Září 2003

1.9. 2003 pondělí
Tak trochu nestíhám. Když jsem ještě včera zjišťoval, že napsat za tři týdny dvě seminárky, zajistit překlad z hnusné angličtiny a naučit se na tři zkoušky se zdá být věcí s časem neslučitelnou, netušil jsem, že legrace bude ještě větší. A ejhle, je to tu. Bylo mi oznámeno, že mi nezbývají žádné tři týdny, ale reálně tak deset dní, jelikož v rámci přiblížení se Marsu Zemi je zkráceno zkouškové období.

2.9. 2003 úterý
Přes padesát států má na vlajce pěticípou hvězdu. Podivuhodné. Podivuhodné je například to, že jsem si nedávno bezmyšlenkovitě ohýbal cédéčko, které prasklo a kus mi vletěl přímo do pusy zrovna ve chvíli, kdy jsem zíval. Vskutku podivuhodné. Podivuhodné je i to, že jsem nenalezl lodní spojení mezi Tongou a Niue. Je to jediný úsek cesty kolem světa, kde jsem nenašel pozemní nebo lodní spojení. byl jsem v knihovně a hledal nějakou učebnici svahilštiny. Samozřejmě jsem nenašel nic použitelného, jako obvykle, když v knihovně něco hledám. Mám jen Lehrbuch des modernen Swahili, což je sice hezké, ale svahilsky bych se mohl naučit až poté, co bych uměl německy víc, než majn got ich frštéhe nich dí kurve.
Jambo mzee.
Basi, yeyote atakayevunja hata amri moja ndogo kuliko zote, na kuwafundisha wengine wafanye hivyo, huyo atakuwa mdogo kabisa katika Ufalme wa mbiguni. Lakini yule atakayezishika na kuwafundisha wengine, huyo atakuwa mkubwa katika Ufalme wa mbinguni.

3.9. 2003 středa
Už týden konzumuji věčný vývar, jelikož výplata je v nedohlednu. Postupně jsem za ten týden uvařil v největším hrnci dvě kuřata, několik kilo párků, pytel brambor a spoustu čínských polévek. Dnes došly brambory a na řadu přišly špagety. Podivuhodné je, že jindy mi věčný vývar začíná přibližně po týdnu kyselé chutě a většinou s tím nelze nic udělat a až do konečné konzumace je vývar pořád kyselejší a kyselejší, i pěny přibývá. I dnes už jsem pocítil první náznaky tohoto jevu, ale už vím, jak na to. Vylil jsem do hrnce značné množství omáčky, kterou mi bývalá drahá třičtvrtěpolovička Bára přivezla z Mexika. Lahvička má na sobě piktogram, kde je přeškrtnuté dítě a nápis "od deseti let". Dále je na lahvičce nápis "XXXXXtra hot". Nyní můj věčný vývar není kyselý a zřejmě i déle vydrží, protože jsem schopen spořádat jen několik misek, načež začnu rudnout, svírají se mi vnitřnosti a do očí se hrnou slzy.

4.9. 2003 čtvrtek
Psala matka. Cosi o tom, že sestra ještě ve škole nedostala kolej a tudíž si pořídila spacák. Já si spacák nepořídil, ovšem zítra jedu do Brna a tam si pořídím alespoň tři promile.

5.9. 2003 pátek
Dlím na chatě u Brna. Kolem poskakuje Fery. Fery je Slovák, tudíž je opilý, má na sobě tanga s leopardím vzorem, v ruce valašku, zpívá a tančí. Jiný Slovák, Laco, netančí. Zvrací na koš, který si zapomněl otevřít. Z dámských toalet se také ozývá řev týraného žaludku. Atmosféru dokresluje Slovák Palun, který pije kořalku přímo z lahve. Slovák Čulík pije na ex skoro plnou sklenici ginu. I ostatní pijí, skáčí a pějí.

Katarína grca kultivovaně u zdi a zapřená čelem

6.9. 2003 sobota
"Kto tu nasral?! Prasata!", řve do záchodové mísy Slovák Laco, odchází na vedlejší toaletu a zvrací.
Já jsem spokojený, na rozdíl od minulé akce jsem nespolknul víčko od piva ani žábu.

pan Laco nazvracel do prezervativu. Inu... proč ne.

7.9. 2003 neděle
Je šest hodin ráno, už docela zima. Všichni spí v chatě, vzduch je prosycen alkoholem. Najednou se rozléhá chatou nesmělé ťukání na okno. Za oknem stojí zmrznutý Slovák Koláč a velice slušně povídá: "Prepáčtě, nechcem rušiť, ale mohli byste mi otvoriť? Chcel by som spať."
Včera ožralý pan Koláč usnul kdesi ve křoví, tudíž nebyl nalezen a odtažen dovnitř.

Večer na hokeji pan Báflík vstřelil gól. Asi po půl roce. Všichni by jásali, kdyby ovšem nešlo jen o trénink.

8.9. 2003 pondělí
Včera jsme jeli v Brně tramvají, které ultraúředník Egi říká šalina, na nádraží, kterému ultraúředník Egi říká nádr. Slovák Fery seděl na podlaze tramvajového vozu a vykřikoval, že chce trtkať. Potom nastoupila ošklivá paní a ukázala Ferymu odznáček. Fery pravil, že jízdenku nemá, to samé pravila i ženština, které Fery o trtkání vyprávěl. Já nechci budit pohoršení tím, že bych trapně vyčníval z davu, tudíž jsem také pravil, že jízdenku nevlastním. Ošklivá paní revizorka pravila, že budeme platit 1500 peněz. Já jsem pravil, že nebudeme, protože nemáme peníze. Fery paní revizorce nabídl slivovici. Paní revizorka opáčila, že když nemáme peníze, tak je budeme mít později, ale to už bude za 3000 peněz. Fery ošklivé revizorce nabídl lahev ginu. Paní revizorka chtěla občanské průkazy. Nabídl jsem jí rybízový džus a pravil, že občanské průkazy nevlastníme. Paní revizorka pravila, že to není možné. Nabídl jsem jí třináct peněz, co jsem měl v kapse. Paní revizorka nesouhlasila. Potom pravila, že tedy nebudeme platit 3000 peněz, že nebudeme platit 1500 peněz, že nechce tři občanky, že jí stačí občanský průkaz jeden. Dal jsem jí tedy občanku a všichni se smáli, vtipkovali a potom jsme paní revizorce poděkovali, ona nám a vystoupila. Mávali jsme jí přes okno a ona nám. 
No není na tom zasraném světě krásně?

9.9. 2003 úterý

Ohňostroj, foto ukradeno ze stránek úředníka Egiho

Nic se neděje, jen čtenáři Chochovin jsou aktivní. Chochoviny se jim líbí. Například nedávno jsem zveřejnil fotku zvracející Kačenky, která mě hned druhý den pochválila:

"Ja ta asi uskrtim, co uskrtim, ja ta roztrhnem v zuboch, ukamenujem, ubicujem, hlavu ti stnem (od slova "tat") ty had jeden!!! Co si to tam zas praskol? Cha? Ty, ty , ty (zevraj najhorsia nadavka v CR je "Slovak") ale ty si jej neni hoden, ty hovne. Som vobec nebola ozrana, iba ako prasa, ja som len predvadzala svoje pruzne telo a pritom som sa pogrcala. Kde si tu fotku vzal? A ten popis? Malo tam stat "Kacenka sa upenlivo snazi so spickami opretymi o stenu spravit drep". Si mna nasral, hade."

Všimněte si, že použila moc pěkné slovo "ťat". Jak jsem ostatně zjistil, není to jediné zajímavé české slovo. Jsou i jiná česká slova, jako například "xu" a nebo "ťin".

Opět ohňostroj, zcizeno z úřednických stránek pana Egiho

Nepsala jen Kačenka od Dunaje, co usíná u okurek a zvrací u zdi. Napsala i čtenářka, které se nelíbí, že byl Růžový hoveň udělen panu Ládinovi, muži to skvostných myšlenek a ještě skvostnějšího provedení. Čtenářka píše:

"Dobry den,
posledni 1/2 rok, rok si ctu Vase stranky a zdalo se mi, ze jste uplne blby a ani neumite zajimave povidat... Posledni dobou mi pripada vcelku ubohy Ruzovy hoven (mam pocit, ze od Kozzies sla tahle cena hodne dolu). Toz tak, docela me to mrzelo, kdyz jsem dneska narazila na Den vitezstvi.
Jinak se mejte, zdravim
Alena"

Přišla i spousta dalších dopisů, ale bez invence, šedých, nudných, nadávky jsou v nich zcela obyčejné, vyhrožování neoriginální, každý by mě oběsil, zastřelil a podobně. Ale aby mi zasponzoroval dovolenou, to ne. To jste celí vy, čtenáři.

10.9. 2003 středa
V pátek osedlám bicyklového oře a s panem Báflíkem pojedeme do Českého Švýcarska. Pan Báflík telefonoval a povídal, že mám vymyslet trasu plnou skal a dobrodružných přejezdů peřejí, lov na medvědy chce a krokodýly v banforských vodopádech, rýžová pole si chce fotit a v neděli chce být zpět. Nakonec dodal, že na pivo si bere jen něco přes tisíc peněz.
Pokud vypije pivo za tisíc, tak mám pocit, že bude mít vše požadované, k tomu cestu na Mars, ocelová játra a vyzvracené vnitřnosti včetně slepého střeva.

Ohňostroj po americku, bombastický, jak už to tam umí. Fotka opět ukradena, jak jinak.

Zítra si zakoupím lampión a půjdu do průvodu, jest přeci slavný den. A kdyby někdo znal adresu pana Ládínka, ať mi dá vědět, kam jinam bych posílal kytici rudých růží a poděkování.

11.9. 2003 čtvrtek

Bít, bít, bít. Jen houšť.

12.9. 2003 pátek

9. červenec 2003, Pressklub Frekvence 1 

posluchač -------------------- 

Klokan, dobrý večer. Pane Hromada, já bych se chtěl zeptat na takovou věc. Vás jsou, dejme tomu, čtyři procenta a už jste si vydobyli nějakou pozici ve vztahu k veřejnému mínění. Ale, dejme tomu, nás zoofilů jsou jen čtyři promile a my bychom chtěli, dejme tomu, já se svou opičkou bych taky chtěl žít v nějakým registrovaným svazku, tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste nám mohli nějak pomoci. Díky.

 Jiří HROMADA, předseda Gay iniciativy, herec -------------------- 

Ano. Tak my vám nepomůžeme, protože my jsme hnutí, které se zasazuje o práva gayů a lesbiček. Tenhle argument pochopitelně zazněl i ve sněmovně, jestli bychom nechtěli registrovat pět až deset osob, aby žily společně, jestli bychom tedy nedali zoofilům, nekrofilům a těm ostatním také tuto možnost, aby se mohli třeba s mrtvolou nechat zaregistrovat. Tak já na to musím odpovědět přesně v intencích demokratické společnosti. Jestli vy máte ten pocit, že nestojíte mimo zákon, že máte naprosto oprávněný důvod se se svojí opičkou zaregistrovat, nikdo vám nebrání v tom, abyste nezaložili nějakou takovou aktivitu, nepřipravili zákonnou normu a nepokusili se ji prosadit v parlamentu.

13.9. 2003 sobota
Včera jsme i s panem Báflíkem naskočili do vlaku minutu před odjezdem. Ošklivý bicykl, pan Báflík, můj krásný modrý bicykl a já. V Roudnici nad Labem jsme vystoupili a jeli do Kravařů. V Úštěku je kopec. Je tam takový kopec, že už tam nikdy nechci jet.
V hospodě v Kravařích jsem si dal pivo, polovinu vylil, jelikož bylo hnusné a poté jsem pozřel dva smažené sýry, dvojité brambory, polévku, čaje a tyčinky. Pan Báflík mě nutil pít, ale jelikož jsem pevného charakteru, odolal jsem. I polovinu druhého piva jsem vylil.
Spali jsme za autobusovou zastávkou. Celou noc jsem čuchal chcanky a poslouchal Báflíkovo nehorázné chrápání. Jelikož nepřestával chrápat ani na pomlaskávání a slovní připomínky, vzal jsem mou zánovní halogenovou baterku a posvítil tomu dobytkovi asi z jednoho centimetru do oka. Chrápání ustalo a do noci svítily dvě ohromně vytřeštěné oči.

Panská skála u Kamenického Šenova, kousek od České Kamenice, naskenovaná pohlednice

Dnes jsme jeli do Jetřichovic, zmokli a potom jeli haťovým dolem na Tokání. Největší legrace nastala, když jsme se vraceli. Kopec převeliký, krásné klesání a na cestě hromada štěrku. Pan Báflík je hrozný nemotora a tak hned prorazil duši. Já se smál a uháněl dál. Ozvala se rána a tak mám duši proraženou na čtyřech místech najednou, k tomu na kole osmu do strany, z kola elipsu a na ráfku se udělala bublina. Pan Báflík se směje, až se za břicho popadá. Poté už nikoli, jelikož zjistil, že si při onom báječném sjezdu zničil vidlici. Hehe.

Pan Báflík jest jezdcem všestraným, učiněný akrobat, adrenalin z něj přímo stříká

Na Tokání je hospoda.

"Prosímvás, nějaké nealko máte?", požaduji sladkou bublinkovou vodu či něco podobného.

"Jistěže, máme například grep!", potěšil mě starý dědula za pultem.

"Ó, to jste mi kápl do noty, grep já si dám, grep já zbožňuji, není nad grep!", křepčím a obejdnávám si hned půllitr.

Po chvíli děda vytáhl zrůdně vypadající světélkující zelenou tekutinu. Zalapal jsem po dechu.

"Ahá, tak to není grep, ale ´gré e e´, no já četl ´gre´ a myslel jsem, že je to grep. A není, je to ´gré e e´, ale je to výborné, chutnat vám to bude!", praví děda a už nalévá z lahve s nápisem Green Apple.

Ochutnávám. Dělá se mi zle. Pan Báflík se směje a tekutinu si fotí. Zelený hnus.

Spíme pod převisem, celou noc prší a pan Báflík celou noc chrápe. Nad ránem pršet přestává, chrápání ne.

14.9. 2003 neděle
Pár kopců a sjezd do Děčína. Kola nám zatím drží, i když pán Báflík je hrozný puntičkář a tak nadává, že mu přední kolo poletuje ze strany na stranu a že vidlice nepruží jen nahoru a dolů, ale na všechny strany.

Mám krásnou novou hokejku. Červenou. Hraji teda hokej opatrně, abych si ji neodřel. V úterý si ji ovšem zřejmě odřu, jelikož hrajeme "přátelský zápas" s týmem, který byl pro hrubost vyloučen z jakési soutěže. Uklidnil mě jen obránce Kláda, který pravil, že největší surovec proti nám hrát nebude, jelikož je ve vězení za vyloupení banky.
Tak.

15.9. 2003 pondělí
Práce jak naděláno, nevím kam dřív. Jestli do hospody na jídlo, nebo spát.
O víkendu pršelo, sychravo bylo a já jezdil jen v tričku. Na bicyklu s panem Báflíkem. Pročež je mi nyní mdlo, špatně a v krku škrábe. Přidal jsem tedy do hrnce věčného vývaru několik Paralenů. Věčný vývar mám už pár týdnů a stále se nezkazil. Směs těstovin, brambor a hustého vývaru ze spousty kilogramů uzenin.

16.9. 2003 úterý
Večer jsem byl na hokeji a dověděl jsem se, že naši obránci jsou opravdu banda magorů. Obránce Kláda vyprávěl o obránci Konrádovi.
Konrád jest velkým příznivcem jednoho anglického fotbalového klubu. Chelsea se ten klub jmenuje. Konrád pro klub horuje, nakupuje suvenýry a tak podobně. Jednou přemluvil podobná individua k báječné akci. Zakoupili drahé letenky do Anglie, zakoupili sváteční obleky a vydali se sledovat svůj fotbalový klub na ostrovy. Přiletěli do Anglie a hurá na stadion. Před stadionem vtipně ušetřili a v přepočtu za 5000 českých peněz zakoupili lístek. Potom se vrhli ke vchodu a tam jim sdělili, že mají pěkné vstupenky, leč falešné. A tak pan Konrád šel do hospody, zakoupil si drahé pivo a díval se na fotbal v televizi.

Untrlidi

No a dnes na hokeji pan Konrád chyběl. Chyběl proto, že shodou okolností jeho Chelsea přijela do Prahy, aby zde hrála kopanou se sparťanskými debily, což je skupina jistých imbecilů, sdružujících se pod hlavičkou AC Sparta Praha. Debilové ze Sparty se vyznačují mimo jiné tím, že se kolem nich sdružuje ještě početnější skupina ještě větších debilů, kteří si říkají sparťanští fanoušci. Tato individua, nacházející se v pubertě či různých stádiích demence, mají ve zvyku vyřvávat jakési tuposti a za pomoci latěk od plotu, vodítek od psů a podobných věcí mlátí všechny okolo.
Pan Konrád ovšem nelenil a vydal se fandit proti sparťánkům. Předpokládal (samozřejmě správně), že bude ve značném oslabení v poměru asi tak tisíc sparťánsků versus on sám. A tak aby nedostal přes držku přespříliš a útoky sparťánků rozptýlil, zakoupil dresy a vlajky Chelsea nejen pro sebe, nýbrž i v dětské velikosti pro své ratoleti. Poté se vydali na stadion.
Potom hraji například s obráncem Honzíkem. Honzík má asi tak dva metry. Správný hokejový obránce má být tvrdý, soupeře zabít, nebo alespoň zmrzačit, dštít oheň a síru. Dnes u mantinelu Honzík ukázkovým způsobem sejmul soupeře, který jen pozvolna přicházel k vědomí. Všichni jsme čekali, že Honzík vezme hokejku a dobije ho. Leč omyl. Honzík se ke sraženému hráči sklonil a něžně pravil:

"Promiň, fakt jsem nechtěl, moc a moc se ti omlouvám. Doufám, že tě nic nebolí."

Zatímco všichni včetně poškozeného hráče vyvalily bulvy, pan Honzík celé vystoupení završil tím, že soupeři ještě přivezl hokejku, která mu při srážce vyletěla.
Opravdu, tvrdý hokejový obránce, co dští oheň a síru.
Prohráli jsme 2:5.
Mimochodem pan Honzík, když se nudí, tak udává Chochoviny na Ministerstvo vnitra, jelikož prý obsahují závadný materiál.

17.9. 2003 středa
Nejsem bez informací a tak vím, že letenky je potřeba zakoupit či rezervovat co nejdříve, klidně i rok předem. Nejsem bez informací, jsem však blbec, jelikož jsem se na to vykašlal, letenku začal shánět až teď a tak letenky buď nejsou, nebo jsou příšerně drahé.
Koukal jsem na net a hle... letenka do Nairobi za zhruba 15 tisíc! Utíkám k prodejci letenek a nadšeně pištím, že letenku chci, moc chci a k tomu lízátko. Lízátko jsem dostal, protože to tam mají v proutěném košíku a dávají ho každému. Letenku neměli, prý se ozvou později. Odpoledne volali:

"Jistě, za 15 tisíc do Nairobi. Má to ale háček."
"Háček? Jaký?", začínám tušit komplikace.
"No háček, takový malý háčíček."
"Aha, tak povídejte."
"No letěl byste přes Izrael, přestup v Tel Avivu."
"Nevadí, to mi nevadí!", raduji se.
"No víte... přípoj z Tel Avivu do Nairobi letí až za dva dny."
"Aha... no taky nevadí, nějak tam ty dva dny přežiju."
"No, má to ještě jeden malý háček."
"Uf, jaký ještě?"
"Všechny letenky jsou vyprodané."
"To si děláte legraci? Jak je to s čekacími listinami?"
"Zavřené."

Toť servis u AAS.

Kdesi v Laosu

A tak jsem si u Orbixu zabukoval letenku do Bangkoku, u Sara Group letenku do Nairobi a potom na netu objevil letenku za 16 tisíc peněz. Sice do Bangkoku a ne do Nairobi, ale co nadělám. Už jsem nikam nechodil, letenku si zabukoval přes internet a příští týden si ji vyzvednu. Tudíž bych měl letět s ukrajinským Aerosvitem a měsíc se kdesi v Asii cpát rýží.

18.9. 2003 čtvrtek
Že mě vyrazí ze školy byla věc známá už v době, kdy jsem dělal přijímačky. Ale že v tom budu nevinně, to jsem fakt netušil.

19.9. 2003 pátek
V restauraci po plyšových kobercích neslyšně pobíhají číšníci a číšnice, hluboce se uklánějí, hosté jim decentně špitají svá přání, z reproduktorů se linou libé zvuky, někdy nazývané hudbou. U stolu po mé pravici se drží za ruce muž s ženštinou. Ona mu hluboce hledí do očí, on jí ještě hlouběji do výstřihu. Oblouzněni vonnou tyčinkou špulí ústa a poněkud přiblble se usmívají. U stolu za mnou polohlasem diskutuje společnost pánů v oblecích a dam v šatech, co skrývají špeky. U stolu vlevo dva vážní pánové vážně diskutují a činí si inkoustovým perem poznámky do diáře v kůži.
U mého stolu sedí ženština, kouří jedno cigáro za druhým, pije jedno piva za druhým a neskutečně, ale neskutečně nahlas huláká:

"Normálně se jim vyčistí střeva! No kentus!"

S ženštinou nejsem nijak spřízněn, i přesto se, jak to my džentlmeni činíváme, přikrčuji a provozuji co nejnenápadnější formu existence.

"Sakra, všem ženským se říká, že jsou krásné a sexy, jen mně každý říká, že jsem milá a hodná, doprdele!", vříská ženština, dopíjí další pivo a zarývá palec až po ruku do plného popelníku, aby uhasila další cigaretu.

Mávám na číšnici kreditní kartou, platím a prchám.

20.9. 2003 sobota
Vyprat si bílý hokejový dres s modrým trikem fakt není nic moc. Na druhou stranu je to pořád lepší, než když jsem jezdil na ledě v růžovém dresu, který mi sestra vyprala s červeným spodním prádlem.

21.9. 2003 neděle
Šel jsem kolem dubového lesa. Slunce svítilo jak prase, pod nohou mi křupl rozšlápnutý hlemýžď. Kolem jezdilo na kole jakési vychrtlé děcko. A nevím proč, ale najednou se to děcko chopilo spadaných žaludů a počalo je po mně mrskat. Vycenil jsem své žluté zuby a zatvářil se děsuplně. Leč děcko se nezaleklo a mrštilo mi další žalud mezi oči. Zkontroloval jsem, jestli mi nehrozí nebezpečí od rodiče děcka a protože nehrozilo, vzal jsem žalud a prásk! Trefil jsem děcko do holého stehna, až vykviklo. To se mi zalíbilo a tak jsem hned nasbíral plnou hrst těch největších žaludů a prásk prásk, pořádné rány přímo do malého zloducha. Po chvíli děcko počalo prchat, nohy pokryté červenými fleky. Ještě jsem ho trefil do zad, když ujíždělo na kole a raději jsem utekl, protože kdo ví, kam děcko jelo. Třeba si na mě přivede kamarády nebo rozzuřeného rodiče a co já pak, když žaludů na obranu zas tak moc nebylo.

A ještě jsem přemýšlel, jak svítí prase. Všímavý čtenář si jistě tohoto prazvláštního přirovnání všiml. Já ho použil poté, co jsem jej zaslechl z úst pubertálních výrostků. Ovšem svítící prase jsem nikdy neviděl. Rozšlápnutého hlemýždě, chlapa s ujetou nohou nebo zvracejícího jelena ano, ale svítící prase? Kdepak. Večer jsem si zkusil strčit rozsvícenou baterku do pusy. To by mohlo být ono.

22.9. 2003 pondělí

Mera Peak, místo Howadoorových masochistických hrátek (fotka ukradena odsud)

Pan Howadoor chce opět letět do Himalájí a praví, že sám ne, že potřebuje stejného pošuka, aby byli dva. Prý proto, že se mu nechce všechny věci tahat na svých zádech a něco by naložil i na ubohou oběť. Pan Howadoor ležérně vypráví o pětkách a šestkách, případně o choďácích. Již ho nějakou dobu znám a tak vím, že pětky jsou šílené hory o výšce pět tisíc metrů a ještě vyšší, šestky jsou vlastně ohromné pětky a ještě vyšší a choďáky jsou životu nebezpečné extrémně náročné pochody po vrcholcích velehor, kdy se člověk střídavě řítí dolů do propasti, nebo se bezmocně houpe přiškrcený kdesi na laně.
To já tedy ne, já si tento týden zakoupím letenku, nové plavky a odletím k moři, kde se budu koupat a slunit. A možná házet rybičkám otrávené drobečky.
Tak.

Má dovolená bude plná adrenalinu z vlnobití a romantiky sametové pěny

23.9. 2003 úterý
"Víte vůbec něco?", táže se mě zkoušející.
"Jistě, například Orrorin tugenesis měl celá chlupatá záda."
"Hm, hezké. Říká vám něco Hagarský trojúhelník?"
"Ne."
"Kanapoi?"
"Ne."
"Z čeho vzniklo pojmenování bahrelghazali?"
"E?"
"No vývoj slova."
"Aha. Bahrelghazali... asi bagr a gazela."
"Uf. No, aspoň s tou gazelou jste se trefil."

Zkoušející je velice nervózní, zatímco mně je fajn.

"Co takhle platyops a rudolfensis?", pokračuje zkoušení.
"Opice. Už dávno."
"Ne opice, ale hominidi!", zoufale naříká kantor.
"Dobrá. Hominidi. Ale už dávno."
"Acheuléenská industrie?"
"Neznám."
"Oldowanská industrie?"
"Neznám."
"Aurignacien?"
"Neznám."
"Máte aspoň index?"
"Neznám."
"Člověče! Koukejte mi dát index!"
"Aha, index. Prosím."

Obdržel jsem zápočet, zkoušku a žádost o rychlý odchod. Pokud se nestane něco nepředvídaného, tak mě nevyhodili ze školy. I když ono už samo mé nevyhození je nepředvídané.

24.9. 2003 středa
Má škola uzavřela smlouvu s jistou agenturou a já tak obdržím opět ISIC kartu, tentokrát kupodivu legálně. Pln radosti jsem tedy běžel do pobočky a začal objednávat spoustu letenek. Tanzánie za 17 tisíc peněz, Bangkok za 15, Jakarta za 16, ó!
Tanzánii jsem odložil na někdy jindy. Lety do Bangkoku byly plné. Tudíž jsem si zakoupil letenku do Jakarty a z Bangkoku zpátky. Sice mám objednanou už i letenku u Orbixu a jinou u Asiany a taky let s Sara Group, ale proč nezarezervovat všechno, co jde. Zvlášť, když je to bezplatně, že ano.

25.9. 2003 čtvrtek
Prodejci letenek jsou veselá kopa. U jednoho letu zvýšili cenu. Nevadí, mám přece rezervované tři další. U dalšího zrušili přípojný let. Nevadí, mám ještě dvě jiné letenky. U další mi zaslali mejla, že je let zrušen a posunut na jindy. Hm.
Tudíž nyní doufám, že vyjde let s GTS.

Chocho, ty jsi ale hloupý a nudný, koho to má bavit, číst si o letenkách. A máte pravdu. Ale mně se nic jiného psát nechce.

26.9. 2003 pátek
Zakoupil jsem si za tisíc peněz knihu. Kniha je to náramná. Teď už například vím, že v barmštině se tanec řekne ka. A například auto se řekne ka. Stínítko se řekne ka. A například volat v khmerštině "pomoc!" se nevyplatí, jelikož člověku i vyschne v puse a způsobí si zlomení jazyka a poslintání trika, nežli zvolá juay kh´nyohm phawng!
Moje dovolená bude extra krátká, ale zase plná radosti ze vzrušení, jelikož je reálná šance, že nestihnu zpáteční let. Letím do Jakarty, odtud se chci dopravit na Sulawesi. Ó, Sulawesi je plná shnilých mrtvol, pláží, zeleně a jiné romantiky, tam chci zůstat aspoň měsíc. Ze Sulawesi pojedu na Kalimantan. Přelezu do Malajsie. Potom z Kalimantanu na pevninu. A do Thajska. A tam zjistím, že je to legrace náramná, protože mi letadlo odletělo už tak před dvěma týdny. za to ovšem nemohu, nelze přece stihnout za měsíc všechno projet a sníst.

27.9. 2003 sobota
Vtrhnul jsem do obchodu a zakoupil batoh. Na dovolenou. Potom ještě knihu Sex v divočině. Teď jsem kompletně vybaven a je třeba mi obstarat už jen detaily, jako například cestovní pas, víza, letenku a peníze.
Protože budu na dovolené jen krátce, strávím ji pravděpodobně na jednom místě a to v Tana Toraja. V Tana Toraja totiž mají báječné pohřby. Někoho například smrtelně pokouše velká žába, rodina vyřeže dřevěnou podobiznu zesnulého a laškovně ji umístí poblíž vesnice, zatímco samo tělo šoupne kamsi do jeskyně. A když už jsou jeskyně plné, tak prostě rakev nebo tělo pověsí na strom či na bambus. Kolem hrobů pobíhají děcka, která mají za úkol lapit zcestovalé dobrodruhy a vytřískat z nich peníze, aby si mrtvol lační turisté mohli vyfotit hnijící hroby. Tana Toraja bude dle mého názoru tím pravým místem, kde pobýt několik týdnů a dle průvodce se tam také lze kochat panoramatickým pohledem na oblast, nebo se kochat "starodávnými hroby mezi bambusy nebo dětskými hroby visícími ze stromů".

28.9. 2003 neděle
Prohráli jsme 1:2. Což by nebylo špatné, kdybych si jeden gól nedal vlastní a kdybysme druhý nedostali v poslední sekundě. Náladu po špatném výsledku mi už nemohl spravit ani šikula, který mi umístil brusli přímo do pusy. Kromě rozjetého rtu a dásní mám opravdu razantně vyčištěné zuby. Hle, pozitivum.

29.9. 2003 pondělí
Hodlám si zakoupit digitální fotoaparát. Protože jsem neschopné kopyto, které z negativů nepozná, která fotka stojí za zhotovení, tak si nechávám zhotovit fotografie všechny. Drahé je to převelice. V rámci šetření si tedy pořídím digitál. Ovšem to není jen tak, přijít do obchodu a říct: 

"Dejte mi dva rohlíky, digitál, paštiku a prezervativy!".

Digitální fotoaparát se vybírá tím stylem, že zájemce pročítá ohromné spousty recenzí, testů, reklam, upoutávek a zkušeností uživatelů s různými fotoaparáty, aby nakonec zjistil, že žádný foťák není dost dobrý a už vůbec ne za tu příšernou cenu, za kterou je prodáván.
Vyhlédl jsem si foťák hezký, stříbrný, který má být podle všeho naprosto úžasný. Má jen tu vadu, že se ještě neprodává a fotí jaksi divně neostře. Nu uvidíme. Kromě foťáku je potřeba ještě zakoupit takové malé hajzlíky, které se do foťáku šoupnou a na hajzlíky se uloží nafocené obrázky. Problém je v tom, že hajzlíky jsou drahé a moc fotek se na ně nevejde. A tak jsem přišel na nápad, že kromě hajzlíků si koupím i větší hajzlík, zvaný databanka. Tam se vejde fotek spousta, ovšem jedná se o vynález také nechutně drahý. A aby toho nebylo málo, tak je ke všemu potřeba ještě spousta kabelů, nabíječek a baterií. Baterie samozřejmě nic nevydrží, kabely se motají a nabíječky určitě nepasují do těch zásuvek, do kterých potřebuji.

Ale je tu ještě jedna možnost. Nekoupím foťák, malé hajzlíky ani velký hajzlík. Zakoupím papír, tužku a místo focení budu čmárat. Takové fotočmárání.

30.9. 2003 úterý
Člověk stárne. Nejen člověk, ale například i já. Psala mi bývalá spolužačka, jestli jsem už byl letos pouštět draky. Já nebyl pouštět draky už přes dvacet let, pokud vím. Opíjím se už jen několikrát za rok. Jsem slušný na revizory a nedávno jsem si koupil do vlaku celou jízdenku, žádný švindl. Sex přenechávám mladším jedincům a věnuji se méně namáhavým činnostem, jako je například pojídání krmě. Žádné bouřlivé mejdany se nekonají, už ani nevím, kdy mi někdo naposled nablil na záda.

zpět na hlavní stranu