Září 2018

22.8. 2018 středa - 14.9. 2018 pátek
Dublinské letiště. Cargo terminál. Navrátil jsem se do centra šikany, xenofobie, rasismu, mrhání časem, finančními prostředky, lidskou energií, zkrátka jsem se opět zapojil do pracovního procesu. Vcelku nic se nezměnilo a kolegové neskrývající zoufalství, beznaděj a víru v chmurnou budoucnost mne přivítali obvyklou dávkou nadávek, posměchu a poznámek o tom, že pan Hitler neudělal svou práci pořádně a východoevropská chamraď by měla skončit v plnových komorách. Na nástěnce občas visí nápisy "polský zmrd", občas mám na oblečení umně vyvedeno "ˇčeská píča" a občas kolegové rozverně zdraví hajlováním.

Jelikož mi po dobu mé nepřítomnosti vypršela spousta nejrůznějších certifikátů a oprávnění, nemohu dělat obvyklou práci a víceméně se jen tak potuluji hangárem. Znuděně kopu tu do krabice s umělou ledvinou, tu do soudku s pivem či do jiného zboží.

Mám spoustu času přemýšlet, proč vlastně pracuji, kde pracuji a dělám to, co dělám. List papíru jsem si rozdělil svislou čarou a do levého sloupce začal psát negativa. Na konci levého sloupce jsem napsal ´pokračování vpravo´ a následně mínusy beze zbytku vyplnil i sloupec pravý.

Dobře mi tak.

Jak známo, pracovníci z východní Evropy, obecně zastoupení Poláky, jsou v Irsku
nesmírně oblíbeni. Tedy nejen v Irsku. I přesto si myslím, že Irové jsou menší
rasisti a xenofobové, než jakýkoli kmen od Aše na východ.

Odpakové koše na děti. Jak vidno, v Kambodži žijí rozumní lidé.

16.9. 2018 neděle
Na zítřek jsem si objednal sanitku. Majitelem sanitky jest ochotný soused, který mi tak poveze nemocný motocykl až na Moravu, tajuplné to rozhraní Evropy a Ázie, k mechanikovi panu Tondovi. Ochotný soused je tak trochu masochista, jelikož se rozhodl žíti v jednom bytě se skupinou ženštin a jako jediný jedinec mužského pohlaví tak po vzoru rytířů v lesklé zbroji čelí nejrůznějším nástrahám a klopýtá přes barikády a minová pole ženštinami nastraženými. Ženštiny u ochotného pana souseda navíc tvoří kompaktní blok skládající se z manželky, dcer, švagrové a vilné sousedky.

17.9. 2018 pondělí
Jak známo, pacienti by se v dnešní době neměli převážet na volském povoze či taženi na stanových tyčích po indiánském způsobu. Pročež i já jsem svůj raněný motocykl naložil do sanitního vozu. Zajímavé je, že konstruktéři mého motocyklu na podobné situace mysleli. Když totiž ze sanitky vyhážeme různé háčky na roztoky podávané pacientům, vymontujeme nejrůznější defibrilátory a jiné zbytečnosti, je v sanitce naprosto přesně místo na motocykl BMW  R 1200 GS, přičemž dvoukolého pacienta ani není třeba kurtovat, jelikož se jedním válcem naprosto přesně opírá o lůžko, zatímco přední kolo pasuje do prolisu v přepážce za oddělením řidiče.
Soused jel se sanitním vozem opatrně. Má ostatně praxi, jelikož ve voze vozí téměř výhradně svou manželku, dcery a švagrovou, které by mu jakékoli pokusy o divokou jízdu zajisté znepříjemnili ranami bičem a ostrými slovy.

V Oslavanech u Brna, před domem pana mechanika Tondy, jsme motocykl vyložili.

"No ty jsi teda dopadl!" zvolal pan Tonda. Přitom ovšem nezíral na motocykl, nýbrž na můj ohromný břich. Když jsme se totiž viděli naposledy, měl jsem ještě na výšku více než na šířku a na první pohled nebylo jasné, že vypadám jak prase hodně přes jateční hmotnost.

Následně si pan Tonda nasadil roušku, nazul bílé pantofle, navlékl bílý plášt a chopil se stetoskopu. Po zběžné prohlídce motocyklu pravil, že to není tak zlé a že drobné opravy budou stát jen něco kolem bambilionu.

S motocykly BMW je to totiž takto - vydrží téměř všechno, přežijí téměř všechno, bez újmy srazí důchodce na přechodu i obecní krávu u rybníka. Ovšem když se na motocyklu BMW cokoli rozbije, oprava stojí tolik, že by za to majitel mohl nakoupit čínské polévky pro celou somálskou vesnici na pět let dopředu.

18.9. 2018 úterý
116 kilogramů. Ne, to není povolená maximální hmotnost nákladu ve výtahu pro koně, to není ani limit pro jezdce na závodních hroších. To jest má vlastní hmotnost. Pročež jsem dnes přiletěl do Irska a vyzvednul si uniformu o tři čísla větší, než-li jsem oblékal před havárií.

Kolega A. na mě se zděšením pohlédl a pravil: "Zatraceně, můj indiánský nůž je teď krátký, aby ti přes špeky prošel k tvému nedobrému srdci!"

19.9. 2018 středa - 28.9. 2018 pátek
Další sada nočních směn na dublinském letišti. O zábavu se stará skoro padesátiletý kolega, starý mládenec. Z nějakého mně neznámého důvodu k nám nastoupila kolegyně Julie, z Lotyšska. Proč k nám tato nová kolegyně nastoupila je záhadou, jelikož na první pohled netrpí žádnou duševní vadou. Kolegyně Julie jest mladá a nevšedně pěkná. Z kolegy starého mládence se během několika minut stal slinatjící starý pes, který se naprosto neovládá, kňučí, vyje, slintá a před Julií zatahuje břich.

Samozřejmě jsem využil příležitosti a starému kolegovi řekl, že se kolegyně Julie se zahleděla do kolegy B., hodlá mu činit nejrůznější fyzická potěšení a zajisté mu v intimních chvílích i koketně odhalí kotník, ba možná i část lýtka.

Již druhý den poté, co jsem tuto lež rozšířil, byl spatřen kolega B., kterak zrychleně kráčí přes celý hangár, následován kolegou starým mládencem, který v ruce držel kladivo a vykřikoval cosi o rozpravě mezi čtyřma očima.

Poslední dny jsem kolegu B. nespatřil, kladivo stojí v rohu a na násadě jsou jakési tmavě červené skrvrny. Kolega starý mládenec rozpřahuje ruce  a mladickým hlasem křičí: "Jůlinko, mohu-li ti připravit zdravé sendviče? Mohu-li ti omésti hmyz z oken automobilu? Mohu-li ti podojit kozy, bys měla čerstvé mléko do kafe?"

Ach ty ženštiny.

29.9. 2018 sobota
Po více než roce jsem se opět vysápal do sedla motocyklu k trochu delší vyjížďce. Vypůjčeného motocyklu, jelikož ten můj jest v motocyklové nemocnici u pana Tondy. Ó, zlé a nedobré časy mne čekají, jelikož jsem sice ujel zhruba 300 kilometrů, ovšem zejména při razantnějším brždění se, dle očekávání, tělem ani zdaleka nemohu díky utrženému a nedobře srostlému rameni opřít tak, jak bych potřeboval.
Donucen tímto nepěkným zjištěním, zatelefonoval jsem panu Tondovi a pravil, že může můj motocykl prodat, jelikož v dohledné době to rozhodně nevypadá na to, že budu divokou jízdou opět vraždit hmyz a děsit sousedům šklebáky.

30.9. 2018 neděle
Jelikož mne dubnová havárie a následné měsíce bez práce přivedly do neradostné finanční situace, nepohrdávám nyní žádným způsobem výdělku. Například již podruhé v krátké době jsem ze sebe dělal idiota, promítal obrázky z výletů a odpovídal na dotazy přiopilého obecenstva. To mne kontaktovalo několik čtenářů Chochovin z města Jihlava, v čele s jistou Janiczkou. Že prý to bude promítání jen pro pár lidí a že se nemám obávat nedostatku alkoholu.
Na konci povídání už jako tradičně došlo na dotazy. A jako tradičně se dotazy téměř vůbec netýkaly zásadních problémů formujících svět, společnost či aspoň evoluci v šíření čínských polévek po africkém venkově. Nemálo konzumovaného alkoholu přivedlo například pana R. k dotazu, jestli se někdy hodlám koupat nahatý v nějakém bazénku před mešitou. Aby toho nebylo málo, ostatní posluchači tuto otázku zřejmě považovali za normální a s napětím čekali na odpověď. A celé to vyvrcholilo dotazem slečny Janiczky, která se zeptala, zda-li jsem někdy na cestách vískal ve vousech pana Lišáka, známé individuum z města Chomutova. Neznalým připomínám, že pan Lišák má vous divočejší než srdce amazonské džungle.
Nemálo alkoholu přivedlo zřejmě tyto podivné občany i na myšlenku, aby mě za promítání fotografií odměnili nejen lahví mé oblíbené Zacapy, ale ještě při odjezdu z Jihlavy slečně průvodčí ve vlaku pravili, by na mě byla hodná. Byla. Snad jen dodám, že Zacapa otevřená na jihlavském vlakovém nádraží na cestě podlehla a táborského nádraží se dožila jen prázdná láhev. Také bych měl dodat, že slečny průvodčí ve službě pijí alkohol. Například Zacapu.

zpět na hlavní stranu