Červen 2003

1.6. 2003 neděle
Během měsíce jsem si pořídil už třetí typ spálení od slunce.
Nejdříve to bylo slušivé spálení cyklistické. To si člověk nasadí kraťasy a cyklistické rukavice a jede. Vzduch ho za jízdy ovívá, cyklista si lebedí a večer už si nelebedí, protože má sice bílý zadek, břuch a hřbet ruky, ovšem zbytek je ohnivě rudý a báječně pálí.
Následně doporučuji pořídit si spálení turistické. To se člověk spálí všude kromě kraťasů a trička. Efektní je na tričku velká díra kolem krku, umožňující obzvláště bolestivé spálení krku. Doporučuji.
A nakonec tu máme spálení batohové, to jsem si pořídil tento víkend. Jedinec lačný originálního zdobení těla a znuděný obyčejným tetováním či piersingem si obleče trenýrky a na záda nasadí batoh. Poté se kochá slunečných počasím a všelijak se kroutí na slunce, aby získal to pravé zabarvení kůže. Popruhy batohu vytvoří krásné linie a slunce krásné puchýře.

2.6. 2003 pondělí
"Tohle je Buzna jedna a tohle je Buzna dvě!", představovala mi známá svoje homosexuální kamarády.
Potom Buzna I vyprávěl vtipy o sexu a Buzna II mu hladil chlupatou nohu. Já jsem mé známé užíral jídlo, které měla na jakýsi večírek.
"Jé, to je ale cucflek!", obdivoval Buzna II černofialovou modřinu na mojem stehně, pozůstatek hokeje z minulého týdne.
A Buzna I vyprávěl vtip o jakémsi černochovi se skleněným okem.
To bylo v Pardubicích, kde jsem zakončil víkendový čundr a odkud jsem jel na čudrslevu do Prahy.
Dnes je pondělí a já skáču radostí, protože PFK má týden dovolenou. Kromě toho skáču také proto, že jsem dal do mrazáku krabici džusu a když jsem ji vyndal, tak jsem si tu kilovou kostku ledu samozřejmě pustil na nohu.
Tak.

3.6. 2003 úterý
Před pár dny, v pátek, jsem popisoval ohromně dobrodružnou historku o setkání se ženou, která se opalovala a podpírala si jednotlivé vrstvy tuku na břuchu kolíčky, aby po opalování neměla bílé pruhy.
Ha, úchylnost, ojedinělá úchylnost, myslel jsem si.
Ovšem kdepak.

"Jsi sto let za opicemi, možná tobě stačí jen plácnout sebou na slunce. Jenže pak jsi spálený jak blbec. Když nechceš mít pruhy na břiše, tak tomu pomůžeš, když nechceš mít spálený nos, tak si dáš na nos stříšku. V solárku se ti nad zadkem zase udělá světlý trojúhelníček, tak to pak musíš opalovat zvlášť. To je snad normální."

To mi napsala jakási osoba.
Stříška? Trojúhelník? Podepírání špeků?

Hnedle jsem začal pátrat po tom, jestli jsem opravdu omezený blbec, neznalý světa snědých těl a civilizačních výdobytků.
A jsem.

Například takový pan Howadoor nejenže věděl o stříšce na nos, ale vytasil se s dalším opalovacím vynálezem, který popsal a hned i nakreslil:

"To je takový kornout z bílého materiálu, co se nasadí na krk a odráží světlo, takže ti to opálí ksicht i zespodu. A zároveň ti to neopálí krk. To se používalo, co já vím, před lety a hlavně ve Francii a Německu."

Je sice fakt, že ztrácím ponětí o čase a prostoru, ztrácím kontakt s lidmi, ale že se vymýšlejí kolíky na špeky, stříška na nos, trojúhelníky na zadku a kornouty na ksicht, to jsem fakt netušil. To jsem zvědavý, co se ještě dovím za podivuhodnosti.

4.6. 2003 středa
Ó jé, tak už vím, jak je to se ženou s kolíčky. Kolíčky se mezi špeky neumisťují kvůli opálení, ale kvůli zapaření. Byl jsem poučen osobou v této oblasti vzdělanou, odbornicí kalibru přímo pražského.
U obzvláště otylých neboli jako vepř tlustých lidí hrozí, že se jim na některých místech na těle navrství tukové pneumatiky a jak se kůže potí, tak mezi pneumatikami je klima nemilé, zapařené, horko a vlhko a kůže na těchto místech počne chytat podivnou barvu, poté začne měknout, hnít, rudnout a loupat se až dotyčná osoba zhyne na shnití.
Já jednou viděl osobu, která měla na zadní straně krku právě takové tukové záhyby a vskutku, mezi záhyby byla kůže rudá, popraskaná a loupala se, nechutné to bylo převelice.
A tak se dle rad lékařů a vzdělaných hlav mají takové faldy udržovat v suchu, aby k zapaření nedošlo. A například když se takovíto nešťastníci tukovití opalují, snaží se předejít zapaření například.... ano, kolíčky.
Bylo mi taktéž vysvětleno, že obdobné problémy mívají i ženštiny nosící extrémně velké poprsí a na konkrétním příkladu mi bylo vysvětlováno, že takové obrovské poprsí je připláclé na břuch a také se musí od břuchu izolovat, aby nedošlo k zapaření, rudnutí atakdále.

S hlavou plnou velkých poprsí jsem po práci vsedl na bicykl a jel k vesnici Ovčáry. Vesnice Ovčáry leží kousek za Prahou a je tam spousta vody a kolem písek a není tam tolik lidu jako jinde, protože Pražáci jsou líní se tam přemístit, byť je to necelých třicet kilometrů. A já se tam jezdívám koupat. Obvykle na vodě jezdí motorový člun a za sebou táhne nebohou oběť držící se křečovitě provazu upevněného na člun. Čas od času řidič člunu škodolibě jede tak, že osoba na laně, navíc vybavena lyžemi, je navedena na jakýsi umělý hrbol, na lyžích je o hrbol vymrštěna vzhůru a letí a křičí a poté dopadá do vody, rána to je ohromná a osoba většinou předvede spoustu kotrmelců a všichni se jejímu pádu smějí.

U vody také polehávají obnažené ženštiny s různě velkými prsy, ale i když jsem se včera snažil u těch největším poprsí nalézt kolíčky, nenalezl jsem nic.

Kromě obnažených ženštin se u vody vyskytuje též parta hochů z místní vesnice, tak třináct let jim může být. A tato parta rozvážně pokuřuje cigarety, praví s vysokou frekvencí "ty vole" a "ty píčo" a dívá se po obnažených ženštinách. 
A nyní se blýsknu společenskou znalostí, jejíž hloubku by ode mě patrně očekával málokdo.
Jednomu z tamních hochů ostatní přezdívají Pamela. Tento hoch je vybaven obézním tělem ke kterému patří taktéž masivní poprsím, na hocha vskutku velice masivní.
A co já a společenská znalost? No... hnedle mi došlo, pročpak hochovi říkají Pamelo, zatetelil jsem se radostí, že nejsem tak blbý, jak mi všichni říkají. Pamela je totiž jedna zpěvačka ze země požíračů hamburgerů, pořád se o ní mluví, média mluví a má poměrně velké poprsí, skoro jako hoch z Ovčár a já to vím, jsem hrozně informovaný, žádný asociál, jak mě občas napadá, ó Pamelo, díky tobě se mohu blýsknout nevšední znalostí.
Třeba takový pan Howadoor, ten teď propadne depresi a počne studovat všemožné encyklopedie, protože Pamelu jistě nezná a to ho bude žrát.
A vůbec.

5.6. 2003 čtvrtek
Čtenáři ani neocení, že jsem dal na Chochoviny fotku prsaté Pamely.
Místo toho například píší:

"Co sem pchas tu kozatu Pamelu!? My chceme pitchu Frau Kozelovu v kozenej podprde! Ak ju nema, tak jej ju promptne zakupis a koliky k tomu!
Tak!"

Už tušíte, kdo tohle napsal? Ano, zajisté, pan Palun, podivné individuum, které je psychicky zničeno čerstvým manželským svazkem a neustále se dožaduje fotografií mé kolegyně, nejlépe fotografií nahatých, obludných a tak všelijak.

6.6. 2003 pátek
Nepíši a tak píší jiní:

"Parchante liiinaa! Co neaktualizujes? Si myslis, ze na tu stranku budem chodit len tak? Posuku jedna..."

Píše, jak jinak, pan Palun.
Nedalo mi a poslal jsem do zahraničí dotaz, neexistuje-li nějaká fotografie pana Paluna, aby si čtenáři Chochovin také užili. Pan Zaac, jiné slovenské individuum fotografie zaslalo i s komentářem:

"Je to fotene vysoko kvalitnym cervenym kompaktom, okrem toho ze mal cerveny obal sa vyznacoval tym, ze fotil do cervena. Inac ubor Supermanovi usila moja prva frajerka, cele sme to zakupili na blesaku od vietnamcov, velmi kvalitne odevy, ako vidis, hned sa mu tie elastaky roztrhli medzi nohami - ma velkeho ftaka."

7.6. 2003 sobota
Na jihu Čech jest krásně, ptáci zpívají, slunce svítí, všude je zeleno a spousta rybníků, na trávě souloží jacísi lidé a nějaký tlustý nahý chlap na ně kouká a v rybníku plavou kapři lysci, kapři se šupinami, jeden kapr albín a jeden chcíplý kapr. U dalšího rybníka mají výborné nakládané hermelíny a také mezi dvěma stromy ušlapanou trávu a ceduli "Vstup na pláž za deset korun". A když jde člověk ještě dál, tak dojde ke Komárovu a je pronásledován komáry a tato krvežíznivá zvěř ho nenechá vydechnout a uštědří mu několik štípanců a oběť tak získá vzhled osypaného puberťáka nebo vzhled nepubertální, zato s neštovicemi.
Před komáry je dobré prchat na sever kolem golfových hřišť a dalších rybníků až do vsi Vyhnanice, tam uloupit automobil a ujet.

8.6. 2003 neděle
Střela. Bechyňská střela jest vlakem jezdícím na první elektrifikované železnici v zemích koruny české a tuším i v zemích rakouskouherských, železnici staré letos přesně sto let. Bechyňská střela má lokomotivu, dva vagóny a jezdí zelení mezi Bechyní a Táborem. Bechyňská střela má průvodčího, který vybíhá z vlaku, běhá po trati a pohybuje výhybkou, naskakuje do jedoucího vlaku a ve vesnicích mává čepicí na lidi. Bechyňská střela se jmenuje Bechyňská střela, jelikož jezdí do Bechyně a z Bechyně a sviští krajinou průměrnou rychlostí 27,7 kilometrů za hodinu, někdy ovšem i celých 30,64 kilometrů za hodinu. Ve špatném počasí, při protivětru a nebo s tlustými cestujícími je možná rychlejší jít pěšky. Lepší je jezdit z Tábora do Bechyně než z Bechyně do Tábora, jelikož to vlak jede více z kopce a tudíž rychleji, což vypozorovali i zaměstnanci drah a upravili podle toho jízdní dobu. Z Bechyňské střely je možno zahlédnout podivuhodné úkazy jako například vesnice bez hospod nebo Temelín. Temelín je možné z těch oblastí vidět odevšad kromě vyhlídkové věže hradu v Dobronicích, odkud není vidět vůbec nic.
Bechyňskou střelou jsem jel do Tábora a tam přesedl na vlak do Prahy. Ve vlaku do Prahy průvodčí na lidi čepicí nemává jako v Bechyňské střele a tak jsem jel na čundrslevu, takové průvodčí já sponzorovat nebudu.

9.6. 2003 pondělí
V pokoji v podkrovním bytě je v zimě děsná zima a v létě ještě děsnější horko. A já si takový pokoj pronajal. V zimě se dá vytápění zařídit například teplými ponožkami nebo navlečením několika trenýrek, ale co v létě? Dvoje ani troje trenýrky nepomáhají, ba naopak. Tak jsem zašel do obchodního domu a zakoupil sobě kropicí nádobu. Taková kropicí nádoba se používá například na skrápění pokojových květin nebo na skrápění prádla, aby se lépe žehlilo. Já mám kropicí nádobu na posteli a v noci se kropím. Navíc uvažuji, že zakoupím vanu a budu spát ve vaně s vodou.

9.6. 2003 úterý
Nejenže mi pitcha Frau Kozel hnula včera po návratu z týdenní dovolené žaludkem, ale navíc jsem dnes po ránu pohnul rukou. Křuplo mi kdesi u levé lopatky a hnusně to bolí, fakt hnusně. Úpím a nemůžu se pořádně pohnout, o jéje, pálí to, štípe to, bolí to.
Nemůžu mlátit lidi, sakra.

11.6. 2003 středa
Byl jsem na obědě s bývalou spolužačkou Pavlou. Vrátila se po měsíci z Anglie, ovšem to nic zajímavého není, jelikož pracuje na Ministerstvu financí a tam pořád někam létají.
Pavla povídala, že se koná jakýsi třídní sraz gymplu a že tam budou možná i čtyři lidé.
Tázal jsem se, kde jsou ostatní lidé a bylo mi řečeno, že jedna spolužačka se odstěhovala do Anglie a vyrobila si děcko. Jiná spolužačka odjela do Ameriky a jezdí tam s kamionem. Jiná spolužačka s kamionem nejezdí, což je také zajímavé. Spolužáci na třídním srazu nebudou, protože se jedná o známá individua jako je pan Zelí, pan Bohouš či pan Tarabis a takoví jedincové se momentálně soustřeďují již osmým rokem na vykořisťování společnosti v převleku za studenta vysoké školy.
Potom Pavla vyprávěla, jak byla v Uzbekistánu. Pavla je taková jiná, divná, dá se říci, že i hodně divná. Ministerstvo financí výlet do Uzbekistánu zrušilo, jelikož tam prý řádí cholera, ovšem to se Pavle pranic nelíbilo a tak si vyjednala jakýsi sólo výlet s nějakou státní delegací. A tak zatímco výprava českých diplomatů v Uzbekistánu pochodovala v sevření tamní ochranky, která před nimi čistila tržiště či restaurace, Pavla bodyguardům neustále unikala, sedala domorodcům na osla, který s ní ujel kamsi do hor a Pavla se zachránila až když se zachytila větví stromu, Pavla unikala a požírala jakési tamní kotlíkové speciality. Pavla se mimo jiné vyznačuje i tím, že si v restauracích objednává půl litru rumu do plastikového kelímku. To ovšem uzbečtí ani čeští diplomaté nevěděli a tak se dostala na jakýsi státní raut. Došlo k situaci, kdy Pavla nejenže přepila Čechy, ale přestávali jí stačit i Uzbeci a tak vymysleli lest a snažili se, aby Pavla přestala pít vodku a přešla na pivo, jelikož hrozila mezinárodní ostuda. V té chvíli použila Pavla jedinou ruskou větu za celou dobu pobytu. Uchopila láhev vodky pevně za hrdlo a pravila:
"Teďkóm vódku i patóm pívo!"

12.6. 2003 čtvrtek
Pan Vítek Havliš je opravdu magor. Pokud uvidíte někoho běhat po ulici třeba s růžovou ponožkou přes obličej a křičet "Já jsem Gagarin!", tak je to určitě on, jelikož ten psychopat už neví, jak na sebe upozornit.

"Chtějí mě podříznout!
"Ty ku... (asi "ty kukačko", pozn. Chochovin) ! Já tě podříznu! Mám sto chutí tě zabít! Možná to udělám..." Takové a ještě horší vzkazy dostává už několik týdnů elektronickou poštou moderátor Vítek Havliš (26). 

Moderuje nejen Snídani s Novou, ale jeho hlas zní také z rádií Info a Impuls. Navíc neznámý vyděrač pohrozil v textech i moderátorově matce! Stojí za hrozbami psychopat, nebo jde o nejapné žerty? "Překročilo to únosnou hranici. Podám na toho pisatele trestní oznámení," potvrdil Blesku výhrůžky Vítek Havliš. 

Lidé kolem Havliše jsou hrozbami otřeseni. Mají ještě stále v živé paměti nedávný brutální útok na moderátora ústeckého rádia. Mladého muže přímo v hlasatelně vážně postřelila žena. Od výhrůžek k útoku nemusí být daleko! 

"Je to opravdu vážné. Trvá to asi tři měsíce. Sprosté nadávky teď ale vystřídaly otevřené hrozby smrtí," říká moderátorova manažerka Patricie Janečková. Kromě podříznutím neznámý člověk hrozí Havlišovi popravou oběšením. 

"Vzkázal mi, abych šel na Nuselský most, že mi tam donese provaz a oběsí mě. Už toho mám dost. Obrátím se na policii a chystám trestní oznámení," řekl Blesku Havliš. 

Vyhrožuje mu žena nebo muž? Moderátor i jeho přátelé se domnívají, že jde o muže. Dokonce jsou přesvědčeni, že posílá svoje hrozby a sprosťárny z Prahy. "Věřím, že toho člověka policie vypátrá," dodal Vítek Havliš."

Pokud uvidíte Havliše, jak jde na Nuselský most, dejte mi vědět, rád se přijdu podívat.

13.6. 2003 pátek
Dnes nám čtenářka Chochovin známá pod výstižným jménem Prsatá Atrakce přináší návod, jak jezdit pražským metrem načerno:

"Můj zážitek z metra. Jela jsem načerno metrem z Hradčanský na Staroměstkou protože jsem si myslela, že když jsem potkala revizora - a pokaždý s jízdenkou! - v něděli, úterý a ve středu, ve čtvrtek už by to byla sakra náhoda. I stáli dva muži zasmušilí a jeden z nich mě chytil na límec a pravil, jestli mám jízdenku. Postavila jsem dvacetikilovou tašku, tu co vypadá, jako bych se s ní stěhovala na Sibiř, postavila jsem ji na zem, usmála se a řekla, že nemám. Pán chtěl doklad, i vytáhla jsem jediný doklad, co jsem při sobě měla - zelenou, propadlou zákaznickou kartu podniku Časem dojedeš, ale to nechtěl. Jenže já u sebe zrovna neměla ani občanku, ani pas, ani řidičák, ani ty čtyři stovky, ani kartu do bankomatu, ale chtěla jsem mu pomoct a vstřícně jsem se na něj smála a on na mě šmejd proklatej zavolala seshora ze Staroměstský policajty a říkal: Ono to nemá občanku, ani peníze, ani tu jízdenku to nemá... A policajti mile řekli: Slečna nemá... aha a pak bylo chvíli ticho a já se pořád smála a pak mi ten bodrý muž, který to určitě nemyslel špatně, řekl: Dáte mi dvanáct korun a já zalovila v peněžence a podala mu to v korunkách a bylo. To je můj zážitek z metra...."

Podle mě je účinnější obstarat si několikero dokladů a těmi se revizorům prokazovat, ovšem je fakt, že metoda Prsaté Atrakce je originálnější.

14.6. 2003 sobota
Byl jsem se koupat ve východních Čechách a našel jsem mrtvou užovku. Bohužel jsem neměl fotoaparát a tak se nemohu pochlubit fotkou.
Zpátky do Prahy jsem jsem jel s jednou blondýnou. Na nástupišti ve Valech u Přelouče nás potkal potetovaný chlap o berlích, měl trenky a bílé triko, ještě potrhanější a špinavější, než nosím já. Vypadal tak na šedesát, úplná troska, možná byl opilý.
"Nevíte kde jsem?", tázal se.
Pověděl jsem mu to.
"Nevíte, kde to jezdí do Pardubic?"
Pověděl jsem mu to.

"Takhle končí rockeři.", povídala blondýna rozladěna otrhaným zevnějškem potetovaného chlapa.
"Jestli tudy pojede vlak a ten blbec bude přelézat koleje, to teprve uvidíš, jak končí rockeři.", pravil jsem já.

Načež přijel vlak a rocker přelézal koleje a skončil. Spadla mu z nohy pantofle a nohu měl na zádech. V obličeji měl trochu krve a koukal do náspu. On je totiž nákladní vlak na zastávce Valy u Přelouče silnější než vysloužilý rocker.
Bohužel jsem neměl fotoaparát a tak se nemohu pochlubit fotkou.

15.6. 2003 neděle
Je to neuvěřitelné, ale po deseti zápasech jsme na hokeji vyhráli. A to dokonce 10:1.
Ovšem rameno, nebo spíš záda, kterými jsem si minulý týden hnul a která se dala jakž takž dohromady teď bolí stejně svinsky jak před týdnem. Z toho plyne, že vyhledám masážní salón a budu skučet bolestí, protože maséři i masérky jsou surovci. Z toho mi tudíž plyne, že nikam nepůjdu.

16.6. 2003 pondělí
Na kole se nemá bourat. Minimálně proto, že oprava pak stojí 1600 peněz. Cyklistika je prostě sport bohatých džentlmenů. A taky jedné socky, která je líná slézt z kola a schody do metra raději sjíždí.

17.6. 2003 úterý
Hraji piškvorky a pracuji. Jak tak hraji piškvorky, tak zjišťuji, že je červen a za chvíli prosinec, ve kterém mám dovolenou. V prosinci jsem měl v plánu zajet se podívat do Indonésie, pojíst něco indonézských banánů a nakrmit orangutany. Ovšem na to je potřeba peněz a těch se mi nedostává a hlavně se mi jich nebude dostatek dostávat v prosinci. Takže Indonézie ne. Do Ruska v zimě jezdit nehodlám, zas takový magor nejsem. Rusko až v létě příští rok. Se západní Afrikou, kam bych snad i jel, je stejný problém jak s Indonésií. To samé jižní Amerika. A tak mám takové neblahé tušení, že nakonec díky nedostatku financí skončím v Thajsku, přesunu se kamsi do Laosu a budu z lodi někde na Mekongu plivat zrnka rýže, protože už mi rýže poleze krkem. Ach jo. 

18.6. 2003 středa
Takový blbý den. Jsem nevyspalý a Vítka Havliše ještě nikdo nepodřízl ani neoběsil. Jediná dobrá zpráva dne tak je, že prší.

19.6. 2003 čtvrtek
Poprvé jsem zcela a beze zbytku naplnil můj batoh. Odvážel jsem totiž špinavé prádlo do Žatce, kde jsem hodlal znásilňovat pračku. A stalo se. Do jedné hodiny v noci. Také jsem si vyzvednul pokutu od finančního úřadu a poslouchal mojí sestru, která pravila, že jsem tlustý ještě více, než obvykle. Poté jsem se chopil vrtačky a v pátém patře vrtal do panelového domu otvory, natloukal hmoždinky a přišroubovával klacek opatřený očky. Poté jsem jako mrštný pavouk zaplétal špagát neboli provaz a prádlo je teď na co pověsit. Co já bych všechno pro čisté trenky a ponožky neudělal.
Napsala čtenářka Chochovin:

"A ty jsi pekny magor. Cetla jsem tvuj denik z cest po zapadni Africe, ja tam taky byla skoro vsechny ty mista znam ale sama bych tam nejela ani za zlaty prase. Jeste jsem to vsechno neprecetla tak se tesim na priste. Bohuzel musim jet pro manzela ztroskotal nekde i s motorkou.
Vierka"

Při letu z Prahy do Milána

Bohužel na sebe neposlala spojení a tak si, vážení čtenářové, nepřečtete rozhovor s odvážnou ženštinou o jejích orgiích na savanách západní Afriky. Dost možná i na pouštích a skalách, jelikož jsem zjistil, že do těchto končin vypravuje výpravy jistá cestovní kancelář a jsou dokonce tak nechutní, že stejně jako já startují v Dakaru a končí v Akře. Už je to tak, velký Chocho není průkopníkem, kdejaký marabut či zákazník cestovky, ba i hroch se slonem tam byli přede mnou.

Chochoviny poslední dobou stojí za hoveň. Za hnědý. A aby čtenářové nenadávali, že tu nic není, použiji osvědčenou antičtenářskou zbraň - zahltím to tu fotografiemi. Ono vás to přestane bavit, barbaři, až si stáhnete těžká kila hnusných fotek.
Tak.

U Osmana doma,tam jsem taky spal a bylo to asi nejluxusnější ubytování v Senegalu

20.6. 2003 pátek
Myslíte, že je konec s fotkami, že budu psát samé ohromně vtipné historky, co slovo to perla, tryskání moudrosti? Kdepak. Vyfasoval jsem v práci velkou vrtuli, co se točí a tak nepíšu, nýbrž si nechávám foukat do xichtu a mačkám tlačítka 1, 2 a 3, vrtule se točí více a více a více a PFK závidí, jelikož se paří v horku.
A nic nepíšu a tady máte obrázky.
A vůbec.

Náramně příjemná krajina v Mali - horko, horko a horko, ale fakt horko

Hlavní třída v Ouagadougou, hlavní město Burkina Faso a supi na veřejném osvětlení

Prodavač živé drůbeže v Ouagadougou. Zákazník mávne, vybere si perličku či slepici, utrhne si ji z tyče a prodavač jede dál

21.6. 2003 sobota
Drrrrrrrrrrrr, drrrrrrrrrrr... uáááá.... drrrrrr.... mám sbíječku a to je něco. Bořím zeď domu, drtím kameny, jiskry létají, pot ze mě leje, prach se víří. Sbíječka je skvělý nástroj například na drcení chodníků, ovšem zkuste dělat díry do kamenných zdí skoro metr širokých. To se sbíječka musí držet vodorovně a legrace je to převeliká, jedinec ztrácí síly vzdorovat vibracím a po chvíli je jeho jedinou starostí jak přežít, zatímco poletuje vzduchem, zcela ovládán rozzuřenou sbíječkou.
Majitelka statku je ovšem spokojena, díra na vodu je hotova.
Majitelka statku už není spokojena o pár minut později, jelikož jsem se chopil sbíječky znovu a tentokrát rozsekal schody, které se mi tam zdály zbytečné. Byl to jen beton, žádné kameny, tudíž to šlo báječně, hrozně akční to bylo, beton praskal a tříštil se, drrrrrrrrrrr....
"Áááá, to byly schody, kam si dávám kytky!"
Už ne.

Sloni u silnice

22.6. 2003 neděle
Paní učitelka si cosi vrčí o tom, že je lepší sbíječka, než když se jí dostanu do lednice. 
Ovšem já se jí do lednice dostal.
Podle toho vypadal večerní hokej. Cítil jsem, jak mi leze zpátky do krku půl kila jogurtu, v tom nějaký ten utopenec, guláš a kuřecí stehno. Mísa třešní naštěstí už ne, jen to mléko jsem ještě cítil.
A prohráli jsme 2:9.

u strážců parku Niokolo Koba - Senegal, sfiňská opice, co mi ukradla sluneční brýle, v pozadí modlitební kobereček

23.6. 2003 pondělí
Mám otce. Můj otec bydlí v Novém Jičíně. U domu měl auto. No a nedávno mu auto ukradli, otec sobě zakoupil láhev ďábelského nápoje a odletěl neznámo kam.
A ještě jednu zprávu z rodiny, jelikož já jsem takový rodinný typ.
Má sestra si pořídila hocha a za 35 peněz jakýsi červený hadr kolem pasu. Sestřin hoch si pořídil modrou košili a bílé kalhoty za 1500 peněz. Teď má hoch růžové kalhoty a fialovou košili a sestra krásně vypraný červený hadr.
Tak co, zase žádné drama dnes? Pravda, takže opět tuny obrázků z Afriky.

To co vůbec není vidět, to jsou desítky hrochů, na které jsem vyrazil jen s 50mm objektivem, to bílé jsou ptáci na hroších a to všude kolem je Jezero (Moře) hrochů

Toto není hroch, nýbrž jedna ze čtyř manželek Ouattary, tato plnila roli oficiální, úřední manželky

24.6. 2003 úterý
Doskenoval jsem konečně část fotek z Afriky. Víc jich skenovat nehodlám, i tak jsou jich tuny a všechny stejné. Stejně hnusné. Devět mega fotek.

Psala matka, že jí upadla hlava nebo něco takového a tak pojede do Prahy, jelikož v Praze dělají hlavy zaručeně nejlepší, nejhezčí a na počkání. 
Matka se nevyzná v Praze. Já taky ne, ale má matka žije v domnění, že když byl někdo na čundru a šel hlubokými hvozdy, tak už se vyzná úplně všude, hlavně v Praze.
Matka psala, jak se má dostat z Florence na Pankrác. Odepsal jsem, že nejlépe je z Florence na Pankrác dojet.
Potom už se mě matka na nic neptala.

Sita

25.6. 2003 středa
Jestli mi někdo poradí úvodní přivítání pronášené ke skupině lidí, budu vděčný. Uvítání musí být krátké a přitom dostatečně nechutné na to, aby se skupina za klení a prskání rozutekla.
Například:
"Každému druhému z vás hodím kovadlinu na hlavu."

nebo

"Mám choleru a hrozně prskám."

Nebo tak něco.

V Yoffu u Daakru

26.6. 2003 čtvrtek

Volala knihovnice Alena:
"Rychle přijeď! Houfují se tu davy a plánují defenestraci! Pomoc!"
A tak jsem vsedl na vlak "Časem Dojedeš" a jel. Vlak se řítil krajinou, že mu občas ani cyklisté nestačili. Při výjezdu měl jen čtvrt hodiny zpoždění a na přestupu nabral jen dalších deset minut.
Na nádraží čekala roztřesená knihovnice Alena a pravila:
"Je to smutné. Davy se srocují, potřebují vůdce, pořádného Führera, co bude mávat rukama a povídat podivuhodnosti. Je to smutné."
Šli jsme městem Rychnovem a Alena pravila:
"Je to smutné... domy jsou tu rozbité. Ale když je spraví, bude to ještě smutnější."
Došli jsme do centra tamní kultury a opravdu! Dav netrpělivě poposedával a čekal na Führera. Před davem stál jakýsi počítačový mág a pravil:
"Čočka je zadělaná a vůbec, jde to nějak dobře, všechno se podělá."
A odešel.
Také tam byla ženština s dlouhýma nohama, co se podezřele smála a já zbystřil a podezření se podtvrdilo, jelikož zničeho nic ona ženština vyhrkla:
"Jméno! Bydliště! Rodné číslo! Číslo občanského průkazu! Ke zdi!"
Zalekl jsem se a prchnul si stěžovat knihovnici Aleně, leč ona jen pokývala hlavou a pravila:
"To je smutné."
Potom mi nalila vodu a dlouhonohá ženština pravila davu:
"Toto je pan Führer a přišel vám povídat podivuhodnosti."

Dav zašuměl. 

Na plátně se objevil obrázek letadla a já řekl:
"Letadlo!"
Dav zašuměl.
Objevil se obrázek moře.
"Moře!"
"Uuuuu!", zahučel překvapeně dav.
Písek.
"Písek!"
"Áááááá"
Ryba.
"Ryba!"
"Óóóóóó!"

A tak jsem si podmanil dav.

Ouagadougou, jedna z ulic hlavního města Burkina Faso

27.6. 2003 pátek
Psal jsem nedávno o pošahané Pražačce, která se ukájí otíráním mentolových kapesníčků o intimní místa. Dnes zase psala:

"Kdepak mentol, přešla jsem na ukájení informacemi!"
"Cože? Jakými informacemi? Co to meleš?", reagoval jsem jako normální občan.
"No ukájení informacemi. Prostě jsem srolovala noviny!"

Co dodat. 
A vůbec.

28.6. 2003 sobota
Včera odpoledne jsem odjel do Brna. Na nádraží už na mě čekali krajané Slováci, pro své účinky na společnost zvaní Legie zkázy.
Zakoupil jsem fernet a čínské polévky a odjel na chalupu. Tam jsem jedl čínské polévky, pil fernet a kouřil trávu, která mi jako obvykle nechutnala.

Ženština popíjí pivový nápoj

29.6. 2003 neděle
Ani jsem se moc neopil, ba ani nepřístojnosti nedělal, čímže jsem všechny okolo znechutil, ale tak to má být.
Slovák Fery vybrousil lákání ženštin na sbírku motýlů. Motýla chytil jen jednoho a narval ho do trenek.
Předvedl jsem ostatním, jak jsem v Africe chytal krokodýla a odjel do Prahy.

Rekonstrukce lovu krokodýla, tentokrát u brněnské přehrady

V neděli jezdívám do Prahy, jelikož jdu na ledovou plochu s ostatními ochotníky hrát ledové divadlo, parodii na hokej. Tentokráte bylo představení neobvykle vydařené, prohráli jsme 5:12.

30.6. 2003 pondělí
Když jsem ještě býval mladý, tak jsem stopoval. Dnes to mají naši mladí jednodušší, jelikož se z médií dovídají samé užitečné informace. Četl jsem informace také a dověděl se, že stopování je převeliká legrace plná dobrodružství, samý úchylný chlap a vilné ženštiny.
Z rad paní novinářky:

"Mějte po ruce obranný sprej. Pozor! Po jeho použití musíte okamžitě z auta, abyste neparalyzovali sami sebe. 

Zabírá úder do rozkroku (v autě to jde ovšem špatně). 

Zkuste útočníkovi navrhnout, že ho uspokojíte rukou. Mohl by na to přistoupit.

S intimní hygienou počkejte až po ošetření lékařem a oznámením na policii. Umytím se zničí důležité stopy." 

zpět na hlavní stranu