Listopad 2002

Deník je dlouhý, předlouhý... ale protože jsem ho nezaplácal obrázky, tak by se neměl načítat dlouho.

28.11.2002 čtvrtek
Mno, v noci není zrovna nejtepleji a k ránu už si i zapínám spacák.
Probuzení teda není nic moc, šťouchá do mě policajt a něco huláká. Samozřejmě mu nerozumím a drápu se ze spacáku. Za přihlížení naprosto všech lidí z okolí. Všichni čekají jen na mě. Vztyčuje se totiž burkinská vlajka a všichni stojí v pozoru. Policajti v uniformách s kulomety a obutí v umělohmotných sandálech, v pozoru jsou i špinaví a zarostlí řidiči kamionů i cyklisté - ti co mají trosku jízdního kola a vydělávají si dopravou dřeva, soli nebo jiných věcí. V pozoru stojí i krávy v obrovských kamionech, tak se přidávám k ostatním a salutuji jen tak v trenkách vlajce. Dávka z kulometu nad hlavy a je vztyčení vlajky jest dokonáno.
Hned za hraničním přechodem je vidět, že rozdíl mezi Burkinou a Mali je velký, to mi ostatně říkali i lidi po cestě. Rozhodně mi přijde rozdíl větší, než mezi východním Senegalem a Mali. Silnice jsou bez děr, zřejmě nové, sem tam je k vidění i dopravní značka, kolem upravená políčka, hodně mangovníků a vůbec je to takové civilizovanější.
Přijíždíme do Bobo Dioulasso a jedeme na letiště, kde sídlí pobočka Homaduovy firmy.
Zvou mě na řídící věž, tak mám rozhled na celé město, ovšem to je asi tak všechno, obzor je v mlze díky harmattanu.
Potkávám Yacouba. Poprvé jsem ho potkal v Senegalu v Tambacoundě, potom v Kayes v Mali a teď v Burkině v Bobo Dsso. Já to říkám pořád, že mám víc štěstí než rozumu. Yacouba opakuje, že kdykoli přijedo do Bobo, můžu u něj bydlet.
Na letišti podruhé v Africe vidím sprchu, ovšem nefunguje. zato druhá sprcha funguje... pokud se dá trubka čouhající ze zdi nazývat sprchou. Rochním se ve vodě snad hodinu, ostatní začínají pochybovat, jestli jsem normální a Homadu se ptá, jestli mi slunce nedělá problémy.
K večeru pokračujeme do Ouagadougou. U Boroma nás předjíždí autobus. Vzápětí rána a autobus se v plné rychlosti srazil s cisternou převážející benzín. Cisterna končí na nejbližším stromě a já čekám výbuch. Naštěstí nic. Zato autobus chvíli letěl vzduchem, následně rotuje po silnici, končí na střeše a za gejzíru jisker jede po střeše hezkých pár desítek metrů. Všechno tak 500 metrů před náma.
"To je život, Afrika", říká Homadu a zpomaluje.
Střecha autobusu je spláclá, z trosek koukají pokroucené plechy a skrze škvíry, který zbyly z oken vesničané tahají utrhané ruce a trosky těl. Rovnají je na kraj silnice hezky vedle sebe. Nikdo nebrečí, všechno se děje v klidu. Projíždíme krokem kolem těl. Je jich asi tak deset, občas se při rovnání spletou a tak k tělu bez rukou v červeném triku přiloží ruce z jiného těla a na těch rukách jsou třeba modré rukávy z jiné košile. Oni mají Afričani rádi pestré oblečení.
"To je Afrika", opakuje Homadu a jen pro mě, jeho to z míry nijak nevyvedlo, ale protože procestoval Evropu, tak ví, že pro Evropana je to relativně neobvyklá podívaná.
Večer přijíždíme do Ouagadougou. Město smogu. Homadu říká, že je to víc zakouřené město, než Mexico City.
Homadu přijíždí domů po půl roce. Mladší asi tříletý syn ho nepoznává, manželka se jen usmála a šlo se spát. Spím na matraci s nějakým vyzáblým studentem.

29.11. 2002 pátek
Mám za sebou časově čtvrtinu cesty. Homadu mě vozí po městě a za známýma, které objíždí, půl roku se neviděli. Jedeme i na letiště, zase lezu na řídící věž.
Ouagadougou je jako snad všechna města Sahelu roztahané. Má sice necelých 700 000 obyvatel, ale je roztahané jako třímilionové město v Evropě. Nejsou tu totiž výškové budovy.
Na letišti mluví spousta lidí rusky, v Sajuzu studovali.
Ouaga je docela příjemné, klidné město a oproti Mali mě tu nikdo neotravuje a nikdo nechce peníze. Mám sice spoustu pozvání, ale všichni jen zadarmo nabízí čaj a v hospodě mě zvou na pivo.
Na veřejném osvětlení tu sedávají supi. Spousta supů. ulice jsou široké, několikaproudé a cyklisti a mopedisti mají vyhrazeny vlastní jízdní pruhy.

30.11. 2002 sobota
Homadu má tři syny, jednu manželku a dvě otrokyně - služky.
Manželka je učitelka, o hlavu větší než Homadu a furt se na mě směje.
Pořád do mě cpou jídla a to opravdu skvostná. Jehněčí maso na všechny možné způsoby, hranolky, těstoviny vařené v omáčce, pečené banány, rýže v arašídové omáčce, mléko s kořením atd.
Po dvou týdnech je to poprvé pořádné jídlo od rána do večera. Ostatně - díky horečce, každodennímu cestování a nedostatku normálního jídla jsem zhubnul tak, že jsem si musel udělat do opasku tři nové díry, teď utahuju opasek o 10 cm víc.

1.12. 2002 neděle
Homadu i jeho žena je z kmene Mossi. Homadu má docela slušný přehled o historii a to nejen burkinské. Pořád mě otravuje, abych mu vyprávěl o druhé světové válce, holocaustu a podobně. Já z něj zase tahám informace o Mossiích a celkem se to daří. Mossiové byli a jsou "královským" kmenem Burkiny, jak říká Homadu.
Pokud vím, tak kromě Yatengů snad ani nikdo Mossiům nějak zvlášť nevzdoroval. Homadu je na svůj původ hrdý a vypráví, že vždycky a platí to dodnes, měli Mossiové vlastního krále, vlastní parlament a vládu a tak podobně. Ostatně před palácem Moro Naba se každý pátek koná jakési vítání panovníka. Homadu to označuje jako "informování panovníka jeho ministry".
Snažím se pochytit aspoň něco z mori, jazyka Mossiů, ale motá se mi to z wolofštinou a bambarou. A vzhledem k tomu, že se chystám na delší dobu do Bobo Dioulasso, kde se mluví bambarou, tak na mori kašlu.

2.12. 2002 pondělí
Byl jsem na Velkém trhu. Před pár lety přemístili trh z prachu do patrové budovy. Je to zatím nejhezčí trh, který jsem v Africe viděl. Je relativně čistý a přitom mu neschází vůbec nic z atmosféry špinavých vesnických trhů. Na atmosféře mu dodává i to, že jde o trh opravdu obrovský, jde tu koupit naprosto všechno od umělých řas, laku na nehty a příčesků přes oblečení, jídlo, suvenýry až třeba po auta. Řezníci přímo na trhu porážejí zvířata, přímo na trhu se činí kůře, pracují tu řezbáři, ševci, tkalci, kují tu zbraně, opravují mopedy a auta a do toho všeho voní jídla, která tu spousta lidí vaří.
Směs lidí - až na oči zahalení Mauretánci, evropsky oblečení boháči, jen s rouškou kolem beder žebráci, ženské v až kýčovitě barevných a vzorovaných hadrech a sem tam i Tuaregové. Homadu tvrdí, že sem občas zavítají i ti Tuaregové, kteří dodnes žijí jen s pár velbloudy v poušti. Mají modré, někde leskle modré bubu, modrý turban a na rozdíl od ostatních jsou daleko klidnější a to i při smlouvání. Dělám si z Homadua srandu, že se Mossiové Tuaregů bojí, ale Homadu jen nahodí kyselý xicht a říká, že Tuaregů se bojí všichni. Nevím proč, já se s jedním bavil (způsob domluvy: ruce, nohy a hodně prskání) a nakonec mi prodal přívěšek, co sám nosil. A ani mě přitom nesežral. Tuareg jeden.

3.12. 2002 úterý
V televizi neustále běží reklama na loterii. První cena - moped. Druhá cena - vagón soli. Třetí cena - drtič kukuřice.

A jiná reklama - na mýdlo na praní.
Scéna první - černoch ukazuje na kameru špinavé triko a zoufale brečí, jak je špinavé.
Střih.
Scéna druhá - pere triko za pomoci kýble z vodou, valchy a kostky hnědožlutého mýdla.
Střih.
Scéna třetí - na prověšené šňůře na špinavém dvorku visí běloskvoucí triko (ovšem vytahané, jako kdyby ho někdo nosil už pět let) a u trika se radostně zubí spokojený uživatel mýdla. v pozadí, evidentně mimo záměr režiséra reklamy, běhají prasata a rozhánějí hejno slepic.

Také tu dávají recepty na vaření. Dnes na bábovku. Scéna se natáčí opět na špinavém dvorku a bábovka se peče na přičmoudlém plechu na ohništi. Kupodivu bábovka vypadá na konci dobře.

4.12. 2002 středa
Snad v každé ulici je tu pivovar. No pivovar...
Nejdříve se suší proso. To se pak namáčí a vaří. Když je pořádně rozvařeno, filtruje se skrze nějaký hadr. Poté se opět vaří. Nakonec se do toho nahází kvasnice, celé to zasmrádne, zkvasí a pivo je hotovo.
K vaření, filtrování, chlazení i skladování se používají docela velké hliněné nádoby, obsah odhadem tak 75 litrů.
A na ulici sedí opřena o hliněnou zeď skupina pouličních pivařů a za pár drobných chlemtá pivo z dýňových misek.

5.12. 2002 čtvrtek
Na letišti jsem potkal chlapa, který dnes jede do Bobo Dioulasso a tak mi nabídl, že mě vezme sebou. Ostatně - proč ne.
Po cestě se ptám, proč je hodně domů ve vesničkách pobořeno.
"To víš, sloni", odpovídá Kanuti.
"Cože? Sloni ve vesnici?"
"Jo, sloni. Přijdou do vesnice, rozboří domy a sežerou co najdou."

Pche, ulhanec.

No a nebo ne, vzhledem k tomu, že po cestě musíme párkrát zastavit, protože sloni se motají po silnici.

Večer přijíždíme do Bobo Dioulasso. Kanuti volá Yacoubovi, který umí jen francouzsky a bambarou, aby si pro mě dojel.
Za chvíli Yacouba přijíždí a je opilý jako doga. Kličkuje autem, že chodci a cyklisti stěží stačí uhýbat.
Pak zastaví a povídá: "Moment, nemůžu řídit, zavolám řidičovi, fakt dobrému řidičovi."

Za pár minut okýnkem strčí do auta hlavu jakýsi chlap, co příšerně šilhá.

"To je Abubaka, náš řidič", povídá Yacouba.

U Yacouby zjišťuju, že jeho rodina je extra bohatá. Osm domů v Bobo Dioulasso, tři domy v Ouagadougou. Jedna rezidence v Abidjanu v Pobřeží slonoviny. Kromě toho deset aut a dvacet otroků, kteří se nevím proč označují jako sluhové.
Dostávám vlastní pokoj a dokonce mám i matraci a ventilátor. Nevídaný luxus. A to všechno zadarmo.

"Já nemusím platit?"
"Ne, v Senegalu jsi mi pomohl."

Hm, to se vyplatí... v Tambacoundě v Senegalu jsem nějakému černochovi dal drobné na telefon.
A on to byl Yacouba.
Sice jsem potom kvůli tomu nevolal K. Lizerotovi na ambasádu do Dakaru, ale on už na mě určitě beztak zapomněl.

6.12. 2002 pátek
Ráno jsem byl v centru a u Velké mešity. Je uplácaná z bláta a kdovíčeho ještě. V sahelském stylu.
Ve starém centru Bobo vytahuju foťák. Aha, to jsem dělat neměl. Následuje zběsilý úprk uličkami, po střechách domů, běh v bludišti dvorků, vybíhání a sbíhání po kmenech stromů, do kterých jsou vysekané zářezy a slouží jako žebřík.
Nikdo není nadšený, když se snažím fotit, ale teď poprvé mě honí a mávají motykou.
Je svátek.
Večer se všichni oblékli do svátečního a skupiny dětí chodí a žebrají.
Yacouba si dal dvanáct piv a dětem, které žebrají o jídlo, lije pivo do plechovky od rajčatového protlaku, které slouží jako nádoba na dary.

7.12. 2002 sobota
Slavilo se dlouho do noci, takže ještě v osm ráno je klid, zatímco jindy se hned po rozednění, kolem šesté, všichni vyřítí do ulic, aby využili času, kdy ještě nepraží slunce.
Jel jsem do Banfory. Je to malé město jižně od Bobo. Z Banfory jsem jel k vodopádům. Po cestě jsou dvě budky se strážci, kteří mávají předpotopními flintami s rezavými křesadlovými zámky.
Ani náznak evropského oblečení, vypadají báječně, ale když vytahuju foťák, tak oni mávají puškami. A přitom když je foťák uklizený, je s nima sranda a nabízejí mi zkysanou tekutinu, kterou čerpají z naříznutých palem.
U vodopádů platím nehorázně drahý vstup. A potom si užívám, flákám se ve vodě a bavím se, jak se Yacouba topí, jelikož neumí plavat.
Vodopády mají dvě části. Horní, kde voda padá v několika proudech tak z dvoumetrové výšky a kde se dá skvěle koupat a dolní, což jsou asi tři vodopády, tak zhruba 20 metrů vysoké.
Večer se v Banfoře cpu ražničím, obaleném v místním skvělém koření.
O pár minut později plivu oheň a spálené chuťové buňky se poroučejí do věčných lovišť.

8.12. 2002 neděle
Ráno vyrážím na krátký trek do lesa nedaleko Bobo. Opět je to se vstupným, ale potom naprostá relaxace, nikde nikdo, samá palma, liána a tak zvesela zakopávám, padám a odírám se. Skočil jsem do potoka a nechal se asi hodinu nést. Jedinečné. Nechávám se unášet vodou a kochám se. Na stromech opice, sem tam něco podobného kuně, i něco mezi prasetem, kozou a antilopou je vidět. Paráda.
Paráda už není, když vylézám z vody a zjišťuju, že na mě visí asi deset pijavic.
V noci jsem se vrátil do Bobo. A zakoupil zubní kartáček.
Nějak to s tou hygienou začínám přehánět. A to ještě uvažuju, že když mi zbudou peníze, koupím si i zubní pastu.

9.12. 2002 pondělí
Hm, do konce dovolené už jen tři týdny. To jsem si uvědomil po ránu a hned se mi udělalo špatně, že se budu muset vrátit do příšerné Prahy.
Včerejší trek v polodžungli se mi extra líbil, tak jsem si to dnes zopakoval a šel pěšky do vesničky Koumi kousek od města.
Ó já blbec.
Dopadl jsem tak, že kolem poledne už piju vodu z kalné louže a večer dorážím do vesnice polomrtvý.
Voda voda voda.... není to až taková sranda. Za dnešek jsem vypil 4 dvoulitrové lahve vody, potom něco z té louže a večer asi deset igelitových pytlíků s vodou, které jsem zakoupil.

Uvažuju, že pojedu do Ghany dřív, všichni si Ghanu děsně pochvalují. Navíc je tam pro mě daleko přijatelnější klima, hlavně vyšší vlhkost vzduchu a taky je Ghana podstatně levnější. A víc se tam domluvím anglicky. Tady se francouzsky nedomluvím skoro na ničem a s bambarou to není o moc lepší.

Yacouba ke mně večer přišel s ohromně tlustou špinavou černoškou a povídá, že ji pro mě koupil.
Vysvětluju Yacoubovi, že tlusté ženské se mi nelíbí a za chvíli je slyšet jen hekání a Yacoubův řev z vedlejší místnosti.

10.12. 2002 úterý
Bezdomovci (lepší výraz mě nenapadá) jsou tady báječní. Celí od prachu, takže mají jednu barvu - šedo-žluto-červenou. Jsou bez jakéhokoli majetku a vypadají spokojeně. Nemají vůbec nic, žádný díl oblečení, žádné boty nebo pantofle. Prostě nic. Motají se městem a jedí odpadky.

Mám nabídku jet do Mali, až do Timbuktu. S díky odmítám při představě, kolik tam asi bude příšerných turistů.

Už ani nevím, kdy jsem si naposled koupil balenou vodu. Piju pití, co se prodává v igelitových pytlících na ulici. A v domě vidím, jak se to vyrábí. Napustí se kýbl vody, sáček se ponoří, nabere voda, sáček se zauzluje a je na prodej. V přepočtu něco přes korunu. Asi tak deci až dvě tekutiny. Buď čistá voda, nebo různé příchuti. Zázvor, jahody, někdy ananas. A potom továrně vyráběné, zatavené sáčky s ledovým čajem. Ty jsou nejhnusnější.

Večer přichází Yacouba a s ním děsně vychrtlá černoška. Že mi ji koupil. Tahle smrdí míň, než ta včera, ale taky nic moc. Vysvětluju Yacoubovi, že tahle má moc malá prsa.
Ani mi ji moc nevnucuje a tahá ji k sobě. Když už ji zaplatil... že ano.

11.12. 2002 středa
Starý Ouattara mi věnoval moped. Jedinečné. Jezdím po Bobo jak drak a za mnou je slyšet skřípání brzd a rány. To je tak, když někdo sleduje divné úkazy, jako například běloch na mopedu a nevěnuje se řízení.

Zase jsem byl na trhu, pro ovoce. Trh v Bobo je nudný, sterilní, bez atmosféry. Je nový, stánky jsem jeden jak druhý, prostě umělá tržnice. Trh v Ouagadougou je taky nový, ale atmosféra je tam jedinečná.

Je dnes trochu chladněji, možná i pod 30 stupńů a taky všichni vytahují péřové bundy.
Yacoubova sestra Djenneba mi vypráví, že je to hrozné a že každý rok v Burkině umrzne hodně lidí. Tvrdilo mi to už víc lidí, prý se to děje pod Saharou, na severu Burkiny v Gorom-Gorom.

12.12 2002 čtvrtek
Daniel, jeden z otroků-sluhů dneska skládal dřevo zrovna když jsem snídal. Potom něco prasklo a já měl stůl zacákaný od krve. A Daniel neměl ani stůl, ani prst.
Obětoval jsem náplasti a obvaz a Daniel se může radostí zbláznit, říká mi, že jsem skvělý tubabu a každému ukazuje zavázaný pahýl.
Večer mi nalil plnou misku, které se dělají z tykví, arašídové omáčky. Já ji mám rád, ale oni mi nutí špagety a podobné svinstvo, protože obyčejná arašídová omáčka prý pro bělocha není dobrá. A mdloby se o všechny pokoušejí, když jím "to", což je kukuřice rozmlácená na prášek smíchaná s vodou.
Večer přišel šilhavý Abubaka, že jde kupovat počítač, abych mu poradil.
Jeli jsme na druhý konec města. Odehnali jsme pár prasat a vešli do dvora nějakého baráku. Vyběhl majitel, odkopal slepice a pohostil nás mangem, čímž všichni pohrdli, jen já ho zase sežral málem i s peckou.
Potom následovalo předvedení počítače. Hrdý prodejce postavil na dvorek do bláta řadu židlí. Na jednu židli postavil monitor, na druhou skříň, na další klávesnici, na další myš.

"Tak co, mám to koupit?", tázal se Abubaka.
"No já bych byl docela rád, kdyby se ten počítač zapojil do proudu", sdělil jsem mu.
"Proud tu nemáme", informoval prodejce, odehnal slepici z klávesnice a přeleštil rukávem monitor.

A tak Abubaka koupil počítač.

13.12. 2002 pátek

Hurá do Satiri. Satiri je vesnice severně od Bobo. Bez elektřiny. S mešitou v sahelském stylu. Večer požírám "to" a sleduju přípravy na pohřeb. Pro místní děcka jsem asi dost velká atrakce. Zatímco ve městě na mě děti pořvávají tubabu a chodí si do mě dloubnout prstem, tady jsem se objevil a všechny s řevem zmizely. V průběhu dne se odvážily aspoň na mě koukat zpoza rohu a večer se dokonce osmělily tak, že se vždy nějaký odvážlivec z davu za mohutného povzbuzování ostatní rozběhl směrem ke mně, pár metrů přede mnou zabrzdil a za ovací se vrátil zpět.

Spím v hliněné chatrči, kupodivu je v noci docela zima. Ze všech stran se na mě lepí místní tlusté stařeny. Chrápou a smrdí.

14.12. 2002 sobota
Hned ráno mě vzbudily moje spolunocležnice a vyjí jakési písně. Příšerné.
Chodím vesnicí a hledám Dinga, což je chlap, se kterým jsem včera přijel z Bobo a který mi slibuje, že pojedeme ještě někam. Ovšem vůbec to není jisté a Dingo mluví jen bambarou, takže naše domluva připomínala spíš milostné hrátky dvou hluchoněmých v epileptickém záchvatu. Dinga jsem našel na druhém konci vsi. Je ožralý jako prase a jako správný muslim se modlí.
Za hodinu se Dingo vpotácel do auta a vyjíždíme. Po asi pěti minutách, kdy Dingo několikrát sjel ze silnice ho vyhazuju od volantu a řídím já. Mno, já řídit neumím, ale moje jízda savanou byla opravdu o hubu. Naštěstí to skončilo jen dvakrát proraženou pneumatikou. Je tu totiž spousta malinkých termitišť zarostlých travou, takže nejsou vidět.
Dingo se na místě spolujezdce dvakrát pozvracel.
Dorazil jsem do vesnice Bala, odkud pochází Yacoubova rodina a kde se mám na Yacoubu odkázat.
Bala je ještě menší vesnice, ještě víc odřízlá od světa, takže jsem tady ještě větší atrakce, než v Satiri.
Jakýsi chlap mi nabízí, že mě vezme podívat se na hrochy. Zadarmo. Nu proč ne.
Nasedám na moped a jedeme. Cesta neexistuje. Dvacet kilometrů k jezeru jedeme pískem a pak lesem. Hned na začátku lesa jsem se nepřikrčil a rána větví přímo mezi oči mě smetla z mopedu a přerazila sluneční brýle napůl.
"Dej mi brýle a zadarmo budeš mít výlet na lodi", praví průvodce - řidič.
No výborně, Afrika je zemí zaslíbenou. Zejména pro prodejce rozbitých brýlí.

Na jezeře mě přebírá další chlap. Jede na ryby a tak mě vezme. Dojíždíme až skoro k hrochům, jsou jich desítky.

Vracíme se za soumraku a následuje jízda na mopedu zpátky do Baly. Zkuste si někdy jet lesem v noci. Tentokrát bouráme každých pár set metrů, ale řidiče, který má na očích drátem spojené trosky mých slunečních brýlí to nijak nevyvádí z míry a pokaždé rozjede moped na maximální rychlost.
Debil.
Spím v Bale. Na střeše baráku mezi prosem, které se suší na výrobu piva. Na palmě nade mnou jsou navěšená hnízda ptáků, kteří hrozně vřískají. Zkusil jsem je uklidnit pár kameny, ale vřískání se znásobilo. Ovšem pořád lepší, než když dnes ráno začaly zpívat ženské v Satiri.

15.12. 2002 neděle
Dingo je zase ožralý jako prase, takže odjezd do Bobo se odkládá. Místo toho jedu na druhý konec jezera s hrochy. Prý jsou tam kajmani. Říkají děti ve vesnici. Kajmani nebo krokodýlové... já se v tom nevyznám. Prostě zubaté potvory.
Opět jedu na mopedu a opět lesem.
U jezera je kupa dětí a mlátí malé asi metrové krokodýly velkými klacky. Také je chytají. I zúčastnil jsem se této zábavy.
Dělá se to tak, že se napůl umlácenému krokodýlovi klekne na hlavu, čelisti se chytí rukama a hlava se nazvedne. Abych nevypadal totálně neschopně, udělal jsem totéž. Tedy skoro.
Omámen úspěchem jsem krokodýla za hlavu zvednul do výše, abych se pochlubil, kterak jsem šikovný. A to jsem neměl dělat. Krokodýl sice chvíli klidně visel, ovšem potom mocně švihl ocasem. Takový metrový krokodýl má neuvěřitelnou energii. A ve výši krokodýlova ocasu byl můj rozkrok.
Zpátky jsem jel na mopedu. Ale neseděl jsem, protože na mopedu se sedí obkročmo a této možnosti mě krokodýl zbavil. Celou cestu jsem akrobaticky klečel na sedadle a objímal řidiče.
Dingo už stačil vystřízlivět, tak jsme vsedli do do auta a jeli přes Satiri zpátky do Bobo. Bohužel v autě sedělo ještě pět tlustých vesničanek a celou cestu pěly jakési zrůdné popěvky. Co pěly - vřeštěly.
Večer si v Bobo liju do rozkroku studenou vodu, abych si aspoň trochu ulevil.
Blbý krokodýl.

16.12. 2002 pondělí
Foronto? Toro te.
K obědu jsem měl "to" a jehněčí v zelných listech s arašídovou omáčkou.
"Ta" (e...ani nevím, jestli se to skloňuje) bylo asi kilo a na vrcholu jedna pálivá paprička. Jako obvykle se po jídle všichni drali rukama, ale papričku kupodivu nikdo nevzal. Protože já mám papričky rád a požírám je zvláště v Česku z utopenců, chmátl jsem bleskurychle po papričce, strčil do pusy, párkrát kousnul a rychle spolknul.
Ticho.
Všichni jedlíci zkameněli v pohybu, různě natažené ruce, v nich "to" a zírali na mě.

Mně se zatmělo před očima a hrdlo se sevřelo tak, že jsem přestal dýchat.

"Foronto! Foronto!", začal najednou vřískat Yacouba, všichni vyskočili a začali mi nosit vodu a ovoce.

Takže - paprička v Burkině pálí. Nemá to nic společného s papričkami z utopenců. Paprička, v bambaře "foronto", působí na krk a později žaludek stejně blahobytně, jako když si necháte do krku nakapat roztavené olovo.
Zkroutil jsem se bolestí a vzápětí, za několik minut, jsem cítil bolest i v těle, jak foronto putovala trávicím traktem. Ovšem samozřejmě jsem nemohl dát najevo, jaký jsem nenažraný idiot a tak jsem s křečovitým úsměvem odmítal vodu na zapití, ba i ovoce a se vztyčeným palcem jsem oznamoval: "Foronto? Toro te."
Zvěst o magorovi, co požírá papričky se samozřejmě okamžitě rozkřikla a tak se během chvíle na mě přišla podívat celá ulice.

Díky včerejšímu laškování s krokodýlem a dnešním pokusu propálit si střeva se mi nespalo nejlépe.

17.12. 2002 úterý
Týden zbývá do Vánoc. Škodolibě se tetelím při pomyšlení, jak v Česku všichni šílí, běhají po městech a nakupují zhovadilosti a přicházejí o nervy, zatímco já si Vánoce poprvé v životě chytře užiju v klidu, doufám, že si ani nevzpomenu, že nějaké jsou.
Horší je, že za dva týdny se vracím do hnusné Prahy, z toho je mi šoufl.
V ulici bydlí Nigerijec Sulo a z něj mám fakt radost, protože je ještě tlustější než já. Taky tu bydlí Blackie s vymlácenými zuby. Další figurkou je DJArmstrong, který se živí pašováním zboží z přístavů v Pobřěží slonoviny. Tam je teď ovšem občanská válka a tak je DJArmstrong naštvaný, že má po kšeftu.

18.12. 2002 středa
Stavuji se na letišti, kde dělá Zoungrana. Potřebuju si domluvit nocleh v Ouagadougou, až pojedu do Ghany. Busy do Ghany totiž nejezdí z Bobo, ale z Ouaga.
Mimoto jsem běhal po městě a sháněl si pro sebe něco jako triko... takovou mikinu z bavlny, co tady tkají a na vesnicích nosí. Je velká, vzdušná, dobře saje pot... prostě přesně to, co potřebuju.
Ovšem nejdřív jsem musel otravovat obchodníka s bavlnou, pak chlapa, co tkal přímo na ulici, nakonec krejčího... s mojí bambarou a francouzštinou to byla tragédie. Ještě jsem chtěl na ramena takovou výšivku, co jsem viděl v Senegalu v Tambacoundě, ale to už jsem si fakt netroufl vysvětlovat.
Večer jsem se vymlátil na mopedu. Nejdřív jsem sice srazil úspěšně cyklistu, ale když jsem se otáčel, jestli je v pořádku, tak jsem to napálil do nájezdu k benzinové pumpě a hodil solidní tlamu. Samozřejmě k ohromnému pobavení všech okolo.

19.12. 2002 čtvrtek
Dnes jsem měl mít hotové "triko", co jsem si pracně objednával, ovšem zatím existuje jen v mé fantazii. Tak jsem nabídl dalších 500 CFA (cca 25 Kč), aby to stihli do zítřka. Tak uvidím.
A protože jsem rozmazlený až je to nechutné, zajel jsem na neoficiální tržiště. To je podél hlavní silnici rozestavěná řada různých pochybných konstrukcí, kde se prodává snad úplně všechno. Koupil jsem si chcíplého vysušeného chameleona, vodu v sáčku, datle a hlavně si objednal ručně dělaný nůž. To je všechno normální, ale já chci k tomu noži pochvu přesně na míru. Prý bude zítra. Tož uvidíme.

20.12. 2002 pátek
Blbec jsem. Nebo možná ohromný dobrodruh, odvážný hrdina. Hranice v tom beztak nevidím.
Rozhodl jsem se nechat ostříhat. Na první pohled žádný problém. Ulice se jen hemží spoustou kadeřníků a nejrůznějších salónů. Někdy je salón otlučená židle, ale někdy jde o skutečnou místnost v domě, někdy i se zrcadlem. Všechny salóny mají společného to, že jsou vybaveny honosnými cedulemi jako "FBI holičství" nebo "Bill Clinton holičství" případně" NBA holičství" a "Velký šéf holičství". Slovo "holičství" (kadeřnictví) je ve francouzštině, zbytek v exotické angličtině.
Našetřil jsem si za posledních pár dnů nějaké franky, tak jsem si vybral opravdu luxusní holičství. Měli tam zrcadlo a dokonce otáčecí židli. Na stěnách plakáty různých účesů... to jest účes 0 mm, účes 1 mm, účes 2 mm a nejdelší účes 3 mm.
Burkinští holiči používají pouze jeden nástroj - holicí strojek. Na tvrdé kudrnaté černošské vlasy to ostatně stačí.
Posadil jsem se do křesla a holič se zděsil. Chvíli se mi hrabal ve vlasech a pak se zeptal, jak chci ostříhat.
"Vzadu strojkem a vepředu a nahoře jen zkrátit!", ukázal jsem.
Holič se mi chvíli prohraboval ve vlasech, potom vzal strojek a začal mi s ním mávat kolem hlavy. Přiblížil se k hlavě a zase ucuknul, zase se přiblížil a zase ucuknul. Nakonec mi zaryl strojek do zátylku a první vlasy padly na zem. Vzadu a po stranách mě tedy vyholil. Nutno podotknout, že bravurně, kam se hrabou holiči v Česku. Problém ovšem nastal, když jsem zbytek nechtěl zkrátit na milimetrovou délku. Naznačil jsem dvěma prsty pohyb nůžek. Nepochopil. Za chvíli pochopil... ale to, že naznačuji pistoli. Tak jsem tedy nůžky nakreslil. Chvíli na to všichni zírali a asi jim nedocházelo spojení nůžek s úpravou účesu. Potom se nějaký místní intelektuál plácl do čela a odběhl. Za chvíli se vrátil s nůžkami. Krejčovskými, asi půl metru dlouhými. Holič nůžky uchopil a ohromeně začal zkušebně stříhat do vzduchu.
Po chvíli zkoušení a napětí přiložil nůžky k mému čelu a vzal vlasy do nůžek. Potom nastalo ticho, bylo slyšet jen bzučení mouchy. Najednou holič heknul a stříhnul. Všichni kolem vydechli a já vypadal jak kdyby mě skalpoval nějaký nešikovný opilec.
Následovalo menší stříhání a poté jsem si nůžky půjčil a dostříhal se sám.
Vlasy na podlaze pečlivě shrabal a zabalil mi je do papíru. Yacouba mi pak řekl, že mám na vlasy naplivat, přidat písek a zahrabat na tajném místě, aby je někdo nenašel a nemohl dělat hrozná kouzla.
Do vlasů jsem naplival, nasypal písek a když se Yacouba nedíval, hodil jsem je do kanálu.

21.12. 2002 sobota
Ráno u snídaně se mě Yacouba zeptal, jestli jsem vlasy zakopal.Úplně naivně jsem popravdě řekl, že jsem je hodil do kanálu.Yacouba málem dostal infarkt, začal mávat rukama a hodlal kanál prohledat. Kanál tady slouží jako nejen jako smetiště, ale i místo, kde ženské perou prádlo, kde pobíhají vepři, kanál jednou za rok vyčistí voda v období dešťů, do kanálů se močí, zvrací... prostě místo pro veškerý odpad. Vysvětluju Yacoubovi, že v kanále moje vlasy přece nikdo hledat nebude, ale on šílí, že to nejde. A pak mi vnucuje nějaký bronzový prstýnek, co mě má uchránit před vším možným.
Vítejme v 21. století.

22.12. 2002 neděle
V noci opět vezu z města opilého Yacoubu na mopedu. Vřeští a mává rukama, plácá za jízdy ženské po zadku a klátí se ze strany na stranu, že mám co dělat, abysme dojeli.
Odpoledne jsme jeli do Bamy pro zeleninu a ovoce. Bama, genius loci.
Naprosto pohodová vesnice, velký trh, všechno v klidu, kupodivu si mě nikdo nevšímá a nic nevnucuje. Cpu se mangem, ananasy, banány a všemi možnými ořechy, chlemtám jahodovou šťávu, pohoda. Je tu směs lidí z okolních vesnic i z Bobo, takže přehlídka všemožného oblečení. Lidi z Bobo většinou přijedou auty, jsou narvaní v džínách a košilích, puberta je narvána ve fotbalových dresech. Ovšem lidi z vesnici přijedou buď na kole nebo pěšky, ženské omotané do jednoho kusu barevných hadrů, chlapi v těžkých barevných bubu. Nejbarevnější jsou ženské z kmene Peul. Jsou ověšené náramky, řetízky a přívěsky, v nose, uších a rtech spousta kroužků, ve vlasech zapletené provrtané mince. Na oblečení spousta barevných hadříků. A pořád se smějou.

23.12. 2002 pondělí
Horečka, je mi blbě, oči pálí. Celý den jen ležím a chlemtám litry vody.

24.12 2002 úterý
Horečku asi ještě pořád mám, ale v krku už bolí míň.
Měl jsem debatu s Djennebou o sloužících v rodině. Říká jim "malí bratři" a "malé sestry". Je to v podstatě takové dobrovolné otroctví. Sluhové dřou jak mezci a mají za to nocleh a jídlo. Nic víc. Pokud chtějí třeba do města, tak se musejí zeptat. pokud si chce nějaký člen rodiny, včetně malých dětí, bouchout a vylít si tak třeba vztek, tak jsou sluhové k dispozici. Konkrétně Yacouba se v jejich mlácení přímo vyžívá. Sluhové jsou bez jakéhokoli vzdělání a do města přišli z vesnic. Je to pro ně asi v jistém smyslu výhodné, protože na vesnici často není ani co jíst.Chtěl jsem se s nimi několikrát o nějakých věcech bavit, ale problém je v tom, že to lidi z rodiny neradi vidí a ještě větší problém je v tom, že sluhové mluví jenom bambarou. I když například u Zoungrany jedna ze dvou služek uměla francouzsky, i když asi nijak skvěle. Jinak se mluvilo mori.
Pokud někdo chce, aby mu služky vypraly věci, jen málokdy jim to přinese, prostě hodí oblečení kdekoli na zem a služka to posbírá. To jsem viděl ostatně nejen u Zoungrany nebo Ouattariů, ale i v Mali v Kayes, kde jsem čekal na vlak směrem do Bamaka.
Jinak... sluhové samozřejmě nejí ve stejný čas jako "páni", většinou jí i jiné jídlo a nebo zbytky po pánech. Spí v jiném domě nebo v jiné místnosti a rozhodně nemají peníze na to, aby o sebe nějak extra pečovali nebo si kupovali zbytečné oblečení.
Pokud bych to měl srovnat s poměry v Česku, tak vztah pánů ke sluhům je podstatně přezíravější a pohrdavější, než třeba v Česku vztah majitel - pes.

25.12. 2002 středa
Globalizace pokračuje v tažení i sem.
Čínské jídlo, čínské oblečení, čínské mopedy, čínské nádobí, čínské pantofle, čínské sešity, čínské zubní kartáčky, čínské hračky, čínská kosmetiky, čínské paruky, čínské nášivky, čínské je tu snad všechno. Dobrý kšeft.

26. 12 2002 čtvrtek
Poslední den v Bobo Dioulasso. Zítra odjíždím do Ouagadougou, pak do Ghany a v úterý odlétám z Accry.
Bezzubý Blackie mi nabízí jízdenku do Ouaga zadarmo, jeho bratr je spoluvlastník společnosti, která dopravu provozuje. Jízdenku zadarmo mi nabízí i Yacouba, protože jeho známý dělá v jiné společnosti kontrolora jízdenek. A cestu dokonce až do Ghany do Accry mi v autě nabízí obchodník s Auty zvaný Elton John.
Ovšem Elton John dostal malárii, takže takhle to nepůjde. Volím tedy lístek zadarmo přes Yacoubu. Odjezd je zítra ráno v sedm, tak mi na cestu balí spoustu jídla a chtějí vyfotit. Po měsíci a půl v Africe první lidi, kteří chtějí dobrovolně vyfotit. jenomže je už noc, tak cvakám všechno s bleskem, nic moc. Když jsem fotil malou Ami, dceru Yacoubova šilhavého bratra Abubaky, tak se děsně polekala blesku a promočila zánovní džínovou soupravu, kterou jí navlékly jen kvůli focení.
Z blesku měla šok i jedna vesničanka, která zrovna přijela na návštěvu a předváděla mi nějaké tanečky. Měla asi 150 kilo a kulhala. Její tanec mi připomínal hrocha, když je trefen uspávací puškou a klátí se k zemi.

27. 12. 2002 pátek
No paráda, tak u autobusu zjišťuju, že Yacoubův známý dneska nejede a tak si musím jízdenku koupit. Celá suma se mi ale platit nechce, tak se dohaduji s nějakým chlapem od společnosti, dávám mu 500 CFA a on mi dává lístek za poloviční cenu, ovšem je to lístek pro zavazadla. Takže cestuju jako pytel zboží.
Bus je klimatizovaný s černými skly, takže pohoda. jen nad hlavou mi visí svazek živých slepic a vřeští.
V Ouaga na mě už čeká Zoungrana, odváží mě domů a samozřejmě je připravena velká žranice. O to lepší, že už z mojeho prvního pobytu tady ví, co mám rád. Takže se servíruje všechno možné v arašídové omáčce, grilované maso, špízy a podobně.
Učím Zoungranu juniory dělat ze žvýkačky bublinu.A to jsem tedy neměl. Večer je Zoungrana znechucený a a Zoungrana junior úplně holohlavý a mlčí. Povedla se mu udělat báječná bublina, ještě báječněji praskla a samozřejmě mu vletěla do vlasů. A tak šel dohola.

28.12. 2002 sobota
Zítra bych měl odjíždět do Ghany, pokud seženu lístek. Všichni straší, že prý nebude.
Zoungranna odjel do Bobo, takže si jdu lístek vyřídit sám. Úplně bez problémů, dokonce si můžu i vybrat místo. Tak si ho vybírám hned v první řadě, abych viděl na cestu.

Vyjíždět bych měl v 10.00 směrem do Kumasi. To je asi 760km. Tam bych měl být v deset večer. Asi pojedu ještě v noci rovnou do Accry.

29.12. 2002 neděle
V noci je kolem 10 stupňů, takže nijak extra teplo na zdejší poměry, holt jsem kousek od Sahary a je zima.
Po ránu je tak 20 stupňů a to je ideální. Během měsíce co jsem v Ouaga nebyl, se teplota docela změnila, i přes den je maximálně 35 stupňů a to je v pohodě snesitelné.
Bus vyjel přesně včas.
Na hranicích mají pro bělochy zvláštní odbavení, vyplňuju dva formuláře a dostávám spoustu razítek na burkinské i ghanské straně. jinak je na hraničním přechodu Paga klid.
Ghanské silnice jsou úplně v pořádku, minimálně ta, po které jedeme. Kam se hrabe většina silnic v Česku.
Po cestě je neuvěřitelné množství policejních kontrol... automaticky se každému dá svazek bankovek a jede se dál. Kontroly jsou tak každých 5km, nejdéle jsme mezi kontrolami jeli tak 20 minut. Fujtaxjl.

30.12. 2002 pondělí
Do Kumasi dorážíme s tříhodinovým zpožděním. Je to normální město evropského stylu s patrovými domy, ulicemi, proti Sahelu kontrast. A barvy, všechno je tu barevné, nejen potažené žlutočerveným filmem.
Napojila se na mě nějaká Němka a Ghaňan, co pracoval v Německu.
Bereme si taxíka. prostě k busu přijel nějaký chlap a že nás doveze k jinému busu, který jede do Accry. Do osobního auta se dozadu naskládala Němka a s ní další tři černoši. Vepředu seděl řidič a vedle něj další pasažér. Pak byla řadicí páka. Vedle další pasažér a vedle já. myslel jsem, že si dělá srandu, ovšem sranda to nebyla. Tady se platí za každého pasažéra, ne za počet odjetých kilometrů, takže čím víc lidí taxikář vezme, tím víc vydělá. Naštěstí jsme se ani ve čtyřech lidech vepředu moc nemačkali, nebo aspoň já ne, protože taxíku chyběly přední pravé dveře. Tak jsem se držel jednou rukou sedačky, druhou rámu auta a visel jsem za jízdy napůl ven. Jízda noční Kumasi byla pěkně svižná, protože se taxikář chtěl ještě vrátit pro další lidi. Němka vzadu sípala a byla samé Majn got.
Bus z Kumasi do Accry byl klimatizovaný a hlavně neuvěřitelně prostorný, skoro jsem si úplně natáhnul nohy. Mám pocit, že to byl nejluxusnější bus, kterým jsem kdy jel.
Brzo ráno jsme dojeli do Accry. Poprvé od senegalských pláží se dal vzduch dýchat, byl plný vody, oceán byl cítit, voněly ryby.
U benzínové pumpy jsem se zeptal, jak se dostanu k moři, posadili mě do velice slušného busu městské dopravy a jel jsem. Ha, voda. Po tolika týdnech..
Prošel jsem si starý přístav, flákal se na molu a tak. Všichni tu jsou daleko živější, než v Burkině, příjemnější teploty a vlhkost vzduchu má na lidi obrovský vliv. Nejen na lidi, ale i na mě.
Poskakuju po plážích jak pošuk, jásám a křepčím, ostatní na mě koukají jak na exota, ale na to už jsem si v Africe zvyknul. Zapadnul jsem do bungalovů asi padesát metrů od Guinejského zálivu a objednávám si nocleh. Chtějí po mně 30 tisíc cedi, ale já nevím, za co bych už tu během jediného dne utratil prachy, tak jim dávám 70 tisíc. Mám pro sebe chatku s obrovskou postelí, ventilací, sprchou a dokonce evropským záchodem. Je tu i lednice a bar. Poprvé v Africe platím za ubytování, je mi z toho divně. Ovšem jen do doby, než jsem šlápnul bosou nohou na rezavé víčko od piva, ó Afriko.
Ve sprše trávím asi tak hodinu pod studenou vodou, rochním se jak vepř.
Odpoledne se jdu koupat do moře, flákat po plážích a po Accře.

31.12. 2002 úterý
Relaxuju, neskutečně se nacpávám ananasy (jeden vychází na periferii na 2,50 Kč, na hlavním trhu na 10Kč), špízy a pečenými kousky kuřecího a kůzlečího masa. Koupání, sprcha, flákání. Naprostá pohoda. Jediné co mi vadí je spousta turistů. Dva Norové mě taxíkem vezou na výpadovku na letiště a tam s policajtem domlouvám, aby mi zastavil taxi a domluvil cenu, abych se nějakým taxikářem nenechal oškubat. Policajt zastavuje taxi, suše sděluje řidiči cenu, ten ani necekne a veze mě na letiště. Dávám mu dvakrát tolik, fakt nevím, za co bych utratil peníze.
Letiště v Accře je malé, ale s klimatizací a čisté, s Dakarem se to vůbec nedá porovnat, snad jen s letišti v Bobo Dioulasso a Ouagadougou, ale tam skoro nebyl provoz, kdežto tady to docela létá.
Čekám na odlet a mám mizernou náladu. Pár tisíc kilometrů a sednu v Praze. A je po srandě.