Červen 2004


1.6. 2004 úterý
Jest červen, puberta pobíhá po městě v minisukních, kalhotách s rozkrokem pod koleny, množstvím drátů a šroubků v nose a hnisajících pupínků po obličeji. Mluví podivným jazykem, kterému již naše starší generace nerozumí. Z nepatrných zbytků češtiny, kterou dosud používají jsem se nicméně dověděl, že dnešní puberta jest každým dnem v hospodě, že popíjí pivo a ještě nějaké druhy alkoholu, které jsem nikdy nepil, neviděl a zřejmě jsou určeny mladým. 
Já alkohol nepiji, já sportuji, neboť sport utuží ducha i tělo a možná na mě spočine očkem i ta tlustá servírka z hospody nad ledem, byť nevím, co bych z toho měl. Dnes jsme dokonce i zvítězili.

2.6. 2004 středa
Kromě vyfasování nové šéfové se stále více zaobírám studiem kolegyně z vedlejší místnosti.
Kolegyně se vyznačuje bíložlutými vlasy, do kterých si vpravila červené pruhy. K tomu se občas vyskytuje v červených šatech, ke kterým má k dispozici zlatou kabelku a zlaté boty. Kolegyně se dále vyznačuje tím, že nemá ráda svého šéfa a také tím, že má vnoučata, na které řve, že mluví sprostě. Nejen vizuálně je kolegyně zajímavá. Její audio projev je ještě interesantnější.
Cituji z cca tříminutového monologu, ve kterém se vyjadřuje k šéfovi:

"Čurák jeden.
Já se do tý jeho votlemený držky koukat nebudu.
Kéž by se mu nepostavil.
Mně už je z toho debila blbě.
Ať se jde vysrat a nepostaví se mu péro dvacet let.
Já se seru s evidenčákama, s kriplama nějakýma a ten hajzl mi hovno napíše!
Ona byla měsíc nemocná, měsíc doma, pak zahejbe kozama a je to doma."

Již jsem vypozoroval, že používá i slušné výrazy, zejména pokud se jedná o spojky, příslovce, předložky a ukazovací zájmena. Dosud také žádným vulgarismem nenahradila sloveso "být", zhusta ho však spojuje jako nevýznamný stavební prvek s jinými výrazy, například "je zmrd", "kde byl ten čurák" a podobně.

Celkový dojem dotváří cigareta, ležérně vložená do koutku úst.

Má kolegyně se jeví býti skvostně svá.

(Vsuvka po zápisu: kolegyně si obrovským pilníkem drtí nehty, výrazně modře namalované oči a povídá cosi o prdeli)

3.6. 2004 čtvrtek
Práce má bavit, člověka povznášet na náladě. Zaměstnání mám sice dvě, na náladě mě však nikterak nepovznášejí (nepočítám-li večerní komickou hádku mezi dvěma kolegy). Jelikož mě vesměs nebavily ani ostatní pracovní činnosti (snad s výjimkou práce v prasečáku), využil jsem nabídku mé známé lehčích mravů a konání a přišel na jednání s jednou dámou, která mě chce zaměstnat jako gigola. Legrace to byla náramná. Nejdříve na mě vyběhl příšerný pes s výrazem útočícího mongolského nájezdníka a poté naběhla blondýna s výrazem znuděným. Začala se objímat a vášnivě oslintávat s mou známou lehčích mravů a konání, zatímco mně se svým jazykem věnoval onen pes.
Poté mi byla předhozena smlouva, ve které bylo řečeno, že bych byl něco mezi nevolníkem a otrokem (shodou okolností mám na stole i smlouvu pro ópérku a je to to samé). V podstatě bych dělal živý vibrátor na vyžádání, navíc vibrátor navlečený do smokingu s příslušejícím hmyzem pod krkem.
Jelikož smoking nemám rád, gigolem nebudu.

4.6. 2004 pátek
"Sem tam mráček, jinak sluníčko, sem tam spadne kapka vody, ale to jsou jen takové malé bezvýznamné přeháňky. Přeji vám krásný víkend.", pravil televizní předpovídač počasí.

Sbalil jsem spacák, nasadil sportovní sluneční brýle, přibalil krém na opalování a v agresivně aerodynamickém posezu se na bicyklu vydal pokořit Šluknovský výběžek. Už se stmívalo, když jsem zcela vysílen padl na znak do trávy na pole u České Kamenice. 
Seda v trávě, jal jsem se požírat povidlové koláčky, kterých jsem zakoupil veliké množství. Byly sice staré a okoralé, zato se slevou, kus za dva české penízy.

5.6.2004 sobota
Včera začalo pršet kolem desáté večer a skončilo ráno. Taková malá bezvýznamná přeháňka. Spacák nacucaný vodou váží zhruba půl tuny, možná i víc. Snažit se ochránit před deštěm přikrytím obalem od spacáku není nic moc. Jízda v mokrém oblečení je také velice originální, když jsem cestou zpět stál na semaforech, při odjezdu za mnou zůstávala louže vody. 
Zcela otráven a znechucen jsem přijel odpoledne zpět do Prahy. Tímto bych chtěl oznámit, že kdo vymyslel postavit obce podobných názvů Velvary a Veltrusy vedle sebe, je pěkný debil. Debil jest také ten, kdo vymyslel značení - neznačení kolem Mělníka. Stálo mě to pár desítek kilometrů zcela nezáživnou krajinou v doprovodu nehorázně dementních řidičů, kteří se mě co chvíli snažili laškovně praštit zrcátkem přes zadek, případně mě doprovodit do příkopu.
Po zhruba padesáti kilometrech mi vyschlo po nočním dešti triko, po dalších padesáti kalhoty. Když jsem byl zhruba 500m od bytu, zastavil mě můj spoluhráč Kejml, zvaný Kláda. Velice se smál, jelikož jsem toho již dnes měl plné zuby a vypadal jsem zdrceně, kdežto on mi představil svoji prsatou manželku a pověděl, že jedou opékat prase. Já se tedy alespoň pochlubil, že jezdím tak rychle, že mi stačí ujet stopade a uschne na mně všechno oblečení. Kejml Kláda pokýval hlavou, vsedl do automobilu a odjel. Načež následovala průtrž mračen a já opět totálně promokl.

6.6. 2004 neděle
Nemám rád předpovídače počasí.

7.6. 2004 pondělí
Nedávno jsem se bavil s jedním Slovákem a říkal jsem mu, že všichni Slováci jsou sprostí alkoholici.
"A ty si čo, ty kokot?", otázal se nevzrušeně.

Turisti sa blížia k najväčšiemu vodopadu na svete: 
Američan: Ooo god, it's wonderfuuuuuuul. 
Nemec: Ooo mein Gott, das ist wuuuuuuuuunderbar. 
Rus: Gospooooooodin, eto priekrasnojeeeee. 
Slovak: Ty kokooooot...ja to jebem...do pičeeeee. 

8.6. 2004 úterý
Naletěl jsem lživé propagandě, nechal jsem se naverbovat v řad intelektuálů. Místo abych sobě zakoupil cigaretu či luxusní trenýrky a pohyboval se v davu vábivých dekoltů a oparu afrodiziakálních vůní, například vanilky, vzal jsem nedávno úspory a zakoupil si průkaz do knihovny. Včera jsem se rozhodl do knihovny zavítat. Nikde žádné afrodiziakální vůně ni dekolty. Obrýlené studentky vysokých škol, zejména škol na moudra, tedy filozofických, místo dekoltů svetry nejrůznějších odstínů šedé, hnědé a zelené.
A hlavně - z dvacetidevíti titulů, které jsem si přišel půjčit, neměli ani jeden jediný. Zhrzen jsem si tedy půjčil Anatomii lidské destruktivity. To abych mezi studentkama moudra nevypadal nepatřičně. No a přikoupil jsem noviny, abych měl co číst.

9.6. 2004 středa
Utekl jsem z práce a jel do Žatce. V bytě mě poznali pes i matka, leč já se místo drbání psa a hádek s matkou věnoval plné ledničce. Když jsem vše snědl, odešel jsem na poštu pro jakési lejstra od soudu. U soudu mají úchylku si stále s někým psát a stále někomu něco posílat, pročež mám již spoustu různých dopisů s nadpisy "Poslední upomínka", "Exekuce" a podobně.

10.6. 2004 čtvrtek
Jarní červánky rozechvívají mou romantickou duši. 
Jak by kouzelným proutkem mávnul sám Stvořitel, krajina se oblékla do krásy.
Tajemná modř večerní oblohy se rozlévala po rajské krajině.

Takové a podobné debility musím psát, abych zbohatl, nejraději bych se na to vysral, ale prachy jsou prachy. Stává se ze mě novinář, budu pindat o červáncích, tajemné modři a podobných stupiditách, čtenářky se budou rozechvívat a otvírat svá srdce, klíny a hlavně peněženky všem plátkům, kam něco podobného prsknu.

11.6. 2004 pátek
"Člověče člověče...", povídal řidič tramvaje dnes v čas, kdy si tajemná noční modř podávala ruku s ranními červánky.
Potácel jsem se v tramvaji a dožadoval se, aby mi pan řidič řekl, kde jsem a kam jedu. Včera odpoledne jsem si skočil na jedno pivo a před chvílí mě vyhodili z hospody, že už zavírají, že nejsou žádný nonstop. Předtím mě však nadmíru opili.

12.6. 2004 sobota
"Chachá, opilče, tohle ti vyčistí žaludek!", povídá paní učitelka a rve si knipl k břichu.
Má mě tak ráda, že využila mého střízlivění v počáteční fázi, kdy ještě hraničí s opilostí, narvala mě do létajícího stroje a nyní s ním mává, jelikož je pilotka.
"A co tohle?", táže se bezelstně, vykopává levou nohu a knipl tlačí do strany.
Neříkám nic, mlčím, soustředím se na udržení vědomí a pozřeného jídla pokud možno co nejblíže žaludku.
"Říká ti něco přemet?"
Se sluncem pod zadkem a zemí pod hlavou zjišťuji, že neříká.
Sedáme na louku, paní učitelka roluje a já se píchám do břuchu, bych zjistil, kam se mi přemístila střeva a jiné orgány.


Žádná extra legrace, svěřit se ženě i ve vzduchu - ďábelský stroj paní učitelky



13.6. 2004 neděle


Žába v bažinách


Po včerejším leteckém dnu jsem již zcela v pořádku a tak se snažím dostat do restaurace k jídlu. Místo toho ovšem musím jet k paní učitelce na chalupu. Což spočívá v tom, že celou cestu mi paní učitelka říká, že jedu jako prase, sestra paní učitelky mi říká, že jezdím hůř než prase a matka paní učitelky neříká nic, jen se zlověstně tváří a mezi zuby procedí, že jestli ještě jednou o ní napíšu něco do Chochovin, nechá mě vykastrovat. Z toho mám radost, leč paní učitelka protestuje, že prý je jí potřeba sexu (paní učitelce) a tak se žádná kastrace konat nebude.
Víkend končím v bažinách, znásilněn množstvím komárů a psem sestry paní učitelky, který na mě zvesela skáče poté, co se vyválel v bahně, blátě, rybníce, žumpě a na poli čerstvě politém močůvkou.
A na obloze se objevily červánky a tajemná modř.

14.6. 2004 pondělí
Majitel bytu Arnošt před nedávnem vyhodil spolubydlící prsatou Báru a místo ní napůl nastěhoval svou drahou polovičku.
Arnoštová drahá polovička je divná, jelikož mi položila otázku: "Kde máš bačkůrky? Ty nenosíš bačkůrky?" a poté se mi snažila prodat příšerné boty, které Arnošt fasuje v práci.

15.6. 2004 úterý
Je opravdu fajn, pokud se hokejový zápas musí odehrát v devíti lidech kvůli tomu, že se druhá polovina mužstva ožere a ještě si vymýšlí zcela přiblblé výmluvy:

"Já se omlouvám, ale alkohol byl rychlejší než odjezd na hokej."

"Fakt se moc omlouvám, protože jsem měl povinnou zastávku u nás v hospůdce, kde na mě již čekal můj pes, který se vyvlíkne mistrně z obojku, překoná všechny překážky ze zahrady a zdrhne."

"Nedal jsem si se štamgasty ani pivko abych neměl večer svázané nohy. A že mě přemlouvali! Nicméně po osmé na mě padla taková únava, že jsem neudržel ani víčka. Přemlouval jsem se k odjezdu na hokej, ale nepřemluvil."

16.6. 2004 středa
Jsem TOP! V TOP! Mám TOP! TOP!
Krásně to zní.
TOP. Tukový okrasný pás.
Již se skoro nehýbu, postel pode mnou praská a oblečení velikosti XXXL na mně vypadá jako přiléhavý trikot.


17.6. 2004 čtvrtek
Když už se v první práci nudím nadmíru, odjíždím do druhé práce, kde je o poznání zábavněji.
Oba majitelé firmy sedí v jedné kanceláři, sedí na otáčecích židlích, zády k sobě. Často spolu řeší různé problémy, přičemž se jedná o řešení nadmíru manažerské.
Nadhodí se problém.
Chvíli ticho.
Najednou se jeden z majitelů prudce otočí na židli k druhému a štěkne: "To je demagogie!"
A otočí se zpět ke stolu.
Chvíli ticho.
Náhle se otočí druhý majitel: "Ty jsi demagog!"
Otočka prvního: "Ty jsi demagog! Úplný demagog!"
Druhý: "Já jsem demagog? Blbost! Ty jsi demagog! Samá demagogie!"
První: "Já? Já ne! To ty! Demagogie! Vymýšlíš jen samé demagogie!"
Druhý: "A co vymýšlíš ty? To ty jsi demagog!"
První: "Ty jsi demagog!"
Druhý: "Ty! Vždycky ty! Demagogu!"
První: "Demagogie! Samá demagogie!"
Druhý: "Demagogu! Demagogu!"

Řešení problému ustává ve chvíli, kdy se oběma aktérům z neustálého otáčení na židli tam a zpět zatočí hlava a udělá blitmo.

18.6. 2004 pátek
Byl jsem v hospodě. S bývalým spolužákem Vencou, figurkou ďábelsky zajímavou. Na první pohled jenom obyčejně ošklivý člověk, jeho svéráznost se však projeví, jen co otevře ústa a postupem času je stále svéráznější a svéráznější, až okolí nestačí vycházet z údivu.
Venca jest slavný právník. Jako právník i mluví. Na můj pozdrav mi odpověděl s ledovým klidem: "Tak pověz, jaký je tvůj právní problém?". Nu což, každý nějak zdraví. Pokud zdraví.
Jinak se Venca moc nezměnil. Ač je slavným právníkem s miliony na kontě, vilou, jachtou a pěkným námořnickým pruhovaným tričkem (to měl včera na sobě), stále je oním nechutným šetřílkem jako za gymnaziálních časů, kdy po ulicích sbíral vyhozené dopisní obálky a strhával z nich poštovní známky za účelem dalšího použití.
Včera jsem tedy seděl s Vencou v hospodě, luxusní restauraci v centru města zvaného Praha (obec jižně Mělníka). Náhle cosi lehce hliníkově cinklo. Od té chvíle byl Venca značně nervózní, na židli se vrtěl a přesedával. Po zaplacení se vrhnul na pod stůl a začal se mezi židlemi posouvat po kolenou, hlavu téměř u země. Když jsem omluvnými pohledy častoval nechápavé osazenstvo restaurace, ozvalo ze od podlahy jásavé hýkání, Venca se vztyčil, nadšeně mával rukama, v prstech držel padesátihaléřovou minci a řičel: "Tady je, potvůrka, mám ji, mně neunikne!".
No a nakonec mi se smíchem sdělil, že obálky s modrým pruhem nejsou žádosti charity o příspěvek a nemám je vyhazovat.

19.6. 2004 sobota
Odjel jsem včera do Brna. S pivem. Díky péči páru boxerských rukavic jsem naplno pochopil, že váhový i výškový rozdíl je v boxu velice podstatný. Nemám pocit, že by mých sto kilo bylo zanedbatelných, ale stodvacet je víc. Také bych případným zájemcům o otřes mozku sdělil, že ještě zajímavější je stodvacet kilo a dva metry na výšku. Nicméně za pomoci každodenního tréninku a spousty pyrotechniky bych příště mohl zvítězit.

20.6. 2004 neděle
S mým TOP, tedy Tukovým Okrasným Prstencem, jsem o víkendu příliš neuspěl. S notnou dávkou všeobecného znechucení byl můj TOP přejmenován na Tragický Ovarový Pás.
Zakoupil jsem včera čtyřicet piv, šest čínských polévek a kilo a půl buřtů. Dnes jsem se vzbudil a piva téměř došla, čínské polévky jsem měl pod polštářem, buřty zabalené v košili a po celém těle spousty razítek. Jak se vše dostalo tam, kam dostalo, to skutečně netuším.


Vesměs označení platby DPH a razítko Městského soudu v Horní Děložné



21.6. 2004 pondělí
O víkendu jsem mimo jiné viděl i dítě. To je takový malý kus masa o rozměrech zhruba metr krát třicet centimetrů krát patnáct centimetrů. Malý kus masa se vyznačuje také příslušenstvím, kterým je vesměs zuřivá matka. Zuřivá matka má utkvělou představu, že děcko je z nakřáplého porcelánu, že děcku neustále hrozí smrtelné nebezpečí v podobě rychle rostoucí trávy, rychle se rozšiřující pouště, příliš studeného i příliš teplého vzduchu (zároveň) či nepříjemně svítícího měsíce. 
Mimo zuřivého doprovodu se děcko vyznačuje také neobvyklým řevem, který vyluzuje po většinu dne i noci. 
Děcko vzniká vesměs nenápadně a jaksi samovolně, pročež jdu po víkendové vizuální a sluchové zkušenosti s tímto objektem opakovaně skákat obkročmo na zábradlí a zakládám Klub dobrovolné kastrace. Jistota je jistota.

22.6. 2004 úterý
Nic se neděje.
Kdesi vybuchují domy, jinde bouchají miny, lidé jsou trháni na kusy a mě honí britská policie. Honí mě dnem i nocí, ani najíst mě nenechá ani si vyprat ponožky.
Má bývalá spolužačka si kdysi spáchala dítě. Nedávno jsem vrazil fotku onoho páchání do Chochovin a cosi připsal. Na fotce není jen děcko, nýbrž i pan Venca, taktéž bývalý spolužák.
Leč zhrzená matka slzy roní, píše mi spoustu dopisů a hrozí policií, teroristy a třískami v toaletním papíru. Kdepak, to je konec, nepřežiji a zhynu hroznou smrtí v celách za bílými útesy. Jen mříž a mlhy za Doverem, White Cliffs a nic víc.

Kryšpína: "Chocho, okamzite tu fotku smaz (a ty vis moc dobre kterou). Neco tak nechutneho jsem jeste nevidela."

Já: "Já za to nemůžu, že je na ní Venca tak hnusnej. "

Kryšpína: "Ja nemluvim o Vaskovi, ale o moji dceri."

Já: "Aha, já myslel, že nechutný je Venca... a ty myslíš tvoji dceru. Co se ti na dceři nelíbí? Zkus si udělat novou, kdyz se ti tahle nelíbí. "

Kryšpína: "Podivej se, Chocho, ja na ty tvy srandicky opravdu nemam naladu. Sam deti nemas, tak pochybuju, ze to chapes.
Sundej to z te stranky a ja to necham lezet. Nebo si tam Vasika klidne nech, ale to dite ne."

Z hromadného mejlu bývalým spolužákům:
"Vsichni, co mate fotky, dejte si pozor na Chocha. Ja uz jsem vsechny svoje vymazala, bohuzel pozde. A nahlasila ho na britskou policii. Kryspina"


Leč já se nedal a do oprátky vstrčil hlavu. 

Kryšpína: 
"Ach Chocho! Proč, proč jsi Chocho!
Zřekni se otce, zavrhni své jméno,
nebo když nechceš, stačí tvůj slib lásky
a já se zřeknu jména Kryšpínů."

Já: "Mám ještě naslouchat či mluvit hned?"

Kryšpína:
"Tvé jméno jenom je můj nepřítel. 
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Chocho. 
Co je to, Chocho? Ruka ne, ni noha, 
ni paže, ani tvář, ni jiná část, 
patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? 
Copak je po jméně? Co růží zvou, 
i zváno jinak vonělo by stejně. 
A tak i Chocho, nebýt Chocho zván, 
by nebyl o nic méně drahocenný 
než s tímto jménem. Chocho, svleč to jméno! 
A za ně, které není částí tebe, 
si vezmi mne!"

Já:
"Beru tě za slovo. 
Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn. 
Už nechci nikdy víc být Chocho."


No, stejně to mám marné, Scotland Yard je mi na stopě, již mne rdousí.

23.6. 2004 středa
Stěhování v práci je fajn věc. To musím sbalit počítač, obě tužky a chcíplého kraba Mrzáka a přemístit se do jiného kanclu. Na novém působišti sděluji, že jsem svině, že nezalévám kytky a nemám rád lidi.
Tak jsem se stěhoval před třemi lety, před dvěma lety, před rokem, před měsícem a včera opět. Sotva jsem si vybalil Mrzáka, bylo mi sděleno, že za týden se stěhuji opět, jelikož mi budou vrtat díru do zdi. Prostě nuda. Kdyby mi řekli rovnou, že mám jít do hajzlu, tož bych i šel.

Do hajzlu jsem šel včera na hokeji, protože to, co jsem předvedl, to se jen tak nevidí. Udělat dvě kličky vlastním obráncům a poté málem zasunout puk do vlastní brány jest vskutku podivuhodné. Ani jsem už pak nikoho nepřekvapil, když jsem soupeři nahrál na pár gólů.

Divný čas pokračuje. Nuda a šeď, mlha v rezavé rýně, nic nového. Potřeboval bych někam vypadnout. Sýrie v září mě nikterak neuspokojí, dělat blbce ze sebe i ostatních je taky nuda, nic složitého to není. Napadlo mě, že bych mohl třeba zabíjet a vycpávat mravence nebo žížaly. Taky bych někdy rád vyzkoušel vodivost oka. Do jednoho oka vrazit jeden drát, do druhého druhý drát a otáčet knoflíkem doprava. Samozřejmě žádné sadistické choutky, nýbrž touha po vědění.
Všude všechno stejné k uzívání. Kolegovi Bártovi stačí, že kouká na internetu na porno, protože má v náplni práce "kontrolu spamu". Někomu stačí k zábavě jít na procházku. Někdo se dokonce ukojí čtením či psaním. Pan Howadoor povídal, že se nenudí, protože chodí na poštu. Jen já nic.
Nuda.

24.6. 2004 čtvrtek
Po záchvatu paranoidní pitchy Kryšpíny, kterou pan Bohouš nazval eufemisticky "trochu hysterická", jsem dostal kromě obvyklé zásilky nadávek ve všech možných formách i dopis kohosi, kdo si říká právník. Třeba to právník je. Roztomilý dopis. K zulíbání.

"Milý Chocho,

se zájmem jsem si přečetl poslední pokus konečně tě dostat za mříže. Je faktem, že tentokrát jde o ryze amatérskou akci, nicméně díky letitému studiu tvých bizarních stránek jsem si jistý, že se stačí trochu snažit a zavřou tě, až zčernáš.
Jen namátkou:
- nabádání k činu směřujícímu k obecnému ohrožení (viz tvoje choutky o srovnání Prahy se zemí)
- schvalování násilných činů a nabádání k terorismu (viz tvůj Den vítězství - 11. září)
- potlačování práv menšin (viz tvoje názory na Pražany, na Američany a tak podobně)
- únik informací (viz popis zátahu na drogové dealery nebo zveřejnění tvé výplaty)

V tomto duchu by se dalo pokračovat. A to máš zatím jen štěstí, že některé nechutné fotky zobrazují tvé divné kamarády, kteří jsou pro mě nepochopitelně tolerantní. Ale počkej, až narazíš na nějakého akčního nerváka, to jsi skončil.
Docela se těším na zápisky zpoza mříží."

Jestli je pisatel tohoto blábolu právník, tak já se stanu revizorem.

25.6. 2004 pátek
"Čtenáři Chochovin jsou úchylové, prasata a dementi. A já to musím vědět, já to čtu taky.", pravil pan Bohouš věčnou pravdu. A má pravdu. Stačí, abych se podíval, jak se čtenáři na Chochoviny dostávají. Výrazy jako "suspenzor koule", "mladík se opil a znásilnil" či "dvanáctka na jednu noc" mluví za vše.

26.6. 2004 sobota
Jím. Celý den.

27.6. 2004 neděle
Byl jsem v kině. V deset hodin dopoledne byli v sále čtyři diváci. Dvojice úplně vzadu se oddávala různým fyzicky náročnějším hrátkám. Pán vpravo polovinu filmu protelefonoval. Já první část filmu nevěřícně zíral na plátno, další část filmu nevěřícně kroutil hlavou a následující části jsem neviděl, protože jsem zděšen prchnul do sálu. V mém žebříčku k zblití hodných filmů dnešní dílo odsunulo několikaletého vedoucího - první díl Pána prstenů.
Chcete zvracet? Zažít pocit beztíže i brutálního přetížení? Chcete vidět nevídané? Zajděte si na Den poté.


To jsou oni, jedni z hrdinů. Amerických.


Nejlepší scéna:

On: "Co to děláš?" (stojí zcela promočen v kompletním oblečení, venku cca mínus 20)
Ona: "Tisknu se na tebe kvůli krevnímu oběhu!" (svléká se a objímá mu břuch)
On: "E?" (dementní výraz a zapomněl se klepat zimou)
Ona: "Zahřívám ti končetiny, cirkulující krev se zahřeje cestou od končetin a dostane se k srdci teplá, neumrzne ti srdce..." (myšleno zcela vážně, on ani ona se nesmějí)


28.6. 2004 pondělí
"Picu prosím."
"Jakou?"
"Nějakou pálivou."
"Pica Mexiko je pálivá."
"Tak Mexiko."
"Extra pálivou?"
"Extra pálivou."
"A velkou?"
"Co největší."

Odnesl jsem si tedy extra pálivou picu Mexiko. Jestliže se z pálivé picy stane extra pálivá, nelibě to nesou mé chuťové buňky (momentálně mimo provoz), můj žaludek (v provozu až moc), všechna střeva včetně slepého (bojují o přežití) i svěrače (v nečekaných chvílích mimo provoz).
Tak starý jsem, tak tlustý... a takový vůl.

29.6. 2004 úterý
Pracuju.Od rána do večera, někdy do noci. 

30.6. 2004 středa
Veškerý čas trávím v práci, ve druhé práci, případně ve třetích a dalších zaměstnáních. Mezi nimi pojíždím tramvají.
V bytě jsem nalezl křiklavě červená tanga. Pravděpodobně nejsou Arnoštova. I když, kdoví.

 

 

 

 

 

 

 

 


zpět na hlavní stranu

vaScript" type="text/javascript">