Únor 2018

28.12. 2017 čtvrtek - 1.2. 2018 čtvrtek
Přijíždím do práce a hangár carga na dublinském letišti duní. Ač povědomí o České republice v civilizovaném světě rok od roku klesá, díky prezidentským volbám mí milí kolegové opět zjistili, že ona krásná země plná tupých obyvatel stále existuje. Hangár tak rozechvívají ryčné tóny ruských pochodových písní, na skříňce mám nalepenu sovětskou vlajku a spolupracovníci se chechtají a ukazují si na mě prsty. Kolegové z Nigérie, Španělska, Irska, Anglie či Polska se smějí a stůl v kanceláři mám pokrytý vytištěnými fotografiemi a výroky staronového českého prezidenta.

"To jsou ale blbci, že? Ti Čechové," směji se společně s kolegy a mávám svými nečeskými cestovními pasy.

"Ale proč? Proč tohle?" dotazují se kolegové.

"To už je dávno. Čechové takhle jednou ráno vylezli ze své nory a nemohli najít cestu zpět. Tak bloudili a zabloudili na západ, mezi lidi. Mentálně jsou ale stále v norách na východních stepích," objasňuji spolupracovníkům historická fakta.

Několik nočních směn musím poslouchat Alexandrovce. To se tedy mám. Těší mě ovšem vědomí, že po zhruba pěti týdnech nočních v řadě budu mít v únoru a březnu pět týdnů volna, odjedu někam do háje a Alexandrovce poslouchat rozhodně nebudu.

2.2. 2018 pátek
Prezidentské volby dopadly dle očekávání, pročež jsem si nasadil černé brýle, límec vytáhl až pod nos a odešel do sázkové kanceláře vyzvednout si výhru, přičemž u přepážky huhňám a snažím se napodobit přízvuk cizince. Na vítězství zeměškůdce českých zemí jsem si kdysi vsadil měsíční výplatu a nyní si vyzvedávám výhru. Sázka na mentální úroveň českého národa mi samozřejmě vyšla, tudíž  za vyhrané peníze letím zítra na víkend do San Francisca, abych sobě zakoupil fotoaparát, snědl kraba na lavičce s výhledem na Alcatraz a prošel se od Embarcadera kolem mostu (slušelo by se říci, že spíše Mostu, možná i MOSTU) až po Baker beach.
Dlužno zde dodati, že sázení na volby se stává mým vítaným vedlejším příjmem. Volby v Nizozemí, Francii, Německu či prezidentská klání v USA a Česku mi umožňují zakoupit si čas od času nové trenýrky a čínské polévky ve slevě. A když se zadaří, zakupuji i psí konzervy se šťavnatými kousky masa, které preferuji, jelikož z chroupání suchých granulí mívám často rozedřené dásně.

3.2. 2018 sobota
Spojené státy americké nejsou zrovna mou vysněnou destinací, i když bezesporu mají návštěvníkům co nabídnout. Vlastně, teoreticky, mohou návštěvníkům nabídnout snad vše, co zbytek světa. Tentokrát však neletím do Států poznávat přírodní krásy, industriální krásy, černé černochy, bílé bělochy, ba ani nehodlám navštívit nejrůznější tradiční kulturní akce, jako je střílení  do davu či setkávání intelektuálně méně nadaných jedinců. Letím do Států jen proto, abych sobě zakoupil fotoaparát. A jelikož mám navýsost dobré zkušenosti s návštěvou San Francisca, i tentokrát letím do města, kde kdysi po ulicích pobíhali rozjaření hippies a na otlučenou kytaru brnkala slečna Janis Joplin.

Pan žebrák. Haight, San Francisco.

4.2. 2018 neděle
Zajisté, i v San Fraciscu existuje něco jako turistická sezóna. To ovšem neznamená, že po zbytek roku je město návštěvníků prosté a ulicemi bloumají jen bezdomovci a igelitové sáčky ve vzduchu. Naštěstí stačí odejít z nejznámějších míst a dokonce i na plážích s výhledem na Golden Gate Bridge je možno se vyvalit bez rizika, že mi každé dvě minuty šlápne do obličeje nepozorný turista a zájezd Číňanů mne ubije selfie tyčemi.
Jest neděle a pěkné počasí, pročež obyvatelstvo vyrazilo k vodám zálivu, piknikuje či se jen tak vyhřívá na některém z mnoha travnatých míst. Pročež i já piknikuji. Zakoupil jsem si kelímek smažených vepřových čumáků, sedím na molu nedaleko Embarcadera a provokuji racky: "Chtělo by se vám ochutnat? Sbíhají se vám sliny nad lahodnými prasečími čumáčky? Tak přestaňte civět, najděte si práci, plaťte daně a sami si kelímek s čumáky zakupte!"

Ukázalo se ovšem, že rackové jsou ještě škodolibější než já. Ve chvíli, kdy jsem si strkal rozkošně vypadající smažený čumák do úst, na předloktí se mi rozstříkl bílý gejzír.

Pročež sedím, kroutím hlavou, v ruce držím prasečí čumák a jsem pokálen.

Fisherman´s Wharf, Cioppino´s a dlouhé široké automobily.
San Francisco jest město nejen nesmírně moderní a módni.

5.2. 2018 pondělí
Přiběhl jsem do obchodu a zakoupil sobě fotoaparát. Aby bylo jasno - rozhodně nejsem žádný fotograf, leč fotografuji rád. Je to taková pojistka, jelikož jsem nejen tupý, ale s věkem na mne dotírá i paní skleróza, nelítostná to válečnice. Pročež tak se mi často stává, že přijedu z nějakého výletu a až při prohlížení fotografií zjišťuji, kde jsem vlastně byl. A často mne dokonce překvapí i fakt, že jsem tam vůbec byl.
Další z mých vlastností je to, že jsem neuvěřitelně líný. Což dospělo do stádia, kdy jsem se rozhodl zahodit všechny zrcadlovky a objektivy a pořídit si kompaktní fotoaparát. Nebudu tak muset nic řešit, nebudu s sebou tahat pět objektivů a neobratně je vyměňovat ve chvíli, kdy bych měl už dávno fotit. Zkrátka budu jen mačkat čudlík, který znalci nazývají spouť a ještě větší znalci tlačítko spouště.

Vybral jsem si fotoaparát Sony RX10 IV. Už teď vím, že mi bude chybět široké ohnisko, že má objektiv na dlouhém konci mizernou světelnost, že ze mně neznámého důvodu chybí NF filtr a že ISO nad nějakých 3200 bude velká tragédie. Ovšem už teď vím i to, že na to moje cvakání bude aparát bohatě stačit.

Do San Francisca jsem si pro fotoaparát zaletěl zejména proto, že jsem chudý člověk, žádný bambilionář. A oproti současným českým cenám ušetřím několik desítek tisíc korun, nehledě na fakt, že jsem navíc ještě dostal úžasnou propisovací tužku úúúplně zdarma! V hodnotě nejméně tři koruny! A to se počítá, že.

Večer zjišťuji, že návod k ovládání fotoaparátu má přes 600 stran. Sakrblé.

Medúzy ze zálivu. Kromě medúz žijí v zálivu například
obyvatelé San Francisca, kteří v chladné vodě plují mezi jachtami,
drkotají zuby a provozují tak zdravé otužování.

6.2. 2018 úterý
"Nemohu si pomoci, ale máte opravdu pěkné město, dámo!" rozjařeně pravím ženštině odpočívající na chodníku.

Ženština na mne vyvalila zrak i odvětila: "Jů fakin sa-na-va-bič, gif mi sam many!"

Ulice San Francisca jsou zkrátka v některých částech města plné romantiky, voní marihuanou, přepáleným olejem z čínských restaurací, močí a potem bezdomovců.

Poněkud bezvládná paní bezdomovkyně v Čínském městě, San Francisco.

7.2. 2018 středa - 13.2. 2018 úterý
"Jelikož se nemůžete dohodnout, chásko nezdárná, rozdělím vás do skupin," pravím vztekle na noční směně poté, co se mí otroci, kterým musím říkat kolegové, nezvládli rozdělit do skupinek nutných k tomu, abysme naložili letadla bez rizika, že stroje spadnou hned po vzletu. Což se občas s některými letadly a  některým mým kolegům stává.

"Takže Džon, Majkl a Frenk půjdou do skupiny půlmozků," diriguji.

Kolega Džon se mračí.

"A Pól, Alan a Derek budou ve skupině čtvrtmozků," pokračuji.

Kolega Derek se škodolibě směje.

"Proč já jsem mezi půlmozky?" durdí se kolega Džon.

"Protože jsi úplný debil, hehehehe! To já jsem aspoň čtvrtmozek!" směje se mu kolega Derek.

Uf.

"Takže pánové, než se vrhnete do práce, pan Džon a pan Derek si zopakují zlomky.

"Zlomky? A proč?" společně se táží kolegové a hledí na mne pohledy, ze kterých intelekt vyloženě tryská.

14.2. 2018 středa
Vsedám do letadla společnosti Qatar Airways a přes Dohá odlétám na Srí Lanku. Pravda, na Srí Lanku se dá dostat mnoha způsoby, ovšem například osedlat velblouda a nutit ho přeplout moře z nedaleké Indii je poněkud nerozumný nápad. Rozumnější občané přeci jen budou volit cestování obvyklejší, rychlejší, pohodlnější a pravděpodobně levnější - cestování železnými ptáky zvanými aeroplány. Tuto poznámku píši hlavně proto, aby si konečně někteří čtenářové uvědomili, že jsem veskrze moderní člověk a nechali si nejapné poznámky o tupém starci, který se pracně drápe na hřbet nebohého osla a poté jede na pole rýpat ze země brambory, aby si na zimu do zemljanky nanosil zásoby.

Srí Lanka má sice dvě mezinárodní letiště, ovšem projekt letiště Mattala Rajapaksa se jaksi nepovedl. Mírně řečeno. V současnosti letiště otevřené v roce 2013 samotným panem prezidentem nemá ani jedno pravidelné mezinárodní spojení a pyšní se neoficiálním titulem  Nejprázdnější mezinárodní letiště světa. Veškerý příval návstěvníků tak leží na bedrech mezinárodního letiště Bandaranaike. Toto letiště se běžně nazývá letiště Colombo, ovšem, jak je takovou milou ostrovní tradicí, jde jen o matení nepřátel, přátel i obyčejných cestujících. Letiště totiž neleží v Colombu, nýbrž v městečku Negombo, konkrétně v jeho předměstí zvaném Katunayake. Matení tak nějak koresponduje s dalším faktem, o kterém nemá tušení nejen naprostá většina cizinců, ale ani spousta domorodců, jak jsem se osobně přesvědčil. Hlavním městem Srí Lanky totiž neni výše zmíněné Colombo, které je městem největším, nýbrž Sri Jayawardenepura Kotte alias Kotte. A celý chaos si pěkně doplníme informací, že Colombo bylo hlavním městem Srí Lanky (respektive britského Ceylonu) od roku 1802 a poté po roce 1948 i samostatné Srí Lanky. V roce 1977 bylo hlavním městem prohlášeno Kotte a v roce 1982 proběhla v Kotte inaugurace parlamentu a poté následoval i přesun ministerstev.

Jen málokterý návštěvník ostrova ovšem odjíždí z letiště do Colomba, natož do Kotte. Téměř všichni směřují do Negomba a není se čemu divit. Vcelku ospalé město se svými 150 tisíci obyvatel jest roztaženo podél pobřeží a rozhodně nabízí příjemnější podmínky pro pobyt než téměř šestimilionové (s aglomerací) Colombo.

Ubytoval jsem se pár minut chůze od pláže. Žádný zázrak a liduprázdné duny, ovšem na to, že je pláž opravdu víceméně ve městě, nedovedu si představit lepší místo dosažitelné z letiště automobilem či tuk-tukem za pár minut.

Po ubytování jsem okamžitě pílil do půjčovny tuk-tuků, jelikož jsem pojal výborný nápad pohybovati se po ostrově v tomto ikonickém, příšerném, praktickém i k uzoufání nevýkonném vozítku.

"Dobrý den, pane majiteli, rád bych si na pár dnů vypůjčil tuk-tuk a přidal se tak k ostatním řidičům, kteří likvidují zdejší vzduch toxickými zplodinami deroucími se z výfuku," uvedl jsem se, aby bylo jasno, že mám o všem přehled.

8 dolarů na den a to včetně fungujícího motoru! Jsou nabídky, které se neodmítají.

"A jak je to tedy s řidičským oprávněním? Pokud vím, mezinárodní řidičský průkaz nestačí, je třeba si v Colombu vyřídit ještě jinou licenci," doluji informacez majitele půjčovny.

"Ale vážený tlustý bílý pane, to jsou jen nepodstatnosti. Ubohý kulhající úřední šiml, kterému v mém tuk-tuku hravě ujedete!" uklidnil mne pán a tak o pár minut později již uháním ulicemi Negomba přímo k pláži.

Dostavil se krásný západ slunce. Kromě západu slunce se ovšem dostavil i pan policista a pravil: "Oprávnění k řízení tuk-tuku máte?"

"E....e.....no to zrovna nemám."

"Tak to máte za padesát dolarů," zhurta spustil pan policista.

"E."

Pročež jsem zaplatil pokutu a za doprovodu pana policisty potupně odjel vrátit tuk-tuk.

Jak jsem se vzápětí dozvěděl, ani nejvyšší pokuty za podobný prohřešek nedosahují 50 dolarů. Za blbost se platí, pravil jsem sobě roztrpčeně a poškrábal se v řídnoucí kštici i na holém břiše.

Ano, na řízení tuk-tuku na Srí Lance opravdu oficiálně nestačí obyčejný mezinárodní řidičský průkaz. Skutečností je ovšem i to, že to policisté kontrolují naprosto minimálně a vypůjčení tuk-tuku a následné cestování po ostrově je pěknou kratochvílí pro stále více a více turistů.

Tuk-tuk nedaleko pláže v Negombo.
Zhruba desetiminutová jízda mě stála 58 dolarů.
Jelikož jsem blb.

15.2. 2018 čtvrtek
Pláže jen pár stovek metrů severně od Negomba jsou překvapivě prázdné a na rozdíl od pláží přímo v Negombu se v písku neválí jedincové kmene Rusů, kterých je jinak na Srí Lance a zvláště na plážích spousta. Jakmile jsem vymáchal své otylé tělo ve vodách oceánu, v nehorázném vedru jsem se dopotácel do Negomba a pronajal si loďku. Bez motoru, zato s panem veslařem. Loďku jsem si pronajal, bych zdejším ženštinám mohl hledět pod sukně. No, žádné velké hledění se nekonalo a při pohledu na některé ženštiny mohu zodpovědně říci, že "naštěstí nekonalo". Zato jsem si náramně užil projížďku po kanálu páně Hamiltona. Hamilton Canal, vybudovaný v letech 1802-1804 pod britskou správou bývá někdy mylně zaměňován s Dutch Canal spojujícím řeku Kelani (severně od Colomba) s lagunou Puttalam. Kanál pojmenovaný po výběrčím daní Gavinu Hamiltonovi naopak spojuje řeku Kelani s lagunou v Negombu. Oba kanály měly původně sloužit k odsolení příbřežních oblastí zaplavovaných přílivovou vodou z oceánu a tím pádem k rozšíření pozemků vhodných k pěstování plodin, zejména rýže. Leč dílo se tak docela nepovedlo a kanály slouží spíše jako dopravní tepna (nebo spíše tepnička), zatímco salinita nikterak nepoklesla. Hamiltonův kanál má na délku něco přes 14 kilometrů a jeho projetí jest jednou z nejpříjemnějších atrakcí, kterou jsem v Negombu podnikl. Atrakce jest turistů prostá, zato plná vesnických scének, plovoucích mršin a na některých místech zápachu stojaté vody.

16.2. 2018 pátek
Není v Negombu živějšího místa, nežli je rybí trh za mostem přes lagunu. Mám na mysli brzké hodiny, jelikož trh je živý zejména ráno, brzy ráno, ba spíše za končící noci. Ještě před úsvitem se okolí trhu hemží stovkami a možná tisíci prodejců, nákupčích, tahačů vozíků, nosičů všeho možného, drtičů ledu, řidičů, rybářů, porocvačí, okounějících místních i turistů, prodavačů občerstvení, majitelů vah, uklízečů a všemožných jiných postaviček. Postavičky halasí, míhají se sem a tam  a na zemi rostou hromady ryb a paryb, zejména tuňáků, rejnoků a žraloků. Po zemi teče krev a voda a útlocitné turistky volají: "Ó jé, chudinky rybky!"

Zatímco v centru Negomba je restaurací poskrovnu a nabídka sestává vetšinou z jednoduchých jídel, restaurace v turistické části Negomba oplývají nabídkami krevet, humrů a všemožných ryb v pozoruhodných variacích. Před půlnoci bývá již všude klid. Osamělé páry turistů s nacpanými břichy se vracejí do hotelů a turisté osamělí dostávají poslední nabídky na masáže a "very cheap sex, mister".

Jeden z rybích trhů v Negombu, Srí Lanka.

17.2. 2018 sobota
To jsem si zase naběhl. Kdesi jsem kdysi viděl obrázek slonů ze Srí Lanky, konkrétně ze sloního sirotčince v Pinnawale. I vsedl jsem v Negombu do autobusu, poté přesedl do tuk-tuku a vyběhl u sloní ZOO. Kdybych pěníze za vstupné strčil například do zadku mrtvé kryse, udělal bych lépe. Sirotčinec založený v roce 1975 obývá zhruba 80 slonů, 50 mahutů a bambilion nadšením ryčících turistů. Obzvláště výživné jsou autobusové nájezdy skupin z Číny (jak jinak) a Ruska (často doplněné polskými turisty). Sirotčinec chová nejvyšší počet slonů v zajetí na světě a mimo jiné odsud  pocházejí i dvě slonice, dovezené v roce 2012 do Pražské ZOO.
Ech, návštěva byla pro mne zážitkem naprosto odporným. Jelikož mimo jiné nemám rád, když mahuti za pomoci řevu a hinduou (taktéž ankus, ostré kovové háky sloužící k ovládání zvířat) nutí slony, aby s turisty pózovali na debilních selfíčkách.

18.2. 2018 neděle
Po včerejším nedobrém zážitku z Pinnawaly jsem trávil den u moře a to zejména na největším negombském rybím trhu. Nejedná se o žádné gigantické tržiště a většinou jsem více než na trhu samotném bloumal mezi chatrčemi rybářů, sušícími se sítěmi a hektary rybích polí. Rybí pole jest kus pláže pokrytý sušícími se rybami, které jsou otáčeny ženštinami zlomenými dlouhé hodiny v pase tak, že to připomíná učebnice anatomických anomálií.
Rybáři jsou překvapivě přátelští (to je vždy podezřelé), stále se usmívají, sami se nastavují k fotografování, nabízejí rybí vývar (fujtajxl) a účast na odpoledních krátkých vyjížďkách, při kterých jsou do sítí chytány zejména plastové lahve, kusy plastikových tašek, chuchvalce lan z rybářských vlasců, rozpadlé pantofle a sem tam nějaká ta malá ryba.

Práce rybářů jest dřina všude na světě. Srí Lanku nevyjímaje.

19.2. 2018 pondělí
Dost bylo Negomba, pravil jsem sobě a překvapivě poloprázdným vlakem odjel na sever, k městu Puttalam, konkrétně na zastávku v Pulavi. Přesedám na autobus a odjíždím na poloostrov Kalpitiya.

Ubytoval jsem se v prázdném hotýlku na pláži a dělal přesně to, co se na takových místech dělat má - vůbec nic. Pláže jsou naprosto bez lidí, turistická sezóna zde ještě nevypukla. Na obzoru poletuje vzduchem pár kitesurferů, jelikož je to zde jejich oblíbená lokalita. A jinak se neděje vůbec nic. Pročež mi nezbývá, abych se nepochlubil dvěmi nejakčnějšími zážitky celého dne. Odpoledne jsem klackem rýpal do chcíplé želvy a večer jsem si dal na baru několik koktejlů.

Koupání na poloostrově jest ovšem nadmíru zábavné, jelikož díky neustávajícím větrům se na pobřeží valí jedna vlna za druhou, masíruje mi můj ohromný břich a já si, pokud zrovna nemám chřtán plný slané vody, spokojeně pravím: "To se ale mám, panečku!"

Bambiliony ryb jsou sušeny na slunci na rohožích hned u moře.
Na sadistickém slunci Srí Lanky ženštiny celé dny ryby obracejí, kus po kusu,
by nedošlo k hnilobě.

20.2. 2018 úterý
Nemaje žádný striktní plán, užívám si nicnedělání, válení se, vyvalování, převalování, rochnění a odpoledne odjíždím do Puttalamu a dalším autobusem do Anuradhapury. Autobusová doprava na Srí Lance je taková.... vesnická. V dobrém slova smyslu. Ač jsou autobusy přehledně rozděleny barvami a čísly a dokonce existují i jízdní řády, pravými vládci silnic na Srí Lance jsou řidiči autobusů. Od stařečků svědomitě se vyhýbajícím chodcům až po osoby smyslů zbavené. Osoby smyslů zbavené by v západním světě vyhrávali všechny automobilové soutěže, pokud by se zrovna nejednalo o soutěž v dodržování předpisů. Takový šílený řidič srílanského autobusu se vyznačuje tím, že na počátku jízdy zatíží plynový pedál několika cihlami a po zbytek jízdy se snaží srazit co nejvíce chodců, nebohých řidičů tuktuků, motocyklistů a opic. Třešničkou na dortu bývají cestující v samotném autobusu, kteří houfně padají do uliček, na ostatní spolucestující či narážejí do okenních rámů. Občas pasažéři vypadnou z otevřených dveří vozidla, přičemž mi nikdy nebylo jasné, zda-li se jednalo o nešťastnou náhodu nebo cestující prostě dojel do zamýšlené destinace a dobrovolně vystoupil.

Poloostrov Kalpitiya jest ještě stále místem nicnedělání. Ba dokonce ani turistická
infrastruktura ještě nedorazila, nepočítám-li pár míst pro kitesurfery.

21.2. 2018 středa
Anuradhapura. Možná je škoda, že jsem se před pár týdny vrátil z kambodžského Angkoru, pročež jsem Anuradhapuru plně neocenil. Či spíše - nezanechala ve mně nikterak majestátní dojem, což by si minimálně kvůli svému významu zasloužila. Paláce a vodní nádrže, posvátné stromy, mastodontní dagoby a všudypřítomní neposvátně se chovající hulmani posvátní. Anuradhapura je zajisté nejznámějším a pravděpodobně i historicky nejdůležitějším královským městem ostrova. Svá pozadí zde měli usazená králové sinhálští i nájezdníci z jižní Indie. Největší rozkvět zažívalo město pár století před údajným narozením jistého pana Krista, zejména v době, kdy na Srí Lanku pronikal buddhismus.

Současná Anuradhapura je rozdělena na nové město, nikterak se nelišící od jiných větších měst Srí Lanky a na město staré, historické, kde se nachází samé bambiliony. Bambilion opic, bambilion všemožných staveb a jejich trosek a bambilion turistů.

Nejrůznější ptactvo a opice jsou po turistech třetím nejrozšířenějším
živočišným druhem v Anuradhapuře a okolí.

Ruiny staré Anuradhapury jsou poněkud rozlehlé a v kombinaci s vražedně horkým počasím je v praxi nemožné vše projít pěšmo. Výjimkou je jedině soused Nožička, který si ovšem dává pochod Praha-Prčice jako každodenní rozcvičku před snídaní. Zároveň ovšem není Anuradhapura rozlehlá natolik, aby bylo nutno si najmout tuk-tuk či dokonce automobil. Vítězným dopravním prostředkem pro návštěvníky se tak stává bicykl. Obdivovatelé karbonových rámů, zářivých elastických oblečků, bezprstých rukavic a jízdy s větrem ve tváři ovšem upozorňuji, že se jedná o bicykly srílanské, což je o něco horší odnož bicyklů indických. Tak trochu peklo. Nicméně milovníci balancování na archaických a nesčetněkrát spravovaných a opravovaných pohybovadlech si přijdou na své.

Anuradhapura je plná nejrozličnějších zvířátek. Například hloupých štěňat.

22.2. 2018 čtvrtek
Z výškových staveb zůstaly v Anuradhapuře v podstatě jen dagoby. Zbytek města prohrál boj s časem, džunglí a zapoměním. Po nesčetných nájezdech z Indie a vnitrostátních šarvátkách se jako osudový ukázala výprava čólského krále Rádžarádži v roce 993. Ten nejenže vyplenil sýpky, snědl zásoby čínských polévek a vypil všechen fernet, ale navíc celou Anuradhapuru vydrancoval a přesunul hlavní město do nedaleké (na Srí Lance je ovšem všechno nedaleko, vzhledem k nikterak velké rozloze ostrova) Polonnaruwy. Již roku 1073 je o Anuradhapuře referováno jako o městě mrtvém, opuštěném, byť sem tam někoho napadlo město oživit, namátkou například krále Parakramabahua, který ve 12. století znovuzbudoval slavnou dagobu Jetavanaramaya do její současné výšky 71m (původně 122m). Až roku 1883 objevili ruiny Britové a ukradli i to, co ještě na místě zbylo. Po roce 1950 začala vyrůstat Anuradhapura nové a roku 1982 byly ruiny starého města zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO. A tak po vládách nejrůznějších více či méně úchylných králů, po vládě džungle, po vládě britských okupantů zažívá Anuradhapura další nelítostnou invazi, tentokrát jde o invazi turistů.

Neznalec většinou rozeznává jednotlivé dagoby jen podle různě ulomených věžiček
či staveb v okolí. Dagoby samotné zrovna o invenci stavitelů nesvědčí.

Bicykluji  Anuradhapurou a užívám si stezek ve stínu stromů, všude kolem pobíhají opice, každou chvíli přes cestu přeběhne varan a u nejznámějších památek pobíhají turisté. Nejznámějšími památkami jsou hlavně monolitické dagoby, rozličné bazény, některé prázdné, jiné plné hnijící vody a areály kolem posvátných stromů, zejména údajně nejstaršího stromu světa, přes 2000 let starého Šri Máhá Bodhi. Smokvoň vyrostlá údajně z odnože stromu v Bodhgaya v Indii, kde byl pan Buddha osvícen. Pan Buddha by se asi podivil, kdyby viděl fíkovník a jeho výhonky obestavěný chrámy, zlatým plotem, za který mají přístup jen členové kasty villidura, svatyněmi hinduistických božstev, strom obklopený prodejci suvenýrů,  věřícími i nevěřícími turisty.

Když už je návštěvník znuděn pohledy na všemožné dagoby, může se obveselit nějakou tou statistikou. Například tou, že pagoda Jetavanaramaya byla postavena z více než 93 milionů cihel. A že kdyby se z těchto cihel postavila zeď vysoká 3 metry, mohla by spojit Londýn s  545 km vzdáleným Edinburghem. Chtěl bych vidět výrazy poddaných, když král Maháséna ve 3. století pohlédl na kus země a pravil: "Tady postavím dagobu. Přineste cihly! 93 milionů!"

Dělníci počítají cihly. Dagoba ve staré části Anuradhapury.

23.2. 2018 pátek
Pouhých 13 km od Anuradhapury jest Mihintale. Areál nevelký rozlohou, velký však významem a výhledy. Jelikož na seriózní výklad dějin není nikdy pozdě, podělím se o zajímavý příběh z časů, kdy se kvantová fyzika nevyučovala na každé druhé škole a Rusové teprve s údivem zjišťovali, že ostatní kmeny již nežijí v norách.

Zdejší král Dévanampija Tissa se vydal lovit křečky a veverky, přičemž se na lovu setkal s jistým panem Mahindou. Jak se ukázalo, pan Mahinda byl princ, syn buddhistického císaře Ašóky. Pan Mahinda byl na Srí Lanku vyslán právě za účel šíření buddhismu a na krále Tissa evidentně udělal  větší dojem, nežli ulovení křečci. Pročež se od roku 247. př. n. l. začal z Mihintale po celém ostrově šířit buddhismus a ne například recept na křeččí polévku.

Z dagob a skal, ke kterým vede široké žulové schodiště o 1840 schodech, jsou pěkné výhledy na okolní krajinu a bez problémů je možné vidět i dagoby v nedaleké Anuradhapuře. Ale ani ruiny ukryté v lese nejsou nezajímavé. Špitál s vanou pro bylinkové koupele, nejstarší vytesaný nípis na sotrově v předchůdci jazyka pali, refektář i s kamenným korytem, kam věřící sypali rýži pro mnichy.

Nejlépe brzy ráno nebo pozdě odpoledne se vyplatí vylézt na jedno ze tří míst, odkud jsou pěkné výhledy do kraje a při troše štěstí jde i zachytit milosrdný vánek, nesměle se krčící před nemilosrdným vedrem. Vizuálně nejznámějším vrcholem jest bílá dagoba Mahasay. Druhým jest bílá socha Buddhy, kam k malému oltáři přinášeji věřící obětiny, které jsou vzápětí rozebrány drzými a často agresivními opicemi. Posledním, leč dle mého názoru nejlepším místem k lapání větru i výhledům do okolí je skála zvaná Mahindova postel, na kterou vede stezka po skále, do skály vytesané schody a jedna trochu technická pasáž, která zamezuju vstupu vozíčkářům a mastodontním americkým turistům.

"Okamžitě nech na pokoji moje pantofle!" hulákám na opečovávače bot. Opečovávač bot jest na Srí Lance populární zaměstnání, spočívající v tom, že před vstupem na nejrůznější místa je nutno se vyzout, odložit obuv a za malý peníz ji svěřit opečovávačům. Ti nemají na práci nic jiného, než vybírat malý peníz, od bilých turistů velký peníz a pokud někdo nezaplatí, nenápadně jaho obuv hodí kamsi do háje.

Pan žebrák vzdoruje slunci na známých žulových schodech v Mihintale.

24.2. 2018 sobota
Motám se kolem Mihintale a vesničkách kolem, lezu do restaurací a cpu si bachor. Srí Lanka mě veskrze ničím nepřekvapila, vše je takové pěkné, očekávané. Až na jednu věc. Rozhodně jsem nečekal, že ostrov bude něco jako menší ZOO. Zatímco v jiných asijských zemích je člověk přinejmenším ve městech chráněn před nejrůznějšími upíry, vlkodlaky, tygry, opicemi, varany a hady, na Srí Lance tomu tak rozhodně není. Opice se promenádují nejen v ruinách starých měst, nýbrž drze číhají u restaurací a po desítkách skáčou mezi dráty elektrického vedení. Varany je možno spatřit v každém druhém keři. A hadi? Jsou všude! Gigantičtí hadi číhají za každým rohem, na každém stromem, za každým kamenem a děsí nebohé návštěvníky. Když na mě v Mihintale vyběhl nejméně čtyřmetrový netvor (výjimečně nepřeháním), počal jsem vzlykat tak, že mi i opečovávač bot odpustil poplatek. A to jsem ještě netušil, že zítra uvidím krotké jeleny nakupovat na tržišti a za týden mě bude žralok šťouchat do břicha.

Hadů jest Srí Lanka plná. A rozhodně se nevyhýbají ani místům
hojně navštěvovaných turisty či místními.

25.2. 2018 neděle
Dost bylo dagob a horka vnitrozemí. Přijíždím do pobřežního města Trincomalee, zvaného Trinco. Místo dagob mě čekají psychedelická zobrazení hinduistických božstev, divní jeleni a horko tropického pobřeží.

Neočekával jsem vcelku nic od města na východním pobřeží, neočekávání však bylo smeteno plejádou nikterak ohromujících, ale rozhodně zpestřujících zážitků. Tak především, Trinco je město, kde se po ulicích producírují jeleni. Jeleni jsou flekatí, pěkní a jsou všude. Na autobusovém nádraží, na hlavních ulících, na rybím trhu, na zeleninovém trhu, v haldách odpadků, lezou do obchodů i do stínu zaparkovaných tuk-tuků, motají se na hřištích mezi hráči kriketu a fotbalu.

Kromě pozorování zvířeny je možno pozorovat v Trincu i nemálo hinduistických chrámů, přičemž jasným favoritem (a to nejen v Trincu, ale i na celé Srí Lance) jest chrám Pathirakali Amman, zkráceně zvaný Kali Kovil, zasvěcený bohyni Badhrakálí, populární zejména na jihu Indie. Walt Disney a tvůrci nejroztodivnějších komiksů celého světa zajisté jezdili se do Kali Kovilu inspirovat, jelikož zdejší malby, plastiky, sochy a dřevořezby jsou více než interesantní nejen svým provedením, ale zejména náměty a až neuvěřitelnou hustotou. Najít v chrámu, ať už uvnitř nebo zvenčí, alespoň deset centimetrů čtverečních bez nejroztodivnějších výjevů je nemožné. Pestrobarevné postavy navzájem se milující, požírající, trhající či znásilňující se míchají pro oko nezasvěceného návštěvníka bez ladu a skladu, barevné penisy a ňadra jsou doprovázena stříkající krví, roztrženými novorozenci či tvory z říše přebohaté hinduistické mytologie. V kovilu jsem strávil několik hodin, čímž jsem si utvořil osobní rekord pobytu ve svatostánku a překonal tak zhruba dvouhodinovou návštěvu kostelíka nedaleko chilského Santiaga, kde jsem za svých mladých let obcoval s jistou chilskou známou.

Ulice ospalého Trincomalee. Obchodníci, rybáři a axisové čekající ve frontě na
leštidlo na paroží.

26.2. 2018 pondělí
Dopoledne jsem se vydal na pláže nedaleko Trinca, konkrétně do vesničky Uppuveli. Ano, jedna z ikonických pláží Srí Lanky. Ovšem jelikož se píše rok 2018, situace již není taková, jaká byla ještě před pár lety. Ano, stále všude po světě existují pláže lemované palmami, kde zlatý, bílý či tmavý sopečný písek přechází v modrý oceán. Ovšem, Srí Lanku nevyjímaje, jsou ony pláže pravidelně pokryty neskutečným svinstvem, které oceán vyplavuje. Tuny nejrůznějších výrobků z plastu jsou skarifikací počátku tohoto století. Pročež, paradoxně, jedinými plážemi jako z pohlednic nedávných časů zůstávají pláže nejvíce navštěvované turisty, jelikož z nich jsou odpadky odváženy. A tak i pláže kolem Trincomalee, proslulé zejména u vesniček Nilaveli a Uppuveli, mají svůj více či méně široký pruh odpadků. Jak jsem byl ujištěn, za pár dnů začíná turistická sezóna, na pláže najedou traktory, buldozery a popelářské vozy a turisté tak opět budou spokojení a budou svým známým posílat fotografie ráje na zemi. Momentálně jsem ovšem po krátkém pobytu na pláži a ve vlnách oceánu našel za trenkami dvě brčka, kolem ruky se mi omotal chuchvalec rybářských vlasců s nabalenými igelitovými sáčky a havrani se mi za hlavou přetahovali o úlomek umělohmotné bedny smrdící rybinou.

Realita neturistických pláží na Srí Lance. Pláže pro turisty jsou samozřejmě
čistěny a uklízeny, turisté na nich jásají a fotí si své hnusné obličeje
na bambilion stejně hnusných fotografií.
Fotografie poté umisťují na sociální sítě, kde jejich podobně postižení kamarádi
obrázky hodnotí extatickými výkřiky "jééééé" a "jůůůů".

27.2. 2018 úterý
Po ranní návštěvě malého, ale neturistického rybího trhu odjíždím skrze celý ostrov zpět na západní pobřeží, do Negomba. Z Česka má na přibližně dva týdny přiletět má osobní lékařka. Má osobní lékařka má dlouhé nohy a jak se na vojenskou lékařku sluší a patří, i poněkud neobvyklou kombinaci zálib. Kromě u lékařů pochopitelné záliby v řezání a pitvání se má osobní lékařka vyznačuje střílením ze samopalů, házením granátů a výkřiky: "Všechny rozsekám polní lopatkou! Na plátky!"
Poněkud neškodným doplňkem jejích úchylek je chování hada pojmenovaného po nejznámějším irském pivu, přičemž si hada Guinnesse omotává kolem krku a spokojeně u toho poulí oči (má osobní lékařka i had Guinness). Zkrátka si to shrňme - má osobní lékařka umí být akční. Občas až nebezpečně akční.

Vyzvedávám svou osobní lékařku na letišti. Dlouhonohá ženština s pevným poprsím se přiřítila a pravila: "Mám nového samečka! Jsem zamilovaná!"

"E?" pravil jsem, nechápaje poznámku, jelikož vím, že si za své partnery vybírá poněkud zvláštní (silný eufemismus) jedince, kteří musí mít cosi společného s násilím. Namátkou si vzpomínám na jakéhosi zubaře, vojenského pilota či leštiče hlavic jaderných zbraní. Nebo tak něco.

"Tím ti chci naznačit, abys mi nezíral na nohy a zdržel se obvyklých nechutných komentářů, které zřejmě považuješ za ohromně sexy!"

"Z toho cítím, že tvůj nový sameček je zřejmě nájemný zabiják a nebo alespoň důchodcům přesekává berle mačetou," sonduji opatrně situaci. A nemýlil jsem se.

"Zabijáci s mačetou jsou zženštilí jedincové! Můj sameček je ohromný judista a gynekolog!"

Uf. Čekají mne noční můry, ve kterých se na mne bude sápat ohromný jedinec a za pomoci ukrutných judistických chvatů mě bude nutit, abych porodil! Nelehké časy mne čekají.

Ubytovali jsme se v Negombu ve vile nedaleko pláže a na zítřek si zamluvili jízdenku na autobus na daleký sever, do města Jaffna.

"V Jaffně byla ještě nedávno válka! Třeba budeme mít štěstí a najdeme nějaké granáty!" zasnila se má osobní lékařka.

Autobusové nádraží v Trincomalee, odkud je snadné se dostat přímými spoji
po celé Srí Lance. Snad jen na jižní pobřeží je třeba přestupovat.

28.2. 2018 středa
Chyba. Učinil jsem chybu. Jelikož cesta do Jaffny má trvat zhruba 12 hodin, rozhodl jsem se místo obvyklých srílanských autobusů využít jeden z ojedinělých autobusů připomínajících moderní vozy křižující Evropu na dálkových mezinárodních trasách. Rezervace přes internet a cena desetinásobná. Autobus přijel s tříhodinovým zpožděním, přičemž jsme celou dobu čekali na slunci. Díky zpoždění při příjezdu i na cestě přijíždíme do Jaffny po setmění, rezervaci na ubytování nemaje. Následují dobré dvě hodiny běhání po městě, po úzkých tmavých uličkách. O slovo se hlásí úpal, úžeh, únava a žízeň. Má osobní lékařka jako bývalá skautka pohrdla všemi hotely řka, že musíme najít něco autentického, nejlépe bez klimatizace a se spoustou hmyzu v pokoji. I zadařilo se! V tmavé uličce u železniční trati jsme otravovali jakousi rodinu tak dlouho, až zavolala souseda a ten nás ubytoval. Celý dům jest v procesu přestavby na hostel, což jsem kvitoval s povděkem. Majitel totiž znal požadavky rozmazlených výletníků a tak je k dispozici dokonce i koupelna s tekoucí vodou!

Staří mužové s bílým vousem, staré automobily pamatující staré časy a dobytek
pomalu se ploužící odnikud nikam. Ulice Jaffny, zvláště ty zapadlé, jsou balzámem
na duše starých pánů, jako jsem například já.

zpět na hlavní stranu