Zakoupil jsem spoustu různých krémů, mastiček a podobných věcí, abych byl v Africe silný, slunci a moskytům vzdoroval.
Spolubydlící Arnošt mi pravil, ať mu odevzdám klíče od bytu pro případ, že se nevrátím.
Lidové jsou různí.
16.11. 2002 sobota
Vstával jsem v pět hodin, odjel na letiště, odletěl do Milána a čekal.
V Miláně je letištní hala nudná, sterilní, nic k zábavě. Čekal jsem tam devět hodin na letadlo do Dakaru.
Čekání se mi snažil zpestřit jakýsi magor, který bloudil halou a dvakrát otevřel dveře únikového východu, čímž spustil ohlušující pískání a kvílení sirén. A tak už vím, že u nouzových východů se odpočívat nemá.
Po pár hodinách jsem našel velkoplošnou obrazovku. Hle, pravil jsem sobě v duchu a v očekávání velkoplošné zábavy jsem se usadil.
Program:
Reklama na těstoviny. Kreslené těstoviny si prozpěvují "japadádadam" a zvesela skáčou do jakési omáčky.
Následuje reklama na jakýsi kabát.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Profil nějakého přitroublého fotbalisty.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Reklama na mobil.
Japadádadam.
Po pěti hodinách odcházím.
Večer jdu na odbavení.
"Máte nějaké zbraně?"
"Japadádadam!"
V letadle hraji po síti šachy s jakýmsi troubou na druhém konci letadla, trouba naštěstí nezná pravidla a tak slavně vítězím.
V noci sedáme v Senegalu, nedaleko Dakaru. Je 25 stupňů, od moře fouká, vzduch je nacucaný vodou, skvělé.
Letiště je malé, špinavé, v rohu stojí záchodová mísa, posraná a bez prkýnka, samozřejmě v místnůstce bez dveří (dveře stály opřeny o zeď, takže je možná zase nasadí). Před mísou stojí jakýsi pošuk a snaží se vybírat za použití onoho zařízení 1 euro. Směju se mu a obdarovávám ho plastikovou lžičkou z letadla, kterou jsem omylem zlomil.
Jako všude, i tady jsou hromady otravných taxikářů.
"Taxi pane, taxi!"
"Ne."
"Hotel pane, hotel!"
"Ne."
"Vy nechcete taxi?"
"Ne."
"Ani hotel nechcete?"
"Ne."
"Kde budete spát?"
"Tady."
"Kde?"
"Tady."
Rozbaluji spacák před dveřmi nějaké restaurace, kolem asistuje hlouček zírajících taxikářů.
17.11. 2002 neděle
Spalo se mi báječně, jen mě asi tak každých dvacet minut probudil nějaký dobrák, jestli nechci taxi nebo hotel.
V šest se rozednívá.Vzal jsem batoh a šel někam pryč. Věděl jsem, že na jihu je Dakar a tak na jih jsem nešel.
Po pár kilometrech jsem došel do vesničky Yoff. Je roztahaná podél pláží, tedy spíš podél smetiště u moře.
Potkal jsem chlapa s chybějícími předními zuby, co umí asi tak deset slov anglicky. Jmenuje se Uzi. Výborně.
Domluvil jsem si nocleh v jednom baráku ve vesnici. Vyfasoval jsem místnost bez oken a kbelík vody, prostě luxus. Uzi nemá co dělat, tak se mi pořád lepí na paty, pořád mě chce někam tahat a povídá, že běloši mají rádi bubnování, tak mi ukáže bubnování.
Voda kolem Zeleného mysu je teplá, vesnici živí rybolov.
Na pláži je spousta lodí v různém stavu rozkladu, ovšem každá je pomalovaná všemi barvami, co kde kdo sehnal. Je tu i "továrna" na led, takže čerstvě nalovené ryby jsou buď porcovány a sušeny, nebo společně s ledem nakládány do košů, které odvážejí na trh otřískaní vyzáblí malí koně nebo osli.
Bydlím kousek od mešity a všude je spousta sokolů. Sokoli specializovaní na požírání odpadků, kterými je tu pokryté všechno. Pojem jako odpadkový koš nebo shromažďování odpadků na jednom místě tu neznají.
Sokol odpadkový.
Odpadky se dají využít ke spoustě věcí. Kromě chovu sokolů například k rozříznutí podrážky boty pohozeným kusem plechu z auta.
Sokoly jsem nechoval, ale botu jsem si rozřízl.
18.11. 2002 pondělí
Yoff je převážně muslimský, ostatně jako celý Senegal. V různých pramenech se udává, že je v Senegalu od 75 do 99% muslimů, já bych se přikláněl spíše k horní hranici. Teď tu zrovna mají ramadán, tak jsem asi jediný, kdo jí i přes den.
Po setmění jsem jedl s Uziho rodinou. V jedné špinavé míse byla spousta špinavé rýže a jedna seschlá smradlavá ryba. V tom všem se hrabalo zhruba pět lidí rukama. Já hrabal taky, abych neurazil. Uziho negramotná manželka s vředy a tradičními jizvami vždy uloupla kus ryby, strčila do pusy, rozžvýkala, aby se daly vytáhnout kosti, potom kosti vytahala, maso z pusy vyndala a hodila ho na mojí stranu mísy. Holt hostovi jen to nejlepší, v tomto případě maso.Zajel jsem na ambasádu. Tam mě čekal dopis od pana Howadoora, který mi předal pan Lizerot, který na ambasádě pracuje a stará se o imbecilní turisty, předává jím dopisy od Howadoora a tak podobně.
Vybaven informacemi, nedůvěřivým pohledem a průvodním dopisem od pana Lizerota jsem na počkání (asi dvouhodinové) dostal jednorázové vízum na 30 dní do Mali (cca 1000 Kč) a vícevstupové vízum na čtvrt roku do Burkiny (cca 350 Kč a 5 minut čekání). Zatím jde všechno až nečekaně lehce, na vyřízení víz jsem počítal s několika dny, spoustou peněz a byrokracií, ovšem Lizerot mi hodně pomohl.
Pohoda a klid. Coural jsem se Dakarem a posílal do zelených hájů všechny prodejce přiblblých umělohmotných korálek a nebo příšerných slaměných sošek.
Nijak extra mě Dakar nenadchl. Spousta taxíků (při cestě z Yoffu do Dakaru jsme bourali dvakrát), chaos a dopravní zácpy. Podle komentáře K. Lizerota jsou zácpy rok od roku horší. Mimoto je v Dakaru dráž, než v Yoffu, ostatně co čekat od hlavního, téměř dvoumilionového města.
19.11. 2002 úterý
Tak jsem přišel na první věc, kterou nemám a kterou bych měl mít.
Prak.
Prakem bych sestřeloval ty blby muezzíny, kteří si vylezou na minaret a hulákají jak na lesy to svoje "pan Alláh je děsně veliký".
Hulákají tak, aby nikdo nemohl spát a činí tak v nekřesťansky ranní hodinu. Co by člověk taky čekal od muslimů, že ano.
Cestou zpátky jsem se s Uzim stavil u nějakého děsně tajemného muslima, který neuměl česky a tak nevím, co mi povídal, prý něco o dobré cestě a tak a poplival mi ruce a mumlal si nějaké věci, copak já vím, třeba mi nadával či co.
Prý velký marabut to byl.Uzi tvrdí, že se za mě modlil, přál mi dobrou cestu a tak podobně, ale černoši toho nakecají...
Flákal jsem se na pláži a v moři a koukal na sokoly, jak lítají kolem mešity a nad pláží se zastavují ve větru. Bylo to hrozně romantické.
Jenomže se v tom vzduchu vrtěli a tak jsem je nemohl trefit kamenem.
20.11. 2002 středa
Hodinu po půlnoci se dostávám za drobný úplatek do autobusu směr Tambacounda. Ve čtyři ráno vyjíždíme. Z Tambacoundy se chci dostat do Nikolo Koba parku a tam nějak najít Češku Pavlu Nežerkovou.
Problém byl, jak nacpat do autobusu můj batoh, jelikož přednost měli byznysmeni, to jest ti, kteří vezli pytel čehokoli. Čím větší byznysmen, tím větší pytel.
Byl tu byznysmen s umělohmotnýma pantoflema, byznysmen s umělohmotnými konvičkami, co se používají místo toaletního papíru (ta voda z konviček), byznysmen s burskými oříšky a tak podobně.
Já byl byznysmen s vodou, jelikož jsem jí vezl deset litrů a všichni zírali, byznysmena s vodou asi ještě neviděli.
V Tambacoundě jsme byli kolem jedné hodiny odpoledne.
Šok.
Oproti pobřeží nechutné sucho a horko. Hlavně to sucho, nedá se pořádně dýchat. Tedy pokud člověk jede v autě, tak ano, ale ujít pár kilometrů pěšky je týrání těla i ducha. Pohybovat se autem a nebo pěšky, to je hodně velký rozdíl.
Do baráku mě pozval jakýsi chlap, se kterým jsem seděl v autobusu z Dakaru a který mě jako spousta dalších podrobil výslechu "odkud jsem, co tu dělám a že bych mu mohl v Evropě sehnat práci".
Napájel mě ledovou jahodovou šťávou a dokonce jsem nespal na spacáku, ale na matraci. Podezřelý luxus. A ještě podezřelejší bylo, že měl za barákem sprchu (společnou se všemi ostatními) a že za nic z toho přepychu jsem neplatil.
Tambacounda je roztahané špinavé městečko, prach a horko. Sem tam auto, sem tam moped a do toho sedření utahaní osli, zapřažení do vozíků s často obludným nákladem. A tak je k vidění například osel táhnoucí střechu od baráku nebo čtyři tlusté ženské.Chudák osel.
Mimochodem, ztratil jsem sluneční brýle. Sice jsem s tím počítal, takže mám ještě jedny, ale tímhle tempem ztrácení věcí tu za pár dní budu nahatý.
Na zítřek si zjišťuju spojení do Niokolo Koba, podle mapy jde o městečko uprostřed stejnojmenného národního parku.
21.11. 2002 čtvrtek
Bus do Niokolo Koba nejede, jak mi včera tvrdil jeden místní prodavač dvou triček a pneumatiky od auta. Zato jede autobus do Kedougou. A na trase mezi Tambou a Kedougou je Niokolo. No tak mě vyrazí po cestě.
Přišel jsem na báječnou metodu, jak ušetřit. Kupuji si ty nejmenší a nejzelenější banány, jaké tu prodávají. Jsou tak hnusné, že jich nesním moc a vydrží mi tak na dlouho.
Navíc v tom horku ani moc nejím, zhruba tak dva až tři banány za den a to je všechno. Zato vodu piju jak prokopnutý, kolem šesti litrů denně, doufám, že si zvyknu na podnebí a budu pít míň.
Cesta do Kedougou je zřejmě nová, skoro bez děr, jen se brzdí kvůli flegmatickým kravám.
Najednou autobus zastavil a někdo pravil "Niokolo Koba" a já vystoupil.
U silnice stál přístřešek z větví s rákosovou střechou, pod přístřeškem voják a něco povídal. Já taky něco povídal, ale navzájem jsme si nerozuměli, tak jsem šel. Na druhé straně silnice byl taky přístřešek, jeden barák a pár zřícenin jiných baráků. Hm.
Nikdo z vojáků, strážců parku, nechápal co chci. Já se jim to snažil říci, ale nikdo česky nerozuměl, tak jsem tam nechal batoh a šel se projít. Pavlu Nežerkovou znali. Prý tu byla včera a někam odjela. Kam, to nikdo neví.
Kousek od stanice je takové jezírko se spoustou ptáků, kteří mají modré lesknoucí se peří. Pomalu jsem k jezírku sestupoval, pln zvědavosti pohlédnout ptactvu do očí, ovšem do očí jsem pohlédl jen několika krokodýlům a protože to bylo neočekávané pro obě strany, tak jsem prchal pryč, zatímco krokodýlové prchali do vody.
Tak jsem se jen tak coural lesem, žádná džungle tam není, ale aspoň stín.
Strážci evidentně nechápali kdo jsem a co tam pohledávám, koukali na mě podivně a mluvili ještě podivněji, předpokládám, že francouzsky.
Vyhradili mi místo pod rákosovým přístřeškem a k večeři jsem jim užíral rýži s masem. Tož dobré to bylo. Akorát ta sviňská opice, která se kolem potulovala, mi nemusela ukrást sluneční brýle. Našel jsem je asi za hodinu na stromě.
22.11. 2002 pátek
Spát v parku je fajn. Je teplo, z lesa vřeští opice a jiné maso a ani tu není moc horko.
Ovšem příště si vezmu moskytiéru. Na předloktí jsem na čtverečním decimetru napočítal přes čtyřicet vpichů.
Samozřejmě tu není pitná voda, tak mi z kanystru nalili asi litr vody. Ani moc nesmrdí. Není tu ani telefon, natož signál pro mobily.
Zato je tu vysílačka, do které se vojáci někomu snaží cosi vysvětlit. To je mi vcelku jedno, jenom by mě zajímalo, proč se v každé druhé větě vyskytuje moje jméno.
Nu což, stoupl jsem si na silnici a začal stopovat. Tedy stopovat... při provozu zhruba jedno auto za půl hodiny to typické stopování nebylo. Když mi nezastavilo ani třetí auto, tak jsem rokama nohama vysvětlil jednomu vojákovi, že chci do Tambacoundy. Zastavil mi auto a jel jsem. Sice ne uvnitř, ale na korbě, nicméně jsem přece velký odvážný cestovatel.
Velký cestovatel se vyznačuje mimo jiné tím, že se na korbě auta spálí sluncem jako hovado.
Bohužel auto nejelo do Tambacoundy, ale vyhodilo mě pár kilometrů před městem.To je vám paráda, potácet se s plným batohem na přímém slunci.
Po asi dvou hodinách jsem došel do města a zašel na ředitelství parku, aby se poptal po paní Nežerkové, která by se údajně kdesi poblíž měla vyskytovat.
Nu vyskytovala se ještě dnes ráno, ale pak odjela do Dakaru. Zneužil jsem tedy ředitelský telefon, zavolal do Dakaru na ambasádu, pověděl co a jak a vydal se najít nocleh.
Na periferii vedle odpadního kanálu byla taková pěkná ulička, ve stínu a ani moc lidí tam nechodilo. Vytáhnul jsem spacák, lehnul si a požíral banán.
A v tom hle, přišel jakýsi chlapík a cosi povídal. Já nic nepovídal, protože jsem jen prskal banán. to se zřejmě onomu pánovi líbilo, tak mě odtáhl k sobě domů.
Dostal jsem najíst a v rohu dvorku mi natáhli rohož, prostě další luxus ubytování.
Ten pán byl děsně hodný, takový vychrtlý, pracoval jako truhlář.
A mimo jiné byl dvojnásobný mistr Senegalu v boxu, zasypal mě spoustou fotek, jako například on a průvod v Dakaru, on a Majkl Tajsn, on a rozbité obočí, on a rozbitý nos, on na nosítkách a tak podobně.
Samozřejmě se rozkřiklo, že tam spím a nejsem v hotelu a nemám peníze, tak se chodili koukat všichni známí a tak vůbec podobně a já se na všechny přiblble usmíval a to bylo asi tak všechno, jelikož anglicky nikdo neuměl (ani já ne), francouzsky uměl jen pan boxer (ale já ne) a wolofštinu, kterou jsem se pracně učil v Yoffu jsem neuplatnil, protože v téhle rodině se mluvilo pollar či tak nějak.
Když už jsem se nemusel usmívat, protože byla tma, tak jsem šel spát.
23.11. 2002 sobota
Vpichy od komárů se slily ve fialové fleky pročež vypadám jak po souloži v borůvkách.
Černoši z toho mají legraci, jelikož na nich vpichy nejsou vidět.
Jakási baba z rodiny mi fleky potřela ohavně smrdícím sajrajtem. Takže předpokládám, že zanedlouho nebudu mít fleky, jelikož mi ty pomazané kusy kůže prostě odpadnou.
Ráno jsem si zašel rezervovat místo v autobusu do Kidiry, což je hraniční městečko na hranicích s Mali. Rezervace probíhá tak, že se na sedadlo cosi položí a to znamená, že je místo obsazené. Položil jsem na sedačku trs banánů. Je to ohromně prozíravé, jednak si tím zajistím místo a jednak budu mít po cestě co jíst.
Také jsem se coural po Tambacoundě a hledal, kde bych zakoupil moskytiéru. Nakonec jsem ji zakoupil od jakési stařeny, která měla tak vrásčitou a tvrdou kůžu, že moskytiéru stejně nepotřebovala, protože by si na ní komáři zlámali sosák.
Odpoledne jsem šel k autobusu a zjistil jsem, že zas až tak ohromně prozíravé to nebylo, rezervovat si místo trsem banánů. Z banánů zbyly jen slupky na podlaze a na mé sedačce seděla jakási baba.
Následovalo asi půlhodinové vysvětlování za pomoci rukou, nohou, různých grimas a kreslení do písku.
Po tomto rozhovoru, do kterého se zapletlo celé osazenstvo autobusu a půl města se baba zvedla, zaprskala a odešla.
Jedeme do Kidiry, to se máme!
Po dvaceti minutách jsme zastavili. Čekal jsem infarkt řidiče, propíchlé kolo či cokoli jiného, ale nečekal jsem, že nám dojde benzín, což se stalo.
Tak to je opravdu radost, jak má být. Řidič busu a cestující zastavovali auta a postupně se podařilo shromáždit benzín různých barev a vůní, nalít do nádrže a tak se pokračovalo.
Do Kidiry jsme dojeli odpoledne. Hned jsem vsedl na vozík tažený oslem a muslimem a nechal se odvézt přes
hraniční řeku do Diboli.Diboli je v Mali. Mali je taková velká země v Africe, kde je horko a muslimové.
V Diboli jsem se šel zaregistrovat na policii. Chtěli po mně peníze, načež jsem dělal, že vůbec nerozumím, jenomže policajt mi nechtěl vrátit pas, tak jsem zaplatil. Dobytek jeden.
Z Diboli do Kayes vede cesta. Ne silnice, ale cesta. Cesta se mezi Diboli a Kayes vytvořila tak, že se v savaně pokácelo pár stromů a zbořilo pár termitišť.
Po cestě jezdí auta.
Například auto s dvanácti sedačkami. Vsedl jsem do auta s dvanácti sedačkami a společně se mnou dalších devatenáct lidí. Dalších pět lidí se na auto zavěsilo zvenčí. Na střechu se do ohromné výšky naskládala zavazadla, dva mopedy a na samý vrchol pyramidy kozy.
Z Diboli do Kayes je to 50 kilometrů. Po šesti hodinách jízdy, přestávek na modlení a zastávek kvůli výměně kol a jedné zastávky, jelikož ze střechy auta spadla jedna koza a za tmy ji všichni pasažéři hledali v savaně, jsme dorazili k městu.
Poslední policejní kontrola.
Ovšem řidičům auta se jaksi nechce dávat úplatek.
Je jedenáct hodin v noci, všichni v autě buď spí, nebo jsou udušeni, ovšem policajt otvírá dveře a cosi vříská. Já mu nerozumím, ale ostatní zřejmě ano a postupně se soukají z auta. Ono to moc dobře nejde a hlavně to jde pomalu.
Pan policajt zřejmě spěchá, protože vříská hlasitěji.
Jenomže lidi vystupujou stále pomalu a pomalu...
Pan policajt má kulomet, kulomet má pažbu a tak policajt urychluje tempo vystupování tím, že každého majzne pažbou po hlavě.
A já blbec jsem se na něj díval zrovna ve chvíli, když jsem vystupoval. Takže rána přímo do oka.
Následuje prohlídka zavazadel, kapes, důkladnější než v Miláně na letišti, kdy po mně chtěli, abych si vyzul boty (asi toho dodnes litují).
Domlouvám se s jakýmsi chlapem z Nigeru, bereme taxíka a jedeme do Kayes k vlakovému nádraží. Dál do vnitrozemí Mali, do Bamaka, se dá jet jen vlakem, cesta tam nevede.
Z oka mi teče krev. Ne z nějaké rozseklé kůže, ale zpod víček, fakt paráda.
Už jako běžný kolorit beru, že taxikáři asi po sto metrech došel benzín. Zapaluje si cigáro a jde koupit ve skleněné flašce litr benzínu. S cigaretou v hubě lije benzín do nádrže, vrací láhev a jedeme k nádraží.
Rozbaluji spacák na ulici u nádraží. Asi dva metry ode mě se prodává rýže, o kousek dál jsou na klacku za nohy zavěšeny desítky slepic. A tak jdu spát se slepicemi. Vedle spí nějací bezdomovci. Je půlnoc a z oka mi pořád teče krev, ale zřejmě nevykrvácím, protože krve je méně a nahrazuje ji jakási mazlavá tekutina.
zpět na hlavní stranu