče psích synů!" zařvala na mě uprostřed města Tábor má bývalá spolužačka. Polovina ulice se otočila.

„E?"

„Než Slunce vystoupá na nebeskou báň, bude se tvá hlava kutálet po městské dlažbě," pokračovala patetickým hlasem. Otočila se druhá polovina ulice.

„Nejebe ti?" otázal jsem se opatrně, jelikož bývalá spolužačka má velké poprsí, pročež se dalo očekávat, že ji po dalším výkřiku přispěchají na pomoc přítomní pánové i feministky.

„Čau Chocho! Dobré, že? Studuju herectví. Hlavně potřebuju okamžitou odezvu na to, co říkám.

„Nepotřebujete pomoc, slečno?" otázal se nejbližší z chodců, přesně jak jsem předvídal.

„Zhyň smrtí sedmibolestnou!" zařvala ženština na aktivního troubu a zachránila celou situaci.

„Výborně, tohle se ti povedlo. To vás tam učí jen takhle příšerně extaticky řvát?" táži se na podobu studia herectví.

„To nemám ze školy. To mám od manžela. Minulý měsíc jsem porodila dvojčata."

16.2. 2010 úterý
Kvapím na poštovní úřad, kde mi obézní úřednice podala obálku s mnoha razítky a poštovními známkami. Hbitě sahám po obálce, plesám, křepčím a tisknu si miniaturní obálku na mou placatou hruď nad mastodontním břichem. Paní úřednice na mne hledí zjevně překvapena, já však jen pravím: „Pány v bílých pláštích nevolejte, to mi jen černí domorodci daleké Afriky poslali paměťovou kartu s fotografiemi!"

A vskutku. Na poslední ukradené kartě, která mi ještě chyběla, je spousta neostrých, moc tmavých a moc světlých obrázků, na obrázcích šedé nebe, prach a špína. Vzpomínky na Afriku.

17.2. 2010 středa
Dočetl jsem další ze skvostů, kterými mě zásobuje jazyková editorka Chochovin, hyperaktivní knihovnice Alena. Kniha se jmenuje Druhé housle. Pan spisovatel Edvard Valenta se chopil pera a v letech válečných spatřila světlo protektorátního světa kniha nevšední. Zatímco dnes se člověk bojí otevřít dveře, aby mu na hlavu nespadl jeden z nesčetných cestopisů, které chrlí slepotou nesebekritiky a nesoudnosti ranění expedičníci a dobrodružníci, pan Valenta napsal skvostný cestopis plný asagajů, tlobol, molem a bučualy bez toho, že by kdy před mušukulumbským válečným kyjem prchal.

Druhé housle popisují výlet jistého šílence, pana doktora Holuba, do Afriky v době, kdy ještě nebylo možno potkati na každém rohu turistu fotícího si slona a kdy byl jistě velký problém najít u Zambezi prodavače kreditu na dobití mobilního telefonu.

„Poklepal mi zezadu na rameno. „Martine." „No?" „Martine - oni mě - oni mě hrozně poranili. Tady tím," řekl a ukázal na oštěp ležící uprostřed ležení. „Vyrval jsem si to z břicha. Ten sviňák to na mě hodil, když jsem na ně vyšel. Měl jsem si přece jenom vzít s sebou tlobolo, já blbec." ... Zdvihl obličej, oči veliké. „Ježíši Kriste," řekl tiše. „Oni mě - Martine - oni mě zabili. Ježíši Kriste, lezou ze mě střeva. Ježíši Kriste!" ... Ale Oskar omdlel a počal chrčet. Opakoval jsem několikrát jeho jméno. Ale Oskar byl mrtev.

18.2. 2010 čtvrtek - 11.3. 2010 čtvrtek
Přiletěl jsem z Česka opět do práce. Jen jsem otevřel dveře, kolegové se potutelně usmívají, prstem na mě ukazují, někteří se křižují.

„Mám pro tebe dvě zprávy. Kterou chceš slyšet jako první?" táže se mne pan šéf.

„No... nejdřív tu dobrou, ať to mám za sebou," pravil jsem bojácně.

„Hehe, dobrá není ani jedna. Nicméně tou první zprávou je, že budeš mít na starost Etihady každý den," zasmál se a vycenil zuby barvy citronové kůry.

Etihad! Postrach kolegů, má noční můra. Hovadsky velké letadlo přiváží zboží z Indie, Bangladéše, Pákistánu a Číny. Desítky tun zapáchajícího oblečení, desítky tun mnohdy shnilého ovoce. A nedávno s várkou manga přiletěla i chcíplá opice.

„Než-li se pokusíš imitovat omdlení, mám pro tebe druhou zprávu."

„Nu?"

„Dvacet jedna nočních směn v řadě. Chachá!"

Mí kolegové nepatří k výkvětu inteligence, pročež mezi ně dobře zapadám a nevyčnívám jinak, než-li mým pěstěným břichem. Na kolezích však nemám rád poněkud jiné pojetí pořádku a hygieny. Což je ostatně válečné pole, na kterém dochází k dennodenním střetům mezi domácími Iry a námi, plevelem ze střední a východní Evropy. Umyvadlo máme stále ucpané čajovými sáčky, podlaha je neustále pokryta obaly nejrůznějších laskomin, pod křesly se válí prázdné lahve a použité papírové kapesníky se vrší na stolech. Pročež jsem dal dohromady všech zhruba patnáct anglických slovíček co znám, zasedl jsem k počítači, sepsal a na zeď vyvěsil zlostný pamflet, kde kolegům vysvětluji, co je stůl, co odpadkový koš, k čemu je vhodná podlaha a k čemu dřez. Ohlas však byl nepěkný. Nejenže jsem byl povolán k šéfovi, který mi vytknul podněcování nepokojů mezi otroky, ale i msta kolegů byla krutá. Do misky na čínské polévky mi umístili kus toaletního papíru s podezřelou hmotou hnědé barvy.

Na oslavu jedenácté noční šestnáctihodinové směny z jednadvaceti jsem sobě oblékl přiléhavý trikot, vsedl na bicykl a odjel k moři. U moře je mnoho zajímavých věcí. Zdechlé ryby, odpadky a útesy. Jelikož jsem se kochal zdechlými rybami a přemýšlel, kterou vyfotím pro čtenáře Chochovin, nevěnoval jsem pozornost útesům. Pročež jsem vykonal velmi pěkný pád hlavou napřed. Jak si tak ryji obličejem v zemi, potkal jsem kámen. Ozvalo se zvučné křupnutí, načež jsem zaúpěl a počal naříkat.
Řidič taxislužby mne odvezl i s bicyklem do nemocnice, kde mne nejdříve obrali o spoustu peněz a poté vyfotili. Následně mi pan doktor sdělil, že mi nedoporučuje zakupovat v následujících týdnech množství hovězích steaků. Prasklá lícní kost, zlomená čelist a zuby cestující po celé ústní dutině způsobily, že mi polovina hlavy nepěkně natekla, jedno oko nemohu otevřít a to nejlepší teprve přichází. Do druhého oka dostávám nekontrolovaný tik a na završení všeho slintám.

Jak už to tak bývá, zákon schválnosti se nevyhýbá ani mně. Zatímco jindy nepotkávám známé celé měsíce, nyní se mi to daří téměř každý den.

„Hehe, odkdy jsi se dal na polykání golfových míčků?" směje se mé nateklé hlavě spolubydlící.

„Chacha, tak ty jsi se srazil s koněm?" směje se slovenský soused pan Robo, který by se ovšem vůbec smát neměl. Pořídil si totiž dítě, pročež by se místo výsměchu měl věnovat vyhledání tatérského studia za účelem vytetování nápisu "Game over".

Smějí se mi i slovenské sestry Velké oči a Copatý vetřelec. Navíc využívají toho, že nemohu hovořit. Pročež mi Velké oči bez obav z nemilosrdné odplaty sděluje, že jsem naprosté budižkničemu, neperspektivní jedinec ducha mdlého a postavy ohyzdné, sociální případ, mentální nepodařenec, trouba a blb.

Na všechny drzé poznámky, výsměchy a rádobyvtipné poznámky hrdě reaguji po svém - nezvladatelným mrkáním a mohutným slintáním.

„Boží mlýny! Boží mlýny!" výská práci šéf Pavouk a snaží se mne do zlomené čelisti trefit vrženým pomerančem.

„To máš za to, že když usnu, cinkáš mi na moje skleněné oko vidličkou a navíc si mě fotíš na ty svoje debilní internetové stránky!" řičí spokojeně.

Spící šéf, pan Pavouk
O chvíli později je mu opatrně nadzdvihnuto oční víčko za účelem laškovného poklepání vidličkou na skleněné oko.