Duben 2018

1.4. 2018 neděle
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych vybral pár obrázků z výletu do Myanmaru, obrázky opatřil nesmírně seriózními vědeckými popisky a vše vrhnul na internet. Nyní budu doufat, že jako obvykle nebudu muset čistit emailovou schránku od dopisů, ve kterých mi nepoučení čtenářové radí, že mám dělat hezčí obrázky a lepší popisky. Nemálo bývá i dopisů od poučených, kteří mi radí, abych už raději nefotil a nepsal vůbec nic.

Bagan, Myanmar.

2.4. 2018 pondělí
Brzy ráno mne budí vřískot a svištivé zvuky. Znepokojeně hledím z okna, kde se prohánějí smečky vřeštících šklebáků. Hulákají cosi o hodech, hodech a doprovodech, jejich otcové to spokojeně pozorují a matky s nadšením vesnických ochotníků nastavují sádelnaté řitě, kam dopadají nesmělé rány vrbovým proutím. I mně se líbí tato velikonoční tradice. Nejraději bych také vyběhl ven a pořádným klackem řezal malé i velké občany hlava nehlava. Na uzdě mne drží jen představa, že by se vše obrátilo proti mně a zahnán někam do kouta čelil bych bambilionu rozvášněných šklebáků. Brrrr.

3.4. 2018 úterý
"Milá maminko, postav vodu na kafe, nezdárný syn se rozhodl navštívit tvůj příbytek!" telefonuji ráno matce, jelikož jsem se kdesi dočetl cosi o rodinném krbu, rodinném poutu a podobných blábolech. Do batohu vkládám kávu ze Zanzibaru, čaj ze Srí Lanky a další drobnosti. Je mi naprosto jasné, že má matka, aktivní důchodkyně, by raději dostala bič na krocení divokých tygrů, horolezecké vybavení či alespoň sadu na leštění hlavic jaderných střel, ovšem nehodlám riskovat, že by podobné dárky hodlala vyzkoušet ještě před mým odjezdem.

Lezu na motocykl, s funěním usazuji na nádrži svůj břich barvy i tvaru gigantické hroudy tvarohu a vyjíždím. Jelikož jest počasí na motocyklování příhodné, volím pěknou trasu přes Rokycansko a Plzeňsko a přes lesy Rakovnicka do Žatce. Touto cestou jezdívám do Žatce daleko raději než přes Prahu, jelikož kolem Prahy nemohu zdaleka přejet tolik hlodavců, jako je tomu na venkově.

Motocykl spokojeně vrní, já si spokojeně vrním a vůbec, celý den si tak nějak vrní blahem. Tedy až do chvíle, kdy se na naprosto rovném úseku nové silnice bez provozu nedaleko Rokycan ozve rána, sedlo se propadá, zadní kolo jest zablokováno a já pod sebou v poměrně slušné rychlosti táhnu bezvládný motocykl. Zadní kolo zanechává na vozovce černočernou šmouhu. Pár desítek metrů držím smýkající se stroj relativně bez problémů. Načež padám. Padám kontrolovaně, spíše z raněného motocyklu vystupuji. Následně po zadku nohama napřed kloužu po silnici, motocykl vedle mne. Libuji si, kterak jsem pád pěkně zvládl, panika se nedostavuje, ba dá se říci, že místo paniky mne zaplavil i pocit spokojenosti, kterak mám vše pod kontrolou.
Pocit spokojenosti zmizel ve chvíli, kdy jsem sjel z vozovky do příkopu a nohama vrazil do hlíny.

Ležím si tak v příkopu, motocykl vedle mne. Nebolí mě nic. Alespoň prvních pár minut. Kupodivu nebolí ani ruka, která vypadá jak natřikrát zohýbaná lešenářská trubka, nebolí ani prsty, kdy zvláště malíček je tak vytržený z kloubů, že má na délku aspoň patnáct centimetrů.

Nemůžu se hýbat a jelikož i s motocyklem ležím v hluboké škarpě, projíždějící řidiči mne nevidí. Nic moc, pravím sám sobě.

Po zhruba čtvrthodině si jeden z projíždějících všiml zrcátka motocyklu, trčícího neradostně a nesměle z trávy. Zbytek už byl poměrně rychlý. Hasiči, záchranka a policisté. Ještě v sanitce mi pan policista dává dýchnout a když se ukáže, že jsem trapně střízlivý, tak si aspoň neodpustí poznámku o neschopných motorkářích.

Rokycanská nemocnice oznamuje, že mne nechce, pročež jsem převezen do Plzně. Ještě si pamatuji prsatou sestřičku a pana doktora, který pronáší sofistikovanou předběžnou diagnózu: "A jéje!"

Načež přichází milosrdný spánek, podpořen několika injekcemi.

Pořídit si tříštivé zlomeniny několika obratlů nepatří k nejrozumnějším
činnostem, které jsem kdy provedl.

4.4. 2018 středa
Ležím v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Venku jest pěkné jarní počasí a tak mám chuť vyběhnout na čerstvý vzduch a radostně třeba šlapat na brouky. Evidentně se mi to však nepodaří, poněvadž ležím s přelámanou páteří a chodit nemohu.
Zatímco zlámané a vykloubené ruce mi pánové v bílých pláštích provizorně opravili a díry do těla zalepili, do operace páteře se jim moc nechce. Jelikož mám pomačkané plíce a místo plnohodnotného dýchání trapně funím do trubek, které mám zastrčené v nose.

5.4. 2018 čtvrtek
Přišel pan doktor a pravil, že jsem si mimo jiné zlomil několik obratlů. Což by až takový problém nebyl. Problémem prý je, že jsem si u toho zmáčknul míchu. Zakabonil jsem se, jelikož teď asi budu mít problémy si obléci ponožky, tancovat čardáš nebo kopat do muchomůrek.

6.4. 2018 pátek
Ležet s přelámanou páteří a nemoci chodit, to je ale nuda! Kdybych to byl býval věděl, páteř si nelámu.
Léčba nudou je zřejmě nějaká nová léčebná metoda. Jelikož mi bylo řečeno, že dřív než po víkendu na operaci nepojedu.

7.4. 2018 sobota
Telefonuji otci, zda-li by se nezastavil v areálu odtahové služby a neodvezl mi nabouraný motocykl. Mám totiž nepříjemné zkušenosti, že pokaždé, když po havárii skončím na delší dobu ve špitálu, odtahová služba si účtuje nehorázné peníze za parkovné. Přičemž to v praxi vypadá tak, že motocykl hodí kamsi do kouta stodoly, kde na nebohý stroj kálejí holubi a ve výfuku obcují myši.

8.4. 2018 neděle
Přijel otec. Zatímco po minulé větší bouraččce mi do nemocnice ke značné nelibosti zdravotních sester přivezl nový katalog motocyklů, nyní jsem obdržel učebnici jízdy na motocyklu. Nu co, každý stárne, že. Tím mám na mysli sebe, samozřejmě.

9.4. 2018 pondělí
Operace. Mnohahodinová. A opět jednotka intenzivní péče. Ve chvílích, kdy zrovna nejsem v umělém spánku, zbaběle kňučím bolestí. Když zrovna nekňučím bolestí, dívám se na nohy sestřičkám. A přemýšlím, jestli je rytíř na bílém koni stejně sexy jako rytíř na bílém invalidním vozíku.

10.4. 2018 úterý
Přišel pan doktor a pravil, že všechno bude zřejmě jakž takž v pořádku. Nevysvětlil ovšem, co přesně znamenají výrazy "zřejmě", "jakž takž" a "v pořádku".

Ovšem - zvesela zase mohu hýbat nohama. Možná ne tak úplně zvesela, ale jsem naplněn nadějí, že do sedla motocyklu budu schopen vylézt sám, bez pomoci jeřábníka a pěti asistentů. Chůze samozřejmě zatím nepřipadá v úvahu.

11.4. 2018 středa
Přijel otec a jako nadšený lékař-samouk (v pravěku by byl zajisté nejlepší mastičkář v celé jeskyni) začal pátrat, odkud a kam vedou hadičky, které mi trčí z těla.

"A tahle? Není tu jen omylem?" pravil a vytáhl mi od páteře hadici na odvod krve po operaci.

Zaúpěl jsem, načež otec vsunul hadičku zpět.

12.4. 2018 čtvrtek
Po vizitě přišla mohutná sestra s ještě mohutnějším zřízencem a pravili mi, že se zkusíme posadit. Panečku, takové sezení ve třech lidech, to je ale adrenalinová zábava! Na konci exhibice jsem byl z nás tří nejméně zpocený a při pohledu na belhající se zaměstnance nemocnice možná i má záda jsou v lepší kondici než jejich.
Celý den trénuji přesun z polohy ležící do polohy sedící. Nejde to. Zato to vydatně bolí.

13.4. 2018 pátek
Jsem schopný se sám posadit. Pravda, do elegance to má daleko a rozhodně to nezvládnu na první pokus. Od krku po pánev jsem v krunýři, do toho jedna ruka v sádře od malíčku po rameno, druhá naštěstí jen probodnutá, spálená a pohmožděná.

14.4. 2018 sobota
Mám spoustu návštěv. Například paní doktorka, co mi přinesla nejrůznější hračky, do kterých mám foukat. Čímž si dám údajně dohromady rozbité plíce. Další paní v bílém plášti se mi snaží rozhýbat nohy. Přichází i tlustá sestra s tlustým zřízencem a opět nacvičujeme sezení.

15.4. 2018 neděle
Tlustá sestra s tlustým zřízencem se mě snaží postavit. Ráno, v poledne i  odpoledne. A večer - nadšeně se šklebím, nehorázné bolesti navzdory - visím na tlustém zřízenci. Tak nějak vypadají opilci, když jsou vláčeni z hospody svými kumpány. Já však vím, že mám pod sebou nohy, na kterých sice ještě nestojím, leč stát budu. Prozatím se, červeň na líci, vymlouvám před zdravotními sestrami, že se nemohu postavit sám, jelikož mám nevhodné pantofle.

16.4. 2018 pondělí
Ráno a za vydatné asistence jsem schopen se sám postavit. Pocity blízké orgasmu kosmických rozměrů, viditelná nirvána! Večer, opět za vydatné asistence, jsem zvládl i pár kroků. Světový rekord v běhu přes překážky je opět v ohrožení! Tedy až do chvíle, kdy jsem při pokusu o dva samostatné kroky ztratil vědomí a zřítil se na nebohé asistenty.

17.4. 2018 úterý
K oknu to mám z lůžka šest kroků, na záchod kroků pět. Večer kvílející bolestí zvládám se sám posadit, sám vstát z postele a učinit tři kroky. Bohužel to znamená i nutnost dojít tři kroky zpět, pročež je okno i toaleta stále ještě v nepřekonatelné dálce.

18.4. 2018 středa
Přijel můj milý tatítek a poté, co zhodnotil pozadí sester v celé nemocnici, dorazil i ke mně na pokoj.

"Už vím, co se stalo!" halasil již ode dveří. Následně vytáhl z tašky igelitový sáček a na dosud sterilní nemocniční stolem vysypal hromadu bláta, kusy rozlámaných plastů a zkroucených kovových součástek.

"Vážně?" dotazoval jsem se dychtivě.

"Jasně, rozbila se ti motorka!" pravil vítězoslavně otec.

"Ech, to jsou mi novoty," protočil jsem oči.

Jak se ovšem ukázalo, otec měl pravdu. Rozbil se mi motocykl. Na rozdíl od příslušníků Policie (i když samozřejmě chápu, že mají na práci podstatnější a zajímavější činnosti) dojel na místo, kde jsem si rozbil nos. Následně otec běhal po poli, po příkopu u silnice a sbíral součástky. Nyní již vím, že za prasknutí kyvné vidlice a zablokování zadníko kola mohl uštíplý šroub. Šroub, který se nemění, nekontroluje, šroub o kterém se předpokládá, že vydrží navěky. Nu, nevydržel. A tak mám rozbitý motocykl. Sakrblé.

To si takhle jedete a najednou už nejedete. Prasklá kyvka.

19.4. 2018 čtvrtek
Další nadmíru nudný den na lůžku. S pobytem v nemocnicích mívám zásadní problém hlavně v tom, že nejrůznější operace nejsou každý den a tak se po většinu pobytu ukrutně nudím. Nuda je o to horší, když nemohu chodit, ani se jinak pořádně hýbat. Kromě toho mě po několikadenním ležení v nezměněnné poloze bolí záda nejen kvůli zlámané páteři, ale i proležení.
Mám sny plné radosti, prozářené sluncem a dobrou náladou. V takových snech dělám kotrmelce. Po probuzení ovšem nic sluncem prozářené není, jelikož kotrmelec jen tak neudělám. Brrr, nuda.

20.4. 2018 pátek
Přijel otec. Tentokrát se mi podíval na čtvrtmetrovou jizvu mezi lopatkami, sešitou ne zrovna nejpečlivějšími stehy.
"No, máš na zádech pěkně velkou píču," pravil otec s naprostým klidem.

21.4. 2018 sobota
Jak se ukazuje, zlomenina páteře nemusí být nikterak osudová záležitost. Dnešní den jest dnem uspokojení, jelikož jsem se dobelhal na toaletu. Nebudu nikoho zatěžovat podrobnostmi, nicméně za pomoci pouze jedné ruky, hlasitého úpění, ještě hlasitějšího nadávání a celé série naprosto nepřirozených a komických pohybů se mi nejen povedlo usednout na porcelánový trůn, ale také z něj vstát a odbelhat se zpět na lůžko.
Celý proces mi zabral hodně přes půl hodiny a ani dobyvatel Everestu by v tu chvíli neměl pocit většího uspokojení.

22.4. 2018 neděle
Posledních pár dnů donekonečna trénuji přesun z pozice vleže do pozice vsedě. A následný přesun do stoje. Vše se snažím doprovázet suverénním pohledem jinocha, kterému se podařilo na chmelové brigádě zneuctít tři brigádnice najednou. Suverénní pohledy se mi budou hodit, dnešním dnem totiž počínám všechny lékaře, kteří se jen přiblíží k mému lůžku, otravovat žádostí o propuštění.

23.4. 2018 pondělí
Při ranní vizitě jsem se pokusil udělat na pány doktory dojem a po obvyklém monologu o zbytečnosti mého pobytu ve špitálu jsem se pokusil vstát. Akční scénka se ovšem tak zcela nevyvedla, jelikož jsem se v polovině pohybu ztratil kontrolu nad tělem a při pádu zpět na lůžko jsem se navíc týlem hlasitě praštil o kovové čelo postele.

"Člověče!" pravil pan doktor, zakroutil hlavou, protočil oči, pokrčil rameny a odešel.

24.4. 2018 úterý
Přišla paní v bílém plášti a pravila, že je načase se naučit další cirkusový trik. Trik spočívá v tom, že si sám rozepnu a zase připnu krunýř, který udržuje mé obézní tělo v rovné poloze, což zřejmě přispívá k úspěšnějším srůstu operované páteře.

Ha! Má budoucnost je jasná, budu cirkusovým klaunem! Série pokusů rozepnout a zase si připnout krunýř vyvolává salvy smíchu u dalších pacientů i zdravotních sester. Jsem rudý vztekem a námahou, čemuž se všichni smějí ještě více, jelikož si myslí, že to dělám schválně.

25.4. 2018 středa
"Ano?"

"Ano!" pravil pan doktor.

Zítra budu propuštěn ze špitálu. Tak dobrou zprávu jsem neslyšel od doby, kdy mi kolegové v práci sdělili, že je ve slevě čínská polévka s humrovou příchutí.

26.4. 2018 čtvrtek
Samozřejmě ještě nejsem schopen sedět víc než pár desítek sekund a ujít víc než zhruba dvacet kroků, pročež je mi po propuštění zajištěn i odvoz. Z Plzně do Nového Jičína. Se zastávkami po cestě, kde nabíráme a vysazujeme další pacienty. Když pozdě odpoledne přijíždíme do Nového Jičína, pan řidič již disponuje skelným pohledem a pohyby robota v posledním tažení. A to ho čeká jízda zpět do Plzně. Zhruba 16 hodin za volantem, vše zpestřeno průjezdem Prahou v dopravní špičce, nakládáním a vykládáním pacientů na vozíku či pacientů bez pomoci naprosto neschopných.... již vím, že toto zaměstnaní patří k těm, která rozhodně nikdy dělat nebudu. Jsem docela rád, že s panem řidičem nebudu i na zpáteční cestě, jelikož bych byl nerad účastníkem další dopravní nehody. Zlomit si páteř dvakrát během měsíce by už byl přece poněkud trapné, že ano.

27.4. 2018 pátek
Jsem v Novém Jičíně, u otce. Z mnoha důvodů. Například proto, že se o sebe ještě zdaleka nejsem schopný postarat sám, zajít si pro potravu, či si dokonce otevřít láhev fernetu. Také proto, že má otec neuvěřitelnou trpělivost, že má s léčením všemožných lidí po všemožných úrazech přebohaté zkušenosti a že ho snad nenapadne mě z legrace každou chvíli žertovně plácat po zádech. U otce jsem fungoval naposledy před zhruba 7 lety a shodou okolností také proto, že jsem upadl na motocyklu a rozbil se. Vcelku nic se nezměnilo. Na zdi visí prázdný rámeček od obrazu z dob, kdy měl otec umělecky minimalistické období a rámeček považoval za dostačující, obraz naopak za zbytečný. Stejně jako kdysi je na zdi v obýváku zpodobněna žába a žabák s erekcí a i nadále otec nazývá ukřižovaného Krista gymnastou na kříži. A stejně jako tenkrát označuje mrzáky jako "hrbaté", což jakoby neslyším a snažím se belhat rovně a důstojně.

28.4. 2018 sobota
Jelikož jsem byl nucen svému zaměstnavateli oznámit, že jsem upadl a nejméně pár týdnů se do roboty nevrátím, vykoledoval jsem si spousty ironických poznámek od svých kolegů. Kolegové se tetelí radostí a plánují, kterak mi budou opět na šrouby v implantátech pokládat magnety a zkoušet, zdali mám po kovové ruce i kovovou páteř. Jiní kolegové se těší, že mi do implantátů budou klepat lžící a vyluzovat tak komické zvuky. Pozadu nezůstává ani jednooký šéf pan Pavouk, který plánuje, že mi bude na invalidním vozíku neustále vypouštět vzduch z pneumatik. Pan šéf mi totiž stále nemůže zapomenout, že jsem mu kdysi z legrace vidličkou škrábal jeho skleněné oko.

29.4. 2018 neděle
Zvládnu již nemálo kroků a poměrně jistě se dobelhám z lůžka do obýváku, ba i na balkon. O poznání komičtější jsou chvíle, kdy mne otec omotává potravinářskou fólií, abych si při sprchování nerozmáčel sádru na ruce a jizvu na zádech.
Zkrátka nevšední pohled, když tlustý kripl v potravinářské fólii poskakuje  a klátí se ve snaze vlézti do vany a ovládat sprchu jednou rukou, vše bez možnosti se ohnout v zádech či jen lehce rotovat v pase.

30.4. 2018 pondělí
Většinu dnů trávím v lůžku. Každé převalení a změna polohy jest doprovázena výraznou bolestí. Díky zlámané levé ruce a otravné, nehojící se a neustále polootevřené ráně na pravé ruce nevydržím ani držeti knihu, bych si četl. Pročež se ukrutně, ukrutně nudím. Při krátkých pokusech o chůzi jsem nucen si nechat nasadit krunýř, což samozřejmě nezvládám sám a jsem tak odkázán na pomoc otce, kterého tak často otravuji.

Páteř už si nikdy lámat nebudu, jelikož v tom nevidím žádná pozitiva. Kromě faktu, že to jistě potěšilo naprostou většinu mých škodolibých známých.

zpět na hlavní stranu