Kterak jsem řídil motocykl
(rok 2010, sezóna druhá)

13.3. 2010 sobota
Vsedl jsem do vlaku a vydal se na Moravu za mým dědem. V kupé netrpělivě kroutím rty, abych vytvořil otvor tvaru neforemného písmene O, načež vyfukuji vzduch a snažím se vytvořit zvuk svištícího stroje. Také shrnuji horní ret a vydávám dunivé vrrrrrrrrrrrr. Z udivených pohledů spolucestujících si nic nedělám, jen občas vrhnu kolem sebe hustokrutý pohled a hřbetem dlaně si imaginárně utřu imaginární hledí imaginární helmy. Nastal čas, kdy letos poprvé vsednu na motocykl, budu se prohánět širou krajinou a nelítostně lovit hmyz, jako už to motorkáři dělávají.
Děd, spatřiv mne, se pokřižoval a pravil, že: „Ta tvoje příšera je pořád za garáží, v přístavku na porážení prasat."

Zbytek večera obíhám motocykl s nožem, nůžkami a kletbami. Snažím se dostat ze stroje zhruba půl metráku igelitového obalu a lepicí pásky, kterým chtěl můj děd zajistit, aby prý v zimě nezmrznul motor.

14.3. 2010 neděle
„Ouvej ouvej jau jau jau," pravím neradostně a snažím se do motocyklové helmy nasoukat opuchlou hlavu. Před nedávnem prasklá lícní kost a zlomená čelist činí z relativně snadného úkolu cirkusový kousek, u kterého poskakuji po jedné noze, mávám rukama, kroutím se v pase a slzím.
Ani následná jízda neskýtá očekávané potěšení. Je mi příšerná zima, triko s krátkým rukávem pod letní bundou se ukazuje jako poněkud nedostačující oděv. Umiňuji si, že si na další jízdu vezmu vzorovaný pletený svetr od babičky a pod helmu kulicha s obrovskou bambulí. Kulich je zeleno-modro-fialový, z padesátých let. Po otci. Intelektuální plán ztroskotává ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se kulich díky bambuli pod helmu prostě nevejde. Svetr pod bundu naštěstí ano, byť vyčuhuje pod okraj bundy o dobrých třicet centimetrů. Módní návrháři by se zajisté obdivem káceli s rukou na srdci a prasklou cévkou.

15.3. 2010 pondělí
Ráno jsem se probudil a na dvoře ležel podivný sněhulák. Ležel nešťastně a měl jen dvě koule. Zlomyslně jsem se zasmál, jelikož přijít o kouli není jen tak. Přestal jsem se smát až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že onen sněhulák je můj motocykl zapadaný sněhem z noční chumelenice. Oblékl jsem se do motorkářského oděvu, do každé ruky uchopil smeták a počal motocykl zuřivě ometat. Za oknem na mne zíral děd, mnul si neustále oči a údivem otvíral bezzubá ústa.
O hodinu později se již řítím ku městu Prostějovu, kde sídlí pán, který mi motocykl prohlédne, proklepe, profoukne, zakvedlá dráty a řekne si o peníze. Odborně se tomu, mezi námi motorkáři, říká servisní prohlídka.

Když mne majitel servisu viděl přijíždět, otevřel pro jistotu obě křídla obrovských vrat. Poněvadž i poté jsem měl problémy do dvora vjet, pokynul mechanikovi, který zakroutil hlavou, poklepal si na čelo a můj motocykl raději do dílny odvezl sám.

„Strip-týz, strip-týz!", tleskám nadšeně v dílně, jelikož se na můj stroj vrhnuli dva mechanici a počali ho svlékat do naha.

„Podíváme se na tohle, na tohle, na tohle a taky na tohle. A samozřejmě vše zdokumentujeme na fotkách," pravil šéf servisu a na důkaz vyfotografoval mechanika při práci.

„Jestli tam budu mít dvojitou bradu, rozbiju ti držku," lakonicky prohodil pan mechanik k pani šéfovi.

Poté se mě ještě majitel servisu ptal na jakési technické údaje mého motocyklu. Ale když jsem mu řekl pouze to, že je modrý, odvezl mě do místní restaurace a pravil, že si mne zase vyzvedne.

Můj motocykl v nedbalkách

O pět hodin později jsem si motorku převzal.

„Tohle jsme vám vyměnili, tohle vyměnili a tohle vyměnili. A tadyhle máte nový olej," pravil pan servisman a a ukázal na motocykl.

„Cože? Olej ve výfuku?"

Pan servisman vyvalil oči a řekl: „Výfuk je na druhé straně. Toto je kardan. Pravda - také stříbrná roura. Rozdíl poznáte podle toho, že z kardanu se nekouří."

Abych nebyl za úplného blbce, dotázal jsem alespoň, zdali bych "neměl přezout". Což je technický termín, kteří velcí chlapci na velkých strojích používají pro proces výměny pneumatik. Pan mechanik zálibně pohladil mou pneumatiku hladkou jako dětská prdelka, prstem poklepal po místech, kde již leze plátno a pravil: „Ani nemusíte spěchat. Přezout jste měl tak před pěti tisíci kilometry. Ale vám to určitě nevadí, že." Všichni se na mne shovívavě usmívali a s ulehčením si oddychli když se mi povedlo při výjezdu nevrazit do vrat stodoly a neodřít parkující automobily.
Zlověstně jsem se zasmál, při zavírání hledí helmy si přiskřípl prst a odjel zahájit další motorkářskou sezónu.
 

16.3. 2010 úterý
Dnes jsem při cestě z Tábora do Děčína zajel u jihočeských Votic natankovat. Vyjel jsem zpět na silnici E55 a co nevidím - automobil v protisměru. Počal jsem troubit a blikat jak cirkusový kolotoč pro cvičené medvědy. Původně jsem chtěl protijedoucí vozidlo jen probliknout dálkovými světly, ale na mém motocyklu je příliš mnoho tlačítek a než jsem našel to pravé, uvedl jsem v chod levý i pravý blinkr, nouzové blikání a navrch jsem ještě zatroubil. Drzý řidič v protijedoucím autě však zůstal v protisměru a počal na mne taktéž blikat. Nu co, někomu dochází věci pomaleji, pomyslel jsem si a zablikal znovu. Protijedoucí počal blikat modrým světlem, které měl umístěno na střeše. V tom mi to došlo.
Převážný díl zimy jsem trávil jako obvykle v Irsku, kde se jezdí vlevo. Část zimy jsem trávil i v Africe, kde se jezdí vlevo, vpravo, uprostřed a mimo cesty - podle možností a podle toho, o kolik mohutnější je protijedoucí vozidlo. A nyní, v Česku, mívám ještě občas problémy srovnat se s pravostranným provozem.
Sjel jsem ze silnice do bláta a zastavil zhruba deset centimetrů od nárazníku policejního vozu. Příslušníci jež netrpělivě poskakovali po silnici, mávali červenou plácačkou a přístrojem na zjišťování alkoholu v dechu.

„Pane řidiči, občanský průkaz, řidičský průkaz, technický průkaz.... a sundejte si helmu."

Počal jsem chrčet, jelikož jsem si rval helmu z hlavy a zapomněl rozepnout řemínek pod krkem. Oba příslušníci mě se zájmem pozorovali. Po kontrole dokladů následovalo foukání do krabičky. Výsledek oba policisty překvapil.

„Nic! On nic nenadýchal," pravil ohromeně mladý policisty staršímu.

Musel jsem dýchat ještě jednou. Opět nic.

„Mohl byste nám vysvětlit, proč jezdíte v protisměru?"

„Mohl. Nemám příliš zkušeností s jízdou v Česku a tam u nás se jezdí vlevo."

„Á, pán nám na zimu odlétá do teplých krajin," vtipkoval starší policista.

„No," přitakal jsem přičinlivě nevtipnému žertu.

„Tak copak s tím uděláme, pane řidiči," položil mi ten starší známou otázku bez otazníku.

Vytáhnul jsem peněženku, policisté neprotestovali a dokonce se spokojeně pousmáli. Spokojenost jim ovšem vydržela velice krátkou chvíli.

„Mám tu šedesát dvě koruny v mincích, sedm euro taktéž v mincích a navrch padesát marockých dirhamů a dva tisíce mauritánských ouguiya," cinkal jsem a šustil bankovkami z poslední dovolené.

Starší policista několikrát naprázdno polknul, pohlédl na mne, do nebe, na kolegu a poté pravil: „Víš co? Tys ho viděl první, tak si to vyřiď." A zalezl do vozu, kde se opřel čelem o přístrojovou desku.

„Prosím vás - jeďte. A pokud možno, tak po pravé straně," tiše mi sdělil mladší pan policista.

Bylo mi trapně a styděl jsem se. A to jsem netušil, že svou tupost ještě vyšperkuji. Majitelé vyšších a těžších motocyklů jistě znají situaci, kdy zaparkují tak, že je nutno při odjezdu kus vycouvat, aby bylo možno přední kolo vytočit a odjet. Jenže když se zaparkuje předním kolem z kopce, přetěžký motocykl jde vytlačit zpět velice špatně. Nebo  - bez pomoci - vůbec. A tak jsem stál pár centimetrů od policejního vozu, dopředu to tedy nešlo. Přední kolo lehce zabořené mimo vozovku. Již s nastartovaným motocyklem tak mohutně gestikuluji, pantomimicky tlačím neviditelnou zeď a poulím oči. Policisty nenapadlo couvnout svým vozidlem, zato mladší policista vylezl a počal mne i s motocyklem přičinlivě tlačit vzad. Slušně jsem poděkoval pokynutím hlavy a odjel. Když jsem se ohlédl, oba policisté stáli na silnici. Mladší rozhazoval rukama na všechny strany a krčil rameny. Starší policista se s grifem zkušeného divadelního herce plácal dlaní do čela.

26.3. 2010 pátek
Do města Chomutova jsem na svém motocyklu přijel již za soumraku. Pan Josef, člen motorkářského gangu Wild Pink Pigs, vsedl do svého automobilu a ujal se role vodícího vozidla. Během několika minut se setmělo úplně a počala průtrž mračen. Provazy deště se mi valily do helmy, pročež jsem zjistil, že v lijáku není tak úplně špatný nápad uzavřít ventilační otvory. Skrze proudy vody jsem se snažil zachytit slabou záři zadních světel uhánějícího automobilu. Nic víc jsem neviděl, jelikož pan Josef mi zakázal použít světla, abych ho neoslňoval ve zpětných zrcátcích.

Pan Josef, hlava motorkářského gangu, taktéž hokejista (bývalý extraligový kapitán), fotbalista, hasič, učitel, cestovatel...

Skrze vesničky a po mnoha zatáčkách stoupáme Krušnými horami vzhůru, má kombinéza s označením "100% non waterproof" pěkně chladí. Za poslední vesnicí počala zadní světla automobilu pana Josefa podivně poskakovat, dynamicky levitovat a jejich spojnice se rozhodně nedržela horizontu.

„Zloději! Ukradli silnici!" volám v té chvíli do helmy a právem. Můj motocykl poletuje vzduchem, zadní kolo už není tak úplně vzadu a přední tak úplně vepředu. Vyděšeně svírám oba konce řídítek. Na pravém konci mám bohužel umístěno ovládání plynu, který na mé křečovité cukání zápěstím reaguje podivuhodně citlivě.

Když jsem se druhý den ráno (již pěšky) zašel podívat na místo, kde byla zcizena silnice, nestačil jsem se divit. Hluboké vyjeté koleje byly vyplněny směsí štěrku, ledu a sněhu. Celá cesta a poměrně široký pás kolem ní byl rozdrásán stopami pneumatik, jejichž vzorek podezřele připomínal obutí mého motocyklu.
Popravdě řečeno - pěkný výkon na někoho, kdo až dosud zažil největší offroadový zážitek ve chvíli, kdy přejel sousedovu kočku.

30.3. 2010 úterý
Jedu si takhle krajinou a na dopravní značky moc nehledím. Široko daleko žádné stavení, jen řepkové pole. Ve chvíli, kdy jsem si z hledí helmy stíral první letošní dávku povražděného hmyzu, koutkem oka jsem zahlédnul dopravní značku oznamující konec obce. Jak se později ukázalo, zahlédnul jsem špatně. Nicméně jsem rozradostněn uchopil pravý konec řídítek, kde je ovládání plynu. Po pár kilometrech mě staví policisté.

„Člověče, zbláznil jste se?"

„No... těžká otázka," snažím se být slušný.

„Přestaňte si z nás dělat srandu, tohle je vážná věc! Víte, proč jsme vás zastavili? Protože nám volali kolegové, že vám v obci naměřili 192km/hod!"

„V obci? To musí být nějaká mýlka, v obci jezdím zásadně podle předpisů."

Musel jsem odstavit motocykl, nasednout s policisty do auta a následně si nechat potupně ukázat, kdeže končí obec a že jsem silniční pirát, dobytek a přebytečný výrůstek na těle státu.
Kromě toho mi policisté sdělili, že přijdu o řidičské oprávnění, zaplatím tučnou pokutu a bude mnou zmítat nevýslovné hoře. Nic moc.

10.4. 2010 sobota
Zkušeným pohledem jsem zkontroloval přední, zadní a břišní pneumatiku, vydrápal se na motocykl a odjel za kulturou.
Skrze Chýnov jsem se řítil k hradu Kámen. Nedaleké město Pacov bylo před více jak sto lety svědkem nevídané kuriozity - motocyklového závodu. Pacovský okruh hostil třetí motocyklový závod, který kdy byl na světě uspořádán. První dva se jely ve Francii a třetí? Ano! Na pacovském okruhu, tam kde šílenci na strojích Laurin a Klement dobývali vavřínů a poté v hostinci Na Panské odolávali nájezdům místních dam za zpěvu a tance celého okolí.

Krásná čerň pana Poustky, výrobce z Královských Vinohrad.
250ccm, pět a půl koně a rychlost přes 60km/hod

Jelikož však stroj pánů Laurina a Klementa nevlastním a při mém stylu jízdy by mne místní dámy zahrnuly leda tak nahnilou zeleninou, odjel jsem rovnou k hradu Kámen. Na skalisku stojí hrad, u hradu budka, v budce babka. Od babky jsem sobě zakoupil lístek a vřítil se do hradu. Dech se mi zatajil hned za prvními dveřmi. A to zejména proto, že jsem se praštil čelem do futer tak příšerně, až se počalo hlásit bezvědomí. Dech se mi ovšem zatajil i později a to z podstatně příjemnějšího důvodu. Lidský důvtipe, práci kovářská, dovednosti sedlářská, díky vám!

Pan Josef Walter sestavil v roce 1913 tento motocykl o ďábelském obsahu 750ccm, pěti koňských silách a maximální rychlosti 75km/hod.

V hradních místnostech řady nablýskaných skvostů, vinuté pružiny a vyplétaná kola. Velocipédy a motocykly. Dvouválec Walter, sériový motocykl z předminulého století Hildebrant - Wolfmüller, ďábelské stroje pana Jelínka či pana Poustky, rudý lesk nablýskaných motocyklů Jawa. Běhám od jednoho motocyklu k druhému, nadšeně výskám a v motorkářských botách dělám pěkné černé čáry na hradních parketách. Zřízenec přišel dvakrát a dvakrát mě upozornil, že nemám tolik dupat.
Z hradu jsem vyšel v povznesené náladě, která mi vydržela až do chvíle, než-li jsem zjistil, že mi zatím sedlo mého motocyklu pokálely slepice.

Vodicí motocykl neznámého výrobce z roku cca 1910. Obsah šílených 2100ccm. Motocykl sloužil k rozrážení vzduchu pro cyklisty, kteří tak dosahovali rychlosti až 100km/hod. Pěkná jsou zejména předlouhá řídítka a sedlo až za zadním kolem.

9.5. 2010 neděle
Rozhodl jsem se, že můj motocykl se naučím využívat i k zatáčení. Jízda rovně mi již nečiní problémy, ale každá zatáčka ve mně budí nevoli, nejistotu a mnohdy i panickou hrůzu. Zvláště mě děsí pomyšlení, že bych měl jet do zatáčky rychleji, což někteří motocyklisté dělávají a ďábelsky se při tom naklánějí. Já se nakláním do strany jen při zavazování tkaniček, jinak bych se k nim totiž přes svůj břich nedostal.
Trénovat zatáčení jsem jel z Tábora do Žatce skrze Křivoklát a večer jsem se vracel stejnou cestou zpět. Celá jízda však nepřipomínala divoké řádění a závody s větrem, jak to znám z filmů. Akce se podobala spíše průvodu alegorických vozů. Na čele jsem jel já, soustředěně jsem vyplazoval špičku jazyka a do zatáček najížděl velice opatrně a velice pomalu. Za mnou jela kolona vozů. Řidiči troubili, stahovali okénka a hrozili mi pěstmi i nepěknými výrazy. Nenechal jsem se však znervóznit, najížděl jsem si plynule ke středové čáře, abych zatáčky projel co nejpěkněji. Výsledkem bylo, že mne nikdo nemohl předjet. Na konci dne si mohu říci, že na levou stranu jež zatáčím poměrně plynule, za což může hlavně patnáctinásobné objetí kruhového objezdu v Berouně, kde jsem nemohl najít správný výjezd. Zatáčení doprava mi ještě moc nejde. Počkám si tak na půlnoc, kdy silniční provoz není přespříliš hustý a budu si kruhové objezdy tréninkově projíždět v protisměru.

Před zatáčkou je dobré zastavit a zmapovat terén, byť to někteří nezodpovědní motocyklisté nečiní a do zatáček vjíždějí tak rychle, až se celý motocykl naklání

11.5. 2010 úterý
Buch buch buch. A dál nic. Projel jsem na motocyklu vesnicí a kochal se pěknou krajinou. Lány řepky, modré nebe, mouchy na hledí mé helmy. Pravá motocyklová romantika. Když jsem zastavil, abych se vymočil, zpozoroval jsem nad zobákem mého GS podivný útvar. Útvar jsem identifikoval jako slepičí hlavu, která však nekvokala, jelikož jí chybělo tělo. Podivil jsem se, cože dělá hlava tak vysoko. Další hlavu jsem našel mezi motorem a jeho krytem. A na padacím rámu jsem našel šedé peří, i když obě hlavy byly pokryty peřím bílým. Svraštil jsem čelo a počal se drbat na břiše, jak to dělávám vždy, když přemýšlím.
Jelikož jsem zvídavý chlapec, otočil jsem motocykl (což při mé neschopnosti zatáčet znamená pět minut točení řídítky a odrážení se vpřed a vzad) a odjel zpět do vesnice. Masakr. Na cestě ležela tři rozsekaná slepičí těla, z toho dvě bezhlavá. O tělo s hlavou se přetahovali dva psi, bezhlavá těla rozklovávaly zbylé slepice. Odjížděl jsem tak potichu, jak jsem jen dokázal.

Magnéziové kryty hlav válců BMW R 1200GS,
noční můra venkovské drůbeže

24.5. 2010 pondělí
„Ó Buffalo Bille, jak jsi jen mohl! A já ti věřil, že v sedle je možno žít," skučím před půlnocí. Slézám z motocyklu, chodit nemohu. Sedět nemohu. Nic nemohu. Ruce mám vytahané, vnitřnosti pěkně naklepané, nejrůznější hmyz zaplnil mi uši, nos, mezery mezi zuby a ve vlasech mám vážku. Stehna mám otlučená od mé tukové pneumatiky, která tisíc dvě stě kilometrů poskakovala v divokém rytmu. Ráno jsem odjel na motocyklu do města Písku. Poté do Českých Budějovic, Brna, Banské Bystrice, Žiliny, Valašského Meziříčí a opět přes Brno zpět do Plané nad Lužnicí.

25.5. 2010 úterý
Vsedl jsem na motocykl, jak to dělávám stále častěji. Zachtělo se mi divočiny, pročež jsem vyrazil na východ. Na východ od civilizace se nachází mnoho zajímavých zemí. Například Uzbekistán, Afghánistán, Pákistán, Kazachstán či Morava. Jelikož mi vystačil benzín jen na pár kilometrů, dojel jsem pouze na Moravu. Morava se vyznačuje koncentrací nesmírně zajímavých občanů, kulturní zatuchlostí a svébytným jazykem, podobným češtině. I když je Morava malá země, přesto je možno v každém koutu najít cosi odlišného. Na jihu obrovskou pěstírnu sínic, označovanou jako Brněnská přehrada. Nedaleko jsou i světoznámá hnízdiště komárů. A také je jih Moravy známý nezdolnými občany, kteří pěstují vinnou révu, plody poté nechají zkazit a po desetiletí sobě i širému okolí namlouvají, že výsledkem je lahodný mok. Pravda, zdejší bílé víno není zlé, ovšem červeným bych leda tak zalil sbírku bonsají nenáviděného souseda. Z jižní Moravy jsem odjel na Moravu severní. Taktéž pěkný, rázovitý a na úplném severu razovity kraj. Zdejší řeč se někde kolem Olomouce podobá jódlování, kolem města Ostravy štěkání. Zatímco celá Morava používá některá ustálená slovní spojení, jako je například "hajzli z Prahy" (na jihu Moravy vyslovujeme jako ´hajzli z Prahi´), na severu je ještě hojně ke slyšení pěkný znělý výraz "Banik pyčo". Kulturně obohacen jsem na cestě zpět do Jižních Čech užil slavnou panelovou obdobu Route 66, vedoucí z Brna do Prahy(i) a zpět, pročež jsem z motocyklu po perném dni sesedl naklepaný jak řízek po péči kuchaře s třesavkou.

8.6. 2010 úterý
„Jako co jé, volé," haleká na mne na benzinové pumpě pan motorkář.

„Vy musíte být z Prahy, že?" táži se slušně, očarován hýkavou pražskou řečí.

„Ty volé, ty jako nezdravíš?"

„Já vás neznám, řekl bych. Jen mi bylo divné, proč na mne pořád máváte," pravím já, jelikož jsem onoho motorkáře na mém motocyklu dnes minul třikrát.

To se stalo loni na podzim. Od té doby vím, že motorkáři se zdraví. Nevídané. Mám tolik nových přátel, každý mi kyne, mává, či jen s nonšalancí drsného jezdce kyne prstem. Jelikož jsem slušný hoch, zpočátku jsem zdravil také. Všechny, všude a vždy. Již nezdravím. Několikrát jsem se málem zabil, když jsem počal na motocyklu mávat v prudké zatáčce. Také není dobré mávat na rušných křižovatkách, které jsem díky tomu několikrát projel na červenou, vjel do protisměru a na častých hlubokých výmolech leckde připomínal krotitele býků, jelikož s jednou rukou na řídítkách a jednou kdesi nad hlavou se skrze díry jezdí zle. Vrcholem bylo, když jsem při jízdě po dálnici v rychlosti kolem 200km/hod počal mávat na protijedoucího motorkáře. A jelikož nás dělil pruh nízkých stromků, na motocyklu jsem se postavil, abych byl lépe vidět. Následující náraz vzduchu mne srazil do sedačky a vyrval řídítka z ruky. Tudíž jsem ve zlomku sekundy vlál za motocyklem v ležící poloze s hlavou u zadního kola. Při polopádu jsem ovšem nezapomněl v zoufalé snaze se udržet ve vzpřímené poloze hrábnout za páčky brzdy a spojky a levou nohou skopnout rychlost ze šestky na trojku. O další zlomek sekundy později motocykl zareagoval na prudké ubrání plynu a podřazení a já sebou cuknul dopředu. Pročež jsem definitivně sjel botami ze stupaček, narazil holeněmi na válců motoru a varlaty na nádrž. Na začátečníka pěkný výkon. Jistě i zkušený kaskadér by podobný kousek nacvičoval celé měsíce.

20.6. 2010 neděle
Och, není málo krásy ve městě Bechyni. Romantické maloměsto obklopené lesy, rybáři, dvěma řekami a komáry je mou oblíbenou destinací ke krátkým motocyklovým vyjížďkám. Na náměstíčku plném výmolů s oblibou kličkuji po dlažebních kostkách, radostně pozoruji oprýskané domy a cikánské obyvatelstvo.

Na kraji města jest most zvaný Bechyňská duha. Na mostě je dobré zaparkovat motocykl a kochat se výhledem na řeku Lužnici. Když mám již dost plivání na rybáře hluboko pode mnou, vsedám opět na motocykl a poté se strachem v očích a třesem v rukách přejíždím železniční koleje, které po mostě vedou. Za mnou již netrpělivě nadává strojvůdce, kterému se nikdy nelíbí, když na kolejích parkuji. Jak se na maloměsto sluší, oplývá nejednou podivuhodností, čímž uniká nudě velkogalerií, velkomuzeí a velkokulturních domů velkoměst. V Bechyni je tak kromě ďábelského mostu přes Lužnici i hasičské muzeum (donedávna poněkud úchylně umístěno v synagoze), téměř gigantické muzeum pana Preclíka (pět podlaží, půdní a sklepní prostory a interesantní díla jako například "Bojím se létat") a pro milovníky větru ve vlasech a dechberoucích rychlostí je zde k dispozici první elektrifikovaná dráha Rakouska-Uherska známého propagátora elektrických šoků, pana Křižíka.
Na maloměsto je zde zábavy až až.
Naposledy jsem si plivnul z mostu na rybáře a odjel zpět k Táboru.

22.6. 2010 úterý
Když jsem si před rokem pořizoval motocykl, viděl jsem se jako drsný motorkář, obklopen zástupy svezeníchtivých ženštin, pronásledován závistivými pohledy těch, kteří si motocykl nepořídili. V televizi jsem vídával motocykly obklopené sličnými děvčaty, chránícími jezdce před sluncem deštníky a vyvinutým poprsím.
Ovšem, realita je jiná. Vnadné ženštiny se srocují kolem motocyklů japonské provenience, vrhají vilné úsměvy na kilogramy plastu a na piloty v kožených kombinézách. Ženštiny prostorově a hmotnostně výraznější se zase shlukují kolem motocyklů pro břichaté a vousaté pány. Tyto motocykly vynikají zejména neschopností dosáhnout jiné než zoufale pomalé rychlosti, ovšem možnost naskládat kolem motoru čtvrt tuny pokroucených, chromovaných a bezúčelných  trubek je obdivuhodná.

Já jsem si pořídil motocykl BMW řady GS. Něco tak ošklivého se jen tak nevidí. Jde o motocykl natolik ohyzdný, až je nesmírně krásný. Pravda, kolem mého motocyklu se nesbíhají ženštiny, nýbrž divní pánové a pronášejí moudra prošpikovaná technickými termíny. Aerodynamické křivky můj motocykl postrádá úplně. Brumlavý zvuk motoru či naopak bzučivý jekot stíhače? Kdeže. Můj motocykl vydává podivný rachot a z motoru se ozývají podezřelé zvuky. Nesmírně zajímavé jsou také zvuky, linoucí se od motocyklu při řazení zejména nejnižších rychlostí. To z okolních domů vybíhají staří bolševici v domnění, že Aurora opět spustila palbu. Když projíždím městem, estéti kroutí nesouhlasně hlavou, hudebníci krabatí čelo a lomí rukama nad šíleným zvukem a majitelé ostatních motocyklů mě posílají do servisu s tím, že se mi rozsypal motor. Ale kdeže! Já jedu! Jedu skrze vesnice a města, přes pole a louky, blátem i kamením. Nevadí mi potoky, ba někdy ani řeky, zvesela překonávám dálnice i okresní silnice s dírami jako pasti na mamuty. Bez problémů jsem přejel sousedovu kočku a na návsi naráz srazil tři slepice. Takový je můj motocykl.
Unstoppable.

5.7. 2010 pondělí
Čím častěji jezdím na svém motocyklu, tím více zjišťuji, že mi chybí fyzická kondice. Není to žádná legrace, stále mačkat spojku a točit řídítky na každé křižovatce. Pravou noční můrou jsou pro mne průjezdy gigantických velkoměst, jako je například Praha, sídla ležícího západně od obce Škvorec a severně od obce Ohrobec. Vrhnul jsem se tedy na internet a vyhledal diskusní fórum, kde jistý pan Hicks, legendární bojovník za zrovnoprávnění osmistovky s dospělým GéeSem radí, že při práci se spojkou pomůže posilování. Ne jen tak ledajaké, ale posilování s činkami!

Zakoupil jsem sobě elastické trenýrky a rukavice s nápisem Fitness. Poté vkročil do budovy, vibrující temnou hudbou. Na stěnách visely fotografie polonahých pánů s velkýma rukama a malou hlavou, s nohama jak kmeny vzrostlých dubů.

V místnosti čpící potem pobíhalo několik individuí a přemisťovalo těžké činky nahoru, dolů, dopředu a dozadu. Inspirován ohromným pořízkem, uchopil jsem taktéž činku. Místo provedení bicepsových zdvihů se mi ji ovšem pouze podařilo odkutálet do rohu a odřít omítku.

„Ty seš tu novej, co?" otázal se pořízek.

„No," pravil jsem já.

„Tak hele voe, dám ti lekci, zdarma, jo?"

„No."

„Nejdůležitější je hlava, jasný?" pověděl obr.

„Hlava? Já potřebuji biceps. Na motocyklovou spojku," odporuji.

„Co?" vytřeštil lektor zrak.

„No... chci sval. Stačí na levé ruce. Na spojku."

„Svaly budou, dneska už to není problém. Co sypeš?" padla další otázka.

„Sypu? Kam? Kam mám co sypat?" nechápu.

„Ty voe... sypeš, zobeš, ne? Kreatin je jasnej, ale co k tomu? Něco extra silnýho?"

„Aha, výživu myslíš. No.... sypu si čínské polévky."

Svalnatý cvičenec se na mne dlouho a podezřívavě díval. A mhouřil oči.

„Hele... tady chytni tu činku a jedeme kozy, kozy jsou základ."

Neodporoval jsem, položil se na lavici a zabral. Nic.

„No... a teď to zvedni a pumpuj!"

„Již zdvihám."

„Co? Cože? Ty vole, zařvi si, makej, dři, poť krev!" huláká hromotluk.

„Proč bych měl řvát? Chci jen nadzdvihnout tu činku!" oponuji.

„Ty voe... chápeš... to je v hlavě!" počíná zvyšovat hlas svalovec.

„Kozy v hlavě?"

„Ty voe mlč! A poslouchej! Je to v hlavě, chápeš? Soustřeď se na kozy a zařvi si. Energii! Všechno do toho dej!"

„Úůůůůů," pravil jsem a zabral. Nic.

„Co děláš? Proč úůůůů?" zůstal pan učitel zírat s otevřenou pusou.

„No tys mi říkal, že mám zařvat."

„Ty voe... ale ZAŘVAT! Ze všech sil! Chápeš? Zařvi třeba... KURVA! A nebo JOOOOO! Nebo třeba SRÁÁÁČI! Potřebuješ se vybudit, jasný?" ječí mohutný šílenec.

Sice nechápu, jak řvaní souvisí s lehčím ovládáním spojkové páčky na mém motocyklu, ale nechávám si poradit. Zalehávám pod činku a ležím.

„Co zase je voe? Proč nemakáš?"

„Přemýšlím, co zařvat."

„Kurva, já se z tebe poseru! Něco zařvi! Něco silnýho, chápeš? Musí v tom být krev! Jak zařveš, musí z tebe jít strach!" burácí kulturista.

„Zparchantělé plémě Huna Atilly!" vykřikl jsem jako drsný motorkář a opřel se o činku. Nic.

„CO-ŽE? Cos to zařval? Ty pičo. Seš normální? Tak tohle ne! Tak tohle fakt ne," vytřeštil zabiják oči, otočil se a odešel, kroutíce hlavou, vzpínaje ruce a pronášeje velice, velice neslušná slova.

Poté jsem půl hodiny mával tříkilovou činkou a klátil se u toho jak na instruktážním videu o epileptickém záchvatu. Následkem tohoto ďábelského tréninku jsem si namohl rameno a předloktí.

Cestu zpět do bytu jsem na motocyklu spojku i plyn ovládal bez citu v bolestí sužované ruce. Křečovitým cukáním, pročež jsem poskakoval jak klokan po úžehu.

Tak tudy cesta nevede. Jelikož jsem však trpělivý jedinec a sval na spojku zkrátka chci, pořídil jsem si činku. Však se ještě ukáže.

6.7. 2010 úterý
Je to jasné, ještě stále nejsem motorkář. Občasný uživatel motocyklu, to ano. Ale motorkář? Kdeže. Pominu-li techniku jízdy, která by se jistě uplatnila v cirkuse malomocných či jako akční vizuální doprovod vystoupení Alexandrovců, zůstává ještě spousta dalších aspektů, kterými se od rytířů silnic odlišuji. Například helma.
Helma na mé hlavě mě neustále překvapuje. V zimě je v ní zima a v létě si připadám, jak kdybych vrazil hlavu do sklenice od okurek. Pravdou ovšem je, ze díky helmě jsem se naučil jezdit bez toho, abych se držel řídítek. Trénink mám na to pestrý. Za jízdy se například potřebuji podrbat na nose, který mě svědí. Jelikož nevnímám, že mám obličej zakryt hledím, opakovaně rukou do hledí mlátím, snaže se dostat k nosu a poškrábat se. Velice často také zapomínám, že mám helmu na hlavě, pročež jsem nucen za jízdy otvírat hledí a pracně vyšťourávat žvýkačku, kterou jsem si do helmy nechtěně odplivnul. Také jsem za jízdy schopen obě ruce vsunou do helmy a lovit hmyz, který se dovnitř dostal.
Pokroky jsem tak učinil pouze v názvosloví. Již vím, že to, čemu jsem říkal "malý kyblík" se nazývá helma otevřená. Potom tu máme helmu "s takovým hýbacím tam na bradě", což se odborně nazývá helma vyklápěcí. No a "ta s tím okýnkem" jest helma integrální.
Helmy nosí motorkáři proto, aby jim nebyla zima na hlavu a aby nebyly vidět jejich ošklivé obličeje. Můj polský kolega nosí motocyklovou helmu proto, aby ji v rychlosti hodně přes 100km/hod otevřel a následně si nechal vyrazit zub čmelákem.
Zkrátka - bez helmy se motorkáři neobejdou.

7.7. 2010 středa
Motocykly jsou konstruované k několika účelům. Jednak proto, aby na nich řidič mrznul nebo se příšerně pařil. To podle počasí. Další funkcí motocyklů jest permanentní nasírání řidičů automobilů. Poněkud napětíplný vztah řidiče motocyklu a řidiče automobilu se u intelektuálně poněkud nevybavených jedinců na obou stranách mění v zajímavé laškování. Duševně nevyspělí motocyklisté se specializují na ukopávání zrcátek automobilů a produkování ohavně hlasitých zvuků z výfukových potrubí. Automobilisté se soustřeďují na vytlačování motocyklistů do protisměru či vyhazování předmětů z okének automobilů před motocyklisty. Stále populární, byť už ohranou metodou boje je nečekané otevírání dveří automobilu před motocyklem projíždějícím stojícími kolonami. Poněkud nechutným zvykem řidičů automobilů je používání ostřikovačů na přední sklo v těsné blízkosti motocyklisty, s čímž mám několik osobních zkušeností. A to vám pravím, vážení čtenářové, takový roztok z ostřikovačů v puse naprosto znehodnotí lahodnou chuť čínské polévky z předchozího dne.
Neposlední a zábavnou funkcí motocyklu je zprostředkovávání bližšího kontaktu mezi peněženkou motocyklisty a peněženkou policistů. Z pokutových bločků si již mohu vytapetovat polovinu obývacího pokoje a nemálo škod mě stály i obskurní úplatky ve formě sedmi dvacetikorunových mincí („A pane řidiči, to jen proto, že syn je taky motorkář!" - Planá nad Lužnicí) a osmnácti tureckých lir („Na podzim jedu do Istanbulu, tak si to vezmu, ale příště by to bylo horší, pane řidiči!" - Postoloprty).

Jak vidno, motocykl rozšiřuje kulturní obzory.

Před policisty je nejlépe ujet na pole.
Nyní již jen zbývá prchat před rozzuřeným kombajnistou.

21.7. 2010 středa
Letošní motocyklová sezona se mi poněkud prodražuje. Najeto deset tisíc kilometrů a právě jsem zaplatil desátou pokutu. Tentokráte poté, co jsem byl lapen policisty parkujíce na chodníku. Nikterak mi nepomohla obhajoba, že jsem si jen odskočil zakoupit čínské polévky. Orgánové jsou zlí, nelítostní.

2.8. 2010 pondělí
Jak si tak motocyklu křižuji pěknou českou krajinou, zastavuji často v restauračních zařízeních, bych sobě dodal dobré nálady a tisíci kaloriemi udržel objem olbřímího teřichu. Jak se však mohu po pozření české krmě soustředit na jízdu, užívat si hmyzu, podélně vyjetých kolejí, policejních radarů a jiných radostí motocyklisty?
Dle mého názoru je česká kuchyně druhou nejhnusnější kuchyní světa. Poblióznější je už jen ta polská, která užívá zhusta podobných receptur, avšak za použití ještě podřadnějších surovin.
Česká kuchyně se vyznačuje zejména pravidlem, že jídlo má být husté, hutné a těžké. Aby se ovšem strávník necítil jak po polknutí gigantického těžítka, usoudil jakýsi chytrý Čech, že jídlo je třeba něčím odlehčit. A jelikož například takový olej plave na vodě, lehký zajisté je. Pročež je základní princip české kuchyně objasněn. Vezmeme hutný knedlík, přidáme kus nejhnusnějšího masa a vše podlijeme, zalijeme a oblijeme olejem. Následně dochází k procesu smažení, který se nekontroluje podle stavu smaženého masa, nýbrž podle stavu oleje. Smažení je ukončeno, když olej počíná černat, je pěkně prosycen černými stoupajícími bublinami a v těsné blízkosti masa začíná kouřit. Variacím se meze nekladou a tak je možno na oleji připravit hutný sýr, či zohyzdit něco, co by snad mohlo zavánět zdravím, například rybu. A tak se vesměs jídelníčky českých restaurací dělí na část "pro pravé Čechy" obsahující vepřovou pečeni, vepřovou pečeni s knedlíkem, vepřovou pečeni s chlupatým knedlíkem a guláš zalitý olejem. Druhou část jídelníčku tvoří pokrmy zhusta označené jako "něco pro vegetariány" či "něco zdravého". Tato část je tvořena smaženým sýrem, smaženými žampiony, smaženou brokolicí a smaženým bramborákem.
Z českých restaurací odcházím s vědomím, že jsem konečně seznal, jak se asi cítí ryba, když omylem spolyká rybářská olůvka. Vsedám na motocykl, těžce dýchám a snažím se nezatáčet a neřadit, abych motocykl moc nerozhýbal. Laikovi se to možná bude jevit jako nepodstatný detail, ale nablít si do helmy nikterak legrační nebývá.

3.8. 2010 úterý
A je to tady. Motocyklový gang Wild Pink Pigs z divokého Chomutova se opět rozhodl dobýt svět. Výlet do Indonésie je potvrzen. Už teď je jisté, že korálové útesy čeká zatěžkávací zkouška, že místní rikšové budou nuceni zocelit svá lýtka a že místní tisk se konečně nebude muset věnovat lokálním historkám o tsunami a občanské válce. Zhluboka dýchám a snažím se nemyslet na nejhorší. Což jde těžko, neboť mám stále na paměti, kterak při jiném podobném výletě pan Lišák v Sýrii téměř utloukl domorodého chlapce.

„Tady nasednout na velbloud, sir,ˮ praví malý chlapec a pobízí členy motocyklového gangu, aby si vylezli na velbloudy a absolvovali objednanou vyjížďku. Syrská Palmyra.

Velbloudi řvou, poulí očima a třesou se ve slabinách. Ostatně, prostorově výraznější pan Lemiš a pan Lišák by jistě potopili i Tevat Noach.

Krátká karavana se dává na pochod, maličký velbloudář nešťastně štká, jelikož si vybral za spolujezdce nerudného pana Lišáka. Jak velí tradice i zkušenosti, třímá hoch v ruce krátký klacík, kterým velblouda pohání. Naopak pan Lišák je ze zvířete nadšen, laská se s hrubou smrdutou srstí, něžně hladí zvíře po zadku a objímá velbloudův krk.

Motocyklový gang Wild Pink Pigs v Sýrii

„Haškrn huah kr de chran uach?ˮ (*), praví malý Syřan a pohání velblouda hůlkou.

„Co to jako je? Okamžitě ho přestaň mlátit!ˮ durdí se pan Lišák česky.

„Jachua chrá un, huah kr fuuuujtajxl  ´nga uach,ˮ (**) vzrušeným hlasem dí dítě a tluče velblouda.

„Ti říkám, ty xindle malej, ještě jednou ho praštíš a seřežu tě jak malýho Araba!"

„Allahu Akbar!ˮ

„Dáš sem ten klacek! Já tě varoval!ˮ

Prásk, švih, úpění a křik, řev velbloudů a dětský pláč.

* „Pohni se, tý líný hovado, jak dlouho myslíš, že mě bude bavit jezdit s tím tlustých bělochem na zádech?ˮ

** „Zatraceně rychleji, strašně mu smrdí z pusy, když na mě mluví!ˮ
 

4.8. 2010 středa
Chytil jsem se za teřich, zřítil jsem se do řeřich, pravím sobě doufajíce, že mé básnické střevo není to slepé.

Vyhlédneme si pěknou zatáčku, pokocháme se pohledem na modré nebe a pravíme sobě, že je na čase se projet na motocyklu. Do zatáčky vjíždíme daleko rychleji, než-li je záhodno, pročež je nutno rychle shodit břicho z nádrže na stranu ve směru zatáčení, čímž docílíme naklonění motocyklu a úspěšné zatočení. Téměř. Jelikož se tímto způsobem udržíme na vozovce jen těsně, zadním kolem se nám povede najet na bílou čáru, která je pěkně kluzká a zahňácaná blátem od místních zemědělců. Poté prudce stáhneme řitní otvor a vydáme krátké zaúpění, což sice ničemu nepomůže, ale jest to přirozenou reakcí na zjištění, že se motocykl otočil navýsost nežádoucím způsobem a zadní kolo předjelo to přední. Následně si oddychneme, jelikož silnici sice opouštíme v rotacích, ale netrefili jsme stromy, kterých je v zatáčce hned několik. Při prvním kontaktu s naprosto promáčeným polem jest nám působením všech možných sil vyrván motocykl z rukou. Zatímco stroj něžně dopadl do mokré hlíny připomínající spíše třetihorní bažiny, naše tělo letí vzduchem, přičemž má velice daleko k estetickému plachtění volavek či koordinovanému útoku sokola. Následně chvíli ležíme v blátě a přemítáme o nejrůznějších věcech. Poté vstáváme, odhazujeme ulomenou výklopnou část helmy a připravujeme se na uvítání traktoristů, kteří se sbíhají a pronášejí neslušná slova na adresu motocyklistů. Následuje potupné vytažení motocyklu traktorem, úspěšné nastartování a cesta do bytu, která spíše připomíná reklamní jízdu majitele bahenních koupelí či restituenta obrovských rašelinišť. V bytě se nezdržujeme zbytečnostmi, pouze vyzujeme boty a poté se dlouhé a dlouhé minuty sprchujeme v motocyklové výstroji, smývaje kilogramy bláta a pocit naprostého ponížení. Když máme koupel za sebou, další půlhodinu trávíme čistěním odtoku vany, který se úspěšně ucpal slámou, kamením a dalším svinstvem odebraným z pole.

14.8. 2010 sobota
Vsedl jsem opět na můj motocykl, uvelebil si břišní pneumatiku na nádrži a rozjel se. Mé rozjezdy dosud připomínají rozlet postižené kachny, ještě dobrých sto metrů po rozjezdu trčí mé nohy do stran, jelikož mám strach, že spadnu. Pravou noční můrou jsou pro mne série křižovatek, kde musím neustále zastavovat a zase se rozjíždět. V takových městech si připadám jak při nacvičování jakési perverzní spartakiádní sestavy a neustálé roztahování nohou způsobuje, že na konci takového dne mám třísla namožená a nateklá jak pan Schwarzenegger bicepsy. Aby toho nebylo málo, své k tomu řekne i motor mého motocyklu. Jak každý motocyklista ví, baworácké boxery mají válce vystrčené natolik do stran, že to úchylní jedincové označují za "macaté visící poprsí padesátileté sousedky", jak jsem se kdesi dočetl. Nakopnout tak motor vlastního motocyklu je pro mne více než snadné a pochybuji, že by mi v této činnosti mohl někdo konkurovat. Mé holení kosti jsou tak často otlučenější než klacek na pohánění afrického dobytka.
Večer po motocyklových vyjížďkách úpím bolestí na lůžku a přemítám, proč jsem se vlastně stal tak nadšeným masochistou.

18.8. 2010 středa
„Já vás naučím, chodit si jen tak kam se vám zlíbí a ubírat tak prostoru mému motocyklu," spokojeně si hartusím do helmy a přidávám plyn. Tam a zpátky, tam a zpátky! Projíždím Stádlecký most stále rychleji, pročež hlučím a turisté stojící na mostě nadskakují, vibrují a zhotovují tak pouze rozmazané fotografie. Most se pohupuje, jelikož je řetězový.  Most má jen 157 metrů na délku a celých 6 metrů na šířku, tudíž se mi jej daří přejet několikrát bez toho, abych sjel do řeky. Darmo mluvit... již v polovině 19. století pánové Schnirch, Gassner a Lanna věděli, jak ochránit motocyklisty ve století 21. Dřevěné trámy vibrují, narážejí na sebe a tropí tak nezvyklé zvuky nad chcíplou řekou Lužnicí.

30.8. 2010 pondělí
Do análu vsadit hořící doutnák, otrávit akvarijní rybičky a vyzvat na souboj ve vlnění břišními tukovými pásy. Všechny tyto ohavnosti a troufalé výzvy adresuji dobytkovi, který mi na mém motocyklu z pustého plezíru probodnul obě kola a nějakým záhadným způsobem jistě strašlivým nástrojem doslova vyrval ventilek. Jelikož se to stalo v Česku, opět se potvrdil známý vzorec chování kmene Čechů shrnutelný pod jednoduché "Nevadí, že nemám kozu, hlavně když sousedovi chcípne".

31.8. 2010 úterý
Do města Odry dojíždím jako obvykle nadšený, jelikož jízda na motocyklu po oderských kopcích, kolem meandrů Odry a skrze chátrající Spálov či Potštát mě naplňuje spokojeností, usmívám se do helmy, děsím vesnické ženštiny velkým motocyklem a exotickou poznávací značkou z dalekých severních Čech.
Jako vždy očekávám, že můj téměř devadesátiletý děd bude kdesi pobíhat, na zahradě hubit krtky, bořit a zase stavět komín či konat další podobné činnosti, ve kterých si libuje. Jak jsem se jen spletl. Můj děd sedí v kuchyni, má velkou fialovou hlavu, nateklé uši a vzdorně hledí do země. Po kuchyni pobíhá babička, má zuřivý výraz a mezi zuby drtí výrazy jako cvok a starý blázen. Dále je v kuchyni ještě můj otec, který jen zoufale kroutí hlavou a protáčí oči. Opatrně se vyptávám, co se zase stalo. Nu... můj děd dostal výborný nápad, že je třeba šlechtit své tělo, vylezl na střechu a počal ručně překládat zhruba tři tuny smrkových fošen, aby prý lépe proschly.

"Hle, hadra jakási," pravil o chvíli později a se zájmem pozoroval jakousi zmuchlanou kouli v trámoví.

"A hle, tady je jakási dírka," pravil o další chvíli později a do otvoru v kouli narval prst, aby zjistil, o co jde.

Jen o zlomek sekundy později zaúpěl bolestí a prst z díry nešetrně vyrval, čímž celé vosí hnízdo roztrhnul. A již kvapí zpod trámoví ven, následován osazenstvem vosího hnízda. Hop a skok, kotoul a běh! Děd kolem sebe zoufale mává rukama, běží vlevo, vpravo a na kraj střechy. Následně se vrhá na hrušeň, která u domu roste, sjíždí po jejím kmeni několik metrů, bodán vosami a surově mlácen větvemi.

"A co krtci, krtky jsi už vyhubil?" hladím děda po nateklé hlavě a snažím se svést hovor jinam, abych uklidnil rozjitřenou atmosféru.

13.9. 2010 pondělí
Jako téměř každý den svého pobytu v Česku, i dnes jsem se zatvářil drsně, do úst vložil žvýkačku, na hlavu nasadil helmu a vydal se ničit životní prostředí plyny unikajícími z výfukového potrubí mého motocyklu. Již za první vesnicí jsem ovšem zapomněl, že mám na hlavě helmu a vyplivl žvýkačku. Ta se tentokrát nepřilepila na nos, do vousů ani na plexi, jak obvykle dělává. Překulila se po tváři a usadila ve vlasech. Zastavuji, snímám helmu a žvýkačka drží. Pružně spojila mé vlasy s molitanovou výstelkou helmy.

O hodinu později poskakuji zuřivě před zrcadlem, v jedné ruce nůžky, na hlavě se pohupuje molitanová výstelka a ve tváři mám divý výraz. Jak vidno, motocyklista sám sobě musí býti i zdatným kadeřníkem.

14.9. 2010 úterý
Vylezl jsem na svůj motocykl BMW oblepený mouchami a aurou dopravního prostředku pro starší pány při těle a vydal se křižovat pozůstatky českého království. Kolem jihočeských rybníků na sever, skrze Pacov, městečko slavné motocyklové historie. Pod klášterem želivským zahnouti k nemalebným vesničkám a vynořit se u města pana Hliníka, staroslavného Humpolce. Od Humpolce vede směrem na Ledeč nad Sázavou cesta paralelní s proslulou středoevropskou raritou, dálnicí spojující Prahu a Brno, dvě města, jejichž obyvatelé k sobě hoří upřímnou láskou. Tato starší silnice vede lesy a polomrtvými vesničkami, provoz je zde minimální a tak si zde často vychutnávám meze mých motocyklových schopností. Vždy až do okamžiku, kdy se kochám natolik, že v nějaké zatáčce téměř vjedu do lesa. Následně se uklidním, jelikož se mi prožitou hrůzou mlží bulvy, do rukou dostávám bojácný třes a svěračem bych mohl ohýbat železné pruty snadněji, nežli Železný Zekon svými bicepsy. V Ledči nad Sázavou míjím svou oblíbenou dopravní značku Hlavní silnice, které jakýsi místní umělec doprostřed žlutého kosočtverce přimaloval výraznou černou svislou čárku. Vyjetím z Posázaví se dostávám do poněkud nudného kraje východního Česka, skrze Přelouč přijíždím do Hradce Králové a jako obvykle se ubytovávám u lékařské fakulty. Co si budeme povídat... studentky medicíny působí přece jen aktraktivněji a vyzařuje z nich větší síla perverzních anatomických znalostí, nežli ze studentek jaderné fyziky, že ano.

12.10. 2010 úterý
Chladná podzimní rána jsou na motocyklování nejlepší. Mám na mysli brzká rána a motocyklování po rozbitých silničkách mezi vesnicemi.

Planá nad Lužnicí, Košice, Tučapy, Dírná, Červená Lhota, Pluhův Žďár, Kardašova Řečice a zpět na E55, po které se dá jet po ránu dvoustovkou, jelikož zde není provoz ni policisté.

Mlha jest tak hustá, že pokrývá hledí helmy vrstvou jemných krůpějí, zima jest již taková, že tiše vyji. Z hromad hnoje u vesnic stoupá pára, zatímco koláče zvratků u hospod jsou zmrzlé. V zatáčkách je napadáno listí, po kterém motocykl pěkně klouže. Pokud zrovna nekloužu na listí, kloužu na jablkách, kterých je v alejích požehnaně. Orosené není jen hledí, nýbrž i zpětná zrcátka, pročež jedu tam, kde je na zemi tmavá barva a já tak tuším silnici. Slunce je nízko a tak do něj každou chvíli pohlédnu, pročež následujících pár minut slzím a vidím jen světelné skvrny něžně plující všude kolem.

Kochání je velice intenzivní. Natolik intenzivní, že mi došel benzín a já musel k pumpě pěšky. Nic mi to však nevadí. Po cestě se mohu kochat srnami v trávě a vesnickým psům házet mezi oči spadaná jablka.

14.10. 2010 čtvrtek - 22.10. 2010 pátek
Jelikož v Irsku motocykl nemám, vždy se nesmírně těším, až po práci vsednu do letadla a odletím do Česka. Nikdy bych sobě nepřipustil, nakolik jest motocyklování návyková záležitost. Pravda, intelektuálnosti pomálu a vložit sobě živou mambu do úst je adrenalinovější zážitek. I přesto se však tetelím blahem, když hodiny ukrajují poslední minuty mé směny a ošklivé irské letušky na mne již jako obvykle čekají.
Pokud však zrovna po práci do Česka neletím, duše má strádá, ohýbám se bolestí a strázní. A to zejména tehdy, když všude kolem mne jezdí motocykly. Ne však motocykly ledajaké. Ještě přede dvěma lety jsem nerozlišoval a čínský skútr, koloběžka či stroj motocyklového rebela, vše pro mne bylo to samé. Dnes? Jsem odborníkem, jakému není rovno. Přimhouřeným zrakem šlehám kolem sebe a tu pohrdavým frknutím, tu uznalým pokynutím hlavy dávám najevo, co si myslím o projíždějícím.
Pojďme si tedy ve zkratce pověděti, s jakými motocykly se převážně můžeme potkat.

 
Onanující bůžci přísně hledí na motocyklisty v Asii
(kdesi na Bali, Indonésie)

Nejčastěji to zřejmě budou motocykly z dalekého Japonska. Pryč jsou doby, kdy se Evropané smáli Japoncům, že jsou žlutí, neumí postavit motocykl a jejich gejši úchylně cupitají. Nejznámější motocyklové továrny Honda, Yamaha, Kawasaki, Suzuki, Nagasaki a Hirošima chrlí desítky a stovky tisíc motocyklů. Všechny jsou si podobné, jsou levné a jen šikmé oko nadšence je mezi sebou rozliší. Dlužno pověděti, že se vesměs jedná o stroje funkční, nerozpadající se a nejzkušenější jezdci tak mohou bez obav kličkovat před domovem důchodců v pěkný letní den. A to je nějaký slalom.
Poté je na cestách možno zahlédnout stroje německé, převážně továrny BMW. Není motocyklů lepších, ovšem zřejmě ani ošklivějších. Legendární je přístrojová deska modelu GS1150, pravděpodobně nejhnusnější věc, kterou kdy lidstvo vyrobilo. My, vlastníci strojů BMW, ovšem trpíme takzvaným syndromem "velbloud". Což znamená, že jsme natolik uchváceni schopnostmi našich strojů, že se pro nás stávají krásnými. Co si budeme povídat - takový velbloud není zrovna žádný krasavec a přesto stále a znovu žasneme, čeho je schopen. Ostatní motocyklisté se nám smějí, že jsou naše stroje drahé a že prý bez sexuálního náboje. Pravda, na čínských polévkách jsem se musel omezit a sexuálně laškovat s výfukem mne také nenapadlo. Nejčastěji jsou k vidění BMW řady GS. Piloti těchto strojů jsou typičtí tím, že za hříšné peníze navěsí na svůj stroj nekonečné množství takzvaného expedičního harampádí, se kterým by se dalo vyjet na Mt. Everest, třikrát objet Afriku po zadním kole, orat pouště a česat kokosové ořechy. Aby toho nebylo málo, tito piloti jsou oděni ve stejném expedičním oblečení za cenu, za kterou by si soudný člověk raději koupil další motocykl. Snad už ani není nutno dodávat, že naprostá většina takto vybavených a oděných motocyklistů vyjede tak maximálně na víkend k babičce na třešně. Všední výlet do Íránu či Albánie bývá životní epizodou, jejímž dobrodružným líčením otravují okolí po zbytek života a ještě vnoučata hrdého jezdce pozbývají vlastní identity a jsou anonymně nazývána Ti, jejich děd jel na výlet.

Rolling Stones on the road, yeah!
(Munduk, Bali, Indonésie)

V Rakousku sídlí továrna KTM. Tam vyrábějí výborné motocykly, ovšem to nikde nesmím říkat nahlas, jelikož mezi příznivci značek KTM a BMW panuje jistá rivalita. Již dva roky koketuji s myšlenkou, že si své BMW nechám přestříkat do krásné oranžové barvy z Mattighofenu.
Potom zde máme stroje britské. Drahé, kvalitou ne zrovna úplná špička, ale ten duch! Ó, chtěl bych býti vlastníkem britského stroje, popíjet čaj s mlékem a kochat se závistivými pohledy ostatních. Až rozbiji svůj motocykl a přežiji to, další volba je jasná. Budu sirem s britským motocyklem!
Čeho bych rozhodně nechtěl být vlastníkem, to je motocykl italský. Itálie je země na jihu, kde žijí divní kudrnatí lidé, co postavili křivou věž a jsou pyšní na sochu pána s malým penisem, které upadla ruka. Majitelé italských motocyklů  kromě benzínu potřebují mít hektolitry gelu do vlasů, dámskou kabelku a veliké sluneční brýle. Nejen to. Majitel italského motocyklu si musí nacvičit afektovaný výkřik Mamma Mia! a být ohromně italský, tedy poněkud 4%, či alespoň metrosexuálního chování. Ještě hůře jsou na tom majitelé italských strojů Ducati, kteří kromě výše zmíněných  propriet a výkřiku musí ovládat sepnutí rukou a řvaní Och, ta božská červená!, jelikož motocykly Ducati se vyznačují tím, že jsou nekvalitní a červené.
Tak, to bysme měli Itálii. Koho jsem ještě nepomluvil... hm...
Nejzábavnějšími z motocyklistů jsou majitelé strojů Harley Davidson. To zákazník přijde do obchodu a za hříšné peníze sobě zakoupí odznáček HD. Jako pozornost zdarma k odznáčku obdrží motocykl, který je nekvalitní, špatně jezdí, příšerně vypadá a soudný člověk by se na podobný paskvil neposadil, jelikož by si tím udělal ostudu. Jezdci na HD se však ukazují jako jedincové nezlomného, silného ducha. Vůbec jim nevadí, že se jim všichni smějí a že jezdit na HD je čiré utrpení. Křižují krajinu, polykají mouchy a jsou spokojeni. Správný majitel motocyklu HD samozřejmě hned pozná, že sobě zakoupil stroj nevhodný k jízdě, proto jezdci na HD zásadně nejezdí, nýbrž se kochají. Nesmírně odolní, obdivuhodní občané.
Zbytek motocyklistů sedlá zbytky kdysi rozsáhlé výroby československé, motocykly čínské, indické a jiné.

23.10. 2010 sobota
U jihočeských rybníků jest jako obvykle mlha, po ránu chladno a zdejší hmyz ještě v tento podzimní den nevylezl ze spacích pytlů, neprobuzen sluncem, co svítí, ale nehřeje. Nastává ten pravý čas pro motocyklistu. Vsedám proto na stroj z dílen německých inženýrů a přes Tábor mířím na Plzeň. Z Plzně již na sever po silnicích vedoucích lesy a mírnými kopečky. Zajíždím na Rakovnicko, kde je po okresních silnicích mezi chmelnicemi a skrze lesy taktéž pěkné jezdit. Kolem bývalého žateckého letiště, odkud v neveselých dnech roku 1948 odletělo v několika zásilkách k Jeruzalému celé izraelské stíhací letectvo (v počtu čtyř Avií, tuším) mířím do Chomutova.

"Hlavně opatrně, posledně mi upadl na silnici motor," sděluje motorkářský přízrak pan Lišák, majitel velikého choppera. Uznale obhlížím obludu a poklepávám na jeden ze tří čelních reflektorů, kterých by se jistě zalekl i pan Fučík, na svícení lampičkou zvyklý.

Křach!

"Doprdele, já to říkal, vole! Hlavně opatrně!" hudruje pan Lišák, jelikož reflektor upadl a zůstal viset na drátě. Tvářím se provinile a pomalu couvám. Zřejmě jsem však nenašlapoval dostatečně měkce, jelikož vzápětí s cinknutím upadl další z reflektorů. To ovšem ještě nebylo vše. O chvíli později se zřítil na silnici vůdce motocyklového gangu Wild Pink Pigs pan Josef, když si zakopnul o vlastní nohu. Válí se po asfaltu v helmě a špačkuje: "Okamžitě si mě přestaň fotit! Ty jsi natolik imbecilní, že bys tento trapný okamžik mého mrzkého života určitě zveřejnil na svých úchylných stránkách!"

Poté jsme se projížděli Poohřím, užívaje si krás podzimu, litvínovských chemiček a znásilněného podhůří Krušných hor.

Pan Josef se jako obvykle na svém silném silničním stroji maskovaném za choppera řítil krajinou rychlostí kolem stoosmdesáti, zatímco pan Lišák se kochal při stovce. Není divu, kromě kochání pan Lišák sledoval, který z reflektorů se zrovna uvolňuje a jestli opět někde po cestě neztratil motor.

"Tady jsem byl na vojně. Na téhle křižovatce jsem nákladní Tatrou srazil taxikáře a místnímu faráři přejel palec na noze," nostalgicky vzpomíná pan Lišák v Litoměřicích.

Se soumrakem oba drsní členové gangu odjeli zpět do Chomutova. Přespal jsem u řeky Ohře. Motocykl se během noci dvakrát zřítil do trávy. Poprvé, když jsem zapomněl dostatečně vykopnout stojánek a podruhé, když se stojánek nad mrazivým ránem zabořil do měkké hlíny.

26.10. 2010 úterý
Zima, mlha a ticho. Motor naskakuje se zpožděním, ze sedla sloupávám tenkou vrstvu ledu a vyjíždím na východ. Mezi Planou a Chýnovem nová silnice s pěknými zatáčkami. Za Chýnovem na Humpolec, to už se dá jet v průměru stoosmdesát. Žďár nad Sázavou, dále do Letovic a přes Olomouc na Valašsko. Skrze Bytču ke slovenským horám a dolů do Banské Bystrice. V Banské Bystrici se jako obvykle vřítím do restaurace Kapitol Pub a vyžaduji dvojitý ďábelský steak s trojitými feferonkami. Poté už se na motocyklu řítím kolem městského hradu, což tamní policisté oceňují svižným poklusem a pískáním na píšťalku. Pročež tahám za plyn a odjíždím.
Přes Dubnicu nad Váhom na Brno a potom už zpět do Plané. Má oblíbená trasa má 1111km a jel jsem ji letos třikráte. Pokochám se Valašskem, Povážím a projedu mnohá podhůří mnohých hor  Vždy v noci slézám z motocyklu, napouštím vanu horké vody, hladím si rozbolavělé pozadí a sám sobě pravím, že již nikdy, že jsem nebetyčný pitomec a že mi za to přírodní krásy ani sličné Slovenky přece nestojí. Načež hledím do kalendáře a zkoumám, kdy pojedu zase.

Říjnové slunce, říjnová mlha a namrzlý motocykl

27.10. 2010 středa
Jelikož se zřejmě letos již v Česku nevyskytnu, nastal čas zaparkovat motocykl. Stejně jako loni, i letos jsem tedy odjel do města Odry a motocykl uschoval v místnosti na porážení dobytka v domě mého děda. Tentokrát však děd nepobíhá kolem motocyklu a nezkoumá každičký detail. Ba ani nečíhá se sekerou na zahrádce, by pobil všechny krtky. Ani nesedí v kuchyni a nepopíjí alkohol. Můj děd leží v nemocnici, nemůže chodit a je unavený. Oči už se nesmějí a děd pravil, že toho má dost. A že už se těší, až se zase potká se svými rodiči. A já jsem smutný.

15.11. 2010 pondělí
Ráno si utírám špinavé nohy do spacáku vězeňského dozorce pana Topoře, něžně odsunuji z cesty ruku spícího pana Lupíse, který i ve spánku třímá fotoaparát a nervózně poklepává na spoušť. S obtížemi překračuji monstrózního policistu pana Lemiše, mávám hyperaktivnímu panu hasiči Josefovi, který se i ve spánku zmítá a šeptá slova jako "kupředu", "nezdržujte", "daleké kraje" a "vztyčme vlajku". Na závěr kopu do pojišťovacího agenta pana Lišáka, který naježil vousy a zabručel. Opouštím dobrodružníky a expedičníky, kteří se vracejí na Bali, do Jakarty, do Evropy, do Česka, do lékármy a do... do podhůří Krušných hor. Já směřuji své obézní tělo na východ, doufajíce v menší davy turistů a přitom v neustávající přívaly čínských polévek.

Svítání u Labuanbajo

Trapná snaha a kopii autobusu odjíždí z Labuanbaja v šest hodin ráno. Po jedenácti hodinách dojíždím do městečka Bajawa. Mám tak za sebou část přeslavné transfloreské dálnice. Úzká silnička nemá desítky či stovky, ale tisíce zatáček, pročež se ani na nejpodrobnějších mapách kartografové neobtěžovali a silnici zaznačili víceméně jako rovnou čáru. Nebýt nepředvídatelného provozu a faktu, že drtivá většina zatáček je slepých, srdce motocyklisty by se svíjelo v blažených orgasmech. Hornatý ostrov Flores vyniká nesmírnou krásou hlubokých strží, kónických vulkánů, rýžových polí a vzrostlých banánovníkových lesů. Přemnohé vesničky se dosud nezměnily v hnízda turistů, řeky a říčky rvou svými vodopády palmové háje a zelená úbočí strmých hor.

Zpestřením byl kromě zatáček i pasažér, který během cesty čtyřikrát naplnil močí igelitový sáček a vše vyhodil z okna. Dlužno zaznamenati, že sáček číslo tři měl v sobě nemalé otvory, k nelibosti ženštiny, sedící vedle nešťastného prostatika.

V Bajawě jsem sobě zakoupil zkaženou rybu, žlutou rýži z minulého týdne a vysušené nudle omotané černým vlasem kuchařky. Z ryby jsem snědl jen očíčka a poté sobě zakoupil tři čínské polévky a schroupal je jako lahodnou sušenku.

Pes jest oblíbenou pochoutkou vesničanů.
Dle tvrzení ovšem konzumují jen "very stupid dog".
Vesnice Bena.

16.11. 2010 úterý
Kolem městečka Bajawy jest mnoho vesniček, které stojí za návštěvu. Pronajal jsem sobě ďábelský motocykl o obsahu 125ccm a vydal se šířit na zdejší venkov nekončící slávu motocyklového gangu Wild Pink Pigs. Ve vesnici Bela jsem se přichomýtl k oslavě dostavby nového domu. Netuším sice, co jsem jedl, pozván k hodovnímu stolu, ovšem jsem si zcela jistý, že chutnější byla i vepřová konzerva u řeky Berounky, kterou jsem před lety polknul, vyzvrátil zpět do dutiny ústní a polknul znovu. Wogo, Nage, Dadawea, Welu, Dena a Bena. Břich mám nacpán k prasknutí jídly, za kterou by zdejší vývařovny místo michelinské hvězdičky dostaly spíše tři křížky.

Nevymačkaná prasečí střívka, rybí skřele a psí oči, delikatesa ve vsi Dena
(pan Lišák by pravil:"Panečku, to je ale mňamka.")

Hlavu mám nacpanou barvitým líčením o ngadhu a bhaga, o stromech se šťávou barvy krve, o podřezaných buvolech, o kuřeti, kachně a psu, pohřbených mezi tři kořeny podpěrných sloupů, o klanech a počítadlech z prasečích a buvolích čelistí. Jsem hotov nositi ikat trenýrky  a srkati arak s hřebíčkem ve stínu Gunung Inerie. K večeru se mi podařil husarský motocyklový kousek, když jsem se v jedné zatáčce divoce naklonil a předjel domorodce na jeho jistě výkonném skútru. Pravda... domorodec stál, pokuřoval a psal SMS.
Vesnice kolem města Bajawa jsou krásným živým skanzenem. Mix animismu, křesťanství a místy islámu z posledních sil odolává tlaku civilizace a turistů. Až do doby, než nějaký dobrák z Evropy natáhne elektrické vedení ke každému banánovníku a zbuduje kvalitnější silnici, po které již Číňané dotáhnou levný vlnitý plech a vybavení domácnosti z umělé hmoty.

Nositelky vyznamenání Banánový list,
jinak též příprava na tanec ve vesnici Bela

17.11. 2010 středa
Zatnout zuby a vsednout do dalšího busu směr východ. Transfloreská dálnice vskutku není nudná. Z Ende do vesničky Moni nese mé tučné pozadí opět motocykl. Ač jsem v Česku hrdým majitelem německého stroje BMW, zde se cítím jak vozíčkář při závodu na 110 metrů překážek. Sám, obtěžkán jen svým zavazadlem, jsem neustále předjížděn domorodci, kteří se zřejmě účastí soutěže "Stěhujeme město na motocyklu". Tu mne míjí šílenec s ohromnými barely, tu cvok s manželkou, tchýní a čtyřmi dětmi. Následuje motocyklista s přivázaným vepřem, poté akrobat vezoucí pětimetrové bambusy. Zaujal i motocyklista vezoucí desítky ryb uvázaných na předlouhé tyči připevněné na motocyklu kolmo ke směru jízdy.

Ve vesničce Moni mám ruce vytahané jak chobotnice chapadla, zakupuji sobě mie goreng a usínám při představě, jak by byl na zdejších silničkách zesměšněn pan Valentino Rossi.

Poskakování v poledním slunci, což se hodí zejména k úpalu, úžehu a přepalům na fotografii

24.11. 2010 středa
Lewoleba je hlavním městem ostrova Lembata. Pravda, na ostrově Lembata není těžké býti hlavním městem. Stačí postavit tři domy, anténu a za městem uhrabat dva obdélníky. Jeden bude sloužit jako fotbalové hřiště, druhý jako letiště nebo líhniště komárů. To podle toho, jestli je období dešťů nebo ne. Také je vhodné navézt na pláž několik panelů, aby měly kde kotvit lodě.
Za město se nahrne kopec hlíny. Poté už se jen počká, až začne kopec doutnat, kouřit a hlavní město je hotové.
Po ulicích Lebolewy se honí ojeky, nákladní automobily upravené pro přepravu cestujících a na krajnici posedávají trhovkyně nabízející nahnilé banány, nezralé ananasy a další místní flóru, kterou je možno pozřít, aniž by se jedlík otrávil.
Sopka Ili Api spokojeně pokuřuje a ve vesnicích kolem Lebolewy stařeny tkají ikat. Ten zdejší zdobí siluety mant a velryb.

Výroba ikatu, počítáme-li v to i barvení, může trvat měsíce, ba i roky

"Chápete... nechtít skútr, chtít mo-to-cy-kl," snažím se vysvětlit mou příšernou indonéštinou v jedné z dílen na opravu zdejších nespočetných variací jednostopých vozítek.

"Nebýt problém, mistééér, mo-to-cy-kl," spokojeně pokyvuje umaštěný domorodec, užívaje příšernou angličtinu. A ukazuje na skútr, který by jistě sám studem ujel, kdyby jezdit mohl.

Načež zanechávám sofistikované konverzace a doširoka rozpřahuji ruce, nohou naznačuji nakopnutí startovací páky a vydávám co nejhlubší "brrrrrrrm".

"Ó... besar!" dovtípil se domorodec. A vytahuje.... další skútr. Větší.

Počínám mlčky zuřit. Již třímám tužku a na umaštěný kus papíru kreslím můj stroj BMW 1200GS, mrznoucí v garáži v dalekém Česku. Domorodý mechanik vytřeštil oči a když jsem domaloval a náležitě velikostně přehnal tolik typické válce, nevěřícně vydechl. Korunu všemu jsem dodal, když jsem vedle motocyklu dokreslil panáčka, abych zdůraznil, jak je můj dvoukolý miláček velký. V tu chvíli osazenstvo opravny vybuchlo v řehot.

"Mistéééér. This nou mótórsajkl... this éléfant!"

Blbečci.

Odjíždím na skútru o obsahu 110ccm, potupně, s kloboukem naraženým hlubokou do čela, aby mne nikdo nepoznal a nepomlouval, na čem to jezdím.

Severně od Lewoleby je vesnice Bajo. Lovci perel! Bohužel vzaly za své mé představy o odvážných lovcích, kteří vnikají do mořských hlubin, mezi zuby nůž a v zádech hejna žraloků. Je odliv, kousek od pobřeží pobíhají s holemi ženštiny i pánové. Rýpají do dna a co chvíli vytáhnou škebli a ze škeble kuličku.

Odpoledne mi sděluje místní policista, že letištní dráha je stále podmáčená a let do Kupangu na Západní Timor opět odložen. Jelikož jsem mužem činu, nasazuji zoufalý výraz, produkuji slzy a kajícně naříkám. Takto zábavně se potuluji na ohavném skútru po přístavu a dotazuji se všech námořníků na nejbližší loď do Kupangu. Těžko říci, zda-li se dá říkat úspěch tomu, čeho jsem dosáhl. Místo půlhodinového letu mě čeká sedmnáct hodin na nákladní lodi.
Loď vyplouvá se setměním. Veze automobily, dvě rakve a stovky prázdných barelů. A samozřejmě... velkého a tlustého, sluncem do růžovofialova spáleného výletníka.

Ostrov Solor z nákladní lodi při cestě z Lebolewy do Kupangu

27.11. 2010 sobota
Zapůjčuji sobě motocykl a objíždím okolí města. Nedaleké vodopády Oenesu připomínají spíše městskou skládku, což je neklamným znamením, že jsou oblíbeny u místních. Pokračuji do města Soe. Turistů ani výletníků si zřejmě místní moc neužijí, jelikož jsem tahán za rukáv a zván na rýži. Nepohrdnu, jelikož je to v ume kebubu. Ume kebubu je zakázaný, ale stále zvesela užívaný typ domů lidí etnika Dawan. Popravdě řečeno, mně by nikdo nic zakazovat nemusel, já bych v podobné díře nebydlel ani za pytel čínských polévek. Ume kebubu nemá okna a místo dveří je miniaturní díra, do které se člověk stěží vejde, i když leze po kolenou. Pravé orgie pro smysly však čekají návštěvníka vevnitř. Absence oken mi počala velice vadit, jelikož jsem netušil, kam budu zvracet. Ume kebubu jest čpavě smradlavé, vlhké, horké, zakouřené z pokusů zajistit si světlo svícemi zhotovenými nejspíše z nehtů a vlasů exhumované sousedky.
Do Kupangu se vracím podél pobřeží. Jízda na motocyklu se mi v Indonésii někdy jeví jako relativně nebezpečná záležitost. Jelikož se motocyklista kochá krásami tyrkysových vod často natolik, že až mocné nárazy tvrdé sedačky upozorní, že silnice vede poněkud jinde, nežli se zrovna jezdec ubírá.
Jízda na motocyklu v Indonésii se od ježdění například v Česku v některých detailech liší. Účel užití motocyklu není dán vyhláškou či bdělým okem policisty nýbrž konstrukčními limity stroje a sebevražednými sklony řidiče. Ani v Indonésii není radno podceňovat nebezpečí na silnici, pročež každý správný řidič co nejvíce a co nejčastěji troubí. Ač se to nezdá, řidiči většinou nosí i motocyklové helmy. Tyto pokrývky hlavy slouží zejména jako ochrana před sluncem, nákupní košík, sedátko při odpočinku na krajnici a nástroj, kterým je možno tlouci soupeře v případě kolize na cestě. Tělo má správný domorodý jezdec chráněno tričkem s veselým nápisem. Vlivem mnohonásobného praní je většinou nápis vybledlý a v triku je množství otvorů sloužících za jízdy k nerušené cirkulaci vzduchu kolem těla řidiče. Následuje ochrana nohou, což je většinou děravý hadr připomínající někdy kalhoty, někdy trenýrky. Zbroj jezdcova by nebyla kompletní bez motoobuvi za pět peněz. Gumový sandál má pružnou podrážku uchycenou třemi bezpečnostními body k řemenu, který jezdec třímá mezi prsty. Na trhu jsou samozřejmě k dostání i speciální výrobky ochraňující řidiče motocyklu, ale vzhledem k jejich ceně zůstávají převážně jen v regálech obchodů. Zde můžeme jmenovat například chlupaté podkolenky s nápisem Safe ride nebo motosandály v Česku známého pana Bati. Ride with style!

Motorsandály od pana Bati. Ride with style!
Kupang, Východní Timor

29.11. 2010 pondělí
"Jsem velký bílý turista, žádný pidimužík," pravím majiteli půjčovny motocyklů. Opět potřebuji poškrábat své ego, pročež pohrdám nabízenými skútry a vybírám si to nejlepší, co je k dispozici. Motocykl Tiger disponuje dostatečně silným motorem, aby vyvezl mé tukové ovary do balijského vnitrozemí, aby mi vlasy vlály pod tropickým sluncem a gumové pantofle dotvářely výzor drsného muže.
Legrace skončila po zhruba pěti ujetých metrech, kdy mi došlo, že skútr je zejména v přelidněné Kutě daleko vhodnější, nežli motocykl. Poněkud necitlivá spojka reaguje poněkud necitlivě, pročež neesteticky poskakuji. Trochu lepší situace nastává až ve vesničkách uprostřed ostrova. Ani zde však nepřekračuji moc často padesátikilometrovou rychlost. Místo abych v zatáčkách brousil kolenem asfalt, soustředím se na to, abych neuklouznul na listu banánovníku. Nečekaná komplikace nastává za městečkem Munduk. Místo plaché zvířeny se po mně zcela drze sápe makak a cení zuby. Pravda, nejsem vyznavačem úzkostlivě čisté ústní dutiny a zuby si čistím jen jednou týdně, abych si co nejdéle užil lahodnou chuť čínských polévek. Ovšem takový makak zřejmě zubní kartáček nepoužívá vůbec. Kopu zuřivě nohou proti žlutozubé opici, snažím se rozjet motocykl, spojka chvíli zabírá a chvíli zase ne, pantoflemi  se odrážím ve snaze nespadnout.
"Zlořečenče nevychovaný," kleji sprostě a hrozím makakovi.
Postupně zjišťuji, že nejznámější balijské hinduistické chrámy jsou jen hnízda turistů pokrytá cedulkami Nevstupovat. Pura Tanah Lot jest chrám nejznámější a hordy turistů obléhají celý komplex jak pan Hitler Leningrad. Na severním pobřeží Bali jest další známý chrám, Pura Beji.

"Ano, skutečná lahoda. Vlastně ani nevím, jak jsem dosud svůj nešťastný život mohl žít bez sarongu," pravím ironicky snědému pánovi u chrámové brány. Sarong má natržený roh a já odřené koleno a dlaně. Již nikdy nebudu se sarongem uvázaným těsně kolem mého obézního těla skákat ze zdi hinduistického chrámu, abych se vyčůral za exotickou rostlinou.

Čerpací stanice. Bali, Indonésie

30.11. 2010 úterý
Motocyklování na ostrově Bali není tím nejzábavnějším, co lze v Indonésii podniknout. Vlastně jde o poměrně nudnou záležitost. Půjčovny jednostopých vozidel jsou v každém městečku, stroje jsou ve slušné kondici, benzínové pumpy na každém rohu. Silnice jsou v dobrém stavu, ukazatele ukazují správný směr a když někomu přejedu nohu, jen se usmívá. Motocyklování na ostrově Bali je tedy takové, jako celý ostrov - k uzoufání nudné. Pokud si chce výletník užít té pravé legrace, doporučuji například ostrov Lembata. Tam jsou benzínové pumpy nahrazeny dřevěným stojanem u cesty, kde je benzín prodáván nikoli jen v lahvích, ale i igelitových pytlících. Asfalt není na Lembatě zrovna nejrozšířenější povrch cest a zájemce o motosport si nevybírá motocykl podle typu či objemu, ale podle toho, který zrovna jezdí.
Poloprázdné pláže kupodivu nacházím blíže, nežli jsem očekával. Jen pár kilometrů od pobliózní Kuty směrem na jih. U vesničky Pecatu týrám motocykl na nezpevněné cestě, ztrácím gumový sandál a rovnováhu. Nacházím písek, písek, palmy, písek a chcíplou rybu. Za soumraku ke mně nedoléhá jekot opilé australské a evropské mládeže ani naléhavý šepot kutských kurev. Jen tiché sténání se nese tropickou scenérií jelikož jsem bosým chodidlem šlápnul na rozžhavený výfuk.
Při cestě zpět zadní brzdu vůbec nepoužívám, gumový sandál mám zastrčený ze trenýrkami a spálené chodidlo za jízdy nastavuji chladivému večernímu vzduchu.

Čerpací stanice. Bali, Indonésie

1.12. 2010 středa
"Tohle je doufám jen nepěkný žert," pravím troufale výběrčímu mýta ve vsi Jatiluwih. Na Bali jest rýžových polí bambilión a možná i víc. Místní podnikavci vybírají mýto od hloupých turistů, jelikož prý rýžová pole v okolí jsou unikátní, krásná a zelená. Ve skutečnosti je zábavnější sledovat pytlíky rýže zakoupené v jakékoli sterilní evropské prodejně. Rýžová pole kolem Jatiluwih jsou zajímavá proto, že je vskutku umění vybudovat rýžová pole tak, aby byla hnusně všední, poté ještě vybírat mýto za vjezd do vesnice a ještě mít tu drzost a snažit se prosadit tu ohavnost jako zajímavost UNESCO.
Nasedám opět na motocykl a na plný plyn jedu pryč. Dalším cílem jest Pura Luhur Batukau. Ještě před chrámem jsou čtyřhranné sloupy se starými plastikami. Plastiky jsou porostlé mechy a lišejníky.
Pura Luhur Batukau jest chrámem starým a kdysi byl chrámem státním, když Tabanan bylo ještě nezávislé království.
Před vstupem do chrámu lze zahnout vpravo a po schodech sejít k pěknému rybníku plnému ryb. Když jsem načůral do vody, ryby odpluly.

Rýžová pole. Jatiluwih, Bali, Indonésie

19.12. 2010 neděle
Sedím si tak v práci na dublinském letišti, jsou dvě hodiny ráno a moji polští otroci, kterým tak nemám říkat, v mrazivé noci vytahují první ranní lety. Odškrtávám si první Amsterdam, první Paříž, dva metráky lubrikačního gelu pro Prahu a děkuji počasí, které zavřelo Londýn. Irští kolegové ohnivě diskutují nad ženštinami ze strany č.3. Španělský kolega Ismail krmí svou piraňu, líbá stěnu akvária a vykřikuje cosi o ´Sonrisa blanca pequena´.
Po zbytek noci na cár papíru sepisuji seznam, co všechno se naučím pro příští motocyklovou sezónu. Již přece není možné, aby se mi smáli všichni včetně kolegy Blbého Džona, který si zlomil pánevní kost, když tříletému synovi ukazoval, jak jezdit na plastové motorce, kterou mu nadělil k Vánocům. Již není možné, abych se spoléhal na štěstí a náhodu a neuměl opravit píchnuté kolo či ztracená řídítka. Také se naučím používat všechna tlačítka, která můj motocykl má. A nebudu zapomínat, že mám na hlavě helmu, až se budu zase drbat na nose. Naučím se zatáčet doprava. A naučím se, co znamenají dopravní značky. Sousedovi nebudu přejíždět slepice. Čeká mne rok plný nových poznatků. Tetelím se radostí a nedočkavostí.