Červen 2018

1.6. 2018 pátek
Napsal mi z Bratislavy pan Vajco. Obskurní existence z roztomilého asijského maloměsta na Dunaji umí kromě jiných podivuhodností psát čtyřmi prsty krátké a výstižné zprávy. O zbylé prsty přišel, když jako jinoch v rámci pubertálních pokusů strkal žáby do láhve od mléka, kterou předtím naplnil trhavinou a láhev vybuchla předčasně.

"Čau Chocho. Všechno tě teď po bouračce bolí, že?"

"Docela ano."

"To je dobře. Měj se."

2.6. 2018 sobota
To byl ale výborný nápad, vybourat se na jaře a na léto se nechat zavřít do sádry, obvazů a krunýře. Méně vzdušné už by bylo jen to, kdybych se nechal celý zabalit do potravinářské fólie a zalít voskem.
Pod obvazy a krunýřem se každý den během chvíle vytvoří prostředí, ve kterém mi fermentuje tuk i pot, pročež smrdím jak cikánské hračky. Lézt dvakrát za hodinu do sprchy navíc pomáhá od smradu jen částečně, zato mi časté sprchování úspěšně rozmáčí nejen pařáty, nýbrž i obličej, pročež vypadám jak živá reklama na filmový horor Monstrum s leprou.

3.6. 2018 neděle
"Funění Vám moc nejde, protahování ještě hůře. Tak dnes Vás zkusím zatejpovat," pravila paní rehabilitační sestra a počala mne omotávat různobarevnými páskami.

"Co to? No tohle?" vyvaluje oči o pár minut později, zatímco se všude válejí prázdné krabičky.

"Tejpy došly? Já říkal, že mi máte tejpovat třeba prsty nebo nos. To je přece jasné, že jakmile zkusíte fixovat mé bohatýrské tělo, dojdou tejpy hned!" chechtám se, až se mi natřásají ovarové pásy po celém těle, pročež se na tejpech počínají objevovat praskliny.

Za dva měsíce jsem přibral zhruba dvacet kilogramů a zápasníci suma mi začínají psát prosebné dopisy se žádostí o rady ohledně raketových přírůstků na váze.

4.6. 2018 pondělí
Jelikož ještě nejsem schopen skákat přes kaluže celý den a i strašení dětí na přechodech pro chodce rychle omrzí, jal jsem se nakupovat na internetu. Po deseti letech od pořízení bytu jsem si tak objednal talíř. Bude to můj již druhý talíř, jelikož jeden jsem kdysi odcizil v práci kolegům, kteří jej užívali k odkládání cigaretových nedopalků. Netuším, zdali je talíř předmět samotářský, ale pokud ne, budu mít spokojený párek talířů. Takový spokojený pár a třeba se mi ještě rozmnoží.

Kromě talíře jsem sobě objednal i sedačku. V bytě mám totiž čtyři místnosti, z čehož jsou však tři neobyvatelné, plné harampádí, pročež je eufemisticky označuji jako skladiště. Koupí sedačky budu nucen jednu místnost aspoň zhruba uklidit, čímž se dispozice bytu změní na 2+2 skladiště.

Čekají mě zářné zítřky ve znamení dvojek. Dva talíře, dvě místnosti, dvě skladiště. A pěkné dvojky se objevily i na hrudi dospívající dcery sousedky M., když už jsem se tedy ponořil do vod sofistikované magie čísel.

5.6. 2018 úterý
Vrhnul jsem na internet pár obrázků z výletu do Bolívie a jako obvykle je doprovodil nesmírně intelektuálními poznámkami. Ač je Bolívie zemí k návštěvám vhodnou ze spousty důvodů, v hlavě mi nejvíce uvízla bolestivá vzpomínka na to, kterak mi kůň Okurka po několik dnů sadistickým způsobem ničil zadek a můj průvodce, indián pan Simon, vše sledoval s ledovým klidem. Jeho ledový klid neladil s mým rozpoložením ještě více ve chvílích, kdy mne kůň zanesl mezi kaktusy.

Západ slunce kdesi na solných pláních Salar de Uyuni, Bolívie.

6.6. 2018 středa
Od plánského ostrova k jezu Soukeníku jest to ta pravá procházka pro staré mrzáky, jakým jsem se stal. Trasa podél řeky skýtá pohledy na téměř stojatou vodu, neakční rybáře, ospalé kachny a líně driftující kapry. Nehezká řeka Lužnice by zkrátka mohla okamžitě v jakémkoli filmu představovat řeku Styx. Taková bahnem páchnoucí romatika, řekl bych. O to větší byl můj šok, když jsem se dnes v rámci rehabilitace opět belhal po pěšině kolem vody, kochaje se rákosím, které dovedně zachytává igelitové sáčky, kochaje se PET lahvemi v řece, kochaje se olejovými skvrnami. Šok přišel za zatáčkou před jezem Soukeník. Pohled hrůzyplný, hrůzostrašný a rozhodně naturalističtější, než by se mi líbilo. Vedle zapíchnutých hůlek na severskou chůzi svítily tři řitě. Tři svítící řitě patřily třem důchodkyním, které se rozhodly zpestřit si středeční procházku hromadným kálením. Odhadem měla každá z důchodkyň na svém seschlém hřbetě přes 80 let, takže jednoduchou matematikou lze dospět k závěru, že se mi dostalo strašlivého pohledu na zhruba čtvrt tisíciletí starých zadků! Hrůza!

7.6. 2018 čtvrtek
Z Irska mi chodí od mého zaměstnavatele množství zpráv, ve kterých jsem tázán, kdy se hodlám zotavit a kdyže opět počnu za pět peněz potit krev v pracovním procesu. Jelikož mi však zaměstnavatel neplatí a hodlá mi tím zlikvidovat tukové zásoby, do práce se rozhodně nehrnu. Směji se a přemýšlím, že si budu vydělávat obličejem jako kompars v hororech, břichem jako vývojář airbagů a nebo budu prostě lidem zpívat pod okny a dostávat peníze za to, abych mlčel.

8.6. 2018 pátek
Na rehabilitace jezdím městskou hromadnou dopravou přes celé trojměstí Planá nad Lužnicí - Sezimovo Ústí - Tábor. Za normálních okolností by to znamenalo nasednout na počáteční zastávce linky č.13 a vystoupit u nemocnice, na zastávce téměř poslední. 33 minut jízdy. Jelikož jsem však jedinec neduživý, neschopný a momentálně rozbitý, sedět či stát 33 minut v kuse zkrátka nevydržím. Již po 10 minutách jsou bolesti zad značně nepříjemné a počínám činiti různé grimasy. Po 15 minutách jsem nucen z busu vystoupit a s bolestivým zavytím se sesouvám k zemi. Snažím se najít alespoň kousek trávy nepokálené od psů. V polože ležmo tak na trávníku těžce oddychuji a po zhruba čtvrthodince vstávám, klopýtám opět na zastávku a pokračuji k nemocnici.
Jsem rád, že má rehabilitační sestra nechává bez komentářů fakt, že na schůzky docházím pravidelně obalen trávou a občas i zbytky psího lejna.

9.6. 2018 sobota
Je sobota, léto a všude se prohánějí spousty motocyklistů imilovníků zapařených varlat, takzvaných čopristů. Můj motocykl stojí smutně před domem, zakrytý plachtou. Včera jsem na rehabilitaci nesměle nadhodil otázku, jestli si ještě letos zajezdím.

"Spektakulárně nezajímavý dotaz!" pravila má rehabilitační sestra.

Sakrblé.

10.6. 2018 neděle
Jest neděle, v nemocnici nemám předepsané rehabilitace, nejedu ani na rehabilitace soukromé a tak mám čas užívat si intelektuální zábavy. Například dnes jsem se rozhodl strhat si tejpy, kterých mám po celém těle nemálo.

A tímto vzdávám hold všem statečným ženštinám, jelikož dobrovolná depilace je dle mého názoru horší, než chodit dokola o žhavém uhlí a poslouchat televizi Šlágr.

Vážení čtenářové, to není žert. Televize Šlágr skutečně existuje a je to.... peklo! Pekelný je ostatně už samotný program této televize, kdy po sobě následují epochálně zábavné kousky jako Vstáváme s dechovkou, Dechovko hraj, Dechparáda, Slovensko sa zabáva, Zlatá dychovka a Čas pro méně hrané. A to jsem si myslel, že nic horšího než třeskuté setkání se světem populární hudby reprezentované Ivetou Bartošovou mě potkat nemůže.

Začínám litovat, že jsem si při pád z motocyklu jen zlámal páteř a nepříšel o sluch a zrak. Tak třeba přístě.

11.6. 2018 pondělí
"A taky chce, aby jsi ho kouřila?" huláká v narvaném autobusu linky č.13 jedna dívčina na druhou.

Oběma dívčinám je odhadem tak 12 roků, na zádech mají hranaté školní brašny a na hubách laciný mejkap.

Není nad to, když se člověk jen tak mimoděk dovídá zajímavosti ze života mladých.

12.6. 2018 úterý
Zavolala mi Ká, prsatá ženština, se kterou jsem byl kdysi ve Střední Americe. Cestovatelka Ká holduje adrenalinovým sportům a chlastá tak, že by po setkání s ní i mužik na Sibiři neprotestoval proti prohibici.

"Čau ty kopyto! Prý ses zase někde rozbil! Ale mám pro tebe dobrou zprávu!" volá rozjařeně, jelikož Ká volá zásadně rozjařeně.

"Ne, nebudu s tebou pít, sedm promile alkoholu v krvi mě opravdu nevyléčí. A taky bych tě rád upozornil, že tobě to tak možná nepřijde, ale pro normálního člověka bývají takové hodnoty nejen neléčivé, ale povětšinou smrtelné," odvětil jsem učeně.

"Mám lehátko!"

"E?"

"No mám lehátko. Lehátko na vodu, to ti s léčením pomůže!" povídá Ká.

Následně jsem se dozvěděl, že existuje aktivita, u které sice Ká samozřejmě také pije, nicméně s pitím primárně nesouvisí. Paddleboarding se vskutku jeví jako zábava, u které snad nehrozí, že bych si něco zlomil a jelikož se jedná o legraci na vodní hladině, minimalizuje se tak riziko, že u toho vypadnu z okna nebo se zřítím z motocyklu.

13.6. 2018 středa
"Chachachachá!" řehtá se má rehabilitační sestra, když jsem jí přednesl nápad, že bych se v rámci rehabilitace proháněl na řece na plováku a provozoval tak paddleboarding.

Když se dosyta zasmála, s ledovým klidem mi pravila, abych se postavil na levou nohu, poté na pravou nohu, abych se otočil v bocích a také abych zdvihl ruce a udělal dřep.

Nezvládl jsem ani jedno, zato jsem se jako obvykle kroutil a dělal bolestivé grimasy.

"Tak a teď lehnout a dýchat! A nic víc! Já Vám dám paddleboard!"

14.6. 2018 čtvrtek
Na rehabilitacích jsem od dýchání přešel k natahování gumy. Netušil jsem, že taková obyčejná guma je mučicí nástroj na úrovni skafismu či sicilského býka. Jakmile tahám za gumu pravou rukou, nehorázně mne bolí páteř mezi lopatkami. Tahám-li rukou levou, ukrutně mne bolí rozlámaný loket. A na konci rehabilitace mám své ohromné sádelnaté bílé břicho plné rudých pruhů. Nemálokrát mi totiž vysílení i bolestí guma sjede z ruky a s mastným plesknutím mi počastuje břich. Ach, proč musím tolik trpět? Proč ve šlehání gumovým pásem neshledávám pražádné radosti? Vůbec nechápu svou známou, nymfomanku L., která šlehání naopak vyžaduje od každého svého partnera i partnerky a nespokojuje se jen s nějakou gumou, nýbrž vyžaduje široké potěhy z volské kůže. Několikrát se mě při společném obědě (ostatní aktivity s ní raději nepodnikám) nadšeně tázala: "Chceš se mrknout, jak mám rudou prdel?"

15.6. 2018 pátek
Hradní dobytek Zeman pálil trenýrky. Pravda, sice to patří k těm nesmysluplnějším a každopádně společensky nejpřijatelnějším počinům, co má onen pán na svědomí, ale abych to musel číst v každém druhé titulku a dokonce sledovat i ve zprávách?

"Přírodo, konej!" vyzývám vládkyni všemožných sil a myslím, že takový spadlý strom či rakovina by milosrdně ukončil poněkud nudnou agónii.

16.6. 2018 sobota
Není třeba zahálet. Tedy - zahálení samotné mi nevadí, ale během zahálení nemohu pracovat, pročež nemám z čeho platit hypotéku, čínské polévky a láhve dobrého rumu. Pročež jsem se rozhodl platit si rehabilitace i o víkendech. Pravda, za stejnou cenu bych si mohl dopřát například sličnou prostitutku, ale u rehabilitace si nemusím stahovat trenýrky, pročež jde o aktivitu méně namáhavou.

17.6. 2018 neděle
Po dýchacích cvičeních pomalu přichází na řadu rehabilitace rozlámaného lokte a vykloubeného ramena. Nikdy bych neřekl, že příroda obdařila lidkou bytost (to jako mne) takovým spektrem dosažitelných bolestí. Bolí i místa, o kterých bych jinak ani neřekl, že existují. Pročež na rehabilitacích podávám odborné hlášení typu: "Bolí to příšerně, ale nevím kde!"

Načež mne rehabilitační sestra zatahá za ruku, bolestí přivede na okraj bezvědomí a žoviálně praví: "Nevíte kde? Zjistíme!"

18.6. 2018 pondělí
Již od Velikonoc, tedy od poslední trochu komplikovanější havárie, se má fyzická aktivita smrskla na otevírání lednice a vkládání jídla do chřtánu. Následkem toho jsem se změnil z tlustého starého kripla v morbidně obézního starého kripla. Zatímco zakoupit si o několik čísel větší oblečení vcelku problém není, krunýř zajišťující správné srůstání páteře mám nastavený na maximální velikost, ovšem ani to již nestačí. Škvírami v krunýři mi lezou špeky a při pokusu se pořádně nadechnout mi z lebky lezou oči.

"A co takhle, kdybyste si krunýř sundal? Lepší už to stejně nebude. A když se tak na vás dívám, křivá páteř bude se bude vedle té vaší neforemné lebky, ošklivého obličeje a zkroucených rukou stejně ztrácet. Lidi se vám nebudou smát o nic víc než dosud!" pravil pan doktor na dnešní kontrole na oddělení chirurgie.

"Svoboda!" nadšeně zavýskly všechny mé tukové pásy poté, co jsem je krunýř sejmul.

Zhruba hodinu poté jsem se cítil poněkud nestabilně, po dvou měsících bez opory se potácím jak hradní zeměškůdce, ovšem již k večeru jsem si došel k řece.

"Svoboda!" výskám společně s mými tukovými pásy a je nám dobře.

19.6. 2018 úterý
"Ty vole, Franto, tlač!"

Franta zatlačil, čímž vyvedl pana Pepu z rovnováha. Halou se ozývají nadávky a rachot z pokácených jízdních kol. Následně pan Franta šlápl na umělohmotné dětské autíčko a širým okolím se line spousta nespisovných označení pro dámské i pánské reprodukční orgány.

Před pár dny jsem si objednal sedačku. S mastným příplatkem nazvaným "Profesionální doručení až do Vašeho bytu".

"Nechceš nám s tím píchnout? Je to děsně těžký!" přešel pan Franta k tykání, aniž by s vykáním vůbec začal.

"Nu, popravdě řečeno, píchat s ničím nehodlám, jelikož mám momentálně zlámanou páteř a dělá mi i problémy, když si mám utrhnout toaletní papír," vysvětlil jsem pánům a nenápadně sledoval okolí, jestli se neobjeví někdo na ono těžce zaplacené profesionální doručení až do bytu.

Pan Franta a pan Pepa následně s invencí ruských inženýrů po dvanácti stakanech vodky řvou cosi o křivém schodišti, blbých úhlech a divných dveřích. Šok jim nadále způsobil i fakt, že schody vedou nahoru a nikoli po rovině, jak zřejmě čekali. Odřená stěna u schodiště. Převržený květináč. Šmouhy na plovoucí podlaze.

"No ty vole! Tak tohle sundat, vedle toho nikam nejdu!" zaječel najednou z mého bytu pan Pepa.

S pláčem na krajičku jsem ze stěny sundal sušená embrya bolivijských lam a snažil se nezavdat ani jediný důvod k jakékoli konverzaci.

Krutá realita setkání s mentálním vybavením některých občanů mne po nějaké době opět přivedla k touze stát se velícím popravčí čety.

Večer jsem si pustil jeden díl z mého oblíbeného seriálu s panem Patem a panem Matem.Vůbec jsem se nesmál.

20.6. 2018 středa
Přijíždím z rehabilitace a před vchodem sedí na zemi šklebák ženského pohlaví (ze šklebáků ženského pohlaví později vyrostou ženštiny), fňuká a praví, že nemá klíče.

"Jestli mi nevypiješ rumy z lednice, můžeš na matku počkat u mě," zahudral jsem.

To jsem si naběhl. O několik minut později jsem již byl zavřený a zamknutý na dva západy v pracovně, po tvářích mi kanuly slzy bezmoci a šklebák obsadil všechny zbývající místnosti mého bytu.

"A strejdo, kde máš nějaké hračky?" volá šklebák do klíčové dírky, abych ho lépe slyšel.

"Žádné hračky nemám!"

"A strejdo, můžu si hrát s těmi zvířátky?"

"Opovaž se sáhnout na ta lamí embrya!"

"A strejdo, nemáš pro mě čokoládku?"

"Grrrr...."

"A strejdo, ten had se na mě směje!"

"Okamžitě nech tu nakládanou kobru na pokoji!"

"A strejdo, když jsem byla s tátou na houbách, tak jsem sežrala hovno! Chtěla jsem dát tátovi pusu, ale on nechtěl. Celá držka od hovna!"

Na 7 let slušná slovní zásoba.

21.6. 2018 čtvrtek
"Juchuchů! Konečně!" sípu na zastávce autobusu u táborské nemocnice, rozverně se vlním v bocích, laškovně luskám prsty na nezlámané ruce a naznačuji i radostný tanec. Část okolostojících mi ukazují cestu na oddělení pro léčbu epilepsie, druhá část na oddělení závažných mentálních poruch. Já však nedbám pohrdavých úšklebků a volám: "Třicet tři minuty!"

Opravu, legendární linkou č. 13 jsem dojel ze zastávky Strkoff do zastávky Špitál v jednom kuse, bez obvyklé pauzy na narovnání zad. Nebude trvat dlouho a třeba si i radostně poskočím!

22.6. 2018 pátek
Vždy v pátek mi má rehabilitační sestra sepíše, co se mi v uplynulém týdnu nepovedlo, jak jsem v ničem nikam nepokročil, jak jsem neschopný, pomalý, neohebný, nešikovný a vůbec, úplné kopyto. Má pravdu, má rehabilitační sestra. Jediným viditelným a slyšitelným pokrokem rehabilitačních cvičení se tak stal trik, který jsem si osvojil a s oblibou ho provádím v čekárně nemocnice ke značné nelibosti ostatních pacientů. Vykloubený a zpřelámaný malíček nemohu ohnout a ztratil jsem v něm skoro veškerý cit. Což má tu výhodu, že nyní mohu malíček využívat jako dřevený kolík, strčit si ho do ucha a jemným zapáčením prst z ucha opět vysvobodit. Celá operace jest doprovázena hlasitým lupnutím, ne nepodobným lusknutí prstů. Jeden malý malíčkový trik a tolik pohoršených pohledů! To se mám!

23.6. 2018 sobota
Na návštěvu přijela cestovatelka Ká, takové menší tornádo s větším poprsím.

"Tak tě zdravím, simulante!" pravila a plácla mne do zad, což měl být zřejmě bodrý projev sympatie.
Když jsem přestal plakat bolestí, odmítl jsem všemožné adrenalinové aktivity a odkulhal do města Tábor na věž. Vyhlídková věž jest věží děkanského kostela. Potenciál místa jako turistické atrakce jest zajisté nemalý, ovšem nalijme si čistého vína. Výhledy a fotografování jsou omezeny naprosto zhovadilým přístupem k oknům, okna jsou navíc většinou zavřena a celé místo je zasypáno harampádím, které je prezentováno jako prodejní výstava mincí, kamenů, pohlednic a spousty zhovadilostí, popisovaných jako "zajímavé věci".

Věž je vysoká kolem 75 metrů a vede na ni 200 schodů.

Když jsem se zuby zaťatými bolestí dopajdal z vyhlídky opět dolů, mohl jsem si odškrtnout další položku v seznamu zvaném "Aktivity naprosto nevhodné po zlomenině páteře".
Takto odškrtnutá položka nese pořadové číslo 49 na listu mnou spáchaných, pročež mohu hrdě a bez uzardění prohlásit, že jsem opravdu kapitální blbec.

"Bolí to, co? Ty jsi prostě kapitální blbec!" pravila prsatá Ká.

24.6. 2018 neděle
Po včerejším dobrodružném horolezeckém výstupu na táborskou věž děkanského kostela jsem podobné adrenalinové akce nechal na jindy a vydal se do vsi Klokoty. Ves Klokoty jest vsí prastarou, zmíněnou ve starých análech již v roce 1220, vsí připomínanou ve spojení se staroslavným rodem Vítkovců. Známá jest i klokotská fara, zmiňovaná už v roce 1356. A aby těch lokálních pozoruhodností nebylo málo, můj oblíbený historik a sfragistik pan August Sedláček píše, že od roku 1389 byl na klokotské faře duchovním jistý Mikuláš Žižka, bratr neblaze proslulého šílence a vraha Jana Žižky. Kromě Mikuláše měl faru zřejmě v oblibě i jeho pošahaný bratr Jan, jelikož zde nechal upálit několik desítek adamitů (což byli mimochodem také pěkní magoři).

Dnes se však do Klokot jezdí hlavně kvůli poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Výstavba současného kostela započala již v roce 1701, ovšem farní kostel zde stál již v roce 1361, ten však byl středověkými komunisty zvanými husité zničen.

Dnešní podoba kostela jest dotvořena dostavbami  ambitu i nárožních kaplí, panorama tvoří deset věží, ve kterých fantazií nadaný jedinec údajně může spatřit deset prstů sepjatých k modlitbě. Já podobnou fantazií netrpím, zato mohu zcela suše potrvrdit, že lípy v jinak pěkné lipové aleji Křížové cesty jsou počmárány modrým sprejem a také mohu potvrdit, že tvůrce oněch čmáranic nejenže nebyl zjevně nadaný intelektuálně, ale ani umělecky.

25.6. 2018 pondělí
Studuji si výsledky tureckých voleb. Pan Mustafa Kemal Atatürk byl vytažen z hrobu, ohnut přes zábradlí na Taksimském náměstí a zcela neromanticky a bez gelu davově znásilněn svými následovníky. Na náměstí Taksim se slaví. Na vlně nepěkných vlastností davu (dav mívá téměř výhradně nepěkné vlastnosti) se nese knírkatý lokální diktátorek, který navíc vystrkuje své pařáty všude možně od Etiopie přes Irák a Sýrii až třeba do Kataru. Po dnešku již Turci nemají premiéra a pan diktátor může odvolávat a jmenovat v podstatě kohokoli, členy vlády počínaje a soudci či vedením policie a armády konče. Pryč jsou doby, kdy jsem chlemtal pivo po celém Turecku, pivo stálo jen pět peněz a rusky v zemi mluvilo jen pár obchodníků. Poněkud mne uspokojuje jen fakt, ze žádný osmanský sultán s velkou šavlí není v dohledu a lokální diktátorek s malým knírkem se mu přiblíží leda tak tím, že si nasadí turban. A tento fakt mne uspokojuje navzdory tomu, že diktátorci s knírkem se občas vymknou kontrole.

26.6. 2018 úterý
Jelikož zatím ani zdaleka nemám tolik energie a hlavně odolnosti proti bolesti, abych se věnoval nejrůznější rehabilitaci celý den, zbývá mi spousta času na jiné činnosti. Ano, samozřejmě, činnosti nepodstatné, ba zbytečné, z nichž zírání do stropu se mi jeví ještě jako aktivita poměrně smysluplná.
Mimo jiné se prohrabuji stovkami CD disků. Pro vás, mladí čtenářové, zde mám informaci, že CD disky byly kdysi ohromně moderní, ba i módní, CD disky se strkaly do takového zařízení v počítači a na CD disky se ukládala data. Tedy většinou. CD disky se daly použít také k zastrašování ptáků na polích, když se zavěsily na špagáty uprostřed pole, s CD disky se také výborně házelo a když se takový CD disk šikovně zlomil, vznikl z něj střep, který bylo možné někomu zabodnout do oka. Ach, to bývávaly časy!

Nicméně, jak se tak prohrabuji CD disky, objevil jsem i fotografie z dob, kdy jsem byl ještě mlád. Již dávno jsem pozbyl naději, že se dotyčné fotografie někde objeví a ejhle, objevily! A tak jsem našel zhruba 10% z fotografií z výletu do Sýrie (jelikož jsem byl mladý a hloupý, jel jsem tenkrát do Sýrie autobusem, nikoli letecky), pár fotografií z prvního výletu na ostrov Réunion, fotografie z výletu na Sibiř i fotografie ježka a veverky přejetých na silnici na naprosto stejném místě, takže tvořili takovou pěknou koláž, palačinku pro nevegetariány.

Výborně, tak už mi chybí jen přibližně bambilion obrázků, které jsem za roky poztrácel, omylem vymazal či jsou prostě jen na nosičích, které jsou již nečitelné. Naštěstí mi chybí i fotografie, kterou mi kdysi poslala namol opilá spolužačka H., která rozhodně neholduje úpravě tělesného ochlupení a ze které by zajisté měli radost australští střihači ovčí vlny.

27.6. 2018 středa
Korespondence zasílaná mým irským chlebodárcem dokáže vždy pobavit. Již několik let trvající naprostý nedostatek zaměstnanců se občas snaží nejvyšší náš pan šéf řešit tím, že všem stávajícím zaměstnancům zasílá následující dopis:

"Doba je zlá a přitom tak plná příležitostí! Poplácejte své známé po rameni, obejměte své příbuzenstvo a nabídněte jim práci u nás! Nepohrdneme ani babičkou v důchodu, ani vaším postiženým a slintajícím sousedem. Bereme naprosto každého!"

Panu šéfovi zřejmě nedochází, že se babička i slintající soused budou ptát i na pracovní podmínky a nabízenou odměnu.

28.6. 2018 čtvrtek
Po včerejším dopisu přišel od pana šéfa další, tentokrát s upřesňujícími informacemi.

"Cosi se doneslo sluchu mému! Tak takhle jsem to rozhodně nemyslel! Když jsem žádal o nové zaměstnance, rozhodně jsem tím nemyslel, že jim vykecáte všechno o vašich pracovních podmínkách! Chásko tupá a nezdárná, parchanti ničemní, sabotující dobytkové! Ještě někdy někdo řekne cokoli o šikaně, rakovině, infarktech, zraněních, rasismu a motivačních pomůckách v podobě železných tyčí, tak si ho podám! S okamžitou platností vám zakazuji kdekoli vykládat cokoli o vaší práci!"

"Jaký zákaz vykládat o naší práci? Čím teď asi tak budu strašit děti?" vzteká se kolega P.

29.6. 2018 pátek
Konec června, už téměř dva měsíce od bouračky. Ač se snažím docházet svědomitě na všechny dostupné rehabilitace a navíc si platím rehabilitace soukromé, léčení jde zoufale pomalu. Díra na pravé ruce ještě stále čas od času hnisá, prsty na levé ruce neohnu, loket se rozhodně nehýbe, jak bych potřeboval, rameno ztratilo hybnost směrem dozadu a mám takový nepříjemný pocit, že to opět odnesly rotátory. Kupodivu nejlépe to vypadá se zlámanou páteří, kde již přestaly ostré řezavé bolesti a zůstala jen bolest tupá, otravná a dostavující se téměř výhradně, když sedím a nic nedělám.

Naneštěstí to vypadá, že letos už na motocykl nevlezu, protože si nedovedu představit, jak bych při jen trochu razantnějším brzdění udržel své obézní tělo zapřené jen o jednu ruku a jednu stranu řídítek. Samozřejmě mě napadlo se místo rukama do řídítek opřít břichem o nádrž, jenomže to bych si zřejmě pokaždé bolestivě skřípl špek o víčko nádrže. Čeká mne trudné léto bez motocyklování, bez prachu v očích a hmyzu mezi zuby.

30.6. 2018 sobota
"Co je to tu zase za bordel?" durdím se na chodníku před domem. Hejno šklebáků opět počmáralo chodník infantilními kresbami a zohyzdilo tak pěknou šedou dlažbu.

Hop hop hop!

"Skáčeme panáka, strejdo! Hop hop hop!" huláká mnohohlavý důkaz skutečnosti, že spousta lidí neumí používat kondom.

Na chodníku jest barevnými křídami namalovaný jakýsi hranatý mutant s kulatou hlavou. Mutant nemá nohy, zato má tělo rozparcelované na několik čtverců. Po čtvercích šklebáci skáčí, po jedné noze, po druhé noze a nepěkně halasí.

Povzbuzen spravedlivou zlobou (my starší pánové máme obecně tendenci hanět aktivity mladých) chopil jsem se bílé křídy a na chodník namaloval siluetu lidského těla, jak jsem to viděl v detektivkách, když policisté obkreslovali mrtvolu. Jelikož mám rád barvy, dokreslil jsem červenou křídou i pěknou kaluž krve.

"A strejdo, tohle se skáče jak? Hop hop hop?"

"Takhle se skáče z okna nebo pod vlak! Hop hop hop!" poučil jsem šklebáky a  prchnul se zabarikádovat do svého bytu. Už teď je mi jasné, že si opět přijdou stěžovat sousedé. Stejně jako když jsem kdysi jejich potomstvu vysvětlil, že Vánoce jsou pěkná pitchovina a Ježíšek neexistuje.

Hop hop hop!

zpět na hlavní stranu