Září 2002



1.9. 2002 neděle
Blbý déšť.
Úplně mokrý a zmrzlý jsem došel na nádraží a potom jel čtyři hodiny do Prahy.
V bytě jsem potkal spolubydlícího Arnošta. Nesmál se a na noze měl obrovskou sádru. Arnošt leze po skalách a občas se zapomene jistit. Tentokrát také zapomněl. Smál jsem se mu a pravil, že má dělat nějaký inteligentní sport.
Například hokej. Tam je člověk tak nabalen chrániči, že žádný úraz nehrozí.
Tak jsem jel v noci na hokej a dal dva góly a vyhráli jsme 7:5 a já jsem šťastně křepčil.
Z hokeje jsem se vrátil ve dvě v noci a vrhnul se na zásoby potravin, které až do výplaty tvoří houby a jablka, což jsou výborné věci, které jsem si dovezl z čundru.
Bára z toho ovšem má legraci a povídá, že z hub zase opuchnu a osypu se houbovou vyrážkou jako loni, když jsem měl před výplatou a týden nejedl nic než houby z čundru.


2.9. 2002 pondělí
Ráno jsem fotil padesát lidí, z toho pár pěkných slečen a jednu pěknou ženštinu s hezkýma očima a zpropadeně temně jasným výstřihem.
A potom to přišlo. 
Obdržel jsem poštou knihu Piják palmového vína. Napsal to pan Amos Tutuola, přeložil Vláďa Klímů a Péťa Zimů a zaslal mi to člověk jehož úmyslem bylo uvést mě v chaos a víry deprese z vlastního nicnechápání.
Ta kniha je o ničem, proto je jasné, že je o všem, jak už takové knihy bývají. Knihu jsem přečetl a stejně nevím, o čem je.
Zatím vím, že by se to snad mělo odehrávat někde v zemi Dogonů, zdá se mi to navýsost pravděpodobné, jelikož v knize se píše o trhu, který se koná každý pátý den a samozřejmě by si to nikdo nepamatoval, kdy je zrovna pátý den, jestli v pondělí nebo středu nebo třeba neděli a tak myslím, že se to v zemi Dogonů odehrává, jelikož tam jsou lidé děsně vyčůraní a aby neměli chaos v tom, který den mají trh, tak mají týden, který trvá pět dní. Takoví ti Dogoni jsou.
Když jsem byl asi v polovině čtení a zmatení nabíralo velkých rozměrů, našel jsem v knize navíc založený lístek s popiskem:
"Tak jsem to dočetla a nevím, co si o tom myslet. Kafka hadr."

Český dřevorubec na KamčatceHm, já taky nevím. Nic nevím. Vůbec té knize nerozumím.

Zato rozumím mejlu, který mi poslal Jouda alias Tydýt (jak ho nazval pan Howadoor), jinak dřevorubec Petr, se kterým jsem byl loni na Sibiři. Dřevorubec nerube české hvozdy, jak bych očekával, nýbrž je na Kamčatce a píše mi, že na Kamčatce je to hnus, jelikož je tam spousta turistů a navíc prý po něm nechtějí rubly, ale dolary.

Také volal rozesmátý otec, že sestra skákala z letadla a když jsem se ptal, proč se tak směje, tak pravil, že to ani nejde říci a zavěsil.

A šok na konec. Zjistil jsem, že existují lidé, kteří berou Chochoviny smrtelně vážně a to úplně ve všem, co je v nich psáno.

A jinak nic. Nechce se mi psát, protože jsem líný, nic se neděje a vůbec, je září a já jdu využít posledních teplých dnů, abych se kochal pohledem na ženštiny, korzující zahalené pouze v letní šaty, což je snad ještě lepší, než kdyby byly nahé.
Tedy až na vyjímky, například dnes jsem měl na focení dívčinu, která měla asi tak stopadesát kilo, metr padesát na výšku a veškeré desítky kilogramů sádla měla staženy poloprůsvitným krátkým trikem a těsnými kalhotami.
Ale dobře to dopadlo, čočka v objektivu nepraskla.

3.9. 2002 úterý
Když jsem dnes asi v jednu hodinu usínal, zaslechl jsem na schodech děsivou ránu a potom spoustu menších ran a potom nadávání, za které by se ani pirát Silver nemusel stydět a já si představil piráta Silvera, jak má na rameni papouška a nadává, jelikož Silver nemá jednu nohu a má jen berli a papouška a vždy nadává a potom jsem otevřel dveře a málem mě trefil šlak, protože tam stál opravdu pirát Silver, s berlí, ale bez papouška, zato strašlivě ožralý. Potom jsem rozsvítil a vidím, že to není pirát Silver, ale spolubydlící Arnošt, nacucaný jak pivní klíště a Arnošt se právě zvedal ze schodů, na kterých i s berlí upadl a dělal tak rámus.
Arnošt hned první den urazil podpatek na sádře a tak teď kulhá a mává berlí a říká sprosté věci.
Také je nyní po strašlivě dlouhé době úplně plná lednička. Já ji částečně zaplnil houbami z čundru, ale úplně k prasknutí ji nacpal Arnošt. Nacpal ji dvoulitrovými PET lahvemi plnými piva, jelikož když má nyní Arnošt nohu v sádře, tak se mu strašlivě blbě chodí do hospody a tak sedí doma a pije pivo z PET lahví. Což mu ovšem nebrání občas dojít do hospody, aby doplnil zásoby a když už v té hospodě je, tak se stačí ožrat i tam, zatímco mu hostinský točí pivo do lahví.

Stále čtu knihu Piják palmového vína, už podruhé, ale není mi o nic jasnější, zrovna čtu, jak Lebka odtáhl do jeskyně ženštinu, posadil ji na žábu a ta ženština tam musí sedět. Lebka byl ohromný krasavec a slintající ženština ho pronásledovala, vilně se šklebíc, ale potom krasavec šel a utrhnul si ruku a dal ji někomu, od kterého si ruku pronajal. Nene, nejdřív nohu. A potom druhou nohu. A potom si utrhnul a vrátil břicho a žebra a potom zůstala jen hlava a ruce a on skákal jako žába a potom si utrhnul i ruce a potom i kůži z hlavy a vrátil ji a tak zůstala jen lebka a náhle se z postavy "kompletní pán" stává postava "Lebka" a pan Lebka má moc velkou rodinu a bydlí v jeskyni a na žábě nutí sedět ženštinu.

Jestli si teď myslíte, že jsem se zbláznil, tak to není pravda, to jen píši, co je v knize Piják palmového vína.


4.9. 2002 středa
Psal mi pan Howadoor. Byl úplně zničený a psal, že se hodlá oběsit, případně otrávit muchotrávkou, protože seznal, že je úplně neschopný. Prý mu to napsali z práce. Howadoor je programátor a pravil, že vždycky něco naprogramuje a poté to nefunguje, z čehož on má legraci, ovšem teď legraci nemá, protože nefunguje vůbec nic a tak to prasklo, že Howadoorovy programy jsou nepoužitelné, ba snad i nebezpečné a Howadoora hodlají vyhodit z firmy.

Na nepříliš kvalitní, ale vskutku unikátní fotografii, je zachycen Bohouš, onanujíc ve spacáku na autobusové zastávceVčera večer jsem se stavil na kolejích u Bohouše. Bohouš ležel téměř bezvládně na posteli a ani nepronesl svůj obvyklý pozdrav "Nechceš mi ho vykouřit?". Ležel a nic neříkal, dokonce ani nenadával na to, že ho nikdo nemá rád, jak nadávává, protože je to pravda, že ho nikdo nemá rád.

Spolubydlící Arnošt je teď v bytě každý den, jelikož kvůli zlomené noze nechodí do práce a i chození jinam mu činí potíže.
Včera jsem přišel a Arnošt seděl na gauči a nožem usilovně rýpal na sádře.

"Co to děláš?", zeptal jsem se nepříliš nápaditě.
"Zkouším tu pitomou sádru nějak odlehčit.", pravil Arnošt.

Poté zahodil nůž a sádrou vztekle kopal do zdi.

"Pitomá sádra, s tím se nikam nedostanu, sakra!"

"Ale vždyť k večeru vždycky někam zmizíš a vracíš se až ráno!", opáčil jsem.

"Jo, večer se odkulhám do hospody, tam se ožeru, nechám si zavolat taxíka a jedu do bordelu. Sice to stojí prachy, ale jinak bych chcípl nudou."

Zanechal jsem Arnošta jeho trávení času a odebral se na bazén, kde jsem hodlal plavat a sledovat opálené ženštiny. Leč v bazénu rozměrů menšího pokoje byla největší hloubka zhruba metr a kromě toho sem a tam plavali nějací šílenci s plaveckými brýlemi a zuřivým výraze v obličeji. Plavali velice rychle a dělali vlny, pročež jsem se houpal.

Poté jsem zjistil, že jsem si zapomněl ručník a tak jsem vylezl z vody dříve a jal se osychat. 
Následně mi došlo, že by nebylo špatné stát se uklízečem, protože v mužských šatnách se pohybovala hned trojice chichotajících se uklizeček a mezi nahými pány tvorstva uklizečky vrhaly zvědavé pohledy a předstíraly, že vynášejí odpadkové koše, které byly v šatně dva, oba prázdné, přesto posloužily jako záminka k pracovnímu nasazení oné trojice.

Tak to vidíte. Howadoor, Arnošt i Bohouš jsou v depresích, zatímco já nahý pózuji chichotajícím se uklizečkám.

5.9. 2002 čtvrtek
Poslouchal jsem v noci rádio a nějaký pán tam pravil, že už je starý, protože místo psů chová kočky. Tak by mě zajímalo, co soudit o člověku, který psy i kočky pojídá.
No nic, není to důležité, jen tak z čistě osobních důvodů by mě to zajímalo.

Přečetl jsem Zápisník pana Howadoora pohltila mě neskonalá bezmoc, prázdnota a žal, jelikož Howadoor napsal úžasné zápisky, plné nosných myšlenek, intelektuálních úseček, přímek a podobných čar, ba i květnatě vše vylíčil, toho já nikdy nedosáhnu, Chochoviny zhynou pod náporem tvrdé konkurence.
Na druhou stranu si myslím, že Howadoor je pěkný padouch, protože aby dostal Howadooroviny na úroveň převysokou, neváhal zneužít dvou dětí. A to nejen čtrnáctileté Aničky, kterou prohlásil za mentální nymfomanku, čímž zajisté získá vděčné čtenáře, ale on zneužil i svou tříletou dceru Pandoru, dítě nevinné do doby, než otec Howadoor seznal, že děcko může být výborný prostředek k získání různých prostředků a tak malou Pandoru nutí žebrat, například bombóny, nutí ji spát kdesi v příkopech a maže ji pálivými mastmi, by nebohá Pandora trpěla.
A toto vše pan Howadoor píše, aby získal spoustu čtenářstva a zničil tak mé Chochoviny.

Já nemám Pandoru a ani nevím, na co myslí čtrnáctileté dívčiny, já jen dostávám spoustu mejlů. Například včera:

"Ty máš normálně deflorovanou hlavu!"

Snažil jsem se pochopit, co se tím anonymní pisatel snažil naznačit, leč skrze mou defloraci se mi to nepodařilo. Pokud by někoho napadl vhodný výklad, byl bych mu za jeho sdělení vděčný.
Také mi došel další, opět anonymní dopis:

"Hm tak"Konec bulvaru" jo? To jako to onanaujici individuum, jine individuum co si zvraci do spacaku a dalsi perly co tu posledni dobou uverejnujes? Blesk a Spy dohromady je proti Chochovinam hadr..."

Zamilovaný Trejbátko vyfotil nohy své nastávající drahé třištvrtěpolovičky - slečny ŠárkyNo to snad ne. Sice mě pobavilo, že čtenářka nazvala Bohouše "onanujícím individuem", smál se tomu například i Bárt, zatímco Trejbátko a jeho slečny Šárky byli znechuceni, ovšem proč ona čtenářka spojuje Chochoviny s bulvárem? Tak především, bulvár jest široká, nejčastěji velkoměstská ulice, často zdobena stromořadím, ovšem Chochoviny rozhodně stromořadím neoplývají, ba ani ulicí nejsou, možná přeneseně ulicí ke kultuře, to snad ano. Ovšem to není bulvár. 
Měla-li pisatelka na mysli bulvární tisk či literaturu, ani to Chochoviny nejsou, neboť bulvární literatura jest literatura pokleslá, líbivá a podbízející se nízkému vkusu nenáročných čtenářů schematickým zpracováním poutavých námětů. Značná část literatury dobrodružné a detektivní, erotická literatura – často v seriálové podobě, dále literatura kalendářová či romány pro služky.
No a co Chochoviny? Rozhodně nejsou pokleslé, naopak, jsou plné intelektuální obratů a nepokleslých slov, jako "deflorovaná" nebo "psy i kočky pojídá" či "onanující".
Jsou tedy Chochoviny líbivé? No nejsou, jinak by nepřiváděli k zuřivosti zástupy lidí, byť to vskutku nevím, proč někomu vadí, když o něm napíšu, že je debil.
A co takhle podbízející se nízkému vkusu? Takové, že by snad Chochoviny byly? Nikoli. Chochoviny se podbízet ani nemohou, už jen vzhledem k počtu anonymních výhrůžek, které mi přicházejí.
A samozřejmě Chochoviny nejsou dobrodružné, detektivní nebo erotické, tím méně pak románem pro služky.
Zbývá tedy pouze jediný zdánlivě styčný bod Chochovin s bulvární literaturou a tím je zmínka o tom, že kalendářová literatura jest také bulvární a Chochoviny s železnou pravidelností vycházejí dle kalendáře každý den. Co s tím tedy? S tím vůbec nic, protože nevím, co to kalendářová literatura je.

Chochoviny jsou samozřejmě mezinárodním magazínem, své spolupracovníky má v Česku, na Slovensku, v Rusku, Španělsku a pravděpodobně od října i v Norsku, mohou tedy být bulvární? 
Prošel jsem seznam žlutého tisku a výsledek? Ani přes obecnou známost Chochovin ve světě se toto periodikum nevyskytuje v seznamu pokleslých bulvárních plátků, jako je anglický The Sun, americký The New York Daily News, německý Bild Zeitung či čínský Ping-pong kung pao.

A nic na nebulvárnosti Chochoviny nemění ani snímky onanujícího Bohouše či zvracejícího Fuckouše.
Tak.


6.9. 2002 pátek
Bártovy nohy (fotil fotograf nohou - pan Trejbátko). Není divu, že s takovýma hnusnýma nohama Bárt prohraje i kulečník.
Včera jsem šel s Bártem do hospody, pil pivo a hrál šťouchanou neboli kulečník. Bárta jsem porazil s přehledem a s obrovským náskokem 100:91, pročež Bárt zničeně odešel a já za něj musel platit.
V práci mě opět sejřila kolegyně Kozelová. Tisíckrát jsem jí řekl, že nechci, aby mě krmila a nosila mi věci. A ona pro změnu přitáhla maliny.

"Jejeje, hihihi, mám tu pro tebe malinky, hihihi!", šklebila se a prskla mi misku malin na stůl.

"Děkuji, nechci."

"Hihihi, jsou sladké, určitě si vezmi!"

"Děkuji, nechci."

"Ale ano, ty si vezmeš, hihihi, já to vím, hihihi." a prchla kamsi na školení, jako kdyby jí školení mohlo pomoci.

Odpoledne se vrátila.

"Ach bože, Ježíši, ty jsi si ty maliny nedal?" zděsila se a civěla na misku, které jsem se samozřejmě ani nedotkl.

"A mušky! Už jsou v malinkách mušky, bože, Ježíši!", skuhrala.

"Já říkal, že nechci, tak jsem si nevzal."

"Ale malinky! Tobě nechutnají, ty je nejíš?"

"Jím je a moc mi chutnají.", zmátl jsem ji.

"Tak proč sis nevzal! Už jsou tu mušky, o jéje, bože Ježíši!" a maliny pozřela.

Už vím, co mě nejvíc štve na Pražácích. Jsou hnusně vlezle příjemní. Tak hnusně, že z toho má člověk kopřivku. Pražáci nepošlou člověka do háje, jako by to normální lid udělal, oni piští, pitvoří se a slintají růžová srdíčka. 
Tak, už jsem to odhalil.
Proto Pražáky nemám rád.

7.9. 2002 sobota
Mlýnský náhon u Čínova
Ráno jsem sedl na vlak a na čundrslevu za třicet peněz dojel do Žatce. Což mě však tolik netěší, protože průvodčí nekontroloval jízdenky u lidí, kteří spali. Zřejmě nová služba u nočně-ranních vlaků od milých Českých drah.
Jinak byla cesta v pořádku a i zpoždění půl hodiny potěšilo, protože jsem ještě stačil zajít nechat si otesat hlavu, jak říká otec zkrášlení vlasového porostu. Paní kadeřnice je velice sličná, ovšem jen od prsou nahoru, dolů už tak hezká není, protože je těhotná, tudíž má velký břich a při stříhání mě tím břichem neustále mlátila zezadu do krku.
V bytě mě pes nepokousal a matka nakrmila, tudíž jsem vzal foťáky a prchnul se toulat někam kolem Žatce. Ovšem protože jsem líný, nevydržel jsem a začal stopovat. Nejdřív mě svezl celých asi 5 kilometrů nějaký dělník a já na klíně vezl jeho sekačku na trávu. Paráda. Za chvíli jsem stopnul dalšího vesničana a ten mě odvezl k odbočce na Nové sedlo, což je vesnice, kde chovají prasata, krávy, ovce a ženštiny v tamní věznici.
Před Novým sedlem je takový pěkný viadukt, který jsem si fotil a potom jsem si ho chtěl vyfotit i seshora, což byl nápad hloupý, protože než jsem se nahoru vydrápal, zjistil jsem, že jsem se drápal skrze akáty, které nešuměly, jelikož nepadal déšť, zato mi roztrhly triko a způsobily svědivost, protože jsem si poškrábaná místa drbal jak opice a ono to potom svědí.
No a došel jsem na Čínovský ostrov, o kterém jsem už kdysi v Chochovinách psal a ten ostrov jest nyní využíván domorodou mládeží k různým posezením, o čemž svědčí prázdné lahve a plné prezervativy.
Ježek opadavý - připraven k vložení do herbářeSedl jsem si na trosky starého mlýna a díval se na mlýnský náhon, který je ponechán osudu a přírodě, pročež vypadá děsně romanticky a dobrodružně, je přikryt klenbou divoce rostoucích velkých stromů, u kmene omotaných ostružiním a šípkem a v náhonu samém jest spousta pomalu se vlnících řas v pomalu plynoucí vodě a spousta klád a dříví, napadaného i naplaveného a ze dna prosvítají PET lahve a kusy jakéhosi igelitu. Mlýn sám je porostlý mechem, mechem je porostlý i kůl, na kterém kdysi bývalo mlýnské kolo a pod mlýnem se náhon zpění a žene se pode zdí a hned za mlýnem je zátočina, kde jsem s otcem pytlačil a rval z vody nebohé nedorostlé pstruhy, abych je potom odborně zabil a neodporně očistil od šupin a pálil na pánvičce a jedl a liboval si, jak jsem se najedl, i když energie vynaložená k přípravě deseticentimetrové ryby byla nepoměrně větší, než energie pozřením ryby získaná.

Holub nelétavý - příspěvek do dětského herbářeK večeru jsem se vykoupal v Ohři, voda byla studená a tekla, což mi došlo až poté, kdy jsem se ocitl v křečích sto metrů pod místem, kde jsem do vody vlezl. To je tak, když je někdo zhýčkaný čvachtáním se v bazénu, kde nemusí dělat nic a voda ho nikam neodnese.

Večer jsem šel přes Nové sedlo opět k silnici na Žatec a na silnici jsem viděl ježka a holuba, oba se tvářili jaksi strnule a měli zhruba půl centimetru na výšku, krásně by se zakládali do herbáře. Tak jsem si zvířátka vyfotil, stopnul auto s nějakou postarší ženštinou, která vykládala, že má na zahrádce sucho a tak jí neroste cibule a nechal se odvézt do Žatce a potom si ke mě lehl pes a já spal.

8.9. 2002 neděle
Dopoledne volal otec, že se vrací odněkud z Chorvatska či odkud, kde byl s mou sestrou, která si tam léčila psychiku po seskocích padákem, které před týdnem absolvovala.
A tak mě otec vezl do Prahy a vyprávěl, jak sestra doskočila velice neumně, snad jaksi nohy dala za sebe, následkem čehož nohama zaškobrtla a s padákem nad hlavou orala pole a jak pravil otec "žrala ornici". Potom vyprávěl, jak sestra před seskokem pozorovala jinou parašutistku, která pro změnu nedala nohy pod sebe, ale naprosto před sebe. Nenásledovalo nic jiného, než surový pád na kostrč, což parašutistku úplně zmátlo, zavřeštěla a vyhodila záložní padák a tak bylo na poli k vidění zvláštní těleso, tvořené zmatenou ženštinou, padákem, záložním padákem a celým tímto tělesem cloumal vítr a kutálel jej po poli, čemuž se má sestra převelice smála, aby o chvíli později konzumovala tamním zemědělcům úrodnou půdu.
Otec to vyprávěl a děsně se smál, ale poté posmutněl, jelikož prý už je po zábavě, protože sestra vyplivla hlínu a pravila, že už skákat nebude, pročež nebude legrace.

Úplně nejlepší jest pohybovati se po ledu s tankemVečer jsem šel na hokej. Na hokeji se dějí různé věci a různé herní varianty. Jednou z akcí na ledě je to, že obránce jede s pukem a čeká, až se mu rozjede útočník, aby mu puk předal a zbavil se tím možnosti trapasu, když by o puk přišel. Útočník to čeká, tak se rozjede, jak to jen jde a dívá se za sebe, aby puk od vlastního obránce bravurně převzal, s drzým úsměvem na tváři učinil několik kliček a poté zesměšnil brankáře a rozjásal fanoušky. Ovšem soupeř má taky obránce a pro soupeřova obránce je nejlepší lahůdkou, když vidí plně rozjetého útočníka, který ovšem, místo aby dával pozor kam jede, kouká za sebe a očekává přihrávku. Čemuž se soupeřův obránce potutelně usmívá a hotoví se zaujmout pozici, při které dojde k takzvanému "stromu", neboli srážce připraveného obránce s rozjetým útočníkem, který to samozřejmě nečeká.
Když mě pustili z nemocnice, tak jsem si připadal jak debil. Na zádech tašku s věcmi z hokeje, na noze dlahy a hokejku jsem používal jako berli.
Z čehož plyne jasné poučení, že je lepší být trefen pukem do zadku, než obráncem do kolena.

9.9. 2002 pondělí
Protože jsem se s dlahou na noze vůbec nevyspal, chopil jsem se hned po ránu nůžek, nože a za pomoci několika obratných pokusech a dvojím bodnutí do nohy jsem dlahy sundal a místo toho jsem koleno omotal všemi obvazy, které jsem našel.
Teď mám na koleni bouli z obvazů, ale po pravdě řečeno, účinek je stejný, jako když mi nohu zadrátovali felčaři. Z toho je jasně vidět, že k lékaři má člověk chodit jen kvůli prsaté sestřičce, případně obrázku, který někteří doktoři dávají k uklidnění pacientů.
Toto není velvyslanectví v Dakaru, nýbrž park v ŽatciZaslal jsem mejla na ambasádu do Dakaru, jelikož tam mi dle informací ambasády z Pobřeží slonoviny mají pomoci se získáním víza do Mali. Vzhledem ke spoustě "zaručených" a později popřených nebo upravených informací, odkazů na Moskvu, Vídeň, Bonn a kouzelníka jsem to považoval jen z řady dalších pokusů a počítal, že si vízum stejně budu muset nějak improvizovaně zařídit od tamního šamana a hle... vypadá to skvěle, báječně:

"Vážený pane,

v Dakaru je Velvyslanectví Mali, které s mojí asistencí je schopno během dvou dnů vydat vízum. Francouzské velvyslanectví v Praze záhadně malijská víza nevydává (jinak to totiž dělá pro téměř všechny bývalé kolonie). Na malijskou ambasádu v Moskvě (!), jež je příslušná pro Česko, můžete zapomenout a ta nejbližší, berlínská, odmítá vydávat víza Čechům. Takže pokud disponujete trochou času v Dakaru, vízum si můžete vyřídit tady. Bylo by dobré mně předem sdělit Vaše údaje (datum narození, místo narození, číslo pasu, doba pobytu, adresa pobytu).

Ubytování v Senegalu není levné, záleží na lokalitě. Mluvím-li o hygienicky a vůbec jinak přijatelných poměrech, v Dakaru jsou hostinské pokoje od 500 Kč/dvojlůžkový pokoj/noc, na pobřeží a ve vnitrozemí od 300 Kč. Evropská kvalita je pak asi na úrovni cen ve Francii. Rád Vám zodpovím další konkrétní dotazy. 

Uskuteční-li se Vaše cesta přes Dakar, dovolím si Vás požádat o drahou službu, a sice přivezení CD Proměny skupiny Čechomor (ve spolupráci s Jaz Colemanem). Stojí 400 Kč, které bych Vám samozřejmě ihned po Vašem příletu do Dakaru dal, buď ve F CFA nebo v Kč. 

S pozdravem
Karel Lizerot, Velvyslanectví ČR v Dakaru"


Z toho plyne, že pořídím cédéčko a na trhu v Dakaru jej vyměním za vízum. 

V práci mě přivádí kolegyně Kozelová k šílenství, ptá se mě na neskutečné zhovadilosti a za každým druhým slovem provede děsivý zvuk, s pomocí fantazie a tří promile je možno jej nazvat smíchem. Ten zvuk zní jako "hia hia hia haha huhu hiahia ua ua". Kozelová se takto "směje" několikrát ve větě, nejhlasitěji tehdy, když si i sama uvědomí, jak je trapná.

Kromě Kozelové jsem znechucen našimi informatiky, konkrétně jedním z nich, po kterém už měsíc Ani sousedovu zahrádku lidé zrovna nezbožňují požaduji instalaci jednoho programu a informatik na mě zvysoka defekuje. Což by mi bylo jedno, kdyby po mně pracovat v onom programu nechtěla šéfová a tak teď vypadám nejen blbě, ale i neschopen sehnat si jeden program.

Ukončuji anketu nesplněných přání, aneb co měla provést velká voda. Ač je to neuvěřitelné, lidi ještě více než Prahu nesnáší revizory. Jen vím, že pro spláchnutí pražských revizorů nehlasovali například v Ústí nad Labem, jelikož kdyby jim po Vltavě a Labi připlavala taková várka, mohli by už jen se slzou v oku vyprávět vnoučkům, jaké to bylo, když se dalo jezdit načerno.

Tak a teď jsem prohrál piškvorky, hrůza.

10.9. 2002 úterý
Jsem úplně obyčejný simulant. Například moje babička simulantka není, ale já simulant jsem. Hypochondr, to spíše. Jen mě v neděli na hokeji trochu pochroumali koleno, jen trochu nateklo a změnilo barvu, už jsem prchal za lékařem a nechal si kolem nohy zbudovat ohromnou konstrukci. No a hned druhý den jsem konstrukci zlikvidoval a nohu omotal obvazy a večer už jsem byl na bazénu, jelikož to se vždy doporučuje, plavat je zdravé úplně na všechno, hlavně na pochroumaná kolena.
A dnes jsem kulhal už jen maličko, otok splaskl a já se večer vydal na hokej. Pravda, bruslit jsem ještě pořádně nemohl, což jsem odnesl tím, že mi bylo oznámeno, že tedy zaskočím na beku, jelikož beci prý nemusí tolik bruslit. Pravda. Ovšem o co míň nabruslí, o to víc jsou šikanováni drzými útočníky, o to víc jsou mláceni u brány i hrazení.
A nad ránem jsem přišel do bytu a hle, koleno bolí jen trochu a ohnu ho už téměř úplně. Tak. Už k lékaři nepůjdu, dokud mi noha neupadne.

Na hokeji se už dáváme dohromady, byť naše slavné vedení si to nemyslí a ordinuje speciality, jako například zápas na dvě pětky, prohazování beků s útočníky a jiné lahůdky. Tak například včera jsme hráli (na dvě pětky) s jakýmisi divnými lidmi, co hrozně rychle jezdili, měli černé dresy a na nich buldoka, leč my se nezalekli a dosud nevysvětleným záhadným způsobem za pomoci brankáře, faulů a štěstí zvítězili 6:3.

Spolubydlící Arnošt je velice spokojen, protože zjistil, že na lezecké stěně se dá lézt i s nohou v sádře, tak teď nadšeně vypráví, jaké je to skvělé, lézt se sádrou a padat dolů.
Je to trouba, lidé by se měli po úrazu léčit a ne dělat takové zhovadilosti.
Já to vím, já jednou se sádrou na noze jel na kole a strašně si rozbil hubu. Nebo jsem se sádrou na ruce zkusil hrát hokej a za chvíli už jsem jel pro sádru novou.

Zadky v BassariDopisoval jsem si dále s ambasádou v Dakaru a je to fajn, vypadá to, že Senegal nevyužiji jen k získání víz do Mali, ale mohl bych se i podívat do Bassari, o čemž mám pozitivní zprávy ohledně počtu turistů a přitom je tam prý hezky.. Protože vlak do Bamaka má v Senegalu nejen výchozí stanici Dakar, ale i jednu zastávku, která je od Bassari nedaleko, tak by snad prodloužení pobytu v Senegalu nebylo marné.

Vážený pane,

vidím, že Vás na Senegalu trápí železnice Dakar-Bamako. Pokusím se Vám zjistit, jak že to tedy vypadá se zakoupením lístků, kdy vlak jezdí a tak. Máte také možnost dostat se autobusem nebo bush taxi (taxi brousse) do Tambakoundy a prohlédnout si NP Niokolo Koba, případně zemi Bassari (doporučuji, je to ze Senegalu to nejhezčí). Tam pracuje i česká rozvojová pomoc a P. N. ze zemědělské univerzity by Vám určitě dala dobré tipy na ubytování, sama tam tráví několik měsíců v roce. Já mám jen jeden v upravené chýši uprostřed vesnice, s evropskou sprchou a záchodem za 11 EUR. V Tambakoundě pak můžete nasednout na vlak do Bamaka, je to jediná zastávka na senegalském území.

Ze Zeleného mysu zdraví

Karel Lizerot

 

To je fajn, že správně usoudili, že 11 EUR, tedy tři stovky, je pro mě za ubytování moc.



No a pak psala matka, že babička měla infarkt a leží na intenzivce.

11.9. 2002 středa
Tak už to máme rok, co ve Státech spadly dva baráky, z čehož měli Američané velkou radost, protože mohli křičet a taky střílet na všechny strany a bombardovat co se dá.
Tak už to máme rok, co mě nijak nedojalo, že ve Státech ty dva baráky spadly a postupem času jsem velice smutný, že těch baráků nespadlo víc, že to tam nezaházeli atomovkama, aspoň na chvíli by třeba tlustí požírači hamburgerů dali pokoj. A tak teď jen doufám, že třeba na Vánoce bude Ježíšek hodný a udělá to, co pan Usáma nestihnul.

Ovšem nejen tlustí požírači hamburgerů jsou omezení rasisté, projevil se i tlustý opilec a feťák Bohouš. Na jeho infantilní rasistické poznámky jsem si už zvykl a tak mě dnes ani nepřekvapilo, jak komentoval mojí dovolenou v Africe:

"Bohouš: Afrika je úplně blbej kontinent, doufám, že brzo klesne ke dnu nebo aspoň vychcípá.

Já: Je to nejlepší ze všech kontinentů. 

Bohouš: jediný, co je na něm fajn, že se tam vystřílej sami

Já: Na to zapomeň, mají zdaleka nejvyšší přírůstky.

Bohouš: ale nemaj co žrát... evropani a amíci jsou rasisti, ale jejich humanitní vzdělání to krotí... černoši jsou jenom rasisti... doteďka žijou z toho co tam udělali bílý, vlastního nepostavili nic..."


No tak to vidíte. Kdo má razítko ze školky, chovatelského kroužku a základní školy, tak je správný rasista. Kdežto černoši jsou špatní rasisti.

A když už jsem u Bohoušových opileckých feťáckých řečí, mám tu ještě jednu jeho perlu:

"Židi jsou svině, protože řvou na ulici!"

No jo, to je holt Bohouš a jeho reakce molekul, které u lidí nazýváme myšlení, uvažování a tak podobně.

V práci jsem dnes jedné kolegyni vysvětloval, jak stáhnout fotky z foťáku přes kabel do počítače, ale kolegyně dnes neměla velký výstřih, tak jsem to vysvětlil velice krátce.

Potom jsem bohužel musel vysvětlit něco i kolegyni Kozelové a i když jsem se snažil zkrátit dobu vysvětlování na minimum, protáhlo se to na dlouhé školení, protože někdo holt asi nepochopí, že žijeme v 21. století a napsat mejlovou adresu je pro člověka 80 hodin denně pracujícího s počítačem samozřejmostí.
To dnes bylo takhle:

Zazvonil telefon, já to vzal a jakýsi pán mi nadiktoval mejlovou adresu, na kterou mu má Kozelová poslat jistý soubor.
Adresu "Karel.Lebeda@centrum.cz" jsem si poznamenal.
Přišla Kozelová, já jí vzkaz vyřídil a diktuji adresu:

"Karel tečka Lebeda zavináč centrum tečka cz"

Kozelová naklepala adresu a odeslala mejla.
Jenomže ouha. Vzápětí zaskřehotala:
"Ua ua hihi hiahia uaa hia hia, oo se to neodeslalo, hiahia uauaui!", hihňala se svým odporným způsobem po každých pár slovech.

"Napsala jste dobře adresu?", tázal jsem se spíše formálně, protože už jsem podvědomě tušil nějakou volovinu.
A tušil jsem dobře.
Když jsem se podíval, jak napsala mejlovou adresu, myslel jsem, že zavolám psychiatrii.
Kozelová napsala:

Karel.Lebeda zavinac centrum.cz

Nu co, někdo holt rád píše a "zavináč" je prostě "zavináč" a ne "@", ať se to píše kamkoli.

12.9. 2002 čtvrtek
Tak jsem včera zapnul televizi a co nevidím - americký dokument. Americké dokumenty mám rád, protože je to bezbřehá legrace, takový extrémní bulvár, něco jako hraný komix..
Včera dávali dokument o WTC, což byly dva baráky, které spadly.
Nejvíc jsem se nasmál, když požíračka hamburgerů vyprávěla o zásahu hasičů. Srdceryvně líčila, kterak hasiči stojí před domem, kam má jeden vejít. Hasiči si navzájem otírají slzičky kapesníky, objímají se a laškovně osahávají. Nakonec se zahrnou horoucími polibky a jeden za mávání a výkřiků: "Mějte mě rádi!" a "Nezapomeňte na mě!" akčně vchází do domu.

Další komický skeč spočíval v tom, že ženština mávala rukama a vykřikovala: "Och bože, nikdo nás nemá rád! Spadl dům, to určitě začala válka! Utíkejte! Rychle pryč, za dědou na venkov, začala válka!"

No a v tomto duchu americké dokumenty byly, zatímco všichni ostatní slavili a těšili se z prvního výročí, například pan Vitásek pořádal ohromnou akci v Brně, všichni slavili Den vítězství, jen Howadoor ne, Howadoor místo aby slavil, tak šel na městský úřad chytat psy, kteří se tam zaběhli.

Tajný deník MistraPan Howadoor je vůbec nějaký divný. Když celý svět slaví, tak on nic, ale on to má už z mládí. Podařilo se mi získat materiál z Howadoorova dětství, poslala mi ho velká čtenářka a ten materiál dokazuje, že Howadoor byl asociálem už v mládí, zatímco ke konci prázdnin mívají děti pocity nechutenství z nadcházející školy, mladý Howadoor nemohl dospat rána a převelice se na školu těšíval.
Z jeho deníku lze citovat například zápis z prvního září, kdy škola obyčejně začíná:

"Po týdenním radostném očekávání jsem opět ve škole.... tu mi nic jiného nezbývalo, než těšit se. Dnes jsem vstal s radostí, rychle jsem se ustrojil a pospíchal jsem do školy. Snad se nám v tomto školním roce dobře povede!"

Ano, Howadoor neslaví 11. září, Den vítězství a těšíval se do školy. A radost ze školy ho jen tak nepřešla, ještě tři týdny po začátku školy například popisuje radostně, jak šel s kamarádem Tondou a bavili se o škole:

"21. září 1984

Šli jsme spolu s Tondou, obyčejně stranou od ostatních, poněvadž jsme si vždy měli co povídat. Malíčky rukou jsme měli zaklesnuty do sebe. Mluvili jsme vždy o tom, co kdo z nás četl, případně jsme si to vykládali, nebo jsme mluvili o úlohách a o tom, jak je kdo napsal nebo nenapsal. Tonda mě vždy otravuje s žádostí, abych mu pomohl složit slohovou úlohu. K tomu nechci nikdy svolit, protože míním, že když nic jiného, tedy aspoň slohovou úlohu by si měl každý vypracovat sám. Až si pak pro to řekneme několik ostrých slov a hádáme se celou cestu ke škole, pak mi Tonda řekne, že úlohu má, a tu bych jej vzteky roztrhal. Jenom asi tak dvakrát týdně se do školy hádáme, jinak si máme co povídat. Své plány, svůj sen, nejčastěji ale zážitky z včerejšího dne po příchodu ze školy. Tonda pak obyčejně fantazíruje, přidávaje si hodně, vím to, ale zpravidla mu to dám najevo jen tak slabě, jinak by se do duše urazil. Je to myslím jediná jeho chyba, že mluví pravdu, jen když se zmýlí, zde je však nutno výslovně podotknout, že lže, jen pokud se týká vypravování, zážitků a jiných opravdu malicherných věcí, a to lže jen svým nejlepším kamarádům."


Tak, to na dnešní zápis o Howadoorovi stačí, dost bylo nechutností.

Večer psala matka, že babička ochrnula na pravou polovinu těla a přestala komunikovat.

13.9. 2002 pátek
Včera jsem byl se Zelím na kulečníku a slavně jsem zvítězil.
Zelí taky.
Nebe u Ždáru na Sázavou, z jedoucího vlaku

Dnes odpoledne jsem jel na kulturní akci do Brna.
Na nádraží:
"Jednou Brno prosím."
"186 korun"
"Prosím?"
"186 korun"
"Ale já to chci jenom do Brna!"
"No ano, 186 korun prosím."
"Aha... tak mi to dejte do Čáslavi."

Zakoupil jsem tedy lístek za 68 peněz a na čundrslevu dojel do Brna a fotil si mraky. Ještě vím, že jsem potkal auto se Slováky, z auta se ozýval řev a z okýnek čouhaly ruce třímající lahve alkoholu.

Potom už toho moc nevím.

14.9. 2002 sobota

Slováci pijí rovnou z lahví. Slovenky také.
Na levém dámském záchodku zvracel Laco, na pravém zvracel Koláč a na levém pánském zvracel Palun. Tak na levém pánském záchodku je na zdi nános papriček a slaniny. Palun neví, jak je to možné, když papričky ani papriku nejedl. Možná to je z toho, že mi včera údajně sundával boty.


Slováci neblijí. Blití je jen výsada Čechů a jedná se o veskrze kultivovanou činnost. Slováci grcajů. Grcající Slovák je člověk vydávající příšerné zvuky a obracející žaludek naruby.
Vzbudil jsem se docela brzo a v sedm ráno mě potkal Sosák. Sosák dostál svému jménu a v osm ráno jsem byli oba nasosaní. Poté sosali i ostatní. 
Potom už nevím.
Prý tam měl ještě rezervu
15.9. 2002 neděle
Vzbudil jsem se a mám jen jednu bodu. Nade mnou visí kalhoty a trenýrky. Obojí je zelené a smrdí. Nemám botu.
Potkávám člověk, co mi tvrdí, že mě v noci viděl někam jít, obut jen v jedné botě. Poté mi jedna ženština tvrdí, že jsem se šel koupat do přehrady plné řas a sinic. Koupal jsem se oblečený. Už vím, odkud se vzaly ty zelené mokré smrduté věci.
Poté jsem se snažil zjistit, jaktože smrdím po nějakých jablkách. Jiná ženština mi sdělila, že když jsem se vrátil od přehrady, tak mě svlékla, vysprchovala a oblékla.
Hm.
Dráždění mandlí

Potom mi další ženština povídala, že mě šla uložit do postele a že jsem měl obě boty. Aha. Jenomže mě ukládala do jiného pokoje, než kde jsem se probudil. Prohledávám všechny pokoje a nacházím druhou botu.
Budí se nasosaný Sosák a potácí se do sprchy.
V uších mi zní příšerná čeština, o kterou se pokoušejí Slováci a příšerná slovenština z úst Čechů. Jen Fery jako obvykle řve na lesy:
"My jsme z Hrochoti a vy jste kokoti."
Pak mě někdo seřval, že prý jsem ho včera kousnul do břicha.
A někdo mi prý povídal pohádku o molekule vody.
Nic nevím.
Odpoledne jsem jel do Prahy a pil litry vody a spal. Večer je totiž hokej.

Logo černého humoru a výstižného konce hokejových snahNa hokeji jsem si k sobě zavolal centra a křídlo a pravil
"Pánové, já dneska po víkendu nejsem ve formě, musíte to odjezdit!"

Centr: "Tož já su z Moravy a o víkendu jsem byl doma a ještě teď krkám burčák!"

Levé křídlo nepravilo nic, jen si povzdechlo a já ucítil vodku.

Prohráli jsme 8:4 a navíc jsem zjistil, že nové logo klubu se mi vůbec nelíbí, přijde mi takové nějaké učvachtané, jsou na něm dva lachtani. Líbilo by se mi třeba logo, kde by byla rozbitá hlava a všude kolem by cákala krev, to je takové akčnější. Ale takhle - takhle budu na dresu nosit dva lachtany.

Strašně rád bych z živého víkendu napsal víc, ale není sil a klepou se mi ruce.

16.9. 2002 pondělí
Já blbec si před hokejem, který začínal v jedenáct v noci, nafasoval spoustu kreatinu a v domnění, že mi to pomůže, jsem ho všechen spotřeboval. Následkem toho jsem nemohl usnout a tak utrpení víkendová pařba - noční hokej - práce pokračovalo bez spásonosného spánku.
V práci jsem fotil asi dvacet lidí, ovšem žádná pěkná ženština, navíc poté přišel Zelí, což také není pěkná ženština a dožadoval se, abych mu hledal nějaké kontakty na práci. Zelímu totiž došly peníze a po týdnu usoudil, že hladovka není to pravé a je nucen pracovat.
Tak jsem vzal Zelího do čínské restaurace, Zelí po cestě vykládal, že do restaurací nechodí, protože je nesnáší a jídlo z restaurací nesnáší ještě víc, ale když jsem mu řekl, že to za něj zaplatím, přidal do kroku a začal slintat.
Ožralí Sosák a Koláč
Odpoledne jsem si skočil na další čínu a pročítal mejly, kde mi lidé z víkendové akce psali další zajímavé věci. Prý jsem tam někoho osahával a také se tam konaly závody na berlích kolem pískoviště. Víčko od piva jako posledně jsem nesnědl a žábu mi do pusy také nikdo nestrčil, tak snad už se nedovím nic dalšího neočekávaného.
Závodník na berlích po pádu v pravotočivé zatáčce
Kája Lizerotů z velvyslanectví v Senegalu se obtěžoval a zjistil mi vlaky do Bamaka, čemuž jsem rád a duševně vískám, ovšem vískat asi přestanu, když si nejpozději během dvou dnů nevyřídím vízum do Mali, protože poslední vlak každý týden jede ve středu ráno.

"Vážený pane,
dle nejnovějšího osobního terénního výzkumu vypadá situace s Intercity expressem Dakar-Bamako takto:
Senegalská souprava odjíždí v pondělí, úterý a středu před 10. hodinou, malijská souprava pak v pátek a v sobotu před 10. hodinou. (Jiné časové údaje nejsou, rozdíl mezi jednotlivými národními vlaky mně není zřejmý.)
To jsou zároveň dny prodeje jízdenek:
1. třída za 34.250 FCFA (asi 52 EUR) tam a zpět
2. třída za 25.100 FCFA (asi 38 EUR)
lehátko za 51.390 FCFA (asi 78 EUR)

Jízdní řád je hustší, než jsem čekal a skýtá tu naději, že když vlak nepojede jeden den, pojede možná druhý, takže časová prodleva nebude příliš velká. 
Z Dakaru zdraví
Karel Lizerot"


Tak, pojedu Intercity expressem. Doufám, že se v Africe dá použít čundrsleva, protože 38 EUR za jízdenku je docela dost. Jenom nevím, jak to vymysleli a jestli se jim v Mali v Bamaku nehromadí vlaky, když do Bamaka jezdí tři soupravy týdně a do Dakaru jen dvě. Vzhledem k tomu, že je to jediná železniční trať, tak nikam jinam vlaky jezdit nemohou. Divné.

Ulovil jsem čtenáře z další země. Na Chochoviny leze někdo z Brazílie. Kromě toho i někdo ze Švédska, ale to bude určitě nějaký cvok, protože mi píše, že Howadoorovy stránky jsou skvělé.

Spolubydlícímu sundali sádru, čehož pohotově využil k tomu, že hned při dalším lezení spadl ze skály. Tentokrát se mu nic nestalo, ale já jen čekám, až jednou nebudu spolubydlící, ale jediný bydlící.

17.9. 2002 úterý
Už jsem úplně vystřízlivěl, ovšem ještě nevím, jak dostanu z kalhot ty hnusné smradlavé zelené řasy a sinice, které se mi podařilo získat koupelí v brněnské přehradě. 

V práci se u mě stavil Bárt a pravil, že nemá peníze a tak půjdeme do restaurace, jelikož mu Zelí řekl, že do restaurací chodím a za ostatní platím. Tak jsem tedy šel a potom jsem Bártovi řekl, že nemám peníze a Bárt platil nejen za sebe, ale i za mě. Hehe.

Bárt skončil studia, tuším, že ho vyslání chytřejšího kamaráda na závěrečné zkoušky stálo pět tisíc, Zelího vyhodili z kolejí jako neperspektivního blba (není divu, po sedmi letech studia je ve třeťáku) a tak všichni hledají bydlení, protože na kolejích už jsou nápadní, svým zjevem zarostlých bezdomovců ostře kontrastují s mladými, i o osm let mladšími vysokoškoláky.
Tak si sehnali byt, budou v něm bydlet ve třech a platit spoustu peněz. Kromě toho si Zelí bude ještě platit školu, protože mu řekli, že už je dost starý na to, aby za něj platil někdo jiný. A tak Bárt přemýšlí, jak z podpory v nezaměstnanosti ve výši 1700 peněz bude financovat 4000 za byt a ještě sežene peníze na jídlo, čundry a kulečník.
Zelí nebere žádnou podporu a řeší problémy totožné, kromě toho musí mít měsíčně ještě dva tisíce na školu. A tak zatímco Bárt řeší pasivně, Zelí zakoupil gumové botky a s visačkou "placený dobrovolník" obtelefonovával zaplavené oblasti, kde mu zaplatí nejvíc.
Kupodivu jsou lidé asi opravdu zoufalí, jelikož Zelí skutečně takovou práci sehnal za skvělých 65 peněz na hodinu, což je například více, než jsem bral u hospodského Vápeníka v Tupý Vápeník a jeho ošklivá rodinkaPostoloprtech, kde jsem dělal správce počítačové sítě. Tuto síť tvořily dva počítače, na kterých tamní mládež hrála hry a já se díval, jak hrají a dostával jsem 12 korun na hodinu, načež jsem po pěti hodinách hernu zavřel a při čekání na nejbližší vlak do Žatce jsem celý výdělek propil o patro níže, kde měl Vápeník hospodu.
Tak mě vlastně napadá, že bývalý námořník Vápeník vymyslel první kompletní zábavní centrum v Česku, protože kromě hospody, kde vařil pan Tarabis, měl Vápeník ještě onu počítačovou hernu se dvěmi obstarožními počítači, dále měl videopůjčovnu se zhruba dvaceti tituly, také provozoval prodej zmrzliny, kde obsluhoval také pan Tarabis, když si odskakoval z kuchyně v hospodě, potom měl pan námořník Vápeník ještě kantýnu ve škole, kde okrádal studenty a také měl Vápeník staré auto, hnusnou manželku a dvě děti, které vypadaly jak malomocní trpaslíci.

A tak jsem bral 12 korun na hodinu v zábavním centru v Postoloprtech.

V létě jsem jezdíval do Postoloprt na kole. Jezdíval jsem přes Lišany, kde bydlel Tarabis a kolem prasečáku jsme dojeli do Postoloprt, kde šel Tarabis do posilovny a já si šel koupit nanuk a na náměstí jsem se díval na holky a hlavně na hezkou Hanku, která přišla o panenství ve třinácti letech na dovolené v Řecku, když podlehla u moře na molu nějakému chlapovi, který tam byl s novomanželkou na svatební cestě. 

18.9. 2002 středa
Jojo, třetí den je kritický, praví se v příručkách o fyzické a psychické únavě. A dneska je třetí den od víkendové akce a na mě to naplno spadlo, jsem děsně utahaný. Tak jsem kromě jednoho zrušil dnešní sexy, zrušil jsem bruslení a vůbec všechno a jen jsem jedl a spal.
Tarabis dneska udělal státnice a zřejmě to hodně oslavil, protože posílal nesouvislé SMSky jako "ano" či "kolik" a "už je pryč?" a to vše bez jakékoli souvislosti.

Tak dnes jen uvedu, že Bohouš plánuje nějakou chlastací fetovací akci, ale jako obvykle nemá peníze, tak jako obvykle žebrá a škemrá kde se dá, například u pana Howadoora:

"Rád bych Tě upozornil, že dne 13. prosince, což je vůbec ne náhodou pátek, bude někde v Praze probíhat vánoční večírek s bezmotorovými pilami s přidruženým divadelním představením skupiny DRS a jen tak okrajově to bude i výročí mojich narozenin. Samozřejmě jsem dalek toho, pozvat tě tam, sic by ses tam nudil, ale rád bych se tě zeptal, zda by jsi se nechtěl podílet na financování této akce a potom, a to hlavně, na vytvoření mentálního mostu Praha - Brno, což by jistě přispělo k utužení přátelských vztahů mezi našima dvěma národy.
Pokusím se ještě záháčkovat Adriana k vytvoření mentálního mostu Praha - Afrika, ale obávám se, že je to nad naše síly, nehledě na to, že Adrian se specializuje spíše na metafyziku žaludku a fyziku penisu, tudíž ho nápad určitě nenadchne.
S pozdravem "Nechť tě provází síla"
Bohouš"

Howadoor se smál a psal něco o tom, že takové případy psychické destrukce, jako Bohouš, je třeba finančně podpořit a spěchal do banky, aby podal trvalý platební příkaz k převodu peněz na konto špinavého asociála Bohouše.
Mimochodem včera se tu stavovala známá a pravila, že pokaždé, když vidí Bohouše, tak se jí dělá špatně. Ona je nějaká divná, mně se například špatně nedělá, já se jen směju.

19.9. 2002 čtvrtek
Hned po ránu jsem zjistil, že krize přetrvává. Kolegyně Kozelová je obyčejná pitcha a klidně mi každý může říct, že jsem blbec, sprosťák a nevychovanec, pubertální zakrnělec, co umí jen nadávat.
Vůbec nereaguji na její řeči, ale to jí neodrazuje od toho, aby mi deset centimetrů před obličej Velká cestovatelka a dobrodružná kolegyně Kozelová venčí africkou anakondu ze saharských pralesů. nestrkala fotky svých dcera a nadšeně nehýkala do ucha. Dnes hýkala, že její dcery by klidně mohly dělat modelky, že je jedna ve Španělsku a druhá ve Švédsku, že se nechtějí vdávat a že ona by chtěla miminko (to je takové malé děcko) a že jsou její dcery milé a že ona si včera koupila nový kožený pásek a novou rtěnku a tohle mi hučí do hlavy a hlavně jsem už nepříčetný z jejího hihňání a chichotání, to je pořád, za každým slovem, samé huihuhííí hihihihi uiuiuiui a chechoce se jak jatá, Kozelová jedna. 
A celé to Kozelová dovršila svou přednáškou na téma zeměpis. Dověděla se, že hodlám mimo jiné navštívit Mali, tak začala plácat nehorázné nesmysly. Začala tím, že je Mali v Africe (to ještě trefila) a pak tím, že je tam spousta pralesů (to už se netrefila, Sahara moc pralesů nemá) a že v pralesech žijí obrovští hadi, velcí škrtiči a mávala rukama a nadšeně vyprávěla, jak takového škrtiče viděla, anakonda se prý jmenoval (no, z Mali do Jižní Ameriky je to přece co by kamenem dohodil) a pak povykovala, že to tam mají jako hlídací psy a že její známý tak také byl a že si hada škrtiče přivezl domů a teď ho má jako hlídacího psa. Potom nadšeně povídala, jaká je velká cestovatelka, že byla úplně všude a mluví všemi jazyky a potom přišla jiná kolegyně a Kozelová zmlkla a já se málem rozbrečel štěstím.

Uiuiui huihuihui hihihi chichichi jehehehehe chrchrchrchr hihihi...
Frau Kozelová se směje.

Další šok mě čekal, když se ozvaly dvě mé šéfové, které si mylně nemyslí, že nejsem blbec a hodlají mě přihlásit do hodin anglického jazyka.
Mě. Na angličtinu. Tak to už je fakt špatné, navíc by mě to stálo pár tisíc každý semestr atd. Naštěstí to má i kladnou stránku a to tu, že se dělají vstupní testy, podle kterých se určí, zda-li je jedinec něčeho schopný, nebo je to blbec jako já. Doufám, že při mé smůle nevyplním test správně, i to by se mohlo stát. Také mám i alibi na čas testu, protože v tu dobu se mám zapisovat na školu pana Karla, abych činil ostudu tam.

takové děsné ostrovy plný turistů Potom se také ozvala jedna známá a zrovna nadšená nebyla, psala o tom, že její přítel není nijak nadšen z SMSek, které jsem jí posílal a ve kterých jsem plánoval jisté akce. To má z toho, že si nechá přítele lézt do telefonu. Teď už plánuje, že si místo přítele pořídí kotě a odjede na Seychely, protože si někde přečetla, že tam je největší semeno na světě. Ona je divná.
Ale hezká.
Černovláska.
A taky mea culpa, mea maxima culpa. 
To mi řekla jiná známá.
Taky mi řekla, že mám brilantní mozek, ale už neřekla, co za to chce.

Chtěl jsem jet na besedu s panem Vaculíkem. Jenže nejede rozumně vlak ani bus. Znenadání přišel telefonát, že tam budu odvezen autem. Bohužel dopoledne a to musím být v práci. Dobře mu tak, Vaculíkovi, přijde o mou přítomnost.

A další věc - jsem znejistěn, jak je to tedy vlastně s africkým expresem Dakar-Bamako, protože jeden čtenář Chochovin mi napsal, že to vůbec není tak, jak v Dakaru na nádraží zjistil před týdnem pracovník ambasády v Senegalu a poslal informace jiné a já jsem nyní zmaten. Jak jede africký expres? Co si počnu, opuštěn na perónu v Dakaru?

20.9. 2002 pátek
Můj nový batoh, avšak ne komediálně červeno modrý, nýbrž zálesácky zelenočerný
Tak se přiblížil podzim. Já mám podzim rád, protože se člověk ve spacáku nevaří a už všude nepobíhá tolik lidí, protože se bojí, že by zmrzli. Když člověk na podzim vyleze ráno ze spacáku, tak je mu zima a je takové ticho a jde pára od huby a rosa je drobnější, než v létě, nebo vůbec žádná a je mlha a hlavně takové to ticho, oproti létu. A později přibude jinovatka na spacáku a ještě později už člověk na noc strká hlavu do spacáku, nebo na hlavu čepici a když jde spát ožralý a zapomene hlavu schovat, tak ho ráno hlava bolí a pálí nos a uši. To znám. To pálení.
Matka psala, že babička je na tom špatně a ještě hůř, příští týden matka jede do Popradu do nemocnice, tak jí dnes vezu do Žatce fotky, které jsem u babičky nafotil letos na jaře.
Když mi ty fotky ve fotolabu dělali, tak jsem se jim vnutil až ke stroji a hezky jsem jim diktoval, jak má jaká fotka vypadat a ejhle - hned je to parád, ne jako když tam člověk jen nechá film a druhý den si ho jde vyzvednout.

Včera jsem vyhodil batoh. Takový zelený batoh s rozedranými popruhy. Ještě jsem ho tedy nevyhodil, ale už leží u dveří a na vyhození čeká. Ten batoh jsem kdysi dávno kupoval a sjel jsem s ním všechny čundry, řeky, Evropu i Sibiř, nosil jsem ho na všechny pařby a tak podobně. Vždycky mě z něj bolely ramena a smrděl a špinil. Byl to skvělý batoh.
Ovšem žádný sentiment.
Minulý víkend mi Soos alias Sosák přivezl z Bratislavy batoh nový. Už jsem zkoušel naložit do něj 40 kilo a běhat po schodech. Je to skvělý batoh, dobře drží na zádech, netlačí na ramena, je velký, odolný, pohodlný. Zatím nesmrdí a není špinavý, ale už se těším, až bude.

Včera se v Rychnově nad Kněžnou, v knihovně, konala beseda se známým prudičem a pisálkem, Ludvou Vaculíkem. Přes velké řeči a mnohé odmítání do Rychnova na kole přikvapil i pan Howadoor a začala velká ostuda. Howadoor přijel uřícený, sotva popadal dech a špinavý a zapocený usedl v tričku z Nepálu co nejdále od Ludvíka, do opačného rohu. Po celou dobu besedy pan Howadoor vykřikoval "Fuj!" a "No to snad ne!" a polohlasem se tázal "Už po tobě někdo hodil rajče?". Ludvík byl celý nervózní a potil se, do toho ho tamní knihovnice zasypávala spoustou nepříjemných otázek a ještě se smál Howadoor. Po chvíli vytáhnul Howadoor fotoaparát a začal fotit s bleskem Vaculíkovi přímo do obličeje a každý snímek doprovodil výkřikem: "No snad mi nepraskne čočka!" a klepal prstem na objektiv.
Nakonec  Vaculík psychicky nevydržel a začal Howadoora pronásledovat po sálu knihovny, do toho dostala nějaká důchodkyně záchvat a knihovnice ječely, aby se všichni uklidnili. Když byla podívaná v nejlepším, tak vypadly pojistky. Když se pojistky nahodily, Vaculík ležel na zemi, jelikož se přerazil o košík švestek od jedné obdivovatelky, Howadoor prchnul pootevřeným oknem na dvorek a paní, co dostala záchvat, vypadly zuby.

Tak probíhala beseda s panem Ludvíkem Vaculíkem a za účasti pana Howadoora v Městské knihovně v Rychnově nad Kněžnou.

Po tom, co opravuju "poruchy" počítačů jako nezasunutí šňůry do zásuvky, spuštění spořiče obrazovky ("pomoc, mám černou televizi!"), nefunkční myš (byla připojena k počítači vedle) a podobně, podávám nyní servis i na dálku. Konkrétně pomocí internetové komunikace "opravuji" počítače na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci:

uživatelka na fakultě: jak c ceš... proc mi nepise pismeno vedle G?

: H? 

uživatelka na fakultě: jo... pise se mi samo po j, m, n... ale jinak ne :(

: Hm, asi laškující klávesnice. 

uživatelka na fakultě: a myš takhy zlhhobí doprčic... co jsem komu hhudělhahlah? 
todle nhahpsalo fakt sahmo...

: Vezmi nůž nebo něco a vydloubni písmeno H z klávesnice a zase ho tam dej, asi se bloklo.

uživatelka na fakultě: ty jsi fakt borec :)) byl tam papírek :)) děkuju :))


A ještě jsem dostal pohled. Slunce. Olomoucké slunce z Tábora.

21.9. 2002 sobota
Včera odpoledne jsem na čundrslevu jel do Žatce. Pes mě opět poznal, matce jsem odevzdal fotky a vybílil ledničku.

Tohle je tajga, řekl bych, že i Sajany, ale jistě to nevím. Každopádně takhle nějak to v Sajanách vypadá.No a dneska ráno jsem si na poště vyzvednul mapy Tunkinské doliny, tedy mapy oblastí západně od Burjatského Aršanu. Když jsem byl v Aršanu loni, jaksi se mi chtělo utéct někam do hor, je tam spousta ples, potoků, vodopádů a nikde nikdo. Jenomže jsem neměl mapy, ani tolik času, abych mohl bloudit.
Teď mapy mám, dokonce i v měřítku 1:50 000, což je skvělé a pokud mě nenapadne na příští rok žádná chytrá dovolená, tak asi poletím do Burjatie.
V ruských mapách jsou samé fajn značky, jako například "doprava možná jen na lodi" nebo "doprava pouze na koni z důvodu velkých vzdáleností".

Z pošty jsem prchnul na nádraží a vyjel se flákat směrem na Žihli. Vlak měl třičtvrtě hodiny zpoždění a autobusovou náhradu k tomu. 
Nikam jsem nespěchal, jen jsem prostě sešel schválně z turistické značky a motal se lesem, celý den jsem se motal, nikde nikdo, klid, pohoda, příjemné počasí, žádné horko.
Večer jsem z lesa vylezl u Lubence, v hospodě zakoupil pivo a slané tyčinky a šel spát do lesa k nádraží.
Nepršelo, ani komáři nebyli, co víc si přát.
Navíc jsem úplně nadšený z nového batohu, teď už vím, že nejlepší batohy se dělají na Slovensku a vozí je opilí Slováci. Tak naložený batoh jsem sebou nikdy netahal, ale zároveň se mi batoh nikdy nenesl pohodlněji, za celý den jsem nemusel dělat ani jednu přestávku, ani jednou jsem si batoh nesundal ze zad, skvělé.



22.9. 2002 neděle

Ani jsem nevěděl, kdy jede vlak. Trať v Lubenci je taková stará, přípoj na Bochov je už asi osm let zrušený, autobusy skoro nejezdí, kromě spojnice Karlovy Vary - Praha zapomenutý kraj. A kousek vedle Doupovské hory, kde si to hlídají vojáci. Vylezl jsem na Liščí skály, což jsou holé žulové skály nad Lubencem a díval jsem se na lesy a mlhu a široko daleko žádné větší město, jen pár vesniček a ta silnice na Prahu.
Potom jsem na nádraží chodil po střechách vagónů odstavených nákladních vlaků jako správný hobo či hoboe a jako kamzík jsem skákal z vagónu na vagón, až jsem uklouzl a celý se zasvinil od rezavé střechy. 
Zahoukala lokálka a já jel do Blatna a potom do Žatce.
Z Blatna do Kaštic jela lokálka snad z první republiky, nejpozději určitě z padesátých let. Všechno měkké, pořádně polstrované sedačky, okna se otvírají na kliku, která se nejdřív vytáhne, protože je pod stolkem. Ve vagónu visí vybledlé obrázky prastarých lokomotiv a hrdé nápisy "Dar spřátelených sovětských železničářů". Vagón je celý ze dřeva, žádné plasty a podobně, dveře nejsou zasunovací ani takové kývací, ale normálně na kliku, ta je zkroucená, nahrubo omlácená, za ta léta pokrytá patinou špinavých rukou, jelikož ve vlaku mají všichni špinavé ruce, aby splynuli s prostředím.
Ve dveřích je takové malé skleněné okénko v dřevěném rámu.
Na záchodě jsem byl překvapen, jelikož tam byl toaletní papír, byť se válel na zemi v nánosu prachu, hned vedle jízdenky z ledna loňského roku.
Průvodčí měl povolenou kravatu, děsně špinavé boty, umaštěné kalhoty a smrděl. Což bylo fajn, protože nažehlený průvodčí by do lokálky vůbec nepasoval.

V Žatci jsem spáchal hygienu a odjel do Prahy.

Večer na hokeji byla legrace, i když jsme prohráli 5:7.
Legrace spočívala například v tom, že se jistý hráč snažil chytit střelu do zubů, což se mu skvěle povedlo a po pěti minutách hry ho odvezli na šití s pochroumanou tváří a vtipně zdeformovanou lícní kostí.
Potom se nic nedělo, jen jsme dostávali góly, až zase na konci jsem trefil soupeřova obránce šikovně do ruky, čemuž on se nesmál a počal činit divné grimasy.

23.9. 2002 pondělí
Vsadil jsem se s jednou jeptiškou, že půjde na nudapláž. O párek v rohlíku. Ona tvrdí, že aby sázku vyhrála, tak odjede do zahraničí, protože ji tam nepozná farář, který na nudapláže běžně chodí okukovat ženské. Také jeptiška pravila, že bude celou dobu ležet na břiše a dohodli jsme se, že na nudapláži bude nejméně 30 minut.
Polykám spoustu prášků, protože doufám, že mě tím pádem nebude ze včerejšího hokeje bolet krk, který se mi snažili omotat kolem hokejky.
Kulka v zadku, kulka v hlavě, malárie... nic nepomůže, čtenáři pachtí víc po revizorovi, než po mé krvi, ach jo.Ukončil jsem anketu o tom, co bych si měl přivézt z Afriky. I přes lákavé nabídky, jako je kulka v zadku si čtenáři Chochovin přejí, abych přivezl afrického revizora. Nu uvidíme.
No a ještě jedna věc.
Úplně jsem zapomněl, že mám dneska zápis do školy, tak sebou samozřejmě nemám ani maturitní vysvědčení, ani další doklady, které po mně chtějí. Mám jen průkaz totožnosti, ovšem i to je falešná občanka, tak nevím, co se mnou provedou. 
Blbec jsem.
Pod oknem si zpívá instalatér, co opravuje v hospodě pode mnou záchody.
A mně se nechce nic psát. Mám tvůrčí krizi, Chochoviny vycházejí už dva a půl roku, není co psát, opakuji se více, než předtím, nic se neděje a to co se děje sem nemůžu psát.

To takový Howadoor, to je jiná káva. Píše Howadooroviny mnohem déle a ještě má velkou radost, když si rozbije hubu, jak se pochlubil:

"Hodil jsem na mokrých kolejích skvělou tlamu! Jsem pěkně dobitý, chachá!"

Tak.

24.9. 2002 úterý
Ať žijou povodně, lebedí si spousty lidí. Lebedí si firmy, které zaměstnávají brigádníky, lebedí si brigádníci, že si vydělají. Nu což, humanitární příspěvky jsou přece příspěvky na lidi. Tak se vyberou peníze a dají se nějaké firmě. Ta firma sežene spoustu lidí v holínkách. Lidé v holínkách nic nedělají a dostanou spoustu peněz. Abych to vysvětlil prakticky.
Firma dostane peníze n zaměstnání lidí. Dejme tomu, že na jednoho člověka a hodinu má 165 peněz. Příspívejte na povodně, ať se lidi pomějí Sežene tedy brigádníky na 12 hodin denně a za hodinu jim zaplatí 65 peněz. Zbylá stovky na hodinu a člověka je pro firmu. No není to báječný kšeft? Nicméně jdeme dále.
Brigádníci mají sraz v půl osmé ráno. Přijdou více méně kolem osmé. Nic se neděje. V deset přijede šéf a zadá jim práci. Například vyklízení zatopených sklepů. Brigádníci naloží kontejner za patnáct minut a čekají. A čekají a čekají, popíjejí pivo, jí a diskutují. Jednou za hodinu či dvě přijede auto, naloží plný kontejner a odjede. Za hodinu až dvě se zase 15 minut pracuje a pak zase nic. Dvanáctihodinová šichta trvá do osmi hodin do večera. Ovšem auto na odvoz kontejnerů je objednáno jen do čtyř odpoledne. A tak brigádníci sedí, pokuřují, popíjejí, diskutují. A tak jde den za dnem, koruna za korunou.
Ať žijí humanitární sbírky, státní dotace a podobné věci. Nu což, zvýšíme daně, nějak se ty povodně přece zaplatit musí.

Těším se na další povodně, vydělám si na cestu kolem světa.

Pražská energetika. Reklama namalovaná na mantinelu na zimáku Slavie. Nikdy bych nevěřil, že se dokážu pohybovat tak rychle. Včera jsem si tu reklamu přečetl ve zlomku vteřiny a v dalším zlomku jsem měl nos rozpláclý na písmenu "e".
V televizi to vypadá málo akčně, ale já už vím, že je to akční zatraceně a člověk s tím neudělá vůbec nic. Ještě štěstí, že jsem zvedl rypák a narazil xichtem a ne hlavou.
Prostě hardcore jak sfiň, taková hokejka a stokilový hráč zezadu za krkem.
Vyhráli jsme 3:2 a já dal po skvělé akci nádhernou střelou krásnou.... tyčku.

Tak, dnes bylo legrace dost, stačilo psaní.

25.9. 2002 středa
Večer jsem si šel opět zaplavat s jednou ženštinou. Bavili jsme se o tom, jak Bohouš dodnes šíří panické zvěsti, že o povodních praskly přehrady nad Prahou a klepe se panicky v koutě, až mu z toho nervového vypětí šediví jeho špinavé zamotané vlasy. O povodních Bohouš ječel do telefonu, že nemá nafukovací kruh, přehrady prasknou a on se utopí. Neuklidnil jsem ho ani ujištěním, že jeho pět tukových kruhů kolem těla od kolen až po krk ho spolehlivě uchrání nejen před utonutím, ale i před prochladnutím a otlučením. A tak Bohouš pobíhal po vršcích vysoko nad řekou, mával rukama a křičel a trhal si vlasy, které se mu nalepily na ruce, když se chytal za hlavu, aby si rukama pomohl v nevěřícném vrtění.

Ucpeme tělesné otvory kromě úst a poté nabereme vzduchu co nejvíce, pozor dáváme na explozi zásobníkuMusím vymyslet, kam všude si do útrob nacpat vzduch, abych vydržel plavat co nejdéle bez nadechnutí pod vodou, jelikož pod vodou je klid, ne jako nahoře, kde po hladině poletují šílenci s titěrnými plaveckými brýlemi a do vody vypouštějí spousty velkých bublin zbavených kyslíku. Zatím přeplavu asi tak 40 metrů, což je tragické, ale dobré vzhledem k tomu, že to bylo včera na první pokus a asi pět let jsem to už nezkoušel. Vždy jsem tím ohromně frajeřil, když jsme s Tarabisem chodívali plavat do Postoloprt, jelikož Tarabis plave pod vodou jen když nedosáhne na dno a činí tak s krajní nelibostí, řekl bych, že i nechtěně.
Vzduch se dá samozřejmě nacpat všude možně, ovšem poté je již nepoužitelný, vzduch totiž není vysílačka, kterou si nějaký vězeň strčil kamsi do hlubin sedací části těla a vysílal ostošest. Je to v podstatě taková náhrada sexu ve vězení, jelikož si takto vysílal s manželkou, o které se bohužel média nezmiňují, kde měla vysílačku ona.

Jsem velký hokejista, stále se zlepšuji. Už si toho všimly i čtenářky Chochovin, které mě hrozně obdivují a jedna mě dokonce pochválila, jak jsem dobrý, že už najdu i branku soupeře, dělám prý pokroky.

Bárt, Zelí a Rohlík si pronajali byt. Rohlík se raduje, Bárt shání práci a Zelí skuhrá, že na to nebude mít. Hlavně aby byla kolaudace bytu, taková kolaudace je krycí název pro společenskou akci, což je krycí název pro zpevnění jater, což je krycí název pro zakloněné hlavy a lahve v hrdlech. Kolaudace má zvláštní půvab hlavně v bytech s bílými koberci. A ani to nemusí být kolaudace, každá návštěva zavání legrací. Například o Dočesnou ministerská úřednice Pavla pozvala k sobě do bytu mimo jiné i opilce Bohouše, Zelího, Bárta a spol. Když se Bártovi podařilo vyklopit na koberec hořčici, Pavla se energicky vrhla pro kartáč a mokré hadříky a drhla a drhla. Když dodrhla, chopil se Bohouš plechovky s kolou a mocně napěněným nápojem počastoval vyčištěný koberec. To tak prostě bývá - bez bílých koberců není při návštěvách legrace.

26.9. 2002 čtvrtek
Vedení našeho hokejového mužstva zhotovilo zápis z utkání se zlými Buldoky, ovšem skutečnost byla asi někde jinde. To jen tak, abych věděl za pár let, že jsem nehrál hokej, ale strašnou plácanou. Tak jsem do závorek doplnil něco objektivního.

Zápis:
Byl to napínavý zápas (celou dobu spočívalo napětí v tom, zdali přestane mít náš brankář nehorázné štěstí) docela vyrovnaný (maximálně v počtu hráčů na ledě). Buldoci byli opět herně lepší a vyzrálejší (to ještě neodpovídá tomu, že si z nás dělali kuželky, oni nebyli lepší, oni hráli hokej, zatímco my ne), nicméně my jsme moc moc moc chtěli (to je pravda, v tom je naše jediná zbraň)a tak jsme to nějak upytlíkovali (štěstí + náhoda).
Fanoušci z Lotyšska byli naším výkonem značně zklamáni
V obraně spolehlivě zahrál Jarda Rezek (Asi jen třikrát zakopl) a v útoku velmi dobře zahráli Vladimír (nejhorší výkon, co kdy podal) a Kombi (nějakou náhodou dloubl do puku a byl z toho gól). Náhradníci nám dost pomohli (náhradníci jsou vždycky lepší, než naše základní sestava), zvláště "žlutej bek" (hostující útočník z Číny) a útočník (Vietnam). Během zápasu jsme nastříleli asi 4 tyčky (soupeř asi 8) a spálili skoro 10 tutovek (no jo, když se v šanci ani netrefí brána, je to blbý).

Strašně nám chybí obrana (jojo, bez obrany se hraje blbě), která by to uměla přesně házet do jízdy (no jo, když nikdo nejezdí...) a útočníci (jojo, útočníci taky chybí) , kteří si umějí najíždět (útočníci hledají rovnováhu). To je asi celej náš problém (kromě asi milionu dalších problémů).

V poslední minutě mohl Vladimír zvýšit náš náskok (pche, ještě tři minuty před koncem to bylo 2:2 a my se klepali strachy) a rozhodnout. Ladně a lehce (Vladimir má cca 110 kilo) projel celým kluzištěm (od modré k bráně, to jest cca 1/4 kluziště), vychutnal si beky (oni zakopli) a proklouzl mezi nimi. Jenže ti se otočili a sejmuli ho (báječná věc, hokejka pod brusle a mezi nohy) . Bohužel trestňák Vladimír nedal (ale aspoň trefil brankáře) a nejen z toho zklamán, odcházel domů.

Tak takhle my to hrajeme.

27.9. 2002 pátek
Přichází podzim. Je zima jak v márnici a tak jsem se rozhodl, že zakoupím teplé lůžko, teplejší, než tři matrace, spojené v jednu, které jsou takové nějaké divné.
Vyjel jsem tedy do obchodu. Obchod je v nákupním centru, je tam i spousta dalších obchodů, všichni hrozně moc obchodují a z konečné metra tam jezdí autobus plný arogantních násilnických důchodců, kteří zabírají místa, mlátí kolem sebe lokty i v poloprázdném autobusu a vzbuzují hrůzu a strach.
Dojel jsem do obchodu a korzoval jsem a kochal se. Spousty postelí a skříní a vůbec všeho nábytku, úplně divný pocit, už jsem skrze všechny ty igelitky sloužící k úschově věcí zapomněl, že skříně existují. Lehal jsem si pod záminkou zkoušení do každé postele a poskakoval na matracích, prodavačky na mě divně koukaly a něco si šeptaly.
Vyzkoušel jsem postel za padesát tisíc, za čtyřicet tisíc, za třicet tisíc a nakonec zakoupil malé lůžko za dva tisíce.
Ještě jsem si poté zakoupil kuře se slevou a hovězí bujón, jelikož jsem na začátku týdne založil věčný vývar a je potřeba ho dokrmit.
Teď už chybí jen jediné. Sehnat odvoz, abych zakoupené lůžko dostal do bytu.

28.9. 2002 sobota

Rybník u Tábora
Ráno jsem vyjel tramvají na nádraží a vlakem hodlal pokračovat směrem na Tábor, tam vystoupit a podzimním ránem jí vstříc čerstvému vzduchu a historii, jelikož u Tábora je Kozí hrádek, což je takový hrádek.
Jenomže tramvaj měla zpoždění, mně se nechtělo čekat na další vlak a tak jsem jel další tramvají a autobusy na okraj Prahy a do Tábora stopoval. Blbec jsem. Vím, že z Prahy se stopuje příšerně a hlavně trvá hrozně dlouho, než se člověk na místo stopování dostane, jelikož například Václavské náměstí je pro stopování nevhodné. Tak jsem jel hodinu na kraj Prahy, za pět minut stopnul auto a za pár desítek minut byl v Táboře.Ryby břichem nahoru

V Táboře naštěstí mají rozumnou městskou hromadnou dopravu, kde se lístky kupují v automatu a ne u řidiče a tak jsem jel načerno na kraj města a potom prchnul do lesů.
V lese jsem zhluboka dýchal a mrznul, protože jsem si nevzal dost věcí a chodil jsem kolem rybníků, kde měly ryby zřejmě velký mejdan, protože jich pár set leželo břichem nahoru a všechny ryby tak odpočívaly.
Taky tam byla na silnici žába, ta neležela na zádech, zato měla na výšku asi tak 2 milimetry a za hlavou vzorky pneumatik. Chtěl jsem si žabku vyfotit, jak to dělávám, ale viděla mě jedna ženština a káravě hleděla, tak jsem toho nechal.

 

 

Kozí hrádek je taková malá zřícenina, kde vůbec nic není, kromě budky. V budce je paní, která požaduje spoustu peněz a za to vás pustí do ohrady, za kterou je Kozí hrádek. Zaplativší člověk zjistí, že zaplatil zbytečně a fotí, i když dohromady není co fotit.Kozí hrádek


Potom ještě babka z budky praví, jak se dostat pryč, protože potok je rozvodněný a popisuje nějakou "špriclatou lávku", která údajně překonává rozbouřené vody.
Špriclatou lávku jsem přešel bez obtíží, ovšem o pár metrů dále jsem po vzoru Šemíka skočil přes další potok na druhý břeh a teď vím, že jsem raději měl jít po asi dva metry vzdáleném kmeni stromu, protože na něm bych se určitě po kotníky nezabořil do bláta.
Z Tábora jsem odjížděl vlakem, který neměl zpoždění. Zdálo se mi to krajně podezřelé, čekal jsem, že vlak vybuchne, nebo tak něco, ale nic se nestalo, na čundrslevu jsem jel do Prahy a v kupé jsem seděl s nějakou kulturistkou, co měla velké bicepsy a ještě větší nos.

29.9. 2002 neděle
Pořád spím na matraci, i když mám zakoupené lůžko. Pořád totiž nevím, jak ho dopravit k sobě. Ach jo.
Kozí hrádek
Večer jsme měli zápas proti nějakým joudům. V šatně všichni mysleli, jak je rozdrtíme, vyhrajeme ohromným rozdílem a nejvíc se smál náš gólman a snil, že vychytá nulu.
No.
Odborně se tomu říká těžké podcenění soupeře. Nechápu, jak můžeme podcenit kohokoli, když se pomalu neudržíme na bruslích.
První tři střely a bylo nám jasné, že brankář sní velice tvrdě, protože jsme prohrávali 0:3.
Za dalších deset minut to bylo už 0:5 a na střídačce jsme vedli chytré řeči, že už by to stačilo a můžeme začít hrát. Tak jsme začali a dostali ještě další čtyři góly.
Fiasko.

Psala matka ze Slovenska, kam jela za babičkou. Babička leží a leží a leží, nemluví a ležet bude už pořád. A všude má různé hadičky a trubičky, prostě nic moc.

Taky jsem viděl v televizi záběry, o kterých jsem tuhle četl v časopise Lidé a země. Celé je to o medvědech v Číně, medvědy tam chovají jak drůbež a visí jim tam cedulky "Chráníme zvířata" a podobně. A medvědi leží, v břiše mají zahnisanou díru, v díře rezavý kovový hrot, ten hrot je dutý a Číňani z medvědů tankují žlučníkové šťávy, jelikož taková šťáva je prý výborná úplně na všechno a po likéru z žlučníkové šťávy se prý člověk dobře ožere.
Ale vlastně o nic nejde, těch medvědů je prý jen pár tisíc.

Posilovna žvýkacích svalů V Pobřeží slonoviny nemají medvědy s dírou v břiše, zato tam mají spousty veselých chlapíků se samopaly a tak po sobě všichni různě střílí a zvesela se mlátí, jak to jde.
Ovšem mě to vadí víc, než medvědi v Číně, protože Pobřeží slonoviny sousedí mimo jiné i s Burkinou, kam za měsíc a půl odletím a navíc prý Burkina může za to, že se v Pobřeží slonoviny střílejí a tudíž Burkinu nemají rádi. A já zase nehovím akčním hrátkách jako například kličkovaná mezi kulkami nebo vysvětlování černochovi někde v pralese, že by mi opravdu neměl useknout hlavu.
Kdoví, jestli by nebylo lepší jet se podívat na medvědy do Číny.

Nebo začnu chodit posilovat a ubráním se divým černochům. Mohl bych posilovat třeba ve fitness centru Bůček, co jsem viděl tudle v Táboře.

30.9. 2002 pondělí
Tak mi dnes dva lidi napsali, že Chochoviny za nic nestojí. To by nebylo nic zvláštního, takové dopisy dostávám každou chvíli. Ale tentokrát to vyznělo tak, že Chochoviny jsou úplně bez šťávy, že nejen stagnují, ale začínají se řítit do hlubin kolapsu.
Howadoor samozřejmě vycítil příležitost a navrhoval, abych Chochoviny oživil rozličnými tématy, jako je například můj první sex, nebo nějaký jiný sex, vlastně jakýkoli sex, abych pomluvil do všech intimních detailů nějakou osobu a tak podobně.

Kdepak, nic takového, já jsem totiž ohromně stydlivý a přece tu nebudu vykládat nějaké ohavnosti, jako například vypráví Tarabis, když líčí své sexuální zážitky z chmelnice nebo z rybářských závodů.

Místo toho dnes napíšu o včerejšku, o globalizaci a tak podobně.

Tak tedy k včerejšku. Jel jsem natřískanou tramvají, jelikož metro po záplavách nejezdí a tramvaje jsou tak neustále natřískané, protože lidi nemají co dělat a tak si jen tak jezdí tramvají, zvláště jedinci chtiví různých dotyků, například ramenem do rozkroku, kolenem do hlavy a tak podobně, jak lidé různě vyhledávají poslední místa v tramvaji, například na schůdcích, na dveřích, pod sedačkou a jinde.

Z jedné strany jsem byl nalepen na držadlo v ohybů vozů tramvaje, z druhé strany se na mě tiskla tlustá ženština. To držadlo má tu nevýhodu, že při každém zatočení tramvaje se k němu přitiskne takový kryt, který brání lidem, aby do ohybu strkali pařáty, hlavu či tchýni, na druhé straně ovšem ten kryt nepozorné jedince drtí o držadlo. Jako včera mě.
Tlustá ženština byla Finka a bavila se s nějakým Čechem a ten se snažil Fince, snažící se pochopit základy češtiny, vysvětlit, jaký je rozdíl mezi slovem "ožraný" a "ožralý".

"Ožralý je člověk, kdežto ožrané může být třeba prase, chápeš?"

Finka evidentně nechápala.

"Proč člověk ožralý a prase ožraný?"

"Protože to tak je, prase se zkrátka neožere...eeee.... jako že se neopije...eee.... teda vlastně jako neojí."

"Neojí?"

"Jo, od slova ´jíst´, jasný?"

"Ne."

"No prostě to tak je."

"A člověk ne být ožraný?"

"Ne, to nejde, to by ho někdo musel okousat", ztrácel učitel energii.

"A prase může být ožraný?"

"No ano, člověk ho ožere!"

"Ale ty jsi říkat, že člověk nebýt ožraný!"

"Ne člověk ožraný, člověk ožere to prase a to je pak ožrané!"

Ožraný, ořralý... všichni prasata

"A člověk může ožralý?"

"Jo, to je normální, člověk může být ožralý.", učitel si oddychl, doufal, že vysvětlil dokonale.

Finka chvíli přemýšlela.

"A ožralý člověk ožere prase?"

"Jo, to jde, potom je prase ožrané."

"A prase nebýt ožralé?"

"No teoreticky ano, ale většinou je ožralý člověk."

"Ožralý člověk, ožralé prase a ožrané prase?"

"Cože? Proč dvě prasata?", učitel začal ztrácet půdu pod nohama.

"Ne dvě prasata, jedno prase ale dvě ožralý."

"Cože?"

"Ožralý člověk, ožralé prase a ožralý člověk jí ožralé prase, pak ožrané."

Učitel se na Finku dlouze podíval a pravil, že na další zastávce vystupují. Finka zachmuřeně brblala slovo "ožralý".
Pomyslel jsem si cosi o Zelím, který se dokáže ožrat, že vypadá jak ožrané prase.

Včera jsem se bavil s jednou náboženskou fanatičkou, která tvrdí, že fanatička vůbec není, co je to matriarchát a jak ženy myslí (to tvrdila ona) a o globalizaci.
A co z toho všeho vyplynulo? Že globalizace je vlastně diktatura žen, diskriminace, hrůza největší, feminismus na celosvětové frontě, ženské ego v lítém boji.

Jak jinak si vysvětlit, že mám ženskou pustit většinou první do dveří a ještě jí ty dveře podržet? Proč mají ženské vyhrazena místa na parkovišti? Proč jsou čistě ženské třeba posilovny, kdežto čistě pánskou jsem v životě neviděl? Proč jsou nejzdegenerovanější pánové právě na Nové Guineji u Čumbulů, kde opratě drží ženštiny?
No tedy, kam se ten zglobalizovaný svět řítí.

Pro dnešek stačí, čtenáři jsou zahrnuti spoustou intelektuální globálních otázek o ženských posilovnách a Čumbulech, jest o čem přemýšlet.


zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz