Kterak jsem sobě pořídil motocykl
(rok 2009, sezóna první)

Na jaře roku 2009 jsem se rozhodl pořídit si motocykl. Na motocyklu jsem seděl naposled v autoškole někdy v minulém tisíciletí. Motocykl jsem nikdy nevlastnil a tak neznám nic z motorkářských dovedností, nic z motorkářského slangu. Nicméně jsem svým dotazem zaplevelil stránky BMWGS.cz a dověděl se, že si motocykl klidně pořídit mohu, ovšem ohledně možného přežití se diskutující již vyjadřovali poněkud mlhavě. Technicky jsem značně nezdatný, kromě kladiva (na souseda) a šroubováku (drbání za uchem) ostatně ani žádné nářadí nevlastním. Jelikož v Česku nežiji a nepracuji, nevlastním zde ani garáž a motocykl parkuji před domem. Na motocyklu se pohybuji pouze tehdy, když se zrovna nacházím v Česku a do Česka létám jen když mám zrovna v práci volno a nejsem někde na výletě.

První sezóna se nesla ve znamení objevování objeveného. Učil jsem se rozjíždět, zatáčet, uhýbat, padat, tankovat, seškrabovat kilogramy hmyzu a omlouvat se všem okolo.

Motocykl BMW R 1200GS, rok 2004
První jízda 21.7. 2009
Poslední jízda 27.10. 2009
Počet pádů: 3 (vše během prvních tří projížděk, vše pády ze stoje, nikdy v jízdě, vše do měkkého, bez následků)
Počet v roce 2009 ujetých kilometrů: 10300
Počet přejetých zvířat: pouze jedna kočka, jedna slepice a jeden helmou sražený pták
Poruchy, problémy: 0. Což kvituji s nesmírným obdivem vůči bavorským inženýrům, jelikož tak sestrojit tak blbuvzdorný motocykl je vskutku umění

Něco z historie:

Kromě autoškoly jsem tuším na jednostopém motorovém vozidle seděl třikrát. Jednou v Burkina Faso na mopedu, kdy jsem jel jako hrdina lesem podívat se na hrochy a krokodýly. Zpět jsem jel s naraženými koulemi. Podruhé v Kamerunu, kde jsem dokázal za 8 hodin ujet 80 kilometrů. Potřetí v Turecku, kde jsem jako vedoucí jezdec malé skupinky mopedistů zvolal: "To jsem zvědavý, který idiot to položí jako první!" a poté sebou švihnul do písku, obličejem napřed. Zápisky z deníku hovoří jasně. A také bolestivě:

15.12. 2002 neděle
Dingo je zase ožralý jako prase, takže odjezd do Bobo se odkládá. Místo toho jedu na druhý konec jezera s hrochy. Prý jsou tam kajmani. Říkají děti ve vesnici. Kajmani nebo krokodýlové... já se v tom nevyznám. Prostě zubaté potvory.
Opět jedu na mopedu a opět lesem.
U jezera je kupa dětí a mlátí malé asi metrové krokodýly velkými klacky. Také je chytají. I zúčastnil jsem se této zábavy.
Dělá se to tak, že se napůl umlácenému krokodýlovi klekne na hlavu, čelisti se chytí rukama a hlava se nazvedne. Abych nevypadal totálně neschopně, udělal jsem totéž. Tedy skoro.
Omámen úspěchem jsem krokodýla za hlavu zvednul do výše, abych se pochlubil, kterak jsem šikovný, že i my, v Česku v Horní Děložné, nemáme s lapáním krokodýlů problémy. Zdvihnul jsem krokodýla to jsem neměl dělat. Živočich sice chvíli klidně visel, ovšem potom mocně švihl ocasem. Takový metrový krokodýl má neuvěřitelnou energii. A ve výši krokodýlova ocasu byl můj rozkrok.
Zpátky jsem jel také na mopedu. Ale neseděl jsem, protože na mopedu se sedí obkročmo a této možnosti mě krokodýl zbavil. Celou cestu jsem akrobaticky bokem klečel na sedadle a objímal pronajatého řidiče.
Večer si v Bobo Dioulasso liji do rozkroku studenou vodu, abych si aspoň trochu ulevil.
Blbý krokodýl.

Nikterak příjemně nedopadla ani jízdě v Kamerunu o několik let později po burkinských zkušenostech:

25.3. 2007 neděle
Kdosi mi strká pařát do spacáku.

"Pane, umím anglicky!", chrchlá stařík.

"Ne, žebrákům nedávám, Afriku nepodporuji a děti nekrmím!", zdravím pána.

"Prý chcete do Wumu."

"Ó jistě, Wum! Vidět Wum a zemřít!", povídám a soukám se ze spacího pytle, jenž po včerejší příhodě se psem nehezky páchne.

"Půjčíme vám motorku a ve Wumu ji dáte mému bratrovi", dí stařec.

"E? Potřebuji řidiče, neznám cestu ani tajná zákoutí, kde divocí sloni přepadávají nebohé turisty!", pravím já.

"Řidič nechce jet, Wum je moc daleko."

Městečko Wum je od Misaje vzdáleno přibližně 80 kilometrů a podle mapy tam vede šestiproudá dálnice. Nakonec platím nehorázné peníze, dolévám plnou nádrž a do kapes dávám dvě lahve od kolovy limonády naplněné benzínem. Batoh přivazuji na chatrný nosič. Stávám se hrdým majitelem čínského motocyklu o obsahu 150 ccm s houpací převodovkou a nápisem na nádrži "Věř mi - znám cestu".

Za Misaje jest cesta pěkná - písčitý chodník, kde sice motorka klouže ze strany na stranu, ale po kamenech a dírách ani vidu ani slechu. Zhruba deset kilometrů. Poté se písčitý chodník mění v něco, co silně připomíná bezvodé koryto řeky, kterým se přehnala povodeň. Mimo kamenů je "cesta" plná dlouhorohého dobytka a zírajících pastevců. Ona "cesta" byla zřejmě zbudována v rámci zbudování národního parku, který s touto dopravní tepnou sousedí. První dvě křižovatky (jejich kopii je možno získat odpálením silných výbušnin na křížení dvou cest mezi lomy) jsem snad projel dobře, ovšem po další hodině jízdy a deseti ujetých kilometrech již domorodci na vyslovení jména města Wum reagují jen pokrčením ramen a ukazováním na všechny možné strany. Vracím se na nejbližší křižovatku a ptám se na cestu.

Slavná Ring Road, další z ohromných turistických atrakcí Kamerunu.
80km za 8 hodin.

"Jest to cesta do Wumu, dobrý muži?", ptám se pubertálního mladíka, který sedí u cesty a klackem rýpe do zmrzačené ještěrky.

"Ou jés!"

"Aha.... ta vlevo nebo ta vpravo?"

"Ou jés!"

"Výborně. A kolik je to asi kilometrů?"

"Ou jés."

"Ehm. Umíš vůbec anglicky?"

"Ou jés."

"Máma má mísu, Ema má maso!"

"Ou jés."

"Třistatřicettři stříbrných stříkaček!"

"Ou jés."

"Wum! Wum!"

"Jés, Wum!"

"Hm, jedeš?"

"Ou jés."

Po dalších několika minutách plodné diskuze dvou intelektuálně vybavených jedinců beru mladíka jako spolujezdce a průvodce. Těžko říci, kam mě  zavede.

Průměrná rychlost - 10km/hod. Cesta se vine mezi kopci, slunce žhne, motocykl úpí. Po pár hodinách mě průvodce naviguje k jezeru Nyos. Jezero Nyos je zajímavé zejména proto, že jest to jezero poněkud živé a čas od času provede taškařici jako například v roce 1986. V tom roce se plyn v jezeře rozhodl podívat se na svět a vydal se do vesnice pod jezerem. Pár tisíc lidí (nejmenší údaj je cca 1700) od té doby ohlodává kořínky zespodu. Dnes je jezero Nyos vybaveno vodotryskem, jenž je ukazatelem odvodu plynu z jezera. Ovšem policejní posádka u jezera pravila, že je to k ničemu a názorně předvedla poplašný systém, po kterém mají místní obyvatelé prchnout na vyznačený kopec. Mají na to 30 minut. Kopec jest od vesnice vzdálen přibližně dvě hodiny svižnou chůzí, pokud tedy ve vesnici nežijí lidé-pavouci, kteří mohou šplhat korytem řeky a na kopec se tak dostanou dřív. Za cca 31 minut. Teoreticky.
Cesta k jezeru od hlavní cesty překonává africkou klasiku. Hromady kamenů, spousty děr, stoupání, při kterém se občas motorka postaví na zadní. Vše je zpestřeno betonovými zátarasy kvůli odvodu vody. Zde je ovšem každý zátaras třicet centimetrů vysoký schod.

Lake Nyos disponující pěknou zásobou roztomile jedovatých plynů.
Voda je již od pohledu plná života.

Osmdesát kilometrů jsem zdolal za osm hodin, ve Wumu odevzdal motocykl první osobě, která se o něj hlásila a mrtev padám do špinavého hotýlku za městem.

26.3. 2007 pondělí
Wum jest pěkný, jelikož tu nic není. Objíždím na dalším vypůjčeném motocyklu We a Bu, což není bojový pokřik domorodců nýbrž dvě vesnice, kde běhám po tržišti a přesvědčuji místní, že velký tlustý běloch není bohatý a i kdyby byl, opravdu nepotřebuje koupit tři pytle kukuřice, dvě krávy a náklaďák banánů. Místní se však nedají odradit a ukazují, že tři pytle kukuřice, dvě krávy a tuna banánů se na můj motocykl hravě naloží a ještě zbude místo na stopující rodinku.
Posledním večerním vozidlem odjíždím do Bamendy. Jedna z prvních průtrží mračen nastávajícího období dešťů nikterak nepotěšila několik pasažérů, kteří nemají možnost úniku a trpně sedí pod menším vodopádem, který se na ně řítí skrze díry ve střeše vozidla.

Po těchto zkušenostech jsem se rozhodl zakoupit motocykl vlastní. Píše se rok 2009, dějiny motocyklismu jsou přepsány:

1.3. 2009 neděle
Poněvadž se nehodlám dožít věku kmeta nebo dokonce splatit bance celou hypotéku, rozhodl jsem si pořídit motocykl. Pan Králíček, velký cestovatel a dobrodruh, mi doporučuje indický stroj starodávného vzhledu, jelikož prý v mém věku bych již na moderním motocyklu vypadal jako idiot. Leč při pohledu na mou tělesnou schránku a číselník váhy uvažuji spíše o traktoru, případně motocyklu jisté bavorské značky. Rozhodnout se ovšem nemohu a tak bych se ani nedivil, kdybych si pořídil jen koloběžku a každý by mi na potkání vyprávěl cosi o oslovi a dvou kupkách sena.

V úvahu připadá známý motocykl BMW 1200 GS a nebo Royal Enfield Bullet 500 Classic v provedení z roku 2009. Výhodou BMW je zejména to, že se jedná o vozidlo velké a relativně rychlé, tudíž je zde vysoká šance, že nebudu muset splatit celou hypotéku. Poněvadž mrtvoly, zvlášť ty ve formě hromady masa na karbanátky, hypotéky zásadně neplatí. Výhodou motocyklu (anglo)indického jest obzvláště to, že bych mohl jezdit ve starých leteckých brýlích, krásně tečkovaných rozpláclými mouchami.

Nikdo mi nechce poradit, co zakoupiti. Kromě mého otce, který mi pověděl, že mám koupit motorky obě a on že se mi poté bude smát, jelikož budu mít hnedle dvě možnosti na sebevraždu.

23.5. 2009 sobota
Zašel jsem do obchodu, zakoupit sobě novou helmu na motocykl. Již nejsem chlapec pubertálního věku a jízdu s papírovou čepicí z novin by mi již páni policisté netolerovali.

„Proboha - co se vám to stalo? Havárie nebo nějaký nádor?", sprásknul ruce pan prodavač. Přešel jsem poznámku mlčky, jelikož jsem si na netradiční tvary mé hlavy, obličeje a přeraženého nosu již zvyknul.

Vyjmenoval jsem všechny požadavky, které na helmu mám, načež se prodavač zamyslel a pravil, že v tom případ si budu muset pořídit helem zhruba deset a narvat je na hlavu všechny. Načež mi doporučil helmu nejlevnější s tím, že si mám vyšší pevnost zajistit izolepou, ventilaci vyvrtáním dírek do plexiskla a přizpůsobivé polstrování mám nahradit chcíplým slimákem. Zřejmě si připadal vtipný. Kulohryz.

Slušně jsem poděkoval, zakoupil helmu s pěkným obrázkem a odešel. Helma má asi dvacet kilo, nevětrá, drnčí, tlačí všude možně a hned při prvním nasazení jsem si mezi plexi a výklopnou čelist přivřel nos. Pan prodavač tvrdil, že nikdy nic podobného neviděl a ani teď si není jistý, jestli jen nesní.

25.5. 2009 pondělí
„Dobrý den Vám přeji, dobrý člověče", pravím, ukláním se a podávám levici k pozdravu.

„Helejse, my motorkáři si tykáme, ne? Já jsem Bob!", pravil pán.

„My motorkáři?", vytřeštil jsem zrak. Vždyť jsem snad dostatečně naznačoval, že mé zkušenosti s jednostopým motorovým vozidlem spočívají pouze v tom, že mi kdysi spolužák Křepelka na chmelové brigádě vjel předním kolem Jawy 555 do ešusu s gulášem. Leč pan Bob, zřejmě profesionál každým coulem, přešel můj údiv s nonšalancí nigerijského prodavače kokainu a hnedle mi nabídl motocykl.

„Kdybys byl alespoň trochu pohledný, chytrý či byl obdařen jakousi fyzickou předností, byl bych daleko raději. Takhle prodám motocykl s tím, že se sice zařadíš do fronty dárců orgánů, leč orgánů nepoužitelných."

Tak pravil pan prodavač Bob. A já jsem si zakoupil motocykl, který snad bude schopen uvézt i můj gigantický břich se všemi tukovými pneumatikami.

9.6. 2009 úterý
„Tak tohle je naše zahrádka," praví známý cestovatel, expedičník a dobrodružník, pan Králíček a opírá se o bránu zdobenou velkým zlatým nápisem Dynasty of Craliczech.
Rozhlížím se po širém kraji kolem tří obrovských vil.
„Jaká zahrádka?" ptám se  a pátrám po čemsi na horizontu.
„Kam čumíš, ty hňupe? Tady všude je moje zahrádka," durdí se pan Králíček a poté píchá prstem sem, tam, onam a támhle.
„Ach tak. Zahrádka. Hm. Od Šumavy k Řípu, od Svatošských skal k hranickému Olšovci. Tož pěkná zahrádka. To bude ředkví, " dím obdivně.

Poté kráčíme na západ ke třem vilám.

„Toto je moje, tamto je bratra a tam na obzoru přebývají mí rodičové," pokračuje pan Králíček.

„A ty paneláky tam u lesíka?"

„Služebnictvo, " mávne pan Králíček zhnuseně.

Pan Králíček, cestovatel, dobrodružník, expedičník, feudální pán

Vtom již přijíždí pan Bob a veze můj motocykl. Jelikož jsem poměrně nedávno díky náhodné náhodě (díky kolegům-žertéřům jsem vypadnul z letadla) utrpěl zlomeninu ruky, týrání motorového bicyklu odkládám na neurčito. A zatím jsem využil nabídku pana Králíčka na využití jedné z mnoha podzemních prostor pod domem, které majitel označuje jako garáže.
Motocykl je pěkný, krásně hučí a chybí mu zadní stabilizační kolečka. Zatím.

Zaparkovali jsme tedy motorku do podzemí, kde se nestačím divit. Motocykly, na kterých pan Králíček zdolával divokou Indii, jiné, na kterých pokořil Čínu, na druhé straně stojí ohromné automobily, čtyřkolky, v rohu letadlo a u stropu visí motorový člun. Na zdech jsou sněžné a vodní skútry, motorové kolečkové brusle a umělohmotné nákladní vozidlo děcka pana Králíčka.

„Nekoukej tak vyjeveně, copak jsi nikdy nebyl v garáži?" ptá se pan Králíček a znechuceně kroutí hlavou.

„Což o to, v garáži ano, " pravím poněkud vyveden z míry a nesměle ťukám do jakéhosi obrovského skleněného boxu, překrytého hedvábnou plachtou.

„Hmmmm, má chlouba, " nečekaně rozrušeně šeptá pan Králíček a jediným pohybem objekt odhaluje.

„E?"

„Motorové akvárko! Speciální tvrzené sklo. Kompozitový rám kvůli odlehčení. Dvě nezávislé nápravy, dva motory."

„Tak to už by stačilo, ty si ze mě děláš poprsí neboli kozy, což?" probírám se z lehkého šoku.

„Jen se směj. Homologaci to samozřejmě nemá, ale na mých pozemcích s tím normálně můžu jezdit. Dovedeš si představit větší blaho, než si pěkně jezdit a zároveň se koupat?"

Rozloučil jsem se s panem Králíčkem a odešel zpět do normálního světa.

„A jednou si to tady taky koupím, " praví pan Králíček,
na snímku v Himaláji

21.6. 2009 neděle
Postrach Pekelných andělů, divoký motocyklový gang Wild pink pigs, se utěšeně rozrůstá. K hyperaktivnímu hasičofotbalistohokejistopíči panu Josefovi, úplatnému policistovi panu Lemišovi a pralesnímu muži panu Lišákovi přibylo nemálo dalších členů. Aktivita zmíněného gangu se projevuje i jiným způsobem. Někteří jeho členové počali usilovat o získání řidičského oprávnění. Situace však není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Například pan Lemiš na svém motocyklu nemůže najít první rychlostní stupeň a bratr pana Lišáka označil u testů přechod pro chodce za zbytky sněhu na vozovce. Nejakčněji probíhá pokus o získání řidičského oprávnění u pana Lišáka. Na zkušební jízdy dorazil s SS helmou po svém příbuzném, který kdysi zastával funkci Obergruppenführera. Na první křižovatce projel na červenou a kruhový objezd projel rovně skrze záhon růží, vysazených u příležitosti dne Boje proti silničním pirátům. Když poté pomáhal slézt z motorky bledému zkušebnímu komisaři, podrbal se ve vousech a žoviálně pravil: „Silniční provoz je třeba udržovat plynulý!"

Členové proslulého motorkářského gangu Wild Pink Pigs (zleva):
pan Josef v helmě a botách amatérského horníka ze severního Uzbekistánu, pan Lišák zastávající hodnost
Obergruppenführera, pan Lemiš smutně sleduje odjíždějící kolegy,
jelikož nemůže najít první rychlostní stupeň

22.6. 2009 pondělí
„Obrázek! Budu mít na motorce obrázek! Malý, hranatý, plný tajemných písmen a číslic, " raduji se a kvapím na úřad vyzvednout sobě registrační značku. Ženština u přepážky se mile usmála a poté mi podala dvě hovadsky velké SPZ. Na auto.

„E? Tohle? Na motocykl?" podivuji se.

„E? Vy máte motocykl? Myslela jsem, že máte to... to takové to... bé-em-wé, " praví ženština.

„E. Mám to bé-em-wé. Ale jak to bé-em-wé souvisí s tím, že mi nutíte SPZ na auto? Chci malou cedulku na motocykl! K čemu dva ohromné plechy na auto? Vždyť bych s tím vypadal jak cikán na cestě do sběrných surovin!"

„Motocykl? Myslela jsem, že to bé-em-wé je takové to velké černé auto!"

„Aha. Hm."

21.7. 2009 úterý
„Kde se flákáš, obézní lenochu?“ volá na mne pan Králíček, známý expedičník, dobrodruh a motocyklista. O chvíli později se již řítíme na jeho stroji městem Prahou. Pan Králíček je totiž Pražák. Pročež na motocyklu balancuji a ignoruji poznámky, že bych se měl držet řidiče. Kdo by také dobrovolně sahal na Pražáka, že ano.

Dnes je slavností den, čeká mne totiž první jízda na mém novém motocyklu. Motocykl je velký a těžký jak houby kolem Černobylu. Pan Králíček na mne pohrdavě hledí, zatímco já se snažím nalézt řídítka, brzdu, spojku a podobné náležitosti. Zanedlouho již pan Králíček startuje motor svého stroje, zatímco já se marně snažím točit klíčkem a nahodit motor u mého motocyklu. „Koukej vytáhnout ten klíč ze zámku nádrže!“ dělá chytrého pan Králíček. Kupodivu to pomohlo a po několika minutách startuji. Sápu se na motorku, sahám na nejrůznější páčky, mačkám jakási tlačítka a hledím na obrazovku palubního počítače, který na mne zoufale chrlí jakési hlášení. Nějakou podivnou náhodou se mi podařilo celý kolos uvést do pohybu. Hledám ovládání směrových světel, následně spojku. Poté umírám strachy, jelikož zjišťuji, že motocykl není vybaven zadními stabilizačními kolečky. Za jízdy počínám zoufale mávat rukama, jelikož mi začala hořet řídítka. Pln dojmů zastavuji u benzinové pumpy, kde již čeká pan Králíček, kroutí hlavou, poulí oči a ťuká si na čelo. Požár řídítek vyřešil tím, že vypnul jejich vyhřívání. Ve třiceti stupních pana Celsia moudrý počin. I nadále jsem ohromen spoustou světélek a páček, nejrůznějších hejblátek a krytek. Zatímco pan Králíček neohroženě uhání v dáli, snažím se udržet motocykl na silnici a sebe na motocyklu. Po pár stovkách metrů pohybu jsem konečně definitivně zjistil, kde se přidává plyn. Zjistil jsem to zejména proto, že jsem ve zlomku sekundy vlál za motocyklem, zatímco se jeho přední kolo počalo zdvihat. Po vymáčknutí spojky kolo spadlo zpět na silnici, já spadl na motocykl a počal jsem přemýšlet, kdeže si přeperu hnědou čáru na trenýrkách. Dále jsme se řítili krajinou. Pan Králíček se jízdou kochal, já se snažil naučit zatáčet vlevo a někdy i vpravo, což se mi zdá velice obtížné. Zpocen a zničen jsem po několika desítkách kilometrů zastavil u ohromné vily.

„Zde přebývá jeden ze sluhů, hlídač mých rybízových plantáží,“ věcně pronesl pan Králíček.

 „Aha,“ pronesl jsem já. V následující chvíli se mi zabořila noha do značně podmáčené půdy a já se i s motocyklem zřítil na pěkný dřevěný plot.

Pan Králíček zalapal po dechu, chytil se za srdce a zařval:

„Ty vole! Tys zbořil Pražákovi plot!“

Po cestě zpět do Prahy byl pan Králíček skloněn za řídítky svého stroje v aerodynamické pozici, klopil zatáčky šílenou rychlostí, stále mi ujížděl a vrhal na mne zuřivé výrazy. Má jízda probíhala rozhodně zábavněji. Zábavněji pro přihlížející. Troubil jsem zcela bez příčiny ve snaze zjistit, které tlačítko ovládá směrová světla, občas jsem omylem vypnul motor při hledání ovládání stěračů. Za soumraku jsem opět ukryl motocykl do garáže pana Králíčka a autobusem odjel do bytu. A tak jsem se stal motocyklistou.

30.7. 2008 čtvrtek
„Ty burane! Vesnické budižkničemu! Již má vykydáno, vidláku? Zastrč slámu do bot, neboť nás čeká vítr ve tváři," praví mi Pražák pan Králíček, vsedáme na motocykly a jedeme z města Prahy. Při své druhé jízdě na mém novém motocyklu jsem se naučil zatáčet na obě strany, již rozeznám brzdu od spojky a dokonce jsem i zjistil, jak používat směrová světla. Pan Králíček se řítí krajinou, lesní cestou kol rekreačních zařízení plných Pražáků. Přes obce se řítí jako pirát silnic a nepouští vetché babičky na přechodech pro chodce. Zatímco na minulé vyjížďce jsem tomuto Pražákovi zbořil plot, dnes jsem si připravil představení pro celou vesnici. Na křižovatku přijíždím hned za panem Králíčkem, spolu s námi další tři jezdci na motocyklech. Vesničané bouřlivě aplaudují odvážným pilotům, kteří postupně odjíždějí. Všichni až na mne. Já neodjíždím, já se válím pod motocyklem, skučím, úpím a snažím se vysoukat zpod čtvrttuny trubek.

„Dobře ti tak, vidláku!", směje se mi pan Králíček.

„Grrrrrrrr."

 „To máš z toho, že u vás na venkově máte jen díru s močůvkou! Hleď na nás, hybatele dějin, vůdce pokroku - my tu máme kluzká kanálová víka. A na kanálovém víku u nás spadne každý pitomec na motorce. Ha!"

Po dnešku tak mohu s klidem konstatovat, že padání z motocyklu zvládám s bravurou hodnou cirkusového umělce. Tajemství jak postavit motocykl na stojánek však je mi ještě zahaleno mlhou vlastní neschopnosti.

31.7. 2009 pátek
Ráno jsem vyvezl motocykl z garáže pana Králíčka, pokynul a odjel v dáli.

„Vidíš? To je pan Chocho. Takový pitomec. Dnes se na něj podíváme večer v televizních zprávách. Nebo už v poledních," pravil pan Králíček svému malému synkovi.

Kupodivu jsem projel městem Prahou a svým neuměním obšťastňoval řidiče po celém Česku.

Večer jsem dojel do Krušných hor na chatu motocyklového gangu Wild Pink Pigs.

Dav lidí se vyřítil z chaty, nalákán řevem motoru, jelikož jsem nebyl schopen zařadit rychlost a na neutrál to nejelo.

„Tak mě tu máte!", zahulákal jsem a zřítil se. Jak mívám ve zvyku, zůstal jsem ležet zavalen motocyklem.

Pan Kocour, jeden z místních opilců, zavrtěl hlavou, pohlédl v nebesa a zmizel si natočit další pivo.

Večer jsem trávil popíjením různých druhů nealkoholických piv a pozorováním jedinců v různých fázích intoxikace nejrůznějšími látkami. Na dobrou noc jsem snědl půl pečeného prasete.

Motocyklový gang Wild Pink Pigs

2.8. 2009 neděle
Motal jsem se po Poodří, krajině malebných vísek, lesnatých kopců, silniček kolem meandrů řek a potoků. Ani jednou jsem z motorky nespadnul. Jízdu jsem si vskutku užíval. Rozhodně více, než-li si užil bílý pudl v obci Bernartice, který vyděšen hlukem motoru zaskučel a vrhnul se z vozovky do příkopu plného hnědé tekutiny, která kdysi dávno bývala dešťovou vodou. Jak jsem postřehl ve zpětném zrcátku, majitelka psa mi nadšeně mávala zaťatou pěstí.

Večer jsem dorazil do města Odry. Vnikl jsem do domu, kde přebývají mí prarodiče. Téměř devadesátiletý děd právě lezl po střeše řka, že musí sklidit několik metráků dřeva, které odpoledne hobloval. Poté jsem se nabídl, že alespoň zametu plochou část střechy, kde po opravě komína zbyly kamínky. Že prý kaménky jsou střeše nebezpečné, pravil děd, jelikož by na ně mohl stoupnout čáp, kaménky zašlápnout do asfaltové střešní krytiny, dírky nadělat a střecha by protékala. Stále ještě v motorkářské zbroji jsem jsem se chopil koštěte (jistě pohled pro bohy) a seskočil na rozpálenou střechu. Mé zánovní motorkářské boty udělaly do střechy dvě ohromné díry. Poté jsem zametl kamínky.

16.8. 2009 neděle
Pokus o pooperační vyjížďku na motocyklu skončil fiaskem. Nejenže mi opět počala téct ze zad krev, ale navíc jsem stupačkou zachytil vodítko se psem. Původně jsem přidal plyn, když jsem za sebou slyšel štěkání. Ovšem po pár metrech jsem zastavil, jelikož mne zajímalo, proč štěkot přešel přes zavytí v hlasité chrčení. Následovala ne zrovna příjemná rozmluva s majitelkou polomrtvého psa.

17.8. 2009 pondělí
Za svítání sedám na motocykl a užívám si kvality českých a rakouských silnic. Tábor, České Budějovice, Linec, zpět na Třeboňsko, zajížďka do Plzně a přes Prahu zpět. Odpolední dopravní špičku si vychutnávám na E55 z Benešova na jih.

„Toho bohdá nebude, aby tlustý Chocho z boje utíkal!“, křičím v táhlé stoupavé zatáčce ve stopadesáti. Stejně jako kdysi pan Lucemburk, i já vidím úplné prd. To je tak, když trefím hledím helmy jakéhosi ptáka. S poněkud staženými svěrači jsem kupodivu i poslepu dokázal zastavit, aniž bych se prohnal čelním sklem některému z protijedoucích vozů.

Zastavil jsem provoz v obou směrech. „Svině pernatá!“, křičím, odlepuji z helmy křidélka a odhazuji je do dáli. Život řidiče motocyklu jest plný mrtvol a mrtvolek.

28.8. 2009 pátek
„Tuto trubku bych potřeboval namontovat semhle,“ dožaduji se u majitele vyhlášeného servisu a ukazuji na můj nový motocykl. Pan majitel je profesionál, pročež mne nevyhodil rovnou, nýbrž se několikrát zhluboka nadechnul a poté pravil: „Člověče, děláte si ze mě legraci? To mám vysekat z laďáku lambda sondy a šoupnout je vedle? Ta vaše trubka sem vůbec nepatří. Píchněte si ji do záhonu a zasaďte něco popínavého!“

Slovo „laďák“ mi připomnělo pouze souseda Kokošku, který se amatérsky zabývá výrobou pianin a „lambda sondy“ mi evokují jakýsi latinskoamerický tanec a laparoskopické operace.

„E. No nepotěšil jste mne. Můžete mi alespoň vyměnit žárovku? Tudlenc jsem zapomněl brzdit a narazil do stromu. Žárovku jsem již zakoupil.“

Pan servisman se na mne dlouze podíval, zavrtěl hlavou a mou novou žárovku mi poradil uschovat na Vánoce na stromek.

„Taky nevím, jestli mám v té baňce dost vodičky.“

„Cože máte? Vodičku v baňce? Myslíte tady? Brzdovou kapalinu?“, zaúpěl mistr.

„No… asi ano. Zatáhl jsem za tuhlenctu hadičku a ta vodička vytekla.“

Poté mne pan majitel z dílny vykázal řka, že se mám zastavit za týden.

Na ulici jsem slyšel sérii úderů velice nápadně připomínající bušení čela do desky stolu.

2.9. 2009 středa
Vsedám na motocykl a týrám silnice a příbuzné na severní Moravě. Odry s unikátní silnicí první třídy skrze historické centrum, Nový Jičín, město Příbor, rodiště úchylů. Vracím se do Oderských vrchů a poté již na sever, do Klimkovic, kde se shromažďují lidi s vyřízlým slepým střevem či po lobotomii. Studénka, Mošnov, Nová Horka. Přepadávám známého betonáře, který mi dává lekci, jak jednat s podřízenými. Zatímco já si v Irsku užívám Poláků, on rozdal lopaty Bělorusům.

„Zamíchal jsi beton?" vyběhl na prvního otroka, kterého jsme potkali.

„Já ne! To udělat Voloďa!" vymlouvá se nebožák.

„Tři dny o hladu, dvacet ran bičem!" spokojeně určuje pan továrník-betonář běh věcí příštích.

Pozorně naslouchám a výchovné metody si pečlivě zapisuji.

„Vyměnil jsi čerpadlo?" obořil se pan továrník na dalšího z otroků, invalidu na kolečkovém křesle.

„Moc vysoko! Já nedosáhnout!" úpí vozíčkář.

„Odevzdat vozík! Nafasovat štafle!"

A tak jsem již poučen, že metodu cukru a biče je nejlepší nahradit metodou biče a biče.

Vrcholem celého dne byla, jak jinak, návštěva čínské restaurace. Pan továrník blahosklonně pokynul, že jsem zván. Zajisté musel později litovat, jelikož jsem sobě vybral garnáty na severosečuánský způsob.

Poplácal jsem se spokojeně po mastodontním břiše, nasoukal své sádelnaté tělo na motocykl a vydal se do jižních Čech. V jižních Čechách je spousta rybníků, spousta komárů a jiného hmyzu. Pro jezdce na motocyklu učiněný ráj. Mezi řezáky jsem později našel masařku, na stoličkách zástupce třásnokřídlých. Můj chrup může sloužit jako vynikající pomůcka pro taxonomii hmyzu.

25.9. 2009 pátek
Zabrousil jsem ve městě Praha do obchodu s motocyklovým vybavením, abych se opět pozeptal, jestli už mají zboží nadrozměrných velikostí. Zásadně se ptám na "zboží", ale prodavač se směje a již ví, že mám na mysli oblečení. Nadrozměrné oblečení opět nedošlo a tak mi jako obvykle nabídnul pouze obrovskou plachtu na motocykl, zavírací špendlíky a časopis "Šijeme doma - šijeme levně".

Vyzvedl jsem si ve městě Praha motocykl od pana servismana a odjel do mého bytu u Košic. V bytě mám místo světel stále jen dráty ze zdi, umyvadlo opřené o zeď a na balkoně chcíplého vrabce.

26.9. 2009 sobota
„Velký Chocho na velkém motocyklu," šeptají si řidiči, když se snažím v zatáčkách vejít na silnici. Postupem času zdokonaluji mé motoristické dovednosti. Při tankování již většina benzínu končí v nádrži a ne na řídítkách, zrcátkách a oblečení, jak se mi ještě nedávno stávalo. Dokonce již zvládnu u pumpy zaparkovat tak, že délka hadice stačí k dosažení nádrže. Žádná legrace - donedávna se mi stávalo běžně, že jsem stojan přejel a poté potupně couval, případně jsem přijel ke stojanu, kde jsem teprve po otevření nádrže zjistil, že se jedná o kompresor na dofukování pneumatik. A stále se mi úplně běžně stává, že po zaplacení se vrátím k motocyklu a počnu hledat klíče od stroje. Což by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je pouze to, že klíče nemohu najít dlouhé minuty a řidiči ve frontě za mnou tlučou čelem do volantu či tázavě hledí k nebesům.

Motocykl pana Chocha, motocykl trpící

29.9. 2009 úterý
Na cestě z Českého Švýcarska zpět do mého doupěte u Košic jsem se zastavil za vedoucím chomutovského motorkářského gangu Wild Pink Pigs.
Pan Josef se dostavil na svém stroji a v restauraci si objednal extra-hyper-mega-strašněmoc-super pálivou pizzu. Načež začal líčit, kterak si pořídil kouzelnou helmu. Kouzelná motocyklová helma pana Josefa je zábavná věc. Jakmile je dosaženo rychlosti 180km/hod, počne helma tiše bzučet. Následně se začne chvět, bzučení přechází v pískot. Poté dojde k mírné explozi a vyklápěcí spodní část helmy vyletí nahoru a zasekne se přesně v přímce jezdcova pohledu. Nyní je řada na panu Josefovi, který v téměř dvěstěkilometrové rychlosti počne hlasitě nadávat a řítí se poslepu proti udiveným řidičům. Poté se pustí řídítek, začne po helmě šátrat rukama a páčit vyklopenou spodní část zpět dolů. Nápory vzduchu samozřejmě nedovolují jemné pohyby a naopak nebohým motocyklistou mocně cloumají. Pro nezúčastněnou osobu se tak jedná o interesantní zážitek, připomínající nejvíce malomocného duševně chorého motocyklistu, který se snaží lapit vítr.

30.9. 2009 středa
Od Plané směrem na Tučapy vede silnice kolem rybníků. Rybníky u silnice jsou pravou radostí motorkářů. Po ránu mlha, že by i pan Rákosníček zabloudil, přes den se po silnici motá spousta kachen, hus a jiného jídla z řádu vrubozobých. Vlahé podvečery využívají nájezdníci komáři, smyslem jejichž života je pokrýt motorkáře i jeho stroj vrstvou svých nevzhledných tělíček. A pokud náhodou teplota klesne pod pod mrazu, jsou silnice kolem rybníků krásně namrzlé, což je pro řidiče motocyklu ještě lepší zábava, než když mu za jízdy důchodce strčí hůlku do kola.
Jelikož u rybníků v časech mých pobytů v Česku přebývám, mám vrubozubých, komárů, mlh i námraz plné zuby.
Dnes jsem však zatnul zuby, motocykl naleštil a vydal se směrem k hradu Choustník. Pánové z Choustníka kdysi dobyli Milán. Tedy... první vylezli na milánské hradby, hnáni panem Přemyslem Otakarem. Pan Přemysl byl pavoučími muži natolik pobaven, že jim jako symbol ztečení hradeb nedal do erbu žádné divé zvíře, meč či useknutou hlavu, nýbrž - žebřík. Další podivuhodností hradu Choustník je kromě toho, že se jedná o ganerbenburg, věž Kokot. Dnes je z Kokotu rozhledna. Tolik si pamatuji z přednášek pana Durdíka, který mi u zkoušky z archeologie pravil, že jsem "hradový ignorant a hňup".
Takto vybaven znalostmi jsem se tedy na motocyklu dopravil pod hrad. Poté jsem se v plné motorkářské zbroji vydrápal na hrad, zplavený jak prase ve finské sauně. A na bráně hradu byla cedulka "ZAVŘENO". Pročež jsem odjel alespoň na Kozí hrádek. Kozy nikde, pan Hus nikde, nikde nikdo... zkrátka přišel podzim.

13.10. 2009 úterý
Z Istanbulu jsem přiletěl do Prahy. Z 25 stupňů pana Celsia do nuly. Vsedl jsem na motocykl a jel se projet. Krásně to klouzalo, sníh mi každou chvíli zaneřádil plexi a letní rukavice s pěknou funkční perforací dílo zkázy dokonaly. Zaparkoval jsem u mé oblíbené restaurace ve vsi Klenovice, zřítil se z motorky a tiše vyjíc bolestí z omrzlin, vpotácel jsem se k baru. Servírka se na mne tázavě podívala, načež zmizela.

„...ještě... nevím.... idiot je to...červený nos.... ještě přidej... klidně půllitr... to je pitomec...." ozývalo se z kuchyně.

Po chvíli se vynořila servírka se sladkým úsměvem, podávala mi pivní půllitr plný horkého čaje a sladce pravila: "To je na účet podniku."

Jízdy na motocyklu v letním oblečení ochromí nejen tělo, ale i mozek. Na cestě zpět jsem si z neznámého důvodu spletl spojku s brzdou a také až po projetí dvou měst jsem zjistil, že v tom prvním jsem chtěl skončit a zajet do bytu.

24.10. 2009 sobota
Očistil jsem motorku od největších exemplářů rozplácnutého hmyzu, naložil spací pytel, čelovku, několik knih a vyjel si užít sychravého podzimu. Místo romantického čtení při zapadajícím slunci jsem však v noci zmoknul, kniha mi navlhla a v čelovce došly baterky. Pročež jsem ráno podlehl kouzlu civilizace, města Olomouce a černovlasé recepční penzionu U Jakuba. Recepční jsem nepodlehl fyzicky (jsem přece jen již starší pán), nýbrž tím, že jsem si objednal dvojlůžkový pokoj, který mi při pohledu na můj břich sama aktivně doporučila.

Motocykl

27.10. 2009 úterý
Odvezl jsem motocykl k dědovi do města Odry. Jelikož se v Česku až do ledna neukážu, nacpal jsem stroj do místnosti na porážení prasat. Můj předek totiž mimo jiné býval i řezníkem. Děd jako obvykle pravil, že jsem šílenec, jelikož nemám na pneumatikách vzorek jako traktor a jezdit na motocyklu s hloubkou dezénu pod pět centimetrů je o život. Následovala historka o tom, že můj děd měl též motocykl a na něm špunty jak menší dlažební kostky.

„A když jsem se přikrčil, tak z kopce to udělalo stotřicet," pravil můj děd, co mu táhne na devadesát.

Pokračování: Sezóna druhá - 2010